Peroutkova esej vznikla jako odpověď na velkou hospodářskou krizi. Stejně jako je pro celou řadu současných komentátorů dnešní krize předzvěstí konce kapitalismu, i Peroutka tehdejší krizi chápal jako jeho soumrak. V těchto pasážích se mýlil — západní Evropu sice čekala světová válka, ale po ní třicet let kapitalistického rozkvětu.

Mýlil se ale jen proto, že poválečné ekonomické uspořádání prakticky odráželo přesně ty myšlenky rozumné politické regulace, kterým nechal Peroutka ve svém textu zaznít. Jednalo se o představu kapitalismu zapuštěného do širších společenských vztahů a podřízeného politickým pravidlům (někdy se proto mluví o „zapuštěném liberalismu“).

Velmi pravděpodobně se budou mýlit i ti, kteří čekají brzký rozpad dnešního globálního kapitalismu. Ovšem — řečeno s Peroutkou — jen tehdy, pokud myšlenky rozumné regulace kapitalismu najdou cestu do reálných politických opatření dneška. Peroutka zde vznáší obecný argument, který o čtrnáct let po něm vtělí do své slavné knihy Velká transformace K. Polanyi — kapitalismus má sociálně destruktivní účinky, pokud není krocen silou politických pravidel a regulace.

Z české perspektivy se dnes může jednat o pohled téměř radikální. Nejenže jsme si ještě nezvykli na to, že kapitalismus vedle bohatství a svobody plodí také bídu a vyloučení, ale ani na to, že v kapitalismu vůbec žijeme. Po roce 1989 jsme jej jako hospodářský systém obdrželi v rámci balíčku „svobody a demokracie“.

O kapitalismu se ale otevřeně nemluvilo, mluvilo se o trhu. Oba koncepty — trh i demokracie — stály na podobné představě svobodných a relativně rovných jednotlivců, kteří využívají svých schopností k tomu, aby sledovali své preference. Od počátku byly chápány jako velmi podobné koncepce, což mimo jiné podstatně přispělo k rozvoji současných klientelistických sítí a politické korupce.