Když Chruščev prosadil v RVHP tezi o vyrovnávání ekonomik jejích zemí, rozzuřil jsem na školení o té věci okresního tajemníka strany, když jsem poznamenal, že to je velice jednoduchý stranický úkol. Stačí přece, když ekonomiky všech zemí klesnou na úroveň Mongolské lidové republiky.
Když jsem coby boss odborů v roce 1990 debatoval s odborníky OECD o dalším vývoji ČSSR a oni blábolili pořád o zvyšování konkurenceschopnosti naší ekonomiky, přešla mne už trpělivost a řekl jsem jim v trochu delší pasáži asi následující. Prozraďte mi, jak chcete konkurovat zemím, kde se nemusí nosit teplé oblečení, není třeba topit v bytech a mají na osobu spotřebu jídla tak dvě třetiny té naší. A ještě k tomu, když jim tam rostou dvě či tři úrody rýže ročně a pět úrod zeleniny. V debatě jsme dál nepokračovali a dodneška mi na tyto námitky fundovaně nedokázal odpovědět žádný superekonom. Cosi sice plácají o naší technologické vyspělosti, ale sami dobře ví, že jde o dočasnost. Stačilo, aby jediná generace Indů, Číňanů získala vzdělání naší úrovně a už nás předbíhají, v čemž je bude následovat Brazílie a další země.
Konkurenceschopnost je dalším nástrojem, jímž globální finanční oligarchie pokračuje ve ždímání nejen nemajetných lidí jednotlivých zemí, ale dokonce celých zemí.