V německých médiích se právě intenzivně probírá odpověď německého fotbalisty Mesuta Özila na vlnu kritiky, kterou vyvolalo jeho setkání s tureckým prezidentem Erdoğanem. Özil dlouho mlčel, i když na něj útočili jak fotbaloví fanoušci, tak ostatní veřejnost. Reakce prominenta samozřejmě vyvolá větší pozornost než nějaký systematický průzkum veřejného mínění. Průzkumy jsou tu ovšem také a ukazují na úspěchy integrace i na její problémy.

Özila urazilo, že mu byla kladena podstatná zodpovědnost za zpackanou prezentaci německého fotbalového mužstva na nedávném mistrovství světa. Této diskuse se zúčastnili také současní nacionalisté, kteří čerpají své politické pozice z debat o uprchlících a kteří vedou obzvláště hloupé řeči o tom, kdo může být Němec a kdo ne. Není to většina — a  Bůh nás před těmito lidmi chraň. Tento sektor populace lze snadno identifikovat podle velmi zjednodušených výroků a na pozadí německé historie je to něco, na co je nutné dávat pozor.

↗

Téma nerezonuje jen v Německu. Na Youtube je například velmi populární příspěvek amerického autora a televizního moderátora Trevora Noaha, narozeného v jižní Africe, který s ostrým humorem přemítá nad tím, zda mistrovství světa ve fotbale vyhráli Francouzi, či Afričané. Noah téma i své publikum rozebírá velmi inteligentně. Když může být Pogba členem vítězného mužstva a zpívá francouzskou hymnu, je to přece OK. Jen na okraj: Mesut Özil německou hymnu nezpívá a sklízí kritiku — médiím prý tvrdí, že se místo toho modlí za úspěch. Prý turecky.

Dovoluji si kriticky tvrdit, že fotbal je relativně primitivní hra (může skončit i nula-nula), které je možné fandit a „rozumět“ i s osmi pivy v těle (a i při hře samé se občas na okresní úrovni nějaké to pivko vypije). Šachy či basketbal se v tomto stavu již hrát nedají. Jaké jsou vzdělanostní předpoklady, se neodvažuji hodnotit (byla zde právě i diskuse o negativním vlivu hlaviček).

Komentátoři dění kolem Özila se domnívají, že tento sportovec neví, co je Erdoğan zač, jak masakruje turecké svobody, a fotbalisté prostě jen podlehli jeho protokolárnímu vyzařování. Jistě by bylo vhodnější, aby Özil, který je v prominentní pozici, potvrdil svůj pocit sounáležitosti spíše vůči svým příbuzným v Turecku než vůči tomu, kdo omezuje jejich svobody. Sám žije v západní Evropě, dospěl v Německu a má příbuzné na obou stranách.

Sám pisatel těchto řádků je migrant (tedy vlastně emigrant) a neumí si představit, že by mu za jeho úspěchy klepal na rameno nějaký Husák. Odmítl by i pochvalu současného českého prezidenta. Migrant Šonka má k tomu i dceru, která chodila do školy s řadou dětí s migračním zázemím, jež jsou dnes velmi dobře integrované.

V případě jedné spolužačky tureckého původu stačilo odstranit vliv tureckého tatínka, který se tvářil a choval podobně jako Erdoğan, a dnes nelze určit, zda problémy vznikly kvůli tureckému původu, nebo byly prostě genderové. Blbých chlapů, kteří dělají problémy, je mnoho, a to i zde. Jen zdrženlivě a v závorce je možné pomyslet i na to, zda domnělý národnostní konflikt a hloupé průpovídky o Özilovi nejsou náhodou jen nějaké silácké řeči, což by u fotbalu nepřekvapilo. Špičky fotbalového svazu se do diskuse zapojily také a moc inteligentně to neznělo. Kdo ví, zda z toho nebudou ještě nějaké soudy.

Migrace v Německu jistě přispěla ke vniku ghett, jejichž problémy je nutno řešit dodnes. Současně ale po dobu těch zhruba tří generací přispěla ke vzniku elit — v kultuře i v politice. V médiích se na špičce pohybuje řada moderátorů či kabaretistů tureckého původu, a takový Django Asül se svým brutálním humorem smí například opakovaně mýt hlavu kompletní bavorské politické elitě. A kritizované politické postavy musí kabaretistovi za jeho útok zatleskat (což si v české atmosféře neumím představit).

I politická elita v Německu vynesla na špičku také lidi jiného než německého původu. V ministerské pozici v Kancléřství ještě nedávno sloužila státní ministryně pro migraci a uprchlíky Aydan Özoğuz, narozená tureckým rodičům v Hamburku. V řadě zemských vlád i v parlamentech, a to i v Bundestagu, pracuje mnoho poslanců z negermánských rodin. Země zatím nezkolabovala a ani na to nevypadá. Stačí se zajet podívat.

Případ Özil probíral také bývalý předseda Zelených a poslanec Spolkového sněmu Cem Özdemir. Ten je postrachem tureckých politiků, protože umí jazyk a je vůči současnému Turecku velmi kritický. Özdemir sice sám zná problematiku sdílených identit a vysvětluje ji německé veřejnosti i kvůli Özilovi, ale současně protestuje proti Özilovu panáčkování s autoritativně vládnoucím tureckým prezidentem.

Zda se ještě podaří integrovat uraženého Özila zpět do německého národního týmu, není jisté. Fotbal hrát umí, říkají odborníci. Ale jisté je, že německá veřejnost má celé spektrum různých názorů i velmi nepříjemných pozic. Vůči elitám, ke kterým Özil patří nejpozději od minulého titulu mistrů světa, na jehož získání se podstatně podílel, je veřejnost občas obzvláště přísná. Agresivní nacionalismus, který známe z českých luhů a hájů (ani uprchlíka, aby nám nikdo nepošpinil naši zlatou českou krev), je tam ovšem stále ještě menšinovou záležitostí. Bohudík. Özila a jeho případ musíme sledovat i nadále.