Lze předpokládat, že osmidílná minisérie Pustina se zapíše do historie. Kritika jí již dokázala přišít titul nejlepšího českého seriálu všech dob. V zemi ochočených tygrů a návratů do devadesátek oklikou přes vesmír by se možná její tvůrci nemuseli ani tak namáhat, aby to bylo dobré.

Štěpán Hulík, Ivan Zachariáš, Alice Nellis i účinkující v čele s výbornou Zuzanou Stivínovou ale zřejmě nechtěli být jen dobří. Výsledkem je výjimečné, formálně vybroušené a mučivě opravdové drama.

Mirka Spáčilová Pustině vyčítá, že se „zapomněla smát.“ Pravdu má v tom, že ji nespatříme se zkyslým smíchem odvracet zrak od věcí na pohled nepříjemných. Je to seriál věnovaný dnešku.

Nejcennější na Pustině totiž není profesionálně zpracovaná detektivní zápletka, ale nekompromisní konfrontace s hluboce lidskými tématy — se ztrátou, šílenstvím, bezvýchodností, pustotou osobních vztahů — a se sociální realitou, do níž česká společnost upadla.

Nevšímejme si proto jen toho, jak se Pustina zapisuje do historie, nýbrž také toho, jak se historie zapsala do Pustiny.

Povědomá fikce

Pustina je smyšlené místo, do kterého se podařilo vtělit skutečnou situaci. Zapomenutá vesnice na periférii, která má uvolnit místo rozšiřujícímu se hnědouhelnému dolu v jakési Bohem opuštěné variaci na severní Čechy.