Na počátku bylo slovo, tedy dvanáct slov Jiřího Pehe „Proč je lepší mýlit se s USA než mít pravdu s Ruskem“, jak nazval svůj komentář, jenž jednatřicátého března zveřejnily Novinky.cz.

S Jiřím Pehe jsem v roce 2008 velmi přátelsky a úspěšně spolupracoval ve Výboru na obranu Marcely Urbanové. Tato občanská iniciativa vznikla po protiprávním zastavení trestního stíhání místopředsedy vlády Jiřího Čunka, stíhaného pro korupční jednání, a byla přímo reakcí na to, že justiční mafie naopak drze trestně stíhala pro křivou výpověď v Čunkově věci jeho bývalou sekretářku Marcelu Urbanovou, i když její svědecká výpověď, kterou tato mafie lstivě uskutečnila v Praze, křivá nebyla, což dobře věděly orgány činné v trestním řízení. Občanskou odvahu vždy oceňuju, a Jiří Pehe ji prokázal. Vážím si ho ale i pro jeho sociální postoje, jež léta uplatňoval při přesvědčivé kritice vlád Mirka Topolánka, Jana Fischera a Petra Nečase, ba i Jiřího Rusnoka (pokud to byla vláda).

S kým se raději mýlit a s kým mít pravdu

Větu „Proč je lepší mýlit se s USA, než mít pravdu s Ruskem“ vyslovila před lety v České televizi socioložka Jiřina Šiklová. Až do loňska jsem tu větu považoval jen za pošetilost, v horším případě za dnes už neškodnou recidivu manichejského pojetí světa, které česká společnost zdědila po státním socialismu. Toto pojetí provázelo náboženské války, nacionalistické střety, koloniální výboje, třídní boj a studenou válku (ano, je to stále stejný manicheismus, tedy svár dobra a zla). Koncepci manicheismu mi objasnili koncem sedmdesátých let na Vysočině dva evangelíci, když nás honila Státní bezpečnost pro činnost v Chartě 77.

Poznání, že manicheismus je nepřijatelný, mě provázelo i později v době Majdanu. Ve vynesení soudu, kdo má pravdu, jsem byl tehdy zvlášť opatrný. Jenže pak přišli tituškové střílející na demonstranty i na Berkut, jehož příslušníci na Majdanu neměli střelné zbraně. Majdan postupně ovládly krajně pravicové síly Pravého sektoru, fašistů a otevřených neonacistů s hitlerovskými symboly. Z vězení se vrátila Tymošenková a ještě na Majdanu z invalidního křesla volala po jaderných bombách proti Rusům (volala rusky, ukrajinsky neumí). Parlament vyslovil a zase snad nějak odvolal zákaz užívání ruštiny. Vznikly soukromé armády oligarchů. A odtrhl se Krym, který přijala Ruská federace (dále i RF).

Majdan podporovaly Spojené státy, náměstkyně ministra zahraničí Victorie Nulandová řekla do telefonu „Fuck the EU“, což se do češtiny milostivě překládá jako „k čertu s EU“. Majdan, a to mi zvláště proti srsti, podpořila i Evropská unie, která, nemajíc žádnou zahraniční politiku, nechala v Kyjevě Sikorského za účasti Německa a Francie zkazit, co jen bylo možné, než Angela Merklová přece jen pochopila, kam povede Evropu nenávist k Rusku a agresívní kroky proti němu.

V tomto kontextu se věta Jiřiny Šiklové stala heslem nového geopolitického sváru, v němž — viděno z Washingtonu a z Prahy — stály na jedné straně demokratické síly Západu s jejich euroatlantickou koncepcí lidských práv i s jejich americkými vojenskými základnami, a na straně druhé „Putinovo Rusko“.

Toto heslo pomáhá obnovit studenou válku, spouštět novou želenou oponu (a to pokud možno co nejblíže Moskvy) a vyzbrojovat Ukrajinu. Vyvstala hrozba války horké. Narozen za války v roce 1941, byl jsem vychován protiválečně, ale jako téměř celá moje generace také v nedůvěře k západní demokracii, která „nás“ v Mnichově zradila. Jsem ale také poučen krátkozrakostí poválečných politiků z národněfrontovních stran, hlavně sociálnědemokratické a národněsocialistické strany.

Sociální demokrat Rudolf Bechyně koncem války navrhoval, aby Československo vstoupilo do SSSR, a jen těžko mu komunističtí soudruzi vysvětlovali, proč by to nebylo dobré. Chválu tu pěli bratr Prokop Drtina a sestra Milada Horáková na SSSR, který zemi dávali za vzor, i když dobře věděli (tak jako to věděl před válkou i Julius Fučík), jaké v SSSR panují poměry. Pamatoval jsem si ostatně, s jakým pochopením hodnotily moskevské procesy a stalinské represe ty strany, které utvořily v roce 1945 Národní frontu.

Po válce také všichni podporovali dekrety prezidenta Beneše, jimiž byli českoslovenští Němci (a částečně i Maďaři) zbaveni půdy, majetku a státního občanství (jen proto, že byli Němci!), a rovněž poválečné vyhnání německy mluvícího civilního obyvatelstva z republiky. Všichni se přitom řídili podobným heslem, které vyslovila Jiřina Šiklová a po ní Jiří Pehe, jen to dobro představoval SSSR a socialismus (státního typu), a zlem bylo nejen Německo a Němci, ale i mnichovanství, tedy proradná (anglická a francouzská) parlamentní demokracie.

↗

Uhl: S Jiřím Pehe jsem v roce 2008 velmi přátelsky a úspěšně spolupracoval ve Výboru na obranu Marcely Urbanové. Vážím si ho ale i pro jeho sociální postoje, jež léta uplatňoval při přesvědčivé kritice pravicových vlád. Jeho manicheismus je však pro mě nepřijatelný. Koláž DR

Výzva Filipa Outraty

Na heslo Jiřího Pehe jsem se musel ozvat, věta „Proč je lepší mýlit se s USA než mít pravdu s Ruskem“ to nyní v kontextu nové studené války vyžadovala. Novinky.cz zveřejnily moji reakci druhého dubna. Založil jsem ji na kritice poměrů v USA i RF (obě federace jsou kapitalistické země). Do toho přišla osmého dubna na Deník Referendum výzva Filipa Outraty k polemice „Pehe vs. Uhl“. Obrátil se na nás, abychom pokračovali „ve vzájemném vyjasňování pozic mezi dvěma představiteli demokratické levice v širokém smyslu“.

„Jiří Pehe by mohl uznat,“ napsal Filip Outrata, „že pozice Petra Uhla odmítající černo-bílé vidění světa není sama o sobě ohrožující, ale je naopak potřebná pro zachování schopnosti kritického pohledu nejen na druhé, ale i na sebe sama.“ A naopak „Petr Uhl by zase mohl ocenit, že Jiří Pehe se navzdory názvu svého článku nedomnívá, že mýlit se je něco dobrého, ale pokouší se argumentovat, proč omyly na jedné straně jsou méně fatální a nebezpečné, než na straně druhé,“ soudí Filip Outrata.

„Ve skutečnosti tomu je (nebo by mělo být) tak, že je třeba hledat pravdu a usilovat o pravdivé poznání a jednání v souladu s ním bez ohledu na to, k jaké partě kdo právě patří. To je natolik elementární, že by se na tom měli shodnout nejen demokratičtí levičáci, ale vlastně všichni,“ píše Filip Outrata.

S Filipem Outratou jsem souhlasil, jeho výzvu jsem uvítal hned týž den přímo na stránkách DR pod textem jeho výzvy. Jen jsem vyjádřil pochybnosti, zda lze Jiřího Pehe zařadit mezi levici. Trochu jsem zproblematizoval i škálu pravice — levice a zároveň jsem upřesnil, proč jsem já levicový, či spíše socialistický. Musím nyní ovšem dodat, že se vlastně podobně jako Jiří Pehe (jak se pak ukázalo) cítím i jako levicový liberál (ale zároveň jako hodně zelený socialista), a že patřím do kulturní či nové levice. K tomu patří i odmítání nejen státně socialistické diktatury, ale také reformismu blairovské politiky nebo postojů německé sociální demokracie.

Protože nejsem nikde organizován, naznačím, kam se ubírají moje sympatie. V České republice to je hnutí ProAlt, Socialistický kruh, Spojenectví práce a solidarity a Socialistická solidarita; v zahraničí Syriza, Podemos, ba i Die Linke. I v ČSSD mám oblíbence, jeden z nich je Jan Keller, čímž se liším, zdá se, od Jiřího Pehe. Jsem „ideově“ rozkročen, mám i respekt k německé křesťanské demokracii, která se považuje za konzervativní, ne však za pravicovou. To v Německu s ohledem na národněsocialistickou minulost ani nejde, hlásit se k pravici.

Znovu jsem ve své reakci zopakoval kritiku poměrů v RF a potvrdil svůj kritický vztah k USA, ten ale nezakládám na srovnávání obou federací. V tom se odlišuju od jiných lidí. Například jsem nikdy v životě nefandil nějakému sportovnímu klubu, ba jsem ani nikdy nesledoval nějaký fotbalový či hokejový zápas.

Když jsem se vrátil v roce 1984 z druhého vězení, chodily dvě moje děti do skautu. Zkoumal jsem tehdy, zda na letním táboře proselyticky nenabízejí dětem účast na mši v kostele, a byl jsem spokojen, že ji vůbec nenabízejí, nýbrž že to domlouvají jen s dětmi, o nichž vědí, že jsou z katolických rodin. Upřesňuju, že ve Francii je proselytismus za určitých okolností trestným činem (skautské oddíly držely trochu utajovaně staré tradice, byly v nich i děti z katolických rodin.) Jediná věc, která se mi tam nelíbila, bylo vzdávání cti československé vlajce, ale to jsem překousl.

Jiří Pehe mě zklamal

Jiří Pehe mě ve svém textu zklamal hlavně tím, že nevyhověl doporučení Filipa Outraty a neuznal potřebnost odmítnutí černo-bílého vidění světa. Naopak, svou větu „Proč je lepší mýlit se s USA než mít pravdu s Ruskem“ už neobhajuje, prostě o ní mlčí, přestože ta byla základem mého znepokojení.

Nebudu s Jiřím Pehe diskutovat o levici, kterou si rozdělil do chlívců platných snad naposledy v šedesátých letech. Nebudu ani polemizovat o marnosti snah radikální levice, do níž mě asi řadí. Mám za sebou pětadvacet let záměrné rezignace na jakékoliv pokusy o radikální reformu nebo dokonce revoluci. Ta listopadová mi stačila.

Byl jsem čtyři a půl roku (2002 až 2007) členem Strany zelených, a neusiloval jsem o její přechod k levici (aspoň k postojům, které zastává Daniel Cohn-Bendit), jen jsem ji opustil, když se pod vedením Martina Bursíka chovala nepřijatelně pravicově a sektářsky.

Polemizovat s Jiřím Pehe nebudu ani o globalizaci, jen podotknu, že současní kritici globalizace se sami nazývají alterglobalisté a chtějí globalizaci změnit nebo otočit (možná, že jako Jiří Pehe), ne zastavit či zrušit.

Můj spor s Jiřím Pehe není sporem mezi levicí umírněnou a radikální, ostatně taková radikální levice, jak ji líčí Jiří Pehe, ani neexistuje. Nesouhlasím sice s jeho názorem, že „navzdory všemožným chybám jsou USA pro naši novou demokracii se svou hlubokou vnitřní demokratičností coby spojenec mnohem přijatelnější volbou než Rusko, jehož hlavní politickou tradicí je despocie“; ale ani to není podstata sporu, už proto, že nenavrhuju, aby se RF stala spojencem, rozhodně ne v americkém smyslu toho slova. Celkem bych snášel i to, kdyby Jiří Pehe tvrdil, že USA jsou dobro, lidstvu prospívající, a že RF je zlo, které světu škodí, a polemizoval bych s ním. Tvrdit ale, že USA stojí za to zapřít sebe, své svědomí a pravdu, je pro mne nepřijatelné. Považuju to za nedemokratické.

Podstata sporu je tedy ono manichejství, ono podřízení se dobru i s jeho vadami na kráse, v zájmu boje proti zlu, který mě provází celý život. Pravda, nebo lež, to je jedno, jen když je to v zájmu dobré věci. Je to padouch? Možná, ale je to náš padouch. To je přece nemravné.

O USA a jejich demokracii by se dalo napsat mnoho dobrého, stejně jako o sovětské moci a bolševicích (z let 1917 až 1927), jistě na rozdíl od stalinismu. Jiří Pehe o USA píše ale jen okrajově, hájí je spíše z psychologického, než politického či dokonce mocenského hlediska. Dokonce píše, že „USA nejsou v pravém slova smyslu imperiální mocnost“, prý neměly kolonie (!) a pokaždé, když vojensky někde zasáhnou, diskutuje se v USA o tom, jak se zase stáhnout. To se ovšem natolik míjí s mými zkušenostmi, že jsem rád, že mi v polemice brání nedemokratický postoj Jiřího Pehe, a že proto nemusím předkládat argumenty.

Přidám jen jeden bonbónek, Vladimír Putin před pár dny řekl: „Po druhé světové válce jsme se snažili (mínil SSSR) vnutit východoevropským zemím svůj model vývoje a dělali jsme to silou. Tak se ale nyní chovají i Američané, když se snaží vnucovat svůj model prakticky celému světu. Je také čeká neúspěch.“

Myslím, že Putin má pravdu. A bude to rychlejší než v případě SSSR, protože USA všem vnucují svobodu s blahovolnou arogancí, jsouce přesvědčeny nejen že jsou světová jednička, ale že jejich politický, hospodářský a sociální systém je ten nejlepší na světě. A to lidi ponižuje více, než tomu bylo v případě sovětské nadvlády.