K tomu, aby naše společnost fungovala, je třeba vybírat daně. Z nich se financuje chod státu. Část poplatků je tvořena daněmi přímými, část nepřímými, přičemž stát ví, kolik potřebuje vybrat ročně, aby „to vyšlo“. Takže v podstatě jde jen o to, kdo zaplatí kolik, čili jaký klíč výběru zvolíme.

Pokud potřebujeme-li vybrat miliardu a máme milion obyvatel, lze vybrat tisíc od každého a je to spravedlivé, jednoduché i pochopitelné. Problém vznikne v momentě, kdy někteří vydělávají tisíc, jiní deset tisíc a jiní sto tisíc. Pokud všem uložíme stejné procentní zdanění, nejvíce to dopadne na chudé, protože pro ně je i malý úbytek peněz velmi podstatný. Chudým berou největší část příjmů „nutné výdaje“ jako bydlení, topení, jídlo — a zpravidla nemají kam se uskromnit. Bohatí se uskromnit mohou a daně zdaleka tolik nepocítí.

↗

I chudí lidé by měli mít možnost profitovat ze stability celé společnosti. Foto WMC

To je obecně jeden z důvodů, proč se sahá k progresivním sazbám zdanění, v rámci nichž bohatší lidé platí vyšší daně. A také důvod, proč se k daňové progresivitě propracovala celá řada vyspělých států. Jde v prvé řadě o věc mezitřídní solidarity. I chudší lidé se mohou nějakým způsobem podílet na stabilitě společnosti.

V České republice se tento akcent z debaty vytratil. Úspěšnější se domnívají, že úspěch je výlučně jejich zásluha. Jen proto, že se více snažili, lépe učili, rodiče je líp připravili na život, mají dnes vyšší příjem. Proč by se o něj měli dělit? Jenže vliv společnosti je značný: kdyby se za úplně stejných podmínek narodili v Senegalu, byl by jejich úspěch, ba dokonce pouhé přežití, mnohem méně jistý a předvídatelný.

Donedávna jsem se domníval, že tyto poznatky patří ve vyspělém světě k běžně uznávaným a přijatým mezi základy ekonomie. Proto mě překvapuje plošný odpor mé sociální bubliny k progresivní dani. Očekával bych spíše „fine tunning“ — debatu o tom, jak má být hranice vysoko, jak ji stanovit, aby nepůsobila demotivačně na některou z „tříd“ a kolik se má přispívat. To se ale neděje.

Progresivní sazbu daně považuji za rozumnou. Ačkoliv bych na ní prodělal, s jejím principem souhlasím a uznávám jej. Za běžného stavu věcí bych považoval za záležitost své cti, abych jako šikovnější mohl přispět více. Považoval bych za rozumné debatovat o hranicích. Zajímalo by mne ale především, jestli zavedení progresivní daně konečně dovede vládu k pracím na reformách dosud nereformovaných oblastí našeho státu, tedy to, co za svoje daně já i ostatní spoluobčané dostaneme.