Doby, kdy všichni žili televizními seriály, zejména těmi Dietlovými, jsou naštěstí ty tam. Také se už od dramatické tvorby neočekává, že bude kázat, umravňovat či šířit propagandu. Naopak je dost času a prostoru na kladení otázek, vyvracení mýtů či práci s hypotézami.

Málokterý ze současných českých autorů mne dokáže tak intelektuálně zaměstnat jako Robert Sedláček. Zvlášť když zpracovává politická témata. Ať už v komedii, jakou byli Muži v říji (která ukázala, že i ti nahoře mohou být slabými legračními pajduláky, zatímco ti dole mazanými vykuky), nebo v seriálu České století, které připomnělo klíčové okamžiky našich dějin.

Už v něm jel Sedláček „volnou sestavu“ na motivy událostí. Stavěl dialogy, jak mohly proběhnout a dodával jim zajímavé kulisy. Podobně kdysi v televizi pracoval dramatik Oldřich Daněk, když k nadšení fajnšmekrů inscenoval momenty, které hýbaly historií, od antiky po novověk.

Sedláček má také svůj rukopis. Nemyslím tím specifický typ dialogů nebo pánský holý zadek v každém díle. Přehrává situace způsobem, ze kterého cítíte, že tak to mohlo být, ale též nemuselo. Soustředí se na myšlenku, či chcete-li vznešeněji — poselství. Potom je jedno, jestli si ve skutečnosti říkal Gottwald se Slánským „vole“.

Slabosti konkrétních lidí

V neděli doběhl na obrazovkách České televize Sedláčkův seriál Bohéma, mapující osudy některých barrandovských tvůrců od konce třicátých let až do osmašedesátého. Jak se dalo čekat, nejhlasitěji se ozvali ti, kterým se nelíbil. Se zbytkem diváků dokázali maximálně tak pochválit herecké výkony — především famózního Vladimíra Javorského coby Vlastu Buriana nebo Davida Novotného jako Jaroslava Marvana.

Na pranýři bylo opět hlavně překrucování nebo posouvání faktů. I mne to zpočátku zarazilo. Drtivá většina reálných postav — a do toho jedna dvě, navíc v klíčových rolích, které nikdy nežily. Filmaři občas natáčeli filmy, jež skutečně vznikly, občas zase filmy, které si autoři seriálu — Tereza Brdečková a Robert Sedláček — vymysleli.

Namátkou mne vyrušilo, když v seriálu s Burianem natáčel na konci třicátých let antisemitismem nasáklý režisér Bínovec jakýsi film z železniční stanice — což se nestalo. Nebo když byl na premiéře filmu „Přijdu hned“ představen jiný kameraman, než který jej opravdu snímal. Patrně se tím řešil problém, že víc postav by už seriál neunesl a muselo se redukovat mezi herci, režiséry, kameramany, scénáristy… Některé životní peripetie rodiny Oldřicha Nového zase byly zaměněny za peripetie rodiny Burianovy — a naopak.

To jsou všechno věci, které musel tolerantní divák Sedláčkovi odpustit. Stejně jako klišovité rámování srpnovou okupací v osmašedesátém. Mělo pomáhat držet příběh pohromadě, ale působilo spíš rušivě a zdržovalo. Někteří diváci rovnou vypnuli televizi: čekali půvabné retro a vybafla na ně tisící první obžaloba Sovětů.

Mnohem důležitější ale bylo, na co autoři chtěli upoutat naši pozornost. Ne náhodou se jednotlivé díly týkaly konkrétních osobností ve zlomových situacích. Pouze úvod nám popisoval bezstarostnou smetánku. Dál už to byli lámaní lidé, které nad vodou držela možnost dělat práci, kterou umí, která baví je, ale ještě víc diváky. Proto se ještě zkraje protektorátu chlácholili tím, že pro český film nastává zlatá éra: bude se točit ostošest, publikum zapomene na krutou dobu a peníze investované do tvorby se použijí na pomoc těm, kteří jsou v nouzi nebo přímo trpí.

↗

Proč tolik jedinců své selhání zastírá proměnou společnosti? Foto ceskatelevize.cz

Viděli jsme, jak se Burian nechal přemluvit k rozhlasové scénce zesměšňující Jana Masaryka. Po válce byla stěžejním bodem obžaloby a příčinou jeho věznění a další persekuce, byť se jej sám Masaryk zastal. Nepomohlo ani schovávání odbojové vysílačky v Burianově divadle.

Poutavě byl vylíčen vztah Buriana s Jaroslavem Marvanem, který nechtěl stát celý život ve stínu slavnějšího kolegy a principála. Pracovitý a ctižádostivý Marvan byl posedlý svou kariérou, jež vyvrcholila po osmačtyřicátém. Po válce už s Burianem nespolupracoval. Od Marvana si pak zase začal držet odstup hvězdný režisér Martin Frič, který sice svůj um uplatnil za všech režimů, ovšem nikdy nepřestal být citlivým člověkem — takže své běsy raději utápěl v alkoholu.

Sledovali jsme Oldřicha Nového, jenž se odmítal vzdát své ženy — židovky. Nebo tragický příběh talentované herečky Anny Letenské, kterou nacisté popravili jako exemplární oběť z prostředí showbyznysu. A to těsně po dotočení jejího posledního filmu. Šéf Barrandova Miloš Havel, v procítěném podání Jaroslava Plesla, v sobě sice kombinoval byznysmena s humanistou, ale Letenské nedokázal pomoci.

Stejně tak režisér Otakar Vávra, který se ve zlomových okamžicích tvářil, že nevidí-neslyší. Seriál jej prezentoval jako chladnokrevného a filmováním posedlého pragmatika, jenž ví, která bije, ale zkouší to přesto uhrát s protektorátním režimem i poúnorovými komunisty. Zapomenout nelze ani na Vávrova dvorního herce Zdeňka Štěpánka, v němž se snoubila statečnost, tolik posilovaná jeho velkými rolemi, se strachem obyčejného smrtelníka.

O mozaiku však Sedláčkovi určitě nešlo. Spíš chtěl ukázat, jak jedni svá vlastní selhání překrývali poukazováním na selhání druhých. Došlo i na paralely mezi protektorátem a obdobím po pětačtyřicátém a osmačtyřicátém. Kdo práskal nacistům, práskal i komunistům.

Režiséra Weisse nechal ještě coby asistenta vykázat jeho někdejší nadřízený Bínovec z natáčení, protože nacistům vadil jeho židovský původ. Nikdo se jej na place nezastal. Po válce sám akceptoval, jak si jakýsi zdivočelý osvětlovač-komunista vymínil, že bude dál na filmu pracovat, až zmizí přítomná herečka německého původu.

Podobnými obrazy, které nám toho chtěly tolik říci, byl seriál napěchovaný. Potíž je v tom, že na pouhých šest dílů to bylo příliš velké sousto. Děj musel spěchat kupředu a divák si nemohl dovolit oddych, natožpak promýšlení charakterů. Pro mne bylo třeba pohodlnější přehrávat si seriál na webu, co chvíli jej zastavit a průběžně konfrontovat s archivy a odbornou literaturou.

Přes desítky kaz na kráse se k němu ale budu rád vracet a doporučovat jej všem zájemcům jak o český film, tak o naši historii. Výhrady, že leccos zkresluje, zamlčuje nebo falšuje, neberu. Kdo zná dějiny nebo se zajímá o kinematografii, se nemohl nechat zmást. Na ostatní zbyl aspoň sled uhrančivých scén o osobnostech, o nichž toho přes jejich slávu bylo dosud známo tak málo. Film či televize nemůže nahrazovat vzdělání, ať už poskytnuté školami, nebo dosažené samostudiem.

Kromě toho v každém okamžiku se mohl divák povznést nad detaily a klást si stěžejní otázky: Proč tolik jedinců své selhání zastírá proměnou společnosti? A proč hnijící společnost svádí vinu na jednotlivé obětní beránky?

Přiznávám, že pro úvahy, práci i styl Roberta Sedláčka mám slabost. Nekazí mi ji ani jeho mikina při přebírání státního vyznamenání z rukou Miloše Zemana. Sedláček není oportunista. Dělá, co umí, navíc dost dobře. Zároveň ale stíhá obrazem i postavami svých filmů komentovat českou cestu novodobými dějinami. Jak nedávno řekl Salónu Práva, „všechny ty komunismy, fašismy a kapitalismy se rodí a skládají z lidských slabostí, jako jsou ješitnost nebo ambicióznost.“

Je fajn, že máme tvůrce, kteří dokáží přemýšlet jak o slabostech konkrétních lidí, tak o slabostech demokracie. Samo o sobě to asi ještě jako pojistka demokracie sloužit nemůže. Ale v synergii s informovanou a kulturně se chovající společností, k níž bychom měli směřovat, to může mít zásadní význam.

Zvlášť když příští rok na nás vyskočí dvě výročí — října 1918 a srpna 1968, která si bezesporu budou koledovat o zjednodušený výklad, ba o zmocnění se těmi, co hodlají prosadit a zhodnotit vlastní interpretaci těchto významných etap.