Hollywoodský čas
Jakub KrahulecNěkteré z nedávných amerických filmů tematizují plynutí času a narušují jeho běžné vnímání.
Délka trvání scény je pro film samozřejmě stejně důležitým prvkem jako zabarvení obrazu, úhel pohledu kamery nebo práce s hudbou. Čas je ostatně jedním z nejdiskutovanějších prvků: když vyjde nespokojený divák z kina, stěžuje si, že film byl moc dlouhý.
Uvnitř filmu plyne čas ještě jinak. Skutečná doba strávená v kině se po projekci těžko odhaduje, protože filmaři s časem filmového příběhu manipulují: přeskakují nepodstatné a opakující se scény, nahlíží do budoucnosti, mohou zpomalit jeho plynutí.
Jim Jarmusch ve snímku Paterson deformuje čas tak, že příběh soustředí do sedmi dní, z čehož pět dnů všedních probíhá v opakujících se vzorcích a na stejných místech. Takovým opakováním dosahuje subjektivního natažení času a zároveň soustředí pozornost na detaily podobných scén. Tempo vyprávění tady napodobuje plynutí života na maloměstě.
Ve filmu Dead man Jarmusch zvýraznil subjektivitu času zejména v jedné scéně, v níž pohyb těla herce Johnnyho Deppa je extrémně zpomalen, pohledy kamery se střídají častěji, obraz je rozostřený, hraje psychedelická hudba. Nebylo tolik zapříčiněno délkou scény samotnou jako spíš souhrou všech prvků dohromady, že scéna zprostředkovává subjektivní, vleklý pocit umírajícího muže.
Strukturování času závisí samozřejmě na střihu. Tak jako Dead man prodlužoval trvání scény, takzvané „zatmívačka“ a „roztmívačka“ vytváří dojem, že oddalují i následující událost uvnitř příběhu. Zatímco Paterson se střihy posouval chronologicky do jasně vymezených pasáží dne, například hollywoodské sci-fi Interstellar přeskakuje prostorem i časem a zpochybňuje jeho lineární vnímání.
Přinejmenším v této práci s časem je Interstellar velkolepý. Postavy nejprve vysvětlují koncept ohýbání času, později se přesunou na planetu, na které tato teorie skutečně platí. Podobně pracuje i nedávný snímek Příchozí režiséra Denise Villeneuva. Nelineární vnímání času se v něm objevuje jako téma, se kterým jsou postavy konfrontovány, ale i jako způsob, jakým je film odvyprávěn.
Příchozí označil kritik Kamil Fila za jazykovědnou sci-fi, ale prvky, na které se snímek soustředí, tomu neodpovídají úplně. Po představení mimozemských návštěvníků, kteří zosobňují zcela odlišný druh vnímání jazyka, se těžiště příběhu přesouvá ke globální hrozbě, stereotypnímu boji mezi Západem a zbytkem světa. Jazykovědná rovina a poznávání cizí kultury tak musí občas ustoupit ve prospěch geopolitické části zápletky.
U Příchozího je užitečné sledovat, kolik prostoru dostala jednotlivá témata. Mimozemská kultura se zpočátku zdá být středem zájmu, ale očekávaný dlouhý výzkum zcela cizího způsobu komunikace je na plátně vyřešen poměrně rychle. Zdánlivě složitý proces porozumění vrcholí krátkou sekvencí, při které vypravěčka zkrátka vysvětlí, jak došlo k pokroku ve výzkumu. Náročnému postupu dekódování zcela cizí řeči tak možná není věnováno odpovídající množství času a divák může pociťovat jisté zmatení.
Oběma hollywoodským filmům je nicméně společný způsob, jak manipulaci s časem představují divákům. Zatímco režisér Jarmusch se obešel v obou příkladech beze slov, Příchozí i Interstellar si vypomáhají vypravěčem: jedna z postav vysvětlí teoretický základ, který umožňuje narušení plynutí času. Vzhledem ke kladnému přijetí obou snímků se dá předpokládat, že toto explicitní vysvětlování složitých dějových konstrukcí v hollywoodském diskurzu ještě zůstane.
