„Mučení mělo trvat desítky minut, lidé na autobusovém nádraží se tvářili, jako by nic neviděli,“ popisuje Zdeněk Seiner (v článku „Mladé sadisty stihne tvrdý trest“ v Právu z 11. listopadu) nečinnost svědků nelidského útoku dvou mladíků na zdravotně postiženého bezdomovce v Pardubicích.

Věřím, že soud útočníkům vraždu prokáže a že se za nimi na hodně dlouho zavřou vrata vězení. Způsob útoku dokonce ve mně budí podezření, zda útočníci netrpí takovou psychickou úchylkou, pro níž by mohli skončit v doživotní detenci.

Ale nelze si nepoložit otázku, jestli napadený musel zemřít, navíc takovou strašnou smrtí, kdyby se svědkové toho zvěrstva nechovali tak pasivně. Kdyby se nekoukali stranou, aniž cokoliv podnikli na jeho obranu — alespoň v citovaném článku není o ničem takovém ani zmínka.

Trestní zákoník na nepřekažení trestného činu vraždy nebo i „jen“ ublížení na zdraví pamatuje sazbou až tří let nepodmíněně. Jistě, trest hrozí pouze za podmínky, že svědek trestného činu nezasáhl, ačkoliv se nemusel obávat, že svým zásahem ohrozí sebe či osobu blízkou. Těžko na dálku posuzovat, zda něco takového hrozilo. Ale to nikdo u sebe neměl mobil, aby alespoň zavolal policii? Tím by se snad „do značných nesnází“ nedostal.

Je pravda, že situace je dnes lepší, než bývala. Individualismus ve svých krajních formách naštěstí už není tak módní jako ještě před pár roky, také politická reprezentace a úřady si více uvědomují svou odpovědnost. Ti, kdo někomu nezištně pomohou, bývají i veřejně vyznamenáváni, zvláště, je-li ta pomoc spojena se zvýšeným rizikem.

A nejen úřady tak reagují. Existuje třeba cena Michala Velíška za občanskou statečnost, udělovaná na paměť televizního pracovníka, který se za cenu vlastního života na pražském Karlově náměstí zastal napadené ženy.

A skutečně se zdá, že veřejnost opět začíná slyšet na výzvy, aby se nechovala lhostejně, že přibývá těch, kdo se nebojí riskovat a spoluobčanům v nebezpečí pomohou.

Ale pak se stane něco takového jako v těch Pardubicích. A do mysli se neodbytně vkrádá ošklivé podezření, že všechno mohlo dopadnout jinak a pro oběť lépe. Že by svědci zločinu možná nebyli tak slepí a hluší, kdyby někdo ubíjel ne bezdomovce, stále ještě v mnohých očích opovrhovaného tvora, člověka druhé kategorie, ale třeba někoho ze spolucestujících.

Nerad bych křivdil, ale jsou jen dvě možnosti, jak na podezření odpovědět, a nevím, která z těch odpovědí by byla horší.