Radikální program levice podle Jiřího Pehe

Josef Poláček polemizuje s radikálním levicovým programem, který Jiří Pehe minulý týden naznačil v deníku Právo. Tento program podle Poláčka nic zásadního nemění.

Ve svém komentáři „Je demokratická levice na odpis?“ v deníku Právo ze 14. ledna se politolog Jiří Pehe nemálo vehementně opřel do ideové nemohoucnosti současné evropské levice. Připomeňme si hlavní body jeho analýzy: evropská levice už několik dekád nenabídla žádný radikálnější program, který by čelil ofenzívě neoliberalismu.

Levice už dávno není modernizační silou, nýbrž jenom „údržbářem systému“. Demokratická levice se svými krotkými recepty dnes už nikoho neinspiruje; její provoz sestává do značné míry z „ustrašené obrany toho, co ještě zbývá ze sociálního státu a obecně z idejí rovnosti“.

Tolik diagnóza. A nelze v žádném případě popírat – i přes rozhořčenou reakci Jana Kellera hned další den – že tento obraz stávající evropské levice je naprosto přesný, zcela adekvátně vystihuje její současnou bezradnost a ideovou dezorientovanost.

Současná levice se nachází v naprosté ideové a akční defenzívě, poslední zbytky oprávnění vlastní existence čerpá jenom z těch sociálních nerovností a nespravedlností, které na běžícím pásu produkuje kapitalismus, jmenovitě ve své „zostřené“ verzi novodobého neoliberalismu.

Analýza současné situace levice ze strany Jiřího Pehe je sice velice tristní, nicméně naprosto správná a trefná. Podívejme se teď ale, co tento autor navrhuje jako řešení, co on sám považuje za „radikální program demokratické levice“. Jeho recept na ideovou sterilitu současné levice sestává v podstatě ze tří bodů:

  1. celoevropská iniciativa za zrušení daňových rájů;
  2. koordinované oddlužení Evropy prostřednictvím masivního odepsání nesplatitelných dluhů;
  3. celoevropské tažení za skutečnou solidaritu, která by výrazně snížila rozdíly mezi chudými a bohatými jedinci, regiony a státy.
Počněme tedy bodem číslo jedna. Existence daňových rájů, kde si vychytralé koncerny, zbohatlíci či sportovci mohou své finance odkládat před dosahem vlastních, domovských daňových úřadů, zásadně odporuje principu elementární rovnosti, a boj proti nim by se tedy skutečně mohl stát součástí akčního programu levice. – Ovšem, jeví se dosti pochybným, tuto iniciativu za zrušení daňových rájů chtít prezentovat jako nějaký specifický, tedy nosný program samotné levice.

Daleko spíše se jedná prostě o konflikt mezi státy, kterým prostřednictvím těchto daňových rájů unikají finanční prostředky, a mezi státy, které právě z těchto daňových rájů profitují. Celkově vzato takovýto program spadá spíše do kategorie toho, co sám Pehe nazval pouhou „údržbou systému“. Systém kapitalismu pak bude fungovat poněkud efektivněji, dokonce poněkud méně nespravedlivě – ale i nadále zůstane tím „starým dobrým“ kapitalismem.


I kdyby se podařilo program Jiřího Pehe uskutečnit, pak by jeho výsledkem nebylo nic jiného, než že by systém kapitalismu fungoval možná poněkud efektivněji, možná i s poněkud zvýšeným étosem sociální rovnosti. Foto Jonny White, Flickr

Bod číslo dva, oddlužení Evropy: tady je ještě obtížnější uhodnout, proč by takovýto požadavek měl být nějakým exkluzivním programem levice. Jednalo by se o čistě finanční opatření, s nedozírnými následky do budoucnosti, protože by se jím všem národům vysílal signál: zadlužte se, jak chcete, uvrhněte svou vlastní ekonomiku do chaosu, jak se vám zachce, roztočte své vlastní národní bohatství podle libosti – sjednocená Evropa za vás všechny vaše dluhy zaplatí!

To, co se napohled zdá být aktem solidarity s chudšími, by ve skutečnosti nebylo nic jiným nežli tahání peněz z kapes daňových poplatníků (a to i těch chudých!) ve prospěch těch, kteří si svou finančně dezolátní situaci svou neschopností a svým korupčním jednáním zavinili sami. Solidarita je bezpochyby ušlechtilá hodnota; ale vždy je nutno být na pozoru před jejím zneužíváním.

Bod číslo tři: snižování rozdílů mezi chudými a bohatými všeobecně. Jistě, snižování – či ještě lépe: odstraňování – sociálních a třídních rozdílů, to byl vždy tradiční program levice; je ovšem otázka, jak toho dosáhnout za podmínek kapitalismu, který je ve svém fungování a působení založen právě na existenci ekonomických, a tedy i příjmových a sociálních rozdílů!

Kapitalismus je přece právě tím světem, kde vládne volná konkurence, kde silnější vítězí nad slabším, a kde se toto jeho vítězství odráží a manifestuje v prvé řadě právě v tom, že má vyšší materiální, a tedy i společenský status, nežli ten poražený!

Jak je možno žádat „výrazné snížení“ sociálních rozdílů, aniž bychom přitom sáhli na samotnou podstatu stávajícího systému? - I tento „radikální“ požadavek Jiřího Pehe nakonec ze všeho nejspíše spadá pod tu kategorii, kterou on sám nazval „obranou toho, co ještě zbývá ze sociálního státu a obecně z ideje rovnosti“.

Zkrátka: jakkoli má Jiří Pehe naprostou pravdu se svou analýzou současné ideové nemohoucnosti evropské levice, jeho vlastní „radikální“ program v žádném případě nepřekračuje hranice právě existujícího systému.

I kdyby se snad nakrásně podařilo tento program uskutečnit, pak by jeho výsledkem nebylo nic jiného, než že by systém kapitalismu fungoval možná poněkud efektivněji, možná i s poněkud zvýšeným étosem sociální rovnosti; ale to všechno by naprosto nic nezměnilo na existenci kapitalismu jako takového. I s jeho, jak uvedeno, principiální majetkovou a sociální nerovností.

Tam, kde se Jiří Pehe snaží oživit programového ducha levice, ve skutečnosti jenom definitivně potvrzuje jeho klinickou smrt. Jestliže by „radikálním“ programem demokratické levice nemělo být nic více, nežli takovéto krotké, systémově konformní poloreformy, pak se tvorby skutečně nosného programu bude podle všeho muset ujmout levice nedemokratická. Či spíše přesněji, levice postdemokratická.

Konkrétnější definování tohoto pojmu by bylo námětem pro samostatné téma; přibližme si ale alespoň poněkud, v čem vlastně spočívá to nejvlastnější jádro ideové ustrnulosti stávající levice.

Jak se hnout z místa?
Pohleďme do historie: každý opravdu zásadní pozitivní přerod způsobu existence lidské společnosti byl doprovázen tím, že se stejně tak substanciálně změnil obraz samotného člověka.

Například před dvěma tisíciletími, kdy se ze specifického monoteistického náboženství jednoho malého blízkovýchodního nárůdku zrodil spirituální impuls globálního dosahu, který dramaticky změnil životní poměry v celé Evropě, respektive na celé západní polokouli: na místo takového obrazu člověka, který víceméně pasivně dodržuje boží příkazy a zákazy, nyní nastoupil člověk, který sám, svou vlastní činností, má utvářet „boží svět“ na této zemi, a také za to nese svou vlastní odpovědnost.

Na tuto emancipaci spirituální následovala o dvě tisíciletí později napřed emancipace občanská; zrodil se nový obraz osobně zcela svobodného člověka-občana, který už není ničím povinován ani oné nadřazené boží instanci, nýbrž nyní má – jakožto autonomní, odpovědný občan – nést vlastní a ničím nezkrácenou odpovědnost za stav svého světa.

Poté, co se ale brzy ukázala především sociální omezenost takovéhoto pouze občanského (tedy v podstatě: pouze politického) obrazu člověka, byl vytvořen obraz nový: člověk je v něm chápán především jako bytost pracovně tvůrčí, v tomto smyslu bez výjimky navzájem sociálně rovná, s vrcholným postulátem vzájemné (sociální) solidarity.

Ten první obraz občana byl spojen s občanskými, liberálně-demokratickými revolucemi; zatímco ten druhý obraz člověka-pracujícího byl spojen s revolucemi (respektive reformami) socialistickými a sociálními.

S jakým obrazem člověka tedy vlastně operuje současná levice? Jak to vypadá, tato levice se víceméně dezorientovaně potácí mezi těmito oběma novodobými pojetími člověka.

Na straně jedné stále ještě tak nějak setrvává na tom sociálně-solidárním pojetí pracujícího člověka; ale na straně druhé už ví, že jenom tím sociálním étosem už sotva může dosáhnout nějakou mimořádnou rezonanci, on totiž už i ten pracující člověk sám zobčanštěl, to jest jedná se mu především o jeho vlastní osobní zájem, o jeho vlastní prospěch.

A pokud se jemu samotnému osobně zrovna nevede mimořádně zle, pak na nějakých radikálních heslech a požadavcích nemá nijaký zvláštní zájem. Jistota jeho vlastní existence je mu milejší, nežli vidina nějaké autenticky solidární a spravedlivé společnosti.

Co s tím? Odpověď nemůže znít jinak než takto: jestliže chce levice přijít s nějakým skutečně novým, opravdu nosným programem, pak si napřed musí důkladně ujasnit, na jakého člověka se vlastně chce obracet, s jakým obrazem člověka chce pracovat a působit.

Pokud chceme opravdu zásadní změnu společenského systému, směrem k větší míře humanismu, sociální rovnosti a solidarity, než jaké kdy může poskytnout systém kapitalismu, pak se nelze vyhnout tomu, abychom vytvořili stejně tak zásadně nový obraz člověka, jeho místa a jeho úlohy na tomto světě. Jinak všechny – a to i ty zdánlivě radikální – požadavky na změnu zůstanou jenom prázdným akcionismem, výstřelem od boku.

Je ovšem nutno přiznat, že vytvoření takovéhoto nového obrazu člověka už daleko překračuje možnosti pouhé politologie; bylo by to v prvé řadě doménou a úlohou politické filozofie. Pokud by ovšem o takovýto projekt byl ve společnosti vůbec reálný zájem.

A co si myslíte vy? Diskuse (14 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 21.Ledna 2015, 20:30:56

Dost pochybuji o tom, jestli dnes vůbec nějaká levice existuje. Levice je pojem historický. Některé pojmy lze používat jen v určitém kontextu. Jakmile kontext zmizí, pojem přestane dávat smysl.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Existuje levice? Čtvrtek, 22.Ledna 2015, 12:04:38

To je opravdu dosti zajímavý názor, paní Hájková, že "levice neexistuje". Ale soudil bych, že za tím spíše stojí frustrace z aktuální situace, nežli skutečný stav věcí. (To je právě ten "historický kontext", a jeho vliv na naše představy a názory.) Mimochodem, v mém příštím chystaném textu (o levici a pravici) nastolím tézi přesně opačnou: že levice nejenom že je, nýbrž vždycky byla, a vždycky bude. I když za určitých historických situací může být samozřejmě přechodně zatlačena do defenzivy.

Co je ovšem faktem, je to, že neexistuje j e d n o t n á levice. Což ovšem platí stejnou měrou i pro pravici. Je to svým způsobem přirozený stav: striktně vzato má k a ž d ý jednotlivý člověk svůj zcela specifický pohled na svět, který se nevyhnutelně liší od všech ostatních. (Vzpomeňte si na ty Leibnizovy monády!) Lidé se samozřejmě sdružují do určitých větších celků, na základě v z á s a d ě podobných názorů; ale tato názorová jednota není nikdy "totální", ani na levici ani na pravici.

Svým způsobem jsou to naopak jenom vlastně výjimečné historické okolnosti, kdy se jeden či druhý tábor respektive oba zároveň jeví jako jednolité monobloky. Je to ten stav či ta dějinná fáze, kdy se bojuje o zásadní řešení nějakých "velkých" otázek, jako dejme tomu svého času právo na stávku dělníků a podobně. Zkrátka taková témata, kdy celá společnost je víceméně jednoznačně rozdělena na dva tábory "pro" a "proti"; pod vlivem těchto zásadních bojů pak dočasně do pozadí ustupují ty názorové rozdíly uvnitř obou velkých ideových táborů.

Ale vraťme se k té současné nejednotnosti levice. Jak řečeno, na jedné straně je to v podstatě přirozený stav; ale na straně druhé se věc opravdu jeví tak, že levice je nejenom nejednotná, nýbrž až natolik roztříštěná, že už opravdu není schopna nalézt nějakou společnou platformu.

A tak tomu skutečně je; a souvisí to právě s tím, co jsem tématizoval v mém textu: levice nemá žádný projekt, žádnou novou vizi člověka, jeho místa a jeho role v tomto světě. Proto se současná levice omezuje v podstatě jenom na čistě defenzivní činnost (jak to přesně vystihl J. Pehe): "údržba systému", snaha ochránit zbytková sociální práva před náporem liberalismu.

Samozřejmě, existují i radikální směry uprostřed levice, které mají za cíl daleko více, nežli onu pasivní a trpnou "údržbu systému"; jenže ani tito radikálové nemají žádný skutečně nosný program, jejich energie se vybíjejí ve víceméně prázdném akcionismu těch či oněch pouličních "occupy"- apod. hnutí.

A opět, i o nich platí, že nemají žádný skutečný koncept člověka, a tedy nějakého opravdu nového, restrukturalizovaného světa. A jak svého času velmi bystrozrace doložil Jan Keller, obraz člověka těchto akcionistů se velice úzce blíží - centrální ideologii právě toho světa, proti kterému bojují, totiž světa liberalismu! Oni totiž bojují povětšině pod heslem toho, že j e d n o t l i v e c je náporem globalizovaných mezinárodních koncernů (a státní mocí v jejich službách) zkracován ve svých výsostných právech. Základním postojem těchto aktivistů tedy není pospolitost (což je vždy tradiční doména levice), nýbrž naopak, vyhraněný individualismus!

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Definice levice Čtvrtek, 22.Ledna 2015, 13:13:7

No dobrá, pane Poláčku, v každém případě odpověď na otázku, co je vlastně levice, je dnes do značné míry věcí názoru. Není už toto samotné divné, když výklad nějakého důležitého pojmu je věcí názoru?
Říkáte-li, že levice vždycky byla a vždycky bude, máte o ní patrně do značné míry ne zcela politickou představu (tedy nejsou to podle vás jen politické organizace). Je levicovost pouhý subjektivní pocit? Tvoří podle vašeho názoru levice většinu či menšinu společnosti? Nebo se poměr levice a pravice mění v průběhu historického vývoje – například tak, že zprvu tvoří menšinu, která postupně narůstá, až se změní ve většinu, a pak třeba přestane být levicí? Anebo levice naopak může tvořit a tvoří většinu společnosti, aniž by přestala být levicí?

Josef Poláček - Manuální pracovník

Subjektivní levice? Čtvrtek, 22.Ledna 2015, 23:23:1

No ano, paní Hájková, zcela přesně jste odhalila předem mou základní tézi: ta celá "levicovost" opravdu není zdaleka jenom záležitost čistě politická. Je v tom opravdu něco podstatně více. Ale podrobněji až v avizovaném textu, nemá smysl to tady předem rozebírat dopodrobna.

Ale přece jenom bych oponoval té tézi, že "to co je levice je do značné míry věcí názoru". Pokusím se dokázat pravý opak - totiž že se jedná o zcela objektivní, nezrušitelnou danost.

S tím také souvisí ta otázka, jestli je levicovost jenom nějakou subjektivní záležitostí, otázkou pocitu. Samozřejmě, že i subjektivní pocity tu hrají svou roli, pokud se jedná o konkrétního jedince. Jak zrovna on pojímá svou roli v tomto světě, jak chápe svět, co je pro něj "dobrý svět", a tak dále. Ale přes to všechno, z celospolečenského hlediska se, opakuji ještě jednou, jedná o stav objektivní, v podstatě "přírodou daný".

Josef Poláček - Manuální pracovník

Mladická revolta a autentická levicovost Čtvrtek, 22.Ledna 2015, 23:29:15

Ještě dodatek k těm akcionistickým antikapitalistickým hnutím jako "Occupy" apod.: jak už jsem napsal, skutečné motivace mnohých účastníků takovýchto hnutí se velice blíží zastávání těch hodnot, které jsou vlastní právě tomu systému, proti kterému tak vehementně bojují, totiž systému (neo)liberalismu. Krátce řečeno: je možno velmi zásadně pochybovat o tom, že by všichni tito "antikapitalističtí" protestující byli skutečně příslušníky tábora autentické levice. V mnohých případech se s největší pravděpodobností jedná jenom o čirou mladickou revoltu proti světu dospělých, s jejími etablovanými institucemi a symboly. Mnozí z těchto protestujících jsou nejspíše ve svém nitru pravicového zaměření; a až se vybouří, dospějí, vstoupí do ekonomicky aktivního života - pak se sami stanou součástí těch samých struktur a institucí, po kterých dnes házejí kameny.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 23.Ledna 2015, 09:50:14

Já jsem vůbec netvrdila, že levicovost je subjektivní pocit. Jen jsem se ptala, zda si to náhodou nemyslíte. S tím vaším druhým příspěvkem vcelku souhlasím. Pro mnohé pseudolevičáky je levičáctví pouhou vzpourou proti otcům, která je časem přejde. A to tehdy, až zaujmou jejich místa, ať už dobrá nebo špatná. Pak bude po revoltě. Na generační vzpoury jsem docela alergická, protože ty nevedou ke změně světa. Naopak, udržují svět stále stejný.
Revolta je totiž něco jiného než skutečná revoluce, která může změnit svět. Jejím ideálům by měl člověk zůstat věrný celý život, a to i po více generací.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Revolta a revoluce Pátek, 23.Ledna 2015, 12:49:21

Aha, tak s tou subjektivitou levice jsem to zjevně nepochopil správně.

Ještě k těm revoltám: já jsem vůči všem těmto pouličním protestům proti kapitalismu nemálo skeptický apriori: sice na jedné straně je bezpochyby pozitivní, že se alespoň tu a tam připomene - a to velmi nepřehlédnutelným způsobem - současnému establišmentu, že zdaleka ne celá společnost se definitivně a pasivně smířila s právě panujícím pořádkem, a že zde stále ještě žije velký potenciál žádající si zásadních změn způsobu existence společnosti.

Na straně druhé ale, jak sama píšete, takovéto revolty mají do opravdové - a dovolím si tu použít výrazu - s e r i ó z n í revoluce opravdu hodně daleko. Nechci tím opravdu paušálně znevažovat všechny účastníky těchto akcí, je mezi nimi bezpochyby velké množství účastníků, kteří svůj protest prožívají se vší opravdovostí; ale ten základní tenor těchto akcí se mi zdá ležet opravdu především v tom, udělat si nějakou pouliční párty, vybouřit se, vytlouci pár výkladních skříní kapitalismu, a pak se zase rozjet zpátky do svých pohodlných domovů, a dál si žít svým konzumním způsobem života.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Ještě k tomu programu levice Pátek, 23.Ledna 2015, 12:58:24

Ještě je nutno připomenout a zdůraznit jedno: ten Jiřím Pehe předkládaný "radikální program levice" nejenomže v žádném případě není radikální - on to ve skutečnosti není ani žádný program jako takový.

Program, opravdu akční, nosný program, ten by musel mít nutně alespoň nějaký potenciál k tomu, dát současné - roztříštěné a dezorientované - levici nějaký nový impuls, který by mohl sjednotit její síly, napřít je nějakým společným směrem. To, co nabízí Pehe, to jsou ale v podstatě jenom jednotlivé fragmenty tak nějak dohromady poskládané z toho, co právě současná politická situace nabízí.

Tady se - opakuji ještě jednou - ukazuje, že ze současné situace levici nemůže vyvést pohled pouze politologický. Politologie principiálně nemůže překročit omezený horizont samotné politiky; a politika, ta je zase zásadně omezena v podstatě jenom na právě přítomný okamžik. Nebo, přesněji řečeno, jenom na ty problémy a jenom na ty otázky, které zrovna v současné době mají svou aktualitu.

Nějaký opravdu inovativní program levice musí ale právě mít tu schopnost, překročit tento omezený horizont právě jsoucího. Takovýto nový program levice musí být v plném slova smyslu kreativní - musí tedy dokázat vytvářet (alespoň virtuálně) skutečnost novou, která je osvobozena od pout toho, co tu existuje a působí právě jenom teď.

A opakuji ještě jednou, takovýto projekt nového programu levice nikdy nemůže poskytnout pouhá politologie; k tomu je zapotřebí zcela jiný způsob myšlení, zcela jiný způsob analýzy tohoto světa.

Ivo Horák - Praha 3

Radikalita papírové levice Pátek, 23.Ledna 2015, 15:51:2

Jiří Pehe patří k liberálům, kteří jsou schopni pronikavé a v zásadě levicové kritiky základů jsoucího systému. Od většiny "praktikující" a dokonce i intelektuální levice se přitom dost liší, lze však říci, že spíše v pozitivním smyslu. Jeho základní devízou není prvotně nezbytnost ideologické negace
kapitalismu. Zaprvé si je zjevně vědom, že náš civilizační okruh (především "západní" státy, ale - v menší míře - také ČR) pořád tvoří relativně asi nejlepší společenský model (společnost, která je pro většinu lidí žijících jinde atraktivní a pro většinu z nás poměrně dobře přijatelná). Zadruhé si J. Pehe zřejmě uvědomuje, že "lepší vrabec v hrsti než holub na střeše". Jenom konkrétní cíle mohou přinést konkrétní úspěchy a s těmi může přijít naděje, sebedůvěra a pak další úspěchy, časem třeba i obrat a skutečný průlom. Negativní společenský pohyb je třeba obrátit v pozitivní. To však znamená onen pohyb nejprve zpomalit, pak zastavit a posléze obrátit. Všechny tři návrhy Jiřího Pehe jsou pro dnešní politickou levici poměrně radikální, jsou pro ni ovšem zároveň myslitelné a uchopitelné. Naproti tomu formulace J. Poláčka a většiny levicových intelektuálů jsou politicky málo produktivní a stěží je lze aplikovat. Naplnění maximalistického programu v sobě nese, jak ukazuje minulost, velká rizika. Jiří Pehe možná nechce demontovat kapitalismus, možná by se nechal přesvědčit, ale spíše praxí než teoretickým maximalismem.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Vrabec v hrsti a holub na střeše Sobota, 24.Ledna 2015, 13:47:30

No ano, pane Horáku, domnívám se, že Vaše charakteristika ideové pozice Jiřího Pehe je skutečně značně precizní.

Tento autor politických statí se skutečně pohybuje někde na pomezí mezi někdy i dosti zásadní kritikou (kapitalistického) systému; ale na straně druhé zůstává ve své podstatě liberálem, který nakonec vždycky zůstane jenom u čistě v e r b á l n í kritiky, a nikdy se neodhodlá k tomu, sám pro zásadní změnu systému něco reálného učinit.

Je tomu přesně tak, jak píšete: on (a jemu podobní) se vždycky spokojí s tím "vrabcem v hrsti" - totiž s tím, že stávající systém v s o u č a s n é době pořád ještě t a k n ě j a k funguje, nějakým způsobem je stále ještě tady možno žít a vyžít (anebo, jak svého času zpíval Jaroslav Hutka "a pak se dožijeme let...").

Samozřejmě, heslo "lepší vrabec v hrsti nežli holub na střeše" je životním heslem nemálo rozšířeným a nemálo praktikovaným; ovšem, z jiného pohledu nazíráno, toto heslo neznamená nic jiného, nežli své p r á v o na prvorozenectví vyměnit za mísu čočovice.

Právě v tomhle spočívá základní strategie stávajícího systému: odbýt člověka určitou osobní svobodou a určitým osobním blahobytem, zalepit mu oči konzumem a pocitem vlastní autonomie - aby tento člověk nekladl obtížné otázky a ještě obtížnější požadavky ohledně toho, v čem vlastně spočívá skutečně naplněný, pravý lidský život, a v čem vlastně spočívá skutečná lidská svoboda.

Celý tento systém žije právě z toho, že z člověka dělá jakéhosi polorobota, který víceméně mechanicky funguje v soukolí ekonomicko-politického komplexu, a který neklade žádné vyšší nároky na kvalitu své humánní existence.

V jednom ohledu se ale, pane Horáku, zásadně mýlíte: totiž v tom, že nějakými omezenými dílčími reformami by bylo možno obrátit celý systém; anebo, jak píšete, "negativní společenský pohyb obrátit v pozitivní". Každý společenský systém má svůj fundament; a tento fundament má své hranice nosnosti. A každý společenský systém má nezbytně své obranné mechanismy proti tomu, aby tyto hranice byly překročeny - protože jinak by se nevyhnutelně zhroutil.

V systému liberální demokracie jsou tyto hranice sice samozřejmě napohled mnohem volnější, nežli jak tomu bylo za podmínek totality. Jestliže totalitní systém byl ve své existenci ohrožen už jenom tím, když někdo vznesl nějaké požadavky na jeho změnu, a takovéto projevy tedy byly veškerou státní mocí tvrdě potlačovány, pak strategie liberální demokracie je přesně opačná: ta nechá každého nerušeně se vymluvit, protože dobře ví, že dokud lidé mají toho "vrabce v hrsti", potud její existence není reálně ohrožena. Ale skutečné, radikální reformy které by šly za jeho rámec - tak ty tento systém připustí stejně málo, jako je byl ochoten připouštět systém (pseudo)socialistický.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 24.Ledna 2015, 14:08:2

Mozna casem prijdeme i o toho vrabce v hrsti. Pak se zase budeme rozhodovat mezi holubem a vrabcem, ale obema na strese.

Petrasek Milan - penzista

Lze rozlišovat mezi projevy neoliberálního a sociálního kapitalismu? Sobota, 24.Ledna 2015, 22:58:45

Lze pane Poláčku a stejně tak lehce, jako rozlišovat mezi projevy politickými a uměleckými.
Politik zevšeobecňuje v zájmu ideologie a pravý umělec nezištně zkoumá nuance lidského vědomí v zájmu pokusů o otvírání nejzazších koutů jeho podvědomí .....pretenciózně řečeno.
Neoliberální kapitalista holduje klausismu a sociální kapitalista rooseveltismu....jednoduše řečeno.
Jde o dva kapitální ptáky rozdílně životadárného významu v krátké lidské existenci.....bych připomněl.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Liberalismus a kapitalismus Neděle, 25.Ledna 2015, 12:51:32

Paní Hájková, tak tohle byl opravdu nádherný bonmot!! :-D Myslím, že i současný obyvatel Pražského hradu by Vám mohl závidět...

No ano, může se samozřejmě stát, že stávající systém se - ekonomicky - zhroutí. Této možnosti si je J. Pehe myslím v podstatě dobře vědom. On by si v zásadě zřejmě skutečně p ř á l nějaký lepší, racionálnější, humánnější ekonomický systém nežli je kapitalismus; ale opakuji ještě jednou, jeho výhrady oproti systému kapitalismu nakonec vždycky zůstanou jenom v čistě verbální rovině. A za druhé, on sice kritizuje kapitalismus jako e k o n o m i c k ý systém; ale sám je vnitřně srostlý s kapitalismem jako se s p o l e č e n s k ý m řádem. Neboť, jak řečeno, Pehe je v posledku liberál (byť i levicový); a liberalismus, to v podstatě není nic jiného, nežli společensko-ideová platforma kapitalismu. I když si právě tohle mnozí liberálové vůbec neuvědomují.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Roosevelt kontra Klaus? Neděle, 25.Ledna 2015, 13:03:28

Jenže, pane Petrasku, potíž je v tom, že na ten - bezpochyby v rámci možného ušlechtile míněný - rooseveltismus v nezastavitelném kyvadlovém pohybu s určitým časovým odstupem následoval zase r e a g a n i s m u s.

Chci tím říci toto: samozřejmě je vždycky hodnotné a uznáníhodné, když se někdo snaží - ve jménu humanismu - zlepšit stávající poměry tak dalece, jak je to jen možno. A například i za dob husákovské hniloby socialismu je možno chovat více relativních sympatií k racionálnějšímu a střízlivějšímu postoji pragmatiků kolem Štrougala, nežli vůči omezeným ideologickým sekyrářům typu Bil'aka.

Jenže, to se nedá nic dělat: totalitní socialismus byl systémem, který byl vposledku prostě nereformovatelný; a stejně tak nereformovatelný je i kapitalismus. Samozřejmě, že i tento kapitalismus je možno - do jisté míry - uhlazovat, činit ho poněkud snesitelnějším, poněkud sociálně méně tvrdým. Ale existuje prostě hranice, za kterou už nelze; a když se tato hranice přespříliš vychýlí jedním (sociálně pozitivním) směrem, pak jak řečeno se ono kyvadlo vrátí zase zpátky, a kapitalismus se opět přihlásí o svá "nezadatelná" práva.

Takže, rozlišovat mezi Rooseveltem a Klausem (a tedy mezi "sociálním" a neoliberálním kapitalismem) je samozřejmě možno; ale zároveň není opravdu radno zapomínat na to, že se jedná o rozlišování jen velice relativní, za kterým se ukrývá nakonec jedna a ta samá substance.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.