Víra ve změnu

Bez víry ve změnu, třeba zdánlivě nemožnou, se život mění v neradostné a beznadějné vegetování, v pouhé opakování bezútěšnosti, která je kolem nás.

Mhauser

Michael Hauser

16.07.2010 08:00

Když starořecký básník Pindaros píše o trestech, které postihly Tantala za krádež ambrosie a nektaru, uvádí, že hlad, žízeň a strach z balvanu nad jeho hlavou, není to nejhorší. Tou největší strastí, která předčí všechny ostatní, je bezútěšný a beznadějný život, zbavený radosti (Olympijské zpěvy I, 60-65).

Pokusme se to převést na současnou situaci. Vypadá to, jako by samotné sociální problémy, omezování životních prostředků, krácení volného času, strach ze ztráty zaměstnání, byly tím nejhorším, co přineslo odbourávání sociálního státu a ekonomická krize. Ale problém je v tom, že i během zlaté éry sociálního státu si mnozí všimli, že lidé sice mají dostatek prostředků a celkem zajištěný život, ale něco důležitého tu chybí.

Sociální stát se dnes pro levici stal jediným vzorem, k němuž se upíná. V šedesátých letech, když přišlo západní protisystémové hnutí, objevila se kritika, která zněla jasně. Sociální stát je spojen s konzumní společností, a jak to vyjádřil Herbert Marcuse, konzumní kultura je represivní, protože materiální dostatek způsobuje, že lidem nevadí, že jsou podrobeni anonymním ekonomickým silám a dalším podobám moci. Represivní konzum známe i z husákovské éry. Jak je to v jednom vtipu z té doby, na česko-polské hranici se potkají dva psi. První řekne, já se běžím do Československa nažrat, a druhý, a já do Polska vyštěkat.

Je proto zarážející, že levice tak nekriticky vzývá sociální stát, jako to jediné, o co má smysl usilovat. Na jedné straně kritizuje neoliberální škrty, které omezily konzumní kulturu (lidé musí šetřit, strachují se o práci…), a zároveň aspoň zčásti mluví proti konzumní kultuře a občanské pasivitě, která s ní jde ruku v ruce.

Je to zvláštní rozpor, který se občas projeví i u dnešních kritických duchů, třeba u Bělohradského. Ten odmítá neoliberalismus mj. kvůli likvidaci sociálního státu, ale zároveň kritizuje růst Růstu, který ovšem byl ekonomickým základem sociálního státu. Pokud myslíme důsledně, pak sociální stát se bez ekonomického imperativu neobejde. Jenom produktivní ekonomika s Růstem umožňuje, aby ne všechno bylo podřízeno ekonomickému imperativu. Bělohradský to snad myslí tak, že neoliberalismus podřídil ekonomickému imperativu vše, kdežto sociální stát nikoliv, ale vyznívá to, jako by se měl ekonomický imperativ škrtnout úplně.

Občas dokonce nastane jakési neúmyslné souznění mezi kritiky konzumu a neoliberály, které bylo vidět v postoji vůči šrotovnému. Obě strany se de facto shodly na tom, že šrotovné není to pravé, i když každý z jiného důvodu. A tak by se dalo pokračovat. Pokud ekonomická krize vede k omezení spotřeby, tak by ji nakonec měl uvítat každý kritik konzumu, zvlášť ekologové, o hlubinných ekolozích ani nemluvě. Celá desetiletí ekologové vyzývali konzumenty k uskromnění, a najednou přijde ekonomická krize, která to zařídí. Ekonomická krize je vlastně uskutečněním ekologických snů o omezení spotřeby.

V tomto myšlení musí být někde chyba. Dobře, omezení spotřeby, lokální ekonomika, sociální stát, ale jsou to ta pravá témata? Nevyvolávají řadu nezamyšlených efektů (tiché spojenectví s neoliberály nebo „rudými konzervativci“)? Není potřeba mnohé zamlčet?

Slavoj Žižek říká, že současná levice připomíná neurotika, který má nutkání neustále mluvit o zástupných problémech, jenom aby nemusel mluvit o tom hlavním. Tím hlavním je ovšem změna celého globálně kapitalistického systému, neboť v něm koření všechny další problémy (ekonomická krize, likvidace sociálního státu, ekologie, migrace, sociální vyloučení). Současná Tantalova muka, bezútěšnost, beznadějnost dnešního života, souvisí s tím, že se dosud chováme jako neurotik. Cítíme, že zásadní společenská změna je to hlavní, ale nechceme věřit, že je možná.

Vzpomínám na dílo pozdního Picassa a vídeňskou výstavu „Malovat proti době/času.“ I když Picasso, celoživotně napojený na ideu komunismu, věděl, že vyhlídky na změnu systému se uzavřely, přesto jí zůstal věrný. Bez víry ve změnu, třeba zdánlivě nemožnou, se život mění v neradostné a beznadějné vegetování, v pouhé opakování bezútěšnosti, která je kolem nás. A snad proto byla jeho posledním obrazem do sebe propletená těla milenců, namalovaná radostným tahem štětce.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Stanislav Hošek - Český těšín

Poznámka Pátek, 16.Července 2010, 15:24:23

Základní myšlenku textu, nutnou potřebnost víry ve změnu nezpochybňuji, ba naopak. V době všeobecné psychické deprese z trvalosti kapitalismu v níž je lehčí představit si konec světa, než konec kapitalismu, vítám.
Jinak je tomu se sociálním státem. Osobně jej sice zásadně odmítám, ale z naprosto jiného důvodu, než z myšlenky, že je možný jenom při „Růstu růstu“, řečeno s Bělohradským.
Za druhé mně vadí v té souvislosti autorovo zjednodušené vidění konzumu. Spíše by se mělo asi hovořit o idejích konzumerismu. Autorovi se ty dva pojmy nechtěně spojily. Konzumem je totiž každá spotřeba, tedy i ta nezbytná. Takže by bylo vhodné v prvé řadě čísly doložit, kolik procent lidí si může u nás dovolit jen onen nezbytný, každodenní konzum. Teprve pak bychom měli kritizovat konzumerismus, zvláště když se zvrhává v životní styl, především u posledních zbytků středních vrstev. A zase by stálo za námahu pokusit se vysondovat, kolik procent lidí si, alespoň u nás, může skutečně dovolit žít kupříkladu podle módních trendů v jídle, pití, cestování, nákupu automobilů, elektroniky a ostatním. A konečně by nebylo od věci, srovnat výdaje v předešlé větě uvedených, s výdaji superboháčů s vlastními letadly, domy na několika kontinentech, vlastními ostrovy, ba dokonce armádami. Cosi ve mně mi říká, že neexistence „konzumu“ té maličké vrstvičky posledně uvedených, by spolehlivě vystačilo na nejnutnější výdaje skutečně sociálně potřebných.

2009_09_19_5372

Bohumír Molnár - Československo

Neděle, 18.Července 2010, 02:19:57

To podstatné pro levici, řekl bych, je svobodný člověk. Jistěže musí být jeho svoboda také nějak materiálně vyfutrovaná (Werich?). Ale osvobození člověka od všech forem útlaku je onou levicovou vizí, o níž má smysl usilovat.

Ne tedy pouze sociální stát, ačkoliv jeho obrana může být dnes dílčím úkolem aktuálním. Ne tedy konzum zaplacený závislostí občana na bankách, zaměstnavateli, státu atd.

Osvobozený člověk je tou levicovou ideou, která vyžaduje změnu celého globálně kapitalistického systému

Tedy pokud připustíme, že levicí není pouze ČSSD

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

Možná Neděle, 18.Července 2010, 15:24:37

že "současná levice" připomíná spíše než neurotika autistu. A možná, že to neplatí jen pro levici.
A možná, že takovéto "květnaté" úvahy nikam nevedou, dokud namísto vize máme televizi a internet.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.