Smrt prezidentovi, ať žije republika!

Prezidentský úřad je pozůstatkem monarchie, který rozrušuje republikánský způsob vlády – levice by jej měla odstranit a spolu s tím zavést volbu členů orgánů, jež prezident jmenuje, zdola.

Voličské masy 11. a 12. ledna v prezidentských volbách pod vlivem médií rozhodly jasně: do druhého kola postupují Miloš Zeman a kníže Schwarzenberg. Tím se ocitáme před volbou mezi „zemanem“, příslušníkem „nižší šlechty“, a knížetem, tj. vyšší šlechtou. Stejné dilema, zda se přidat na stranu Trockého či Stalina, Stalina nebo Hitlera. Trocký i Stalin měli v době souboje o moc stejný program, ale Stalin zvítězil, protože byl prostě lidovější politik, tak jako Zeman, který zakládá svou kulturní identitu na chutích obyčejného, manuálně pracujícího člověka: jaternice, tlačenka, cigarety a becherovka.

To ovšem dělá i Schwarzenberg, který sice občas zajde do drahé restaurace na dobré jídlo, ale nejraději má to, co sedláci. Stalinský režim byl identický s tím nacistickým, ale konzervativně-liberální Západ, podporující fašismus proti komunismu, se postavil proti Hitlerovi teprve tehdy, když churchillovské křídlo konzervativní strany pochopilo, že svou šílenou politikou zájmy imperialismu spíše rozvrací. V případě, kdy vládnoucí síly stojí sjednocené, nezbývá než se vymezit vůči nim jako celku. Naopak bojují-li jednotlivé frakce vládnoucí třídy mezi sebou, z hlediska levice je taktické podpořit tu progresivnější z nich, tu, co je nalevo, a rozkol mezi nimi tak prohloubit a sebe naopak sjednotit.

Současná situace je však pro mnohé z nás složitější. Ačkoli zahraniční média správně vnímají Schwarzenberga jako konzervativce, mýlí se, píší-li o Zemanovi jako o kandidátovi levice, protože ho spojují s jeho sociálně demokratickou vládou. Jediným kandidátem levice byl Jiří Dienstbier, možná ještě Táňa Fischerová. Dienstbier však byl již podruhé zrazen mafiánským křídlem ČSSD (Karel Březina a spol.) a poněkud méně kultivovanými odborářskými bossy (Jaroslav Zavadil), kteří vedle nestávkování otevřeně podpořili hlavu rusko-české mafie Zemana. Vynecháme-li, že Dienstbier sám ne úplně zvládnul vlastní kampaň. Jediným rozdílem mezi „zemanem“ a knížetem je ten, že „zeman“ má kulturně blíže k lidu, ačkoli jiní autoři správně píší, že máme na výběr mezi zájmy globální finanční mafie a mafie rusko-české. Levicový volič se může rozhodovat jen s hořkou pachutí v ústech.

Nejvíce hlasů ovšem obdržel Zeman, kterého volili voliči sociální demokracie, pro něž je jeho jméno, nikoli jeho program či hodnoty, spojeno se sociálně demokratickou vládou. Dalším zajímavým faktem je vysoká volební účast při volbě do úřadu, který má poměrně málo pravomocí a může toho změnit daleko méně než Poslanecká sněmovna, z které je odvozena vláda. Tento fakt ukazuje pravděpodobně na mentalitu masy, pro kterou je symbolická osobní autorita a hlava výkonné moci důležitější než kolektivní orgán, kde se debatuje. Výkonná moc a autorita vítězí nad demokratickou diskuzí.

Můžeme vidět podobné jevy, jaké nastaly při první všelidové volbě prvního prezidenta na evropském kontinentě. Výsledkem francouzské revoluce 1848, do níž revolucionáři vkládali naděje na obnovu demokratické republiky, bylo zvolení synovce Napoleona Bonaparta, Ludvíka Bonaparta hlasovacími lístky venkovských sedláků, kteří v jeho příjmení spatřovali naději návratu zašlé vojenské slávy. Stejně tak úřad amerického prezidenta, který byl zřízen teprve 17 let po revoluci, v roce 1793, vznikl z přání amerických farmářů, řadových vojáků války za nezávislost, kteří toužili po vládě silného vůdce namísto „slabé parlamentní žvanírny“. Všechno to staré svinstvo, monarchie, se vrátilo znovu s úřadem prezidenta.

Po vládě osobní autority, ať už jí je monarcha, prezident či nějaký diktátor většinou touží mlčící, atomizované masy, které nejsou schopny se organizovat a reprezentovat samy, třeba prostřednictvím politické strany, ale musí být reprezentovány a propůjčovat svůj jinak němý hlas. Nikoli náhodou Zeman apeloval na voliče ve své kampani v tom smyslu, že „hlas mlčící většiny bude slyšet“. Proto je zajímavé, že neuspěl jiný představitel mlčící většiny, Jan Fischer. Mohlo se zdát, že ten, kdo nevadí nikomu, může mít podporu všech. Masy však asi nechtěly ve svém čele člověka, který je nečitelný a bez názoru.

Jestliže tedy v roce 1998 zemanovská sociální demokracie dosáhla vítězství díky hlasům bývalých voličů republikánů („zdivočelých sociálních demokratů“), v prvním kole prezidentské volby Zeman vede díky hlasům jak mlčící většiny, tak i těch, kteří protestují proti vládě ať už na ulici nebo volebními lístky. Což je paradoxní, vzpomeneme-li na Zemanův výrok z roku 1999 na adresu masové demonstrace výzvy Děkujeme odejděte, odmítající opoziční smlouvu ODS-ČSSD, v kterém zrovna tak, jak to dělá Nečasova vláda vůči protestnímu hnutí, zpochybnil legitimitu demonstrace a protestu a jako jedinou formu politické angažovanosti uznal volby. Odborový boss Zavadil tím, že se hodlá stát, vlastními slovy, hradním šaškem Zemana, zpochybňuje legitimitu vlastního protestu a z obhájce zájmů pracujících se stává agentem mafie v protestním hnutí. Člověk začíná pochybovat, zda za nestávkou stojí nikoliv řadoví členové svazu Kovo, kterým jde jen o mzdy na účtu, ale zájmy mafiánů a jejich maňásků. Cílem dohody mezi Zemanem a Zavadilem má být zřejmě návrat normalizačně-falbrovského sociálního klidu na práci.

Kdo tedy čekal, že se česká politická scéna a její kultura bude vyvíjet, pláče nad výdělkem. Vrací se starý jezevec z Vysočiny, který podepsal opoziční smlouvu a za jehož vlády došlo k privatizaci bank a policejnímu potlačení protestů proti Mezinárodnímu měnovému fondu. Můžeme se též těšit na to, že Klaus po svém odchodu z úřadu bude zřejmě dále otravovat veřejný prostor. A v neposlední řadě bizarní postava, která jako ve zlém snu vylézá z pohádky, kam už dnes jedině patří, do naší reality, kníže Schwarzenberg. Všechno staré svinstvo se vrací znovu.

Výsledky přímé volby prezidenta jsou tak jedním z ukazatelů, že osobní autorita hlavy státu, tedy princip monarchie, je v rozporu s republikou, kde vládnou volené (losované) kolektivní orgány. A už vůbec nemá nic společného s přímou demokracií, kde lid nevolí své zástupce, aby za něj hlasovali, ale je to on, kdo hlasuje, v referendu či na společných veřejných schůzích. Úřad hlavy státu je restaurací osobní vlády na půdě republiky. Přímo volená hlava státu je masový podvod, nahrazující skutečnou účast na věcech veřejných, a jejím výsledkem bývá často vítězství hochštaplerů.

Výsledek prvního kola přímé volby prezidenta, která poslala do druhého kola pravicové kandidáty Zemana a Schwarzenberga, nestaví levici před otázku, zda volit jednoho či druhého, ale zda skoncovat s tímto úřadem a principem monarchie jako takovým. Tj. vnést do programu nejen zrušení hlavu státu, jejíž funkce mohou být přerozděleny mezi představitele zákonodárné a výkonné moci tak, jak to fungovalo v éře federace v případě předsednictva České národní rady, ale i zrušení jmenování soudců, předsedů NKÚ a členů Bankovní rady ČNB shora. Zkrátka dokud státní mašinerie ještě plní svou sociální funkci, přeorganizovat ji na principu volby, odpovědnosti a odvolatelnosti zdola. Ačkoli kapitalismus je bez korupce nemožný, není to utopie. Jen je třeba nebát se postavit mafii a jejím zájmům.

Diskuse (2 příspěvky)

Tomáš Tožička - Duchcov

Konečně Pondělí, 14.Ledna 2013, 13:01:5

Dobrý rozbor, perfektní doporučení

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Pokud se prezident bude chovat podobně jako Václav Klaus, Pondělí, 14.Ledna 2013, 22:56:35

může to být dobrý program pro levici.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregristrováni a přihlášeni.