Profesor Noam Chomsky z Massachusettského technologického institutu patří mezi první západní kritiky předpojatosti liberálních médií. Jeho kniha Výroba souhlasu, která vyšla v roce 1988, nabourala iluze o jejich objektivitě.

Paradoxně, s volbou prezidenta Trumpa, který pravidelně dezinformuje a manipuluje s informacemi, se téma předpojatosti liberálních médií znovu otevřelo. Trump, tak jako u nás prezident Zeman, často liberální média uráží a označuje je za tak zvané „fake news“ — vylhané zprávy, což je pojem, který naopak liberální média razí pro obsah nových dezinformačních webů. Snaha politiků Trumpova typu zpochybňovat obsah liberálních médií by ovšem byla marná, kdyby se nemohla vůbec o nic opřít. Tak to ale bohužel není.

Na Západě se již našlo pár odvážlivců ze světa liberálních médií, jako například bývalý šéf největšího nekomerčního rádia ve Spojených státech National Public Radion, Ken Stern, kteří na neobjektivní zpravodajství liberálních médií upozorňují. U nás je taková debata teprve v počátcích. Přitom samozřejmě i zde liberální média informují veřejnost selektivně, filtrují informace, které se nehodí do liberálního diskurzu, a naopak zdůrazňují ty informace, které ho umocňují a posilují.

Takto bohužel často pracuje i jeden z lepších českých časopisů, Respekt. Podívejme se třeba na jeho poslední dvě vydání číslo 12 (19. — 25. 3. 2018) a číslo 13 (26. 3. — 2. 4. 2018), v nichž vyšly články „Vraždím, tedy jsem,“ „Dohoda, nebo spravedlnost“, „Putin dobyvatel“ nebo „Jak se vyznat v syrské válce“.

Nemám rád Rusy, tedy jsem

V prvním článku nazvaném Vraždím, tedy jsem, autoři selektivně konstruují události a okolnosti březnového útoku nervovým plynem na bývalého ruského dvojitého agenta Sergeje Skripala a jeho dcery Julie. Text nepřipouští sebemenší pochybnost, že za útokem stojí Rusko. V závěrečných dvou odstavcích protiruský sentiment kulminuje větou: „Celý svět teď ví, kdo, jak otřesným způsobem a koho přesně v Salisbury napadl.“ V čísle 13 je již Putin dokonce vyobrazen s chemickou maskou na obličeji.

Nicméně podle šéfa protiteroristických operací Scotland Yardu, Neila Basu, bude vyšetřování trvat několik týdnů či měsíců a je tedy zatím pouhou spekulací někoho za útoky kategoricky vinit. Autoři článku dále neuvádějí, že v září minulého roku Organizace pro zákaz chemických zbraní, celosvětově respektovaná autorita a nositelka Nobelovy ceny míru za rok 2013, potvrdila ukončení ruského programu chemických zbraní včetně zničení všech zásob, což zahrnovalo i nervově paralytickou látku, která byla použita při útoku v Salisbury.

Kromě toho, přední čeští chemici poukazují na to, že vůbec není vyloučeno, aby nervový plyn Novičok byl v malém množství vyroben za určitých okolností i v České republice či v jiných evropských zemích, včetně Velké Británie. Autoři Respektu nesdělují ani to, že několik kilometrů od místa činu se nachází významné britské vojenské zařízení, Porton Down, které se zabývá výzkumem chemických zbraní. Všechna takováto zjištění samozřejmě neznamenají, že Rusko není za útok zodpovědné, ale vnášejí do tématu kontext a zdrženlivost, která je prozatím namístě.

Článku by také prospělo, kdyby autoři hlouběji popsali situaci kolem spolupráce britských elit a ruských oligarchů. Ti podle listu The Guardian vlastní v Británii, především v Londýně, reality, advokátní a PR kanceláře v hodnotě přes jednu miliardu britských liber.

Vzájemné obchody elit jsou podle listu zahaleny v tajnosti, z důvodu obav z korupce a mafiánských praktik, do kterých mohou být zapleteny třeba i špičky britské politické scény. Na tento problém často poukazuje například i přední kritik Putina, Alexej Navalnyj.

Skandály odhalující masivní daňové úniky jako Panama Papers či Paradise Papers ukazují, jak zkorumpovaní mnozí příslušníci západních politických elit jsou a jak upřednostňují osobní ekonomické zájmy před zájmy veřejnými. Čerstvý příklad nabízí Francie, kterou nyní otřásá skandál bývalého prezidenta Sarkozyho, jenž měl obdržet milióny eur od libyjského diktátora Kaddáfího.

Jak je třeba možné, že Wilbur Ross, ministr obchodu USA, vydělává desítky miliónu dolarů na zakázkách od ruské společnosti Sibur, kterou vlastní zeť ruského prezidenta Putina, a jeden z nejbohatších ruských oligarchů Kirill Šamalov? A toto není ojedinělý případ.

Případy z mnoha zemí ukazují, že korupce a mafie stírají ideologická přesvědčení. Je to řeč špinavých peněz, která často končí smrtí.

Dohoda možná, spravedlnost jistě ne

Jedním z nejsmutnějších příkladů v daném ohledu je Kolumbie. Což nás přivádí k dalšímu článku v Respektu Dohoda, nebo spravedlnost, který se právě současné situaci v Kolumbii věnuje. I v něm se nabízí neobjektivní popis situace, když autor viní z násilí víceméně jen levicové partyzány, ze skupiny FARC.

Přitom v posledních dvou dekádách potlačovaly lidská práva i za cenu masakrování a vystěhování tisíců místních obyvatel především pravicové, polovojenské složky. Často byly najaty místní oligarchií, zkorumpovanými politiky, či nadnárodními korporacemi, jako je proslulý producent banánů Chiquita. Cílem bylo dostat se k lukrativním pozemkům, ovlivnit volby či zavřít ústa těm, kteří informovali o různých nekalých praktikách.

V daném kontextu se hovoří o termínech para-politika a para-ekonomika, což znamená využití různých ozbrojených zločineckých skupin k politickým, či ekonomickým účelům. Zapojení Spojených států do popsaných praktik v rámci Plánu Kolumbie, obzvláště v letech 2001-2010, analyzují mnohé respektované zahraniční noviny, Amnesty International, či britská rozvojová organizace Oxfam. Podrobně o tom píše i americký profesor Nazih Richani z Univerzity v Keanu.

Diskutované články časopisu Respektu svým tónem připomínají doby studené války. Žijeme však v jiném, globálním světě. Není to svět konfliktu Západu proti Východu, ale svět nadnárodního kapitálu, ve kterém se celosvětové zisky legálně, ale často i nelegálně, přelévají do kapes globálních elit, jež nezná hranic nejen geografických, ale ani lidských.

Mainstreamová liberální média v západních demokraciích vytvářejí a ovlivňují veřejné mínění většiny obyvatelstva, a měla by být tedy velmi obezřetná, aby se nestala loutkou politicko-ekonomických zájmů. Nebylo by to totiž, bohužel, poprvé.

Bush dobyvatel

Ke zdrženlivosti v případu Skripal, ale i v jiných tématech, jež západní politické elity předkládají jako jednoznačné, by mělo vést memento neslavné role, kterou západní média sehrála kolem války v Iráku v roce 2003. Tehdy se utvrzovalo celosvětové veřejné mínění v tom, že Saddám Husajn vlastní zbraně hromadného ničení. To se nakonec ukázalo jako jedna velká lež.