Duisburg leží na západě Německa ve spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko. Nachází se zde největší říční přístav na světě a jde o proslulé průmyslové město. Často se o něm ale také hovoří jako o příkladu zanedbané integrace. V posledních letech se do města stěhují lidé z Rumunska a Bulharska. Většinou jde o Romy, kteří v Duisburgu tvoří po Turcích druhou nejpočetnější menšinu.

Právě do Romů se v srpnu opřel sociálnědemokratický starosta Sören Link, když v televizním vysílání tvrdil, že zneužívají sociální dávky. Prohlásil také, že zhoršují problém s rozšířením drobných hlodavců v ulicích a kupí město odpadky. Kromě posledního proti-romského výpadu se Link zapsal do veřejného povědomí svým výrokem v roce 2015, že by v Duisburgu klidně přijal dvakrát tolik syrských uprchlíků, jen kdyby se ve městě zbavil Východoevropanů. Později se za svá slova musel omlouvat.

Zanedbanou integraci v Duisburgu se snaží napravovat zástupci občanské společnosti. Ve čtvrti Marxloh je to například Thomas Mielke ze spolku Kulatý stůl pro Marxloh, který rasistický a nacionalistický pohled odmítá. Přitom však uznává, že Duisberg má s integrací velký problém.

„Když jsem vyrůstal, byli jsme všichni srostlí dohromady. Turci, Němci, na tom nezáleželo,“ říká. „Vše se ale změnilo.“ Lidé původem z Bulharska a Rumunska podle jeho slov žijí všichni ve stejných ulicích a mezi nimi a starousedlíky nedochází ke kontaktu. Tomu ostatně brání i jazyková bariéra. „Takhle nevypadá integrace,“ prohlašuje.

Za současný stav včetně problémů s nepořádkem a kriminalitou Mielke viní i radnici. V Marxlohu, jenž se dá zčásti pokládat za vyloučenou lokalitu, fungují jen dva terénní sociální pracovníci. Ti se přitom rozhodně nezabývají jen integrací — vedle toho se musí starat i o mladistvé, trestnou činnost nebo drogovou problematiku. K tomu se dle jeho slov zmenšuje aparát města. Tam, kde dříve pracovalo osm lidí, si dnes musí poradit dvojice úředníků.

Že se noví obyvatelé přistěhovali jakožto občané Evropské unie z východní Evropy za lepším, Mielke nepopírá. Jde však o migraci z chudoby a i v Duisbergu mají nově příchozí problém najít zaměstnání. Kdysi město s fungujícím průmyslem chudne, nezaměstnanost je vysoká a nově příchozí mohou získat jen práci vyžadující tu nejnižší kvalifikaci. K tomu žijí ve složitých podmínkách jako nájemníci a jsou obětmi obchodu s chudobou.

Stává se, že lidé platí nájmy dle smlouvy sepsané pouze v ruce, a po roce jim přijde dopis, že vůbec neplatí, že mají dluhy a musí vše splatit najednou. Obdobně jako v českých vyloučených lokalitách se potýkají s vypínáním elektřiny a s nezájmem majitele nemovitosti. „Všichni, kdo sem přicházejí, jsou vykořisťovaní,“ tvrdí Mielke.

Za důležitý považuje dialog. „Musíte s lidmi mluvit,“ nabádá. O to se snaží také jejich spolek, který vyjma každodenní práce v ulicích organizuje i kulturní akce jako třeba vánoční večírek pro obyvatele čtvrti. Kromě toho si ve spolku všimli, že mezi vyhozenými věcmi se vyskytuje hojný počet poničených hudebních nástrojů. Ty sesbírali, všemožně opravili a rozdali je původně východoevropské mládeži, s nimiž vytvořili „odpadní orchestr“. Nakonec vzniklo i album.

„Pozitivní případy rodin zde samozřejmě existují,“ zdůrazňuje Mielke. Úspěšnější přistěhovalci pracují například v logistice, nebo na stavbě. Bohužel však za to nejsou dostatečně ohodnoceni. Mielke by si navíc přál, aby byli o poznání více vidět, mohli působit na své okolí a přidali se nejlépe k jejich kulatému stolu.

Ačkoliv je situace v Duisburgu a potažmo ve čtvrti Marxloh vážná, dle Mielkeho slov není tak špatná, jak se běžně popisuje. O opuštění místa rozhodně nepřemýšlí, žil tu ostatně odjakživa a ve svých aktivitách hodlá pokračovat. „Musíme na tom všichni společně pracovat,“ prohlašuje rázně. „Teď, nebo nikdy.“

Text vychází v rámci spolupráce se zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.