V čem a proč se neshodnu s Petrem Uhlem

Jiří Pehe reaguje na výzvu Filipa Outraty a pokouší se o polemiku s Petrem Uhlem. Jejími stěžejními body jsou poměr mezi USA a Ruskem a charakter levicového myšlení.

Petr Uhl nedávno v komentáři k textu Filipa Outraty pod názvem Pehe vs. Uhl. O potřebné polemice, která ještě nezačala mimo jiné napsal: „Já si na rozdíl od Filipa Outraty nemyslím, že Pehe je levicový…V tom se lišíme, považuju kapitalismus na zlo, byť nutné a reformovatelné do demokratičtějších (švýcarských, švédských) poměrů… Ideálu beztřídní společnosti jsem se ale nevzdal úplně, jen ho hodně odložil… Pehe… nikdy neuvažuje o jiném společenském základě, než je kapitalistický a navíc se snad ve všem se staví za zahraniční politiku USA, kterou naopak já už od poloviny šedesátých let považuju za ohrožení míru a demokratických práv a svobod ve světě, a to mnohem více než světovou politiku SSSR.“

Byl jsem následně redakcí Deníku Referendum vyzván, abych reagoval a možná tak inicioval onu „potřebnou polemiku“ s Petrem Uhlem, po které volá Filip Outrata. Začnu Uhlovým pojetím levice, protože se mi jeví jako jeden z hlavních důvodů, proč se nemůžeme na některých věcech shodnout.

Petr Uhl dobře ví, že po celé dvacáté století mezi sebou soupeřilo několik proudů levice, které můžeme v té nejobecnější rovině rozdělit do dvou táborů: radikální a umírněné. Radikální levice měla a má dodnes řadu podob: „leninsko“ komunistickou, trockistickou, reformně komunistickou, neomarxistickou, anarchistickou, atd. Umírněná levice měla a má zejména podobu sociálnědemokratickou, socialistickou nebo levicově liberální.

Spor mezi těmito dvěma tábory se točí zejména okolo otázek, zda je kapitalistický systém reformovatelný nebo ne, anebo zda je možné ho nahradit něčím lepším revoluční nebo radikálně reformní cestou.

Jinými slovy: zatímco umírněná levice argumentuje, že současný systém je problematický a v mnoha směrech sociálně nespravedlivý, ale věří, že ho lze postupně humanizovat, radikální levice chce současný systém liberální demokracie a kapitalismu „revolučně“ nahradit nějakým jiným, který by vyústil do beztřídní společnosti, případně chce současný systém radikálně reformovat tak, aby byl založen na jiných formách vlastnictví a společenské správy než ten současný.

Považuji se za levicového liberála, jakkoliv levicový liberalismus může samozřejmě představitel radikální levice, jakým je Uhl, považovat už za uvažování nelevicové. Ať tak či onak, domnívám se, že hlavní spor mezi mnou Uhlem je spor o „realizovatelnou míru idealismu“.

Je samozřejmě zcela legitimní hájit radikalismus, ale musíme si vždy položit otázku po možnostech uskutečnění radikálních idejí. V současném světě (navzdory všem nerovnostem, sociálním dislokacím a politickým patologiím plozeným globálně fungujícím kapitalismem) dle mého soudu neexistuje reálná možnost změnit současný systém od základu nějakou revoluční nebo jinou radikální cestou. Navíc dějiny dvacátého století ukázaly, že údajně „promyšlené“ revoluční změny celého systému se nakonec často zvrhávají přímo až v opak zamýšlených změn, protože revoluce uvolňují i síly, které revolucionáři nepředpokládali.

Nedá se vyloučit, že globální kapitalismus se zhroutí sám. Kupříkladu v krizi v roce 2008 se bez masivních intervencí americké vlády mohl celý systém globálních financí začít hroutit jako domeček z karet. Jenže i kdyby se to stalo, je otázkou, do jaké míry by takto vzniklé vakuum bylo vyplněno lepším uspořádáním, které si vysnili v různých podobách příslušníci dnešní radikální levice. Spíše by nastal chaos.

I proto si myslím, že schůdnější a bezpečnější cesta k více humánnímu systému jsou postupné reformy toho současného. „Kapitalismus může být zlý pán nebo dobrý sluha“, napsal jsem spolu s Janem Šternem v Manifestu radikálního liberalismu. A když se podíváme na ony „švédské nebo švýcarské“ poměry, o kterých mluví Uhl, je zřejmé, o čem je řeč. Kapitalismus má i na národní úrovni mnoho různých tváří, a v některých zemích to už kapitalismus ani v pravém slova smyslu není.

Hlavní problém současného systému globálního kapitalismu spatřuji v tom, že se téměř zcela vymknul politické kontrole na národní úrovni. Po Druhé světové válce se v řadě západoevropských zemí podařilo z kapitalismu učinit dobrého sluhu sociálního státu. Kdyby se takový systém (nikoliv již v pravém slova smyslu kapitalismu, ale sociálně-tržního hospodářství založeného na ekologických ohledech) podařilo nastolit v globálním měřítku, možná by se polemika mezi radikální a umírněnou levicí stala nadbytečnou.


Nedá se vyloučit, že globální kapitalismus se zhroutí sám. Kupříkladu v krizi v roce 2008 se bez masivních intervencí americké vlády mohl celý systém globálních financí začít hroutit jako domeček z karet. Repro Archiv DR

Skutečnost naneštěstí zatím vypadá v posledním čtvrtstoletí jinak. Rozevírají se nůžky mezi globálně fungujícím korporátním kapitalismem a finančními trhy na jedné straně, a lokálně fungující politikou národních států na straně druhé. I proto jsem přesvědčen, že jako první krok k důležitým reformám globálně působícího trhu je třeba vytvořit globálně fungující (většinově demokratickou) politiku. Toto a následné reformy podle zásad použitých při budování poválečných sociálních států v Evropě jsou zásadní úkoly dneška, nikoliv revolučními nebo radikálními experimenty způsobené uvržení celého systému do chaosu.

Je samozřejmě možné prosazovat postupně i reformy další, jako jsou inovativní formy vlastnictví a podnikání, ale rozhodně není dle mého soudu možné obrátit vývoj směrem pryč od globalizace všeho druhu. Taková představa je stejně naivní, jako byly představy proponentů ancient régime na konci osmnáctého století, že nastupující kapitalistickou modernitu je možné nějak obejít nebo spoutat v absolutisticko-monarchistických režimech.

Pokud jde o naši současnou umírněnou levici, obávám se, že se spolu s většinou ostatních demokratických levicových stran v Evropě skutečného reformního úsilí (doufejme jen dočasně) vzdala. Údajně v zájmu udržení evropského integračního projektu se přizpůsobila logice německého fiskálního konzervativizmu a anglosaského neoliberalismu. Raději tak schvaluje různé fiskální pakty a hrozí zadluženému Řecku místo toho, aby na celoevropské úrovni požadovala oddlužení, skutečnou společnou fiskální politiku, globální omezení daňových rájů, omezení repatriace zisků velkých korporací mimo hranice států,v nichž podnikají, a společnou sociální i důchodovou politiku na evropské úrovni.

Jádro mé polemiky s Petrem Uhlem coby sporu o realizovatelnou míru idealismu se také dotýká postojů k USA. Nejsem žádným nekritickým obdivovatelem USA. Koneckonců jsem tam dlouho žil a dodnes tam kvůli svému působení na americké univerzitě trávím hodně času. Mohu tedy říct, že USA dobře znám.

USA se jistě od Druhé světové války dopustily v domácí i zahraniční politice mnoha chyb. Jenže jak moc kriticky se na ně díváme, záleží na již zmíněné míře idealismu. V ideálním světě by se USA, stejně jako ostatní velké mocnosti, jistě chovaly jinak. V bipolárním světě, který padl v roce 1989, se často chovaly cynicky, když se pokoušely zabránit šíření komunistických režimů pod taktovkou SSSR spojenectvími s diktátorskými, mnohdy vražednými režimy.

Logiku tohoto chování postihla v roce 1979 ve svém slavném textu v časopise Commentary politoložka a velvyslankyně USA v OSN Jeanne Kirkpatricková, když rozlišila totalitní a autoritářské režimy. Zatímco totalitní režimy podle ní nebylo možné postupně reformovat nebo měnit, pouze je porazit, protože politická, ekonomická a ideologická moc byla soustředěna v jedněch rukou, a každá skutečná reforma tudíž mohla zničit celý systém, autoritářské režimy a různé junty, s nimiž účelově USA spolupracovaly v úsilí zamezit šíření sovětského komunismu, byly založeny na kontrole politické moci a bezpečnostních složek, zatímco ideologicky i mediálně zůstávaly leckdy pluralitní a v hospodářské sféře nezničily trh.

Ukázalo se, že Kirkpatricková měla v lecčems pravdu, protože zatímco změny v sovětském táboře byly možné teprve po jeho rozpadu a svého druhu totální porážce ve studené válce, změny autoritářských režimů v demokracie byly (zejména v latinské Americe) mnohem „organičtější“.

Samozřejmě i tak žádný opravdový demokrat nebude chválit masakry na politické pozici, kterých se různé junty chráněné z taktických důvodu USA dopouštěly.
Za tímto chováním USA ale nestál jen mocenský pragmatismus a cynismus. Kdo nechce vidět, že tato politika, jakož i vojenské intervence USA (především ta ve Vietnamu) byly poháněny i idealismem, tedy vírou v nadřazenost demokracie totalitním režimům, jen těžko chování USA kdy porozumí.

USA je navzdory svému liberálnímu politickému systému a superpragmatickému kapitalismu země silně idealistická. Už wilsoniánská představa o vývozu demokracie coby dobra byla poháněna tímto idealismem, který je Evropanům do značné míry cizí.

Podobně tomu bylo s dnes odsuzovanými neokonzervativci, kteří, povzbuzeni úspěchy v Německu a Japonsku po Druhé světové válce a demokratickými revolucemi ve východní Evropě po konci studené války, „revolučně“ hlásali, že demokracii je možné vyvážet silou. To mělo v islámském světě, jak dnes víme, neblahé důsledky.

Není ale vůbec náhoda, že většina předních neokonů byli bývalí radikální levičáci, zejména trockisté. Když zjistili, že svět nezmění světovou revolucí, začali hlásat vývoz liberální demokracie silou.

Oproti těmto občasným radikálním tendencím v americké politice, jakož i proti používání síly, se ale v USA opakovaně staví nesmírně pluralitní a živá občanská společnost. Jakož i politický systém založený na federalismu, který dlouhodobě znemožňuje nadvládu jedné ideologie a jednostranného pojetí politiky.

I proto tvrdím, že navzdory všemožným chybám jsou USA pro naši novou demokracii se svou hlubokou vnitřní demokratičností coby spojenec mnohem přijatelnější volbou než Rusko, jehož hlavní politickou tradicí je despocie. Jsou to politicky dvě zcela nesrovnatelné entity: na jedné straně skutečný politický národ vyrostlý z podhoubí obrovské etnické a náboženské plurality, na straně druhé národ vyznávající etnické a kulturní pojetí historie.

Oba jsou mesianistické, oba věří ve své speciální poslání ve světě, ale v případě USA přece jen tento mesianismus vyrůstá z historie plurality a svobodného občanství, které jsou mnohem více kompatibilní s globalizovanou modernitou než ruský imperiální mesianismus, jehož kořeny dodnes tkví v samoděržaví.

USA nejsou v pravém slova smyslu imperiální mocnost. Nebudovaly kolonie, nedobývaly cizí území za účelem jejich dlouhodobé okupace. Po každém vojenském zásahu se v USA okamžitě rozpoutá diskuse, kdy a jak se z „dobytého“ území stáhnout. V Rusku je tomu historicky přesně naopak, takže je pochopitelné, že se diskuse v současnosti točí okolo otázky, jak získat zpět území, které Rusko ztratilo po rozpadu Sovětského svazu, což prý byla největší katastrofa dvacátého století.

Petr Uhl píše, že považuje politiku USA za ohrožení míru a demokratických práv a svobod ve světě; a to mnohem více než světovou politiku SSSR. Pro liberálního demokrata, za něhož se považuji, je to prohlášení natolik nepřijatelné a ideologicky extrémní, že tady už nijak polemizovat nedokážu. Nechám soud na laskavých čtenářích.

A co si myslíte vy? Diskuse (40 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Slepé uličky současné levice Pátek, 17.Dubna 2015, 12:11:1

Jiří Pehe svým způsobem zcela přesně vystihuje ideově-dějinnou dezorientovanost či spíše sterilitu současné levice: na jedné straně stále ještě přežívá (byť i v oslabené podobě) stará víra v to, že postačí provést nějakou revoluci, a že už jenom tím se zásadně a trvale zhumanizuje tento svět.

Oproti tomu stojí liberální až konzervativní proud, který je sice do jisté míry kritický vůči kapitalismu (a s ním spojenému způsobu života) - nicméně stále setrvává opět ve své vlastní iluzi, že tento kapitalismus je možno v uspokojující míře víceméně lineárně humanizovat prostřednictvím dílčích reforem. V podstatě je to iluze "švédského modelu"; přičemž se zcela opomíjí, že právě tento švédský (a stejně tak třeba i finský) model se v posledních letech dostal do krajních potíží, především se štědrý sociální stát ukázal být neufinancovatelným, a byl v do značné míry v tichosti zrušen.

Všechno se otáčí nakonec kolem jednoho jediného ústředního pojmu: totiž otázky systému. Stojí zde "systémovci" proti těm, kdo existenci systému popírají či bagatelizují. Ti jedni vidí veškeré zlo inkarnováno v systému (politickém či ekonomicko-politickém), a odstranění systému je tedy pro ně bránou do lepšího světa. Ti druzí zase za vším vidí jenom jednotlivé aktéry (člověka, ale i instituce) - a tyto aktéry je podle nich nutno (a možno) kultivovat.

Která z těchto stran má pravdu? - Už takto položená otázka je zavádějící, a pokud se takto přijme, pak odpověď na ni nikdy nemůže být správná. Svou pravdu mají strany obě - ale stejně tak mají (a to je rozhodující) obě i svou nepravdu. Mají svou ideologii, za kterou se schovávají, a kterou používají pro to, aby nemuseli nahlédnout pravdu celou. A to tedy včetně té pravdy, která vychází z jejich ideové protistrany.

Systémoví revolucionáři stále nechtějí skutečně pochopit, že nebude-li ta jejich revoluce založena na samotném člověku, to jest, nebude-li tento člověk dosažen a osloven ve svém vlastním jádru a nitru, bude celá tato revoluce zase k ničemu. Změní se sice možná mocenské struktury, ale staré hierarchické poměry se okamžitě zase obnoví, jenom v poněkud jiné podobě.

Antisystémoví reformátoři se zase zuby nehty drží své iluze, že je možno tento svět donekonečna kultivovat a reformovat - a jsou zcela slepí vůči tomu, že k a ž d ý společenský systém má svá základní určení, a tedy své hranice, které prostě překročit nelze. Pokud by se překročily, pak by se systém zhroutil, neboť by už nemohl nadále udržovat svou funkcionalitu. A tak se systém brání - a dokud může většině populace zajistit dostatečně přijatelnou existenci, brání se úspěšně.

Oba tyto základní proudy levice jsou tedy stejně tak legitimní jako stejným způsobem omezené; ani tady ani tam ale nelze vysledovat jakýkoli závažný pokus o nějaký kreativní počin, který by levici mohl dokázat vyvést z této její podvojné slepé uličky.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Americký způsob demokracie Pátek, 17.Dubna 2015, 12:31:38

Ještě poznámka ohledně onoho "antiamerikanismu": v zásadě jsem stejného názoru jako J. Pehe, a především v nedávných diskusích o rusko-ukrajinské krizi jsem sám opakovaně proruské straně vytýkal jejich až vysloveně fundamentalistický antiamerikanismus.

Jestliže ale J. Pehe hovoří o "idealismu" americké společnosti respektive politiky, není možno se tady poněkud nezarazit. Ne snad že by tato charakteristika americké politické mentality byla zcela nepřípadná; ovšem, tento americký "idealismus" má i svou druhou, podstatně méně ideální stránku.

Je to totiž ta - velmocenská, ale i prostě ideologická - a r o g a n c e, s kterou Američané právě ten svůj způsob života a právě ten svůj způsob demokracie prostě a jednoduše prohlásí za ten "nejlepší ze všech možných", aby se pak vzápětí s coltem v ruce vypravili tuto svou americkou demokracii exportovat do okolního světa.

Mimochodem, připomeňme si: nebyl svého času i komunistický "export revoluce" také založen - alespoň do jisté míry - na i d e a l i s t i c k ý c h pohnutkách? Nebyli ti revolucionáři - alespoň ti prvotní - opravdu upřímně přesvědčeni o tom, že komunismus je ten nejlepší ze všech možných světů, a že je tedy nejenom jejich právem, nýbrž dokonce i jejich povinností tu jejich revoluci exportovat všude tam, kde je to jenom možné?

Co se toho amerického způsobu demokracie týče, tady ovšem vlastní stav věcí není nikterak jednoduchý; dobré a zlé jsou tu natolik propleteny v jednom klubku, že je mnohdy opravdu sotva možno je rozplést, jednoznačně separovat.

Bezpochyby, i ta americká demokracie se stále jeví nemalým, či dokonce dramatickým civilizatorním pokrokem ve srovnání se všemi těmi diktaturami, totalitami, "božími státy" atd.atd., kterých se současný svět stále ještě plný. To je mimochodem právě to, co se ta "proruská" strana v ukrajinském konfliktu zarytě brání uznat: že v daném regionu (a v dané politické tradici) je dokonce i ten západní (čili: "americký") model demokracie stále ještě nemalým progresem, ve srovnání s autoritativně-nacionalistickým modelem vládnutí v současném Rusku či v předmajdanovské Ukrajině.

Na straně druhé ale nikdy nelze zapomínat na to, že právě tato západní či americká demokracie je železným poutem svázána - právě s kapitalismem, a že jejím výsledkem (a ani reálným cílem) není a nikdy nebude nic jiného, nežli onen lidsky povrchní, ideově vyprázdněný a materiálně konzumentský způsob existence, který je základní charakteristikou současné západní společnosti, a jejím zásadním humánním deficitem.

Jestliže tedy hovoříme o roli Spojených států v současném globalizovaném světě a jejich "vývozu demokracie", pak musíme mít vždycky na paměti o b ě tyto protikladné stránky tohoto "amerického způsobu demokracie".

Petrasek Milan - penzista

Představy o žádoucí podobě liberální demokracie Sobota, 18.Dubna 2015, 12:56:23

podléhají mnohdy i svéhlavě zarputilým projevům iracionality, takže pokusy o vymezení hranice mezi dysfunkčním a funkčním demokratickým režimem mnohdy končí svárem i mezi rozumnými.
Je ale možné rozlišovat mezi skladbou a porcí deficitů humánního neoliberálního a sociálního kapitalismu (který - řekl bych pane Poláčku - nezklamal, ale byl více i méně zmasakrován na barikádách konzervativní revoluce).
A o to víc je možná schopnost rozlišovat a volit mezi škodolibým a vstřícným postojem vůči posttotalitním demokraciím zbabraných i vinou neoliberální ideologie.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Dobrý sluha kapitalismus? Neděle, 19.Dubna 2015, 11:09:20

Ještě poznámka k té tézi, kterou vyslovil J. Pehe, že "kapitalismus může být zlý pán nebo dobrý sluha": v podstatě se stejným oprávněním by bylo možno tvrdit, že "tygr může být zlým pánem nebo dobrým sluhou".

Je sice nepochybné, že dokonce i tygra je možno ochočit do té míry, že je ochoten - či nucen - vystupovat jako relativně málo nebezpečný účastník cirkusových představení, a tím svému majiteli vydělávat na jeho živobytí. V tomto smyslu by tedy skutečně bylo možno konstatovat, že i tygr naprosto může být "dobrým sluhou".

Nicméně, něco nám asi nějak brání v tom, z těchto jednotlivých případů učinit všeobecně platnou charakteristiku tygra jakožto zcela konkrétní speciés. Základní přirozeností tygra jakožto živočišného druhu je stále ještě "skočit a rváti si z cizího", jak zpívá v jedné písničce V. Mišík. A podstatou kapitalismu stále ještě zůstává jedno jediné: veškeré procesy ve společnosti podřadit sobě samému, svému vlastnímu základnímu účelu a cíli - totiž nekonečné maximalizaci zisku.

Vždy je nutno položit si základní otázku: jaký je profilující charakter dané společnosti? Je to sám člověk, anebo něco jiného? Tím "něčím jiným" může být holá moc despoty, může tím být státně naoktrojovaná ideologie, ať politická či teologická, ale může tím být také - právě samotný kapitál.

V jedné a téže společnosti nemohou zároveň jako vůdčí vedle sebe existovat dva různé principy či cíle; taková společnost by byla vnitřně roztržena, nacházela by se v neustálém niterném konfliktu.

Kapitál vedle sebe nesnese (natrvalo) žádného jiného pána, nežli sebe samého. Takovýmto konkurentem by sice - teoreticky - mohla být demokracie, se svým ideálem "vlády lidu".

Jenže: "vláda lidu" ještě zdaleka automaticky neznamená "vládu člověka". To je zcela zásadní, klasický omyl, že se navzájem směšují respektive zaměňují tyto dva zcela rozdílné pojmy.

Kapitál se s tímto svým potenciálním konkurentem o dominanci vypořádává - svým způsobem geniálně - tou cestou, že ho přetváří k obrazu svému. On proti němu (tedy proti demokracii) nebojuje přímo, to by bylo příliš očividné, a tedy riskantní. Kapitál svého konkurenta nechá žít, a naoko mu dokonce velkomyslně přenechává prioritu, v podobě politické vlády. Jenže: je to stále samotný kapitál, kdo této politické vládě předkládá - cestou fakticity - témata, o kterých je nutno rozhodovat, a stejně tak i způsoby, jakými je o nich možno rozhodovat. Demokracie se nestává vládkyní nad kapitálem, nýbrž naopak, stává se jeho přičinlivou služebnicí. Aby zůstalo zachováno zdání nadvlády demokracie, kapitál jí tu a tam povolí přijmout i nějaké opatření, které mu není zcela po chuti; ale kapitál tyto své ústupky v jednotlivých kauzách nakonec bez problémů stráví, když odměnou za to je zachování jeho faktické dominance v zásadních věcech.

-------------------------------------------------------

Celou tuto záležitost by také bylo možno pojmout jako určitou novou variantu známého Hegelova schématu o dialektice "Pána a raba": podle tohoto modelu se pracující otrok či sloužící díky své práci vypracuje tak daleko, že je schopen postavit se na roveň pánovi. Tento pán se se svým panským vědomím stává zbytečným, je možno ho odstranit.

Jenže: co když je to ta p r á c e s a m a, která má ve své nejhlubší podstatě dvojsečný charakter? Co když nemá jenom ten pozitivní charakter (který jí připsal Hegel)? Co když tato práce sama vytváří, emituje struktury, společenské a osobní vazby, které samy o sobě produkují mocenské struktury? Když tedy práce sama neustále produkuje to rozštěpení na pána a raba?

To znamená: člověk pracuje, vytváří smysluplné, užitné hodnoty, a tím bezpochyby i kultivuje sám sebe, jakožto lidskou bytost - ale zároveň tím, že pracuje za určitých rámcových podmínek, produkuje kapitál, který se stává jeho novým pánem.

Jestliže je za těchto okolností možno skutečně hovořit o "dobrém sluhovi", pak jenom ve vztahu k t r ž n í m u hospodářství. Tady je skutečně možno uvažovat o tom, že by bylo možno nalézt nějaký model, kdy by byly zachovány pozitivní aspekty trhu, a přitom ne-li zcela zrušeny, tak alespoň znatelně potlačeny jeho momenty negativní. Ale kapitalismus samotný - nikoli, to je prostě principiální nadvláda odlidštěných mechanismů kapitálu nad člověkem. V této souvislosti hovořit o nějakém "dobrém sluhovi" je čirou iluzí.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Zmasakrovaný sociální kapitalismus? Neděle, 19.Dubna 2015, 11:32:0

Pane Petrasku, stejným způsobem by bylo možno tvrdit, že ten humánní a demokratický socialismus Pražského jara byl zmasakrován pod pásy sovětských tanků. A dozajista by to byla nepopiratelná historická pravda. Jenže: toto "zmasakrování" bylo v samotné nejhlubší logice onoho systému, jeho zásadní reforma možná (za tehdejších okolností) nebyla.

A tak je nutno se v prvé řadě stejně tak ptát: je ta konzervativní respektive neoliberální (kontra)revoluce proti sociálnímu státu opravdu jenom nějakým nahodilým jevem? Došlo k ní opravdu jenom proto, že nějaká skupinka amerických ekonomů a politických aktérů tak nějak z nudy nevěděla nic lepšího, než vyhlásit křížovou výpravu za obnovení "trhu bez přívlastků"? Anebo tato konzervativní revoluce leží stejně tak v logice samotného systému kapitalismu? Není to snad kapitalismus sám - který, jak Marx velice jasnozřivě viděl, stále ještě utváří r e á l n o u základnu veškerého společenského a tedy i politického dění - není to tedy snad tento kapitalismus sám, který zde "hodil zpátečku", když už mu všechny ty humanistické avantýry přebujelého sociálního státu šly už příliš daleko?

Takže, nedělejme si přílišné iluze ani o kapitalismu, ani o možnostech jeho "socializování", či dokonce "humanizování". Ano, do určité míry samozřejmě je možné i kapitalismus spoutat, dát mu poněkud humánnější i sociálnější podobu. Ale je tu prostě ta hranice, o které jsem psal minule - hranice systému, hranice sice napohled neviditelná, kterou ale prostě není možno překročit. A když se ta humánněji orientovaná část společnosti odváží až příliš daleko tuto hranici posunout - však on už se vždycky najde někdo, kdo zatroubí k útoku pro znovudobytí ztracených pozic. Nedá se nic dělat, ale je tomu tak.

Petrasek Milan - penzista

člověk pracuje, vytváří smysluplné, užitné hodnoty, produkuje kapitál, který se stává jeho novým pánem Neděle, 19.Dubna 2015, 19:59:8

A proč ne pane Poláčku ....člověk pracuje - vytváří j a k é k o l i v hodnoty zajišťující jeho status v pyramidě společenské moci.
Není spíše obohacování/bohatství pouze instrumentem a prvotní motivací snaha o získání podílu vlivu na společenském rozhodování.
Historicky vzato je kapitalismus pouze jedním z mechanismů sloužící víceméně sociálně (lidsky i nelidsky) založenému uchazeči o společenský vliv - o pozici v pyramidě moci.......
....tím bych opět rád upozornil na význam funkční demokracie jako prevence před vládou autokratů, neb ochota od moci odstoupit, za normálních okolností ochabuje čím déle si můžeme na moci a jejich plodech pochutnávat

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Víra v globalizaci? Pondělí, 20.Dubna 2015, 01:14:15

Jiří Pehe píše: "Hlavní problém současného systému globálního kapitalismu spatřuji v tom, že se téměř zcela vymknul politické kontrole na národní úrovni. ....... I proto jsem přesvědčen, že jako první krok k důležitým reformám globálně působícího trhu je třeba vytvořit globálně fungující (většinově demokratickou) politiku."
Pokud se globální kapitalismus vymkl politické kontrole na národní úrovni, znamená to tedy potřebu centralizace politické moci na globální úrovni? Centralizace politické moci na globální úrovni na základě demokratických principů? To bych považoval za protimluv! Tedy globální vývoz demokracie? Tento vývoz demokracie je přece níže v článku samotným autorem zpochybněn a dnes je už nejspíše zřejmé, že je to nejen nereálné, ale škodlivé.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Dvojí charakter práce. Kapitál a demokracie. Pondělí, 20.Dubna 2015, 13:12:55

Čertovo kopyto, pane Petrasku, spočívá v tom napohled natolik nevinném pojmu: "jakékoliv" hodnoty.

Podle Marxe (jakož i vůbec klasické politické ekonomie) však člověk vytváří svou prací nikoli hodnoty "jakékoliv", nýbrž principiálně dvojího druhu: na straně jedné hodnoty u ž i t n é (potřebné, užitečné pro člověka) - ale na straně druhé, aniž by si to uvědomoval, vytváří zároveň hodnotu s m ě n n o u, tržní, respektive hodnotu vůbec.

A nejenže tedy výsledek jeho práce je dvojí, už jeho samotná práce má podvojný charakter: ta práce vytvářející užitné hodnoty je práce konkrétní - zatímco ta práce vytvářející (směnnou) hodnotu je práce a b s t r a k t n í.

A právě ta abstrakce, to je kámen úrazu. Jak řečeno, ta konkrétní práce vytváří hodnoty užitné, užitečné, smysluplné - zatímco ta abstraktní práce je - zjednodušeně řečeno - fixována jenom na holý zisk. Tedy nikoli na něco, co člověku a lidstvu přináší něco užitečného, nýbrž na něco, co je o sobě prázdné, bezobsažné, je to právě jenom holé abstraktum finančních kvant (peněz).

A systém (ekonomický, ale i politický) kapitalismu je charakterizován právě tím, že zde ta sféra abstraktní práce, abstraktní hodnoty nabývá absolutní dominance nad onou sférou práce, činnosti užitečné, smysluplné - té práce, o které Marx právem říká, že právě ona "polidštila opici".

Proti tomuto diktátu kapitálu (neboť ten je samozřejmě tou pravou, finální formou oné "abstraktní práce) - tak proti této moci nakonec nic nezmůže žádná demokracie. Dokud je celá společnost materiálně, existenčně připoutána k tomuto mechanismu zisku, do té doby je ovládána kapitálem. Proto jsem napsal, že kapitál ochotně přenechá demokracii každodenní politické vládnutí - neboť tato demokracie se nakonec musí orientovat podle toho, co chce a vyžaduje kapitál.

Zdá se, jako by už ze společenské paměti zcela vypadly dvě klíčové zkušenosti francouzských socialistů: poprvé za vlády prezidenta Mitterranda, a podruhé ještě nedávno za prezidenta Hollanda se francouzští socialisté pokusili u sebe zavést pravý sociální stát: omezili moc finančního kapitálu, zvýšili daně pro bohaté, naopak štědře zvýšili dávky pro méně majetné. Výsledek? - V obou případech naprosto stejný: naprostý kolaps (kapitalistické) ekonomiky, toto své sešněrování kapitalistická ekonomika prostě nevydržela, kapitalisticky vedené podniky přestaly investovat, přestaly rozšiřovat produkci, protože jim to už nepřinášelo dostatečný zisk. Naopak, začaly propouštět, výsledkem byl dramatický nárůst nezaměstnanosti.

V obou těchto případech tato snaha francouzských socialistů, prostřednictvím demokratické politiky spoutat kapitalismus a zřídit sociální stát, doznaly naprostého fiaska. V obou případech museli socialisté velmi rychle hodit zpátečku, a obnovit p r o k a p i t a l i s t i c k é zákonodárství - jinak by je smetl hněv chudnoucího lidu. Tedy právě toho, v jehož prospěch to všechno přece dělali...

Takže ještě jednou, pane Petrasku: kdyby v ničem jiném, tak právě v tomhle měl Marx tisíckrát pravdu: ve střetu demokracie s kapitálem to nakonec vždycky vyhraje kapitál. Demokracie si sice může hrát na toho velkého pána, který prostřednictvím zákonů může rozhodovat o veškerém dění ve státě; ale jakmile se začne jednat o holou existenci, pak je ta "materiální základna" (a tedy samotný kapitál) nakonec tím pravým pánem, který celému tomu slavnému parlamentu nadiktuje, co tento smí a co nikoli.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Globální demokracie? Pondělí, 20.Dubna 2015, 13:17:29

V podstatě jsem na tuto otázku odpověděl už při minulém vstupu: kapitál bude vždycky dominantní vůči politice, a tedy i vůči demokracii. A na tom nic nezmění to, jestli ta politika (čili demokracie) bude jenom národní, anebo také globální.

To neznamená, že by tato "globální demokracie" byla zcela a úplně bezvýznamná, samozřejmě by mohla zavést určitá opatření omezující "divoký" kapitál, například by konečně mohla zrušit všechny ty "daňové ráje", sloužící jako prádelny špinavých peněz. Ale nakonec, všechny ty nářky části levice, že současný globalizovaný kapitál se "vymkl demokratické kontrole národních parlamentů", svědčí o zásadním nepochopení podstaty věci. Je to jenom jedna varianta té staré iluze, že politika může účinně kontrolovat moc kapitálu.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Výběr spojence, dobytí ztraceného Pobaltí, otevírání šampaňského Úterý, 21.Dubna 2015, 12:02:33

Výběr spojence na základě jakýchsi "morálních kritérií", tak, jak to ve svém článku činí Jiří Pehe ("I proto tvrdím, že navzdory všemožným chybám jsou USA pro naši novou demokracii se svou hlubokou vnitřní demokratičností coby spojenec mnohem přijatelnější volbou než Rusko, ...") se mi zdá velmi problematický. Pokud bychom se skutečně poctivě snažili toto morální zhodnocení Ruska a USA provést, domnívám se, že nemůžeme nikdy dojít k jednoznačnému závěru, kdo z nich je "lepší". Tento pohled ostatně i Petr Uhl Jiřímu Pehe vytýká a já se domnívám, že na takové paušální zhodnocení jako stát ani nemáme žádné morální právo (obdobně jako člověk nemám právo soudit ostatní lidi, mám právo soudit jen jejich jednotlivé činy).
Myslím tedy, že nejprve je nutno definovat naše (národní) zájmy a podle toho pak vybírat spojence, jehož zájmy se alespoň částečně shodují s těmi našimi (nebo s nimi nejsou v rozporu). V současné situaci je takovým spojencem podle těchto kritérií jednoznačně USA a státy NATO.
Přesto však v současné situaci není zcela jisté, zda tito spojenci (a my s nimi) jsou dostatečnou zárukou bezpečnosti v Evropě.
Vojenská síla USA velmi rychle upadá právě v důsledku "ztráty politické kontroly (státu USA) nad globálním kapitalismem (či kapitálem)". Je to "nevědomá" cesta k ztrátě vlivu a nakonec k sebevraždě. Rusko touto ztrátou politické kontroly nad kapitalismem netrpí, a proto navzdory sankcím sílí.
Pokud Rusko napadne Pobaltí, NATO nebude schopno ho vojensky ubránit. Ruská invaze do Pobaltí bude úspěšná, což bude znamenat naprostý morální rozklad NATO. U mnoha diskutujících zde na těchto stránkách pak bude bouchat šampaňské a obnovení a posílení ruského vlivu v celé Evropě se stane skutečností.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Kapitalismus jako dobrý sluha sociálního státu Středa, 22.Dubna 2015, 00:34:46

Jiří Pehe píše: "Po Druhé světové válce se v řadě západoevropských zemí podařilo z kapitalismu učinit dobrého sluhu sociálního státu. Kdyby se takový systém (nikoliv již v pravém slova smyslu kapitalismu, ale sociálně-tržního hospodářství založeného na ekologických ohledech) podařilo nastolit v globálním měřítku, možná by se polemika mezi radikální a umírněnou levicí stala nadbytečnou."

Tento stav (kapitalismus jako dobrý sluha) po Druhé světové válce byl asi nejspíše možný proto, že existovala konkurence – východní blok socialistických zemí. Dnes globální kapitalismus žádnou konkurenci nemá, proto si myslím, že není možno očekávat nějaké jeho "zkrocení" do formy sociálně-tržního hospodářství založeného na ekologických ohledech.

Ivo Vlasatý - budižkničemu - ProAlťák - Pirát

Možná je chyba v tom, Středa, 22.Dubna 2015, 12:45:14

že Jiří Pehe narýsoval dělicí čáru mezi umírněnou a radikální levici, přičemž "radikální" se mu zdá synonymem k "revoluční", což je podle mě ale třetí skupina. Existuje vůbec ale taková dělicí čára? Je dnešní "umírněná" levice jen umírněná nebo na levicovost rezignovala a má z ní strach? Podobně jako jej zřejmě má J.Pehe a jako bychom alespon trochu měli mít všichni. Je snad umírněnost protikladem radikálního myšlení, takže se vylučují? Nemylím si. A má dnes ještě vůbec význam "revoluce" nebo je vše jen větší či menší reformou? Nesplývají ty pojmy? Vždyt máme - třebaže nedokonalou, poněkud zastaralou a k tomu drolící se - demokracii. A pokud v selžou zastupitelé ztělesnující legální mechanismy a ti podvedení začnou hledat radikálnější způsoby prosazení svých požadavků, dělá to z nich revolucionáře? Pak jsme zřejmě každý někdy revolucionář, alespon v nějaké malé kauze. Je tohle rozdíl mezi reformou a revolucí? Ale vždyt výsledkem je nakonec - pokud uspějeme - právě reforma. Nebo je tím rozdílem, zda se sami za revolucionáře prohlásíme?

J. Pehe zařadil levicové liberály mezi umírněné. Nemohu tedy být zároven levicový liberál, radikál a reformista? Ke všem těmto atributům se hlásím. A hájím je (zatím?) značně umírněnými postupy.

Nepochybuji o tom, že americká společnost patří mezi ty nejsvobodnější. Ale nakolik se to projevuje v jejím "demokratickém" rozhodování - zejména pokud jde o něco mnohým tak vzdáleného, jako zahraniční politika? A i pokud je demokratické - jakým právem zasahuje do suverenity jiných? Co dalo USA legitimitu zpochybnit mezinárodní právo? A jak může někdo věrohodně kritizovat Rusko, pokud není schopen věrohodně kritizovat USA, které jaho devastaci započaly a které - i kdyby "idealismem" - sehrály v eskalaci situace na Ukrajině a hranicích s Ruskem obecně? Že se v tomto ohledu J.Pehe vyjadřuje lehkovážně a s fakty si hlavu neláme, to dokázal přesvědčivě Vojtěch Srnka. A jistě se najde někdo, komu to nedá a rozebere i tvrzení, že "V bipolárním světě, který padl v roce 1989, se často chovaly cynicky, když se pokoušely zabránit šíření komunistických režimů pod taktovkou SSSR spojenectvími s diktátorskými, mnohdy vražednými režimy." Arbenz? Allende? Nějak se mi nedaří je tam napasovat. Chávez? V roce 2002 už snad SSSR neexistoval, ne? Co když státy jako Kuba neměly jinou možnost, než hledat ochranu SSSR, aby jejich režimy přežily pod náporem amerického "idealismu"?

Jsem ochotný považovat za spojence jak USA, tak i ve srovnání nepochybně autoritářštější Rusko. Ale ne za dnešních podmínek. Oba státy - a USA v mnohem větším rozashu - se ke slabším zemím nechovají jako k sobě rovným, ale jako k vazalům. Nebo jako paternalističtí "idealisté", zneužívaní zájmy vojenského průmyslu, chcete-li. USA se tak chovají kontinuálně. To musí přestat. USA se musí vzdát nutkání být loutkářem a nad neposlušnými soudcem i vykonavatelem. A svého militarismu. Jinak pro mne nebudou o nic přijatelnější "spojenec", než současné Rusko.

Nakonec, dostalo snad někdy Rusko možnost nebýt despocií? Nebo to byl oblíbenec "idealistů" v USA Jelcin, kdo nechal rozstřílet ruský parlament a rozvrátil tamní ekonomiku i společnost a vydláždil tak cestu k moci Putinovi?

Jen další z mnoha příkladů, že USA skutečně jsou ohrožením míru i svobod, demokracie a jejich rozvoje v jiných zemích. A jen naiva se může tvářit - omluvte abstraktní povahu téhle věty, ale ty mechanismy se liší podle prostředí - že když USA zemi neokupují, nedrží si v ní vliv? A ekonomický, politický nebo vojenský...

Ivo Vlasatý - budižkničemu - ProAlťák - Pirát

Pane Poláčku, Středa, 22.Dubna 2015, 13:12:39

píšete, "že k a ž d ý společenský systém má svá základní určení, a tedy své hranice, které prostě překročit nelze".
Co když se tato hranice posouvá s jednotlivými reformami a s měnícími (některými pozvolna, některými skokově) se podmínkami, ve kterých existuje? Co když se jen čas od času - a protože ten přerod bývá v demkratických podmínkách pozvolný, my si toho všimneme až s odstupem času - systém přejde z jednoho metastabilního stavu do jiného?

S vaším prvním příspěvkem (ani s ostatními převážně nemám problém, ale na ty ted nereaguji) zde víceméně souhlasím, ale tam, ked vás cituji, dle mého zůstáváte chycený ve stejném problému, který kritizujete.

Předpokládám nicméně, že nikdy není na škodu uvědomovat si možnost budoucí revoluce a nutnost být v takové situaci schopen kolektivně prosadit co nejvíce z vlastního programu, at už bychom byli u jejího zrodu či nikoliv. Ten, kdo by dokázal efektivně využít možnost revoluce, by dle mého názoru dokázal stejně efektivně prosazovat reformy. Ale když už by se revoluce děla, taková úvaha pak ztrácí smysl.

Josef Poláček - Manuální pracovník

K mezinárodní roli USA Středa, 22.Dubna 2015, 13:38:26

... a k tomu, co o této roli píše J. Pehe.

Především by bylo záhodno vzít na vědomí, že Pehe svou obhajobu mezinárodní role USA napsal v rámci polemiky - když reagoval na velice jednostrannou kritiku mezinárodní politiky Spojených států. Nemohl tedy jinak, nežli sám zaujmout poněkud jednostranný postoj. Prostě proto, aby vyvážil onu jednostrannou, útočnou - a v mnohém nevěcnou - kritiku.

Takže, uvědomme si především: Pehe neidealizuje Spojené státy. Alespoň ne nějak zcela nekriticky. Pehe zcela otevřeně přiznává, že Spojené státy se - především při svém boji proti komunistické totalitě - dopustily mnoha účelových svazků s leckterými diktátory.

Pehe ani - podle všeho - netvrdí, že Spojené státy jednají v mezinárodních stycích v ý h r a d n ě z motivů idealismu. Pehe je politolog, a tak samozřejmě ví (a je to i součástí klasické americké politické teorie), že subjekty mezinárodních vztahů se řídí především svými vlastními (mocenskými) zájmy. Pehe ovšem vychází z jednoho základního elementu právě americké politické teorie, že v politice se - přese všechno - projevují také i idealistické motivy jednání. O této tézi by samozřejmě bylo možno vést dalekosáhlé teoretické diskuse, do jaké míry skutečně odráží realitu; ale v žádném případě to není nijaký výmysl samotného J. Pehe.

Zásadní výpověď J. Pehe lze koncentrovat do jednoho jediného výroku: přese všechno, Spojené státy stále ještě zůstávají mnohem důvěryhodnějším subjektem (a tedy i potenciálním spojencem), nežli Rusko v jeho tradiční, a bohužel i současné podobě.

Nechci nikomu vnucovat povinnost s tímto názorem J. Pehe souhlasit. Ale pokud s ním chce někdo polemizovat, měl by skutečně respektovat tu základní skutečnost, že Pehe Spojené státy nikterak nekriticky neglorifikuje, jenom je spatřuje jako tu stále ještě relativně lepší alternativu.

Já osobně bych tento pohled vlastně jenom poněkud převrátil: z té dvojice USA - Rusko jsou Spojené státy tou alternativou stále ještě poněkud méně špatnou. Nic více, nic méně.

-----------------------------------------------------

P.S. Ještě něco k těm konkrétním kauzám: J. Pehe upozorňuje zcela trefně, že Spojeným státům je neustále předhazována jejich role "světového četníka", který znovu a znovu v různých částech světa zasahuje vojenskou silou v zájmu "exportu demokracie" - ale že ve skutečnosti jsou mnozí v skrytu duše rádi, že právě USA na sebe tuto nevděčnou roli převzaly. I se všemi důsledky - kromě jiného, že se staly prioritním cílem teroristických útoků. Kdyby totiž USA tuto úlohu "světového četníka" neplnily, musel by je chtě nechtě suplovat někdo jiný. - Spojená Evropa snad?...

O této nevděčné roli Spojených států v mezinárodních krizových regionech se svého času neobyčejně trefně vyjádřil jeden Američan, tuším že to byl nějaký docela obyčejný příslušník amerických ozbrojených sil: "Svět nás Američany neustále kritizuje za to, co děláme. Kritizuje nás za to, že v Jugoslávii děláme moc - a zároveň nás kritizuje za to, že v Somálsku děláme příliš málo!"

Pro připomenutí: v Somálsku tehdy panovala z humanitního hlediska krizová situace, v důsledku bojů znepřátelených klanů; nejvíce trpícím bylo jako obvykle civilní obyvatelstvo. Spojené státy vojenským zásahem dosáhly alespoň určitého uklidnění situace; ale jak zmíněno mnohými jim bylo vytýkáno, že nezasáhly masivněji, v větším rozsahu. - Takže, co vlastně ty USA mají (ne)dělat, aby všem byly po chutí?!...

Ivo Vlasatý - budižkničemu - ProAlťák - Pirát

Středa, 22.Dubna 2015, 14:48:59

Já netvrdím, že Pehe je k USA nekritický, ale kritický je zoufale málo, až ta jeho kritičnost hraničí s alibismem. Rozumím tomu, co tvrdí, není třeba mi to dále vysvětlovat a nesouhlasím s ním v tom.

Jedním z problémů tohohle řístupu je, že lidsky chápající vysvětlení motivů amerických chyb v zahraniční, te "idealismus", které by nicméně stále mělo být chápáno jako kritika, a to dost vážná, překlápí v obhajobu této americké politiky.

Žádná země nemá právo z pozice síly a díky podpoře několika spojenců porušovat mezinárodní právo nebo zasahovat do vnitřních záležitostí jiných států. Pokud to dělá jeden stát, zkusí to i jeho rivalové. Snad ještě bude příležitost a vůle pro reformu OSN. Protože pokud máme nějak čelit globálnímu kapitalismu, ta globální struktura nemůže spoléhat na vedení USA nebo kterékoliv velmoci, ale musí zapojovat a dávat hlas všem státům. Ano, některým vyhovuje sešikovat se za USA. Mě ne. Stejně jako se nehodlám šikovat za Ruskem. A jako nechci, aby se z EU - která je pro mě alternativou k podlézání velmocem, stal jen šik států za Německem, které je rozhodně mnohem důvěryhodnější, než USA.

Ne, nepotřebujeme jednoho světového četníka. Už vůbec ne takového, který rozvrací jednu zemi za druhou. A ano, přesně to je výsledkem všech intervencí z iniciativy členů NATO za celou více než dekádu, kterou pamatuji - s děsivou pravidelností.

Já bych Clintonové i věřil její idealismus. To nic nemění na tom, že neměla právo podporovat puč v Hondurasu. Že NATO pod americkým vedením (i když pokračování přenechalo evropským zemím) nemělo právo z bezletové zony a ochrany civilistů, ke kterému dostalo mandát, udělat trestnou výpravu proti Kadáfímu. Výsledky obou "idealismů" známe. Nebo bychom je znát měli.

Další důležitou otázou by mělo být, kde se ten idealismus bere a kdo jej živí. Jaká je situace s komerčními médii v USA, například. Rusko má nevýhodu (nezdá se, že by si s tím lámalo hlavu) v tom, že v zahraniční i informační politice dělá mnohem okatější přešlapy. Američané si udržují mnohem jemnější vazby a vlivy stejně jako korporace mají mnohem méně zjevný vliv na soukromá tištěná média, než ruská vláda na ta ruská. Ale ten vliv nemusí být o tolik menší.

Co mají USA dělat? To, na čem se shodne OSN. Že je OSN neakceschopná, třeba kvůli vetu Ruska? Nevšiml jsem si, že se jej byly ochotné vzdát třeba ty idealistické USA. Kdo to tedy má navrhnout první?

Idealista, který chce vyřešit problém, nevrhá téměř všechny k tomu určené prostředky do vyzbrojování a válčení. Idealista jim nevnucuje svou představu o ekonomické politice - která je ve výsledku destruktivní a nějaká "poválečná rekonstrukce" ji stěží vyrovná. A V.Srnka pro změnu ve svém druhém článku dobře shrnul, jak je to s tím idealismem v několika dalších ohledech.

Id_foto

Bohuslav Vorel - Valy u Přelouče

Je suis Charlie Středa, 22.Dubna 2015, 22:40:13

V práci nám před několika lety rozdávali kartičku s velmi zajímavým motivačním heslem:

Kdo nechce, hledá důvody,
kdo chce, hledá způsoby.

Jak to jenom provést, aby "materiální základna" demokracie nakonec byla tím pravým pánem. Je skutečně materiální základnou kapitalismu kapitál, nebo je to o něco složitější? Síla kapitálu je nepochybně skryta v abstraktní části charakteru práce, ale v tom, že je směnnou hodnotou, je i její slabina. nesvědčí o tom všelijaké ty "bubliny" v poslední době? Nepsal on ten Karel o rozdílech mezi pojmy "o sobě" a "pro sebe"?

Věta "... kdyby v ničem jiném, tak právě v tomhle měl Marx tisíckrát pravdu: ve střetu demokracie s kapitálem to nakonec vždycky vyhraje kapitál." mi připomněla scénu z Vávrova filmu Jan Žižka, kdy se Želivský s údivem ptá univerzitních mistrů "Tohle že hlásal Mistr Jan? Za tohle že ho upálili?".

Id_foto

Bohuslav Vorel - Valy u Přelouče

K idealismu v Americe Středa, 22.Dubna 2015, 23:03:32

Amerika je plná idealismu. Ale zároveň může sloužit jako názorný příklad toho, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. Amerika je Wallstreet i Occupy Wallstreet zároveň. JFK, MLK, Noam Chomsky, ...

Josef Poláček - Manuální pracovník

Míra kriticismu Čtvrtek, 23.Dubna 2015, 12:34:4

No ano, pane Vlasatý, právě tohle je skutečně otázka všech otázek: kde je pro nás hranice kritického postoje. Tedy přesněji, co je opravdu zásadní kritikou, a co je jenom (sebe)kritikou zdánlivou, která ve skutečnosti obhajuje daného aktéra.

Já jsem napsal, že na rozdíl od Jiřího Pehe, který Spojené státy - přes všechna přiznaná negativa - považuje stále ještě za tu l e p š í alternativu (v porovnání s Ruskem), tak že tedy já sám bych tu větu přeformuloval tak, že na USA je zapotřebí pohlížet jako na tu alternativu o něco m é n ě š p a t n o u.

To opravdu není pouhé hraní se slovíčky. Jde o to, že Jiří Pehe se skutečně snaží o b h á j i t Spojené státy (s celým jejich politickým systémem, s jejím pojetím hodnot atd.). J. Pehe tedy Spojené státy nahlíží jako principiálně p o z i t i v n í stát, který se jenom tu a tam dopouští určitých přehmatů. Které jsou ovšem do značné míry pochopitelné - a tedy i omluvitelné - v kontextu reálné mezinárodní politiky.

Ale když použijeme tu formulaci opačnou (alternativa "méně špatná"), pak zde máme přece jenom podstatně jiný obraz. Spojené státy zde pak vystupují jako

1. typický aktér mezinárodní politiky, který sleduje především své vlastní velmocenské cíle; USA se od všech ostatních liší jednak tím, že jsou - stále ještě - aktérem vojensky nejsilnějším, a mohou se tedy snadněji prosadit; a jednak tím, že - na rozdíl od mnohých jiných aktérů - jejich politika podléhá přece jenom určité demokratické kontrole, nemůže být tedy až natolik iracionální jako je to u diktatur nebo autokratických režimů jako současné putinovské Rusko;

2 aktér, který sice samozřejmě prosazuje to, co on sám považuje za pozitivní hodnoty - ale ve skutečnosti jsou tyto "hodnoty" nemálo problematické, stále za tím stojí ten pověstný "americký způsob života", ta neustálá honba za výkonem, za profitem, za konzumem, za kterou se skrývá existenciální a duchovní prázdnota. A který tyto své PAhodnoty prosazuje - jak už jsem dříve zmínil - s arogancí samozvaného světového lídra.

Takže, ještě jednou: ano, Jiří Pehe skutečně n e n í kritický (vůči USA, ale ani vůči západní společnosti vůbec) v tomto druhém smyslu. On se stále spokojuje s tím, že postačí zavést systém parlamentární demokracie, určitou veřejnou kontrolu, nějaká ta základní občanská práva, aby daný společensko-politický systém bylo možno označit za "v zásadě dobrý". V tomto smyslu je skutečně naprosto možno vytýkat mu adorativní postoj jak vůči USA, tak vůči Západu vůbec.

Na straně druhé mu ale nelze nepřiznat, že ve své argumentaci má v mnohém pravdu. Nebo jinak řečeno: pokud už chceme kritizovat Spojené státy a jejich úlohu v mezinárodní politice, pak bychom tak měli dělat fundovaně, a neuchylovat se k laciným argumentům, které lze snadno zpochybnit. Jako například ten citovaný text od V. Srnky: musím přiznat, že jsem si vůbec nedal námahu dočíst ho celý, to je prostě demagogie. Naprosto jednostranné přesouvání veškerého zla v daném regionu na vinu Izraele, a tedy i Spojených států jako jeho protektora. - Kde je ve všech těchto litaniích jediná zmínka o tom, že to byli Arabové, kteří vyhlásili heslo o tom, nově vzniklý stát Izrael (vytvořený ostatně do značné míry těmi, kteří právě unikli peklu holocaustu) - tak tedy tento stát Izrael "smést do moře"? A že to byly právě Spojené státy, které nepřipustily, aby ti kteří sotva unikli plynovým komorám, byli svými arabskými sousedy utopeni v moři? Nehrála v tom roli přece jenom také určitá míra idealismu? Morálního závazku vůči tomuto nešťastnému židovskému národu?

A stejně tak i ten zmíněný případ s Libyí: bezpochyby, západní mocnosti překročily svůj mandát. Ale, kdyby tak neučinily, co by bylo důsledkem? - Že by stále ještě byl u moci despota Kaddáfí, a když už by nemohl civilní obyvatelstvo své vlastní země bombardovat ze vzduchu, pak by se těchto masakrů nadále dopouštěly jeho pozemní jednotky, jeho tanky a jeho dělostřelectvo. Mělo tedy mezinárodní společenství (včetně USA) jenom trpně přihlížet tomu, jak zběsilý Kaddáfí vede válku proti vlastnímu obyvatelstvu?

Takže, ještě jednou: je bezpochyby legitimní Spojené státy kritizovat tam, kde jsou pro to dostatečné důvody. Ale bylo by záhodno vyvarovat se kritiky laciné a demagogické, kterou lze snadno vyvrátit; neboť pak se jakákoli kritika USA jeví být nespravedlivou a tendenční.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Dobré úmysly a cesta do pekel Čtvrtek, 23.Dubna 2015, 12:41:24

No ano, tak nějak to skutečně je, ten americký "idealismus" je skutečně krajně ambivalentní záležitost, to je právě to co Pehe vidět nechce, na straně jedné nelze paušálně popírat že i ta americká demokracie určité ideály má, které se v přímém střetu s diktaturami jeví být bezpochyby progresivní a humánní či přinejmenším humánnější - ale na straně druhé tu stále a stále stojí arogance velmoci, která právě tu svou vlastní státní ideologii deklaruje jako tu jedině a nezpochybnitelně správnou, jako příklad pro celý zbytek světa.

Mimochodem, "stará" Evropa je v tomto smyslu přece jenom o něco sebekritičtější, sice také samozřejmě vyznává svou - demokratickou - ideologii, ale nečiní tak až s takovou všech sebepochybností prostou arogancí jako právě USA.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Abstraktní práce a směnná hodnota Čtvrtek, 23.Dubna 2015, 12:50:3

Tedy, Marx sám psal velmi málo o rozdílu pojmů "o sobě" a "pro sebe", tohle byl především vokabulár jeho filozofického předchůdce Hegela. Ale to jen tak na okraj.

Co se té role té "abstraktní práce" respektive "směnné hodnoty", tak ta je ale v každém případě naprosto klíčová. A ještě se k ní v budoucnosti budeme muset podrobně vrátit.

Takže, tady jenom předběžně a letmo: pro Marxe samotného byla právě tato abstraktní (směnná) hodnota tím nejzákladnějším zlem. Právě proto vyhlásil cíl zrušit kapitalismus založený na trhu a výrobě pro směnu, aby zrušil onen diktát abstrakce (jehož projevem je jak řečeno kapitál) nad člověkem, a nahradit ho b e z p r o s t ř e d n í prací každého pro celou společnost.

Historická zkušenost s reálným socialismem ukázala, že takhle jednoduše to prostě nefunguje. Tu abstraktní složku práce nelze prostě "zrušit", ta je nezbytná pro řízení, respektive vůbec fungování ekonomiky.

Ta zcela klíčová otázka do budoucna zní: je možné tržní hospodářství (tedy založené na směnné hodnotě) - bez toho, aby znovu a znovu docházelo k nadvládě té abstraktní složky (kapitálu, zisku) nad člověkem?

Anebo naopak řečeno: je možné vytvořit socialistickou společnost, aniž by se přitom zrušila tržní ekonomika?

Ivo Vlasatý - budižkničemu - ProAlťák - Pirát

Pár postřehů, k tomu, co nesedí Čtvrtek, 23.Dubna 2015, 14:07:28

1. Zahraniční politika demokratického státu nemusí být racionální, demokracie nezaručuje racionální rozhodnutí ani když funguje. V případě současných USA je navíc jejich rozhodování z pohledu demokratické logiky nekoncepční až chaotické a destruktivní. IMHO se v ní své zájmy snaží systematicky prosazovat jen těm skupinám, které nemají zájem na politickém výsledku. (Tzn. jsem toho názoru, že americká zahraniční politika už nezvládá hájit ani národní zájmy a bezpečnost.)
Zahraniční politika autoritářského státu nemusí být iracionální, Rusko je velmi racionální jak co do posilování vlivu, tak získávání tiché podpory nebo alespon mlčení od států historicky nespokojených s politikou USA. Což nejsou zdaleka jen diktatury, ale třeba demokracie v Latinské Americe. Čeho se děsím je, zda atmosféra, kterou vytvořila eskalace konfliktu a propaganda Putinovi ještě dává možnost vymanévrovat z vybičovaného nacionalismu, pokud o to vůbec má zájem. Když už teda EU v posledních měsících konečně začala brát vážně nutnost jednat.

Dnes už je pozdě řešit, zda měl stát Izrael vůbec kdy vzniknout, ale nedivím se, že Arabové nesklapli podpatky nesmířil se se svým vyhnáním. Proč zrova židé mají mít právo na vlastní stát a třeba - a řada dalších "zaostalých" národů mimo naše zorné pole ,které se pokusil zlikvidovat někdo jiný, než nacisté - Romové ne? Nejsou snad v demokratických státech v bezpečí? Jaké bezpečí jim měl zajistit stát obklopený obyvatelstvem, které si znepřátelili?
Ale dobrá, stalo se. Neměl by "demokratický" Izrael přestat blokovat jednání a skončit s výstavbou dalších a dalších osad na okupovaném území. Jaké právo měl zaútočit před rokem na pásmo Gazy? (Pan Nushart pod prvním Srnkovým článkem shrnul za mne, co tomu předcházelo.) Opět je dost veřejně známých příkladů, proč Izrael nelze jednoduše považovat za ohroženého spravedlivého pod náporem hord nepřátel, za kterého se snaží vydávat. Nemohu ani nechci je za vás shromaždovat a cpát vám je před nos. Izrael je v pozici silnějšího, který si své bezpečí vynucuje na úkor svobod druhých a dělá vše pro to, aby nyní ani v budoucnu nemohla uspět žádná vážně míněná jednání. Proti Izraeli je namířena celá řada rezolucí OSN, ale ten si s tím hlavu neláme. Nejen, že pro Izrael samotný je to neudržitelné, ale má to dost negativní dopady i na geopolitickou situaci.

Příčina všeho zla? Stěží. Nic takového si nemyslím a ani V.Srka to nepíše. A to, co děláme my sami nebo naši spojenci by mělo být v našem vlastním zájmu podrobené důkladnějším rozborům a kritice, než "nepřátelé". Ty si totiž troufá kritizovat každý. Je to po dlouhá desetiletí Izrael, kdo má převahu a s naší podporou určuje situaci ve svém okolí. Výsledek je znám, k míru zjevně nesměřuje.

Libye. Nevím, jestli vám nějakým nedopatřením unikly informace, které mám já nebo je jen jinak interpretujete. Potřeba pomáhat si emotivními výrazy a vyhrocování faktů naznačuje, že necítíte pevnou půdu pod nohama. "despota Kaddáfí", "civilní obyvatelstvo své vlastní země bombardovat", "trpně přihlížet", "zběsilý Kaddáfí".

Dejme tomu, že nemůžeme intervenci vinit z rozvratu Libye. Nicméně dnes dostupné informace vykreslují trochu jiný obrázek o zásahu, který jsem zprvu také vyžadoval a podporoval, než jaký se snažíte předložit. Clinton zamlčovala a ohýbala informace, znemožnila politické řešení. Mandát OSN byl překročen. "Bojovníci za svobodu" skutečně už od počátku byli převážně islamisté. A Kadáfí cílil primárně na ně (civilní ztráty působil on i "chirurgicky" přesné NATO), nevedl válku proti civilistům. Takže ve výsledku považuji jeho vojenský postup za legitimnější, než válku popřevratové vlády v Kyjevě na východě Ukrajiny.

http://www.washingtontimes.com/news/2015/jan/29/hillary-clinton-libya-war-genocide-narrative-rejec/

Nicméně ano, tvrdím, že cizí státy by - nedostanou-li mandát od OSN - měly jen trpně přihlížet, pokud nemají se státem, v němž probíhá konflikt, zvláště blízký vztah. Říkáte-li tlaku na politické řešení "trpné přihlížení".

Petrasek Milan - penzista

Ta naše západní civilizace Čtvrtek, 23.Dubna 2015, 14:54:2

se zakládá na ideálech kapitalistické maximalizace zisku a na humanistických ideálech osvícenství.
Tedy je vystavena střetu dvou nesmiřitelně protichůdných fenoménů - maximalizace hmotného zisku versus maximalizace humanistických ideálů osvícenství.
Jediným instrumentem, který se doposud projevil schopným tento rozpor částečně deeskalovat a oddálit totální nadvládu morálky jednoho z těchto fenoménů je demokratický režim.
Předpokladem takového demokratického režimu je rozpolcení společnosti na mnohdy i směšná politická seskupení neschopná totální dominance.
A garantem takovéhoto bizarního a zároveň životadárného rozpolcení společnosti je co nejširší názorová pluralita, ba i názorové rozpolcení samého jedince.
Příkladně pan president velmi rád dokládá svou partajní a ideologickou sounáležitost citacemi ideálů Schumpetera, Rothbarda aj. apoštolů Friedricha Augusta von Hayeka, jejichž učení vychází z hlubokého podezření vůči demokracii a hluboké víry ve spravedlnost kapitalistického trhu.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Demokracie, Libye a dilema Západu Pátek, 24.Dubna 2015, 11:43:7

Pane Vlasatý, ještě jednou: při hodnocení charakteru států současného Západu (a jmenovitě USA) se nepohybujeme v rovině hodnocení dobrý - špatný, nýbrž jenom v rovině špatný více, či špatný - o něco - méně.

Nejsem v žádném případě vyznavačem současného západního způsobu občanské (marxistickou terminologií řečeno: "buržoazní") demokracie. V minulosti jsem už několikrát osvětlit, proč; a podrobněji se otázce tohoto způsobu demokracie hodlám věnovat v dohledné budoucnosti. Takže podrobněji až tam.

Nicméně - to se nedá nic dělat - pokud zde v tomto přítomném a reálném světě nemáme aktuálně k dispozici nějaký o p r a v d u pravdivý a opravdu humánní společenský a politický systém (jako že bohužel nemáme), pak se není možno vyhnout konstatování, že ve srovnání se všemi těmi diktaturami a autoritativními režimy, kde si příslušný samovládce může víceméně nerušeně užívat a vyžívat své vlastní mocenské choutky, má i tato demokracie přece jenom své nepopiratelné přednosti. Už právě jenom proto, že 1. neumožňuje trvalé uzurpování moci jedním jediným samovládcem, a že 2. umožňuje vždycky kritické přezkoumání politických rozhodnutí. To obojí samo o sobě ovšem ještě nezaručuje opravdu dobrý stát a dobrou politiku; ale je to alespoň určitá pojistka proti přílišným excesům vládnoucí moci. Zatímco v diktaturách a režimech autoritativních, jak známo, právě takováto pojistka naprosto chybí.

Libye: pane Vlasatý, nevím jestli máte nějaké informace které by vrhaly zásadně nové světlo na tehdejší události; pokud ano, rádi se s nimi seznámíme.

Připomeňme si jenom: poslední kapkou k vypuknutí lidového hněvu v Libyi byla hromadná poprava (jeden až dva tisíce) vězňů ve vládním vězení. Takového vládce, který je za něco takového odpovědný, si skutečně troufám nazývat despotou a tyranem.

Ano, dneska už víme (což tehdy takto jasné vůbec nebylo), že mnozí či snad většina z Kaddáfího odpůrců byli buďto militantní islamisté, anebo příslušníci kmenových klanů, kterým daleko spíše nežli o blaho celého lidu se jednalo o jejich vlastní partikulární zájmy. A při pohledu na současný chaos v Libyi se skutečně nelze vyhnout otázce, jestli za daných podmínek železná ruka jednoho diktátora nakonec nebyla stále ještě relativně menším zlem, nežli tento naprostý rozpad státního pořádku, ústící v divoký boj každého proti každému.

Dneska už víme - právě na základě zkušeností z Libye - jak velice ošidné a problematické může být implantování naší západní demokracie do regionů, které ani k takovéto deficitní formě samosprávy ještě mentálně nedospěly. A právě tyto zkušenosti jsou příčinou toho, proč se Západ (včetně USA) důsledně brání zasáhnout vojenskou mocí v Sýrii. A to i přesto, že tamější situace je s tou v Libyi prakticky zcela srovnatelná: místní diktátor zase plošně bombarduje své vlastní obyvatelstvo, aby si udržel vlastní moc. Západní svět přihlíží s pocitem hnusu tomuto vraždění - ale už není ochoten pálit si prsty nějakou radikální akcí, protože už ví, že výsledek by byl stejný jako v Libyi, a možná ještě horší.

- Mimochodem, na západní mocnosti a především na USA byl v počátcích konfliktu v Sýrii vykonáván opravdu velký morální nátlak, aby tam vojensky zasáhly (v té době ještě nebylo jasné, že v opozičních silách mají převahu islamisté). Takže, USA se ocitly zase přesně v té situaci kterou už jsem zmínil: když nezasáhly, ocitly se v situaci někoho, kdo jenom trpně přihlíží vraždění civilního obyvatelstva. Ale kdyby zasáhly, pak by se zase našla celá spousta takových, kteří by jim předhazovali choutky "světového četníka".

Takže ještě jednou: c o mají ty Spojené státy vlastně (ne)dělat, aby se zavděčily všem?!

Josef Poláček - Manuální pracovník

Profit kontra osvícenství? Pátek, 24.Dubna 2015, 12:04:31

Upřímně řečeno, pane Petrasku, vůbec bych si nebyl tak zcela jistý tím, že tyto dva pojmy respektive skutečnosti vůči sobě navzájem stojí v tak nesmiřitelné opozici, jak by se napohled mohlo zdát.

Maximalizace zisku jako životní maxima se bezpochyby nachází v zásadním protikladu proti těm občanským a duchovním hodnotám, které nám zanechala antika, alespoň v dílech jejích vrcholných myslitelů. A stojí (ona maximalizace zisku) bezpochyby také v příkré opozici vůči tomu étosu, který do našeho světa zasadil muž jménem Jošua (Ježíš) z Nazaretu.

Ale humanismus osvícenství? - Tady se nelze vyhnout konstatování přinejmenším značné ambivalentnosti tohoto dějinného předělu.

Především si je nutno si uvědomit: osvícenství nevzniklo jen tak samo ze sebe, nýbrž bylo fakticky právě až - produktem kapitalismu! Samozřejmě ještě ne kapitalismu jako takového, ale jeho samotné základny, totiž rozbíhající se průmyslové éry. Tam je kde agrární produkce čím dál tím více zatlačována, překonávána produkcí řemeslnou a průmyslovou, tam nevyhnutelně spolu s tím roste i sebevědomí aktérů, nositelů této produkce.

Přesněji řečeno, naprosto profánně: napřed roste jejich majetek, a následně i jejich sebevědomí. Nová střední třída se čím dál tím hlasitěji ptá, proč ona, kdo je vlastním zdrojem národního bohatství, by se stále ještě měla pasivně a pokorně podřizovat moci "starých struktur". Spolu s ekonomickou mocí nové střední třídy přichází tedy i její volání po osobní svobodě a autonomii; a tato osobní svoboda je ovšem zakomponována do širšího kontextu obecného humanismu.

V podstatě, nic proti tomu; není to žádné novum, že nové myšlenky přicházejí až tehdy, když stará éra je (materiálně) u konce, a nastává vláda éry nové. Jde o to: tento "humanismus osvícení" se asi nikdy nedokázal plně emancipovat právě od těchto svých původních kořenů, totiž že byl vůdčí ideou (či ideologií) právě nové měšťanské vrstvy. Tento "humanismus osvícenství" tedy sice skutečně na jedné straně vyjadřuje obecné ideály osobní svobody - ale na straně druhé zároveň u této osobní svobody autonomního individua zároveň končí, není schopen jít někam dál.

Před časem jsem v jedné diskusi napsal, že tento - měšťanský - způsob demokracie a svobody je nakonec jenom n e g a t i v n í: jeho cílem a jeho smyslem je jenom něčemu zabránit (uzurpování moci jedním jediným mocenským centrem) - ale zásadně není schopen vytvořit nějaký opravdu pozitivní projekt člověka a společnosti. A stejně to samé platí i o tom "osvícenském humanismu": ten se sice dokáže případně i docela angažovaně zasadit o ta svá "lidská práva", když je konfrontován se zjevným útlakem, se zjevným vražděním či masovými katastrofami z hladomoru. Ale tím se jeho možnosti a cíle povětšinou zároveň vyčerpávají, ani tento humanismus nedokáže mít nějaký opravdu pozitivní obsah, který by překračoval právě a pouze tyto nejzákladnější potřeby lidské bytosti, jakožto individua.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pátek, 24.Dubna 2015, 12:43:38

Osvícenství bylo opravdu ideologií raného kapitalismu, pane Poláčku. Jenže Marx by vám jistě řekl, že kapitalismus ve svém raném stádiu byl oproti (pozdnímu) feudalismu nemálo pokrokový systém. Zda byl humanistický, o tom se dá samozřejmě pochybovat. Museli bychom se nejprve zeptat: Byl humanistický v teorii nebo i v praxi? Pro koho byl humanistický? Co přesně znamená slovo humanismus? Byl kapitalismus humanističtější než feudalismus?
Systém, který by byl totálně humanistický (pro všechny a natrvalo) tady ještě nebyl.

Petrasek Milan - penzista

Přemítal jsem pane Poláčku, Pátek, 24.Dubna 2015, 19:23:22

o střetu dvou nesmiřitelně protichůdných fenoménů - ideálů kapitalismu a ideálů osvícenství.
Plně vědom situace, že se nacházíme ve stadiu totální kapitalizace a to i vědy, tedy ve stadiu kdy nebezpečnost kapitalismus se stupňuje, protože politika stále více regreduje do role marionety globálního kapitalismu.
Plně vědom toho, že jediným akceptovatelným prostředkem proti následkům koncentrace světového kapitálu do rukou jednoho procenta populace je demokratický režim v prostředí zbaveného zabedněného nacionalismu, tedy jednajícího současně lokálně a globálně.
Plně jsem si vědom, že takový demokratický režim předpokládá emancipovanou většinu občanské společnosti
......bych dodal.

Ivo Vlasatý - budižkničemu - ProAlťák - Pirát

Vážený pane Poláčku, Pátek, 24.Dubna 2015, 23:00:50

klidně si sestavujte zebříčky zemí podle míry špatnosti (nebo klidně dobrosti, zkuste být optimista). Ale nechtějte po mě, abych na základě něho těm méně špatným umožnoval rozhodovat o těch špatnějších. A pokud po mě nic takového nechcete, nevím proč na tom záleží.

Nemám problém s tím, nazývat Kadáfího tyranem nebo despotou. Nepopírám, že jím byl. Stejně jako mnozí osvícenští panovníci, když je tu řeč o osvícentví. Ale mám problém s tím, pokud to má sloužit jako záminka k tomu, aby jeden režim byl odstraněn jiným, třebaže "méně špatným" režimem. Jak proto, že je to proti mezinárodnímu právu, tak proto, že to - jak ukazují zkušenosti - ve výsledku přinese ne demokracii a svobodu, ale ještě horší podmínky v takové zemi. Dokud byla Libye stabilní a bohatá země, existovala slušná šance, že Kadáfí jednoho dne zemře nebo svolí k demokratickým reformám, podobně jako tolerovaní monarchové v jiných civilizovanějších arabských zemích. Dlouhá občanská válka zásahy zvenčí tohle nejspíš na dlouhou dobu znemožnily.

Mimochodem, ta vaše "poslední kapka", dohledal jsem si, odehrála se v roce 1996. Od té doby se leckteré demokratické státy stihly s Kadáfího režimem sblížit - než pak využily arabského jara v Tunisku a Egyptě k tomu, aby se tohohle tvrdohlavého tyrana zbavily.

Podstatné není to, co ví čtenář jako já nebo vy. Podstatné je to, co ví ten, kdo má moc a rozhoduje o tom, jak zasáhne a co sdělí veřejnosti. Clinton věděla nebo měla vědět to, co věděli lidé v její administrativě. Rozhodla se to ignorovat. Však si ty dva články z Washington Times přečtěte.

Že dnes na základě zkušeností z Libye něco víme? Víme? Co Afghánistán a Irák? Nemohli jsme se poučit už z nich? A poučili jsme se v Sýrii? Jak to poučení má vypadat? Jako dnešní Jemen?

Západ že se brání zasáhnout v Sýrii? Nebo mu v tom jen brání Rusko (a netvařme se prosím, že v tom za ním nestojí další státy)? A ty dodávky zbraní, financování a výcvik povstalců, to je to vaše nezasahování? Jak je možné, že náš spojenec USA nechává své spojence Saúdy i nadále proti fundamentalistům z IS podporovat fundamentalisty z An-Nusra? Že náš spojenec dál cvičí žoldáky proti Asadovi? Koho vlastně podporuje náš spojenec Turecko ve své vlastní snaze Asada sesadit? "Umírněné" nebo rovnou fundamentalisty? Víme to vůbec? Kde je nějaká reflexe toho, že obě tyhle skupiny se rekrutovaly z "umírněných" povstalců, které jsme my jako Západ proti Asadovi vyzbrojili? Asad je nepochybně brutální diktátor a situace v Sýrii je z velké části výsledkem jeho selhání. Přesto nikdy neztratil podporu - i když jen jako ten "méně špatný" podstatné části země, jinak by nebyl schopen držet se u moci i pátý rok od začátků povstání. I Američané stále otevřeněji přiznávají, že všechny ostatní alternativy jsou horší, než Asad. Což třeba Tereza Spencerová tvrdí už hodně dlouho. A já nemůžu, než jí dávat za pravdu - přestože vím, co asadův režim v té válce páchá a přestože takové tvrzení je tím nechutnější, čím déle ta válka trvá.

Přitom mohla skončit před mnoha měsíci, kdyby USA měly vůli k politickému řešení. Které bohužel vyžaduje to, že Asad prozatím zůstane u moci. Já, jako idealista, si tuhle realitu uvědomuji a měl by si ji uvědomovat každý idealista s vládní odpovědností. I když je to Američan. Místo toho pod tím "morálním" nátlakem selhali. "Nezasáhli" - na to ani neměli sílu - ale nedokázali si pomoci a nezasahovat. Kdyby Asada sesadili rovnou, byla by to jiná situace, zřejmě pořád mnohem méně krvavá. Ale jaký smysl má udržovat tenhle konflikt, nad tím si lámu hlavu už dost přes než dva roky. To je dost času na to, aby s informacemi, zdroji a vlivem, které v USA mají, přišli s realistickým řešením. Kdyby to dokázali před rokem, už tehdy by to bylo ostudně pozdě. Ale i to by stačilo, aby se IS nikdy nedostal na titulní stránky.

Víte, ono by bylo mnohem snažší přijmout roli USA jako toho globálního policisty, kdyby tu roli zvládaly. Ve světě, kde by tomu tak bylo, bych je nejspíše i podporoval. Ale v tomhle světě z toho mají skutečný prospěch jen dvě oblasti: zbrojní průmysl a autoritářské tendence v demokratických i nedemokratických zemích.

Takže ještě jednou: (Už děti přeci poučujeme, že se nedá zavděčit všem, tak co to pokládáte za otázky?)
USA se nikomu nemusí zavděčovat. A zavděčovat by se proto neměly - ne pokud je to "zavděčování se" vojenské a pokud za ním nestojí OSN.

Ivo Vlasatý - budižkničemu - ProAlťák - Pirát

Pátek, 24.Dubna 2015, 23:21:53

Nyní trochu váhám. Neznám Vás a zatímco na jednu stranu bych nerad podceňoval Vaše vzdělání, na druhou - tuším, že jste starší, než já - možná není fér chovat se, jako kdybyste musel rozumět anglicky psaným textům.

Tak pro jistotu přikládám odkaz na výtah ze zmíněných článků ve WT z klávesnice právě T.Spencerové. Je sice tendenční/angažovaný (zvolte si dle libosti), ale nevím o tom, že by se té poměrně důležité zprávě podrobněji věnoval kdokoliv jiný v českých médiích:

http://www.literarky.cz/blogy/tereza-spencerova/19244-libye-soukroma-valka-hillary-clintonove

Nakonec, jestli jej nepotřebujete vy, třeba přijde vhod někomu jinému.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Za všechno může Clintonová? Sobota, 25.Dubna 2015, 13:36:24

Tedy pane Vlasatý, ten článek o údajně "soukromé válce Hillary Clintonové" je natolik tendenční, že - zcela upřímně řečeno - nad ním mohu jenom pokrčit rameny. Jak známo, kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. A především v éře elektronických médií není nic snadnějšího, nežli dát dohromady několik textů z celého světy, vytrhat v nich cíleně citáty z jejich kontextu, a to celé poskládat dohromady tak, aby to odpovídalo osobnímu přesvědčení autora onoho kompilátu.

V podstatě to celé spadá do oné známé kategorie "konspiračních teorií", kterými je zavalen - a zaplevelen - celý internet. Základním rysem všech těchto "konspiračních teorií" je vždycky to samé: namísto střízlivé analýzy velmi složitého a mnohotvárného světa postavit nějakého zloducha, který za tím vším stojí, a na kterého je možno zacílit veškerý náš vnitřní hněv. Který nám samotným pak může poskytnout ten blahý pocit, že jsme to zrovna a právě my, kdo jsme ti jediní spravedliví.

Co se vlastní Vaší argumentace týče, pane Vlasatý, pak v ni nacházím jistou nedůslednost: na jedné straně vytýkáte USA jejich mezinárodní akcionismus - a na straně druhé těm samým Spojeným státům předhazujete, že včas nezasáhly v Sýrii. - Opravdu bych nevěděl, jakým jiným způsobem by tam mohly účinně zasáhnout, nežli přesně tak, jak nakonec učinily - určitou vojenskou pomocí té nepatrné části veškeré protiasádovské opozice, která zastává alespoň určitý civilizovaný postoj ve smyslu hodnot západního liberalismu.

Co se Libye týká, opravdu nemám chuť stále dokola opakovat ty samé argumenty. Připomenu jenom ještě jednou: ta akce v Libyi (a že nešlo o ž á d n o u invazi!) nebyla v žádném případě nějakým výmyslem jenom těch či oněch států respektive jejich vlád či jednotlivých politiků, naopak na tyto státy a jejich představitele byl ze strany obecného v e ř e j n é h o m í n ě n í činěn masivní nátlak, aby učinili konec tomu vraždění Kaddáfího vládních hrdlořezů. Opakuji ještě jednou: Západ měl tehdy před sebou jedinou alternativu: buďto pohodlně sedě před televizorem nevzrušeně přihlížet záběrům o vraždění civilního obyvatelstva, anebo aktivně zasáhnout.

Bezpochyby, ta druhá alternativa (vojenský zásah) nakonec nepřinesla očekávaný svobodný, demokratický svět; v tomto ohledu Západ skutečně přecenil schopnosti libyjského lidu (pokud takový vůbec existuje). Bylo by tedy opravdu "humánnější" alternativou, dodnes pouze hledět na televizní reportáže o tom, jak samovládce Kaddáfí masakruje vlastní obyvatelstvo?

A ještě k té právní stránce: jak právo vůbec, tak především právo mezinárodní je dosti složitá záležitost, prakticky vždycky tu stojí jedno právo proti druhému. Bezpochyby, právo států na nedotknutelnost vlastních hranic (tedy před útokem zvenčí) je jedním ze základních kamenů veškerého mezinárodního práva. Jenže, v podstatě právě na případě Libye byl do mezinárodního práva vnesen jeden zcela nový moment: že totiž žádný diktátor nemá právo odvolávat se na tuto nedotknutelnost vlastních hranic, aby za touto hradbou směl terorizovat vlastní obyvatelstvo.

Jinými slovy: právě v případě Libye se mezinárodní společenství usneslo, že princip humanity stojí více nežli formální právo. A to je podle mého přesvědčení velice progresivní moment; snad vůbec nejprogresivnější v celém mezinárodním právu od Norimberských procesů proti nacistickému režimu.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Emancipovaná většina? Sobota, 25.Dubna 2015, 13:50:29

Ten problém, pane Petrasku, spočívá právě v tom, kde takovou "emancipovanou většinu" vzít.

V podstatě by to - čistě teoreticky - stejným způsobem mohlo fungovat už za časů totality: kdyby se většina národa usebrala, a v jeden jediný okamžik společného činu vládnoucí garnituře vypověděla poslušnost, pak by se tamější režim zhroutil, i přes všechnu svou politickou a policejní moc. Jenže, národ byl prostě příliš svázán se svým každodenním bytím, i za podmínek toho mizerného pseudosocialismu, průměrný občánek se s těmi poměry nakonec tak nějak aranžoval, i když na ně v hospodě u piva nepřestajně nadával.

A za podmínek kapitalismu to není příliš jiné: podle rozličných průzkumů veřejného mínění si lid obecný nedělá o kapitalismu žádné iluze, a pravidelně v každém případě nadpoloviční většina by si přála jeho odstranění, jeho nahrazení nějakým lepším modelem. Ale přesto pro nějaký aktivní odpor vůči němu je možno získat jenom nepatrnou část populace.

Za prvé, až dosud vůči kapitalismu (tj. ekonomice volného trhu) neexistuje funkční alternativa; ale zároveň za druhé, naprostá většina populace ve skutečnosti s kapitalismem sdílí jeho základní existenční krédo, totiž neustálou maximalizaci vlastního soukromého prospěchu. Rozdíl je jenom v tom, že ty mezinárodní koncerny a jejich akcioví vlastníci a manažeři za daných rámcových podmínek mají samozřejmě daleko účinnější možnosti ten svůj vlastní soukromý prospěch realizovat, nežli průměrný zaměstnanec ve výrobě či ve službách.

Takže, abychom měli k dispozici lid opravdu emancipovaný od kapitalismu, pak bychom napřed museli obdržet lid emancipovaný od k o n z u m i s m u. Jinak ta veškerá "demokratická" kontrola kapitálu nebude nakonec ničím jiným, nežli že m a l o s o u k r o m n í c i budou kontrolovat velkosoukromníky - ne snad na základě skutečně emancipovaného humanitního niterného smýšlení, nýbrž prostě z pocitu závisti, že ti velcí mají více, nežli ten "demokrat dole" sám.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Humánní kapitalismus? Sobota, 25.Dubna 2015, 13:58:53

Že byl kapitalismus dějinně progresivnější nežli feudalismus, paní Hájková, o tom není sporu.

Ale ta otázka, jestli byl kapitalismus sám o sobě principiálně h u m á n n ě j š í nežli feudalismus, je opravdu docela zajímavá.

Musíme rozlišovat dvě věci (které navzájem obvykle dosti splývají): na jedné straně občanskou společnost jako takovou (která se ovšem konstituuje právě s příchodem kapitalismu) - a na straně druhé kapitalismus sám.

Ta občanská společnost, se všemi svými "právy člověka a občana" vůči systému feudální závislosti a podřízenosti bezpochyby představuje naprosto jednoznačný dějinný progres.

Na straně druhé, kapitalismus jako takový, o tom by se skutečně dalo říci, že je jenom pokračováním feudalismu jinými prostředky. Jestliže feudální pán ždímal výkon ze svých poddaných díky svému apriori dominantnímu postavení, pak kapitalismus má stejně tak ten jediný cíl: vyždímat ze (osobně svobodného) zaměstnance tolik, kolik je vůbec jenom možno.

Takže, kapitalismus jako celek, jako společenský systém, má opravdu dosti ambivalentní charakter: na straně jedné vysává nemilosrdně lidskou bytost, ale na straně druhé jí - byť i svým způsobem jenom jako vedlejší efekt - poskytuje nemalé svobody k tomu, aby se tomuto tlaku kapitálu mohla do jisté míry účinně bránit.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pane Poláčku, Sobota, 25.Dubna 2015, 17:07:13

ta vaše věta, že kapitalismus je jenom pokračováním feudalismu jinými prostředky, je velice vtipná. Líbí se mi.

Petrasek Milan - penzista

Mně se nelíbí ten zcela chladný, ba až apatický postoj k demokratickému režimu. Sobota, 25.Dubna 2015, 21:48:34

Tedy k tomu o co se západní společnosti již několik století pokouší a regionálně i vážně usilují.
Není to hlavně tím, že jde o režim, který nám nenabízí sdostatek prostoru k pudovým afektům formou inzultací, dětinské vševědoucnosti, ......... pramenící z nedostatečné znalosti/akceptace/kontroly mentálního založení sebe sama ................ bych se trochu nediskrétně zeptal..

Josef Poláček - Manuální pracovník

Neděle, 26.Dubna 2015, 11:23:28

Dosti vzácné uznání z Vaší strany, paní Hájková! ;-) Nicméně, i tak díky za něj.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Apatický postoj k demokracii? Neděle, 26.Dubna 2015, 11:44:38

Víte, pane Petrasku, ono je to tak: nakonec si každý fenomén sám produkuje přesně takové reakce, které odpovídají jeho vlastní podstatě, jeho vlastnímu charakteru.

"Proč následky jsou zkázou
všech svých příčin?..."

zpívala ve svém pásmu "Prázdniny na Zemi" skupina Olympic v sedmdesátých letech. A je to skutečně jedinečné vyjádření polapení člověka v kruhu jeho vlastního jednání. Svým způsobem tato hudebně-básnická zkratka vyjadřuje to samé, co je nejvlastnějším jádrem buddhistického učení karmy. Zkrátka, nic se neztrácí, co činíme teď to bude mít nevyhnutelné, lineární důsledky v budoucnosti. Což ovšem znamená také obráceně: jestliže se nám zdají nedobré, negativní nějaké důsledky či projevy, pak to všechno bude mít asi svou zcela jednoznačnou, objektivní příčinu.

Čili, jestliže se nám zdá být vztah k současné demokracii západního typu někdy příliš "chladný, až apatický" - nebude to pak snad náhodou tím, že právě tato demokracie samotná je ve své podstatě jenom chladná a neživotná? Že tato demokracie nedokáže nikdy oslovit člověka v jeho samotném nitru, nýbrž že jenom vytváří určité mechanismy pro ukrocení těch nejočividnějších negativních vlastností a choutek člověka jako pudové bytosti?

Bezpochyby, právě v tomto ohledu tato (občanská) demokracie má své zásadní pozitivum, že - a to relativně úspěšně a účinně - zabraňuje těm největším excesům, především choutkám ovládat druhé svou vlastní samovládnou mocí.

Jenže, to všechno je - už jsem to kdysi napsal, mohu to zde jenom opakovat - to všechno má nakonec jenom pasivní, negativní charakter. Celá tato slavná demokracie nemá nakonec jiný účel, ale nakonec ani vůbec nějakou vyšší ambici, nežli jenom zabránit vyloženému zlu. Ale ona sama nemá naprosto žádná pozitivní obsah, nemá nic, čím by oslovila duši člověka. Pak je ovšem sotva možno se podivovat nad tím, že právě tento člověk má k této demokracii poměr "chladný, až apatický".

--------------------------------

Ostatně, pane Petrasku, pokud jste oním hodnocením měl na mysli můj vlastní postoj k demokracii, pak Vás mohu ubezpečit, že ten naprosto není nikterak apatický. Co se vztahu k demokracii týče, v tomto ohledu sdílím téměř bezvýhradně názory Platóna - a ten se k demokracii nechoval v žádném případě nějak apaticky, nýbrž jeho analýzy demokratického politického zřízení jsou plné vášnivého zaujetí. Ovšem - zaujetí povýtce negativního, Platón považoval demokracii za jeden z nejnižších, nejpokleslejších způsobů vládnutí vůbec.

Ale pro podrobnější rozebrání pojmu a funkčnosti demokracie bych opět odkázal na můj plánovaný text o ni, tam k tomu bude vhodnější příležitost. I o tom Platónovi a o jeho důvodech k odmítnutí demokracie.

Petrasek Milan - penzista

Za postplatonskou moderní demokracii Neděle, 26.Dubna 2015, 15:29:18

považuji společenskopolitické prostředí, které bazíruje na důmyslném/vynalézavém úsilí o eliminaci možností usurpace moci a zaručuje trvalou názorovou pluralitu jako garanta udržitelného společenského vývoje bez soustavných katastrof.
Jiný instrument, schopný čelit autodestruktivitě kapitalismu mne nenapadá ...........takže mně nezbývá než se těšit na váš text pane Poláčku.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pluralita - absolutní hodnota? Pondělí, 27.Dubna 2015, 12:16:46

Ta pluralita, pane Petrasku - ta slavná pluralita, to je zase jedno takové velké heslo současné doby, totiž takové, které napohled vypadá velice ušlechtile a velice pozitivně a velice progresivně, vytváří velice úspěšně dojem že se pod ním ukrývá pokladnice veškerého kreativního a intelektuálního bohatství lidstva. Jenže, přinejmenším od historické zkušenosti s ideou komunismu bychom si jednou provždy měli uvědomit, že není idea natolik absolutní, aby neměla i svou odvrácenou stránku. A za tím údajným "pluralismem" se velice často ukrývá nejen povrchnost a bezobsažnost, ale fakticky - pouze zdánlivě paradoxně - naprostá uniformita myšlení.

Ostatně, značně výstižně tento fenomén ve svých "Cestách z postmodernismu" popsal M. Hauser.

Ale i o tom fenoménu plurality bude samozřejmě podrobněji řeč v onom mnou chystaném textu o demokracii. (Bude to ovšem celá série textů, na jediný text je to téma příliš komplexní.)

Petrasek Milan - penzista

Pluralita jako součást demokratického režimu Pondělí, 27.Dubna 2015, 18:23:19

je ukazatelem kultivovanosti tvorby konsensu.
V autoritativně založených společnostech je postavena mimo zákon a v liberálních společnostech je usilovně zneužívána zločinnými silami za účelem usurpace moci.
Příkladem takového zločinného aktu v prostředí postmoderny, je třeba následek ideologie klausismu.
Ta je vzýváním svobody a tolerance pro všechny přímo opentlena...a to zřetelně.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Jaká pluralita? Úterý, 28.Dubna 2015, 11:29:46

Když se řekne "pluralita", tak se tím automaticky evokuje představa neustálého myšlenkového a ideového kvasu, neustálé kreace nových životních a společenských projektů.

Tak se podívejme poněkud blížeji na to, jaký obraz plurality nám podává reálný stav společnosti a politiky v těch zemích, které tuto demokracii a pluralitu vzývají.

Ať projdeme všechny země Západu od první do poslední, nakonec tam v podstatě (až na výjimečné situace) najdeme stále ten jeden a samý vzorec: proti sobě stojí dva masové politické a ideové tábory: (středová) levice proti (středové) pravici. Pak je tu ještě určité procento radikální levice a radikální pravice; a někde v prostoru mezi tím vším, jako jakési určité nárazníkové pásmo, je usazena nepočetná vrstva liberálů. Trochu stranou stojí pak "alternativci" - zelení, ekologisté, třeba i "newageovci" apod.

Napohled by se tedy mohlo zdát, že je zde - na rozdíl od totality - přece jenom alespoň určitý výběr. Jenže: všechna tato uskupení po léta a desetiletí (některá už po celá staletí) stále dokola jenom opakují tu samou rétoriku, ty samé argumenty. O nějaké myšlenkové kreativitě, o nějakém ideovém kvasu není ani vidu ani slechu.

Jinak řečeno, všechna tato takzvaná "pluralita" probíhá v podstatě podle holého matematického vzorce, podle známé Gaussovy křivky rozčlenění společenských jevů. Karty jsou předem rozdány, jednotlivé pozice jsou stálé a neměnné, všechno je věčným opakováním téhož. Stále ten samý mechanismus; nové ideje se nekonají.

Jedinou výjimku sliboval svého času nástup "Zelených", jmenovitě v Německu, kde toto hnutí ve svých počátcích mělo ambice být opravdovou alternativou, nejen politickou, ale i životní, existenční. Ale postupem času se i z těchto Zelených stala víceméně zcela tuctová politická partaj, které se jedná především o získání pokud možno největšího počtu voličů.

Takže, závěrem: ano, jakýsi pluralismus (na rozdíl od časů totality) dnes opravdu máme; ale je velkou, převelikou otázkou, jestli tento pluralismus skutečně také má potenciál otvírat nové možnosti.

Petrasek Milan - penzista

Pluralita negeneruje revoluční genialitu Úterý, 28.Dubna 2015, 12:12:51

pluralita pouze doprovází proces kvašení v takovém režimu, aby výsledný produkt - demokratický konsens nabyl dlouhodobého data upotřebení - tedy vydestiloval občanovi elixír zaručující trvanlivější periodu liberálního režimu.
Tak třeba Pax Romana dostal označení trvanlivosti dvěstě let a První republice již za dvacet let prošla lhůta......pokud si vzpomínám.



Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.