Doby, kdy všichni žili televizními seriály, zejména těmi Dietlovými, jsou naštěstí ty tam. Také se už od dramatické tvorby neočekává, že bude kázat, umravňovat či šířit propagandu. Naopak je dost času a prostoru na kladení otázek, vyvracení mýtů či práci s hypotézami.

Málokterý ze současných českých autorů mne dokáže tak intelektuálně zaměstnat jako Robert Sedláček. Zvlášť když zpracovává politická témata. Ať už v komedii, jakou byli Muži v říji (která ukázala, že i ti nahoře mohou být slabými legračními pajduláky, zatímco ti dole mazanými vykuky), nebo v seriálu České století, které připomnělo klíčové okamžiky našich dějin.

Už v něm jel Sedláček „volnou sestavu“ na motivy událostí. Stavěl dialogy, jak mohly proběhnout a dodával jim zajímavé kulisy. Podobně kdysi v televizi pracoval dramatik Oldřich Daněk, když k nadšení fajnšmekrů inscenoval momenty, které hýbaly historií, od antiky po novověk.

Sedláček má také svůj rukopis. Nemyslím tím specifický typ dialogů nebo pánský holý zadek v každém díle. Přehrává situace způsobem, ze kterého cítíte, že tak to mohlo být, ale též nemuselo. Soustředí se na myšlenku, či chcete-li vznešeněji — poselství. Potom je jedno, jestli si ve skutečnosti říkal Gottwald se Slánským „vole“.

Slabosti konkrétních lidí

V neděli doběhl na obrazovkách České televize Sedláčkův seriál Bohéma, mapující osudy některých barrandovských tvůrců od konce třicátých let až do osmašedesátého. Jak se dalo čekat, nejhlasitěji se ozvali ti, kterým se nelíbil. Se zbytkem diváků dokázali maximálně tak pochválit herecké výkony — především famózního Vladimíra Javorského coby Vlastu Buriana nebo Davida Novotného jako Jaroslava Marvana.

Na pranýři bylo opět hlavně překrucování nebo posouvání faktů. I mne to zpočátku zarazilo. Drtivá většina reálných postav — a do toho jedna dvě, navíc v klíčových rolích, které nikdy nežily. Filmaři občas natáčeli filmy, jež skutečně vznikly, občas zase filmy, které si autoři seriálu — Tereza Brdečková a Robert Sedláček — vymysleli.