V čem a proč se neshodnu s Petrem Uhlem

Jiří Pehe

Jiří Pehe reaguje na výzvu Filipa Outraty a pokouší se o polemiku s Petrem Uhlem. Jejími stěžejními body jsou poměr mezi USA a Ruskem a charakter levicového myšlení.

Petr Uhl nedávno v komentáři k textu Filipa Outraty pod názvem Pehe vs. Uhl. O potřebné polemice, která ještě nezačala mimo jiné napsal: „Já si na rozdíl od Filipa Outraty nemyslím, že Pehe je levicový…V tom se lišíme, považuju kapitalismus na zlo, byť nutné a reformovatelné do demokratičtějších (švýcarských, švédských) poměrů… Ideálu beztřídní společnosti jsem se ale nevzdal úplně, jen ho hodně odložil… Pehe… nikdy neuvažuje o jiném společenském základě, než je kapitalistický a navíc se snad ve všem se staví za zahraniční politiku USA, kterou naopak já už od poloviny šedesátých let považuju za ohrožení míru a demokratických práv a svobod ve světě, a to mnohem více než světovou politiku SSSR.“

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Byl jsem následně redakcí Deníku Referendum vyzván, abych reagoval a možná tak inicioval onu „potřebnou polemiku“ s Petrem Uhlem, po které volá Filip Outrata. Začnu Uhlovým pojetím levice, protože se mi jeví jako jeden z hlavních důvodů, proč se nemůžeme na některých věcech shodnout.

Petr Uhl dobře ví, že po celé dvacáté století mezi sebou soupeřilo několik proudů levice, které můžeme v té nejobecnější rovině rozdělit do dvou táborů: radikální a umírněné. Radikální levice měla a má dodnes řadu podob: „leninsko“ komunistickou, trockistickou, reformně komunistickou, neomarxistickou, anarchistickou, atd. Umírněná levice měla a má zejména podobu sociálnědemokratickou, socialistickou nebo levicově liberální.

Spor mezi těmito dvěma tábory se točí zejména okolo otázek, zda je kapitalistický systém reformovatelný nebo ne, anebo zda je možné ho nahradit něčím lepším revoluční nebo radikálně reformní cestou.

Jinými slovy: zatímco umírněná levice argumentuje, že současný systém je problematický a v mnoha směrech sociálně nespravedlivý, ale věří, že ho lze postupně humanizovat, radikální levice chce současný systém liberální demokracie a kapitalismu „revolučně“ nahradit nějakým jiným, který by vyústil do beztřídní společnosti, případně chce současný systém radikálně reformovat tak, aby byl založen na jiných formách vlastnictví a společenské správy než ten současný.

Považuji se za levicového liberála, jakkoliv levicový liberalismus může samozřejmě představitel radikální levice, jakým je Uhl, považovat už za uvažování nelevicové. Ať tak či onak, domnívám se, že hlavní spor mezi mnou Uhlem je spor o „realizovatelnou míru idealismu“.

Je samozřejmě zcela legitimní hájit radikalismus, ale musíme si vždy položit otázku po možnostech uskutečnění radikálních idejí. V současném světě (navzdory všem nerovnostem, sociálním dislokacím a politickým patologiím plozeným globálně fungujícím kapitalismem) dle mého soudu neexistuje reálná možnost změnit současný systém od základu nějakou revoluční nebo jinou radikální cestou. Navíc dějiny dvacátého století ukázaly, že údajně „promyšlené“ revoluční změny celého systému se nakonec často zvrhávají přímo až v opak zamýšlených změn, protože revoluce uvolňují i síly, které revolucionáři nepředpokládali.

Nedá se vyloučit, že globální kapitalismus se zhroutí sám. Kupříkladu v krizi v roce 2008 se bez masivních intervencí americké vlády mohl celý systém globálních financí začít hroutit jako domeček z karet. Jenže i kdyby se to stalo, je otázkou, do jaké míry by takto vzniklé vakuum bylo vyplněno lepším uspořádáním, které si vysnili v různých podobách příslušníci dnešní radikální levice. Spíše by nastal chaos.

I proto si myslím, že schůdnější a bezpečnější cesta k více humánnímu systému jsou postupné reformy toho současného. „Kapitalismus může být zlý pán nebo dobrý sluha“, napsal jsem spolu s Janem Šternem v Manifestu radikálního liberalismu. A když se podíváme na ony „švédské nebo švýcarské“ poměry, o kterých mluví Uhl, je zřejmé, o čem je řeč. Kapitalismus má i na národní úrovni mnoho různých tváří, a v některých zemích to už kapitalismus ani v pravém slova smyslu není.

Hlavní problém současného systému globálního kapitalismu spatřuji v tom, že se téměř zcela vymknul politické kontrole na národní úrovni. Po Druhé světové válce se v řadě západoevropských zemí podařilo z kapitalismu učinit dobrého sluhu sociálního státu. Kdyby se takový systém (nikoliv již v pravém slova smyslu kapitalismu, ale sociálně-tržního hospodářství založeného na ekologických ohledech) podařilo nastolit v globálním měřítku, možná by se polemika mezi radikální a umírněnou levicí stala nadbytečnou.

Nedá se vyloučit, že globální kapitalismus se zhroutí sám. Kupříkladu v krizi v roce 2008 se bez masivních intervencí americké vlády mohl celý systém globálních financí začít hroutit jako domeček z karet. Repro Archiv DR

Skutečnost naneštěstí zatím vypadá v posledním čtvrtstoletí jinak. Rozevírají se nůžky mezi globálně fungujícím korporátním kapitalismem a finančními trhy na jedné straně, a lokálně fungující politikou národních států na straně druhé. I proto jsem přesvědčen, že jako první krok k důležitým reformám globálně působícího trhu je třeba vytvořit globálně fungující (většinově demokratickou) politiku. Toto a následné reformy podle zásad použitých při budování poválečných sociálních států v Evropě jsou zásadní úkoly dneška, nikoliv revolučními nebo radikálními experimenty způsobené uvržení celého systému do chaosu.

Je samozřejmě možné prosazovat postupně i reformy další, jako jsou inovativní formy vlastnictví a podnikání, ale rozhodně není dle mého soudu možné obrátit vývoj směrem pryč od globalizace všeho druhu. Taková představa je stejně naivní, jako byly představy proponentů ancient régime na konci osmnáctého století, že nastupující kapitalistickou modernitu je možné nějak obejít nebo spoutat v absolutisticko-monarchistických režimech.

Pokud jde o naši současnou umírněnou levici, obávám se, že se spolu s většinou ostatních demokratických levicových stran v Evropě skutečného reformního úsilí (doufejme jen dočasně) vzdala. Údajně v zájmu udržení evropského integračního projektu se přizpůsobila logice německého fiskálního konzervativizmu a anglosaského neoliberalismu. Raději tak schvaluje různé fiskální pakty a hrozí zadluženému Řecku místo toho, aby na celoevropské úrovni požadovala oddlužení, skutečnou společnou fiskální politiku, globální omezení daňových rájů, omezení repatriace zisků velkých korporací mimo hranice států,v nichž podnikají, a společnou sociální i důchodovou politiku na evropské úrovni.

Jádro mé polemiky s Petrem Uhlem coby sporu o realizovatelnou míru idealismu se také dotýká postojů k USA. Nejsem žádným nekritickým obdivovatelem USA. Koneckonců jsem tam dlouho žil a dodnes tam kvůli svému působení na americké univerzitě trávím hodně času. Mohu tedy říct, že USA dobře znám.

USA se jistě od Druhé světové války dopustily v domácí i zahraniční politice mnoha chyb. Jenže jak moc kriticky se na ně díváme, záleží na již zmíněné míře idealismu. V ideálním světě by se USA, stejně jako ostatní velké mocnosti, jistě chovaly jinak. V bipolárním světě, který padl v roce 1989, se často chovaly cynicky, když se pokoušely zabránit šíření komunistických režimů pod taktovkou SSSR spojenectvími s diktátorskými, mnohdy vražednými režimy.

Logiku tohoto chování postihla v roce 1979 ve svém slavném textu v časopise Commentary politoložka a velvyslankyně USA v OSN Jeanne Kirkpatricková, když rozlišila totalitní a autoritářské režimy. Zatímco totalitní režimy podle ní nebylo možné postupně reformovat nebo měnit, pouze je porazit, protože politická, ekonomická a ideologická moc byla soustředěna v jedněch rukou, a každá skutečná reforma tudíž mohla zničit celý systém, autoritářské režimy a různé junty, s nimiž účelově USA spolupracovaly v úsilí zamezit šíření sovětského komunismu, byly založeny na kontrole politické moci a bezpečnostních složek, zatímco ideologicky i mediálně zůstávaly leckdy pluralitní a v hospodářské sféře nezničily trh.

Ukázalo se, že Kirkpatricková měla v lecčems pravdu, protože zatímco změny v sovětském táboře byly možné teprve po jeho rozpadu a svého druhu totální porážce ve studené válce, změny autoritářských režimů v demokracie byly (zejména v latinské Americe) mnohem „organičtější“.

Samozřejmě i tak žádný opravdový demokrat nebude chválit masakry na politické pozici, kterých se různé junty chráněné z taktických důvodu USA dopouštěly.

Za tímto chováním USA ale nestál jen mocenský pragmatismus a cynismus. Kdo nechce vidět, že tato politika, jakož i vojenské intervence USA (především ta ve Vietnamu) byly poháněny i idealismem, tedy vírou v nadřazenost demokracie totalitním režimům, jen těžko chování USA kdy porozumí.

USA je navzdory svému liberálnímu politickému systému a superpragmatickému kapitalismu země silně idealistická. Už wilsoniánská představa o vývozu demokracie coby dobra byla poháněna tímto idealismem, který je Evropanům do značné míry cizí.

Podobně tomu bylo s dnes odsuzovanými neokonzervativci, kteří, povzbuzeni úspěchy v Německu a Japonsku po Druhé světové válce a demokratickými revolucemi ve východní Evropě po konci studené války, „revolučně“ hlásali, že demokracii je možné vyvážet silou. To mělo v islámském světě, jak dnes víme, neblahé důsledky.

Není ale vůbec náhoda, že většina předních neokonů byli bývalí radikální levičáci, zejména trockisté. Když zjistili, že svět nezmění světovou revolucí, začali hlásat vývoz liberální demokracie silou.

Oproti těmto občasným radikálním tendencím v americké politice, jakož i proti používání síly, se ale v USA opakovaně staví nesmírně pluralitní a živá občanská společnost. Jakož i politický systém založený na federalismu, který dlouhodobě znemožňuje nadvládu jedné ideologie a jednostranného pojetí politiky.

I proto tvrdím, že navzdory všemožným chybám jsou USA pro naši novou demokracii se svou hlubokou vnitřní demokratičností coby spojenec mnohem přijatelnější volbou než Rusko, jehož hlavní politickou tradicí je despocie. Jsou to politicky dvě zcela nesrovnatelné entity: na jedné straně skutečný politický národ vyrostlý z podhoubí obrovské etnické a náboženské plurality, na straně druhé národ vyznávající etnické a kulturní pojetí historie.

Oba jsou mesianistické, oba věří ve své speciální poslání ve světě, ale v případě USA přece jen tento mesianismus vyrůstá z historie plurality a svobodného občanství, které jsou mnohem více kompatibilní s globalizovanou modernitou než ruský imperiální mesianismus, jehož kořeny dodnes tkví v samoděržaví.

USA nejsou v pravém slova smyslu imperiální mocnost. Nebudovaly kolonie, nedobývaly cizí území za účelem jejich dlouhodobé okupace. Po každém vojenském zásahu se v USA okamžitě rozpoutá diskuse, kdy a jak se z „dobytého“ území stáhnout. V Rusku je tomu historicky přesně naopak, takže je pochopitelné, že se diskuse v současnosti točí okolo otázky, jak získat zpět území, které Rusko ztratilo po rozpadu Sovětského svazu, což prý byla největší katastrofa dvacátého století.

Petr Uhl píše, že považuje politiku USA za ohrožení míru a demokratických práv a svobod ve světě; a to mnohem více než světovou politiku SSSR. Pro liberálního demokrata, za něhož se považuji, je to prohlášení natolik nepřijatelné a ideologicky extrémní, že tady už nijak polemizovat nedokážu. Nechám soud na laskavých čtenářích.

    Diskuse
    JP
    April 17, 2015 v 12.11
    Slepé uličky současné levice
    Jiří Pehe svým způsobem zcela přesně vystihuje ideově-dějinnou dezorientovanost či spíše sterilitu současné levice: na jedné straně stále ještě přežívá (byť i v oslabené podobě) stará víra v to, že postačí provést nějakou revoluci, a že už jenom tím se zásadně a trvale zhumanizuje tento svět.

    Oproti tomu stojí liberální až konzervativní proud, který je sice do jisté míry kritický vůči kapitalismu (a s ním spojenému způsobu života) - nicméně stále setrvává opět ve své vlastní iluzi, že tento kapitalismus je možno v uspokojující míře víceméně lineárně humanizovat prostřednictvím dílčích reforem. V podstatě je to iluze "švédského modelu"; přičemž se zcela opomíjí, že právě tento švédský (a stejně tak třeba i finský) model se v posledních letech dostal do krajních potíží, především se štědrý sociální stát ukázal být neufinancovatelným, a byl v do značné míry v tichosti zrušen.

    Všechno se otáčí nakonec kolem jednoho jediného ústředního pojmu: totiž otázky systému. Stojí zde "systémovci" proti těm, kdo existenci systému popírají či bagatelizují. Ti jedni vidí veškeré zlo inkarnováno v systému (politickém či ekonomicko-politickém), a odstranění systému je tedy pro ně bránou do lepšího světa. Ti druzí zase za vším vidí jenom jednotlivé aktéry (člověka, ale i instituce) - a tyto aktéry je podle nich nutno (a možno) kultivovat.

    Která z těchto stran má pravdu? - Už takto položená otázka je zavádějící, a pokud se takto přijme, pak odpověď na ni nikdy nemůže být správná. Svou pravdu mají strany obě - ale stejně tak mají (a to je rozhodující) obě i svou nepravdu. Mají svou ideologii, za kterou se schovávají, a kterou používají pro to, aby nemuseli nahlédnout pravdu celou. A to tedy včetně té pravdy, která vychází z jejich ideové protistrany.

    Systémoví revolucionáři stále nechtějí skutečně pochopit, že nebude-li ta jejich revoluce založena na samotném člověku, to jest, nebude-li tento člověk dosažen a osloven ve svém vlastním jádru a nitru, bude celá tato revoluce zase k ničemu. Změní se sice možná mocenské struktury, ale staré hierarchické poměry se okamžitě zase obnoví, jenom v poněkud jiné podobě.

    Antisystémoví reformátoři se zase zuby nehty drží své iluze, že je možno tento svět donekonečna kultivovat a reformovat - a jsou zcela slepí vůči tomu, že k a ž d ý společenský systém má svá základní určení, a tedy své hranice, které prostě překročit nelze. Pokud by se překročily, pak by se systém zhroutil, neboť by už nemohl nadále udržovat svou funkcionalitu. A tak se systém brání - a dokud může většině populace zajistit dostatečně přijatelnou existenci, brání se úspěšně.

    Oba tyto základní proudy levice jsou tedy stejně tak legitimní jako stejným způsobem omezené; ani tady ani tam ale nelze vysledovat jakýkoli závažný pokus o nějaký kreativní počin, který by levici mohl dokázat vyvést z této její podvojné slepé uličky.
    JP
    April 17, 2015 v 12.31
    Americký způsob demokracie
    Ještě poznámka ohledně onoho "antiamerikanismu": v zásadě jsem stejného názoru jako J. Pehe, a především v nedávných diskusích o rusko-ukrajinské krizi jsem sám opakovaně proruské straně vytýkal jejich až vysloveně fundamentalistický antiamerikanismus.

    Jestliže ale J. Pehe hovoří o "idealismu" americké společnosti respektive politiky, není možno se tady poněkud nezarazit. Ne snad že by tato charakteristika americké politické mentality byla zcela nepřípadná; ovšem, tento americký "idealismus" má i svou druhou, podstatně méně ideální stránku.

    Je to totiž ta - velmocenská, ale i prostě ideologická - a r o g a n c e, s kterou Američané právě ten svůj způsob života a právě ten svůj způsob demokracie prostě a jednoduše prohlásí za ten "nejlepší ze všech možných", aby se pak vzápětí s coltem v ruce vypravili tuto svou americkou demokracii exportovat do okolního světa.

    Mimochodem, připomeňme si: nebyl svého času i komunistický "export revoluce" také založen - alespoň do jisté míry - na i d e a l i s t i c k ý c h pohnutkách? Nebyli ti revolucionáři - alespoň ti prvotní - opravdu upřímně přesvědčeni o tom, že komunismus je ten nejlepší ze všech možných světů, a že je tedy nejenom jejich právem, nýbrž dokonce i jejich povinností tu jejich revoluci exportovat všude tam, kde je to jenom možné?

    Co se toho amerického způsobu demokracie týče, tady ovšem vlastní stav věcí není nikterak jednoduchý; dobré a zlé jsou tu natolik propleteny v jednom klubku, že je mnohdy opravdu sotva možno je rozplést, jednoznačně separovat.

    Bezpochyby, i ta americká demokracie se stále jeví nemalým, či dokonce dramatickým civilizatorním pokrokem ve srovnání se všemi těmi diktaturami, totalitami, "božími státy" atd.atd., kterých se současný svět stále ještě plný. To je mimochodem právě to, co se ta "proruská" strana v ukrajinském konfliktu zarytě brání uznat: že v daném regionu (a v dané politické tradici) je dokonce i ten západní (čili: "americký") model demokracie stále ještě nemalým progresem, ve srovnání s autoritativně-nacionalistickým modelem vládnutí v současném Rusku či v předmajdanovské Ukrajině.

    Na straně druhé ale nikdy nelze zapomínat na to, že právě tato západní či americká demokracie je železným poutem svázána - právě s kapitalismem, a že jejím výsledkem (a ani reálným cílem) není a nikdy nebude nic jiného, nežli onen lidsky povrchní, ideově vyprázdněný a materiálně konzumentský způsob existence, který je základní charakteristikou současné západní společnosti, a jejím zásadním humánním deficitem.

    Jestliže tedy hovoříme o roli Spojených států v současném globalizovaném světě a jejich "vývozu demokracie", pak musíme mít vždycky na paměti o b ě tyto protikladné stránky tohoto "amerického způsobu demokracie".
    PM
    April 18, 2015 v 12.56
    Představy o žádoucí podobě liberální demokracie
    podléhají mnohdy i svéhlavě zarputilým projevům iracionality, takže pokusy o vymezení hranice mezi dysfunkčním a funkčním demokratickým režimem mnohdy končí svárem i mezi rozumnými.
    Je ale možné rozlišovat mezi skladbou a porcí deficitů humánního neoliberálního a sociálního kapitalismu (který - řekl bych pane Poláčku - nezklamal, ale byl více i méně zmasakrován na barikádách konzervativní revoluce).
    A o to víc je možná schopnost rozlišovat a volit mezi škodolibým a vstřícným postojem vůči posttotalitním demokraciím zbabraných i vinou neoliberální ideologie.
    JP
    April 19, 2015 v 11.9
    Dobrý sluha kapitalismus?
    Ještě poznámka k té tézi, kterou vyslovil J. Pehe, že "kapitalismus může být zlý pán nebo dobrý sluha": v podstatě se stejným oprávněním by bylo možno tvrdit, že "tygr může být zlým pánem nebo dobrým sluhou".

    Je sice nepochybné, že dokonce i tygra je možno ochočit do té míry, že je ochoten - či nucen - vystupovat jako relativně málo nebezpečný účastník cirkusových představení, a tím svému majiteli vydělávat na jeho živobytí. V tomto smyslu by tedy skutečně bylo možno konstatovat, že i tygr naprosto může být "dobrým sluhou".

    Nicméně, něco nám asi nějak brání v tom, z těchto jednotlivých případů učinit všeobecně platnou charakteristiku tygra jakožto zcela konkrétní speciés. Základní přirozeností tygra jakožto živočišného druhu je stále ještě "skočit a rváti si z cizího", jak zpívá v jedné písničce V. Mišík. A podstatou kapitalismu stále ještě zůstává jedno jediné: veškeré procesy ve společnosti podřadit sobě samému, svému vlastnímu základnímu účelu a cíli - totiž nekonečné maximalizaci zisku.

    Vždy je nutno položit si základní otázku: jaký je profilující charakter dané společnosti? Je to sám člověk, anebo něco jiného? Tím "něčím jiným" může být holá moc despoty, může tím být státně naoktrojovaná ideologie, ať politická či teologická, ale může tím být také - právě samotný kapitál.

    V jedné a téže společnosti nemohou zároveň jako vůdčí vedle sebe existovat dva různé principy či cíle; taková společnost by byla vnitřně roztržena, nacházela by se v neustálém niterném konfliktu.

    Kapitál vedle sebe nesnese (natrvalo) žádného jiného pána, nežli sebe samého. Takovýmto konkurentem by sice - teoreticky - mohla být demokracie, se svým ideálem "vlády lidu".

    Jenže: "vláda lidu" ještě zdaleka automaticky neznamená "vládu člověka". To je zcela zásadní, klasický omyl, že se navzájem směšují respektive zaměňují tyto dva zcela rozdílné pojmy.

    Kapitál se s tímto svým potenciálním konkurentem o dominanci vypořádává - svým způsobem geniálně - tou cestou, že ho přetváří k obrazu svému. On proti němu (tedy proti demokracii) nebojuje přímo, to by bylo příliš očividné, a tedy riskantní. Kapitál svého konkurenta nechá žít, a naoko mu dokonce velkomyslně přenechává prioritu, v podobě politické vlády. Jenže: je to stále samotný kapitál, kdo této politické vládě předkládá - cestou fakticity - témata, o kterých je nutno rozhodovat, a stejně tak i způsoby, jakými je o nich možno rozhodovat. Demokracie se nestává vládkyní nad kapitálem, nýbrž naopak, stává se jeho přičinlivou služebnicí. Aby zůstalo zachováno zdání nadvlády demokracie, kapitál jí tu a tam povolí přijmout i nějaké opatření, které mu není zcela po chuti; ale kapitál tyto své ústupky v jednotlivých kauzách nakonec bez problémů stráví, když odměnou za to je zachování jeho faktické dominance v zásadních věcech.

    -------------------------------------------------------

    Celou tuto záležitost by také bylo možno pojmout jako určitou novou variantu známého Hegelova schématu o dialektice "Pána a raba": podle tohoto modelu se pracující otrok či sloužící díky své práci vypracuje tak daleko, že je schopen postavit se na roveň pánovi. Tento pán se se svým panským vědomím stává zbytečným, je možno ho odstranit.

    Jenže: co když je to ta p r á c e s a m a, která má ve své nejhlubší podstatě dvojsečný charakter? Co když nemá jenom ten pozitivní charakter (který jí připsal Hegel)? Co když tato práce sama vytváří, emituje struktury, společenské a osobní vazby, které samy o sobě produkují mocenské struktury? Když tedy práce sama neustále produkuje to rozštěpení na pána a raba?

    To znamená: člověk pracuje, vytváří smysluplné, užitné hodnoty, a tím bezpochyby i kultivuje sám sebe, jakožto lidskou bytost - ale zároveň tím, že pracuje za určitých rámcových podmínek, produkuje kapitál, který se stává jeho novým pánem.

    Jestliže je za těchto okolností možno skutečně hovořit o "dobrém sluhovi", pak jenom ve vztahu k t r ž n í m u hospodářství. Tady je skutečně možno uvažovat o tom, že by bylo možno nalézt nějaký model, kdy by byly zachovány pozitivní aspekty trhu, a přitom ne-li zcela zrušeny, tak alespoň znatelně potlačeny jeho momenty negativní. Ale kapitalismus samotný - nikoli, to je prostě principiální nadvláda odlidštěných mechanismů kapitálu nad člověkem. V této souvislosti hovořit o nějakém "dobrém sluhovi" je čirou iluzí.
    JP
    April 19, 2015 v 11.32
    Zmasakrovaný sociální kapitalismus?
    Pane Petrasku, stejným způsobem by bylo možno tvrdit, že ten humánní a demokratický socialismus Pražského jara byl zmasakrován pod pásy sovětských tanků. A dozajista by to byla nepopiratelná historická pravda. Jenže: toto "zmasakrování" bylo v samotné nejhlubší logice onoho systému, jeho zásadní reforma možná (za tehdejších okolností) nebyla.

    A tak je nutno se v prvé řadě stejně tak ptát: je ta konzervativní respektive neoliberální (kontra)revoluce proti sociálnímu státu opravdu jenom nějakým nahodilým jevem? Došlo k ní opravdu jenom proto, že nějaká skupinka amerických ekonomů a politických aktérů tak nějak z nudy nevěděla nic lepšího, než vyhlásit křížovou výpravu za obnovení "trhu bez přívlastků"? Anebo tato konzervativní revoluce leží stejně tak v logice samotného systému kapitalismu? Není to snad kapitalismus sám - který, jak Marx velice jasnozřivě viděl, stále ještě utváří r e á l n o u základnu veškerého společenského a tedy i politického dění - není to tedy snad tento kapitalismus sám, který zde "hodil zpátečku", když už mu všechny ty humanistické avantýry přebujelého sociálního státu šly už příliš daleko?

    Takže, nedělejme si přílišné iluze ani o kapitalismu, ani o možnostech jeho "socializování", či dokonce "humanizování". Ano, do určité míry samozřejmě je možné i kapitalismus spoutat, dát mu poněkud humánnější i sociálnější podobu. Ale je tu prostě ta hranice, o které jsem psal minule - hranice systému, hranice sice napohled neviditelná, kterou ale prostě není možno překročit. A když se ta humánněji orientovaná část společnosti odváží až příliš daleko tuto hranici posunout - však on už se vždycky najde někdo, kdo zatroubí k útoku pro znovudobytí ztracených pozic. Nedá se nic dělat, ale je tomu tak.
    PM
    April 19, 2015 v 19.59
    člověk pracuje, vytváří smysluplné, užitné hodnoty, produkuje kapitál, který se stává jeho novým pánem
    A proč ne pane Poláčku ....člověk pracuje - vytváří j a k é k o l i v hodnoty zajišťující jeho status v pyramidě společenské moci.
    Není spíše obohacování/bohatství pouze instrumentem a prvotní motivací snaha o získání podílu vlivu na společenském rozhodování.
    Historicky vzato je kapitalismus pouze jedním z mechanismů sloužící víceméně sociálně (lidsky i nelidsky) založenému uchazeči o společenský vliv - o pozici v pyramidě moci.......
    ....tím bych opět rád upozornil na význam funkční demokracie jako prevence před vládou autokratů, neb ochota od moci odstoupit, za normálních okolností ochabuje čím déle si můžeme na moci a jejich plodech pochutnávat
    JN
    April 20, 2015 v 1.14
    Víra v globalizaci?
    Jiří Pehe píše: "Hlavní problém současného systému globálního kapitalismu spatřuji v tom, že se téměř zcela vymknul politické kontrole na národní úrovni. ....... I proto jsem přesvědčen, že jako první krok k důležitým reformám globálně působícího trhu je třeba vytvořit globálně fungující (většinově demokratickou) politiku."
    Pokud se globální kapitalismus vymkl politické kontrole na národní úrovni, znamená to tedy potřebu centralizace politické moci na globální úrovni? Centralizace politické moci na globální úrovni na základě demokratických principů? To bych považoval za protimluv! Tedy globální vývoz demokracie? Tento vývoz demokracie je přece níže v článku samotným autorem zpochybněn a dnes je už nejspíše zřejmé, že je to nejen nereálné, ale škodlivé.
    JP
    April 20, 2015 v 13.12
    Dvojí charakter práce. Kapitál a demokracie.
    Čertovo kopyto, pane Petrasku, spočívá v tom napohled natolik nevinném pojmu: "jakékoliv" hodnoty.

    Podle Marxe (jakož i vůbec klasické politické ekonomie) však člověk vytváří svou prací nikoli hodnoty "jakékoliv", nýbrž principiálně dvojího druhu: na straně jedné hodnoty u ž i t n é (potřebné, užitečné pro člověka) - ale na straně druhé, aniž by si to uvědomoval, vytváří zároveň hodnotu s m ě n n o u, tržní, respektive hodnotu vůbec.

    A nejenže tedy výsledek jeho práce je dvojí, už jeho samotná práce má podvojný charakter: ta práce vytvářející užitné hodnoty je práce konkrétní - zatímco ta práce vytvářející (směnnou) hodnotu je práce a b s t r a k t n í.

    A právě ta abstrakce, to je kámen úrazu. Jak řečeno, ta konkrétní práce vytváří hodnoty užitné, užitečné, smysluplné - zatímco ta abstraktní práce je - zjednodušeně řečeno - fixována jenom na holý zisk. Tedy nikoli na něco, co člověku a lidstvu přináší něco užitečného, nýbrž na něco, co je o sobě prázdné, bezobsažné, je to právě jenom holé abstraktum finančních kvant (peněz).

    A systém (ekonomický, ale i politický) kapitalismu je charakterizován právě tím, že zde ta sféra abstraktní práce, abstraktní hodnoty nabývá absolutní dominance nad onou sférou práce, činnosti užitečné, smysluplné - té práce, o které Marx právem říká, že právě ona "polidštila opici".

    Proti tomuto diktátu kapitálu (neboť ten je samozřejmě tou pravou, finální formou oné "abstraktní práce) - tak proti této moci nakonec nic nezmůže žádná demokracie. Dokud je celá společnost materiálně, existenčně připoutána k tomuto mechanismu zisku, do té doby je ovládána kapitálem. Proto jsem napsal, že kapitál ochotně přenechá demokracii každodenní politické vládnutí - neboť tato demokracie se nakonec musí orientovat podle toho, co chce a vyžaduje kapitál.

    Zdá se, jako by už ze společenské paměti zcela vypadly dvě klíčové zkušenosti francouzských socialistů: poprvé za vlády prezidenta Mitterranda, a podruhé ještě nedávno za prezidenta Hollanda se francouzští socialisté pokusili u sebe zavést pravý sociální stát: omezili moc finančního kapitálu, zvýšili daně pro bohaté, naopak štědře zvýšili dávky pro méně majetné. Výsledek? - V obou případech naprosto stejný: naprostý kolaps (kapitalistické) ekonomiky, toto své sešněrování kapitalistická ekonomika prostě nevydržela, kapitalisticky vedené podniky přestaly investovat, přestaly rozšiřovat produkci, protože jim to už nepřinášelo dostatečný zisk. Naopak, začaly propouštět, výsledkem byl dramatický nárůst nezaměstnanosti.

    V obou těchto případech tato snaha francouzských socialistů, prostřednictvím demokratické politiky spoutat kapitalismus a zřídit sociální stát, doznaly naprostého fiaska. V obou případech museli socialisté velmi rychle hodit zpátečku, a obnovit p r o k a p i t a l i s t i c k é zákonodárství - jinak by je smetl hněv chudnoucího lidu. Tedy právě toho, v jehož prospěch to všechno přece dělali...

    Takže ještě jednou, pane Petrasku: kdyby v ničem jiném, tak právě v tomhle měl Marx tisíckrát pravdu: ve střetu demokracie s kapitálem to nakonec vždycky vyhraje kapitál. Demokracie si sice může hrát na toho velkého pána, který prostřednictvím zákonů může rozhodovat o veškerém dění ve státě; ale jakmile se začne jednat o holou existenci, pak je ta "materiální základna" (a tedy samotný kapitál) nakonec tím pravým pánem, který celému tomu slavnému parlamentu nadiktuje, co tento smí a co nikoli.
    JP
    April 20, 2015 v 13.17
    Globální demokracie?
    V podstatě jsem na tuto otázku odpověděl už při minulém vstupu: kapitál bude vždycky dominantní vůči politice, a tedy i vůči demokracii. A na tom nic nezmění to, jestli ta politika (čili demokracie) bude jenom národní, anebo také globální.

    To neznamená, že by tato "globální demokracie" byla zcela a úplně bezvýznamná, samozřejmě by mohla zavést určitá opatření omezující "divoký" kapitál, například by konečně mohla zrušit všechny ty "daňové ráje", sloužící jako prádelny špinavých peněz. Ale nakonec, všechny ty nářky části levice, že současný globalizovaný kapitál se "vymkl demokratické kontrole národních parlamentů", svědčí o zásadním nepochopení podstaty věci. Je to jenom jedna varianta té staré iluze, že politika může účinně kontrolovat moc kapitálu.
    JN
    April 21, 2015 v 12.2
    Výběr spojence, dobytí ztraceného Pobaltí, otevírání šampaňského
    Výběr spojence na základě jakýchsi "morálních kritérií", tak, jak to ve svém článku činí Jiří Pehe ("I proto tvrdím, že navzdory všemožným chybám jsou USA pro naši novou demokracii se svou hlubokou vnitřní demokratičností coby spojenec mnohem přijatelnější volbou než Rusko, ...") se mi zdá velmi problematický. Pokud bychom se skutečně poctivě snažili toto morální zhodnocení Ruska a USA provést, domnívám se, že nemůžeme nikdy dojít k jednoznačnému závěru, kdo z nich je "lepší". Tento pohled ostatně i Petr Uhl Jiřímu Pehe vytýká a já se domnívám, že na takové paušální zhodnocení jako stát ani nemáme žádné morální právo (obdobně jako člověk nemám právo soudit ostatní lidi, mám právo soudit jen jejich jednotlivé činy).
    Myslím tedy, že nejprve je nutno definovat naše (národní) zájmy a podle toho pak vybírat spojence, jehož zájmy se alespoň částečně shodují s těmi našimi (nebo s nimi nejsou v rozporu). V současné situaci je takovým spojencem podle těchto kritérií jednoznačně USA a státy NATO.
    Přesto však v současné situaci není zcela jisté, zda tito spojenci (a my s nimi) jsou dostatečnou zárukou bezpečnosti v Evropě.
    Vojenská síla USA velmi rychle upadá právě v důsledku "ztráty politické kontroly (státu USA) nad globálním kapitalismem (či kapitálem)". Je to "nevědomá" cesta k ztrátě vlivu a nakonec k sebevraždě. Rusko touto ztrátou politické kontroly nad kapitalismem netrpí, a proto navzdory sankcím sílí.
    Pokud Rusko napadne Pobaltí, NATO nebude schopno ho vojensky ubránit. Ruská invaze do Pobaltí bude úspěšná, což bude znamenat naprostý morální rozklad NATO. U mnoha diskutujících zde na těchto stránkách pak bude bouchat šampaňské a obnovení a posílení ruského vlivu v celé Evropě se stane skutečností.
    + Další komentáře