Deník Referendum Homepage

Na Velký pátek vyšel v deníku Právu komentář Jiřího Pehe. Jeho autor se snaží vyvinit USA ze současné situace na Blízkém východě a potažmo na celém světě. Vzhledem k tomu, že Amerika od konce Studené války fakticky plní v daném regionu roli hegemona, bylo by k polemice s jeho názory třeba využít mnohem více prostoru, než kolik ho nabízí jeden text.

Jeho pokusy o relativizaci nelegální americké invaze do Iráku si nicméně reakci zaslouží. Prvním argumentem, pomocí kterého se Pehe snaží zlehčit americkou vinu za katastrofální důsledky této invaze, je opakované porušování rezolucí RB OSN režimem Saddáma Husajna. K porušování skutečně docházelo. Mezinárodní právo však v žádném případě nepřipouští invazi na základě porušování rezolucí Rady bezpečnosti.

Například v roce 1967 přijala RB rezoluci, prostřednictvím které vyzývá Izrael ke stažení z okupovaných území. O sedmačtyřicet let později se však izraelská přítomnost na okupovaných palestinských území naopak ještě zvýšila a roste každým dne. Ospravedlňoval by snad tento fakt invazi do Izraele?

Dále svou tezi Pehe opírá o údajně dobré úmysly amerických neokonzervativců, kteří podle něj lhali celému světu kvůli tomu, aby v Iráku mohli zavést demokracii. Stejně tak nedává smysl, že Američané v rámci úsilí zavést zde demokracii mučili irácké obyvatele, ani že v roce 2004 během osmiměsíčního obléhání města Fallúdža užili bílý fosfor. Vždyť v následujících letech mnozí tamní novorozenci, kteří si podle Jiřím Pehe nastíněných amerických úmyslu měli užívat demokracie, přicházeli na svět znetvoření nebo rovnou mrtví.


Jiří Pehe se snaží zlehčit americkou vinu za katastrofální důsledky invaze do Iráku. Foto Archiv redakce

Vyváženost na oko
Pehe ve svých textech často vyzývá ostatní ke spravedlivému a vyváženému náhledu na Ameriku, Rusko i na mezinárodní dění obecně. Sám však má velké problémy, aby podobné postoje udržoval. Vzhledem k tomu, že je Jiří Pehe stálicí české mediální scény, a rovněž s přihlédnutím k jeho výzvám k vyváženosti při hodnocení událostí ve světě, se přehled jeho textů dá zobecnit na česká média hlavního proudu celkově. Selhávání této vyváženosti je mimo jiné možné hledat považovat i za kořen úspěchu ruské propagandy.

Od loňského srpna napsal Jiří Pehe minimálně šest článků, ve kterých se vymezuje proti názoru, že by Západ a především USA mohli za všechno špatné, co se v dnešním světě děje. Snaží se polemizovat s extrémně protiamerickými názory, které se v rámci české veřejnosti objevují. V mnoha dalších článcích zase kárá různé představitele české veřejnosti za jednoznačně proruské názory a snaží se s nimi polemizovat.

Pehe má v tomto případě pravdu. Přehnaně protiamerické názory se v české společnosti skutečně vyskytují, stejně jako se v rámci ní vyskytují ty extrémně proruské. Přitom nemá cenu a je naopak spíše kontraproduktivní hledat v Americe velkého Satana, který cokoli dělá, dělá s cílem někomu uškodit. Zároveň není spravedlivé zaujímat nekriticky proruské názory a to nejen z důvodu ruských aktivit na východě Ukrajiny.

Při mírnění protiamerických názorů se Pehe ve svých textech snaží stavět do neutrální pozice toho, kdo uklidňuje vášně a uvádí na pravou míru ty nejextrémnější názory, které se mezi českou veřejností objevují, a že se ji snaží tímto způsobem naučit humanitním hodnotám. Jenže jeho snaha vymezovat se proti extrémním názorům na mezinárodní dění je velmi selektivní.

Jiří Pehe píše, že Západ v čele s USA se dopustil velmi nepřijatelných činů od Iráku po Guantanámo, ale nemůže za všechno zlo, které mu bývá protiamerickými extremisty přisuzováno. Tím nepopírá, že je třeba být k těmto činům z mnoha důvodů kritický. Potvrdil to i ve svém textu v Právu z loňského prosince, ve kterém se brání tomu, že by přehnaně omlouval zřejmé přehmaty americké zahraniční a bezpečnostní politiky. Označil se naopak za velmi kritického vůči těmto americkým aktivitám.

Jenže zatímco se Pehe snaží být spravedlivý a naoko uznávat, že například právě Irák jde na americký vrub, extrémně proamerické názory, které hrůzy invaze do Iráku naprosto ignorují nebo dokonce velmi nepřesvědčivě omlouvají, ho nechávají naprosto klidným. Žádný ze svých textů jim nevěnoval.

Selektivní humanita
Situaci minulého týdne, kdy extrémně proamerické názory pronikly naprosto do všech médií a známé osobnosti i většina českých politiků spolu s tisíci českých občanů nadšeně vítali tu samou armádu, která podnikla nelegální invazi do Iráku, použila zde bílý fosfor a mučila zadržované vězně, využil naopak Pehe k tomu, aby napsal od loňského srpna již svůj šestý text s cílem mírnit protiamerické názory.

Absolutně němý zůstával také loni v létě, kdy izraelská armáda bombardovala Pásmo Gazy, vybíjela tamní obyvatele po rodinách a několikrát zaútočila dokonce i na prostory OSN, ve kterých se schovávali Palestinci vyhnaní ze svých domovů. K tomu, aby se Pehe postavil proti nabádání k jednoznačné podpoře Izraele, které se objevovalo na stránkách většiny tištěných médií, nebo ab zkritizoval cestu několika českých poslanců do Izraele, jej tentokrát nepřesvědčilo ani upozornění vysoké komisařky OSN pro lidská práva na válečné zločiny ze strany Izraele.

Rozdíl mezi tím, do jaké míry se Pehe snaží mírnit extrémně protiamerické a proruské názory, a tím, jak jej přes deklarovanou vyváženost nechávají naprosto klidným extrémně proamerické a proizraelské názory, je opravdu propastný. Názory, které se Pehe v žádném případě mírnit nepokouší, jsou navíc v české společnosti o mnoho více rozšířené.

To znamená, buď že stovky tisíc mrtvých civilistů, zdokumentované použití bílého fosforu, mučení nevinných, bombardování prostor OSN či válečné zločiny podle Jiřího Pehe nejsou v rozporu se spravedlivými humanitními hodnotami, nebo se jeho výzvy k vyváženosti vztahují pouze na některé státy. Pehe tak podstatě říká „buďte spravedliví a nebuďte přehnaně protiameričtí a proruští, ale nehledě na americké nebo izraelské aktivity, klidně buďte nekriticky proameričtí i proizraelští.“

Přestože se česká média včetně těch veřejnoprávních zaštiťují vyvážeností v pohledu na mezinárodní dění (a často k němu veřejnost vyzývají), podobná selekce při výběru zpráv je pro ně typická. Proto není na místě Jiřího Pehe přehnaně kritizovat nebo odsuzovat, ale vzhledem k jeho zkušenostem a opravdu dlouhodobému působení na české mediální scéně lze na příkladu jeho článků ukázat trend užívaný v českých médiích obecně.

Typickým jevem v českých médií je, že teroristický útok v západním světě a statisícové demonstrace v Rusku nebo v Číně se stávají hlavními zprávami dne všech českých médií, zatímco teroristický útok v Rusku nebo v Číně a statisícové demonstrace v západním světě výraznější pozornost českého zpravodajství získávají jen zřídka.

To koresponduje i se zmíněnou selektivností v článcích Jiřího Pehe. Ať už se nicméně do českých médií podobně selektivní zpravodajství dostává náhodou či z nějakého konkrétního důvodu, podobná praxe v dlouhodobém měřítku vede ke ztrátě důvěryhodnosti a ušlapává cestičku alespoň trochu promyšlené cizí propagandě.

Třeba zrovna té ruské.