V létě je v české metropoli velmi krásně. Lidem to sluší a jsou příjemní, úplně jako počasí. „Léto mám rád. To se na ulici dá žít,“ říká Abbé, nezaměstnaný bezdomovec, u stanice pražského metra Anděl. Snažil se mi anglicky povědět něco o sobě, s překladem mi pomohl i můj kamarád. Jeho jméno „Abbé“ prý znamená vznešený. Jeho život ale vznešený není. Abbé je Čech a nemá práci ani byt. Přesto se stále snaží, aby nezůstal na ulici navždy.

Všude v hlavním městě i v jiných částech České republiky se lze setkat s řadou lidí, kterým hrozí bezdomovectví. V Praze žijí na ulici zhruba 4000 mužů, žen i dětí. Ministerstvo práce a sociálních věcí odhaduje jejich celkový počet na 30 000, domnívá se však, že takové hrozbě čelí více než půl milionu lidí.

Na to ministerstvo vnitra odpovídá: „Tato problematika je v současné době jednou z nejdůležitějších otázek sociální politiky. Stěžejní dokument ministerstva práce a sociálních věcí, který se zabývá problematikou bezdomovectví, je strategie Koncepce prevence a řešení problematiky bezdomovectví v České republice do roku 2020, jež byla přijata vládou v roce 2013.“

Čísla a osudy

Nejnovější čísla agentury Eurostat ukazují, že míra vlastnictví obydlí v České republice se od roku 2012 do roku 2013 snížila z 80,4 procenta na 80,1 procenta. V letech 2005—2013 činil tento ukazatel průměrně 77,09 procenta, přičemž letos vlastní přístřeší nejmenší počet obyvatel od sametové revoluce. To znamená, že zhruba dvacet procent občanů, tedy 2,2 milionu lidí, nedisponují svým bydlením. Většina z nich si může dovolit pronájem bytu či domu, protože má práci. Nemůže si však byt či dům přímo koupit.

Dalším důležitým aspektem je nedostatek práce. Míra nezaměstnanosti v České republice se od roku 1990 do roku letošního pohybovala průměrně okolo 5,61 procenta, přičemž nejméně nezaměstnaných bylo v únoru 1990 — pouhých 0,09 procenta. Za minulého režimu v zemi existoval rozsáhlý státní bytový fond. Ten byl později rozprodán obcím a nakonec zprivatizován. Od té doby v České republice chybí promyšlené sociální bydlení.

„Zaprvé je vůbec nejdůležitější zavést sociální bydlení. To, že jej Česká republika nemá, je velký problém,“ prohlásil v roce 2013 tehdejší ministr práce a sociálních věcí František Koníček. „Proto musíme zavést cenově dostupné bydlení jako odrazový můstek pro ty, kteří přišli o vlastní domov, a musíme pomoci těm, kterým jeho ztráta hrozí. A to dřív, než bude pozdě,“ dodal bývalý ministr. Nyní česká vláda takovou politiku navrhuje. Prostřednictvím zákona o sociálním bydlení, který by měl vstoupit v účinnost v roce 2017, by bezdomovcům, rodinám s nízkými příjmy, postiženým, důchodcům a dalším osobám v nouzi měly být poskytnuty desetitisíce bytů.

Jak se cítíte, když se dozvídáte o lidech, kterým hrozí ztráta zaměstnání a střechy nad hlavou? Cítíte-li znepokojení a obavy, je to dobře. Znamená to, že máte soucit. Je to dobře, ale nestačí to. Bez soucitu je člověk nezodpovědný, samotný soucit v mysli a slovech však lidem v nouzi nepomůže. Nedá jim jídlo ani přístřeší.

Jednorázová charita ale také nestačí. Jistě, kvůli tomu existují občanské organizace. Pomáhají se stravou, ošacením a ubytováním. A pak samozřejmě fungují jako ochranná ruka před mrazem a sněhem.

I přes tuto nutnost bojovat o holý život, neplatí častý předsudek o zločinném chování lidí na ulici. „Ve většině případů se jednalo o krádeže a jinou méně závažnou trestnou činnost, v několika případech o násilné trestné činy, obecně je však podíl pachatelů bez domova na trestné činnosti v České republice nepatrný,“ říká Jiří Korbel z tiskového oddělení ministerstva vnitra. Tito lidé většinou přišli o normální život, naději, sebedůvěru, důstojnost i víru ve společnost. Nechybí jim jen dům či byt, ale především vnitřní pocit domova. Ztratili práci, zdraví, bydlení a zadlužili se. Většina z nich má problémy s alkoholem.

Podle ministerstva vnitra je otázka lidí bez domova zkrátka jedním z nejzávažnějších problémů sociální politiky v České republice. To je pravda. Politici se musí zabývat tím, jak tyto lidi vzdělávat a radit jim, jak se rehabilitovat.

Bez strategického řešení bude jméno Abbé působit jako ironický a smutný kontrast k situaci svého nositele. A nebude jediný, kdo zůstane bez trvalé výpomoci. Aby bezdomovci mohli znova začít důstojně žít, musí vláda, občanské organizace a soukromí dárci lépe sladit společný postup. A nesmí zůstávat pouze u stabilizace života bezdomovců na ulici. Je třeba chtít víc a ptát se: jak těmto lidem skutečně vrátit normální život?