Zima za okny připomíná jen někde idylu „ladovské zimy“. Ale na mnoha místech uhodily holomrazy - a mráz bez sněhu, to je zima bez té pravé poezie. Taková je i „ladovská zima“ bez kontrastu tepla domova. - Je tu ještě jeden kontrast tepla domova, který si však v souvislosti s krutými mrazy raději nepřipouštíme: bezdomovci.

Nešťastníci, které někdo vidí jako lidské trosky, jiný jako oběti této doby. Mnozí je dokonce odsuzují, protože prý dělají, co chtějí, a žijí, jak chtějí.

Bezdomovci bezesporu nejsou atraktivním tématem. A když, tak jako anonymní oběti mrazů. K dnešní době přece patří pohodlné bydlení s čistou a teplou vodou, teplem i jídlem — leckdo si užívá i nadbytku.

Přes všechny nářky a stížnosti je to tak: žijeme v době dostatku, ale také — bezdomovců. Je nepříjemné setkání s nimi, a je nepříjemné, až drásavé na ně jen pomyslet! Kde jsou, když nejsou (nepřekážejí) na chodníku? Buď někde ukrytí, zalezlí ve svých doupatech — anebo se objeví na ulici v proudu lidí nebo v průjezdech, čekárnách, před vchody do vytopených objektů - ale tady jsou všude na obtíž, každému raději uhýbají z cesty, protože se sami cítí jako nepříjemné a nežádoucí překážky.

Máme strach vžít se, vcítit se do jejich situace — a zároveň kdesi hluboko v duši nás tíží cosi jako pocit provinění či studu; i když za jejich osud nemůžeme, cítíme v sobě jistou otrlost, když je jen tak míjíme… Nutí nás k nepříjemné otázce: Mám dost solidarity? Ba ještě hůř, připravují pro nás nepříjemné situace, kdy my, slušní a spořádaní občané, jsme nuceni pocítit instinktivní snahu vyhnout se jim, raději velkým obloukem a „pryč odsud“!

Moc o nich nevíme a nechceme nic vědět. Sem tam některý profesionál-lékař ale musí; tu a tam se s nimi některý dostane do bezprostředního kontaktu — a pak žasne a trne: „Mezi lékaři je naživu jen hrstka pamětníků, kteří kdy na vlastní oči někdy viděli nemoci či nákazy, kterými jsou bezdomovci ´obdařeni´… Husí kůži vzbuzující pojmy jako filcky, svrab, plíseň, blechy, tasemnice, patří neodmyslitelně do arzenálu téměř každého apatriditas/bezdomovce. On to ví, stydí se za to, ale nemá šanci to jakkoli změnit.“

To jsem citoval MUDr. Jiřího Franze z Bulletinu Sdružení praktických lékařů ČR. Také všechny údaje o zdravotním stavu bezdomovců i obavách, které to vzbuzuje, pocházejí odtud, z lékařského Bulletinu. Nebudu sice recitovat dlouhé výčty chorob, které asi šokují a děsí i lékaře, ale trochu si toto „tajemství“ přibližme.

I před lékařem stojí bezdomovec jako — cituji — „asociál, který zvrací, nic si nepamatuje, má časté křeče, blábolí a usíná ´vestoje´.“ A tak lékaři „nalézají hluboké žilní záněty, rozličně zarudlé a ´otevřené nohy´, mrtvé černající prsty od omrzlin a hnisavých zánětů.“ Nepěkná podívaná! Avšak je v tom i cosi — úctyhodného: „Strádající a živořící bezdomovec se rychle naučí zakrývat svoje obtíže, neuvěřitelně dlouho a bez hlesnutí snášet pod promaštěným a mokrým oděvem kruté somatické bolesti,“ shrnuje své zkušenosti lékař záchranné služby. (Jiří Franz, Bulletin Sdružení praktických lékařů ČR, 1/2012) Je to paradox lidské důstojnosti bezdomovce, ba paradoxní důstojnost člověka poraženého, všemi odepsaného, který cítí, že je jen na obtíž, všem kolemjdoucím jen překážkou v cestě, a proto svou bolest skrývá.

Dovolte velmi sarkastickou poznámku: Jako se zavádí „nadstandard“ v lékařské péči, mohl by se zavést i „nadstandard“ v životním prostředí: kdo na to má, připlatí si „na své okolí“, aby se nesetkával s lidmi, kteří jsou pro zdravé spoluobčany nebezpeční, které bude třeba (cituji lékaře) „neperzekvovat bezdůvodně, ale … vnímat potenciální ohrožení na základě jejich zdravotního stavu nejen pro ostatní, ale především v jejich prospěch“.

Odborná konstatování odůvodňují jak obavy z ohrožení především životů bezdomovců, tak také obavy z možnosti šíření nákazy. Ano, bezdomovec je ohrožený, a je i ohrožující: „Je nezbytné již při setkání na ulici vnímat jej jako bacilonosiče. Hrudníky bezdomovců jsou často ´přeplněny´ výpotky, tuberkulózními infekty a ložisky, průdušky naplněny zánětlivým hlenem, který je … veřejně vykašláván — kdekoli a při jakékoli příležitosti. Některé statistiky uvádějí, že každý druhý bezdomovec má manifestní — jeho život ohrožující — zápal plic.“

Vypočítávat důsledky „nepravidelné a bizarní životosprávy“ snad není třeba. Mluvit o infekčních průjmech, „nedefinovatelných gynekologických výtocích“, „abscesech, nežitech a hnisavých zánětech v tříslech, podpažních jamkách…“ náleží lékařům — ale nelékařská veřejnost by měla vědět, že nemoc, bolest a utrpení se nevyhýbá nikomu, zvláště bezdomovcům ne.

Je zdravá naše společnost, když produkuje a trpí bezdomovectví? Nebo je v ní cosi patologického, co sice není vidět ani nepáchne jako boláky, co ale přesto sílí a rozmáhá se a zamořuje naše životy růstem cynismu, zášti a zloby, ztrátou míry a soudnosti?

Jak vůbec chápat název tohoto komentáře: Ohrožení bezdomovci. Je slovo „ohrožení“ podstatným jménem, nebo přídavným jménem? Je zdravý stát, jestliže si neuvědomuje dvojsmyslnost výrazu „ohrožení bezdomovci“ — a podle toho nekoná?

Nesmíme sledovat tyto úvahy o bezdomovcích, jejich zdraví i zdraví výkonné moci a vůbec společenské organizace, a při tom brát či vnímat bezdomovce jako politováníhodné, možná patologické případy, které se nás ale netýkají! Netýkají, protože patří někam až na okraj dění, až na hranici významného a bezvýznamného… — Sledovat tyto výčty parazitů a nemocí a patologičností všeho druhu vyžaduje sebezapření, možná dávku odhodlání a odvahy brát je jako osudy člověka a tragédii člověka, lidskou i společenskou tragédii.

Vidět na jejich případu, jak se zaživa rozkládá a rozpadá bytí člověka - to vyžaduje nikoli otrlost, ale odvahu. A spoluúčast. A také ochotu věnovat pozornost také těmto věcem lidským, všelidským. Proto cítím, že musím všem, kdo dočetli až sem, říct: Děkuji vám za pozornost.