Těžko se přít o tom, že na čtvrtstoletí vývoje po listopadu nemůžeme pohlížet s hrdostí. Po pětadvaceti letech dost dobře nelze tvrdit, že ještě pokračuje transformace, za neduhy dneška už nelze věrohodně svádět vinu na „komunisty“. Vznikla nová kvalita a pohled na ni budí víc odporu než zalíbení.

Poprvé od počátku dvacátého století jsme my Češi prožili souvislých pětadvacet let v svobodném, samosprávném státě, bez vážného otřesu, bez války, bez okupace. O to chmurnější je na výsledky pohled.

Pokud však jde o sám listopad 1989, mýlili se jak ti, kdož tvrdili, že není co slavit, tak i ti, kteří se domnívali, že jeho ideál střeží máváním červenou kartou Miloši Zemanovi. Kdo listopad 1989 ve vnímavém věku zažil, pamatuje si jej především jako vzácný čas soudržnosti, sounáležitosti, laskavosti, milého humoru, který snad ve všech lidech vyplavoval na povrch jejich dobré stránky.

Revoluční Havlův slogan Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí se tehdy nepokládal za klišé, byť v dnešní zcyničtělé době se mu zleva zprava posmívají lidé s frivolním vztahem k oběma: k pravdě i k lásce. Tehdejší snad v něčem naivní, ale čarovnou atmosféru křehké krásy kouzelně vystihl Karel Plíhal v písni Podivná kometa, včetně moudré skepse předjímající budoucí deziluzi. I to je detail stojící za připomínku: hudebním žánrem sametové revoluce byl folk.

Utkvěly mi také proudy lidí, které se v pondělí 20. listopadu valily na brněnské náměstí Svobody, ačkoli si ještě nikdo nemohl být jist, zda policie nezasáhne jako proti studentům na Národní. Tahle nejsilnější stránka listopadu 1989 by se neměla zapomenout: vědomí, že když se lidé dobré vůle spojí a ruku v ruce se za něco nasadí, mohou uspět.

↗

Pětadvacáté výročí 17. listopadu. Foto Saša Uhlová, DR

Věděli jsme, co chceme

Listopad v českých zemích revolucí opravdu byl a jeho královskou myšlenkou, základním tíhnutím snad všech, kteří se jí účastnili, bylo vytvořit společnost ve všech ohledech svobodnou, demokratickou, pluralitní. S obnovou tržních vztahů v ekonomice se počítalo jako se samozřejmostí, ale za samozřejmost se nepokládal všeobecný primát vlastnictví soukromého. Bralo se za jasné, že sociální vymoženosti zůstanou nedotčeny, snad jen tam, kde je svírala tuhá byrokracie, se měly naplnit živým obsahem.

Není pravda, že jsme nevěděli, co chceme. Pokud čteme program Občanského fóra z 26. listopadu 1989, případně o rok starší manifest Hnutí za občanskou svobodu Demokracii pro všechny, setkáme se s politickými představami, které imponují podnes, jsou stručné a jasné. Jednoduše řečeno: šlo o to navázat na československou humanitně-demokratickou tradici, uzpůsobit ji nové éře a dále ji v ní rozvinout.

Vezměme si třeba tuto pasáž z provolání studentů k dělníkům a rolníkům z 19. listopadu 1989:

"Myslíme:

• na dělníky a dělnice pracující v podmínkách urážejících lidskou důstojnost v textilkách, konzervárnách, slévárnách, dolech a jinde,
• na mladé rodiny bez bytů,
• na důchodce a všechny sociálně slabé a potřebné,
• na špínu korupce a stínové ekonomiky, které se dnes už nedokáže nikdo a žádná oblast národního života vyhnout,
• na nezasloužená privilegia mocných,
• na hanebný stav našeho školství, zdravotní péče a životního prostředí."

To, co jsme tehdy chtěli, ostatně formuloval ve svém novoročním projevu roku 1990 prezident Václav Havel: „...Za svůj třetí úkol považuji podporu toho, co vede k lepšímu postavení dětí, starých lidí, žen, těžce pracujících, příslušníků národnostních menšin a vůbec všech občanů, kteří jsou na tom z jakýchkoli důvodů hůře než ostatní. Žádné potraviny či nemocnice nesmí být výsadou mocných, ale nabízeny těm, kteří je nejvíc potřebují.“

A dále: „Možná se ptáte, o jaké republice sním. Odpovím vám: o republice samostatné, svobodné, demokratické, o republice hospodářsky prosperující a zároveň sociálně spravedlivé, zkrátka o republice lidské, která slouží člověku, a proto má naději, že člověk poslouží jí. O republice všestranně vzdělaných lidí, protože bez nich nelze řešit žádný z našich problémů. Lidských, ekologických, ekonomických, sociálních i politických.“

Zásadní otázka zní: proč se to nepodařilo?

Asi nejpozoruhodnější úvahu reflektující listopadovou revoluci roku 1989 napsal Martin Šimečka pro slovenský webový projekt N. Jmenuje se Intelektuáli neprevzali zodpovednosť, tak musel niekto iný. V silném textu, koncipovaném jako omluva dnešní mladé generaci, se autor sice soustředí na slovenské reálie, ale jeho poselství je stejně dobře použitelné i pro české poměry, jistě i proto, že mezi vůdci revoluce v českých zemích zatím nenalezneme nikoho, kdo by se k takto poctivé reflexi propracoval.

Šimečka vypočítává tři příčiny, proč si revoluci nechal původní okruh jejích vůdců z řad intelektuálů vzít tak snadno z rukou: pro své odmítání politiky, pro své odmítání levice a pro svou fascinaci ekonomy. Odtud můžeme vyjít, o jeho analýze diskutovat a případně ji v něčem korigovat či doplnit. Každopádně Šimečkovi patří obdiv, jeho text imponuje smělostí a pokorou.

↗

Pětadvacáté výročí 17. listopadu. Foto Saša Uhlová, DR

Odpor k politice

Václav Havel se dnes čím dál tím více ocitá v pochybné pozici: je buď nekriticky vynášen do oblak, často pro své nejspornější kroky, anebo nekriticky zatracován, a to začasté kvůli činům, s nimiž má pramálo společného, anebo se jich vůbec nedopustil. Je to vpravdě havlovský paradox: sám byl totiž člověkem, který vyznával kritické a nekonformní myšlení a jehož nejoceňovanější předností byla schopnost smiřovat zdánlivě neslučitelné postoje.

Havlova pozice revolučního vůdce byla logickým vyústěním jeho působení v disentu. Pokud dnes například kolegové Fiala a Rychetský v Alarmu tvrdí, že Havel musel být veřejnosti jako prezidentský kandidát nějak „vnucen“ proti její vůli, dopouštějí se stejné manipulace se skutečností, proti níž jindy — často velmi pronikavě — argumentují.

Představa, že by snad měl či mohl být hlavou československé demokratické opozice Alexandr Dubček je stejně senzační jako pošetilá, a chystáme-li se vzápětí Václava Havla pro některé kroky kritizovat, musíme ho zde vzít v ochranu před iluzemi o politice méně realistickými, než byly ty, jež se promítly do nejkrkolomnějších z jeho kroků.

Václav Havel se do role vůdce listopadové revoluce neobsadil sám, ani do ní nemusel být nikým vnucován. Ocitl se v ní díky ústřední úloze, kterou sehrával jako hlava opozice proti Husákovu režimu.

V temném a bezvýchodně vyhlížejícím roce 1975 napsal Husákovi dodnes podmanivý dopis. Patřil k první trojici mluvčích Charty 77. V ní dokázal po celou dobu slaďovat tak protichůdné osobnosti jako Petr Uhl a Václav Benda. Podepsal manifest Sto let českého socialismu. Byl editorem programu Demokracie pro všechny.

Jeho tehdejší politické myšlení bylo nekonformní a silné. Udržoval živý kontakt s nejpronikavějšími podněty tehdejšího evropského politického myšlení. V čase, kdy to nebylo vůbec samozřejmé, kladl důraz na ekologická témata. Jeho esej Moc bezmocných čtou různí aktivisté po celém světě s obdivem dodnes.

Dubček naproti tomu celou normalizaci strávil v ústraní. Byl sice milým, sympatickým symbolem roku 1968, ale přepisy jeho tehdejších rozhovorů s Brežněvem jej usvědčují ze strašlivé slabosti a nekompetence. Stejně tak jako kapitulantský podpis pod moskevskými protokoly.

A fakt, že podepsal zákony umožňující střelbu do lidí, provolávajících jeho jméno, patří k nejkrutějším paradoxům našich moderních dějin. To samo, pomineme-li dvacet let následného mlčení, muselo Dubčeka ze všech úvah vůdců československé revoluce roku 1989 zákonitě vyřazovat. Dubček mezi ně nepatřil jinak než jako užitečný symbol roku 1968.

Ústřední omyl Václava Havla nespočívá ani v tom, co se mu často přičítá jako naivní příchylnost k „nepolitické politice“. Jednak Havlova zdrženlivost vůči neduhům stranicko-politického provozu byla zčásti oprávněná, jednak tímto citátem Masaryka nechtěl říct nic jiného než sám zakladatel československé státnosti: že každodenní účast občanů na veřejném dění je v každé zdravé demokracii pro její kvalitu podstatnější než provoz politických stran.

Že si to jeho různí následovníci přebrali jinak — a promítá se to do odporu k politickým stranám, všeobecně rozšířeného mezi intelektuály a aktivisty podnes — je druhá věc. Havel jistě mohl pro „obranu stranické politiky“ udělat víc zejména v době, kdy viděl, jak se k moci uvnitř Občanského fóra dere družina kolem Václava Klause. Ale její špatný stav mu přímo, na rozdíl od Zemana a Klause, za vinu klást nelze.

Faktem je, že Václav Havel a lidé kolem něj příliš dlouho prožívali listopadovou revoluci více jako děj kulturní, nežli politický. Například chtěli Franka Zappu, který kdysi označil politiku za zábavní oddělení vojensko-průmyslového komplexu, učinit svým zahraničněpolitickým poradcem. Rozmluvil jim to až Bushův ministr zahraničních věcí James Baker. V okmažiku, kdy se od Havla čekal po nástupu na Hrad programatický projev, rozpovídal se o tom, jak budou vypadat nové uniformy hradní stráže.

Základní Havlův omyl, kterého se v revoluční době dopustil, spočíval ovšem ještě jinde a těsně souvisí s druhým motivem, jemuž Martin Šimečka přičítá, proč se listopadová revoluce tak nepěkně zvrtla. Je jím odpor k levici.

Na to jsme doplatili jednak proto, že nikde jinde než na levici se u nás lidé s kloudnou představu o tom, co obnáší praktická politika na nejvyšší úrovni, nevyskytovali. A jednak proto, že česká humanitně-demokratická tradice je prostě levicová ze své prapůvodní podstaty.

↗

Spousta promrhaného talentu mezi lidmi roku 1968

Znovu zdůrazněme, že nejobdivuhodnější politická schopnost Václava Havla spočívala v tom, že dokázal spojovat rozmanité složky československé opozice proti normalizačnímu režimu. V první trojici mluvčích Charty 77 zastupoval kulturní inteligenci (Jan Patočka akademické prostředí exkomunikované pro svou svobodomyslnost a Jiří Hájek tu byl za demokratické komunisty roku 1968). Tato kompozice se odrážela i v trojici druhé, kde Patočku nahradil Ladislav Hejdánek, Havla Marta Kubišová a Hájka Jaroslav Šabata.

Jednou z Havlových největší chyb (k dalším podobně závažným můžeme přiřadit rezignaci při dělení Československa a upřednostnění slepé oddanosti ke Spojeným státům před snahou o budování silné autonomní evropské pozice) bylo právě to, že v čase revoluce, jako by na svou schopnost spojovat rozličná prostředí rezignoval. Namísto toho se obklopoval lidmi, s nimiž cítil přicházet novou dobu.

Havel měl spoustu skvělých předností, které jeho odpůrci nejsou schopni zpravidla ani dohlédnout, natožpak docenit, ale měl i slabiny. Ta základní spočívala v upřednostňování intuice a improvizace před strategií a realistickým politickým vhledem. Havel byl i v politice dramatikem, měl slabou sociologii a málo rozuměl politice jako řemeslu.

Nechal tak volný průchod své zdrženlivosti vůči lidem roku 1968. Tím ovšem způsobil, že si na každodenní praktické politické dění nedokázal udržet vliv, který by mu umožnil zamezit nástupu technokratů, kariéristů a oportunistů, sešikovaných za Klausem. V jeho týmu mu v kritickém čase chyběli lidé, kteří by měli s praktickou politikou zkušenosti a kteří by byli způsobilí nástupu mocibažných oportunistů čelit.

Ostatně Havel sám se k této své chybě později v různých souvislostech vracel, například když zalitoval, že v revoluční době, kdy by na to jeho autorita ještě stačila, nezarazil nejdestruktivnější projekty Husákova Československa: „stavby socialismu“, elektrárny Temelín a Gabčíkovo. To ale byl jen odvozený detail, nešlo o projekty, nýbrž o celkovou koncepci.

Havel byl se svou autoritou patrně jediným, kdo mohl v této době jasně diferencovat mezi různými typy „osmašedesátníků“. Klíčovou strategií kariérních technokratů, kteří strávili Husákovu normalizaci v závětří, bylo naházet osobnosti roku 1968 do jednoho pytle jako „nepoužitelnou stařinu“, případně v bláznivé jakobínské mánii vyřazovat tu či onu nepohodlnou postavu domnělými či skutečnými, avšak zcela nepodstatnými obviněními ze spolupráce s StB či jinými poukazy na údajné škraloupy z jejich minulosti. Tak se například temný a tupým silám podařilo ochromit Šabatu a zničit Budaje, dva z největších politických talentů té doby.

Havel tomu v něčem čelil — odmítl podepsat lustrační zákon —, té či oné postavy se zastal, ale ucelená strategie mu chyběla. Bohužel nikdo tenkrát u nás nedokázal přijít s podobně fenomenálním nápadem, jakým byla Komise pravdy a usmíření inspirovaná Desmondem Tutu v Jihoafrické republice, která všem pogromistům předem vyrazila trumfy z rukou.

U nás se nic takového nestalo. Touha po odplatě za minulá příkoří doutnala, a poněvadž potřebě spravedlivě se vyrovnat s minulým režimem nebylo nijak celistvě učiněno zadost, bylo možno jí účelově využívat. Hranice mezi různými typy zla a příběhů se rozmatlaly do nepřehledné kaše.

Na jedné straně zavládl bezbřehý relativimus, jako by vystřižený z Hřebejkových filmů, na straně druhé se pěstovalo manichejsky černobílé cejchování lidí beze snahy pochopit každý příběh v jeho jedinečnosti. Přitom elementární smysl pro spravedlnost i těch nejvelkorysejších lidí podnes uráží, jak je možné, že nebyli souzeni autoři vlastizrádného zvacího dopisu z roku 1968.

Doplácíme na to dodnes. Vznikl tu orwellovský institut původně střežící jedinou správnou paměť dějin a primitivní antikomunistická rétorika podnes umetá cestu i těm nejotřesnějším excesům polistopadového vývoje. Všechny hanebnosti od zlodějské privatizace, přes sprosťáctví exekutorů až po epidemii bezdomovectví se tu v posledku omlouvaly tím, že přece máme svobodu, díky níž o tom můžeme mluvit: „Přejete si snad návrat komunistů?“

Vinou této neochoty a neschopnosti rozlišovat se mohlo stát, že předsedou federální vlády se stal sice vcelku sympatický komunistický technokrat z Adamcova aparátu Marián Čalfa a spolu s ním ve vládě zasedli různí normalizační kariéristé typu Tomáše Ježka, Václava Klause, Vladimíra Dlouhého, Josefa Kočárníka či Karla Dyby, ale na druhou třetí kolej byly odstaveny nejskvělejší talenty roku 1968, které už tenkrát vesměs patřily k prostředí, jež představovalo vůči Dubčekovi progresivnější alternativu.

Nepochopení české i slovenské společnosti pro obrovský kulturně-politický výkon jara 1968, kdy se nám vlastně naposledy podařilo jak v kultuře tak v politice utvářet něco mezinárodně platného a celým světem právem sledovaného s velkou pozorností, je tím, co nás podnes sráží k zemi. Rok 1989 byl velikou příležitostí odlišit platné od překonaného, a na to dobré navázat.

Je třeba navíc poznamenat, že tehdejší odpor k „osmašedesátníkům“ byl do jisté míry oprávněný. Jejich snahy obhajovat Dubčeka a umanuté, ničím neinspirující bojování dávno prohrané bitvy budilo spontánní odpor.

Nicméně lidé, kteří kolem roku 1968 podali mimořádný politický výkon vrcholící vysočanským sjezdem, už tehdy byli kritičtí k dubčekovcům, a politicky aktivní zůstali po celou normalizaci, měli patřit k hlavním postavám listopadové revoluce. Že se to nestalo, bylo důsledkem specifického odporu k levici, ale také nenahraditelnou ztrátou, která způsobila, že takto oslabená revoluční elita nedokázala lépe čelit nástupu Klausových a Mečiarových fundamentalistů.

Václav Havel byl vůdcem revoluce, člověkem, v jehož rukou se v daný revoluční moment soustřeďovala obrovská moc. Je jeho — a opravdu jen jeho — odpovědností, že nedokázal prostor pro nejlepší talenty generace roku 1968 vytvořit a plně se o ně opřít. Namísto toho dal zcela nepřiměřený vliv normalizačním kádrům jako Čalfa a Klaus a nastupující generaci lidí bez zkušeností a s naivními, pošetilými představami o politice, kteří se v disentu objevili až během Gorbačovovy perestrojky. Jejich nejtypičtějším představitelem je Saša Vondra, který Chartu 77 podepsal až v roce 1988, ale bylo jich takových mnohem mnohem víc.

Uvědomme si, že dnes jsme k roku 1989 vzdálenější, nežli jsme byli tenkrát k roku 1968. Mnohé postavy roku 1968 měly před pětadvaceti lety kolem šedesátky, byly ještě plné sil a mohly mnoho přinést. Fakt, že se mezi hlavními osobnostmi v listopadu 1989 nevyskytli lidé jako A. J. Liehm, Milan Kundera, Jiří Pelikán, Šimečkův otec Milan, Ludvík Vaculík, že předsedou federální vlády se nestal někdo z dua Rudolf Battěk a Jaroslav Šabata, to jsou chyby Václava Havla, které prostě nelze přehlédnout, jakkoli nadále budeme trvat na tom, že jeho celková úloha v našich moderních dějinách — a to včetně dějin polistopadových — je v principu kladná.

Nesporně největší škody tato neschopnost rozlišovat mezi různými postavami roku 1968 napáchala v ekonomice, a vlastně způsobila, že se aspirace revolučních náměstí roku 1989 rozpustily v krutě neúspěšném, bláznivě fundamentalistickém ekonomickém experimentu. A tím se dostáváme k třetímu bodu Šimečkovy cenné sebereflexe.

↗

Pětadvacáté výročí 17. listopadu. Foto Saša Uhlová, DR

Ekonomové museli hrát jednu z ústředních rolí, šlo o to jací

Slavná průpovídka Billa Clintona, vysvětlující, jak se mu mohlo podařit porazit George Bushe, vítěze ve studené válce a osvoboditele Kuvajtu říká: „Ekonomika, troubo“.

Opravdu se jedná o sektor z řady hledisek stěžejní. Jinak tomu nemohlo být ani v roce 1989. Však se zde svrhával režim, opírající se o legračně dogmatický „vědecký světový názor“, podle nějž byla ekonomika základnou, vše ostatní nadstavbou.

V roce 1989 bylo navíc jasné, že stojíme před zásadní transformací a masivními přesuny majetků. Nejpečlivěji skrývaným tajemstvím revoluce roku 1989 a také její největší katastrofou, která způsobila valnou většinu neduhů následného vývoje, se stala fenomenálně nekompetentní ekonomická reforma provedená týmem kolem Václava Klause. Hodnotíme-li, co se stalo, střízlivě a z odstupu, je pravděpodobné, že Klaus a jeho tlupa fanatických neoliberálních pokusníků v české ekonomice napáchala větší škody než čtyřicet let vlády komunistů.

Kupónová privatizace, která měla ze všech občanů udělat vlastníky, ve skutečnosti vedla k rozkradení či zničení obrovských majetků a vytvořila v české společnosti oligarchickou sociální strukturu, ohrožující samu podstatu fungování demokracie. Přitom se nedá říct, že by se stalo něco, co by tehdejší nadšenecká družina kolem Klause nezamýšlela.

Klaus i jeho souputníci ve svém fanatismu mluvili o tom, že „je třeba na chvíli zhasnout“, že „nejlepším způsobem, jak se zbavit komunistů je udělat z nich kapitalisty“, že je třeba „prchat před právníky“. Anebo si připomeňme rozhovor s Janem Stráským: Ano, kradlo se. Také bývalý poslanec Zdeněk Bárta vzpomínal, jak na něj tehdejší Klausův korunní princ Petr Čermák v parlamentu řval: „Teď se přerozdělují obrovské majteky, teď se krade!“ Zadělávalo se tím ve společnosti na křivdy, které bohužel patrně nepůjde napravit jinak než až během příští revoluce — k tomu ale níže.

Chybou, opravdu zásadní chybou revolucionářů roku 1989, nebylo, že dali prostor ekonomům nebo že jim důvěřovali; v tom se Martin Šimečka mýlí. Ekonomickou reformu bylo nutné provést. Chybou bylo, že — do značné míry vinou nedůvěry v politiku a iluzí o tom, co politika obnáší, a vinou neschopnosti rozlišovat mezi postavami roku 1968 — dopustili, aby se architekty ekonomické reformy stali ambiciózní normalizační kariéristé z okruhu Václava Klause, namísto praktiků z Šikova týmu reformátorů roku 1968, z nichž mnozí osvědčovali svou politickou statečnost a kompetenci po celou dobu trvání normalizace.

Na tomto místě ovšem nelze přehlédnout, že mezinárodní kontext nebyl příliš příznivý. Ekonomická globalizace stála na samém počátku. Zdálo se, že lidé, kteří chtějí aplikovat teorie, jež spojili s tehdy vábivě znějícími jmény Margarety Thatcherové a Ronalda Reagana, jsou mnohem současnější, než lidé, kteří plánovali reformy v roce 1968 a pak si během normalizace prostě jenom zachovali občanskou integritu.

U příležitosti loňského úmrtí pozapomenutého velkého Klausova protihráče Václava Valeše zde leccos ve své vzpomínce poodkryl Petr Pospíchal. Strašlivé škody, které tehdejší vyklizení prostoru Klausově skupině způsobilo, popsal v knize My a svět v éře neoliberalismu Miloš Pick. V rozhovoru pro Deník Referendum promarněnou příležitost, která se tehdy nabízela, popsal nedávno Petr Kajnar. Vědomí toho, že tu byla reálná příznivější alternativa, je tedy v určitých prostředích živé.

Je ale obrázkem bídy a zideologizovanosti českého veřejného provozu, že tato znalost nepatří k běžné intelektuální výbavě účastníků debat, že jména špičkových ekonomů té doby jako Vlasák, Vrba, Valeš či Pick jsou pozapomenuta a místo nich dostávají příležitost k vzpomínání packalové a hochštapleři typu Klause, Dlouhého, Kočárníka či Třísky, kteří zapříčinili státu nevyčíslitelné škody a v ekonomické oblasti by měli být zdiskreditováni jako hokejový trenér, který by dokázal českou reprezentaci přivést k sestupu, ne o jednu, ale o dvě divize níž.

Můžeme mít za vcelku nesporné, že Československo bylo v roce 1989 díky dědictví roku 1968, intelektuálnímu zázemí řady příslušníků tehdejší elity a díky poměrně slušnému stavu národního hospodářství v postavení, z nějž se mohlo při správném postupu a vedení stát prosperující, občansky vyspělou sociálně-demokratickou zemí skandinávského typu. Nesporné také je i to, že právě cosi takového si lidé demonstrující v ulicích přáli.

S Martinem Šimečkou souhlasím v tom, že část příčin promarněné šance roku 1989 je třeba přičíst nedůvěře tehdejších revolucionářů v politiku, neochotě ji vzít vážně a provozovat ji jako řemeslo se všemi jejími zákonitostmi. Svou roli jistě sehrála i předsudečnost k čemukoli levicovému, která zejména způsobila, že jsme nevyužili potenciál nejlepších lidí generace roku 1968, a naopak jsme dovolili kariéristům z Husákovy éry, aby mnohé z těchto lidí ostouzeli účelovými a z kontextu vytrženými poukazy na jejich minulost.

Nesouhlasím naopak v tom, že je na místě apriorní nedůvěra k ekonomům. Nebýt dvou prvních nedostatků, revoluční elita by dokázala čelit brutálnímu nástupu neoliberálních ekonomů jistě daleko lépe.

Václav Havel během revoluce, po ní, a pak zejména v druhé půli devadesátých let a v odporu proti opoziční smlouvě, většinou hrál v kulturně-politické rovině roli strážce původního ideálu roku 1989. Ve většině sporů srdnatě stál na sympatičtější straně, ale v těchto klíčových aspektech se během revoluce opravdu dopustil fatálních chyb i on sám.

Revoluce nicméně nebyla „zrazená“, jak píší v prafrázi titulu Trockého knihy o revoluci v Rusku kolegové z Alarmu. A už vůbec ne tím, že se prezidentem nestal Dubček. Revoluce, každá revoluce, jak píše v předmluvě k Trockého klasickému textu Jaroslav Šabata, je zrádná. O té sametové můžeme spíše říct, že byla ukradena. Lidmi kolem Klause a Mečiara.

Buďme ale spravedliví. Šimečka a další intelektuálové, kteří vedli revoluci v jejích prvních fázích, si nemusejí nakládat větší díl odpovědnosti, než jim náleží. Možná chybovali, ale podmínky, do nichž vstupovali, byly opravdu těžké.

A celkově buďme s obviňováním kohokoli opatrní. Patřil jsem k lidem, kteří si svého času nechali ukrást mnohem menší úspěšnou revoluci ve Straně zelených. Vím tudíž, jak strašně těžké je čelit spojenému náporu radikalizačních jakobínských tendencí, kariéristů a oportunistů.

↗

Pětadvacáté výročí 17. listopadu. Foto Saša Uhlová, DR

Poznámky k příští revoluci

Jeden z řady v roce 1989 smutně opomenutých talentů roku 1968, Ludvík Vaculík, říkává, že komunismus skončil a místo něj zde máme příčiny, z nichž vznikl. Říká to už patnáct let, a tak pomalu nastává čas začít k tomuto A dodávat i B.

Pokud žijeme v příčinách vzniku komunismu, pak se přímo nabízí dovodit, že nemohou trvat věčně, že pohyb spěje k dalšímu dějinnému zvratu, který současné pořádky v reakci na jejich fatální nedostatky nahradí... inu řekněme teď raději „něčím jiným“. A žijeme-li v příčinách vzniku komunismu, hleďme přemýšlet, jak to zaonačit, aby se příští bouřlivý pohyb směrem nalevo, s nímž je nutné počítat a který už je ostatně v chodu, zvládl bez brutálních excesů, jež nastaly, když za to vzali Lenin s Trockým.

Lidové moudro praví, že kdo si z dějin nevezme poučení, je odsouzen k tomu si je prožít znovu. Máloco může v tomto ohledu nabídnout tak poučné čtení jako texty českých demokratů z období 1945-1948, když se tu „příčiny vzniku komunismu“ odstraňovaly minule. „Nechtěli jste socialismus malý, budete mít velký,“ oznamoval tehdejším Babišům, Bakalům a Kellnerům v Dnešku mluvčí tehdejšího tábora demokratů Ferdinand Peroutka.

O tom, že kapitalismus končí, se tenkrát vůbec nedebatovalo. Zestátňovat chtěli všichni, všichni tu také chtěli socialismus, včetně Peroutky či hrdinky dnešních Mladých konzervativců Milady Horákové. (A všichni také byli zajedno v tom, že je nutné vystěhovat české Němce.) Spor se vedl pouze o to, zda se má jít cestou demokratickou, nebo cestou diktatury.

Mimořádná cena Šimečkova textu tak tkví i v jeho citu pro smysl revoluce. Tak pronikavé politické myšlení se skutečně vidí zřídka a má velikou hodnotu. Stojí za to si vštípit, že moment revoluce je vzácným údobím, kdy se stanovují systémové parametry na dlouhou dobu dopředu. V krátkém čase se zásadně mění principiální věci, s nimiž pak lze zase po dlouhou dobu hýbat už jen pomalu a málo. Šimečkova metafora s „velkým třeskem“ je trefná.

Každá revoluce je zrádná. A prakticky každou revoluci lze interpretovat jako zrazenou, poněvadž vzhledem k bouřlivosti a nevyzpytatelnosti dějů, nutně vždy skončí v některých ohledech jinak, než jak její osnovatelé zamýšleli.

Jakkoli bychom i z toho důvodu upřednostňovali evoluční pohyb ke kýženým změnám, sledujeme-li střízlivě společenské danosti, je pravděpodobnější, že nějakou revoluci ve svém životě většina z nás zažije. Uvažujeme-li nejen v měřítku celospolečenském, ale rovněž o dílčích institucích, v nichž působíme, pak je pravděpodobné, že dokonce několikrát za život.

Definičním znakem revoluce je, že málokdy, prakticky zcela výjimečně, ji lze plánovat předem. Věci zkrátka narůstají, dlouho spějí odněkud někam jen velmi zvolna, často zdánlivě beznadějně pomalu, a pak ráz na ráz — jako při velkém třesku — vzniknou okolnosti, které uvedou revoluční děje do pohybu.

Anebo také ne. Drobná práce zlepšující veřejné poměry, anebo třeba jen zpomalující destrukci, má ale vždy cenu i sama o sobě. Výsledek nikdy není v rukou jen těch, kteří o něco hodnotného ve veřejné sféře usilují. Vždy záleží i na nadosobních okolnostech.

Vypraví se příběh z roku 1910. Úctyhodný politik a profesor, na nějž velká část spořádané vlastenecké pospolitosti pohlížela z řady důvodů skrz prsty, slavil šedesátiny. Gratulovat mu přišel kruh nejbližších přátel, oslovovali ho ctihodný kmete a bilancovali jeho úctyhodnou dráhu. V jednu chvíli se „starý pán“ prý ohradil: „Děkuji vám, ale tak nějak cítím, že to nejdůležitější mám teprve před sebou.“

Masarykův příběh je instruktážní. Celý život preferoval drobnou práci, postupné zlepšování poměrů. Nebýt světové války, jež před něj postavila nutnost zahraniční akce, zřejmě by dnes nebyl znám mimo úzký okruh expertů, tak jako nejsou příliš známa jména nejnadějnějších demokratů z nešťastných let 1945—1948 Oty Hory či Vladimíra Krajiny, anebo jména těch, kteří mohli dát sedmdesátým a osmdesátým létům minulého století úplně jiný charakter, pokud by se podařilo udržet platnost mimořádného vysočanského sjezdu KSČ, jenž se konal po přepadení Československa vojsky Varšavského paktu.

Moment revoluce, ani podmínky pro ni si často nevybíráme. Jak ukazují vzpomínky přímého aktéra dění listopadu 1989 Petra Pospíchala vycházející právě touto dobou v Deníku Referendum, revoluce není ničím, na co se lze se vším všudy připravit.

↗

Pětadvacáté výročí 17. listopadu. Foto Saša Uhlová, DR

Pokusíme-li se zhodnotit zkušenosti listopadové revoluce, co se v ní osvědčilo a co ji naopak oslabovalo, můžeme nabídnout k úvaze všem budoucím revolucionářům následující zásady:

1. Snažit se udržet co nejširší soudržnost po co nejdelší dobu. Snahou má být organizovat podle principu „kdo nejde proti nám, jde s námi“, nikoli podle fundamentalistického kréda „kdo nejde s námi, jde proti nám“. (Už z toho důvodu nemají protizemanovské protesty s velkorysým étosem listopadu 1989, který se nesl v duchu hesla „Nejsme jako oni“, pranic společného. Integrovat společnost dnes nemůže nikdo, kdo neprojeví pochopení pro hluboké frustrace společnosti, z nichž se zrodilo Zemanovo vítězství nad Karlem Schwarzenbergem, v němž spíše nežli nositele havlovské tradice, jímž je jen zčásti, mnozí lidé spatřovali člena dvou otřesných pravicových vlád, které tu napáchaly větší škody, než by kdy mohl Zeman z Hradu.)

2. Hledat spojence i na druhém břehu. To je v danou chvíli opravdu obtížné, když ani brilantní Martin Šimečka se k pravici už dnes nejspíše nepřihlásí. Testovat si takovou schopnost ale dobře lze na vztahu k Václavu Havlovi: není prakticky představitelná širší společenská shoda na nějakém pro českou společnost příznivém scénáři, který by v sobě nezahrnoval respekt, byť v některých ohledech kritický, k tomu, co zde Václav Havel a jeho kolegové vykonali a oč usilovali, ať už před rokem 1989, během něj, anebo po něm. Václav Havel byl součástí odvěkých snah o lepší svět.

3. Pěstovat schopnost pracovat politicky, které se nikde jinde nelze učit lépe než v politických stranách. Tím nemá být řečeno, že smysl nemá — často dokonce podstatně větší smysl — působení v občanských iniciativách. Ale především je zapotřebí úplně opustit blud o tom, že tyto dvě sféry politické práce jsou či mají být odděleny nějakou neprodyšnou membránou. Není k tomu žádný rozumný důvod. Pokud je to pro vás jen trochu možné, do nějaké politické strany prostě vstupte.

4. Dávat si pozor na revolucionáře dvanácté hodiny. Před lidmi, kteří se vynoří až během revolučních dějů jako Klaus, anebo v době krátce před nimi jako Vondra, zásadně dávat přednost prověřeným dlouhodobým spojencům, byť by člověku s nimi osobně nemuselo být tak příjemně, anebo i tehdy, pokud se mu jeví politicky vzdálenější než oportunisté, kteří se z logiky věci vždy snaží vyhmátnout populistické příležitosti okamžiku.

5. Pěstovat schopnost rozlišovat, vidět věci v jejich komplexnosti, aniž by se ztrácela ostrost pohledu a upadlo se k planému relativismu. Jedním z nejhorších nešvarů, který způsobuje sesuv české veřejné debaty, je puzení zastávat jednostranné krajní názory: „komunisté“, „antikomunisté“, „pravičáci“, „levičáci“, „pravdoláskaři“, „pražská kavárna“, „zemanovci“, „karlovci“, Drulák, Havel, Zeman, Schwarzenberg, to vše jsou fenomény, k nimž se dnes vesměs pokládá za nutné říkat co nejhalasnější, „ano“, nebo „ne“, ale přitom je daleko potřebnější naučit se říkat „ano“ i „ne“. Začalo to patrně už v jakobínské fázi listopadové revoluce cejchováním „osmašedsátníků“ a „estébáků“. To se nemělo dopustit. A teď je to třeba změnit.

6. Ekonomiku podřídit službě společnosti. Trh, formy vlastnictví, ekonomické vztahy se musí důsledně podřídit demokratické samosprávě a hospodářství mají řídit lidé, kteří to akceptují. Na druhé straně nesmí vzniknout dojem, že podnikaví lidé, živnostníci, kteří své živobytí získávají způsobem, jenž je současně i veřejnou službou, patří do jednoho koše se spekulanty, kteří z čísel vyrábějí větší čísla, predátory, kteří se pokoušejí ovládnout celá odvětví a pak těžit ze svého monopolního postavení, či s parazity přisátými k veřejným rozpočtům. Trh i demokracie byly i před kapitalismem a budou i po něm.

Každopádně bude nutné postarat se o to, aby síla peněz nemohla ovlivňovat tvorbu politických rozhodnutí: demokracie nemůže být podřízena tržním vztahům. Kapitalismus jako politický systém musí skončit.

7. Postarat se o to, že média budou loajálně a svobodně plnit komunikační potřeby demokratické společnosti, nikoli hájit partikulární politické či finanční zájmy svých vlastníků. Na benevolenci vůči temným ekonomickým přesunům během privatizace mělo nepochybně zásadní vliv, že sám hlavní deník polistopadové éry Mladá fronta Dnes, vznikl vytunelováním původní Mladé fronty.

8. Vědět, že Praha není svět. Revoluce roku 1989 prohrála i proto, že se chovala přezíravě k lidem mimo Prahu. I tady se ztratila spousta talentů a zakládalo se na mnohá nedorozumění přetrvávající podnes. Když Klaus posléze prováděl převrat uvnitř Občanského fóra, mohl k tomu využít i frustrací regionálních struktur OF.

9. Ze všeho nejdůležitější je rozvíjet mírumilovnou a svět v tomto směru posilující Evropskou unii.

A to je všechno.

Pokud pečlivě sledujeme trendy ve světě: narůstající sociální krizi, rychlý rozvrat klimatu i další v katastrofu přerůstající ekologické problémy, celkové chřadnutí demokracie a narůstající mezinárodní napětí, není těžké předvídat, oč může v příští revoluci jít. Vlastně můžeme znovu chtít to, co jsme chtěli v letech 1968 a 1989: společnost s přátelskou atmosférou, sociálně soudržnou, ekologicky udržitelnou, s vyspělou demokracií, pečující o vzdělanost svých občanů; takovou, ve které platí, že nejdál se dojde s poctivostí.

A máloco tu může být tak prospěšného jako přemýšlení o tom, co jsme chtěli v revolucích dřívějších, v čem a proč se to zvrtlo. Aby se nám nestalo, až budeme příště odstraňovat příčiny vzniku komunismu, že to zbabráme tak jako minule.