Petr Uhl nedávno v komentáři k textu Filipa Outraty pod názvem Pehe vs. Uhl. O potřebné polemice, která ještě nezačala mimo jiné napsal: „Já si na rozdíl od Filipa Outraty nemyslím, že Pehe je levicový…V tom se lišíme, považuju kapitalismus na zlo, byť nutné a reformovatelné do demokratičtějších (švýcarských, švédských) poměrů… Ideálu beztřídní společnosti jsem se ale nevzdal úplně, jen ho hodně odložil… Pehe… nikdy neuvažuje o jiném společenském základě, než je kapitalistický a navíc se snad ve všem se staví za zahraniční politiku USA, kterou naopak já už od poloviny šedesátých let považuju za ohrožení míru a demokratických práv a svobod ve světě, a to mnohem více než světovou politiku SSSR.“

Byl jsem následně redakcí Deníku Referendum vyzván, abych reagoval a možná tak inicioval onu „potřebnou polemiku“ s Petrem Uhlem, po které volá Filip Outrata. Začnu Uhlovým pojetím levice, protože se mi jeví jako jeden z hlavních důvodů, proč se nemůžeme na některých věcech shodnout.

Petr Uhl dobře ví, že po celé dvacáté století mezi sebou soupeřilo několik proudů levice, které můžeme v té nejobecnější rovině rozdělit do dvou táborů: radikální a umírněné. Radikální levice měla a má dodnes řadu podob: „leninsko“ komunistickou, trockistickou, reformně komunistickou, neomarxistickou, anarchistickou, atd. Umírněná levice měla a má zejména podobu sociálnědemokratickou, socialistickou nebo levicově liberální.

Spor mezi těmito dvěma tábory se točí zejména okolo otázek, zda je kapitalistický systém reformovatelný nebo ne, anebo zda je možné ho nahradit něčím lepším revoluční nebo radikálně reformní cestou.

Jinými slovy: zatímco umírněná levice argumentuje, že současný systém je problematický a v mnoha směrech sociálně nespravedlivý, ale věří, že ho lze postupně humanizovat, radikální levice chce současný systém liberální demokracie a kapitalismu „revolučně“ nahradit nějakým jiným, který by vyústil do beztřídní společnosti, případně chce současný systém radikálně reformovat tak, aby byl založen na jiných formách vlastnictví a společenské správy než ten současný.

Považuji se za levicového liberála, jakkoliv levicový liberalismus může samozřejmě představitel radikální levice, jakým je Uhl, považovat už za uvažování nelevicové. Ať tak či onak, domnívám se, že hlavní spor mezi mnou Uhlem je spor o „realizovatelnou míru idealismu“.

Je samozřejmě zcela legitimní hájit radikalismus, ale musíme si vždy položit otázku po možnostech uskutečnění radikálních idejí. V současném světě (navzdory všem nerovnostem, sociálním dislokacím a politickým patologiím plozeným globálně fungujícím kapitalismem) dle mého soudu neexistuje reálná možnost změnit současný systém od základu nějakou revoluční nebo jinou radikální cestou. Navíc dějiny dvacátého století ukázaly, že údajně „promyšlené“ revoluční změny celého systému se nakonec často zvrhávají přímo až v opak zamýšlených změn, protože revoluce uvolňují i síly, které revolucionáři nepředpokládali.

Nedá se vyloučit, že globální kapitalismus se zhroutí sám. Kupříkladu v krizi v roce 2008 se bez masivních intervencí americké vlády mohl celý systém globálních financí začít hroutit jako domeček z karet. Jenže i kdyby se to stalo, je otázkou, do jaké míry by takto vzniklé vakuum bylo vyplněno lepším uspořádáním, které si vysnili v různých podobách příslušníci dnešní radikální levice. Spíše by nastal chaos.

I proto si myslím, že schůdnější a bezpečnější cesta k více humánnímu systému jsou postupné reformy toho současného. „Kapitalismus může být zlý pán nebo dobrý sluha“, napsal jsem spolu s Janem Šternem v Manifestu radikálního liberalismu. A když se podíváme na ony „švédské nebo švýcarské“ poměry, o kterých mluví Uhl, je zřejmé, o čem je řeč. Kapitalismus má i na národní úrovni mnoho různých tváří, a v některých zemích to už kapitalismus ani v pravém slova smyslu není.

Hlavní problém současného systému globálního kapitalismu spatřuji v tom, že se téměř zcela vymknul politické kontrole na národní úrovni. Po Druhé světové válce se v řadě západoevropských zemí podařilo z kapitalismu učinit dobrého sluhu sociálního státu. Kdyby se takový systém (nikoliv již v pravém slova smyslu kapitalismu, ale sociálně-tržního hospodářství založeného na ekologických ohledech) podařilo nastolit v globálním měřítku, možná by se polemika mezi radikální a umírněnou levicí stala nadbytečnou.

↗

Nedá se vyloučit, že globální kapitalismus se zhroutí sám. Kupříkladu v krizi v roce 2008 se bez masivních intervencí americké vlády mohl celý systém globálních financí začít hroutit jako domeček z karet. Repro Archiv DR

Skutečnost naneštěstí zatím vypadá v posledním čtvrtstoletí jinak. Rozevírají se nůžky mezi globálně fungujícím korporátním kapitalismem a finančními trhy na jedné straně, a lokálně fungující politikou národních států na straně druhé. I proto jsem přesvědčen, že jako první krok k důležitým reformám globálně působícího trhu je třeba vytvořit globálně fungující (většinově demokratickou) politiku. Toto a následné reformy podle zásad použitých při budování poválečných sociálních států v Evropě jsou zásadní úkoly dneška, nikoliv revolučními nebo radikálními experimenty způsobené uvržení celého systému do chaosu.

Je samozřejmě možné prosazovat postupně i reformy další, jako jsou inovativní formy vlastnictví a podnikání, ale rozhodně není dle mého soudu možné obrátit vývoj směrem pryč od globalizace všeho druhu. Taková představa je stejně naivní, jako byly představy proponentů ancient régime na konci osmnáctého století, že nastupující kapitalistickou modernitu je možné nějak obejít nebo spoutat v absolutisticko-monarchistických režimech.

Pokud jde o naši současnou umírněnou levici, obávám se, že se spolu s většinou ostatních demokratických levicových stran v Evropě skutečného reformního úsilí (doufejme jen dočasně) vzdala. Údajně v zájmu udržení evropského integračního projektu se přizpůsobila logice německého fiskálního konzervativizmu a anglosaského neoliberalismu. Raději tak schvaluje různé fiskální pakty a hrozí zadluženému Řecku místo toho, aby na celoevropské úrovni požadovala oddlužení, skutečnou společnou fiskální politiku, globální omezení daňových rájů, omezení repatriace zisků velkých korporací mimo hranice států,v nichž podnikají, a společnou sociální i důchodovou politiku na evropské úrovni.

Jádro mé polemiky s Petrem Uhlem coby sporu o realizovatelnou míru idealismu se také dotýká postojů k USA. Nejsem žádným nekritickým obdivovatelem USA. Koneckonců jsem tam dlouho žil a dodnes tam kvůli svému působení na americké univerzitě trávím hodně času. Mohu tedy říct, že USA dobře znám.

USA se jistě od Druhé světové války dopustily v domácí i zahraniční politice mnoha chyb. Jenže jak moc kriticky se na ně díváme, záleží na již zmíněné míře idealismu. V ideálním světě by se USA, stejně jako ostatní velké mocnosti, jistě chovaly jinak. V bipolárním světě, který padl v roce 1989, se často chovaly cynicky, když se pokoušely zabránit šíření komunistických režimů pod taktovkou SSSR spojenectvími s diktátorskými, mnohdy vražednými režimy.

Logiku tohoto chování postihla v roce 1979 ve svém slavném textu v časopise Commentary politoložka a velvyslankyně USA v OSN Jeanne Kirkpatricková, když rozlišila totalitní a autoritářské režimy. Zatímco totalitní režimy podle ní nebylo možné postupně reformovat nebo měnit, pouze je porazit, protože politická, ekonomická a ideologická moc byla soustředěna v jedněch rukou, a každá skutečná reforma tudíž mohla zničit celý systém, autoritářské režimy a různé junty, s nimiž účelově USA spolupracovaly v úsilí zamezit šíření sovětského komunismu, byly založeny na kontrole politické moci a bezpečnostních složek, zatímco ideologicky i mediálně zůstávaly leckdy pluralitní a v hospodářské sféře nezničily trh.

Ukázalo se, že Kirkpatricková měla v lecčems pravdu, protože zatímco změny v sovětském táboře byly možné teprve po jeho rozpadu a svého druhu totální porážce ve studené válce, změny autoritářských režimů v demokracie byly (zejména v latinské Americe) mnohem „organičtější“.

Samozřejmě i tak žádný opravdový demokrat nebude chválit masakry na politické pozici, kterých se různé junty chráněné z taktických důvodu USA dopouštěly.

Za tímto chováním USA ale nestál jen mocenský pragmatismus a cynismus. Kdo nechce vidět, že tato politika, jakož i vojenské intervence USA (především ta ve Vietnamu) byly poháněny i idealismem, tedy vírou v nadřazenost demokracie totalitním režimům, jen těžko chování USA kdy porozumí.

USA je navzdory svému liberálnímu politickému systému a superpragmatickému kapitalismu země silně idealistická. Už wilsoniánská představa o vývozu demokracie coby dobra byla poháněna tímto idealismem, který je Evropanům do značné míry cizí.

Podobně tomu bylo s dnes odsuzovanými neokonzervativci, kteří, povzbuzeni úspěchy v Německu a Japonsku po Druhé světové válce a demokratickými revolucemi ve východní Evropě po konci studené války, „revolučně“ hlásali, že demokracii je možné vyvážet silou. To mělo v islámském světě, jak dnes víme, neblahé důsledky.

Není ale vůbec náhoda, že většina předních neokonů byli bývalí radikální levičáci, zejména trockisté. Když zjistili, že svět nezmění světovou revolucí, začali hlásat vývoz liberální demokracie silou.

Oproti těmto občasným radikálním tendencím v americké politice, jakož i proti používání síly, se ale v USA opakovaně staví nesmírně pluralitní a živá občanská společnost. Jakož i politický systém založený na federalismu, který dlouhodobě znemožňuje nadvládu jedné ideologie a jednostranného pojetí politiky.

I proto tvrdím, že navzdory všemožným chybám jsou USA pro naši novou demokracii se svou hlubokou vnitřní demokratičností coby spojenec mnohem přijatelnější volbou než Rusko, jehož hlavní politickou tradicí je despocie. Jsou to politicky dvě zcela nesrovnatelné entity: na jedné straně skutečný politický národ vyrostlý z podhoubí obrovské etnické a náboženské plurality, na straně druhé národ vyznávající etnické a kulturní pojetí historie.

Oba jsou mesianistické, oba věří ve své speciální poslání ve světě, ale v případě USA přece jen tento mesianismus vyrůstá z historie plurality a svobodného občanství, které jsou mnohem více kompatibilní s globalizovanou modernitou než ruský imperiální mesianismus, jehož kořeny dodnes tkví v samoděržaví.

USA nejsou v pravém slova smyslu imperiální mocnost. Nebudovaly kolonie, nedobývaly cizí území za účelem jejich dlouhodobé okupace. Po každém vojenském zásahu se v USA okamžitě rozpoutá diskuse, kdy a jak se z „dobytého“ území stáhnout. V Rusku je tomu historicky přesně naopak, takže je pochopitelné, že se diskuse v současnosti točí okolo otázky, jak získat zpět území, které Rusko ztratilo po rozpadu Sovětského svazu, což prý byla největší katastrofa dvacátého století.

Petr Uhl píše, že považuje politiku USA za ohrožení míru a demokratických práv a svobod ve světě; a to mnohem více než světovou politiku SSSR. Pro liberálního demokrata, za něhož se považuji, je to prohlášení natolik nepřijatelné a ideologicky extrémní, že tady už nijak polemizovat nedokážu. Nechám soud na laskavých čtenářích.