Ruské zájmy v Dukovanech
Edvard SequensV souvislosti s cestou předsedy Sněmovny Vondráčka do Ruska se hovoří o možnosti stavět další reaktory v Dukovanech v režii Rosatomu. Opravdu chceme posilovat naši energetickou závislost a zvyšovat rizika stavbou nových jaderných zdrojů?
Předseda Poslanecké sněmovny Radek Vondráček (ANO) schytal kritiku za svou nedávnou cestu do Ruska, zejména za své schůzky s ruskými politiky, kteří jsou na sankčním seznamu USA a Evropské unie. Probíral se však i možný jaderný rozměr jeho výletu, tedy jednání o stavbě nových atomových reaktorů v Dukovanech v režii Rosatomu. Nelze se tomu divit s ohledem na stoupající napětí při diskusích o způsobu, jak tuhle megainvestici ve výši stovek miliard korun vlastně zrealizovat. Vládní výbor pro jadernou energetiku urychleně dokončuje své zpožděné analýzy a premiér Andrej Babiš slibuje vládní verdikt do konce roku.
Mezi úkoly, které v červnu zadala vláda pro přípravu svého rozhodnutí, nacházíme také velmi specifickou záležitost: „detailně prozkoumat možnosti výběru dodavatele na základě uzavření mezivládní dohody, včetně přípravy rámcového modelového textu takové dohody a modelového postupu pro uzavření takové dohody“. Tedy obdoby smlouvy, jakou uzavřel v roce 2014 Vladimír Putin s Viktorem Orbánem, a ve které se Rusko zavázalo z 80 procent zafinancovat stavbu dvou ruských reaktorů v maďarském Paksi.
Podmínky poskytnutí úvěru ve výši 10 miliard eur teprve postupně vycházejí na povrch, neboť smlouva byla uzavřena jako tajná. Maďarské daňové poplatníky však moc nepotěší, protože půjčku budou muset začít splácet nejpozději v březnu 2026 bez ohledu na to, zda budou reaktory uvedeny do provozu. Dnes je jasné, že spuštěny včas nebudou, protože jen zahájení výstavby má již dnes dvouleté zpoždění a Orbán musel v polovině září vyrazit do Moskvy, aby se od Putina dočkal ujištění, že stavba začne „v nejbližší době“.
Když se podíváme na potenciální dodavatele reaktorů, kteří zareagovali na poptávku české vlády, pak od francouzské EDF/Framatome, amerického Westinghouse, čínské CGN, korejské KHNP nebo japonsko-francouzského konsorcia Atmea takovou formu financování a stavby cestou mezivládní dohody a vládního úvěru čekat nelze. Jedině od Ruska a jeho státní firmy Rosatom, v jeho případě však z řad bezpečnostních expertů zní silné obavy z rizik a posilování geopolitického vlivu u nás. Máme zadat strategickou stavbu zemi, která považuje naše zapojení v NATO za akt nepřátelství a vede proti nám informační válku?
A vracíme se k Vondráčkově cestě do Moskvy. Pochybnosti vzbuzují domluvy kolem firmy ČEZ a nových jaderných zdrojů, které mezi sebou mají mít Miloš Zeman a Andrej Babiš. Hradní pán otevřeně mluví o svém přání zadat stavbu nových reaktorů Rusku bez výběrového řízení. Jeho „poradce-specialista na Rusko“ Martin Nejedlý již jednání s Rosatomem v Moskvě absolvoval, aniž se naše veřejnost dozvěděla, co bylo obsahem i výsledkem.
Otazníky však visí i nad čínskou CGN, která je podobně plně státní a je obviňována z průmyslové špionáže ve prospěch čínského vojenského průmyslu. Před vpuštěním Číny do britského jádra varovaly nedávno z tohoto důvodu svého atlantického spojence Spojené státy.
Celé dění nutně musí vyvolat otázku — opravdu chceme posilovat naši energetickou závislost a zvyšovat rizika cestou stavby nových jaderných zdrojů? Nemáme jiné cesty, které by byly modernější, vhodné pro měnící se energetiku 21. století, vedly k razantnímu snižování emisí skleníkových plynů a byly v konečném důsledku i levnější? Jsem naprosto přesvědčen, že máme.
A proto mne tak potěšilo, když na pirátském semináři ve Sněmovně, který byl věnován výše zmíněné problematice, na jeho závěr od panelistů opakovaně zaznělo, že bychom nemuseli hledat jen odpovědi na otázku, jak nové reaktory postavit, ale jestli je vůbec potřebujeme.
A celoplanetární bude muset být i řešení. Celoplanetární v tom smyslu, že se nevyhne žádnému rozvinutému státu na kterémkoliv kontinentu.
Uvědomme si jednu věc - za deset, nejpozději patnáct let, bude tlak na emisní zdroje nesrovnatelně vyšší. Podle toho co se děje už nyní a vědce to svoji masivností šokuje, bude za deset let globální klimatická změna zasahovat přímo do našich životů.
Co když v Česku přestane pršet a bude jako několik posledních let už pořád?
Znamenalo by to mobilizaci celé společnosti - v tom nejlepším případě...
Zkrátka je vysoce pravděpodobné, že s dvacetiletým výhledem bude obrovský celospolečenský tlak na bezemisní energetiku. Nic se pálit nebude. Rozhodně ne uhlí. Zůstane jen jádro a nebo obnovitelné zdroje jako větrníky, soláry atd.
Abych to zkrátil - jsem pro nové jaderné bloky, pro obnovitelné zdroje bude pořád místa dost, protože budeme muset zavřít spalovací elektrárny.
A vůbec bych se nestyděl za vývoz jaderné elektřiny.
Pokud jde o konkrétní firmy, někdo z oboru to už tuším psal. Základ je vybrat někoho, kdo postaví v určeném termínu za domluvené peníze.
A abychom se vyhnuli politickým tlakům, ať už z kterékoliv strany, nejlepší jsou s přihlédnutím k těmto dvěma podmínkám Korejci.
Rusy bychom uchlácholili dlouhodobými kontrakty na jaderné palivo. Je třeba udržet Rusko jako dlouhodobého respektovaného obchodního partnera Evropy.
Když už teda máme brát odněkud nerostné bohatství, berme ho z Ruska, je to racionální, a navíc tímto vzájemným obchodem udržujme Rusko v situaci, že mu to tak vyhovuje.
Když se výhodně vzájemně obchoduje, neválčí se.
Sankce jsou politické zápasy vedené obchodními prostředky.
Z čistě obchodního hlediska jsou Rusové spolehliví -- když se uzavřou smlouvy, dodají, co bylo domluveno. A třeba právě při dodávkách nerostů a paliv nikdy závislost Evropy na těchto zdrojích politicky nezneužívali - pokud vím.
Ani v dobách největšího napětí.
Bylo by záhodno to takhle uchovat.