The Economist na svých stránkách uveřejnil v březnu malý, nicméně zajímavý graf. Lze na něm pozorovat vztah mezi socio-ekonomickou úrovní vývoje země a průměrnými náklady domácností na jídlo. Ačkoliv to není železným pravidlem, zdá se, že čím je stát „vyspělejší“, blíže západnímu prvnímu světu, tím menší část ze svých peněz jeho občané utrácejí za potravu.

Lidé z Jižní Koreje utráceli v 70. letech zhruba třetinu výplaty za jídlo, v současnosti už je to pouhých 12 %. Britové a Američané dávají na obživu v průměru do 10 % svých domácích rozpočtů, u obyvatel severní Afriky nebo středního východu to je často nad 40 %. Při pohledu na absolutní čísla se dá velmi zhruba říci, že se všude utrácí za jídlo stejné peníze.

Pokud nebudeme brát v potaz různou míru stratifikace, rozložení bohatství a úroveň chudoby v jednotlivých státech a zůstaneme na úrovni abstrakce „průměrného občana“ svého státu, pak se nabízí jen několik málo výkladů předkládaných dat. V nejbanálnější interpretaci těchto čísel se potvrzuje prvenství západu: můžeme si dovolit utrácet vyšší částky na bydlení, spoření a další finanční produkty, vzdělání, radovánky a tak dále. Rozvojové země žijí „z ruky do huby“, na úrovni životního minima.

Takový výklad je pochopitelně stejně naivní a hloupý jako nebezpečný: legitimizuje status quo, jen zastírá zcela očividnou krizi, v níž se potravinová produkce v současnosti nalézá, nemluvě o rozličných strategiích obživy napříč všemi srovnávanými zeměmi.

Perspektiva vrstvících se skandálů spojených se způsobem výroby a distribucí jídla, typických zejména pro země již rozvinuté (koňské maso, metanol, smrtící okurky), a nedávných výzkumů, ukazujících, že polovina světové potravinové produkce mizí v odpadu, či neustále stvrzujících velmi úzký vztah mezi lidskou psychikou nebo pocitem štěstí a jídelníčkem, nabízí interpretace a hlavně otázky mnohem zajímavější. Proč se do jídla neinvestuje více, jestliže je v jeho ceně zahrnuto i ohrožení zdraví nebo kulturní identity?

Jaký dopad na kvalitu života má různá struktura domácího rozpočtu v různých zemích? Snižuje se s průměrným podílem peněz vložených do nákupu jídla i jeho průměrná kvalita? Jak přesně funguje mechanismus, při němž se technologický výdobytek s tisícem nacestovaných kilometrů promění v blízký, důvěrný artefakt jídla? Dalo by se tak pokračovat bezpochyby dlouho a podobné tázání skýtá ohromný prostor pro výzkum i politickou reakci. Na ty si ovšem budeme muset počkat.

Jedna věc je ovšem na případu „západních zemí“ alarmující okamžitě. Zmíněné kauzy totiž mj. ukázaly, že s nižší částkou na výplatnici nebo sKartě se zvyšuje i pravděpodobnost přítomnosti nebezpečného výrobku v košíku. Riziko vynaložené při produkci jídla pro rozmlsané krky je ve vyspělých zemích rozloženo nerovnoměrně a lze předpokládat, že zatěžuje především chudší vrstvy. A těm navíc po nákupu rozhodně nezbývá přes 80 % rodinného rozpočtu. Ačkoliv tedy můžou domácnosti západu vynakládat na nákup potravin v průměru relativně malé částky, toto pohodlí je vykoupeno ohrožením části obyvatel. Problém tady netkví ani tak v tom, co zkresluje údaj státního průměru - vždy bude někdo chudší a někdo bohatší -, ale v tom, co neukazuje: peníze už nemůžou být relevantním ukazatelem průměrných nákladů na obživu.

K výše zmíněnému grafu by bylo zajímavé doplnit i jiný, existoval-li by: graf bezpečnosti, respektive jistoty nezávadnosti prodávaných potravin v jednotlivých zemích rozložený podle příjmových kategorií. Cena jídla se dnes totiž už nedá měřit pouze penězi, ale stále více též ekologickou zátěží jeho výroby a distribuce, bezpečností konzumace, důvěrou v producenta nebo skutečnou nutriční hodnotou. V případech USA nebo Velké Británie není ani zcela bezpředmětné do ceny potravin zahrnout náklady spojené s léčením nemocí a poruch trávicího traktu nebo kardiovaskulární soustavy.

Obávám se, že po začlenění těchto nákladových faktorů do původního grafu by se jeho podoba razantně změnila. Co je ale opravdu děsivé, je naprosto reálná představa, že i takto pozměněný pohled by byl vnímán prizmatem peněz a blahobytu, jehož si můžeme na rozdíl od třetího světa v tom našem užívat. Do jídla přece investujeme nejvíce.