Umrznutí jako politická poprava
Tomáš TožičkaSoučasný společenský model nazýváme kapitalismem. Tváří v tvář čtyřem stům evropských mrtvých chudých, kteří naprosto zbytečně umrzli, je třeba s definitivní platností říci: „Kapitalismus je zločinný režim.“
Kapitalismus je často kritizován za svou imperiální povahu. Rosa Luxemburgová říkala, že kapitalismus potřebuje ke svému přežití nekapitalistický prostor, který může ovládnout. Proto byl prvotní rozvoj kapitalismu postaven na genocidách obyvatel v koloniích, jako bylo vyvraždění domorodců na souostroví Banda nebo v Tasmánii. Také největší planetární genocida v Belgickém Kongu, které padlo za oběť přes deset milionů otroků na gumovníkových plantážích, byla hnána touhou po zvyšování růstu a v rámci zvyšování produktivity práce sekali belgičtí kolonisté ruce dětem otroků, kteří nepodávali dostatečné výkony.
Dnes už nemáme kolonie a tak se expanze kapitalismu odehrává blíže k nám. Kapitalismus expanduje a vysává prostředí, která dosud patřila veřejné správě — školství, zdravotnictví, sociální péči. Honba za zisky už jde přes mrtvoly. A lidé ovládnutí perfidní ideologií už oběti přijímají jako prostou danost.
Umrznutí bezdomovce v EU má varovnější hodnotu, než poprava či vražda disidenta v diktatuře. Obojí je bezesporu zločin, kterého se dopouští stát a na kterém mají morální vinu občané, kteří to tolerují. Ovšem nechat umrznout bezdomovce v zatím nejrozvinutější a nejbohatší části Země je mnohem horším zločinem, než když naše spřátelená diktatura v Etiopii rozstřílí demonstraci na cimpr campr.
Postavit se totiž diktatuře, která je podporována bohatými mocnostmi finančně i zbraněmi, vyžaduje obrovskou odvahu. Kdo z nás ji má? Ale zachránit bezdomovce před umrznutím, vyžaduje jen trochu času a dobré vůle. Ta ale chybí. Místo toho nastupuje sobectví a lhostejnost.
Počet umrzlých českých bezdomovců se pomalu blíží počtu popravených za diktatury bolševiků u nás. Cynici samozřejmě řeknou, že je to něco jiného. Život Milady Horákové má přece mnohem větší hodnotu než život nějakého šupáka, který umrzl před pár dny naproti luxusním vilkám v pražských Řeporyjích. Feministka, socialistka a neúnavná pracovnice Červeného kříže Horáková by s tímto postojem asi jen těžko souhlasila.
A samozřejmě, obhájci této bezdomovecké ruské rulety poukazují i na to, že zatímco za popravami stojí státní aparát a jeho zákonodárci a justice, bezdomovci si mohou za své postavení a osud sami. Tady je největší chyba, které se kapitalističtí ideologové dopouštějí. Ovšem tomu se nemůžeme divit, protože již mnohé studie prokázaly, že lidé pravicově smýšlející se v životě orientují spíše citem a emocemi než rozumem a logikou.
Nicméně pokusme se jim to vysvětlit tak, aby to pochopili. Jsou to právě zákony a justice, které umožňují, aby byl člověk zbídačen na míru, která ho nutí žít v životu nebezpečných podmínkách, mimo obecné lidské společenství. Systém exekucí, upřednostňování práv bohatých, policejní represe proti chudým a nejchudším, to jsou právní a strukturální příčiny toho, že se desetitisíce lidí v evropské vitríně kapitalismu ocitá v ruletě života a smrti. Zatímco odsouzení k smrti mohou napsat, většinou zbytečnou, žádost o milost, bezdomovci mohou doufat, že příští noc se jim kulička na ruletě smrti vyhne.
Tak jako kasino-kapitalismus zbídačil v několika posledních letech miliardy lidí, tak stejné kasino hrají denně nejchudší ubožáci v nejbohatších zemích. Systém, který tomu neumí zabránit, je nejen neschopný, ale i zločinný. Helsinský závěrečný akt, na němž byl postaven odpor Charty 77, uznal Všeobecnou deklaraci lidských práv jako základní dokument. Evropské země se tedy hlásí k jeho článku tři: Každý má právo na život, svobodu a osobní bezpečnost. O toto nejzákladnější právo kapitalismus připravil v letošní zimě již čtyři sta lidí. A to je jistě více, než za stejné období byli schopni popravit diktátoři v sovětských satelitech i v těch nejbrutálnějších dobách.
Problém řešení bezdomovectví je jednodušší, než by se zdálo. Městská sociální bytová výstavba, průchodné sociální a zdravotní služby. A vymahatelnost práva pro sociálně nejslabší. Tyto prosté recepty slavily úspěch už v mnoha městech. Místo toho, česká pravice vymýšlí nesmysly, jako je znovuzavedení domovského práva, nebo koncentrák rovnou u spalovny odpadků. A francouzská pravicová politička pro změnu bezdomovce vyzývá, aby vyhýbali pobytu venku...
Ale zhrublí politici jsou jen obrazem zhrublých občanů. Místo pomoci těm nejslabším, můžeme být svědky toho, jak „dobří občané“ hrubě vyhazují bezdomovce z míst, kde se ohřívají, ať jsou to vchody do domů či dopravní prostředky.
Kapitalismus selhal stejně jako selhala bolševická diktatura či reálný socialismus. Obětí má za sebou nepochybně více. Přesto si mnozí myslí, že tato forma společnosti je koncem dějin a bude trvat na věky. Stejně jako si to myslel Erich Honecker o Berlínské zdi, Stalin o Sovětském svazu, Lord Kitchener o Britském impériu, Ludvík XVI o feudalismu...
Lidská práva není možné vnímat jako třešničku na dortu a odkládat je na dobu, kdy se nadnárodní korporace uvolí je tolerovat. Nejsou tu jen proto, abychom je používali pouze jako opresivní nástroj proti režimům, s nimiž tak docela nesouhlasíme. Lidská práva musíme začít dodržovat i u nás. A zatím to vypadá tak, že čtyři sta lidí v Evropě zemřelo v posledních dnech proto, že vlády a odpovědné instituce ignorovaly plnění lidských práv, jak se k nim zavázaly v mezinárodních dohodách. V tuto chvíli je proto zřejmé, že potřebujeme revoluční změny. Jinak nám totiž hrozí revoluční násilí.
Jsem pro revoluční změny právě proto, že se obávám revolučního násilí.
Nejde jenom o to, že vlády a odpovědné instituce ignorují plnění lidských práv. To děsivé je, že kapitalismus dokázal svojí podstatou atomizovat společnost, zahnal občany do soukromí, donutil je starat se především o vlastní rodinu a její prosté přežití. Místo solidarity a lidství nastupuje sobeckost a lhostejnost.
Na záchranu těch 400 zmrzlých bezdomovců nebylo třeba státních institucí. Stačilo 400 rodin, které by jim pomohly.
Bez aktivní občanské společnosti možná přežijeme, ale zdegenerujeme
Hrozba revolučního násilí tak zůstává nadále konstantní ........pomyslel jsem si.
Srovnává tu minulý a současný režim na zvláštních případech úmrtí člověka, tehdy kvůli přehnané horlivosti posvěcené režimem, dnes naopak kvůli režimem posvěcené nevšímavosti.
Myslím, že těch paralel se dá najít víc, neboť oběma režimům je společná kumulace kapitálu pokaždé ovšem v jiných rukách.
Dokonale upravení představitele šťastných boháčů hledící na nás ze stránek časopisů jsou "zbabělci kapitalistické zahálky", neboť jsou to stejně fiktivně šťastné bájné bytosti jako někdejší "hrdinové socialistické práce", které jste in natura v životě taky nikdy nepotkali.
Všeobecná deklarace lidských práv je součástí Závěrečného helsinského aktu a na jeho vyžadování trvala Charta 77.
Pokud režim není schopen ochraňovat život svých občanů v tak banální situaci, jako je zima, je to zločin. Je jedno, jaký režim to je. Ochrana lidí před zbytečnou smrtí je základním předpokladem funkčního zřízení.
Sebevrahům se také snažíme pomáhat. A zkoušet přespat v nevyhovujícím oblečení na třiceti stupňovém mraze, je skoro jako pokus o sebevraždu. Kdo v takových podmínkách spal, může se mnou potvrdit, že i při dobrém vybavení je to dost náročné.
Jsme ochotni vypravit vrtulníky a desítky lidí, abychom zachránili zpovykané turisty v horách, ale nejsme schopni zorganizovat záchrannou akci pro chudáky na ulici...
Nesrovnávám také minulý a současný režim, ale spíše různé současné režimy. Srovnávat tento režim s režimem před 23 lety mi nepřijde relevantní.
Na záchranu těch 400 zmrzlých bezdomovců nebylo třeba státních institucí. Stačilo 400 rodin, které by jim pomohly.
Já mám velké sociální cítění, ale opravdu si nedovedu představit, že bych ve svém bytě trvale ubytoval neznámého člověka, kterého bych viděl na ulici. To bych mu měl nechat kláče od bytu, až bych šel druhý den do práce? Nebo bych jej každí réno vyhodil na mráz? A co kdyby druhý den přišel s několika stejně zuboženými kamarády? Pustil bych je do bytu také?
Opravdu se domnívám, že systémovým řešením bezdomovectví je jedině pomoc státu v podobě městské sociální bytové výstavby, průchodné sociální a zdravotní služby. A vymahatelnost práva pro sociálně nejslabší, jak uvádí autor ve svém článku.
Nebo budeme také například tvrdit, že nejsou nutné státní podpory v nezaměstnanoasti, protože stačí, aby nazaměstnané podporovali ze svých platů jejich bývalí kolegové, kteří o práci nepřišli?
Mějte se moc hezky
Petr Šťastný
Vyřešit problém bezdomovectví, především jejich přežití zimy, nestojí ani tolik, co kupříkladu Vondra promrhal jako „ministr Evropy“.
Přiznám se, že na dnešku mne nejvíc štve, když psům a kočkám se věnuje nejen soukromě, ale dokonce institucionálně víc péče, než lidem. Máme dokonce módní zákony proti týrání zvířat, v každém větším městečku útulky pro opuštěné psy a kočky, ale klidně necháme umírat bezdomovce a to nejen zimou. Vždyť se všeobecně ví, že jejich průměrný věk není ani polovinou dožívání zbytku populace.
Vždycky mne poněkud přivede z míry, když realita dneška se srovnává s předešlým režimem. Nejen proto, že každé srovnávání je pošetilé, ale především proto, že každý systém se má hodnotit analýzou jeho samého. Existence bezdomovectví je jednoznačným porušováním lidských práv a je povinností i mezinárodních organizací za to politickou moc daných zemí postihovat, jako za každé porušování mezinárodních norem.
Osobně jsem znal a dodnes znám, několik Hrdinů socialistické práce. Mám možná smůlu, ale každý z nich by byl svým pracovním nasazením, osobním životem vzorem v jakékoliv komunitě. Jen pro legraci si vzpomínám, že když se na naší šachtě rozhodovalo mezi dvěma kandidáty na udělení toho titulu, tak nakonec zvítězil ten jeden jen proto, že druhý se právě rozváděl, což by prý nebylo zrovna příkladné.
Termín "zbabělci kapitalistické zahálky" člověka napadne, když listuje současnou produkcí barvotiskových časopisů a bulvárního tisku, kde čteme o životě celebrit a jejich exkluzivních problémech, jež jsou na hony vzdálené problémům obyčejných lidí dnešní střední, čím dál chudší třídy. Zdá se, že tito lidé na výsluní se pyšní svým majetkem (často nejasného původu) a výhodami s ním spojenými, navštěvují večírky a party, kde si vzájemně potvrzují svůj společenský význam. Pro mnohé konzumenty a zvláště konzumentky uvedených tiskovin, jsou tito lidé vzory, s nimiž se identifikují. Mají pocit, že patřit mezi ně je dnes takzvaně in.
Na druhé straně hrdinové socialistické práce byli svého času taky utvořeni jaksi uměle shora, psalo se o nich v Rudém právu. Samozřejmě souhlasím s pány Šťastným i Hoškem, byli to dobré vzory, hodné následování, i když zřídka se vyskytující. Ne každý poctivý a dobrý pracovník byl jmenován hrdinou, jehož podobizna v nadživotní velikosti visela v Praze na Národní třídě.
Představuji si, že dříve či později někdo napíše o tomto - a nejen tomto - vašem postřehu sémioticky zaměřenou studii, něco jako Macurův "Šťastný věk", jenže o kapitalismu. A tohle by byl pěkný název jedné z kapitol, i když autor by se s vámi musel dohodnout ohledně copyrightu:)
Vynikající glosa.
V případě opuštěných zvířat je to jednodušší, stačí prý zavolat například na městskou policii, které zvíře odchytí a odveze majiteli či do útulku (co se potom v některých útulcích po čase se zvířaty děje, je trochu jiná záležitost). Mám osobní zkušenost, kdy jsem takto upozornil na opuštěného loveckého psa v lesích u Pohanska poblíž Břeclavi. Během asi deseti minut policisté přijeli, psa odchytili a odvezli.
Nevím, co by se stalo, kdybych zavolal na Městskou polici, že vidím v parku bezdomovce. Slyšel jsem otřesné zvěsti, že v jedné městské části prý policisté občas bezdomovce "sbírali" a vyváželi kamsi za Prahu. Sám jsem podobné chování zažil v lednu 1989. To ovšem nebyla policie, ale tehdejší VB a vyvezli mne spolu s dalšími desítkami lidí ze Všetat směrem na Čelákovice. O to více mne šokovalo, že něco podobného se prý občas dělo v nedávné době s bezdomovci v Praze.