Listopad 1989 jako inspirace příští revoluce

Listopad 1989 byl revolucí, která měla skvělé aspirace, bohužel se je z velké části nepodařilo naplnit. Zkoumejme proč a berme ji jako zdroj inspirace i poznatků, které uplatním v revoluci příští, až přijde její čas.

Jakub_cb

Jakub Patočka

24.11.2014 19:04

Související

Těžko se přít o tom, že na čtvrtstoletí vývoje po listopadu nemůžeme pohlížet s hrdostí. Po pětadvaceti letech dost dobře nelze tvrdit, že ještě pokračuje transformace, za neduhy dneška už nelze věrohodně svádět vinu na „komunisty“. Vznikla nová kvalita a pohled na ni budí víc odporu než zalíbení.

Poprvé od počátku dvacátého století jsme my Češi prožili souvislých pětadvacet let v svobodném, samosprávném státě, bez vážného otřesu, bez války, bez okupace. O to chmurnější je na výsledky pohled.

Pokud však jde o sám listopad 1989, mýlili se jak ti, kdož tvrdili, že není co slavit, tak i ti, kteří se domnívali, že jeho ideál střeží máváním červenou kartou Miloši Zemanovi. Kdo listopad 1989 ve vnímavém věku zažil, pamatuje si jej především jako vzácný čas soudržnosti, sounáležitosti, laskavosti, milého humoru, který snad ve všech lidech vyplavoval na povrch jejich dobré stránky.

Revoluční Havlův slogan Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí se tehdy nepokládal za klišé, byť v dnešní zcyničtělé době se mu zleva zprava posmívají lidé s frivolním vztahem k oběma: k pravdě i k lásce. Tehdejší snad v něčem naivní, ale čarovnou atmosféru křehké krásy kouzelně vystihl Karel Plíhal v písni Podivná kometa, včetně moudré skepse předjímající budoucí deziluzi. I to je detail stojící za připomínku: hudebním žánrem sametové revoluce byl folk.

Utkvěly mi také proudy lidí, které se v pondělí 20. listopadu valily na brněnské náměstí Svobody, ačkoli si ještě nikdo nemohl být jist, zda policie nezasáhne jako proti studentům na Národní. Tahle nejsilnější stránka listopadu 1989 by se neměla zapomenout: vědomí, že když se lidé dobré vůle spojí a ruku v ruce se za něco nasadí, mohou uspět.
Pětadvacáté výročí 17. listopadu. Foto Saša Uhlová, DR

Věděli jsme, co chceme
Listopad v českých zemích revolucí opravdu byl a jeho královskou myšlenkou, základním tíhnutím snad všech, kteří se jí účastnili, bylo vytvořit společnost ve všech ohledech svobodnou, demokratickou, pluralitní. S obnovou tržních vztahů v ekonomice se počítalo jako se samozřejmostí, ale za samozřejmost se nepokládal všeobecný primát vlastnictví soukromého. Bralo se za jasné, že sociální vymoženosti zůstanou nedotčeny, snad jen tam, kde je svírala tuhá byrokracie, se měly naplnit živým obsahem.

Není pravda, že jsme nevěděli, co chceme. Pokud čteme program Občanského fóra z 26. listopadu 1989, případně o rok starší manifest Hnutí za občanskou svobodu Demokracii pro všechny, setkáme se s politickými představami, které imponují podnes, jsou stručné a jasné. Jednoduše řečeno: šlo o to navázat na československou humanitně-demokratickou tradici, uzpůsobit ji nové éře a dále ji v ní rozvinout.

Vezměme si třeba tuto pasáž z provolání studentů k dělníkům a rolníkům z 19. listopadu 1989:
"Myslíme:

  • na dělníky a dělnice pracující v podmínkách urážejících lidskou důstojnost v textilkách, konzervárnách, slévárnách, dolech a jinde,
  • na mladé rodiny bez bytů,
  • na důchodce a všechny sociálně slabé a potřebné,
  • na špínu korupce a stínové ekonomiky, které se dnes už nedokáže nikdo a žádná oblast národního života vyhnout,
  • na nezasloužená privilegia mocných,
  • na hanebný stav našeho školství, zdravotní péče a životního prostředí."
Ale prakticky všechny texty z této doby obsahují přesvědčení, že je třeba pečovat o sociální soudržnost. Všudypřítomné bylo rovněž odhodlání zásadně změnit vztah k přírodě, respektovat ekologické meze. A všichni také chtěli prohlubovat demokracii důrazem na soustavnou účast občanů při rozhodování. Názor, že základním organizačním principem ekonomiky má být místo plánu soutěž, byl všeobecný, ale znamenal i to, že se má jednat o poctivou soutěž různých druhů vlastnických forem.

To, co jsme tehdy chtěli, ostatně formuloval ve svém novoročním projevu roku 1990 prezident Václav Havel: „...Za svůj třetí úkol považuji podporu toho, co vede k lepšímu postavení dětí, starých lidí, žen, těžce pracujících, příslušníků národnostních menšin a vůbec všech občanů, kteří jsou na tom z jakýchkoli důvodů hůře než ostatní. Žádné potraviny či nemocnice nesmí být výsadou mocných, ale nabízeny těm, kteří je nejvíc potřebují.“

A dále: „Možná se ptáte, o jaké republice sním. Odpovím vám: o republice samostatné, svobodné, demokratické, o republice hospodářsky prosperující a zároveň sociálně spravedlivé, zkrátka o republice lidské, která slouží člověku, a proto má naději, že člověk poslouží jí. O republice všestranně vzdělaných lidí, protože bez nich nelze řešit žádný z našich problémů. Lidských, ekologických, ekonomických, sociálních i politických.“

Zásadní otázka zní: proč se to nepodařilo?

Asi nejpozoruhodnější úvahu reflektující listopadovou revoluci roku 1989 napsal Martin Šimečka pro slovenský webový projekt N. Jmenuje se Intelektuáli neprevzali zodpovednosť, tak musel niekto iný. V silném textu, koncipovaném jako omluva dnešní mladé generaci, se autor sice soustředí na slovenské reálie, ale jeho poselství je stejně dobře použitelné i pro české poměry, jistě i proto, že mezi vůdci revoluce v českých zemích zatím nenalezneme nikoho, kdo by se k takto poctivé reflexi propracoval.

Šimečka vypočítává tři příčiny, proč si revoluci nechal původní okruh jejích vůdců z řad intelektuálů vzít tak snadno z rukou: pro své odmítání politiky, pro své odmítání levice a pro svou fascinaci ekonomy. Odtud můžeme vyjít, o jeho analýze diskutovat a případně ji v něčem korigovat či doplnit. Každopádně Šimečkovi patří obdiv, jeho text imponuje smělostí a pokorou.
Pětadvacáté výročí 17. listopadu. Foto Saša Uhlová, DR

Odpor k politice

Václav Havel se dnes čím dál tím více ocitá v pochybné pozici: je buď nekriticky vynášen do oblak, často pro své nejspornější kroky, anebo nekriticky zatracován, a to začasté kvůli činům, s nimiž má pramálo společného, anebo se jich vůbec nedopustil. Je to vpravdě havlovský paradox: sám byl totiž člověkem, který vyznával kritické a nekonformní myšlení a jehož nejoceňovanější předností byla schopnost smiřovat zdánlivě neslučitelné postoje.

Havlova pozice revolučního vůdce byla logickým vyústěním jeho působení v disentu. Pokud dnes například kolegové Fiala a Rychetský v Alarmu tvrdí, že Havel musel být veřejnosti jako prezidentský kandidát nějak „vnucen“ proti její vůli, dopouštějí se stejné manipulace se skutečností, proti níž jindy – často velmi pronikavě – argumentují.

Představa, že by snad měl či mohl být hlavou československé demokratické opozice Alexandr Dubček je stejně senzační jako pošetilá, a chystáme-li se vzápětí Václava Havla pro některé kroky kritizovat, musíme ho zde vzít v ochranu před iluzemi o politice méně realistickými, než byly ty, jež se promítly do nejkrkolomnějších z jeho kroků.

Václav Havel se do role vůdce listopadové revoluce neobsadil sám, ani do ní nemusel být nikým vnucován. Ocitl se v ní díky ústřední úloze, kterou sehrával jako hlava opozice proti Husákovu režimu.

V temném a bezvýchodně vyhlížejícím roce 1975 napsal Husákovi dodnes podmanivý dopis. Patřil k první trojici mluvčích Charty 77. V ní dokázal po celou dobu slaďovat tak protichůdné osobnosti jako Petr Uhl a Václav Benda. Podepsal manifest Sto let českého socialismu. Byl editorem programu Demokracie pro všechny.

Jeho tehdejší politické myšlení bylo nekonformní a silné. Udržoval živý kontakt s nejpronikavějšími podněty tehdejšího evropského politického myšlení. V čase, kdy to nebylo vůbec samozřejmé, kladl důraz na ekologická témata. Jeho esej Moc bezmocných čtou různí aktivisté po celém světě s obdivem dodnes.

Dubček naproti tomu celou normalizaci strávil v ústraní. Byl sice milým, sympatickým symbolem roku 1968, ale přepisy jeho tehdejších rozhovorů s Brežněvem jej usvědčují ze strašlivé slabosti a nekompetence. Stejně tak jako kapitulantský podpis pod moskevskými protokoly.

A fakt, že podepsal zákony umožňující střelbu do lidí, provolávajících jeho jméno, patří k nejkrutějším paradoxům našich moderních dějin. To samo, pomineme-li dvacet let následného mlčení, muselo Dubčeka ze všech úvah vůdců československé revoluce roku 1989 zákonitě vyřazovat. Dubček mezi ně nepatřil jinak než jako užitečný symbol roku 1968.

Ústřední omyl Václava Havla nespočívá ani v tom, co se mu často přičítá jako naivní příchylnost k „nepolitické politice“. Jednak Havlova zdrženlivost vůči neduhům stranicko-politického provozu byla zčásti oprávněná, jednak tímto citátem Masaryka nechtěl říct nic jiného než sám zakladatel československé státnosti: že každodenní účast občanů na veřejném dění je v každé zdravé demokracii pro její kvalitu podstatnější než provoz politických stran.

Že si to jeho různí následovníci přebrali jinak – a promítá se to do odporu k politickým stranám, všeobecně rozšířeného mezi intelektuály a aktivisty podnes – je druhá věc. Havel jistě mohl pro „obranu stranické politiky“ udělat víc zejména v době, kdy viděl, jak se k moci uvnitř Občanského fóra dere družina kolem Václava Klause. Ale její špatný stav mu přímo, na rozdíl od Zemana a Klause, za vinu klást nelze.

Faktem je, že Václav Havel a lidé kolem něj příliš dlouho prožívali listopadovou revoluci více jako děj kulturní, nežli politický. Například chtěli Franka Zappu, který kdysi označil politiku za zábavní oddělení vojensko-průmyslového komplexu, učinit svým zahraničněpolitickým poradcem. Rozmluvil jim to až Bushův ministr zahraničních věcí James Baker. V okmažiku, kdy se od Havla čekal po nástupu na Hrad programatický projev, rozpovídal se o tom, jak budou vypadat nové uniformy hradní stráže.

Základní Havlův omyl, kterého se v revoluční době dopustil, spočíval ovšem ještě jinde a těsně souvisí s druhým motivem, jemuž Martin Šimečka přičítá, proč se listopadová revoluce tak nepěkně zvrtla. Je jím odpor k levici.

Na to jsme doplatili jednak proto, že nikde jinde než na levici se u nás lidé s kloudnou představu o tom, co obnáší praktická politika na nejvyšší úrovni, nevyskytovali. A jednak proto, že česká humanitně-demokratická tradice je prostě levicová ze své prapůvodní podstaty.
Pětadvacáté výročí 17. listopadu. Foto Saša Uhlová, DR

Spousta promrhaného talentu mezi lidmi roku 1968
Znovu zdůrazněme, že nejobdivuhodnější politická schopnost Václava Havla spočívala v tom, že dokázal spojovat rozmanité složky československé opozice proti normalizačnímu režimu. V první trojici mluvčích Charty 77 zastupoval kulturní inteligenci (Jan Patočka akademické prostředí exkomunikované pro svou svobodomyslnost a Jiří Hájek tu byl za demokratické komunisty roku 1968). Tato kompozice se odrážela i v trojici druhé, kde Patočku nahradil Ladislav Hejdánek, Havla Marta Kubišová a Hájka Jaroslav Šabata.

Jednou z Havlových největší chyb (k dalším podobně závažným můžeme přiřadit rezignaci při dělení Československa a upřednostnění slepé oddanosti ke Spojeným státům před snahou o budování silné autonomní evropské pozice) bylo právě to, že v čase revoluce, jako by na svou schopnost spojovat rozličná prostředí rezignoval. Namísto toho se obklopoval lidmi, s nimiž cítil přicházet novou dobu.

Havel měl spoustu skvělých předností, které jeho odpůrci nejsou schopni zpravidla ani dohlédnout, natožpak docenit, ale měl i slabiny. Ta základní spočívala v upřednostňování intuice a improvizace před strategií a realistickým politickým vhledem. Havel byl i v politice dramatikem, měl slabou sociologii a málo rozuměl politice jako řemeslu.

Nechal tak volný průchod své zdrženlivosti vůči lidem roku 1968. Tím ovšem způsobil, že si na každodenní praktické politické dění nedokázal udržet vliv, který by mu umožnil zamezit nástupu technokratů, kariéristů a oportunistů, sešikovaných za Klausem. V jeho týmu mu v kritickém čase chyběli lidé, kteří by měli s praktickou politikou zkušenosti a kteří by byli způsobilí nástupu mocibažných oportunistů čelit.

Ostatně Havel sám se k této své chybě později v různých souvislostech vracel, například když zalitoval, že v revoluční době, kdy by na to jeho autorita ještě stačila, nezarazil nejdestruktivnější projekty Husákova Československa: „stavby socialismu“, elektrárny Temelín a Gabčíkovo. To ale byl jen odvozený detail, nešlo o projekty, nýbrž o celkovou koncepci.

Havel byl se svou autoritou patrně jediným, kdo mohl v této době jasně diferencovat mezi různými typy „osmašedesátníků“. Klíčovou strategií kariérních technokratů, kteří strávili Husákovu normalizaci v závětří, bylo naházet osobnosti roku 1968 do jednoho pytle jako „nepoužitelnou stařinu“, případně v bláznivé jakobínské mánii vyřazovat tu či onu nepohodlnou postavu domnělými či skutečnými, avšak zcela nepodstatnými obviněními ze spolupráce s StB či jinými poukazy na údajné škraloupy z jejich minulosti. Tak se například temný a tupým silám podařilo ochromit Šabatu a zničit Budaje, dva z největších politických talentů té doby.

Havel tomu v něčem čelil – odmítl podepsat lustrační zákon –, té či oné postavy se zastal, ale ucelená strategie mu chyběla. Bohužel nikdo tenkrát u nás nedokázal přijít s podobně fenomenálním nápadem, jakým byla Komise pravdy a usmíření inspirovaná Desmondem Tutu v Jihoafrické republice, která všem pogromistům předem vyrazila trumfy z rukou.

U nás se nic takového nestalo. Touha po odplatě za minulá příkoří doutnala, a poněvadž potřebě spravedlivě se vyrovnat s minulým režimem nebylo nijak celistvě učiněno zadost, bylo možno jí účelově využívat. Hranice mezi různými typy zla a příběhů se rozmatlaly do nepřehledné kaše.

Na jedné straně zavládl bezbřehý relativimus, jako by vystřižený z Hřebejkových filmů, na straně druhé se pěstovalo manichejsky černobílé cejchování lidí beze snahy pochopit každý příběh v jeho jedinečnosti. Přitom elementární smysl pro spravedlnost i těch nejvelkorysejších lidí podnes uráží, jak je možné, že nebyli souzeni autoři vlastizrádného zvacího dopisu z roku 1968.

Doplácíme na to dodnes. Vznikl tu orwellovský institut původně střežící jedinou správnou paměť dějin a primitivní antikomunistická rétorika podnes umetá cestu i těm nejotřesnějším excesům polistopadového vývoje. Všechny hanebnosti od zlodějské privatizace, přes sprosťáctví exekutorů až po epidemii bezdomovectví se tu v posledku omlouvaly tím, že přece máme svobodu, díky níž o tom můžeme mluvit: „Přejete si snad návrat komunistů?“

Vinou této neochoty a neschopnosti rozlišovat se mohlo stát, že předsedou federální vlády se stal sice vcelku sympatický komunistický technokrat z Adamcova aparátu Marián Čalfa a spolu s ním ve vládě zasedli různí normalizační kariéristé typu Tomáše Ježka, Václava Klause, Vladimíra Dlouhého, Josefa Kočárníka či Karla Dyby, ale na druhou třetí kolej byly odstaveny nejskvělejší talenty roku 1968, které už tenkrát vesměs patřily k prostředí, jež představovalo vůči Dubčekovi progresivnější alternativu.

Nepochopení české i slovenské společnosti pro obrovský kulturně-politický výkon jara 1968, kdy se nám vlastně naposledy podařilo jak v kultuře tak v politice utvářet něco mezinárodně platného a celým světem právem sledovaného s velkou pozorností, je tím, co nás podnes sráží k zemi. Rok 1989 byl velikou příležitostí odlišit platné od překonaného, a na to dobré navázat.

Je třeba navíc poznamenat, že tehdejší odpor k „osmašedesátníkům“ byl do jisté míry oprávněný. Jejich snahy obhajovat Dubčeka a umanuté, ničím neinspirující bojování dávno prohrané bitvy budilo spontánní odpor.

Nicméně lidé, kteří kolem roku 1968 podali mimořádný politický výkon vrcholící vysočanským sjezdem, už tehdy byli kritičtí k dubčekovcům, a politicky aktivní zůstali po celou normalizaci, měli patřit k hlavním postavám listopadové revoluce. Že se to nestalo, bylo důsledkem specifického odporu k levici, ale také nenahraditelnou ztrátou, která způsobila, že takto oslabená revoluční elita nedokázala lépe čelit nástupu Klausových a Mečiarových fundamentalistů.

Václav Havel byl vůdcem revoluce, člověkem, v jehož rukou se v daný revoluční moment soustřeďovala obrovská moc. Je jeho – a opravdu jen jeho – odpovědností, že nedokázal prostor pro nejlepší talenty generace roku 1968 vytvořit a plně se o ně opřít. Namísto toho dal zcela nepřiměřený vliv normalizačním kádrům jako Čalfa a Klaus a nastupující generaci lidí bez zkušeností a s naivními, pošetilými představami o politice, kteří se v disentu objevili až během Gorbačovovy perestrojky. Jejich nejtypičtějším představitelem je Saša Vondra, který Chartu 77 podepsal až v roce 1988, ale bylo jich takových mnohem mnohem víc.

Uvědomme si, že dnes jsme k roku 1989 vzdálenější, nežli jsme byli tenkrát k roku 1968. Mnohé postavy roku 1968 měly před pětadvaceti lety kolem šedesátky, byly ještě plné sil a mohly mnoho přinést. Fakt, že se mezi hlavními osobnostmi v listopadu 1989 nevyskytli lidé jako A. J. Liehm, Milan Kundera, Jiří Pelikán, Šimečkův otec Milan, Ludvík Vaculík, že předsedou federální vlády se nestal někdo z dua Rudolf Battěk a Jaroslav Šabata, to jsou chyby Václava Havla, které prostě nelze přehlédnout, jakkoli nadále budeme trvat na tom, že jeho celková úloha v našich moderních dějinách – a to včetně dějin polistopadových – je v principu kladná.

Nesporně největší škody tato neschopnost rozlišovat mezi různými postavami roku 1968 napáchala v ekonomice, a vlastně způsobila, že se aspirace revolučních náměstí roku 1989 rozpustily v krutě neúspěšném, bláznivě fundamentalistickém ekonomickém experimentu. A tím se dostáváme k třetímu bodu Šimečkovy cenné sebereflexe.
Pětadvacáté výročí 17. listopadu. Foto Saša Uhlová, DR

Ekonomové museli hrát jednu z ústředních rolí, šlo o to jací
Slavná průpovídka Billa Clintona, vysvětlující, jak se mu mohlo podařit porazit George Bushe, vítěze ve studené válce a osvoboditele Kuvajtu říká: „Ekonomika, troubo“.

Opravdu se jedná o sektor z řady hledisek stěžejní. Jinak tomu nemohlo být ani v roce 1989. Však se zde svrhával režim, opírající se o legračně dogmatický „vědecký světový názor“, podle nějž byla ekonomika základnou, vše ostatní nadstavbou.

V roce 1989 bylo navíc jasné, že stojíme před zásadní transformací a masivními přesuny majetků. Nejpečlivěji skrývaným tajemstvím revoluce roku 1989 a také její největší katastrofou, která způsobila valnou většinu neduhů následného vývoje, se stala fenomenálně nekompetentní ekonomická reforma provedená týmem kolem Václava Klause. Hodnotíme-li, co se stalo, střízlivě a z odstupu, je pravděpodobné, že Klaus a jeho tlupa fanatických neoliberálních pokusníků v české ekonomice napáchala větší škody než čtyřicet let vlády komunistů.

Kupónová privatizace, která měla ze všech občanů udělat vlastníky, ve skutečnosti vedla k rozkradení či zničení obrovských majetků a vytvořila v české společnosti oligarchickou sociální strukturu, ohrožující samu podstatu fungování demokracie. Přitom se nedá říct, že by se stalo něco, co by tehdejší nadšenecká družina kolem Klause nezamýšlela.

Klaus i jeho souputníci ve svém fanatismu mluvili o tom, že „je třeba na chvíli zhasnout“, že „nejlepším způsobem, jak se zbavit komunistů je udělat z nich kapitalisty“, že je třeba „prchat před právníky“. Anebo si připomeňme rozhovor s Janem Stráským: Ano, kradlo se. Také bývalý poslanec Zdeněk Bárta vzpomínal, jak na něj tehdejší Klausův korunní princ Petr Čermák v parlamentu řval: „Teď se přerozdělují obrovské majteky, teď se krade!“ Zadělávalo se tím ve společnosti na křivdy, které bohužel patrně nepůjde napravit jinak než až během příští revoluce – k tomu ale níže.

Chybou, opravdu zásadní chybou revolucionářů roku 1989, nebylo, že dali prostor ekonomům nebo že jim důvěřovali; v tom se Martin Šimečka mýlí. Ekonomickou reformu bylo nutné provést. Chybou bylo, že – do značné míry vinou nedůvěry v politiku a iluzí o tom, co politika obnáší, a vinou neschopnosti rozlišovat mezi postavami roku 1968 – dopustili, aby se architekty ekonomické reformy stali ambiciózní normalizační kariéristé z okruhu Václava Klause, namísto praktiků z Šikova týmu reformátorů roku 1968, z nichž mnozí osvědčovali svou politickou statečnost a kompetenci po celou dobu trvání normalizace.

Na tomto místě ovšem nelze přehlédnout, že mezinárodní kontext nebyl příliš příznivý. Ekonomická globalizace stála na samém počátku. Zdálo se, že lidé, kteří chtějí aplikovat teorie, jež spojili s tehdy vábivě znějícími jmény Margarety Thatcherové a Ronalda Reagana, jsou mnohem současnější, než lidé, kteří plánovali reformy v roce 1968 a pak si během normalizace prostě jenom zachovali občanskou integritu.

U příležitosti loňského úmrtí pozapomenutého velkého Klausova protihráče Václava Valeše zde leccos ve své vzpomínce poodkryl Petr Pospíchal. Strašlivé škody, které tehdejší vyklizení prostoru Klausově skupině způsobilo, popsal v knize My a svět v éře neoliberalismu Miloš Pick. V rozhovoru pro Deník Referendum promarněnou příležitost, která se tehdy nabízela, popsal nedávno Petr Kajnar. Vědomí toho, že tu byla reálná příznivější alternativa, je tedy v určitých prostředích živé.

Je ale obrázkem bídy a zideologizovanosti českého veřejného provozu, že tato znalost nepatří k běžné intelektuální výbavě účastníků debat, že jména špičkových ekonomů té doby jako Vlasák, Vrba, Valeš či Pick jsou pozapomenuta a místo nich dostávají příležitost k vzpomínání packalové a hochštapleři typu Klause, Dlouhého, Kočárníka či Třísky, kteří zapříčinili státu nevyčíslitelné škody a v ekonomické oblasti by měli být zdiskreditováni jako hokejový trenér, který by dokázal českou reprezentaci přivést k sestupu, ne o jednu, ale o dvě divize níž.

Můžeme mít za vcelku nesporné, že Československo bylo v roce 1989 díky dědictví roku 1968, intelektuálnímu zázemí řady příslušníků tehdejší elity a díky poměrně slušnému stavu národního hospodářství v postavení, z nějž se mohlo při správném postupu a vedení stát prosperující, občansky vyspělou sociálně-demokratickou zemí skandinávského typu. Nesporné také je i to, že právě cosi takového si lidé demonstrující v ulicích přáli.

S Martinem Šimečkou souhlasím v tom, že část příčin promarněné šance roku 1989 je třeba přičíst nedůvěře tehdejších revolucionářů v politiku, neochotě ji vzít vážně a provozovat ji jako řemeslo se všemi jejími zákonitostmi. Svou roli jistě sehrála i předsudečnost k čemukoli levicovému, která zejména způsobila, že jsme nevyužili potenciál nejlepších lidí generace roku 1968, a naopak jsme dovolili kariéristům z Husákovy éry, aby mnohé z těchto lidí ostouzeli účelovými a z kontextu vytrženými poukazy na jejich minulost.

Nesouhlasím naopak v tom, že je na místě apriorní nedůvěra k ekonomům. Nebýt dvou prvních nedostatků, revoluční elita by dokázala čelit brutálnímu nástupu neoliberálních ekonomů jistě daleko lépe.

Václav Havel během revoluce, po ní, a pak zejména v druhé půli devadesátých let a v odporu proti opoziční smlouvě, většinou hrál v kulturně-politické rovině roli strážce původního ideálu roku 1989. Ve většině sporů srdnatě stál na sympatičtější straně, ale v těchto klíčových aspektech se během revoluce opravdu dopustil fatálních chyb i on sám.

Revoluce nicméně nebyla „zrazená“, jak píší v prafrázi titulu Trockého knihy o revoluci v Rusku kolegové z Alarmu. A už vůbec ne tím, že se prezidentem nestal Dubček. Revoluce, každá revoluce, jak píše v předmluvě k Trockého klasickému textu Jaroslav Šabata, je zrádná. O té sametové můžeme spíše říct, že byla ukradena. Lidmi kolem Klause a Mečiara.

Buďme ale spravedliví. Šimečka a další intelektuálové, kteří vedli revoluci v jejích prvních fázích, si nemusejí nakládat větší díl odpovědnosti, než jim náleží. Možná chybovali, ale podmínky, do nichž vstupovali, byly opravdu těžké.

A celkově buďme s obviňováním kohokoli opatrní. Patřil jsem k lidem, kteří si svého času nechali ukrást mnohem menší úspěšnou revoluci ve Straně zelených. Vím tudíž, jak strašně těžké je čelit spojenému náporu radikalizačních jakobínských tendencí, kariéristů a oportunistů.
Pětadvacáté výročí 17. listopadu. Foto Saša Uhlová, DR

Poznámky k příští revoluci
Jeden z řady v roce 1989 smutně opomenutých talentů roku 1968, Ludvík Vaculík, říkává, že komunismus skončil a místo něj zde máme příčiny, z nichž vznikl. Říká to už patnáct let, a tak pomalu nastává čas začít k tomuto A dodávat i B.

Pokud žijeme v příčinách vzniku komunismu, pak se přímo nabízí dovodit, že nemohou trvat věčně, že pohyb spěje k dalšímu dějinnému zvratu, který současné pořádky v reakci na jejich fatální nedostatky nahradí... inu řekněme teď raději „něčím jiným“. A žijeme-li v příčinách vzniku komunismu, hleďme přemýšlet, jak to zaonačit, aby se příští bouřlivý pohyb směrem nalevo, s nímž je nutné počítat a který už je ostatně v chodu, zvládl bez brutálních excesů, jež nastaly, když za to vzali Lenin s Trockým.

Lidové moudro praví, že kdo si z dějin nevezme poučení, je odsouzen k tomu si je prožít znovu. Máloco může v tomto ohledu nabídnout tak poučné čtení jako texty českých demokratů z období 1945-1948, když se tu „příčiny vzniku komunismu“ odstraňovaly minule. „Nechtěli jste socialismus malý, budete mít velký,“ oznamoval tehdejším Babišům, Bakalům a Kellnerům v Dnešku mluvčí tehdejšího tábora demokratů Ferdinand Peroutka.

O tom, že kapitalismus končí, se tenkrát vůbec nedebatovalo. Zestátňovat chtěli všichni, všichni tu také chtěli socialismus, včetně Peroutky či hrdinky dnešních Mladých konzervativců Milady Horákové. (A všichni také byli zajedno v tom, že je nutné vystěhovat české Němce.) Spor se vedl pouze o to, zda se má jít cestou demokratickou, nebo cestou diktatury.

Mimořádná cena Šimečkova textu tak tkví i v jeho citu pro smysl revoluce. Tak pronikavé politické myšlení se skutečně vidí zřídka a má velikou hodnotu. Stojí za to si vštípit, že moment revoluce je vzácným údobím, kdy se stanovují systémové parametry na dlouhou dobu dopředu. V krátkém čase se zásadně mění principiální věci, s nimiž pak lze zase po dlouhou dobu hýbat už jen pomalu a málo. Šimečkova metafora s „velkým třeskem“ je trefná.

Každá revoluce je zrádná. A prakticky každou revoluci lze interpretovat jako zrazenou, poněvadž vzhledem k bouřlivosti a nevyzpytatelnosti dějů, nutně vždy skončí v některých ohledech jinak, než jak její osnovatelé zamýšleli.

Jakkoli bychom i z toho důvodu upřednostňovali evoluční pohyb ke kýženým změnám, sledujeme-li střízlivě společenské danosti, je pravděpodobnější, že nějakou revoluci ve svém životě většina z nás zažije. Uvažujeme-li nejen v měřítku celospolečenském, ale rovněž o dílčích institucích, v nichž působíme, pak je pravděpodobné, že dokonce několikrát za život.

Definičním znakem revoluce je, že málokdy, prakticky zcela výjimečně, ji lze plánovat předem. Věci zkrátka narůstají, dlouho spějí odněkud někam jen velmi zvolna, často zdánlivě beznadějně pomalu, a pak ráz na ráz – jako při velkém třesku – vzniknou okolnosti, které uvedou revoluční děje do pohybu.

Anebo také ne. Drobná práce zlepšující veřejné poměry, anebo třeba jen zpomalující destrukci, má ale vždy cenu i sama o sobě. Výsledek nikdy není v rukou jen těch, kteří o něco hodnotného ve veřejné sféře usilují. Vždy záleží i na nadosobních okolnostech.

Vypraví se příběh z roku 1910. Úctyhodný politik a profesor, na nějž velká část spořádané vlastenecké pospolitosti pohlížela z řady důvodů skrz prsty, slavil šedesátiny. Gratulovat mu přišel kruh nejbližších přátel, oslovovali ho ctihodný kmete a bilancovali jeho úctyhodnou dráhu. V jednu chvíli se „starý pán“ prý ohradil: „Děkuji vám, ale tak nějak cítím, že to nejdůležitější mám teprve před sebou.“

Masarykův příběh je instruktážní. Celý život preferoval drobnou práci, postupné zlepšování poměrů. Nebýt světové války, jež před něj postavila nutnost zahraniční akce, zřejmě by dnes nebyl znám mimo úzký okruh expertů, tak jako nejsou příliš známa jména nejnadějnějších demokratů z nešťastných let 1945–1948 Oty Hory či Vladimíra Krajiny, anebo jména těch, kteří mohli dát sedmdesátým a osmdesátým létům minulého století úplně jiný charakter, pokud by se podařilo udržet platnost mimořádného vysočanského sjezdu KSČ, jenž se konal po přepadení Československa vojsky Varšavského paktu.

Moment revoluce, ani podmínky pro ni si často nevybíráme. Jak ukazují vzpomínky přímého aktéra dění listopadu 1989 Petra Pospíchala vycházející právě touto dobou v Deníku Referendum, revoluce není ničím, na co se lze se vším všudy připravit.

Pětadvacáté výročí 17. listopadu. Foto Saša Uhlová, DR

Pokusíme-li se zhodnotit zkušenosti listopadové revoluce, co se v ní osvědčilo a co ji naopak oslabovalo, můžeme nabídnout k úvaze všem budoucím revolucionářům následující zásady:

1. Snažit se udržet co nejširší soudržnost po co nejdelší dobu. Snahou má být organizovat podle principu „kdo nejde proti nám, jde s námi“, nikoli podle fundamentalistického kréda „kdo nejde s námi, jde proti nám“. (Už z toho důvodu nemají protizemanovské protesty s velkorysým étosem listopadu 1989, který se nesl v duchu hesla „Nejsme jako oni“, pranic společného. Integrovat společnost dnes nemůže nikdo, kdo neprojeví pochopení pro hluboké frustrace společnosti, z nichž se zrodilo Zemanovo vítězství nad Karlem Schwarzenbergem, v němž spíše nežli nositele havlovské tradice, jímž je jen zčásti, mnozí lidé spatřovali člena dvou otřesných pravicových vlád, které tu napáchaly větší škody, než by kdy mohl Zeman z Hradu.)

2. Hledat spojence i na druhém břehu. To je v danou chvíli opravdu obtížné, když ani brilantní Martin Šimečka se k pravici už dnes nejspíše nepřihlásí. Testovat si takovou schopnost ale dobře lze na vztahu k Václavu Havlovi: není prakticky představitelná širší společenská shoda na nějakém pro českou společnost příznivém scénáři, který by v sobě nezahrnoval respekt, byť v některých ohledech kritický, k tomu, co zde Václav Havel a jeho kolegové vykonali a oč usilovali, ať už před rokem 1989, během něj, anebo po něm. Václav Havel byl součástí odvěkých snah o lepší svět.

3. Pěstovat schopnost pracovat politicky, které se nikde jinde nelze učit lépe než v politických stranách. Tím nemá být řečeno, že smysl nemá – často dokonce podstatně větší smysl – působení v občanských iniciativách. Ale především je zapotřebí úplně opustit blud o tom, že tyto dvě sféry politické práce jsou či mají být odděleny nějakou neprodyšnou membránou. Není k tomu žádný rozumný důvod. Pokud je to pro vás jen trochu možné, do nějaké politické strany prostě vstupte.

4. Dávat si pozor na revolucionáře dvanácté hodiny. Před lidmi, kteří se vynoří až během revolučních dějů jako Klaus, anebo v době krátce před nimi jako Vondra, zásadně dávat přednost prověřeným dlouhodobým spojencům, byť by člověku s nimi osobně nemuselo být tak příjemně, anebo i tehdy, pokud se mu jeví politicky vzdálenější než oportunisté, kteří se z logiky věci vždy snaží vyhmátnout populistické příležitosti okamžiku.

5. Pěstovat schopnost rozlišovat, vidět věci v jejich komplexnosti, aniž by se ztrácela ostrost pohledu a upadlo se k planému relativismu. Jedním z nejhorších nešvarů, který způsobuje sesuv české veřejné debaty, je puzení zastávat jednostranné krajní názory: „komunisté“, „antikomunisté“, „pravičáci“, „levičáci“, „pravdoláskaři“, „pražská kavárna“, „zemanovci“, „karlovci“, Drulák, Havel, Zeman, Schwarzenberg, to vše jsou fenomény, k nimž se dnes vesměs pokládá za nutné říkat co nejhalasnější, „ano“, nebo „ne“, ale přitom je daleko potřebnější naučit se říkat „ano“ i „ne“. Začalo to patrně už v jakobínské fázi listopadové revoluce cejchováním „osmašedsátníků“ a „estébáků“. To se nemělo dopustit. A teď je to třeba změnit.

6. Ekonomiku podřídit službě společnosti. Trh, formy vlastnictví, ekonomické vztahy se musí důsledně podřídit demokratické samosprávě a hospodářství mají řídit lidé, kteří to akceptují. Na druhé straně nesmí vzniknout dojem, že podnikaví lidé, živnostníci, kteří své živobytí získávají způsobem, jenž je současně i veřejnou službou, patří do jednoho koše se spekulanty, kteří z čísel vyrábějí větší čísla, predátory, kteří se pokoušejí ovládnout celá odvětví a pak těžit ze svého monopolního postavení, či s parazity přisátými k veřejným rozpočtům. Trh i demokracie byly i před kapitalismem a budou i po něm.

Každopádně bude nutné postarat se o to, aby síla peněz nemohla ovlivňovat tvorbu politických rozhodnutí: demokracie nemůže být podřízena tržním vztahům. Kapitalismus jako politický systém musí skončit.

7. Postarat se o to, že média budou loajálně a svobodně plnit komunikační potřeby demokratické společnosti, nikoli hájit partikulární politické či finanční zájmy svých vlastníků. Na benevolenci vůči temným ekonomickým přesunům během privatizace mělo nepochybně zásadní vliv, že sám hlavní deník polistopadové éry Mladá fronta Dnes, vznikl vytunelováním původní Mladé fronty.

8. Vědět, že Praha není svět. Revoluce roku 1989 prohrála i proto, že se chovala přezíravě k lidem mimo Prahu. I tady se ztratila spousta talentů a zakládalo se na mnohá nedorozumění přetrvávající podnes. Když Klaus posléze prováděl převrat uvnitř Občanského fóra, mohl k tomu využít i frustrací regionálních struktur OF.

9. Ze všeho nejdůležitější je rozvíjet mírumilovnou a svět v tomto směru posilující Evropskou unii.

A to je všechno.

Pokud pečlivě sledujeme trendy ve světě: narůstající sociální krizi, rychlý rozvrat klimatu i další v katastrofu přerůstající ekologické problémy, celkové chřadnutí demokracie a narůstající mezinárodní napětí, není těžké předvídat, oč může v příští revoluci jít. Vlastně můžeme znovu chtít to, co jsme chtěli v letech 1968 a 1989: společnost s přátelskou atmosférou, sociálně soudržnou, ekologicky udržitelnou, s vyspělou demokracií, pečující o vzdělanost svých občanů; takovou, ve které platí, že nejdál se dojde s poctivostí.

A máloco tu může být tak prospěšného jako přemýšlení o tom, co jsme chtěli v revolucích dřívějších, v čem a proč se to zvrtlo. Aby se nám nestalo, až budeme příště odstraňovat příčiny vzniku komunismu, že to zbabráme tak jako minule.

A co si myslíte vy? Diskuse (24 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Dobrá analýza i dobrý demokratický program, Pondělí, 24.Listopadu 2014, 22:02:31

ale na revoluci bych se nespoléhal, ani ji nečekal. Spíše to chce každodenní programatickou i praktickou demokratickou práci. Revoluční romantická lyrika je sice esteticky přitažlivá a vzrušující, ale může vést také k velmi problematickým či přímo protikladným výsledkům. Dvě pozitivní revoluce (1918 a 1989) v minulém století stačí, nyní to chce spíše pokoušet se realizovat ideje svobody, emancipace, rovnosti, spravedlnosti, atd., kterými byly nesené a na něž se brzy zapomnělo, či byly překryty svými opaky. Možná by se mohlo začít pracovat na reformě našich politických stran, sociálně demokratické, liberálních i "křesťanské".

Josef Poláček - Manuální pracovník

Bylo možno jinak? Úterý, 25.Listopadu 2014, 14:00:32

Opravdu zajímavá a důkladná analýza daných událostí, především kolem roku 1989 a 1968. Autorova hodnocení povětšině odpovídají mým vlastním; poněkud méně co se týče současného stavu a možností dalšího vývoje, ale to teď není podstatné.

Chtěl bych se poněkud blíže zastavit u té centrální otázky: jestli v roce 1989 bylo možno jinak, jestli tu existovala reálná alternativa. Můj názor na věc jsem už nedávno vyjádřil v rámci jedné diskuse na dané téma, mohu zde jen opakovat: jakkoli si člověk tehdy mohl přát jinak, nějaký zásadně jiný vývoj (právě s využitím jedinečné domácí tradice slavného roku osmašedesátého) - reálně zřejmě žádná jiná alternativa, nežli restaurace kapitalismu, nebyla.

Jediné o čem by bylo možno uvažovat by byla konkrétní forma toho restaurovaného kapitalismu, jestli se mělo jednat více o "čistý" kapitalismus reaganovsko-thatcherovského typu, anebo dejme tomu o onen u levice stále natolik oblíbený kapitalismus typu skandinávského. (Nemohu osobně posoudit reálný charakter tohoto skandinávského "sociálního státu", nikdy jsem tam osobně nebyl - ale podle dostupných informací by opravdu nebylo záhodno dělat si o něm příliš velké iluze.)

Ale v té porevoluční - a postkomunistické - době asi opravdu ani pro tento umírněný kapitalismus skandinávského typu neexistovaly reálné podmínky. To že se prosadilo klausovské křídlo ekonomů asi nebyla jenom náhoda: byli to prostě oni, kdo dokázali předložit koncept toho nejrychlejšího návratu ke kapitalismu. Přičemž, o "kapitalismu" tehdy ovšem nebyla řeč, vše se schovávalo za eufemismem "svobodného trhu", národ toužil po té hojnosti konzumního zboží kterou znal ze svých turistických výjezdů na Západ, a - nedělejme si iluze - právě toto byl jedním z hlavních motorů celé revoluce.

A - v tomto ohledu bych přece jenom autorovi protiřečil - navzdory mezi levicí stále přetrvávajícímu tvrzení o "zpackané privatizaci" je objektivním faktem, že ekonomická transformace v tehdejším Československu byla ve srovnání se všemi ostatními postkomunistickými zeměmi zdaleka nejúspěšnější. Z čistě ekonomického hlediska, tedy pokud cílem nebylo nic jiného nežli obnovit tržní způsob ekonomiky se soukromým vlastnictvím, Klaus a jeho parta v žádném případě neodvedli špatnou práci. Samozřejmě že se stalo to či ono, co je jim možno vytýkat - ale při natolik obrovské přeměně celého ekonomického systému bylo něco takového nevyhnutelné, a budiž ještě jednou zdůrazněno, všude jinde (s výjimkou východního Německa, které bylo pod kuratelou Německa západního) bylo ještě daleko hůře.
"Osmašedesátničtí" ekonomové sotva mohli nabídnout nějaký podobným způsobem přesvědčivý model transformace; už proto, že jakékoli sociální ohledy by za daných okolností opravdu působily daleko spíše jako brzda.

Zcela jinak ovšem vypadá celá záležitost, když se na ni podíváme z perspektivního, a především z morálního hlediska. Tady nelze nežli přisvědčit autorovi: ano, onen proslulý "útěk před právníky" a všechny podobné akty, to všechno bylo bezpochyby kořenem té morální devastace české politiky, ekonomiky i celé společnosti, která se pak v plné míře ukázala v následujících létech a desetiletích.

V onom zmíněném diskusním příspěvku jsem napsal: restaurace kapitalismu v té reálné situaci neměla zřejmě alternativu. To jediné, o co bylo možno se pokusit, bylo to, aby to ti fundamentalističtí zastánci ryzího kapitalismu neměli tak jednoduché; aby tu od samotného počátku revolučního převratu byla přítomna myšlenka, že veškeré materiální bohatství není člověku k ničemu, nemá-li zároveň svůj nejen sociální, ale především autenticky humánní rozměr.

Jenže, k nastolení takovéto mravní ideje by zde musel být přítomen někdo, kdo by ji dokázal - oproti všeobecnému trendu - prosadit. Snad (snad!!) by to mohl dokázat někdo takový, kdo by měl sílu osobnosti T.G. Masaryka, s jeho bezpodmínečnou odvahou postavit se v zájmu pravdy a humanity třeba i proti všem. Takovouto osobností však v žádném případě nebyl V. Havel: on sice snil o jakémsi humánním světě za podmínek tržní ekonomiky, ale jeho boj - pokud se v tomto směru vůbec kdy reálně o nějaký pokusil - byl jenom bojem rytíře smutné postavy proti větrným mlýnům.

- Bylo by ostatně v této souvislosti nemálo zajímavé vědět, jak by si v dané situaci počínal právě někdo takový jako Masaryk. Ten by byl vyznavači "čistého trhu bez přívlastků" Klausovi dozajista mnohem silnějším protivníkem nežli osobně nejistý a nerozhodný Havel; ale je otázkou, jestli by i taková osobnost jako Masaryk dokázal něco podstatného změnit.

Mnohdy totiž ta proslulá Marxova "ekonomická základna" opravdu převálcuje i ty nejušlechtilejší ideje, i s jejich nositeli.

P7040195_2_

Antonín Havlík - Votice

Úterý, 25.Listopadu 2014, 15:41:54

Já si myslím,že taková osobnost,která by dokázala bojovat proti všem ,tu byla a je.Je jí Miloš Zeman.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Velice cenná analýza Úterý, 25.Listopadu 2014, 17:42:22

Moc pěkná analýza polistopadového vývoje. Zejména se mi líbí tím, že uvádí podstatné myšlenkové proudy, jimiž byly hlavní události po listopadu 1989 určovány. Analýza pana Patočky je cenná také tím, že nabádá k přemýšlení i o jiných možnostech. Skvělá je zejména pasáž, v níž Jakub Patočka zmiňuje stav po konci války 1945.

Nemyslím si (na rozdíl od pana Poláčka), že Klausův postup byl jediný možný nebo dokonce nevyhnutelný. Rozhodně však byl vzhledem k neznalosti všech o pravdě na Západě, k hladu po západním zboží, ke zbrklému nadšení pro návrat do Evropy (za nějž se nechalo ukrýt všechno), nejvíce však vzhledem k počínající globalizaci a dominanci ekonomického liberalismu všude na Západě, nejsnáze realizovatelný.

Na nastolení podstatně spravedlivějšího uspořádání společnosti po příští revoluci bych však nevěřil. Pokud se my lidé nevzdáme způsobu chování a jednání, jejichž cílem má být blaho vlastní, resp. svých nejbližších, nic se změnit nemůže. Za takových podmínek vždy vytvoříme jen a jen svět, v němž jedni žijí na úkor druhých.

Dobře bude až tehdy, až každému z nás - nebo alespoň rozhodující části společnosti - půjde o dobro druhých více, než o dobro vlastní. Nic nesvědčí o tom, že k takovému stavu ducha bychom dnes byli blíže než v listopadu 1989, v únoru 1948, v květnu 1945 či v říjnu 1918. Po každé z těchto „revolucí“ byl totiž nastolen stav, kdy jedni byli nekriticky vynášeni a druzí zatracováni. Pokaždé se budoval stát pro někoho a proti někomu. A takto se to znovu a znovu opakovalo. Musíme uskutečnit onu „revoluci“ hlav a především srdcí, po níž volal Václav Havel. Až pak může mít to další smysl.

Jiří Vyleťal


Petrasek Milan - penzista

Zpackaosti bych dělil na Úterý, 25.Listopadu 2014, 19:28:48

vyhnutelné -
příkladně, že restaurace kapitalismu proběhla a doposud dobíhá v situaci dlouhodobě uměle udržovaného bezprávního stavu - ač natolik slabomyslná česká inteligence a její potenciál státotvornosti nebyla a není.
a nevyhnutelné -
jakou je implantace aktuální podoby kapitalismu neoliberálních etiky.
Je trochu zavádějící, nad stříbropěnnou zde a zítra očekávat konec kapitalismu a nastolení třetí/jiné cesty.
Extra okrajový politický vliv zelených leccos naznačuje.


Vojtěch Klusáček - Brno

Úterý, 25.Listopadu 2014, 22:16:39

Lze doporučit autory, kteří se problematice dlouhodobě a z hloubky věnují. Zejména Miloše Picka (M. Pick - Stát blahobytu, nebo kapitalismus?), nebo Ilonu Švihlíkovu (naposled k tématu http://www.blisty.cz/art/75479.html). Klausovská transformace (v jádru šoková liberalizace) nebyla ani nevyhnutelná, ani úspěšná (ani z čistě ekonomického hlediska), ani z jeho hlavy.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Středa, 26.Listopadu 2014, 05:29:0

Většina lidí kapitalismus tehdy určitě nechtěla. Zato zde byla nevědomá touha po Západě.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Upřesnění Středa, 26.Listopadu 2014, 12:53:49

Já jsem netvrdil, že ta klausovská cesta by byla "jediná možná"; mou zásadní tézí bylo, že v dané konkrétní historické (a emocionální) situaci opravdu zřejmě reálně žádná jiná alternativa k restauraci kapitalismu nebyla dána.

Ta Klausova cesta - v tomto bych se shodoval s panem Vyleťalem - byla k danému cíli prostě ta cesta nejpřímější, a tedy nejjednodušší. A proto se prosadila.

A stejně tak jsem stejného názoru s panem Vyleťalem, že nějaké zásadní alternativy ke kapitalistickému systému nelze docílit, pokud se nezmění základní priority (a tedy motivy jednání) samotného člověka. Tedy naprosté většiny společnosti. A právě tohle je ten problém ze všech největší.

Je samozřejmě možno zkonstruovat takové či onaké e k o n o m i c k é modely, které by případně mohly představovat alternativu k ekonomice kapitalistické; ale změnit člověka, kdo t o h l e dokáže?!...

Nicméně bych poněkud oponoval panu Petraskovi: ano, nastolení či dosažení oné legendární "třetí cesty" mezi dehumanizovaným kapitalismem a totalitarizovaným socialismem nelze očekávat "zde a zítra"; nicméně, tuto cestu je zapotřebí začít hledat už d n e s a třeba právě tady, abychom se na ni - třeba pozítří - mohli konečně vydat.

------------------------------------------

A ostatně se domnívám, že pro tentokrát to dokonale vystihla paní Hájková, vlastně vyloženě geniální zkratkou: lidé nechtěli kapitalismus, ale chtěli Západ. To, že ten "zlatý Západ" nakonec přece jenom není ničím jiným nežli docela obyčejným kapitalismem, jim začalo docházet až tehdy, když metody jeho fungování začali pociťovat na své vlastní kůži.

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Svoboda a demokracie x kapitalismus Středa, 26.Listopadu 2014, 16:19:39

Lidé chtěli v roce 1989 a disidenti už dříve svobodu a demokracii. Kapitalismus tehdy nikdo neřešil. A to byl ten volný prostor, do kterého se vlomil Klaus a normalizační ekonomové - prognostikové. Klaus nám ovšem kapitalismus naservíroval v jeho "čisté" a-sociální podobě. Sice se už tehdy mluvilo o možných alternativách, ale nikdo nepřišel s tak silnou a jednoduchou vizí, nadto podpořenou politicky, stranou jednoho muže - ODS.

S tím Západem - na Západě byla demokracie a tržní ekonomika. Demokracie ovšem není totožná s kapitalismem. Existuje řada modelů demokracie - kapitalismu v a-sociální podobě nejlépe vyhovuje neoliberální - Klausova. Klaus k nám zaváděl neoliberalismus mnohem dříve, než se o něm začalo mluvit jako o dominantní a zároveň krizové podobě liberální demokracie v poslední dekádě.

Jan Dospiva - Orlová

Středa, 26.Listopadu 2014, 21:46:16

Vcelku přesná analýza tehdejších přešlapů. Ale Václav Havel jako jasný kandidát na prezidenta - tak se to možná jevilo z Prahy. Mimo ni se tento návrh, veřejně vyslovený Michaelem Kocábem, mnoha lidem zdál podobně radikální a výstřední jako v článku zmíněný Frank Zappa, nebo jako když kandidoval Vladimír Franz. Kdyby už tehdy byla přímá volba prezidenta, nejspíš by se Václav Havel prezidentem nestal.

A v tom, co se odehrává nyní a co autor nazývá bouřlivým pohybem nalevo, příliš nadějných znamení na změnu poměrů nevidím. Spíš jde o posun k autoritářské levici v alianci s ultrakozervativní pravicí a více či méně otevřenými neofašisty. Jestli nastane nějaká příští revoluce, obávám se, že demokratická nebude.

Petr Litschmann - M.Žižkov

Dvě malé T Středa, 26.Listopadu 2014, 23:41:35

Nechci Jakubovi Patočkovi brát jeho příští revoluci (ani milou jeho druhou větou) a tak si jen vzpomenu dekádu zpět, kdy nám metaforou "velkého třesku" (spíše již bez nadšení pro revoluci/e) zmiňoval 17. listopad ´89 jeden tehdejší brněnský děkan.

Ovšem tato poznamenávání je podobného druhu, jako že: kdyby se dějinám pro-revolucionářů nedostávalo, museli by si je skeptici nejspíše vymyslet ;-)
[Ačkoli tím posledním slovem si vlasně nejsem vůbec jist...]

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Čtvrtek, 27.Listopadu 2014, 07:35:24

Občas se vyprávějí vtipy o vůdcích a politicích, jak nejsou spokojeni s lidem a přáli by si ho vyměnit za nějaký jiný.
A pochopitelně většina přepokládá, že je nutné vyměnit politiky, a lid nechat na pokoji.
Nejhorší ovšem je, že bychom pro novou společnost opravdu potřebovali nejen nové politiky, ale i nový lid. Samozřejmě, že nepřichází v úvahu lid vyměnit en bloc za nějaký fyzicky jiný (to nejde). Ovšem ani nelze ten starý lid natrvalo změnit během několika málo revolučních dní. Na zázraky určitě nevěřím.
Ale stejně potřebujeme nový lid...

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

proboha nechte už všichni toho pitomého vzdychání Čtvrtek, 27.Listopadu 2014, 21:41:50

Milá paní Hájková - kdyby lidé po r. 1989 kapitalismus nechtěli, tak by v následujících etapách tolik nepodporovali (i volebními hlasy a ne jednou) Klause, který jasně a naprosto nepokrytecky říkal, že chce otevřený kapitalismus ... a to ten bez přívlastků.

To jste už zapomněla?

To, co lidé chtěli někdy na přelomu 1989/1990, je úplně bezvýznamné, čili jak říkají právníci "irelevantní" - když v dalších měsících ten kapitalismus chtěli a to efektivně mnoho ...

Kdykoli slyším to pitomé vzdychání, jak lidé nechtěli kapitalismus a jak jim zřejmě byl nějak vnucen proti jejich vůli, dostávám vztek - namlouváte si prostě něco, co není pravda ...

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pane Tejkle, Čtvrtek, 27.Listopadu 2014, 21:51:30

já jsem napsala, že nechtěli kapitalismus, ale Západ. No dobře, tak možná, že trošičku toho kapitalismu chtěli. Ale ne tak moc, aby na ně chodili exekutoři, aby byli bez zaměstnání nebo dokonce nedejbože bezdomovci.
Jestli jste si všiml, tak já ale nevzdychám nad hodným lidem, který byl podveden zlými politiky.
Prostě jenom sním o nějakém jiném lidu...
Mám zkrátka daleko k realismu...

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pátek, 28.Listopadu 2014, 05:11:29

Možná něco o těch negativech tušili. Proč tleskali Klausovi, když jim ten kapitalismus líčil?
Asi z téhož důvodu jako mu tleskali studenti VŠB, když jim vykládal o zrušení školného:
Každý z nich se domníval, že jeho OSOBNĚ se to nebude týkat.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pátek, 28.Listopadu 2014, 07:21:4

Když nikdo nediskutuje, tak já to dopovím.
Chceme-li změnit svět, musíme změnit lidi. Musíme něco udělat především s jejich „srdeční nedostatečností“.
Pokud je to vůbec možné...

Josef Poláček - Manuální pracovník

Vyměnit lid? Pátek, 28.Listopadu 2014, 12:15:40

Paní Hájková, v daném případě naprostý souhlas.

Tohle je myšlenka, kterou jen velice málokdo má vůbec odvahu vyslovit. Především s současné době, s její zabsolutizovanou ideologií demokracie, kdy onen takzvaný "lid" je vydáván v podstatě za ztělesnění dřívějších božstev, za nezpochybnitelnou mravní autoritu a tedy i za nezpochybnitelného suveréna. Tak jako svého času byl nezpochybnitelným suverénem jeden panovník, tak teď je stejně tak nekriticky adorovaným vládcem tento - taktéž jediný - lid.

Proč vlastně? Proč má být tento takzvaný "lid" (čili sumarizovaný počet průměrného návštěvníka hostinského zařízení čtvrté kategorie) kompetentnějším správcem země nežli jednotlivý panovník?

Tím nemá být řečeno, že ten jednotlivec je nutně lepším nežli ona velká masa - jde o to, poukázat na celý ten nesmysl, kdy veškerá pozornost se fokusuje na pouze k v a n t i t a t i v n í faktory, a zcela stranou zůstávají ohledy kvalitativní.

Jak svého času zcela správně poukázal už Aristoteles, dobrým vládcem státu může být i jednotlivec - pokud je skutečně plně zavázán vysokým mravním hodnotám.

To je skutečně rozhodující jsou tyto hodnoty, tato schopnost a připravenost vést řádný a kultivovaný život. Jakákoli změna státu a společenského zřízení k lepšímu je podmíněna právě ochotou společnosti samotné (to jest naprosté většiny tohoto "lidu") k této vnitřní proměně.

Lid samozřejmě není možno "vyměnit". Ale lid je nutno změnit. Nebo přesněji řečeno, ten lid se musí dokázat proměnit sám.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Chtěl lid kapitalismus? Pátek, 28.Listopadu 2014, 12:24:11

Řekl bych, že v té kontroverzi o tom, jestli lid po svrhnutí totalitního, ale stále přece nějak "socialistického" režimu chtěl či nechtěl kapitalismus, přijde na to, na jaký okamžik oné doby se podíváme.

V okamžiku samotného převratu pravděpodobně skutečně ještě převažovala myšlenka uchovat ze socialismu alespoň jeho sociální komponentu, jenom ji doplnit o demokratické instituce a výkonnou ekonomiku.

Ovšem, právě skupině kolem Klause se velice rychle podařilo veřejné mínění překlopit do té polohy, že jenom a jedině kapitalismus je tou správnou cestou. Myšlenky socialismu a solidarity, ještě nedávno živé, se vytratily až neuvěřitelně rychle, pod tlakem tržního hospodářství a s ním spojeného individualismu.

Takže, jediná správná odpověď na otázku, jestli lid chtěl či nechtěl kapitalismus, by asi zněla: chtěl i nechtěl, nacházel se v jakémsi podivném rozpolcení mysli, vlastně ho původně nechtěl, ale velice rychle se jím nechal mravně zkorumpovat.

Petrasek Milan - penzista

Rozpolcení mysli U Tygra v roce 1989 Pátek, 28.Listopadu 2014, 19:36:57

u třetího piva - tedy ve stadiu plného i nezcenzurovaného vědomí, za stolem zaměstnanců Českomoravské Kolben-Daněk. Padá otázka - kdo dnes zastupuje zájmy Vás zaměstnanců a odpověď padá pod stůl. Nikdo neví a nikoho to ani nezajímá - všichni vědí jen to, že to co přijde bude lepší, než to co bylo.
Nevědomost omlouvat je možné, ale zůstane poznatek, že vše zametené pod koberec jednou s tím kobercem pohne.........nechal jsem se poučit.


Jan Buráň - student filosofie

k článku samému Pátek, 28.Listopadu 2014, 20:13:31

Jako "historická" analysa je to skutečně podnětné, ale to revoluční nadšení tedy úplně nesdílím…

"…že moment revoluce je vzácným údobím, kdy se stanovují systémové parametry na dlouhou dobu dopředu. V krátkém čase se zásadně mění principiální věci, s nimiž pak lze zase po dlouhou dobu hýbat už jen pomalu a málo." - Pokud to vezmeme jako axióm, nebylo by snad vhodné ještě uvážit, zda si neponechat určité hodnoty Listopadu, na nichž, jakkoliv se to snad zdá pouze formální, naše aktuální společnost stojí? Jaké by asi hodnoty, jež by vzešli z revoluce teď?

Ono ale s těmi axiómaty ve společenských vědách je to vůbec trochu problematické a např. frase "Pokud žijeme v příčinách vzniku komunismu, pak se přímo nabízí dovodit, že nemohou trvat věčně, že pohyb spěje k dalšímu dějinnému zvratu, který současné pořádky v reakci na jejich fatální nedostatky nahradí…" dost zavání tím, co je (např.) na marxismu nejpseudovědečtějším, totiž formováním historických "zákonů", jako by šlo o zákony přírodní. Měli bychom ale úplně resignovat na hledání jakýchkoliv "pravidel" či "zákonitostí" a držet humanitní vědy jako přísně popisné? Myslím, že ne - tedy pokud si uvědomíme ten rozdíl oproti přírodním zákonům, totiž, že, co se týče společnosti, nejsou "pravidla" 'vždy-' a 'vše-'platné, a musí se k nim tedy přistupovat spíše jako k určitým "principům" či "modům", podle kterých se dějiny často mohou, ale někdy také nemusí odehrávat (asi jako když člověk se sadistickými sklony může, ale také nemusí ony sklony vybíjet na nevinných obětech, a nelze ho tudíž např. "preventivně" zavřít). To ostatně není nijak v rozporu s v článku citovaným "lidovým" varováním před nepoučením se z historie (Jakub Patočka tu možná záměrně opomíjí tu hezkou ironii, že výrok je často připisován Sartreovi, který sám měl s 'poučením z historie' opakovaně docela problém…). Jako jedno z takových dobrých 'poučení' bych viděl i výše citovanou větu o revolučním vytvářením principů pro následující éru, přinejmenším stejně důležitá se mi ale zdá myšlenka (jejímž autorem je Michel Foucault) že totiž právě proto, že revoluce vytváří nové paradigma, nejsme nikdy schopni předvídat, jaké to paradigma bude, neboť dokud ona revoluce neproběhne, jsme stále v zajetí paradigmatu 'před-revolučního', a nedokážeme si tudíž vůbec představit, jaké problémy budou řešit lidé v paradigmatu novém. Musím říct, že toto poučení pro mě, na rozdíl od Foucaulta, vždy bylo (v kombinaci s vědomím neplatnosti marxistické víry v zákonitě vždy positivní vliv revolucí na směřování dějin) spíš varováním - jak jsem ostatně vyjádřil už výše formou sugestivní otázky. Daleko raději bych si vybral v článku taktéž zaznivší motto "Drobná práce zlepšující veřejné poměry, anebo třeba jen zpomalující destrukci, má ale vždy cenu i sama o sobě."

Závěrem bych ještě rád upozornil na, zdá se mi, vnitřně rozpornou 'zásadu budoucím revolucionářům' č. 6. "Ekonomiku podřídit službě společnosti", kde se píše "demokracie nemůže být podřízena tržním vztahům" a zároveň "[k]apitalismus jako politický systém musí skončit". Pokud má skutečně demokracie stát nade vším (což je souhlasu-hodné), pak nelze a priori vyloučit žádný "politický systém" (pokud by nebyl s demokracií v přímém rozporu) a už vůbec ne žádný systém ekonomický, nýbrž právě musí se nechat na svobodné volbě hlasujících, který ze systémů bude zastáván, a mezi těmito systémy musí být ponechána znatelná pluralita.
Na to mi myslím (zákonitě - :) ) někdo namítne, že kapitalism v přímém rozporu s demokracií je. Já na to potom odpovím, že snad pokud ho onen dotyčný bere jako "politický systém", ale v tom případě mi musí vysvětlit, co to znamená (ho tak brát), protože dokud je v moci voličů vybrat si systém jiný (např. socialistický), je kapitalism systémem "ekonomickým" a ne "politickým". Pokud by mi poté tento člověk namítl, že kapitalism je politickým systémem proto, že za pomoci úplatků a lobbingu umožňuje výrazný podíl na politické moci lidem zdánlivě apolitickým, namítnu v odpověď, že to se ale přeci děje i v "nekapitalistických" systémech.

P7040195_2_

Antonín Havlík - Votice

Pátek, 28.Listopadu 2014, 21:21:8

Cyril Svoboda,jako ministr zahraničí tvrdil,že Irák má zbraně hromadného ničení,proto ho musíme napadnout.Když se to neprokázalo a v důsledku toho bylo zabito statisíce lidí,nikdo ho nevypískal,ani po něm nic neházel a on se ani neomluvil.Je velký rozdíl,když premier Topolánek jede do soukromé vily Berlusconiho a když prezident Zeman letí z Číny soukromým letadlem,které tam stejně bylo a on ušetřil čas.Vychvaloval Čínu a dělají to všichni,když s ní chtějí obchodovat.Když byl Schwarzenberg v Saudské Arábii,žádná vejce po návratu na něj nelétala.Ty Zemanovy vulgarity byly jen citace,jak to říci jinak?

Pískot na Zemana připoměl házení vajec po Paroubkovi před 5 lety,ale něco se přece jen od té doby změnilo.Antikomunismus už nezabírá a proti vládě protestovat nemohou,když tam sedí Babiš.Pravičáci potřebují nepřítele,před kterým budou varovat a strašit,je to jejich strategie,to jim vyhrává volby už přes 20 let,nic jiného neumí.Padlo to na Zemana,teď už klid mít nebude.On je ale v jiné situaci než Paroubek,nemusí dělat nic.

Nejsme normálním státem a s Německem to srovnávat nejde,tam volí prezidenta parlament.

Studenty rozezlilo,když prezident řekl,že v listopadu 89 nebyl žádný masakr.Podle slovníku jsou masakrem hromady mrtvol,potoky krve.Nazývat věci pravým jménem,tak je to prosté.

Zemanovo křupanství,je další klacek jeho kritiků.Hovory z Lán 2.listopadu je to nejlepší,co jsem v poslední době slyšel.Po Klausovi je Zeman značná úleva

P7040195_2_

Antonín Havlík - Votice

Sobota, 29.Listopadu 2014, 07:16:16

Omlouvám se všem,můj příspěvek měl patřit pod článek Vykašlete se na Zemana.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Kapitalismus kontra demokracie? Sobota, 29.Listopadu 2014, 13:23:55

Jan Buráň se ve svém příspěvku dotkl tématu, které by vlastně zasloužilo - a vyžadovalo - samostatný text, a důkladnou a zásadní diskusi.

Jaký je tedy skutečně vztah kapitalismu a demokracie? Je možno kapitalismus označit za "nedemokratický", když si ho "demokraticky" zvolí lid, nebo přinejmenším jeho většina?

V prvé řadě se tu ukazuje, jak velice mlhavý a nejednoznačný je pojem "demokracie". V podstatě to není žádné velké překvapení, demokracie je dominantní ideologií současné doby, a jako každá ideologie má tu vlastnost, že ji lze účelově ohýbat tím či oním směrem, podle toho jak se to právě hodí. Nebo, poněkud neutrálněji formulováno, s jakými vlastními představami o "správném" stavu věcí ji právě ten či onen spojuje.

V daném případě tedy proti sobě stojí dvě zásadně rozdílná pojetí demokracie:

1. demokracie je vláda lidu (většiny), a co tento lid rozhodne, je v zásadě v pořádku, a není v žádném případě legitimní to nějakým způsobem zpochybňovat

2. demokracie je to, co objektivně s l o u ž í z á j m ů m lidu (a nikoli zájmům oligarchických či jinak zvýhodněných skupin). V daném případě tedy rozhodujícím faktorem není holá k v a n t i t a odevzdaných hlasů, nýbrž reálná k v a l i t a daného systému respektive přijatých rozhodnutí.

Jak řečeno, jedná se o velice složité téma, a nechci ho tu dopodrobna rozvádět. Ke konkrétnímu případu nástupu kapitalismu v postkomunistických zemích však může být konstatováno tolik: tamějšího lidu se nikdo nikdy nezeptal, chtějí-li kapitalismus. Kapitalismus tam prostě vtrhl. Prosadil se čistě svou ekonomickou silou.

Po ztroskotání (pseudo)socialistických režimů bylo všem jasné, že dosavadní plánované hospodářství je naprosto neživotaschopné. Kapitalismus byl jedinou reálnou alternativou. V prvních převratových momentech se ještě mohla vytyčovat hesla o "pluralitě majetkových forem" - jenže za prvé kapitalismus sám se na nějakou "pluralitu" neptal a neohlížel, prostě prosadil ty formy které jsou mu vlastní, z jeho hlediska nejúčelnější a nejefektivnější.

A za druhé, toto heslo o "pluralitě majetkových forem" jenom odráží starou iluzi (či spíše nepochopení) části levice, jako by pluralita majetkových forem znamenala nějakou reálnou alternativu ke kapitalismu.
Pokud ekonomika jako taková funguje na principech volného trhu, všeobecné konkurence a zisku, pak se v š e c h n y ekonomické subjekty musejí chovat podle zákonů kapitalismu, nechtějí-li ekonomicky ztroskotat.

Takže, ještě k tomu tématu "demokracie kontra kapitalismus": kapitalismus je asi tak stejně demokratický či nedemokratický jako rozhodování trosečníků na voru uprostřed rozbouřeného moře, jestli mají na tom voru zůstat anebo raději naskákat do vody s nadějí, že třeba někde proti proudu doplavou k lepšímu plavidlu.

Kapitalismus je prostě realitou současné doby; a jakákoli demokracie je mu víceméně lhostejná. O nějakém "svobodném a demokratickém" rozhodování mezi kapitalismem a něčím jiným bude možno hovořit až tehdy, až tady nějaká reálná a funkční alternativa k němu bude k dispozici.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Díky Neděle, 30.Listopadu 2014, 11:03:50

Díky za vynikající text a také za odkaz na stejně vynikající analýzu Martina Šimečky. Jeho kritika převládajícího proudu ekonomie je trefná a tento "mainstream" byl základem převládající neoliberální ideologie. Souhlas také s většinou diskuze.

Důležitá je otázka proč podléhame ideologiím. Proč se nás, společnosti, zmocní ideologie na několik desetiletí? Nacionalismus a nacismus, komunismus, neoliberalismus? Proč vystřízlivíme teprve až když v ideologickém omámení napácháme, nebo připustíme napáchat nepravosti a zločiny a spousty škod?

Dovolil bych si doporučit odpovědi, které před několika dny nabídl papa František evropskému parlamentu (25.11.2014)
<www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=21141>
(podotýkám, že František si je vědom, že také náboženské doktriny a instituce se mohou ideologizovat - "démonizovat", jak říkal Paul Tillich.)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.