Prezident Erdogan podle Yasira Yilmaze těží z neustálé debaty o tom, jestli Turecko má nebo nemá vstoupit do Evropské unie. „Turecko se vždycky zastaví těsně přede dveřmi, ale nevstoupí. I když bude neustále říkat, jak je to pro Turecko důležité, za jeho vlády se Turecko do Unie nedostane,“ tvrdí profesor.

Do Olomouce uprchl s rodinou a ještě s dalším univerzitním kolegou. V Turecku vidí podobný vývoj jako v řadě dalších zemí islámského světa: „Frustrace ze zkorumpovaných politiků, učenců a duchovních. Tyto politické, společenské a náboženské osobnosti obhajují koncepty, které jsou staré několik stovek let. Moderní generaci nemůžete přesvědčit tak jednoduchým, lineárním myšlením,“ říká Yilmaz.

Jaká byla situace v Turecku, když jste zemi opouštěl?

Odešel jsem 16. listopadu 2016, čtyři měsíce po pokusu o převrat. Jako člen akademické obce jsem zprvu necítil velký tlak, ale dnes si uvědomuji, že kdybych se rozhodl zemi opustit později, už by to asi nebylo možné. Myslím, že jsem měl štěstí. Když jsem odjížděl, v celé zemi vládla atmosféra strachu. Jako bývalí zaměstnanci univerzity, kterou vláda zavřela, jsme se stali podezřelými. I pro obyčejné lidi na ulici, kteří sami nedokážou kriticky uvažovat.

Převrat se týkal hlavně armády, proč je perzekuován i člověk z akademických kruhů jako vy?

Kdokoliv, kdo byl jakkoliv spojený s tímto hnutím, se stal obětním beránkem a obětí vládních čistek. My jsme nepřímo podezřelí, protože naše škola je nějak spojená Gülenem, ať už přes sponzory, zakladatele nebo donátory. Týden po převratu vláda zavřela 16 univerzit. Druhý den ráno jsem se z médií dozvěděl, že jsem ztratil práci, a bylo jasné, že v Turecku žádnou práci nenajdu.

Turecko jste tedy opustil především kvůli zaměstnání?

O tom, že odejdu z Turecka, jsem uvažoval už dříve, kvůli atmosféře, která v zemi vládla ještě před převratem. Ten převrat jenom celý proces urychlil. Nechtěl jsem například v Turecku vychovávat své děti. Chtěl jsem mít klid, chtěl jsem se soustředit na svoji rodinu a práci. V Turecku je tohle velmi těžké, musíte neustále bojovat, pořád překonávat překážky, vůbec nejde o zdravé prostředí.

Přicestovala s vámi do České republiky vaše rodina?

Ano. Když jsem opouštěl Turecko, měl jsem čtyřletou dceru. Moje žena byla těhotná a tady v Olomouci porodila syna v březnu 2017. Dalo by se říct, že je to „Olomoučák“.

Proč jste šel právě na Univerzitu Palackého?

Jsem historik, který se zabývá habsburskou monarchií a Osmanskou říší. Můj výzkum je zaměřený na diplomatické vztahy těchto bývalých velmocí. Nevím, jak na to reagují Češi, ale pro mě je tohle bývalé teritorium Habsburků. Olomouc je kousek od Vídně, kde hodně pracuji a využívám tamních knihoven a archivů. Po tom, co jsem ztratil práci, jsem začal hledat jinde. Hlavně v Evropě — na Ameriku už bylo pozdě.

Zajímal jsem se o Českou republiku, Rakousko a Maďarsko. Dostal jsem se k článku, kde rektor Karlovy univerzity Tomáš Zima deklaruje pomoc tureckým kolegům. Taky jsem viděl zmínku o facebookovém profilu (předsedy KDU-ČSL, pozn. red.) Pavla Bělobrádka, ve které říká, že turečtí akademici, kteří se specializují na islámská studia a Blízký východ, by mohli výrazně pomoci české vědě. Proto jsem poslal e-maily na tři univerzity — Palackého, Karlovu, Masarykovu. Do Olomouce jsem psal rovnou rektorovi Jaroslavu Millerovi, protože on sám je historik. Týden na to byla v mé doručené poště smlouva.

Věděl jste v té době vůbec něco o městě?

O univerzitě vůbec nic, ale fotbalová Olomouc je v Turecku hodně známá. V sezoně 1992/93 hrál v evropské lize UEFA Fenerbahce Istanbul se Sigmou Olomouc a tady v Olomouci prohráli 7:1 — to je druhá nejhorší prohra v historii týmu. Proto o Olomouci vědí všichni. Dokonce jsem si všiml, že prapory a transparenty, které si fotbalové týmy vyměnily, jsou vystaveny v obchodním centru Šantovka.

Jak Turci vnímají prezidenta Erdogana, kterého EU ostře kritizuje mimo jiné za autoritářský způsob vlády a nedodržování svobody slova?

Je to vládce, který vládne autoritářsky a má sklony k diktatuře. Z politického hlediska je ale demokratický zvolený ve volbách a to mu dodává demokratickou fasádu. Jako starosta Istanbulu odvedl velmi dobrou práci. Na konci svého období byl považován za důvěryhodného administrátora. V době, kdy založil stranu AKP, vládly Turecku po desetiletí ty samé tváře, stejní politici, kteří si vyměňovali funkce dle libosti.

Erdogan měl novou tvář, nové jméno a byl novou výzvou pro Turecko. Rétorika, kterou používal, nebyla v té době atraktivní jen pro konzervativní Turky, ale také liberály, dokonce socialisty, nebo dokonce i bývalé komunisty. Dodnes ale nemohu říct, jestli jde v jeho případě o typický příběh zkažení mocí, nebo měl i na začátku své kariéry nějakou tajnou agendu a velké ambice.

Jsem ale přesvědčený o jednom: Erdogan je tak zkorumpovaný, že pokud si svou moc neudrží, stane před soudem.

Změnilo se v Turecku něco od té doby, co jste odešel?

Turecko je politicky a ekonomicky nestabilní a není tam bezpečno. Situace je horší pro všechny. Například naprostá většina kurdských akademiků, kteří podepsali petici za mír, ztratila svou práci, někteří byli uvězněni. Nedávno byli studenti nejlepší turecké univerzity v Istanbulu pozavíráni za umírněný protest. Policisté poprvé v historii naběhli do univerzitního kampusu a tyto studenty zadrželi za „polarizování společnosti“.

Zrovna dnes jsem četl, že tito studenti jsou dodnes ve vězení a nemohou mluvit se svými příbuznými. Ve vězení je prý nějakých 700 dětí, kvůli tomu, že jsou ve vězení i jejich matky. Ve vězení je i 150 novinářů. Oficiální postoj vlády je ale takový, že tito nejsou zavření kvůli novinářské práci, ale kvůli terorismu. Jak ale vidíme, to, co je dnes v zemi definované jako terorismus, je ve skutečnosti klidný protest.

Jak velkou roli hraje v dnešní turecké společnosti náboženství?

Turky začíná nudit a otravovat náboženská rétorika. Všechno je prezentováno v náboženském balení. Tradice, nacionální hodnoty a náboženství se spojují dohromady a vláda vysvětluje, že všechny tyto hodnoty brání a deklaruje. Každý den se setkáváme s historickým kontextem islámského světa.

V zemi, kde neexistuje žádná investigativní žurnalistika nebo nestranné zpravodajství, lidé dostávají informace vždy se silným náboženským kontextem a přesnost zprávy se měří metrem vládní propagandy. Dokonce i obyčejní lidé, kteří by o sobě nedávno prohlásili, že jsou konzervativní, jsou dnes znechucení neustálou náboženskou diskusí.

Takže vidíte v Turecku ztrátu náboženských hodnot?

Spíš se mi zdá, že náboženství je více individuální a osobní záležitost než záležitost kolektivní, jak tomu bylo doposud. Být součástí velké islámské komunity je moderní koncept, od kterého se ale lidé v dnešním Turecku více distancují. Frustrace ze zkorumpovaných politiků, učenců a duchovních roste v mnoha zemích islámského světa. Tyto politické, společenské a náboženské osobnosti obhajují koncepty, které jsou staré několik stovek let. Moderní generaci nemůžete přesvědčit tak jednoduchým, lineárním myšlením.

V roce 2015 obnovila EU přístupová jednání s Tureckem. Je vůbec možné, aby bylo Turecko součástí Unie?

Všechno je to Erdoganova politika. Prezident těží z této neustálé debaty o vstupu do EU. Turecko se vždycky zastaví těsně přede dveřmi, ale nevstoupí — to je pro Erdogana velmi důležité. I když bude neustále říkat, jak je to pro Turecko důležité, za jeho vlády se Turecko do Unie nedostane. Ta neustálá diskuse posiluje jeho moc.

Turecko je i jedním z aktérů dlouholetého konfliktu v Sýrii. Jaké tam Erdogan sleduje cíle?

Turecká pozice je a byla vždycky jednoduchá a jasná — zabránit vzniku kurdského státu, ať už autonomního, nebo samostatného, s přístupem ke Středozemnímu moři. Operace v severozápadní Sýrii má za cíl zabránit Kurdům v přístupu na západ a k moři. V pozadí se samozřejmě odehrává mnoho věcí, o kterých nevíme a o kterých nám vláda nic neřekne.

Je ale pravda, že protikurdský sentiment přežívá v Turecku dodnes. Kurdský stát s přístupem k východní části Středozemního moře by přidal do oblasti dalšího rivala, který by hrál významnou roli v obchodu s přírodními zdroji. To Turecko nemůže dopustit.

Existuje něco jako „recept na blízkovýchodní mír“?

Tento semestr na univerzitě učím kurz jménem „Moderní Střední východ“ a tento předmět tematicky začíná Napoleonovu invazí do Egypta na konci 18. století. Od té doby lidé, kteří žijí v této části světa, zažili jen neustálý konflikt, invaze, konkurenci, zahraniční intervence a konstantní zápas o moc, který neumožňoval jakoukoliv stabilitu. To se za posledních 200 nezměnilo a myslím, že se to v blízké budoucnosti jen tak nezmění.

K vyřešení nějakého problému potřebujeme racionální přístup. Bohužel racionální myšlení, tak jak ho znají Evropané, dnes na Středním východě neexistuje.

Jak taková diskuse vypadá v Turecku?

Veřejná debata na Středním východě je vždy ovlivněna historií. To vytváří speciální prostředí, díky kterému nikdo nemusí pro mstu daleko. Tento problém mají dokonce i akademici a intelektuálové, kteří dnes a denně vystupují v médiích — mluví o historii. Nevím, jestli jsou to tito lidé schopni hodit za hlavu a začít na nepopsaném papíře. Nemůžete začít psát historii, zatímco sami bojujete s minulostí.

Neschopnost vykašlat se na minulost a podívat se do budoucnosti, to je problém Středního východu. Můžou Arabové zapomenout na války s Izraelem, kdy došlo k obrovským ztrátám na životech a arabský svět byl několikrát ponížen izraelskou vojenskou silou? Musíme zapomenout na historii, podívat se do budoucnosti a začít budovat nový svět v racionálním prostředí.

Plánujete se ještě vrátit domů?

Turecko je země, kde jsem se narodil. Vzpomínám na rodinu, na můj domov a na známá místa. Vrátit bych se chtěl, pouze pokud by se podmínky v Turecku drasticky změnily. Musím ale říct, že jsem ztratil svůj „emoční kontakt“ s lidmi v Turecku. Nemám žádný pocit sounáležitosti s tamní společností, alespoň nyní.

Kdybych tohle o sobě slyšel před deseti lety, nevěřil bych tomu, ale teď, když je mi 35, to tak prostě cítím. Chci své děti vychovávat v racionálním prostředí, chci být v klidu, chci se zaměřit na svůj výzkum a na svou rodinu, cestovat. Všechno tohle teď dělat můžu. Nechci vynášet nějaké přehnané soudy o tom, jestli se někdy do Turecka vrátím, nebo ne. Teď jsem šťastný v Olomouci.