Kapitalismus etických egoistů

Život i dílo zakladatelky individualistické filosofie objektivismu Ayn Randová ukazují, že i největší individualisté pohlížejí na druhé často jako na kolektivy, a k řešení svých problémů potřebují pomoc státu.

Foto11

Tomáš Tožička

20.02.2013 09:06

Související

Zastánci individualismu často představují společnost jako soubor atomizovaných, svobodných, nezávislých a soběstačných jedinců. Jejich jediným cílem je realizace jejich potřeb, můžeme tomu říkat třeba štěstí. Ve skutečnosti stojí ovšem za celou touto filosofií bezmezná důvěra v elity a v jejich vládu.

Odpor k víře, víra v rozum
Jednou z nejznámějších a nejradikálnějších představitelek individualismu je Ayn Randová, zakladatelka filosofie objektivismu. Původně z bohaté petrohradské rodiny, emigrovala po studiích do USA před bolševickou revolucí. Tento traumatický zážitek se promítá často i v jejím díle.

Ve své vizi laissez faire kapitalismu jako nejvyššího společenského zřízení staví kapitalisty na piedestal ochránců lidského rodu. Jsou to ti, kteří nesou na svých bedrech tíhu lidského rozvoje, prosazují individuální svobody a odmítají svazující ideologie jako jsou morálka, tradice či náboženství. Jejich jediným cílem je naplnit vlastní touhy. Nepotřebují, aby se někdo obětoval pro ně, ani aby se oni obětovali pro někoho. Nikomu neslouží a po nikom nechtějí, aby sloužil jim. Pokud uzavírají nějaká společenství, tak pouze taková, která jim přinesou nějaký prospěch. To platí nejen na obchodní či politické úrovni, ale i v osobních vztazích.

Rozum a sobectví jsou jejich hlavními hodnotami, které nepotřebují nic jiného než odstraňování omezení, aby byly ku prospěchu všem. To je také jediným úkolem státu – podporovat tyto budovatelské jedince a odstraňovat jim z cesty překážky, které by jim mohli klást jejich nepřátelé.

To jsou především lidé čekající na pomoc státu – nezaměstnaní či nemocní. Ale také samozřejmě velká část zaměstnanců – dělníci, kancelářské síly, a ze všeho nejvíce odboráři. Prostě ti všichni, kteří čekají na jakousi tzv. spravedlivou odměnu a odpovídající pracovní podmínky a zaštiťují se pracovním právem, místo aby tvrdě pracovali, jako jejich zaměstnavatel, který pro ně vytváří pracovní místa.

Tito atlasové demokracie a kapitalismu nesou dle filosofie objektivismu na svých bedrech osud lidstva. Pokud nedostanou prostor ke své realizaci, svět se zhroutí a osud lidstva bude ohrožen. Ale nad tím oni jen pokrčí rameny a hrdinně počkají na svůj čas.

Podle tezí Randové existuje jen právo a to je vždy individuální. I kolektivní vyjednávání považuje Randová za individuální právo. Proč ne, můžeme říci, že je to právo jednotlivce, ale přináleží mu, jen pokud je součástí nějakého kolektivu v rámci nějakého prostředí. Samozřejmě i nárok národnostních menšin na vzdělávání ve vlastním jazyce, jak ho např. v České republice definují Listina základních práv a svobod a zákon o právech příslušníků národnostních menšin může být vnímán jako individuální právo. V současné době tuto možnost uplatňuje v České republice pouze polská národnostní menšina a to v okresech Karviná a Frýdek-Místek, kde se kolem sedmdesáti procent obyvatel hlásí k polské národnosti.

Ovšem občané, kteří nejsou členy „kolektivu“ národnostní menšiny, mohou toto právo jen těžko uplatnit. Stejný problém mají s právem na sdružování na pracovišti a kolektivní vyjednávání i lidé, kteří se na žádném společném pracovišti nenacházejí a nemají zaměstnavatele, s kterým by vyjednávali. Jako například poustevníci.

V obou případech můžeme ale říci, že si tato „individuální práva pro členy komunit“ ostatní individuální občané odsouhlasili, protože to vyhovuje jejich zájmům a protože to považují za racionální. A racionalita je pro Ayn Randovou ze všeho nejdůležitější. Individualismus tak v tomto pojetí může teoreticky dojít až ke komunismu.

Toho se ovšem bát nemusíme. Její vize jsou zcela jiné. Odpověď zná John Galt.

Kdo je John Galt?
Vrcholným dílem Ayn Randové je její kniha Atlas Shrugged. Volně bychom to mohli přeložit jako Atlas setřásající svět. Název vychází z jednoho monologu v knize, v němž se majitel rudných dolů a velký bonviván Francisco Domingo Carlos Andres Sebastian d'Anconia ptá ocelářské magnáta Henryho „Hanka" Reardena, co by řekl Atlasovi, který drží svět na svých ramenou, krvácí a čím víc síly vynakládá, tím více ho svět zatěžuje. Odpoví si sám. Řekl by mu, aby ho setřásl z ramenou. Prostě aby se ho zbavil.

A to je vlastně poselství celého obsáhlého románu o dvanácti stech stranách. V něm se svět dostane do krize, dochází ropa a vládní byrokrati ve Washingtonu se rozhodnou pro drakonická, paternalistická a z větší části dost hloupá opatření, která se zaštiťují solidaritou a spoluprací. Nutno podotknout, že za těmito opatřeními stojí silné lobby podnikatelů. Ovšem jen těch, kteří jsou úspěšnější v politických intrikách než ve vlastním podnikání.

Ti správní kapitalisté, výzkumníci a umělci, kteří vždy prosperovali a vedli zemi k rozvoji, jsou najednou omezováni ve svém rozletu. Bohužel se nedovíme, proč vlastně tedy došlo ke krizi, když je tolik úspěšných podnikavců. Ale asi už předtím tam byly špatné zásahy státu...

A zatímco se hlavní hrdinové knihy – ředitelka železnice, ocelářský magnát, uhlobaron, olejář a bonvivánský těžař snaží udržet ekonomiku svých podniků v chodu, mizí postupně ze světa významní průmyslníci, manažeři, vědci, umělci a ano i bankéři. A tato zmizení jsou nějak propojena s Johnem Galtem. Naši budovatelští hrdinové, kteří zmizet odmítají, ovšem nekonají nic jako oběť, nebo činnost ve prospěch hospodářství. Všichni deklarují pořád dokola, že to dělají pro peníze, protože se nechtějí s nikým o nic dělit, a krize je problém neschopných.

Nakonec se ukáže, že všichni ti úspěšní individualisté mizí do jakési nové Atlantidy, což je prostě velké údolí zamaskované silovým polem. Tam bájný Jonh Galt využívá nejnovější technologie, o které se s ním kdysi jeho spolupracovníci chtěli dělit, což on striktně odmítl a raději odešel – nejprve do ústraní, později spolu s dalšími do Atlantidy.

A tak vyhlásili kapitalisté v USA stávku. Systém se zhroutil. Elektřinu měli jen byrokraté, takže lidé se ani nemohli dívat na ty hrozné seriály, na jejichž tvorbě by se nepodíleli velcí umělci. Horší je, že nebylo ani jídlo či pitná voda.

Ale když bylo nejhůř, vystoupil v televizi a v rádiu, které jako zázrakem pro tuto chvíli fungovaly, John Galt. V projevu o délce, kterou by mu mohl závidět i Fidel Castro v nejlepších letech, se pokusil lidově vysvětlit principy objektivismu.

A dal pak lidem v USA na výběr, buď si budete pokračovat v úpadku, zatímco my si budeme lebedit v Atlantidě, nebo nás necháte se vrátit. Pokud se však máme vrátit, musíte akceptovat naši morálku a chovat se podle ní. Zubožená lůza samozřejmě souhlasila a tak úspěšní workoholičtí egomaniaci dostali volnou ruku a svět se stal lepším.

Racionalismus jako víra
Podle objektivistické filosofie je svět poznatelný, rozpory jsou dány jen nedostatečnou znalostí. Racionalismus vede k individualismu a egoismu. Kdo to nechápe, není racionální a dělá chyby. Za vše špatné může kolektivismus, který neracionálně preferuje sebeobětování místo prosazování vlastního štěstí. Příkladem může být výklad rasismu.

Podle Randové rasismus převažuje spíš mezi „bílou chátrou než mezi intelektuálně lepšími“. Rasismus je forma kolektivismu, z čehož vyplývá, že rasismus je největší tam, kde je nejsilnější etatismus a naopak, nejlepší formou boje proti rasismu je – jako vždy – laissez faire individualistický kapitalismus.

Jako teoretický konstrukt to vypadá pěkně, kdyby ovšem nejhorší formy rasismu ve dvacátém století nepocházely z kapitalistických zemí – leopoldovská Belgie (následovaná dalšími koloniálními mocnostmi) a hitlerovské Německo; nebo státy, které se přímo za individualistické a laissez faire prohlašovaly, tedy USA, Jihoafrická Republika a Jižní Rhodésie.

Rasismus v těchto zemích nebyl zaveden a udržován „chudou chátrou“, ale bohatým establishmentem. Byť je nutno přiznat, že tito bílý rasističtí kapitalisté dokázali přilákat skutečně mnoho bílé rasistické „chátry“ a naverbovat tyto lidi do armád a bojůvek, které válčily proti lidem jiné pleti, jimž se bílá nadvláda nelíbila.

Právě v tomhle vidíme, že se Ayn Randová dopouští stejného omylu, jako Elias Canetti, který také vidí dav jako nějakou samo se organizující destruktivní sílu. Ale žádný dav není bez organizátorů. Davy útočící na menšiny, davy bořící Berlínskou zeď, davy likvidující čaj v Bostonu, davy lynčující černochy. Ty všechny měly své organizátory, své řečníky i své provokatéry. Někoho, kdo přinesl první návrh ústavy, nebo kdo první přehodil provaz přes větev.

Individualismus se tu stává vlastně jen zástěrkou pro vládu elity, nebo lépe řečeno establishmentu.

To dokládá i Leonard Peikoff, zakladatel institutu Ayn Randové. V televizním rozhovoru pro FOX News z 18. 06. 2008 říkal o možném preventivním útoku na Írán: „Naprosto mě nezajímají neviní lidé. Jestliže budou zabiti, je to odpovědnost jejich vlády, která proti nám iniciovala agresi. V každá válce, když bojujete proti nepříteli, musíte brát každého na daném území jako součást nepřítele (part of enemy). Jinak se nemůžete bránit.“

Pomiňme, že tu obhajuje kolaterální škody včetně dětských obětí, že se zastává kitchenerovsko-hitlerovké totální války proti všem konvencím. Hlavně se tu ukazuje rozpor, se kterým se individualisté, a objektivisté zvláště, nedokážou vyrovnat: Že pokud jde o jejich sobecké individuální zájmy, jsou schopni považovat své individuální nepřátele za kolektiv.

Individualismus a tajná bratrstva
Nejzajímavější na díle Ayn Randové je fakt, že k vyřešení problému světa je – podle jejího románu – potřeba založit tajné bratrstvo. Navíc toto tajné společenství nejen že zná tajemství potřebné ke spáse světa, ale má dokonce i prostředky, jak jí dosáhnout – v případě románu je to motor na statickou elektřinu ze vzduchu. Nakonec tedy i Randová se uchyluje k třídnímu boji, který získává mystickou podobu boje vědoucích proti nevědoucím.

Proti konspiračnímu komplotu neschopných úředníků a podnikatelských ztracenců staví tajné bratrstvo znajících a schopných. Proti falešné solidaritě a hlouposti staví etický egoismus a zdravý rozum. Násilí a destrukce je pro ni legitimní všude tam, kde je schopný jedinec omezován neschopnou společností.

Spojení těchto vědoucích jedinců a jejich vláda je pro Ayn Randovou tím jediným východiskem z bídy tohoto světa. Všichni jedinci jsou svobodní a mohou být i racionální, jen někteří jsou prostě svobodnější a racionálnější. Morálku si sice může vybrat každý sám, ale jen pokud si vybere tvrdou práci a ten správný racionalismus. Tvrdá práce a egoismus jsou dobro, altruismus je zlo.

Ayn Randová jako silná kuřačka onemocněla na sklonku života na rakovinu plic, její léčba byla hrazena ze státního programu Medicare, tedy té největší hrůzy, kterou USA vyprodukovaly. Život je prostě složitější než ideologie.

A co si myslíte vy? Diskuse (17 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Skvělý článek, aneb kde hledat duchovní zdroje Středa, 20.Února 2013, 11:17:24

Výborný článek, pane Tožičko. Velice oceňuji Vaše sociální cítění.

Ideologie, kterou zastává Ayn Randová, a která je vlastní kapitalismu, čerpá z jednoho mylného křesťanského učení. Z kalvinismu. Kalvinismus byl uznán katolickou církví za herezi, tedy za mylné učení. Hlavní jeho myšlenkou je předurčení, které říká, že jsou lidé vyvolení, tedy takoví, kteří, obdarováni Bohem mimořádnými schopnostmi, jsou oprávněni rozhodovat o ostatních. Ti ostatní jsou Bohem zavrženi a předurčeni k tomu, aby vyvoleným do roztrhání těla sloužili. (Tak se s nimi také v 16.st. zacházelo. V kalvínských dolech pracovali pětileté děti, a když vysílením dítě padlo, nebo zemřelo, bylo hozeno na hromadu mezi mrtvé a umírající.) Vyvoleným patří dary země, protože to jsou oni, kteří je svou pílí a nadáním si zaslouží, zatímco zavrženým patří jenom bič a nikdy nekončící práce ve prospěch vyvolených. Kalvinismus je také zdrojem anglického liberalismu, z něhož čerpá liberalismus americký.

Kalvinismus je svou podstatou dualismus (rovněž uznán katolickou církví za herezi), který je ideologií protikladů, resp. nenávisti. Vždy musí být někdo proti někomu, jinak systém nefunguje. Příběh Ayn Randové a románu, o němž se zmiňujete, se nemůže odehrávat jinde, než v silovém poli lásky a nenávisti.

Odehrává se v něm také kapitalismus. Také on potřebuje své bohaté a chudé, úspěšné a neúspěšné, podnikavce, jimž nesmí stát nic v cestě, a lidi práce, kteří nesmí stát podnikavcům v cestě. Výtěžky práce pak patří pouze těm jedněm, těm druhým jen do té míry, aby mohli těm prvním mohli dále sloužit.

Také komunismus byl dualismem a potřebovat ke svému žití nenávist. Stavěl proti sobě ty, kteří se ztotožňovali s jeho ideologií a ty, kteří ji považovali za nesprávnou. Své zavržené, své odpůrce, likvidoval v ruských gulazích (často nelidskou prací), podobně jako kalvinismus (rovněž nelidskou prací). Tvrdil sice, že s protiklady skončí, že společenské třídy (buržoazie a dělnictvo) postupně zaniknou, ale vytvořil třídy nové, které stály opět proti sobě. Vyvolenou nomenklaturu, která mohla všechno a zavržený zbytek, který musel to, co mu nomenklatura dovolila.

Nás nespasí žádné „ismy“ žádné lidské teorie o společném soužití, ale jedině láska člověka k člověku.
Jiří Vyleťal

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Kalvinismus a demokracie Středa, 20.Února 2013, 12:16:35

Kalvinismus nebyl jen otcem kapitalismu, jak tvrdí Max Weber, ale také demokracie, viz Komárková: Původ a význam lidských práv, prostřednictvím britských disidentů a amerických puritánů.

Hodit všechno zlo na kalvinismus je příliš povrchní a laciné. Co výbojný španělský katolicismus? To byla láska k jihoamerickým a středoamerickým indiánům, o protireformačním řádění v našich zemích po Bílé hoře ani nemluvě. To, že katolicismus považoval kalvinismus za herezi ještě mnoho neznamená, Jan Hus byl také upálen jako heretik. A to o těch pětiletých dětech pochází odkud? Ze stejných zdrojů jako údajná hereze?

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Středa, 20.Února 2013, 12:19:52

rasismus je skutečně typičtější pro bílou chudinu než pro bohaté.

Internacionála bohatých má rasismus velmi ztlumen - používá se jen navenek ...

Jiří Silný - Brno

Zjednodušování Středa, 20.Února 2013, 13:22:45

je svůdné, ale nepomáhá. Vzájemně si předhazovat historii zločinů spáchaných ve jménu nějaké víry nebo nauky vlastně opakuje to, proti čemu se pan Vyleťal vymezuje - dualismus dobra a zla. V současné době jsou pozice reformovaných (kalvínských) církví z Jihu v kritice globálního kapitalismu zdaleka nejradikálnější. Např. http://www.wcrc.ch/sites/default/files/Accra%20Conf%20ENG_0.pdf

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

O co mi v reakci na článek šlo - odpověď panu Šimsovi Středa, 20.Února 2013, 14:51:10

Vážený pane Šimso,
v mé reakci na článek pana Tožičky mi šlo o poukázání na zdroje myšlení, jež je hlavním tématem článku. Kalvinismus jedním z těch zdrojů - rozhodně nikoliv zanedbatelným - bezpochyby je. Nešlo mi tedy o porovnávání hříchů minulosti různých křesťanských denominací.

Informace o pětiletých dětech je z knihy „Duchovní dějiny Evropy“ od Friedricha Heera, z kapitoly „Od Kalvína k Descartovi a Pascalovi“, ze strany 399, druhý odstavec shora. Mírné chyby jsem se dopustil v tom, že Heer mluví „dětech mezi 6 až 8 lety“.

Knihu mohu co nejvřeleji doporučit. Kdybyste o ni měl zájem a nemohl ji sehnat, velice rád Vám ji půjčím.

Přeji vše dobré a zůstávám se srdečnými pozdravy
Jiří Vyleťal

Tomáš Tožička - Duchcov

Já kalvinista Středa, 20.Února 2013, 17:15:25

I já jsem vlastně spíš kalvinista, i když poznamenaný Arminiánskou herezí, která predestinaci odmítá a nechává to na osobním rozhodnutí.

Určitě však predestinační učení utvrzené na Dodrechtské synodě vliv na nebezpečnou posedlost prací - která se u objektivistů mění až v obsesi - mělo. Ale o tom zase v dalším sloupku...

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

panu Vyleťalovi Středa, 20.Února 2013, 21:25:15

Určitě cesta dál nevede přes předhazování hříchů těch druhých. Trochu se mi zatmělo před očima, když jsem četl o kalvinismu jako o herezi, jako by to byl objektivní fakt. Taky se považuji za duchovní dítko kalvinismu, tím pádem jeho hříchy padají na moji hlavu, k predestinaci, ani k tvrdému kapitalismu se nehlásím, ale uznávám, že historicky na tom něco je, tedy že k tomu vedlo asketické puritánství, které vedlo přesvědčené kalvinisty, že stále jen tvrdě pracovali, zisk nespotřebovávali, ale buď dále investovali nebo kumulovali, atd. Co se týče zdrojů, tak vím, že to zpracovával také Erich Fromm a také vím, že Erazim Kohák se v Americe hlásil buď k anglikánům nebo k luteránům pro tvrdé konzervativní postoje amerických kalvinistů, i když jeho otec se hlásil k reformované, tedy kalvinistické tradici reformace.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Děkuji za odpověď Čtvrtek, 21.Února 2013, 07:34:2

Vážený pane Šimso,
děkuji za odpověď a mám raduji z toho, že jsme si porozuměli.
S přáním všeho dobrého
Jiří Vyleťal

PS.: Kniha, o které jsem se zmínil, je výborná v tom, že systematicky ukazuje myšlenkové proudy, včetně návazností mezi nimi, které vytvářely poměry v Evropě od prvních století našeho letopočtu až do období po 2. svět. válce, tedy prakticky do naší doby. Křesťanství je samozřejmě tou nejrozsáhlejší ideovou základnou, z jejíchž částí jsou myšlenkové proudy utvářeny. Člověk z toho pochopí, že náš dnešek není utvářen událostmi, ale způsoby myšlení, které rozhodující část společnosti bere za své.

Petrasek Milan - penzista

Kapitalisté kteří nesou na svých bedrech tíhu lidského rozvoje, prosazují individuální svobody........... Čtvrtek, 21.Února 2013, 10:23:30

Dobrý doklad takovéhoto úsilí v sociální rovině skýtá péče ČEZské společnosti o uspokojení bulharského občana plody elektrifikace své vlasti.
.

Vy_ohl_d_02

Zdeněk Vyšohlíd - Domažlice

Vážený pane Vyleťale, Čtvrtek, 21.Února 2013, 10:41:10

máte pravdu, že „dnešek je utvářen způsoby myšlení, které rozhodující část společnosti bere za své“; ba tyto „způsoby myšlení“ utvářejí i to, jak určité (zvl. ty „světodějné“) události vidíme. Že v tom všem sehrává fundamentální roli křesťanství, že „je samozřejmě tou nejrozsáhlejší ideovou základnou“ – to je třeba v dnešní době připomínat. Vy to připomínáte, děkuji Vám za to.
Také novověká věda vznikala v atmosféře křesťanské vzdělanosti, a také ateismus. Ale to, co přináší dnešek, je něco jiného než ateismus. Představitelem dneška není ateista, ale neznaboh. K. Kosík tu rozlišoval důrazně: „Jsem ateista, ale nejsem neznaboh.“ A velmi pečlivě vysvětlil, v čem tato diference spočívá.
Potom ovšem zůstává také otázka: Co přináší dnešek ze strany církví? Resp. co přinášejí církve dnešku? Jak se vypořádali s kritikou z 19. stol., s Feuerbachem a Nietzschem? A jestli se vypořádali, tak jak to tlumočí soudobému světu, a to nejen dnešním věřícím?
A jak se nevěřící vypořádávají s nepřehlédnutelným faktem, že zdrojem nebezpečných militaristických nálad se v dnešním světě stávají pohnutky náboženské, resp. za náboženské se vydávající? A jak to reflektuje sebevědomá Evopa, která na první místo klade svou toleranci. Není nábožensky vlažnou, spíš se zařazuje někam mezi ateist a neznabohy.

Petrasek Milan - penzista

Reflexe sbevědomých křesťanů vychází z diagnózy Čtvrtek, 21.Února 2013, 12:26:15

aktuelní patologie křesťanské společnosti - konkrétně z poznatku, že vše co má něco společného s lidským životem je transformováno do tržní podoby. A to pomocí rastru informačního kapitalismu, kterému nikdo neunikne a ve kterém dominuje inteligence zištnosti a sociální charakter racionálního egoisty.
Že vše se stalo investiční činností, která vychází z ekonomie sobeckého srdce a poznatku, že ten kdo se na totální ekonomii života nepodílí, končí pod mostem.
Řeč se stala pouze informačním materiálem, informace jsou na trhu za peníze a peníze měřítkem rozumnosti.
Taková slova jako duše, morálka, láska, touha, bůh jsou likvidovány a vše o pravdě člověka, to co dříve plnilo celé knihovny se dnes vejde na tácek od piva - "člověk je ekonom", je kalkulující individuum na trhu vlastních výhod.
Tento poznatek začíná být akceptován nejen konzervativní inteligencí, ale i měšťanstvem.......doopravdy se domnívám.

Jiří Silný - Brno

Snad by opravdu Čtvrtek, 21.Února 2013, 15:27:26

neškodilo přece jen zauvažovat o tom, že za kapitalismus možná může nejen kalvinismus, ale třeba trochu i ty změněné produkční a ekonomické podmínky, stará známá základna., která si hledá adekvátní ideologické vyjádření. Nebo naopak - některé ideje prostě v dané době nejde uskutečnit, jiné ano. analogicky snad se i neoliberalismus prosazuje nejen díky své neotřesitelné pravdě, ale protože ho protlačili ti, kterým začaly klesat zisky.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Souhlas s panem Vyšohlídem a něco k tomu Čtvrtek, 21.Února 2013, 15:28:44

Vážený pane Vyšohlíde,
já to vidím v podstatě stejně jako vy. Domnívám se, že všechny problémy tohoto světa jsou způsobeny tím, že člověk odmítá Boha a jeho řád.

Nikdo samozřejmě není povinen přijmout Boží věc za svou a podle ní jednat. Z tohoto pohledu je ateismus jistě legitimní postoj. Je to dokonce postoj, o němž se domnívám, že může být samotným Bohem uznán za přijatelný. Není to však postoj naděje v plnosti smyslu tohoto slova. Jestliže náš papež Benedikt říká, že „nevstal-li Ježíš z mrtvých, vlastně se nic podstatného v dějinách nestalo“, pak tím ukazuje na neúplnost poznání i toho nejpoctivějšího ateismu, nikoliv na jeho nepatřičnost. Uniklo mu totiž to podstatné.

Rozdíl mezi ateismem, neznabožstvím, či dokonce hluboce vědomým odmítáním Boha, se odvíjí od individuálního posouzení a také opravdovosti vnitřního postoje dotyčného. Kádrovat nám na tomto místě ale nepřísluší. Nám přísluší projevovat lásku a pochopení i tam, kde jsme přesvědčení, že druhá strana se mýlí. Na posouzení je tu jedině Pán Bůh. Naším úkolem je otevřená náruč.

Otázka, co udělala církev – myšleno nejspíše církev katolická – pro náš dnešní svět, který se evidentně dobře nevyvíjí, je poněkud nespravedlivá. Jistě, církev měla své chyby a má své chyby – ostatně, dělají ji také jenom lidé – ale neměli bychom se ptát spíše Kennedyovskou otázkou: „Co jsme my lidé udělali pro církev, abychom prostřednictvím jí mohli to podstatné dělat pro nás?“

Myslím, že kdyby lidé nabytou svobodu využili také k poznání slova Božího, a kdyby jimi zvolená politická reprezentace byla k církvi vstřícná v dobách působení kardinála Vlka, ozývala by se ze současného pražského arcibiskupství docela jiná slova. Rovněž naše nekritické přijímání propagandy neoliberalismu, jímž jsme vydláždili cestu sociálnímu barbarství, by našlo v církvi – zejména pak v jejím sociálním učení – pádnou oponenturu. K dnešnímu společenskému propadu by nedošlo, anebo by nebyl tak bolestný.

Zkrátka také naše dnešní problémy jsou důsledkem odmítání Boha. Od naší příští vlády budeme jistě právem očekávat podstatné zlepšení. Nezapomeňme však, že problémy, které nás sužují, nejsou řešitelné ani v rámci dokonalejší administrace, ani pouhých hmotných struktur.

Váš Jiří Vyleťal

PS.: To jsem se rozepsal; já vím, jí vím ...

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pane Silný, Čtvrtek, 21.Února 2013, 17:56:12

také bych hledala příčiny spíš v základně. Ideologie primárně nejsou příčinou lidského jednání. To podle mého názoru vychází jednak z vlastní vůle lidí, jednak jsou k němu lidé tlačeni vnějšími okolnostmi. Ideologie je jen zdůvodněním a ospravedlněním určitého jednání. Jak se říká, kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Člověk si vždycky své konání nějak zdůvodní, sám před sebou, i před druhými. Ať je to jednotlivec nebo celá společenská třída. Neoliberalismus není něco, co spadlo z nebe. Kapitalisté se prostě snažili kapitalismus udržet za každou cenu, protože ještě nenašli jiný výrobní způsob, který by jim vyhovoval. A pro rovnost někteří lidé prostě nejsou dělaní. Nebýt neoliberalismu, kapitalismus by dávno skončil.
Někdy mívám pocit, že je stejně marné to lidem pořád dokola vysvětlovat. A tak je to i s tím komunismem.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 21.Února 2013, 18:20:14

Jo, a ještě si myslím, že ateisté ani tak neodmítají Boha (podobně jak o tom píše pan Vyšohlíd), ale v každém případě odmítají církev. Možná jsou etičtí egoisté. Co já vím? :)

Štěpánka Šprynarová - důchodkyně, Praha 1

Etický egoismus Pátek, 22.Února 2013, 08:34:51

nabízí široké pole rozvoji teorie etiky egoismu. Zdá se mi, že na toto pole by patřil též pokus o vysvětlení problému „humanistického bombardování“. Obojí – etický egoismus i humanistické bombardování - se k praktickému altruismu vztahuje stejným typem logiky. S uznáním figury boha to nemá mnoho společného.

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Středa, 27.Února 2013, 17:03:14



Just wanting ?
(o důvodech pro návrat objektivních teorií hodnoty)

Motto:
Cynik zná cenu všech věcí, nezná však hodnotu ničeho.

Oscar Wilde


Dnešní svět „nejlepší ze všech světů“ je vysvětlován prostřednictvím těch nejsobečtějších pravidel, které tvoří dominující (tzv. mainstreamovou) ekonomii, vyučovanou ve školách.

Základní obecně používaná a vyučovaná politická ekonomie má neoklasický charakter a je založená na teorii ceny, která v podstatě měří cenu slábnoucí intenzitou dupání nedospělého jedince při pohledu do výkladu, slábnoucí a klesající intenzitou v míře nakolik je tento infantilní jedinec uspokojován …

„I just want (it) !!“ volá vždy a znovu tento konzumně zdrogovaný jedinec nejen jazykem globalizace, ale ve všech jazycích zeměkoule. Institucionální odlišnosti dovedou maximálně klást jistý odpor trhu jako nejuniverzálnějšímu mechanismu, který je všude týž a všude prorůstá společnost jako nezadržitelná rakovina, ať už byla příslušná společnost předtím postavena na jakýchkoli základech.

Základním existenciálním problémem trhu je a zůstává, že řečeno s docentem Sejákem (viz dále), jak dochází k stále většímu rozvíjení lidských potřeb a schopností je uspokojit, nakonec takový proces ústí až k nadhodnocování jakýchkoli efemérních přání oproti jakékoli skutečné potřebě. Výsledkem je zároveň čím dál infantilnější obraz subjektu, který se v tržní situaci rozvíjí spolu s touto situací …

Civilizace, která se vyvinula dostatečně daleko, potřebuje jako nic jiného na světě kupce-partnera s infantilní psychikou děcka pod vánočním stromečkem – dítka objevem dárku pokud možno sice co nejvíc nadšeného, ale nejlépe ještě týž večer dárkem přesyceného - dárkem, který pak proleží měsíce ve skříni …

-.-.-.-.-.-

Použít infantilitu kupce jako měřítko ceny je řešení dovedené do extrému u moderní monistické (rakouské) teorie hodnoty (ceny).

U klasické politické ekonomie, kde je základem ceny hodnota a hodnota sama je založena na nákladovém a reprodukčním principu, zůstává poptávka poněkud v pozadí.
Ale i sám zakladatel neoklasické ekonomie Alfred Marshall překračuje tento monismus a zavádí dualistickou koncepci, ve které figurují jak skutečné, reálné náklady, tak užitek jako determinanty ceny.

Naproti tomu ultraliberální (rakouská) koncepce hodnoty je už celá založena na přáních. Jedno přání je to zvolené přání. To je to, kdy infantilní jedinec „dupal nejvíc“. Ale i „nákladem“ je zde přání – v tomto případě ovšem to druhé alternativní přání, které muselo být obětováno, kterého se „dupající jedinec“ musel vzdát, aby mohlo být zvoleno to jeho „první přání“, kterému dal v „mučivé volbě“ nakonec přednost …

Nákladem je tedy potom smutek, že infantilní Otesánek nemůže mít všechno – proto jeho druhé o chlup slabší přání úslužní ekonomové použijí jako míru jeho utrpení, jako náklad, kterým platí to, že nemůže mít obojí, že nemůže mít úplně všechno, co chce, že se musí taky něčeho vzdát.

Hodnota je zde dána přáním a zároveň čistou volbou. Ani ne potřebami, ale skutečně jen přáním.
Svobodný jedinec přece ví, co má chtít. A jediným nákladem je zde v této vyhrocené koncepci tzv. obětovaná příležitost. Taková ekonomie je ekonomií hltavého jedince, kterého prakticky nelze nikdy v jeho hltavosti uspokojit …

-.-.-.-.-.-

Ano.

Svobodný jedinec ví, co má chtít.

Hergot, ta doba snad už skončila, kdy jiní věděli, co je pro nás dobré a vhodné. Jedinec skutečně není tím, jehož svobodu bychom měli omezovat.

Jenže o nějaké omezování svobody volby totiž ani v nejmenším nejde (koncepce konformistů TINA (There Is No Alternative) jasně ukazuje, jak málo si konformní hlavní proud cení svobody volby, jak mu byla, je a bude „ukradená“ – mimochodem ona také je „ukradená“)

O co tady jde, je zcela zvrácený mechanismus fungování ekonomiky, který tohoto svobodného jedince SÁM jistým nežádoucím směrem tlačí.

Jde o boj s nežádoucím vlivem – právě na tohoto svobodného jedince. Jedinec ať si s pánembohem zůstane tím svobodným jedincem dál – třebas ve svých volbách ještě reálně svobodnějším.
Proč bychom ale měli považovat za svobodu to, že je na něj soustavou, ve které je zapojen, vyvíjen určitý druh tlaku ?
Pokud tento tlak bude jinou parametrickou soustavou oslaben, bude to snad zásah do jeho svobody ?
Nebude to naopak spíš určitý druh emancipace … ?
Emancipace a tedy osvobození …
… gamblera … ?

O to zde totiž ve skutečnosti kráčí … ne o narušování něčí (jeho vlastní svobody volby) …
Ale o redukci určitého tlaku, který vede k jistým, pro lidstvo prokazatelně nežádoucím volbám …

Ostatně o jakou svobodu jedince zde jde ?

Současná mainstreamová ekonomie není ničím jiných než obrazem neodpovědného, infantilního jedince – svobodného asi tak stejně jako je svobodný posedlý hráč na hracích automatech. Máme tu obraz ukázněného vojáka výroby, který puštěn z kasáren, je schopen se ožrat, pokácet popelnici, vyspat se s cundrou, prostě řádit.

A tato kombinace, tedy kombinace
a) světa, kde se „musí poslouchat jako na vojně“ a kde zdravý rozum v současných komplikovaných strukturách, podobně jako na vojně, nemá místo a
b) světa spotřebitelské svévole „venku“

… to je obraz světa, který budujeme, protože nás i ve škole učí, že to tak má být, že to takto funguje.

-.-.-.-.-.-

Kapitalismus přežil zatím vše.
Naopak reálný socialismus, kterého není příliš důvod litovat, konfrontaci systémů, těchto monster, nepřežil. I tam, kde jí přežil politicky, vládnoucí garnitura zbývajících „socialistických“ států přetváří a čile demontuje ekonomickou základnu bývalého reálného socialismu … a podřizuje se staronovému kapitalistickému paradigmatu …

Kapitalismus přežil.

To proto, že uměl – jak připomíná sarkasticky Joan Robinsonová - dodávat nejlépe zboží, kdežto kterákoli verze té druhé alternativy – bohužel včetně té jugoslávské - to prostě zdaleka tak dobře neuměly.
A člověk silně preferuje systém, který umí zboží dodat nejlépe a nejefektivněji, ať už jsou náklady jakékoli.

Skeptici říkají, že člověk je schopen zaprodat cokoliv, aby zboží bylo ….
Vlastní svobodu, pravomoc i vlastní odpovědnost …


Postoj enviromentálního ekonoma

Docent Josef Seják, který působí na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, na konci své knihy „Základy udržitelné ekonomie přírodních zdrojů
a životního prostředí“ (UJEP, Ústí nad Labem 2005, str. 128) zdůrazňuje :

„Na závěr připomeňme, že neoklasická ekonomie učinila v pojetí ekonomické hodnoty v podstatě krok zpět v porovnání s klasickou ekonomií. Pro klasické ekonomy byla příroda zdrojem užitných hodnot a v důsledku dostatku přírodních zdrojů pouze dílčím zdrojem směnné (ekonomické) hodnoty. Nicméně dospěli k závěru, že hodnota přírodních statků se skládá ze dvou zdrojů : z jejich vzácnosti (či omezenosti) a z množství práce nutné k jejich získání (D. Ricardo, 1956). Neoklasická ekonomie učinila krok zpět v tom smyslu, že koncept hodnoty založila jednostranně pouze na preferencích jednotlivce, tj. pouze na poptávkové stránce, přičemž za základ hodnoty uznává pouze preference vycházející z vlastního prospěchu (self-interesed preferrences).“

Seják pak kriticky hodnotí to, že vliv mainstreamové ekonomie založené na subjektivní teorii hodnoty zasahuje i mnoho enviromentálních ekonomů a ekologů a volá po objektivnějším pojetí kategorie hodnoty (str. 129), když pokračuje a dodává :
„…V této souvislosti je rovněž nepřehlédnutelné, že neoklasický subjektivní koncept ekonomické hodnoty dosti tvrdošíjně přežívá i v nejnovějších učebnicích enviromentální ekonomie, které časti zužují metody oceňování netržních statků a služeb přírody pouze na metody vycházející z preferencí jednotlivce (např. Perman, Yue, Mc Gilvray, 1996, Lesser, Dodds, Zerbe, 1997) a opomíjejí nákladové aspekty a metody oceňování enviromentálních zdrojů (zvýraznil M.T.). Vedle potřeby objektivnějšího pojetí kategorie ekonomické hodnoty, hlavní etická výzva neoklasické subjektivní koncepci ekonomické hodnoty vyplývá ze skutečnosti, že zatímco neoklasický rámec zahrnuje pouze subjektivní hodnotu vlastního prospěchu (pokud jednotlivec nevyjádří určitou preferenci pro nějaký enviromentální zdroj či problém, do té doby nemá podle neoklasické ekonomie žádnou hodnotu), potom ekologičtí ekonomové zahrnují do pojmu ekonomické hodnoty objektivní koncept vnitřní hodnoty přírody (intrinsic value), protože má nenahraditelný význam pro prosazení skutečné udržitelnosti života na Zemi …“

-.-.-.-.-.-

Domnívám se, že nejde jen o ekologii, i když v Sejákově knize jde o ní především.
Osobně se domnívám, že důvod pro návrat k objektivnějším koncepcím hodnoty je zcela namístě i z mnoha jiných důvodů.

Ale předtím ještě jednu poznámku.

-.-.-.-.-.-

Ekonomie provedla podivný a svévolný sémantický posun s pojmem „hodnota“. Pokud se dnes student při studiu ekonomie dozví, jak chybná prý byla kdysi klasická a marxistická objektivní teorie hodnoty, následuje obvykle vylíčení toho, jak potom ovšem nastoupila „ta správná“ subjektivní teorie hodnoty, která se pak prý zcela oprávněně a logicky stala dominujícím přístupem a pohledem na tuto problematiku.

Jenže pojem hodnota tu existuje odpradávna a nezávisle na ekonomii. A hodnota je i hlavní kategorie jedné z filozofických disciplín zvaných axiologie a je zde dostatečně jako pojem zpracována.
No a v této obecné poloze je hodnota všechno jiné než volba – ale zcela a přesně naopak. Hodnota a soubory hodnot jsou naopak vždy parametrem, o které se „nějak volící“ člověk opírá – hodnota není volbou samotnou, ale něčím, k čemu přihlížím, když jednám, když volím z variant svého možného jednání.

Má-li ovšem hodnota tento normativní charakter, pak v pravém smyslu slova žádná hodnota není ani subjektivní ve smyslu individuální volby – mohlo by jít o souhrn subjektivních mínění, který by vytvářel určité pozadí a ovlivňoval by potom individuální volbu aspoň tímto způsobem.

Marx se ostatně dopouští stejné nekonzistence také, když na úseku i té jeho (tedy v podstatě klasické) hodnoty občas mluví o „individuální hodnotě“ jakožto o individuálních nákladech práce na výrobek v konkrétním podniku – viz Kapitál III. díl, kapitola o tržních cenách a hodnotách i jinde …

Tyto individuální náklady ale nejsou žádnou hodnotou – jsou to prostě individuálně utápěné náklady, které se vztahují vůči nějakému společenskému parametru – skutečné zde ovšem objektivní hodnotě.

Hodnota nemůže být totožná s individuální volbou, protože je tu od toho, aby tuto volbu ovlivňovala – jako je tomu v ostatních oblastech, kromě současného ekonomického mainstreamu, ve všech ostatních oblastech, kde tento pojem vyjadřuje přesně opačnou, polární a tedy normativní, axiologickou kategorii, kategorii, která je normou a volbu jednání reguluje, ovlivňuje a řídí …

Proto je z hlediska určité konzistence pojmů v rámci lidského vědění namístě, aby i v ekonomii byla hodnota takovou kategorií, kterou bychom neměli definovat přáním.

Strategie spotřebitelské volby je samozřejmě důležitá – ale patří někam jinam. Pokud jde o kategorii „hodnota“, to by měl být opěrný bod a směrovka, něco, o co se při své skutečně svobodné volbě opírám.

Něco, co mi říká : teď víš potřebné a konej podle svého …

-.-.-.-.-.-

Hodnota by neměla být volba sama …

Hodnota by měla být parametrem a normou rozhodovacích procesů, jako to je v axiologii, jako to je všude jinde než v ekonomii…

V poněkud vzdálené souvislosti bych přesto rád na tomto místě připomenul pošetilost těch politiků, kteří své cíle podřizují výzkumům veřejného mínění až tolik, že ani skutečný vlastní názor ani nemají a jen otrocky slouží výkyvům veřejného mínění, které je ale samo o sobě výsledkem ne příčinou - a mění se pochopitelně na základě jiných příčin než je ono samo.
Dokonce by se s nadsázkou dalo říci, že samo veřejné mínění je negativní příčinou sebe sama – když má veřejné mínění nějaký postoj většinově příliš dlouho, tak – kromě notorických názorových stálic mezi lidmi na určitém úseku – není nic jistějšího, že se tento postoj časem lidem omrzí … a že si najdou něco nového, čerstvého, co by mohlo vzývat nebo proklínat


Závěrem …

Není nic, čeho bych si cenil víc než REÁLNÉ svobody.

Reálné svobody člověka, který není ani v zajetí vnějšího útisku, který ale není ani otrokem přání své hypertrofované infantility.

Ale právě proto se nemohu ztotožnit s (hlavnoproudou) koncepcí, která hodnotu vykládá jako kategorii, kterou definujeme volbou, přáním, preferencí …

Hodnota by po mém soudu měla být i v té ekonomii opěrným bodem, tedy něčím, o co se při své svobodné volbě opírám.

Ne volbou samotnou …


V Chrudimi dne 27. 2. 2013

Miroslav Tejkl


Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.