Téma hudebních subkultur jako by se v určité době stalo až monopolem série Kmeny, za nimiž stojí především rapper Vladimír 518. Pompézní publikace představila subkultury na lesklém papíře jakožto katalog životních stylů, které se od sebe odlišují zejména vizualitou, za komerční podpory jednoho z našich největších pivovarů. Upozadila přitom hloubavější průnik do subkultury a nadto vůbec popis a analýzu za pomoci textu.

Zcela proti této tendenci jde kniha Mikrofon je naše bomba, pod kterou je podepsán autorský kolektiv akademiků kolem Jana Charváta a Boba Kuříka. Její přebal zdobí výrazný punkový artwork, který jako by vypadl z komiksu Maxe Anderssona. Ten doplňuje úderný, ale zároveň netradiční název publikace pocházející původně z rožnovského undergroundového klubu Vrah, o kterém píše ve své kapitole právě Kuřík.

↗

Nabušený paperback, který jde v mnoha ohledech proti proudu dosavadního zkoumání subkultur. Koláž a foto Jan Kuliš

Kuřík podobně jako další autoři těží i ze své zkušenosti zevnitř subkultury a zrovna ta jeho je ze všech osmi kapitol knihy (včetně obsáhlého úvodu a závěru) snad tou nejpoutavější. Rožnovskou DIY punkovou scénu a její politický náhled zachycuje v jejím vztahu k Václavu Havlovi, se kterým jakožto disidentem scéna nejprve velice sympatizuje, ale ze stejných pozic jako Havel-disident k režimu je následně kritická k pozdějšímu Havlovi-prezidentovi.

Jejich postoj vedl i ke vzniku desky Zapalte Ohně / Mrtví Havlové (2001) formace Complicité Candide, která společně s interprety jako například Telefon, Uštkni, Ctib a částečně i Innoxia Corpora tvoří scénu kolem rožnovského klubu Vrah. Rožnovští punkeři tak ve své kritice systému nepolevují ani v polistopadové éře, historie pro ně neskončila, avšak v rámci českého punku zůstává jejich přetrvávající protestně-politický náboj spíše osamocený.

Další z kvalit zmíněné kapitoly je její lokálnost. V rámci debaty o subkulturách bývá vedle skinheads právě punková subkultura tou nejreferovanější, a tak bývají některé poznatky o ní pro mnohé čtenáře už repetitivní. Tomu se Kuřík, který žije v Rožnově pod Radhoštěm, díky svému regionálnímu zaměření šikovně vyhnul. Jak ale zároveň trefně poznamenává Jan Charvát ve své kapitole, je na škodu, že v rámci frekventovaného tématu skinheads stále nemáme příliš poznatků o jejich (radikálně) levicové větvi RASH. Ta budiž výzvou pro další akademiky či zvídavé publicisty.

Spektrum běžně zkoumaných subkultur se tak bohužel u nás (až na temné výjimky) příliš nerozšiřuje a ani zde tomu není jinak. Mikrofon zůstává pouze u scény rapu, punku, hardcoru, skinheads a tématu Czechteku s tancujícími příznivci freetekna. Kapitola Arnošta Nováka však celý koncept obrací naruby a hledá příznaky subkultury u sociálního hnutí squatterů, vedle čehož se v další kapitole Marta Kolářová a Anna Oravcová zajímají o sexismus v rámci subkultur a postavení žen, zatímco celou knihu protkává téma politizace hudebních subkultur, čímž se značně odlišuje od většiny v češtině již dříve vydaných publikací.

Kvůli tomu zamrzí, že zrovna v politizaci subkultur kniha na několika málo místech trochu pokulhává.

V kapitole o ideologii a aktivismu hardcorové scény autorka počítá členy této subkultury, kteří se v něčem inspirovali v anarchismu (například v rozhodování konsenzem, odporem k předsudkům a systému nebo zdůrazňováním solidarity a rovnosti), přímo do tohoto ideologického proudu, což je s pouze lakonickým vysvětlením této praxe přece jen poněkud unáhlené a zasloužilo by si obšírnější zkoumání i vysvětlení.

Do obdobné neurčitosti spěje v knize rozdělení různých proudů subkultury skinheads. To balancuje mezi praxí pojmenovávat jejich větve jako „apolitické“ či „nerasistické“ pojednou odborně, ale vzápětí zas podle toho, jak se členové subkultury pojmenovávají sami. Kapitola věnující se textům skinheadských kapel tak jeden nazývá z proudů „nerasistický“, a přitom přiznává, že i ten mívá rasistické texty, takže označení celkem pozbývá smyslu.

Co může u autorů Mikrofonu překvapit čtenáře zvyklé na starší publikace věnující se subkulturám a jiným radikálním proudům ve společnosti, je silný a několikrát zopakovaný distanc od „brněnské školy“ politologie zosobněné předně Miroslavem Marešem a v českém prostředí s ní spjaté teorie extremismu.

Značně se tak rozcházejí se staršími publikacemi, které subkultury převážně jen popisovaly, a to s cílem podchytit nebezpečné jevy ve společnosti vymykající se statu quo a varovat před nimi. Autoři Mikrofonu přistupují k subkulturám bez předpojatosti, ale zato jdou mnohem více do hloubky s přemýšlivou analýzou. Někteří z nich jako Jan Charvát a Ondřej Slačálek volají po nahrazení ustálené teorie modernějším a vhodnějším konceptem.

V souhrnu je Mikrofon je naše bomba nabušeným paperbackem s nemnoha doprovodnými fotografiemi, který jde v mnoha ohledech proti proudu dosavadního zkoumání subkultur u nás. Autorský kolektiv to reflektuje v rozsáhlém úvodu i závěru, který je kromě toho i skvělým vodítkem v rámci tématu kulturálních studií, jakožto i rozcestníkem v dosavadních publikacích věnujících se subkulturám a jejich rozdílnému metodologickému přístupu.

Nonkonformní obálka přitom napovídá, že kniha není určena jen lidem pohybujícím se v akademickém prostředí, a jednotlivé tematické kapitoly jsou i přes svůj akademický jazyk dobře čtenářsky přístupné. Doufejme tedy, že třeba čtenáře Kmenů přiměje Mikrofon k poněkud náročnějšímu studiu subkultur, a to bez jejich exploatace a komodifikace. Výbuch Mikrofonu každopádně rozbouřil stojaté vody místního psaní o subkulturách. A po něm přijde snad už potopa.

Jan Charvát, Bob Kuřík a kol.: Mikrofon je naše bomba: politika a hudební subkultury mládeže v postsocialistickém Česku. Praha: Togga, 2018.