Nutno přiznat: ve své kritice stávajícího establishmentu a jeho mocenských struktur je Václav Bělohradský čím dál tím radikálnější. Ve svém posledním textu o „demokracii v neoimperiálním věku“ pod titulem „Příliš střízlivýma očima II“ (Salon, Právo 11. 9.) používá formulace, které byly dosud spíše v arzenálu revolučně-anarchistických odpůrců panujícího systému jako takového: „Otevřela se propast mezi realitou demokracie a mainstreamovými představami o ní. Vznešené vyprávění o původu demokratické moci (…) je dnes stejně vzdálené realitě jako rytířské romány.“
Anebo: „Protesty inspirované starými příběhy demokracie jsou jen patetickým blouzněním, podobně jako zápasy Dona Quijota s větrnými mlýny. (…) Co jiného jsou volby, v nichž si bezmocné masy volí ‚antipolitické hrdiny‛, kteří by je měli osvobodit od politiků, ale ti se vzápětí sami stávají politiky a příběh se opakuje?“
Bělohradský spatřuje „prázdno (demokratické) reprezentace“, které se podle jeho názoru snaží zaplnit USA v čele NATO vybudováním svého „globálního neoimpéria“. Hovoří o „antihistorické vůli k neoimperiální moci, maskované jako ‚boj za lidská práva a šíření demokracie'“. Podle jeho podání je „nesmazatelnou skvrnou na historii disidentů z postkomunistických zemí, že brutální přeměnu pojmu lidská práva z antiapologetické kritiky mocenských struktur na apologii neoimperiálních struktur USA pomohli legitimizovat.“
Zkrátka, Bělohradský v současných strukturách institucionalizované demokracie očividně nespatřuje už naprosto žádnou perspektivu; to vše je nakonec jenom klamem, vše je podřízeno odosobněným, hlubšího humánního smyslu zbaveným ekonomickým a mocenským zájmům.
Nežli blíže přezkoumáme tyto jeho vývody, podívejme se ještě, kde tedy on spatřuje možnost se z tohoto uzavřeného kruhu ekonomických a mocenských zájmů osvobodit.
Bělohradský vychází z Marxova textu „Fragment o strojích“ v jeho „Grundrissech“, kde Marx používá termínu „general intellect“, jakožto výrazu obecné produktivní inteligence dané společnosti, která se jaksi „materializuje“ ve strojích, ve strojové výrobě, a tím zpětně ovlivňuje životní podmínky společnosti, stává se tedy sama tvůrčí sociální silou. 
Václav Bělohradský podle Josefa Poláčka zcela obchází skutečnost, že demokracie – navzdory svému názvu – byla vždycky jenom instrumentem pro prosazování čistě partikulárních zájmů. Foto Dušan Radovanovič, DR
Na tomto základě Bělohradský rozlišuje mezi „sociálním časem“ a „ekonomickým časem“. Ten čas sociální je čas pozitivní, smyslotvorný, kde člověk formuje sám sebe jako tvůrčí, produktivní, humánní bytost. Oproti tomu ten čas ekonomický je zaměřený na čirou účelovost, na úzkokolejnou perspektivu ekonomického profitu – a vykazuje neustálou snahu podřídit si ten humánní čas sociální. „Pokus neoimperiální oligarchie vepsat sociální čas do času ekonomického vyvolává rozhodující antagonismus naší doby.“
Bělohradský tuto tezi ještě dále precizuje: „Tím rozhodujícím antagonismem v současné době růstu impéria je spor mezi těmi, kdo kladou otázku smyslu ekonomického růstu, a těmi, kdo se ji snaží potlačit tím, že general intellect, symbolickou komunikaci a sociální solidaritu, podřizují automatismům ekonomického růstu.“
Dále pak ještě naznačuje, u kterých konkrétních protestních respektive sociálních skupin spatřuje potenci překonat logiku stávajícího systému: „Tento antagonismus nelze popsat jako třídní boj; odpor neoimperiální moci mohou klást jen tekutá kritická množství, která se formují vně politických institucí v centru i na perifériích neoimpéria. (…) Pirátské (ne)strany a squaterské aktivity se vepisují do mezer mezi sociálním a ekonomickým časem, a jsou proto klíčovými aktéry toho antagonismu. Svým aktivismem osvobozují general intellect z ekonomických kategorií, v nichž je uvězněn.“
Takže, tolik Václav Bělohradský. Jeho intence jsou celkem jasné a jednoznačné; je možno se tedy k jeho způsobu argumentace bez dalšího připojit?
Prvotní pochybnosti budí už to, že on svou – jakkoli ostrou – kritiku stávajícího systému omezuje očividně jenom na jeho aktuální stav („neoimperialismus“). Jako by předtím existovala nějaká „dobrá“ demokratická reprezentace, která je jenom v současné době deformována.
Bělohradský zcela obchází skutečnost, že demokracie – navzdory svému názvu – byla vždycky jenom instrumentem pro prosazování čistě partikulárních zájmů. Její současný stav očividné podřízenosti zájmům mocenským a komerčním tedy naprosto není její deformací, nýbrž naopak, jejím finálním naplněním, kdy byly jenom odhozeny dosavadní masky.
Stejně tak jeho kritika současné ideologické instrumentalizace lidských práv: jako by celý tento koncept „lidských práv“ měl někdy jiný reálný cíl, nežli jediné opravdu lidské právo, totiž právo na všestranně smysluplnou existenci, zkrátit a zredukovat na pouhou hrstku institucionalizovaných a paragrafovaných negativních oprávnění, která mají pouze pasivní, ale žádný humánně tvůrčí charakter.
Bělohradský a Marx: jak řečeno Bělohradský se odvolává na Marxe, na jeho „general intellect“ - ale činí tak velice svérázným způsobem. Marx spatřuje nevyhnutelnost překonání logiky kapitálu v jeho vlastní dynamice – v jeho potřebě tvůrčí lidské práce, ale zároveň ve snaze právě tuto čím dál tím více omezovat, za účelem maximalizace vlastního zisku. Ponechme teď stranou, do jaké míry je tento Marxův předpoklad skutečně odůvodněný; v každém případě ale Marx argumentuje zcela objektivními procesy produkce a kapitálu.
Víra vkládaná v tekutý hněv
V Bělohradského pojetí se však tyto objektivní kategorie transformují v jakousi vágní, vposledku bezzubou kulturně-morální kritiku stávajících poměrů. Bělohradský chce impuls k přeměně společnosti získat z rezervoáru společenské produkční inteligence, odpírající se úzké logice ekonomických zájmů; podle Marxe ale přesně naopak právě tato sociální skupina je plně pohlcena tou odlidštěnou mašinérií kapitalistické produkce!
Krátce řečeno: jestli by tím oponentem systému měl být dejme tomu příslušník technického „kognitariátu“, technické inteligence – pak jeho aktuálním zájmem není nějaké hledání „smyslu života“ mimo ekonomické kategorie, nýbrž zcela naopak, jeho nejvlastnějším zájmem je čím dál tím více popohánět tu bezduchou mašinérii produkce a konzumu!
Neboť on si tady – na rozdíl od Marxova proletariátu – stále může pěstovat reálnou iluzi své vlastní moci nad touto mašinérií; a navíc je na jejím úspěšném chodu díky svému privilegovanému postavení i materiálně a finančně zainteresován.
A pokud by se snad reálným nositelem onoho „tekutého hněvu“, do kterého Bělohradský zřejmě vkládá celé své naděje společenské rezistence, měly stát ty skupinky pirátů, anarchistů a squaterů, jakožto těch, kteří se tak nějak staví do opozice proti panujícímu establishmentu, pak v daném směru má daleko spíše pravdu Jan Keller se svým zjištěním, že všechny tyto napohled natolik radikální a antisystémové hloučky ve skutečnosti jednají v naprosté shodě se základními principy právě toho systému, který zdánlivě tak zásadně zavrhují!
Jejich základním cílem totiž ve skutečnosti není nějaké hledání smyslu lidské existence, v pozitivním a univerzálním smyslu, nýbrž – jenom jejich vlastní osobní autonomie, jejich ničím a nikým nerušená a nedotčená individualita! A přesně tohle jsou zároveň základní životní principy jak stávajícího liberálního státu (tedy politického establishmentu), tak ale i kapitalismu, s jeho zásadně soukromovlastnickým, tedy individualistickým pojetím!
Tyto anarchistické skupinky tedy brojí proti kapitalismu a jeho strukturám; ale ve skutečnosti nejsou ničím jiným, nežli zrcadlovým obrazem – právě samotného kapitálu! Jsou sice negací kapitalismu – ale jenom negací zdánlivou, jsou pouhou nezralou revoltou, která nakonec kapitalismus neoslabuje, nýbrž naopak posiluje, protože umožňuje vypustit páru z přetopeného kotle sociální a existenciální frustrace.
Kdo může po libosti vybouřit svou frustraci na sociálních sítích či ad hoc protestních akcích, ten už obvykle necítí potřebu k systematické práci, která jediná může vytvořit reálné podmínky překračující logiku panujícího systému. Tento Bělohradského „tekutý hněv“ je jako gejzír: vytryskne do výše s velkým hřmotem, ale vzápětí opět sklesne bezmocně zpátky dolů, a nezůstane po něm více nežli nanejvýš trochu sirného zápachu.
Takže, závěrem: Bělohradský sice může úspěšně budit dojem radikálního a zásadního kritika stávajícího establishmentu; jeho kritika ale klouže nakonec jenom po povrchu věcí, nezasahuje samé jádro systému. Veškeré své úsilí zaměřuje na jevy, které jsou nakonec jenom symptomy nemoci, ale v žádném případě její skutečnou příčinou. Jestliže jeho cílem je obnovit smysl lidské existence v dehumanizovaném světě kapitalismu, pak se s tímto cílem bohužel velice a zásadně míjí.
