Tři bývalí aktivisté iniciativy Ne základnám Jan Májíček, Ivona Novomestská Remundová a Jana Jedličková píšou, že dnešní stanoviska této iniciativy „nápadně připomínají kremelskou rétoriku“.

Petici oné iniciativy podepsali před lety Noam Chomský, Jan Keller, Erazim Kohák, Věra Chytilová, Zdeněk Troška, Martin Kraus, Ivan Štampach, Jan Tesař, Julius Tomin a další veřejně známé osobnosti. Některé už bohužel zemřely — Luboš Kohout, Jaroslav Šabata a Věra Chytilová.

I já jsem iniciativu Ne základnám podpořil a jeden den jsem držel symbolickou řetězovou hladovku proti vládnímu záměru, který prosazovali Topolánek, Kalousek a Bursík (zastoupený kvůli členské základně Strany zelených spíše Schwarzenbegem) vybudovat v Brdech americký radar.

Poté, kdy se nyní tři bývalí aktivisté této iniciativy od jejích dnešních postojů veřejně distancovali, hledal jsem její současná stanoviska. Našel jsem zde. Je to odpověď Evy Novotné za iniciativu Ne základnám na prohlášení tří bývalých aktivistů. Musím říci, že se mi ta odpověď na rozdíl od disentu oněch tří líbí.

↗

Podle třech aktivistů iniciaticy Ne základnám její dnešní stanoviska „nápadně připomínají kremelskou rétoriku“. Foto Archiv redakce

Průjezd amerického konvoje považuje iniciativa Ne základnám za válečnou propagandu. Kdyby prý šlo jen o průjezd zemí, trval by několik hodin, nikoli čtyři dny. Iniciativa cituje článek 20, odstavec 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, který je v Československu (a nyní v ČR) závazný od března 1976 (na jeho ratifikaci i v Československu se tehdy založila Charta 77): „Jakákoliv válečná propaganda je zákonem zakázána.“

NATO nesmí hrozit silou

Často se nyní připomíná pátý článek Washingtonské smlouvy, jejímž přijetím vládami členských států bylo NATO založeno. Článek hovoří o povinnosti všech členů vojensky pomoci napadenému členskému státu. Důležitý je ale i první článek: „Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě OSN, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být účastny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN“. Mírové cíle OSN připomíná NATO v jedné větě hned dvakrát.

V prohlášení tří bývalých aktivistů Ne základnám jsou mimo jiné i výrazy jako „skupinka několika jedinců“, „uskupení, které v současnosti vystupuje pod jménem…“ Od svých životních zkušeností se nemohu odpárat, a tyto výrazy mi připomněly normalizační propagandu. Ty „skupinky“ pak dokonce frazeologii francouzské státní moci v roce 1968, která v mediální válce proti studentům a dělníkům používala výraz „les groupuscules d'extrême gauche“, tedy „krajnělevicové skupinky“.

Nemohu také potlačit své vzpomínky z dvaceti let po srpnu 1968, kdy držitelé moci a jejich pohůnci a vrtichvosti neustále opakovali, že Československo je součástí socialistického tábora a členem Varšavské smlouvy (i tehdy se hovořilo o „spojencích“), a že socialismus si rozvracet nedáme. Ani podvracet - měl jsem to v rozsudcích černé na bílém.

Moje první životní vzpomínky na bombardování Prahy za druhé světové války mě spolu s pacifistickou výchovou přivedly k (byť ne bezvýhradné) podpoře velkolepého mírového projektu jménem Evropská unie. Také jsem se připojil k iniciativě Evropané proti válce. Neméně sympatická je mi obdobná iniciativa německá — „Opět válka v Evropě? Ne naším jménem!“.

V prohlášení tří bývalých aktivistů se dále píše, že „je třeba rozvíjet celospolečenskou debatu o možných dopadech alianční a evropské zahraniční politiky na eskalaci napětí mezi západem a východem a o roli, kterou Spojené státy a Evropská unie sehrály při vzniku současné tragické situace na Ukrajině“. Tak ona existuje nějaká „alianční zahraniční politika“? NATO je podle Washingtonské smlouvy přece obranným společenstvím, ne politickým! A to jako o politice NATO rozhoduje rada NATO? Nebo vlády členských států? Či dokonce parlamenty? O tom tedy nic nevím.

Celospolečenskou debatu zahájil zřejmě ministr obrany Martin Stropnický, když při úspěšném průjezdu konvoje zemí začal připravovat obyvatelstvo na nutnost delších pobytů amerických vojsk a na jejich základny na území ČR.

Nelze ruský postup ospravedlnit?

Byl jsem proti vstupu ČR do NATO hlavně kvůli americké hegemonii v tomto paktu. Záhy po jeho rozšíření jsem se radoval, že jeho jižní křídlo posílilo a že i německá vláda prosazuje rozumnější postoje. Majdanem se ale vše vrátilo, Pentagon má v NATO zase jasnou převahu.

„Neváháme odsoudit ruskou anexi Krymu jako přímé porušení závazků vyplývajících z Budapešťského memoranda,“ píšou tři bývalí aktivisté Ne základnám. Jenže budapešťské memorandum nebylo mezinárodní smlouvou, jeho účastníci jen vyjádřili své záměry. Myslím ale, že z něho vznikly závazné (neboť ratifikované) ukrajinsko-ruské smlouvy. Jen mě udivuje, že jimi a jejich jednotlivými články neargumentují ti, kteří bez dalších odkazů tvrdí, že Rusko porušilo mezinárodní právo.

Nejvíce by mě ale zajímala ta smlouva, která upravovala pobyt a pohyb těch 25 tisíc vojáků Ruské federace po Krymu, třeba mezi základnou v Sevastopolu a ruskými leteckými základnami a letišti v obci Kača u Sevastoplu a Gvarděvském na sever od Simferopolu. Jejich pomoc státním orgánům krymské autonomie (autonomie na Kyjevu) a obyvatelům Krymu, rozčíleným z Majdanu a oslav Bandery, byla možná porušením nějaké smlouvy, ale Moskva tvrdí, že právě tito neozbrojení a uniformovaní ruští vojáci bez distinkcí, kteří pomáhali narychlo vnikající domobraně, způsobili, že anexe (česky připojení) Krymu k Rusku se uskutečnila bez jediného výstřelu. Zní to věrohodně.

„Je na místě diskutovat o tom, zda vyzbrojení Ukrajiny západními státy přispěje k ukončení konfliktu, či jen potvrdí tvrzení kremelské propagandy a zvýší tak podporu Putinova režimu,“ píšou jinde tři bývalí aktivisté. Jsem jen rád, že Hollande a Markelová (a s nimi i EU) na rozdíl od tří bývalých aktivistů už vědí, že zbraně Ukrajině jsou zbraněmi pro Národní gardu a soukromé armády oligarchů, a že by navyšování jejich dodávek přineslo jen smrt dalším tisícům civilních obyvatel.

↗

Zbraně Ukrajině jsou zbraněmi pro Národní gardu a soukromé armády oligarchů. Foto Archiv redakce

„Je možné bavit se o tom, zda zprávy o průjezdu aliančního konvoje východní Evropou neposílí v ruské populaci protizápadní postoje podobně, jako zprávy o vojenských cvičeních Ruské federace posilují protiruské nálady u nás,“ píšou dále. Nu, bavte se dobře. Jen konvoj nebyl alianční, nýbrž to byl konvoj armády USA a jel z manévrů „Atlantické odhodlání“, které USA bez souhlasu spojenců s výjimkou Polska, Litvy a Estonska (Lotyšsko se nepřipojilo!) nazvaly manévry NATO. Jenže zprávy o ruských vojenských cvičeních se k české společnosti dostávají téměř výhradně jako strašení protiruských propagandistů, takže se toho o nich moc neví, stejně jako ruské obyvatelstvo čerpá zprávy o masovém odporu Čechů proti americkému konvoji z právě opačné strany: v lepším případě z kremelské, v horším z novorosijské propagandy.

„Odsuzujeme ruskou anexi Krymu, vojenskou podporu Ruské federace separatistickým skupinám na východě Ukrajiny a kremelskou mediální propagandu,“ píšou tři bývalí aktivisté. Ruskou anexi Krymu jako porušení mezinárodního práva, například Charty OSN, zatím odsoudit nemohu, nikdo zatím neuvedl, jaký smluvní závazek Rusko něčím porušilo. Z hlediska práv obyvatel připojení Krymu k Rusku naopak vítám.

Neschvaluji naopak vojenskou podporu Ruska východoukrajinským povstalcům. Jsem jen na rozpacích, zda je špatná (zločinná), nebo naopak nedostatečná vzhledem ke zločinům vůči civilnímu obyvatelstvu, jichž se v „protiteroristické“ operaci dopouštějí soukromé armády oligarchů, Národní garda i ukrajinská armáda, to vše ve spolčení s kyjevskou vládou a jejími krajněpravicovými složkami. Podobné rozpaky, násobené tlakem „vlasteneckého“ národy Velké Rusi, Bílé Rusi i Maloruska, pociťují ostatně i v Kremlu.

Moje kritika Ruska

V době nového „třídního boje“, tedy polarizace společnosti, o níž se nyní zasloužili i tři bývalí aktivisté hnutí Ne základnám, pociťuju potřebu zmínit v každém článku, v němž odsuzuju americký imperialismus, Majdan a fašistické jevy na Ukrajině, rovněž svou kritiku poměrů v Rusku, a tím i Vladimíra Putina, neboť nechci být označován za jeho agenta.

Proto píšu i sem: Rusko často veřejně kritizuju nejen za moc oligarchů (jež však Putin výrazně oslabil), nýbrž i za podporu kozákům (jichž je naopak Putin vrchním velitelem), za státní uctívání pravoslavné církve a carské šlechty a také za byzantinskou pompu (jakkoli zůstává mnohem slabší než ta kyjevská, při níž prezident Porošenko stojí na pódiu s malou dívenkou, pravou ruku na srdci a levou mávají volajíce „Sláva Ukrajině!“. Jako v protektorátním filmovém týdeníku, kde stál s holčičkou pro změnu Hitler.

Odporný mi je ruský státní nacionalismus, homofobie a perzekuce gayů a leseb, antisemitismus a protikavkazská xenofobie. Odmítám i autoritářský způsob vládnutí v Rusku, omezující (pomocí zákonů, někdy dokonce převzatých z USA!) občanská práva a demokratické svobody, zejména pak právo na svobodu shromažďování a sdružování. Divím se však přátelům ze západní Evropy, kteří do ČR nejedou proto, že se tu mlátí děti a násilně s nimi zachází (což je jinde trestné pokutováním), a že se tu diskriminují Romové. Mluvit s občany i s českými politiky musíte, říkám jim.

Šikovný krok v mediální válce proti Putinově Rusku byl i průzkum veřejného mínění s otázkou, zda dotazovanému vadí průjezd dragounského konvoje. I pracovník agentury, která průzkum dělala, vydával odpověď „nevadí“ za souhlas s průjezdem konvoje. I já sám bych odpověděl, že mi konvoj vlastně nevadí. Co mi však vadí, je ta mediální válka, jíž se stal tento průzkum součástí. Demonstraci těch, kteří byli prozíravější než já, Václavském náměstí, jsem však od počátku vítal.

Na závěr odkazuju na dnešní sloupek DR Jiřího Dolejše Průjezd vojsk ve světle sociologických průzkumů. Vyplývá z nich, že proti dragounskému průjezdu stejně jako proti základnám je více než 18 % lidí. Utvrdil jsem se proto v názoru, že nepatřím k nějaké menšině, jak se mi snaží vsugerovat ministr Stropnický.