Během této zimy již zemřelo v České republice, třicáté čtvrté nejbohatší zemi na této planetě, patnáct bezdomovců. Ten poslední minulou noc, ale s tím se počítalo.

Televizní štáby vyslaly do ulic své reportéry v naději, že snad nějakého umírajícího zastihnou a natočí jeho poslední slova, nebo že objeví mrtvolu, či alespoň natočí tělo v pytli odnášené do pohřebního vozu za dramatické asistence otrávených policajtů a jejich blikajících aut. Nestalo se tak, bezdomovec si umrzl někde v tichosti mimo záběry kamer hladových reportérů.

Touha po senzaci s příchutí smrti byla zřejmě to jediné, co vedlo cyniky z veřejnoprávních i soukromých médií k masivnímu informování o bezdomovcích. Až dosud totiž tito lidé, většinou duševně nemocní, závislí, navrátilci z vězení či dětských domovů, média nezajímali.

Yupíci v pestrobarevných kazajkách za mikrofony či redakčními počítači se jim vyhýbají obloukem na cestě do nóbl restaurace k rozhovoru s celebritou. To aby si v médiích vysnívali své vlastní Česko, stejně jako jejich tatíci vymýšleli v Rudém právu reálsocialismus — odtrženi od světa tehdy i dnes.

Bezdomovectví je společenská nemoc, není to nic přirozeného. Je spojeno s industrializací, ničením přirozených rodinných vazeb, nezaměstnaností… To věděl i císař pán a o české bezdomovce se staral lépe než všechny porevoluční vlády s prezidenty dohromady.

Ale on také zavedl bezplatné zdravotnictví a preventivní prohlídky. My jsme po sto padesáti letech nejchudší od zdravotní péče odřízli a aby nešířili nějaké choroby, necháme je umrznout na břehu Vltavy či Ostravice — Bezruč by jen zíral, to ani on nezažil, kam na to s nějakou Maryčkou, to tu máme pořád.

Bezdomovectví se u nás objevilo na začátku devadesátých let, kdy stát, pod vedením Klause a Havla, totálně rezignoval na péči o nejohroženější skupiny. Zavíraly se podnikové ubytovny, aniž by se kdokoli staral, co bude s lidmi, kteří tam desítky let bydleli.

Péče o lidi s duševními poruchami a závislostmi se věnovala jen těm nejpostiženějším, a tisíce lidí tak zůstali na pospas svým mániím a vykukům pasoucím po jejich bytech. Privatizace bytového fondu vytlačila další tisíce na ulici a zbavila města možnosti řešit chráněné bydlení, jak to bylo v naší společnosti zvykem po staletí.

Péče o navrátilce z vězení a dětských domovů více méně zkolabovala. Starost o bezdomovce zůstala z naprosté většiny v rukou církevních organizací, které musí žebrat u státu a měst, aby dostaly peníze na nejnutnější provoz a mizerné platy.

Když jsem studoval v Atlantě, napadly tam asi tři centimetry sněhu. Nevídáno! V USA kašlou na bezdomovce asi jako u nás. Nicméně lidé zahájili obrovské podpůrné akce, v kostelech se zřizovaly veřejné vývařovny a i já po několik týdnů vstával brzy ráno, abychom s kolegy a kolegyněmi připravili a rozdali jídlo několika desítkám bezdomovců. O bezdomovectví v USA jsem napsal diplomku a doufal, že tím to pro mě končí.

Nakonec jsem ale vyhověl žádosti několika mosteckých organizací a zřídil azylový dům pro ženy a matky s dětmi. Spolupracovali jsme s kolegy z Emauzských domů, společně žadonili o prošlé jídlo a pár korun na provoz. ODS nechtěla dávat, že se má každý postarat sám, pro socany a komunisty jsme byli pámbíčkáři.

Ale musím uznat, že když už jsme jednou byli před zavřením, zajel jsem do Prahy za ministrem Škromachem a vyprosil na něm dost peněz na záchranu mosteckého azyláku. Ale stejně nejvíc peněz do projektu vložili Sasíci z druhé strany Krušných hor, kteří na tom byli relativně stejně špatně jako my, jen jim byl osud našich bezdomovců méně lhostejný.

Jeden anglický biskup řekl: „Nedělní bohoslužba a charita, to je jako když vytáhnete na pár hodin rybu ze špinavého rybníka, opláchnete ji, a pak ji hodíte zpátky. Co potřebujeme, je vyčistit rybník.“ Dnes církve mlčí. Stejně jako mlčí vláda i radnice. Lepíme díry, ale z chyb systému děláme ctnosti.

Azylové domy jsou a budou potřebnou složkou naší společnosti. Je ovšem třeba začít se zabývat tím, aby byl tento problém řešen systémově. Tím primárním důvodem je ona u nás tak nepopulární solidarita, která dělá společnost společností. Schopnost postarat se o slabé a nemohoucí ukazuje na rozvinutost civilizace víc, než zasíťování pro Internet a mobilní telefony.

Brání to otupení lidí vůči spoluobčanům, bráníme tím šíření nežádoucích společenských jevů i rozvoji epidemií. A pro naše yupíky a metrosexuály například ze Strany zelených by mohlo být argumentem, že je to nevkusné.

Anebo můžeme policajtům v rámci reformy nakoupit speciální saně, na kterých budou svážet mrtvoly z ulic jako ve Stalingradě. Levně, čistě, eugenicky. To by bylo řešení, které by si tak dovedli představit naši aktivní politici i lidé jako Schwarzenberg, katolík Mlčoch, bývalý neoliberál Macháček či konjukturalista Zámečník, když v Dřevíčské výzvě volali po omezování sociálních výdajů.

Nerad bych se toho dožil a mojí nadějí zůstává, že je tu dost lidí, kteří se takovým řešením postaví. Ale ono nebude tak zle a třeba nebudeme muset nic dělat. Pořád je totiž dost naivních nadšenkyň a nadšenců, kteří se budou snažit zadarmo, či skoro zadarmo, těmto lidem pomoci, i když jim naše elity budou říkat, že tohle je jen marnivý rozmar, na který přijde čas, až všichni zbohatneme.