Pokud se vám hnusí fantazie a představivost, dívejte se na české pohádky. Nic z toho v nich nenajdete. Během nedávných víkendů jsem omylem zhlédl několik televizních a filmových pohádek z české produkce. Většina z nich poctivě zrcadlí dobu vzniku, tedy devadesátá a nultá léta: je to české, je to depresivní a bylo na to málo peněz.

To, co následuje, není analýza, ale vánoční povzdech. A nemá šťastný konec.

Za sedmero krizí středního věku

Oblíbenou postavou je samozřejmě král, který ale nemá hrad, ani poklad, ani rytíře na koních. Většinou nosí jen barevné sako, živoří v poloprázdném zámku, přičemž v okolí nežijí žádní poddaní, a on sám si neví rady se svým panstvím. Jediné vysvětlení: nejde o pohádku, ale o metaforu restitucí.