Během této zimy již zemřelo v České republice, třicáté čtvrté nejbohatší zemi na této planetě, patnáct bezdomovců. Ten poslední minulou noc, ale s tím se počítalo.

Televizní štáby vyslaly do ulic své reportéry v naději, že snad nějakého umírajícího zastihnou a natočí jeho poslední slova, nebo že objeví mrtvolu, či alespoň natočí tělo v pytli odnášené do pohřebního vozu za dramatické asistence otrávených policajtů a jejich blikajících aut. Nestalo se tak, bezdomovec si umrzl někde v tichosti mimo záběry kamer hladových reportérů.

Touha po senzaci s příchutí smrti byla zřejmě to jediné, co vedlo cyniky z veřejnoprávních i soukromých médií k masivnímu informování o bezdomovcích. Až dosud totiž tito lidé, většinou duševně nemocní, závislí, navrátilci z vězení či dětských domovů, média nezajímali.

Yupíci v pestrobarevných kazajkách za mikrofony či redakčními počítači se jim vyhýbají obloukem na cestě do nóbl restaurace k rozhovoru s celebritou. To aby si v médiích vysnívali své vlastní Česko, stejně jako jejich tatíci vymýšleli v Rudém právu reálsocialismus — odtrženi od světa tehdy i dnes.

Bezdomovectví je společenská nemoc, není to nic přirozeného. Je spojeno s industrializací, ničením přirozených rodinných vazeb, nezaměstnaností… To věděl i císař pán a o české bezdomovce se staral lépe než všechny porevoluční vlády s prezidenty dohromady.