Lidskoprávní žonglérství Jiřího Pehe

V českém veřejném prostoru v nedávné době silně zarezonovalo téma lidských práv. Před časem se mu věnoval ve svém textu „O sebemrskačství Západu“ také Jiří Pehe, který vychází z konference pořádané Knihovnou Václava Havla.

Je to docela zajímavý úkaz: po dlouhou dobu se veřejné debaty vyčerpávají ve víceméně bezkrevném komentování stále se opakujících rituálů běžné politické rutiny; a náhle se jakoby z ničeho vynoří nosné téma, které svým principiálním světonázorovým nábojem daleko přesahuje ono každodenní politické hašteření.

A tak se stalo, že v nedávné době ovládlo veřejnou diskusi v českém komunikačním prostoru téma lidských práv – bezmála se stejnou intenzitou a stejnou ideologickou zaujatostí, jakou mělo svého času v posledním období existence a agónie totalitního režimu.

Naposled se k tomuto tématu vyjádřil politolog Jiří Pehe, ve svém článku „O sebemrskačství Západu“ (Právo, sobota 4. října). Pehe zde vychází z konání konference pořádané Knihovnou Václava Havla, na které byli účastni i dva laureáti Ceny Václava Havla za lidská práva, jeden z Běloruska a jeden z Ázerbájdžánu. Přesněji řečeno, osobně byl účasten jenom jeden, ten druhý právě seděl ve vězení (na konferenci ho zastupoval jeho otec), zatímco ten letos přítomný byl zavřen v minulém roce.

A stalo se, že během panelové diskuse několik jejích účastníků, jak Pehe se zjevnou nelibostí sděluje, „proneslo monology na téma prohnilosti západní demokracie i prohnilosti českých politických, lidskoprávních a justičních poměrů.“ K čemuž Pehe ještě připojuje: „Bialiatski a Mammadli tyto tirády poněkud překvapeně sledovali. Co by za to dali, kdyby v jejich zemích měli jen část oné údajné prohnilosti!“

Sdělení Jiřího Pehe k lidským právům je v podstatě toto: Protože někde ve světě je ještě hůře nežli u nás, protože jsou někde ve světě lidská práva porušována eklatantnějším, brutálnějším způsobem nežli u nás – tak proto sklapněme ústa, zavřeme oči před omezeností, licoměrností a selektivním uplatňováním celé té západní koncepce tzv. „občanských a lidských práv“, vzdejme se jakékoli kritiky a buďme rádi, že jsme rádi!


Máme se vzdát svého práva kritizovat právě panující režim, jeho mocenské struktury a jeho státní ideologii, jenom na základě toho, že někde jinde je ještě hůř? Foto pehe.cz

Sotva je možno si v této souvislosti nevzpomenout na demagogii minulého, pseudosocialistického režimu, který jakoukoli kritiku své samovládné moci od počátku přiškrcoval jediným, podle tehdejších mocipánů ovšem nevývratným argumentem: „Vždyť my vám přece v tom našem socialismu dáváme ta největší možná sociální práva! Jak skvěle se vám přece daří v porovnání s obyvateli brazilských nebo amerických černošských slumů! Mlátíte jenom prázdnou slámu svými řečičkami o jakýchsi ‚občanských právech a svobodách' – nedokážete si vůbec představit, jak by vám ten váš život v socialismu záviděl žebrák z první republiky?!“

Ona demagogie totalitního režimu, který neustále omílaným poukazem na to, že se člověku může vést stále ještě o něco hůře než za podmínek – relativně umírněné – totality odmršťoval předem jakoukoli svoji kritiku, se nám jakýmsi podivným obloukem dějin vrací za podmínek politického systému institucionální liberální demokracie.

Už zase se máme vzdát svého práva kritizovat právě panující režim, jeho mocenské struktury a jeho státní ideologii, jenom na základě toho, že někde jinde je ještě hůř.

Bezpochyby, na rozdíl od apologetů a ideologů režimu totalitního, kteří právě ten svůj mocenský režim prohlašovali s fundamentalistickým zápalem striktně za ten nejlepší ze všech možných světů bez jediné poskvrnky, Jiří Pehe je už poněkud skromnější, a připouští, že i tento svět liberální demokracie může mít své určité nedostatky.

Jestliže pro demagogy totality byl ten jejich systém tím „nejlepším“ ze všech vůbec, pro apologety liberální demokracie je tato už jenom tím „nejlepším ze všech špatných systémů“, jak výslovně uvádí Pehe.

Tato teze o „nejlepším ze všech špatných systémů“, která vychází ze slavného, ovšem buďto zásadně nepochopeného anebo vědomě překrouceného slavného výroku Winstona Churchilla, ovšem sama o sobě není ničím jiným nežli naprostou argumentační manipulací.

Když se totiž pronese tato věta o „nejlepším ze všech špatných systémů“, pak se tím sugeruje – velice úspěšně – dojem, že my, zastánci a představitelé tohoto systému, jsme si skutečně plně vědomi jeho zásadních nedostatků a deficitů, a tudíž nepřetržitě pracujeme na jejich odstranění. Že neúnavně a neustále hledáme možnosti a cesty, jak tento konec konců špatný systém změnit, překonat, jak ho nahradit nějakým světem podstatně a zásadně lepším.

Ve skutečnosti je ale vyřčením této věty sledován účel zcela jiný; a jeho adresátům má být sděleno toto: „Ano, my sice nejsme tak zcela dokonalí; ale přesto jsme pořád ještě ti nejlepší mezi všemi ostatními, kteří tu právě jsou k nalezení. A tak se už konečně přestaňte hnidopišsky rýpat v těch našich nedostatcích, v tom pouze povrchním a leckdy jenom fiktivním charakteru všech těch našich ‚občanských a lidských' práv, a buďte rádi a vděčni, že máte alespoň nás! Mohlo by být stále ještě hůře!“

Anebo, to celé vyjádřeno ve zkratce, současný politický režim sděluje svým oponentům toto: „My vám přece tak velkomyslně poskytujeme právo kritiky; tak ne abyste přišli na nápad, toto právo kritiky zneužít na kritiku nás samých! V tom okamžiku vás obviníme z nevděčnosti, ze sebemrskačství zpovykaného a svými svobodami přesyceného měšťáčka Západu!“

Nutno přiznat: jen málokdy byla niterná faleš a licoměrnost celé té ideologie občanských a lidských práv vyslovena tak zřetelně a nedvojsmyslně, jako ústy prominentního českého politologa.

A co si myslíte vy? Diskuse (21 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Petr Litschmann - M.Žižkov

3 poznámky Pondělí, 27.Října 2014, 12:18:53

Je trochu rozdíl mezi brbláním na poměry a kritikou. Č.wiki o tom druhém jmenovaném píše třeba toto:
"Účelem a smyslem kritiky je analyzovat, rozlišovat, hodnotit a výsledné posudky čili kritiky nebo recenze publikovat, nejčastěji v časopise. Ideálem je kritika nestranná, věcná, jak to klasicky vyjadřuje požadavek, aby kritik posuzoval vycházeje „z věci samé“ (kata to auto, Aristotelés). To vyžaduje, aby se kritik s kritizovanou věcí do hloubky seznámil, aby ji dokázal porovnat s jinými a dokázal přiměřeně rozlišit její dobré a špatné, slabé a silné stránky."

--
J.Pehe dnes žádnou moc od občanů nemá. Zkoušet opravovat jeho názory tedy nemá na výkon stávající moci žádný vliv, natož aby to zlepšovalo správu věcí veřejných.

---
Já osobně bych neváhal podrobit kritice stávají moc - konkrétně pak výkon prezidenta, který zrovna v těchto dnech ubezpečuje Čínu, že si na svém a "svém" území může dělat co se jí zlíbí (hlava nehlava).

Tomáš Tožička - Praha

Hřebík na hlavičku Pondělí, 27.Října 2014, 12:55:50

Pánové z Běloruska a Ázerbájdžánu měli alespoň možnost seznámit se s tím, že situace tady není procházkou růžovým sadem. Sledoval jsem podobné debaty v západoněmecké televizi a taky mi z nich šla hlava kolem. Celé to bylo najednou komplikovanější než pomněnkový kapitalismus Svobodné Evropy či Hlasu Ameriky. Kdyby to vědělo více lidí, možná bychom po 1989 nedělali takové blbosti.

Problém je v tom, že pokud se nebudeme snažit zlepšovat situaci tady, skončíme jako Azerbajdžánu.

Trochu naivní mi připadá bagatelizovat moc "mienkotvorných" osobností. Rektor univerzity a pravidelný komentátor mainstreamových médií jistě není někdo, jehož slova nemají žádnou váhu...

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Pehe, Zeman a čínští soudruzi Pondělí, 27.Října 2014, 13:16:56

Pane Litschmanne, v podstatě už za mě odpověděl pan Tožička: nejde o to jestli J. Pehe má či nemá nějakou "moc od občanů"; jde o to, že on je za prvé jedním z nejprominentnějších českých politologů, a tedy dozajista autoritou, jejíž mínění má reálný dosah.

A hlavně: nejde o J. Pehe osobně, jde o to, že on ve svém textu prezentoval v podstatě dominantní postoj celého stávajícího politického establishmentu. Totiž právě v tom uvedeném, nakonec vyloženě perverzním smyslu: my jsme ti velcí demokraté, my jsme ten výkvět celých dosavadních dějin - tak ne abyste vy té naší demokracie z n e u ž í v a l i k tomu, že budete kritizovat nás samotné a poměry v té naší demokracii!

Tohle a právě tohle je ta zcela zásadní věc, aby se lidé konečně přestali nechat mást a klamat tím zdáním demokracie - jako by jenom tím, že je tu dána určitá množina tzv. "občanských práv", jako by jenom tím byly vyřešeny (či alespoň řešeny) základní problémy člověka a společnosti.

Skutečností je pravý opak: celá ta ideologie "občanských a lidských" práv nakonec neslouží k ničemu jinému, nežli ty pravé a palčivé problémy nenápadně odsouvat někam do pozadí.

-------------------------------

Co se pak týče toho, kritizovat současného prezidenta za jeho počínání v Číně (či kdekoli jinde) - pro mou osobu v podstatě už nemám, co bych na tomto člověku ještě kritizoval. To jest: on je takový jaký je, a bylo by bláhové se domnívat, že nějakou kritikou on bude schopen i té sebemenší vlastní sebereflexe. Stejně tak jako jeho (pravicový) předchůdce, i (vnějškově levicový) Zeman je v prvé řadě posedlý touhou po moci, po dominanci nad ostatními. A proto není nijakým překvapením, naopak je to jedině logickým projevem základních charakteristik jeho osobnosti, že společnou řeč najde s jinými mocipány kdekoli na tomto světě, zcela bez ohledu na jejich morální kvality.

Zeman je vyznavačem kultu moci, a čínští soudruzi mají moc jak politickou (totalitní), tak i ekonomickou - jak se pak podivovat tomu, že sklízejí jeho obdiv?

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Pomněnkový kapitalismus? Pondělí, 27.Října 2014, 13:31:15

No ano, pane Tožičko, celá ta "sametová revoluce" byla do značné míry právě proto natolik naivní a v důsledku toho bezbranná vůči nově restaurovanému kapitalismu, protože její prominenti byli pupeční šňůrou svázáni s Vámi jmenovanými zahraničními (emigrantskými) vysílačkami, které celá léta do vlastní země vysílaly nikoli snad pravdu o reálných poměrech v západním světě a jeho ekonomickém a politickém systému, nýbrž jenom jeho narůžovělou, líbeznou idylku.

Mělo to někdy až téměř groteskní rysy: především Svobodná Evropa neustále dštila oheň a síru na režimní ideology a propagandisty za to, jak tristní skutečnost totalitního režimu neustále převraceli v obraz kvetoucího ráje - a přitom právě tato Svobodná Evropa nakonec dělala přesně to samé, jako ti placení pisálkové za komunismu - jenomže namísto komunismu glorifikovala kapitalismus!

Václav Havel se nějaký čas po revoluci vyjádřil v tom smyslu, že bez Svobodné Evropy by listopadový převrat vlastně vůbec nemohl proběhnout - tím vyslovil daleko větší pravdu než sám tušil, celý tento politický, společenský a ekonomický převrat probíhal v naprostém celonárodním zaslepení onou iluzí "zlatého Západu", kterou v národě celá léta usilovně pěstovala a udržovala právě Svobodná Evropa.

A bylo zapotřebí celé řady let, a především celé řady mnohdy velmi trpkých a velmi drastických vlastních zkušeností s "reálným kapitalismem", aby se národ z této své iluze zase probudil.

Petr Litschmann - M.Žižkov

Panu Tožičkovi trošku i o naivitě na DR Pondělí, 27.Října 2014, 14:13:42

Neřekl bych, že zrovna Jiřího Pehe (který patříval k autorům DR: http://denikreferendum.cz/autor/4-jiri-pehe jak jsem ostatně zmiňoval už ve svém příspěvku, kterým jsem na Poláčkův inspirační článek upozornil) lze zařadit k nekritickým obhájcům "poměnkového kapitalismu" a také bych podotknul, že mým úmyslem nebylo bagatelizovat dopad názorů kohokoliv, nýbrž jsem jen reagoval na nepříhodnost srovnávání „apologetů a ideologů režimu totalitního“ s údajnými „apologety liberální demokracie“
autorem tohoto komentáře na DR. Toto Poláčkovo sáhodlouhé srovnávání je krátkodeché již z toho prostého důvodu, že J.P. by se jistě smysluplné diskusi na téma nedostatatečnosti liberální demokracie nebránil, když se jí účastní v míře provokující k diskusi na téma lidských práv pana Poláčka.

Petr Litschmann - M.Žižkov

Doplnění Pondělí, 27.Října 2014, 14:48:4

K problematice lidských práv se Jiří Pehe vyjádřil také 15.října:
http://www.pehe.cz/zapisnik/zapisnik_view#%C5%98%C3%ADjen

Ještě se chci omluvit případným čtenářům: v poslední větě předchozího příspěvku mám samozřejmě špatný slovosled.

Tomáš Tožička - Praha

Pane Litschmanne Pondělí, 27.Října 2014, 17:58:13

Pokud máte na mysli Peheho Lidskoprávní schizofrenie v Praze, je to opravdu ukázka demagogie a neporozumění základům lidských práv. Nakonec Pehe prokazuje, že nerozumí ani tomu, co se dělo v Praze 1989. Navíc se plete i v otázce Tibetu, stejně jako jeho exhradní přátelé, a vystupuje proti politice Dalajlamy.
Jsem rád, že lidé jako Pehe do DR píší, protože to pomáhá diskusi, a je to cennější, když to můžeme srovnat s jejich polistopadovým vystupováním a nekritickým hájením kapitalismu.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Do názorové ankety jenom stručně uvedu Pondělí, 27.Října 2014, 18:24:37

že Jiří Pehe má jak v článku "Lidskoprávní schizofrenie v Praze", tak v "Sebemrskačství Západu" úplnou pravdu.

Petr Litschmann - M.Žižkov

Pane Tožičko Pondělí, 27.Října 2014, 18:58:14

Ten odkaz jsem dával spíše pro dokreslení zájmu J.P. o lidská práva (a pak taky proto, že pan Poláček na text, s kterým polemizuje přímý link neměl). Nechtěl jsem odvádět pozornost jinam.
Když už jste tak ale učinil, téma by stálo by za podrobnější výklad,v čem a kde konkrétně se pan Pehe dopouští demagogie (je to poměrně odvážné ale neprokázané tvrzení).
Postoj Dalajlámy (který již snad rezignoval i v tibetské exilové vládě v Indii) přeci Pehe nezmiňuje. Píše o historické události - násilné anexi Tibetu, kterou snad nelze popřít ani po tolika letech. Ostatně o Tibetu se zde již diskutovalo: http://denikreferendum.cz/clanek/17918-zaoralek-cinska-media-nezajimal

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Pehe, kapitalismus a establishment Úterý, 28.Října 2014, 13:57:14

Pane Litschmanne, v prvé řadě je nutno objasnit, že já jsem v žádném případě J. Pehe neoznačil za nějakého skalního zastánce kapitalismu (k tomu později).

Jádrem celé věci je Vámi zpochybněná oprávněnost "srovnávání 'apologetů a ideologů režimu totalitního' s údajnými 'apologety liberální demokracie'".

I tady musím v prvé řadě konstatovat určitou záměnu pojmů respektive mých výroků: já jsem samozřejmě osobně kultivovaného a seriózního Jiřího Pehe neházel do stejného pytle s oněmi trapnými, prodejnými a prolhanými služebníčky režimu totalitního.

To o co se jedná je to, že - přes všechny vnější rozdíly - nakonec přece jenom dochází k onomu podivuhodnému fenoménu, že obě strany při obhajování a glorifikování právě toho svého systému používají v podstatě přesně ten samý způsob argumentace, přesněji řečeno pseudoargumentace.

Jednou větou, v obou případech je dána snaha zamezit kritice na vlastním společenském a politickém uspořádání (či takovou kritiku alespoň diskreditovat) poukazem na to, že někde jinde (či v jiných dobách) je či bylo j e š t ě o něco hůře.

A já opravdu nedokážu spatřit jeden jediný faktor, který by v tomto směru počínání "demokrata" J. Pehe mohl podstatně odlišit od počínání apologetů režimu totalitního.

-----------------------------------

Co se pak poměru J. Pehe ke kapitalismu, respektive vůbec k celému ekonomicko-společenskému a politickému uspořádání s kapitalismem spojeného týče, pak je nutno uznat, že právě tento autor představuje skutečně velice mezní případ.

Například ve sborníku "Krize, nebo konec kapitalismu?", jehož byl J. Pehe sice "jenom" editorem, nicméně i tak z něj bylo možno dosti zřetelně rozpoznat jeho vlastní názory a sympatie - tak v tomto sborníku zaznívala v naprosté většině nejen tvrdá kritika kapitalismu, ale dokonce zde bylo možno i vyčíst převládající tendenci právě k tomu názoru, že ta poslední krize kapitalismu nebyla jenom nějakou "vadou na kráse", nýbrž zcela zásadní systémovou chybou, a že dějinný vývoj směřuje objektivně k překonání kapitalismu, a k jeho nahražení systémem novým, progresivnějším.

A nadto: v tomto sborníku byl mnohdy s až překvapující důsledností a radikálností brán v potaz i samotný p o l i t i c k ý systém s kapitalismem spojený - tedy systém institucionální liberální demokracie!

To jsou právě momenty, kdy se zdá, že Pehe přece jenom už konečně nahlédl, že c e l ý tento komplex ekonomicko-společensko-politických vztahů s kapitalismem spojených (tedy včetně oné liberální demokracie) je ve svém samotném principu vadný, nepravý, falešný.

Jenže: právě tady je ta hranice, kterou takoví jako Pehe nikdy nedokáží překročit: tam kde se začne zpochybňovat strukturální, institucionální demokracie jako taková, tam je pro ně okamžitě konec. Oni si opravdu nedokáží uvědomit, že tento způsob "buržoazní" demokracie je nakonec opravdu něco jiného, nežli skutečná a autentická "vláda lidu nad věcmi svými".

Ale ještě hůře: nejen že oni si to nedokáží uvědomit (tohle nedokáže naprostá většina lidí) - ale daleko více váží podezření, že oni sami jsou s tím existujícím systémem čistě osobně natolik srostlí, že nakonec nikdy závažně nepomyslí na to, ho zcela zásadně negovat, zrušit. Zkrátka, oni si nakonec nikdy nebudou řezat tu větev, na které sedí.

Marx svého času používal posměšná označení pro jistou sortu opozičních aktivistů v tehdejším Německu: "salónní socialisté", respektive "katedroví socialisté".

To jest, ona to tehdy v určitých kruzích byla bezmála "móda", kritizovat kapitalismus a propagovat socialismus - ovšem ale jenom čistě verbálně, ve společenských salónech a z kateder univerzit. Ale, když pak mělo opravdu dojít k nějakému reálnému činu, pak "skutek utek". Všichni tito napohled tak radikální revolucionáři zůstali jenom u svých salónních a katedrových řečiček, ale nakonec se všichni aranžovali s právě panujícím režimem.

A přesně tohle jsou takové případy jako J. Pehe: ve svých abstraktně-akademických rozborech ukáží prohnilost a neudržitelnost stávajícího systému - ale ve skutečnosti jsou s ním vnitřně natolik spojeni a svázáni, že nejenže se k jeho radikální proměně nikdy nerozhoupou, ale navíc ještě difamují všechny, kdo nutnost takovéto radikální změny vidí, a také ji skutečně provést chtějí.

Petr Litschmann - M.Žižkov

Úterý, 28.Října 2014, 18:11:47

Pane Poláčku,
my všichni, kteří využíváme svobodu slova a chodíme ke svobodným volbám, jsme nějak svázáni s liberální (ústavní) demokracií. Jiří Pehe má ve článku, na který reagujete svým, například tuto stať, kterou zkrátím:

„Ano, západní demokracie …. ale zůstává nejlepším ze všech špatných systémů. Už proto, že ho můžeme svobodně kritizovat, a snad tak některé jeho problémy řešit.“

Já tu stať chápu (zřejmě na rozdíl od vás) zcela v přítomném čase - totiž tak, že J.P. hovoří o stávajících -praxí realizovaných systémech, nikoliv o všech systémech, které je možné uvažovat. Je-li tomu skutečně tak, pak má autor pravděpodně úplnou pravdu. V tom určení času bude možná zakopaný pes. Přijde mi, že chcete reálnou praxi systému každodenosti (soudobou demokracii) srovnávat s hypotetickým modelovým systémem (jak si ho načrtnete), který nejenže ještě nikde nefunguje, ale snad ani dosud (po více jak století myslitelské práce) není přesně formulován.

Z tohoto hlediska bych z článku "O sebemrskačství Západu" nevyvozoval pro další promýšlení nových lepších systémů nic jiného než požadavek zakomponovat do těchto systémů i svobodu (slova) i lidská a občanská práva.

Oto Novotný - politický analytik

Poznámka Středa, 29.Října 2014, 10:05:4

Pan Poláček Peheho pojímání základních lidských práv asi nepochopil.Pehe: Pehe reaguje na velmi neblahý jev, který se rozmáhá v některých levicových i pravicových kruzích západní demokracie. Totiž považovat základní lidská práva za něco, co již není téměř hodno obhajoby. Z hlediska našeho západního pojetí demokracie ale platí, že tato práva jsou conditio sine qua non svobody a demokracie, i když víme, že nejde o podmínku zdaleka postačující. Vcelku dobrou interpretaci problému lidských práv podává právě nyní zde na DR Filip Outrata („Řekni mi, koho se zastáváš… česká levice a lidská práva“) Dodal bych: Bez vymoženosti základních lidských práv by západní typ demokracie nikdy nevznikl. Jistě, západní typ demokracie, k níž patří neodlučně kritické levicové proudy, nevnímá základní lidská práva jako finální vymoženost. Ale rozhodně jako vymoženost, kterou musíme hlídat jako oko v hlavě a snažit se, aby se stala, univerzální (Všeobecná deklarace lidských práv, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech…). A dbát na jejich dodržování jak v západním typu demokracie, kde také nejsou zdaleka samozřejmostí, tak všude jinde ve světě. Kritika do vlastních řad nevylučuje kritiku jiných a naopak.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Conditio sine qua non? Středa, 29.Října 2014, 10:21:7

Pane Novotný, kdyby tomu skutečně bylo tak, jak píšete, pak by skutečně nebyl prakticky žádný důvod ke kritice. Kdyby tomu totiž skutečně bylo tak, že ona tzv. "lidská práva" jsou pojímána jakožto j e n o m určitý základ, něco jako základní pravidla slušného chování mezi civilizovanými a kultivovanými lidmi - ale s tím vědomím, že v š e c h n o opravdu podstatné leží někde úplně jinde. A že tedy celé těžiště našeho snažení a našeho počínání musí ležet v tom, hledat a uskutečňovat to j i n é, tu pravou substanci opravdu humánního žití a bytí.

Ve skutečnosti je tomu ale přesně naopak: nikdy otevřeně nevysloveným, ale fakticky tím nejdůležitějším sdělení všech těchto "lidských práv" je právě toto: tady od nás máte ta svá lidská práva - tak nám za ně buďte vděčni, a už po nás nic víc nežádejte!

Nežádejte po nás opravdu humánní svět, nežádejte po nás zřízení společnosti kde člověk je člověku člověkem, a ne jenom komerčním partnerem (nechceme-li už použít ostřejších formulací); nežádejte po nás překonání demokracie partají skutečnou vládou lidu nad věcmi svými.

Jednou jedinou větou: celá ta ideologie - a zároveň demagogie - tzv. "lidských práv" neslouží jako základna pro pravý pokrok společnosti, nýbrž naopak, k cementování právě stávajícího stavu, k zvěčnění moci právě vládnoucího establishmentu.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

"Některé" problémy řešit - které vlastně? Středa, 29.Října 2014, 10:33:23

Pane Litschmanne, právě v tomto výroku J. Pehe se skrývá zásadní iluze (a zároveň zásadní klam) stávajícího způsobu demokracie.

I samotný Pehe svou dikcí fakticky doznává principiální omezenost, že tím že tím že máme právo kritiky, tak "snad" můžeme "některé"(!) problémy stávajícího systému řešit.

Zkusme si dát příklad ze zcela jiné oblasti, a to sice z oblasti partnerských vztahů. Tady se nakonec také jedná o dominanci, o životní koncepty, jako v politice.

Je samozřejmé, že takový partnerský vztah, kde jedna strana plně ovládá tu druhou, kde není povolena žádná kritika, že takovýto vztah asi nebudeme považovat za zdravý a harmonický.

Ale: znamená snad samotný fakt, že oba partneři se spolu neustále "svobodně" hádají, že neustále mohou kritizovat jeden druhého - znamená snad tento stav partnerské "svobody" opravdu bez dalšího, že se jedná o vztah pozitivní, harmonický, pravý?

Neleží snad těžiště problému někde úplně jinde - totiž ve vnitřní připravenosti obou partnerů, společným úsilím vybudovat nosný a harmonický partnerský svazek? A není snad toto úsilí podmíněno schopností a ochotou každého z nich pracovat i sám na sobě, na rozvoji a zrání své vlastní osobnosti?

Ta stávající partajní demokracie, se všemi těmi jejími "občanskými právy" - ta totiž právě ještě vůbec nepřekonala to stadium "hádavého partnerství", kde za vrchol svobody je pokládáno jenom to, že je možno na sebe navzájem házet špínu.

Tento druh demokracie by také bylo možno nazvat pouze "negativní demokracií", kde veškerý společenský a veřejný život je ovládán pouze konfliktem, zápasem a střetem; ale není tu dáno nic, co by mohlo být základnou pro opravdu pozitivní život společnosti i člověka.

Petr Litschmann - M.Žižkov

Vše již bylo řečeno Středa, 29.Října 2014, 13:29:1

Kde nic není, ani smrt nebere.

Oto Novotný - politický analytik

Pane Poláčku. Středa, 29.Října 2014, 15:54:24

Vy jste tomu opravdu neporozuměl, nebo snad nechcete? Skutečně není žádný důvod ke kritice pana Pehe, neb co mu předpojatě vytýkáte, tam není. "Vše podstatné", jak tvrdíte, není "mimo" základní práva. Ale ta demokracii a svobodu nevyčerpávají. Chápu ale, že tváří tvář něčemu tak vznešenému, ale zoufale prázdnému jako je "pravá substance opravdu humánního žití a bytí", se kterou neustále operujete, jsou základní lidská práva opravdu prd prd cililink......

Josef Poláček - Invalidní důchodce

To prázdné našeho žití Pátek, 31.Října 2014, 12:10:51

Pane Novotný, máte dozajista plno pravdu v tom, že takové formulace jako "pravá substance opravdu humánního žití a bytí" se mohou napohled jevit velmi abstraktními, až vyloženě prázdnými.

Jsou skutečně lidé, kteří za veškerou realitu - a tedy i realitu lidského bytí - považují jenom a pouze to, co je bezprostředně viditelné, uchopitelné, víceméně materiální. V životě společenském a politickém takovýmito "viditelnými realitami" jsou instituce, politické strany, bezprostřední a skupinové zájmy. To jsou "reality", které je možno jasně a jednoznačně nazvat, je možno si je bez dalšího představit, je možno se pokoušet o jejich ovlivnění.

Na straně druhé je ale nutno si závažně položit otázku, jestli takovýmito "viditelnými" víceméně materiálními entitami je skutečně v dostatečné míře vyčerpán okruh toho, co si představujeme pod pojmem "lidský život". A jestli ten lidský život své vlastní těžiště nemá ve skutečnosti někde zcela jinde, totiž právě v těch sférách napohled neviditelných, subtilních, duševních, takových, pro které je velice obtížné nalézt nějaké příhodné označení z toho omezeného vokabuláru, který nám poskytuje naše běžná řeč.

V každém případě i ona ústava Spojených států, která stále slouží - ať právem či neprávem - za pravzor novodobých demokratických ústav, se ve své preambuli výslovně odvolává na právo člověka hledat sám svou cestu ke štěstí. Čili na něco stejně tak neuchopitelného a nedefinovatelného, jako je mnou použitá formulace "pravá substance opravdu humánního žití a bytí". Zkrátka, pro někoho se otázka pravé humanity může zdát jenom prázdnou floskulí; pro jiné je to ale právě tato otázka, na které je možno - a nutno - poměřovat reálný charakter toho či onoho společenského a politického uspořádání.

------------------------------

P.S. To Vaše tvrzení, že "skutečně není žádný důvod ke kritice pana Pehe", je ovšem samo o sobě vyloženě absurdní. Připomeňme si základní sdělení tohoto prominentního politického autora: "My vám dáváme lidská práva - a p r o t o je nepřípustné nás kritizovat!"

Jestli už by takovouto míru morálního cynismu nebylo přípustné podrobit zásadní kritice, pak už by skutečně bylo možno vzdát se práva jakékoli kritiky jednou provždy.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Reálná demokracie? Pátek, 31.Října 2014, 12:25:36

Pane Litschmanne, musím přiznat, že je mi základní intence Vašeho příspěvku z Úterý, 28.Října 2014, 18:11:47 poněkud nejasná. Totiž to rozlišování mezi bezprostředně jsoucí realitou liberálně demokratického státu, a mezi ideálem téhož.

Pokud jsem tomu dobře porozuměl, vytýkáte mi, že tuto realitu liberální demokracie a jejích institucí n e l e g i t i m n ě poměřuji na jakési ideální představě demokracie, která nemá v tomto reálném světě fakticky žádnou existenci.

Pokud bychom takovouto logiku argumentace dovedli do všech důsledků, pak se rovnýma nohama ocitneme přímo v minulém, totalitním, pseudokomunistickém režimu. Jak známo, tento režim měl svůj vysoký ideál - představu společnosti zbavené třídních protikladů, zbavené vykořisťování, společnosti kdy lid vládne přímo sám sobě. Ale jak se s postupem doby čím dál tím méně nechal skrývat dramatický rozdíl mezi tím původním ideálem komunistického hnutí a mezi tristní realitou pseudosocialistické diktatury, tak tehdejší soudruzi přišli na nápad ten svůj stát nazvat prostě "reálným socialismem".

A je hotovo! Už není zapotřebí vystavovat se kritice srovnáním s jakýmisi chimérickými ideály (a ať jsou to třeba ideály těch posvátných otců-zakladatelů komunismu) - teď jsme to prostě my, my sami, kdo jsme ti jedině "reální"! My sami jsme realita, my jsme holt ten jediný socialismus který vůbec dokáže reálně existovat - a tak nám dejte pokoj s tím, jak ten socialismus měl vlastně existovat podle původních teorií a ideálů!

A tak opravdu nevím, pane Litschmanne, jestli tomuto Vašemu příspěvku mám opravdu rozumět v tom smyslu, že se máme vzdát jakékoli (to jest: jakékoli s k u t e č n é) kritiky na poměrech stávají institucionalizované liberální demokracie, s poukazem na to, že ona je přece tou jedinou "reálnou demokracií", a že je tedy nepřípustné ji poměřovat na jejích vlastních idejích, ideálech a příslibech?

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Nový komunismus Pátek, 31.Října 2014, 13:08:51

A. Badiouovi, který v Praze hovořil o oživení myšlenky komunismu v nějaké nové neautoritářské formě, namítl jeden z posluchačů jeho přednášky, že komunismus je u nás zprofanovaný pojem. „Co kdybychom pro budoucí systém použili jiný termín – třeba humanita nebo demokracie“, navrhoval tazatel. „Slovo komunismus je totiž u nás naprosto znemožněné“.
Na to mu Badiou řekl přibližně toto: „U nás je podobně znemožněným pojmem slovo demokracie. Demokracie je totiž to, co právě zažíváme."

Petr Litschmann - M.Žižkov

Nikoliv, pane Poláčku, Pátek, 31.Října 2014, 13:25:51

jestli jste tomu mému příspěvku porozuměl tak jak píšete, a jestli jej neberete jako pokračování příspěvků předchozích, tak se obávám, že jste opravdu neporozuměl správně.
To ale vůbec nevadí, protože pravděpodobně ani já jsem neporozuměl tomu, co vlastně srovnáváte vy ve svém článku.

Takže u mě (vpravo) dobrý...

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Demokracie, kterou zažíváme... Sobota, 1.Listopadu 2014, 13:47:44

Ano, paní Hájková, tak tohle je skutečně naprosto přesný postřeh. Já jsem tu takzvanou demokracii měl zažitou už dlouhá léta předtím, než vtrhla i do zemí Koruny české - měl jsem osobně zažitou její formálnost, její faleš, její povrchnost. Ale především, to neustálé zaklínání se fetišem demokracie bylo pro mě spojeno s propagandistickým vysíláním Svobodné Evropy - kdy se tímto slovem neustále oháněli ti, kteří nemohli neznat pravý charakter západního kapitalismu i jeho politického systému, a přesto tomu národu, ze kterého sami vyšli, dnem a nocí zaslepovali oči a mysli propagandistickou fikcí o údajně "zlatém Západu".

Můj zásadně odmítavý postoj ke všemu, co souvisí s oním pojmem "demokracie" má tedy i u mě v prvé řadě čistě osobní kořeny; a teprve v pozdějších letech jsem si tento svůj osobní postoj - mnohdy k nemalému vlastnímu překvapení - potvrdil i po stránce teoretické například u takových velkých myslitelů jako byli Sokrates, Platón a Aristoteles.

---------------------------------

V této souvislosti je ovšem docela zajímavý postoj běžného obyvatelstva k tomu, co bývá rozuměno pod pojmem "demokracie".

Na jedné straně, jak v zemích postkomunistických, tak ale i v zemích "starého" Západu dosahuje podíl těch, kteří politický systém demokracie považují za dobrý, sotva polovičních hodnot. Jinak řečeno, více než polovina populace je toho názoru, že demokracie je špatný (!) politický systém. Na tomto názoru je možno vysledovat právě čistě osobní zkušenosti s "reálnou demokracií".

Na straně druhé ale u naprosté většiny lidí existuje v podstatě pozitivní vnitřní vztah k principu demokracie jako takové. Já bych v této souvislosti hovořil - to aby se nepletly pojmy - spíše o d e m o k r a t i s m u.

Tento demokratismus je vyjádřením oněch v moderní době obecně akceptovaných hodnot, jako že všichni jsou si rovni, že nikdo nemá právo se vyvyšovat nad druhého, že lid nemá být ovládán nějakými samozvanými vládci, nýbrž si má své věci spravovat sám. Nadále se v tomto pojmu skrývají dozajista i takové hodnoty jako spravedlivost, slušnost, odpovědnost vůči legitimním potřebám celku.

Protože ale v obecném povědomí tento rozdíl mezi demokracií jakožto konkrétním politickým systémem na straně jedné, a mezi oním demokratismem jako životním postojem na straně druhé splývá často v jedno, pak se mnoho lidí ocitá v určité názorové schizofrenii: na jedné straně se s demokracií ztotožňují (jako s principem), na straně druhé ji odmítají (právě na základě svých vlastních zkušeností s "reálnou demokracií" v politickém smyslu).

A proto to také má stávající establishment natolik lehké s tím, klamat svůj lid: protože on ten svůj politický systém zvaný "demokracie" stále ještě dokáže relativně úspěšně vydávat za legitimní a jedině možné ztělesnění onoho ušlechtilého principu humánního demokratismu. - Je to ve své podstatě ten zcela stejný klam, jako když se totalitní režim vydával za legitimní ztělesnění humánních ideálů komunismu.

Takže, jestliže se chceme vymanit z dosahu této stávající režimní ideologie, musíme si uvědomit zcela jednoznačně: demokracie není demokratismus.

Demokratismus je životní postoj; demokracie je politický systém, jehož jediným účelem je v posledku sebereprodukce, čili udržení se stávajícího společenského pořádku. Tedy aktuálně kapitalismu.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.