V německých médiích se právě intenzivně probírá odpověď německého fotbalisty Mesuta Özila na vlnu kritiky, kterou vyvolalo jeho setkání s tureckým prezidentem Erdoğanem. Özil dlouho mlčel, i když na něj útočili jak fotbaloví fanoušci, tak ostatní veřejnost. Reakce prominenta samozřejmě vyvolá větší pozornost než nějaký systematický průzkum veřejného mínění. Průzkumy jsou tu ovšem také a ukazují na úspěchy integrace i na její problémy.

Özila urazilo, že mu byla kladena podstatná zodpovědnost za zpackanou prezentaci německého fotbalového mužstva na nedávném mistrovství světa. Této diskuse se zúčastnili také současní nacionalisté, kteří čerpají své politické pozice z debat o uprchlících a kteří vedou obzvláště hloupé řeči o tom, kdo může být Němec a kdo ne. Není to většina — a  Bůh nás před těmito lidmi chraň. Tento sektor populace lze snadno identifikovat podle velmi zjednodušených výroků a na pozadí německé historie je to něco, na co je nutné dávat pozor.

↗

Téma nerezonuje jen v Německu. Na Youtube je například velmi populární příspěvek amerického autora a televizního moderátora Trevora Noaha, narozeného v jižní Africe, který s ostrým humorem přemítá nad tím, zda mistrovství světa ve fotbale vyhráli Francouzi, či Afričané. Noah téma i své publikum rozebírá velmi inteligentně. Když může být Pogba členem vítězného mužstva a zpívá francouzskou hymnu, je to přece OK. Jen na okraj: Mesut Özil německou hymnu nezpívá a sklízí kritiku — médiím prý tvrdí, že se místo toho modlí za úspěch. Prý turecky.

Dovoluji si kriticky tvrdit, že fotbal je relativně primitivní hra (může skončit i nula-nula), které je možné fandit a „rozumět“ i s osmi pivy v těle (a i při hře samé se občas na okresní úrovni nějaké to pivko vypije). Šachy či basketbal se v tomto stavu již hrát nedají. Jaké jsou vzdělanostní předpoklady, se neodvažuji hodnotit (byla zde právě i diskuse o negativním vlivu hlaviček).

Komentátoři dění kolem Özila se domnívají, že tento sportovec neví, co je Erdoğan zač, jak masakruje turecké svobody, a fotbalisté prostě jen podlehli jeho protokolárnímu vyzařování. Jistě by bylo vhodnější, aby Özil, který je v prominentní pozici, potvrdil svůj pocit sounáležitosti spíše vůči svým příbuzným v Turecku než vůči tomu, kdo omezuje jejich svobody. Sám žije v západní Evropě, dospěl v Německu a má příbuzné na obou stranách.

Sám pisatel těchto řádků je migrant (tedy vlastně emigrant) a neumí si představit, že by mu za jeho úspěchy klepal na rameno nějaký Husák. Odmítl by i pochvalu současného českého prezidenta. Migrant Šonka má k tomu i dceru, která chodila do školy s řadou dětí s migračním zázemím, jež jsou dnes velmi dobře integrované.

V případě jedné spolužačky tureckého původu stačilo odstranit vliv tureckého tatínka, který se tvářil a choval podobně jako Erdoğan, a dnes nelze určit, zda problémy vznikly kvůli tureckému původu, nebo byly prostě genderové. Blbých chlapů, kteří dělají problémy, je mnoho, a to i zde. Jen zdrženlivě a v závorce je možné pomyslet i na to, zda domnělý národnostní konflikt a hloupé průpovídky o Özilovi nejsou náhodou jen nějaké silácké řeči, což by u fotbalu nepřekvapilo. Špičky fotbalového svazu se do diskuse zapojily také a moc inteligentně to neznělo. Kdo ví, zda z toho nebudou ještě nějaké soudy.