My určujeme, kdo je elita
Miroslav HudecKdo je vlastně příslušníkem té elity, proti které se vymezují stále nová populistická hnutí, když ne všemocný miliardář? A kdo o tom vlastně rozhoduje?
Vypadá to, že nám sezónní politická móda přinesla nového veřejného nepřítele. A že už jich za poslední desetiletí byla pěkná řádka! Dnes už to zpravidla nejsou Židé, protože ti jsou po válečné genocidě skoro neviditelní — jen výjimečný bystrozrak Adama B. Bartoše se tím nenechá ošálit.
Ale i tak, počítejme: Romové, bezdomovci, vůbec sociálně vyloučení, ti jsou na společenském žebříčku ještě níže než prosté socky, jak dnes někteří nadávají chudším spoluobčanům, neziskovky, uprchlíci, pražská kavárna.
A teď tedy elita. To ona nejnověji může za všechno. Akorát kdo to vlastně je? Kdo je Rom či bezdomovec ještě tak nějak odhadneme, ale jak poznáme příslušníka elity? Člověk by si například myslel, že nový americký prezident Donald Trump, miliardář, patřící do tenounké vrstvičky privilegovaných, jíž patří většina materiálního bohatství planety, je jejím typickým představitelem. A on prý ne! On prý má naopak zachránit Spojené státy od elit odtržených od lidu. Však proto ho prý volili i úplní bílí chudáci. Tedy, ve srovnání s Trumpem chudáci. A zachránce v něm vidí mnozí i u nás. Hlavou státu (bývalou i současnou) počínaje a nejedním prostým uživatelem internetu konče.
A objevují se už i nás ti, kdo se hotoví od elit nás spasit. Nejnověji třeba „elitní“ politolog Petr Robejšek. Ten si na to spasitelství dokonce založil novu stranu, Realisté ji nazval, a slibuje, že to těm odtrženým elitám pěkně spočítá. Také chce zachraňovat ubohý lid.
Nebude prý ovšem té partaje předsedou. Z opatrnosti? Že by si nebyl tak úplně jist sám sebou, zda náhodou není také částí té kritizované elity? Z obavy z osudu některých revolucionářů, konzervativní nevyjímaje?
Zato se prý o novou stranu vážně zajímá třeba elitní zbrojař Jiří Hynek. Nebo Jiří Horecký, prezident Unie zaměstnavatelských svazů ČR. Žádného z nich jistě nelze mezi elity počítat ani náhodou. A rozhodně nechci prvého z nich urážet mrzkým podezřením o spojování zbrojařského kšeftu s politickým radikalismem…
Ale možná má naznačená záhada nakonec dosti jednoduché řešení. Klíč k pochopení bude v tom slově „odtržené“. Není zkrátka elita jako elita. A vyhrávají ti, kteří jako první začnou ukazovat prstem na ty, kdo se jim z nějakých důvodů nelíbí, či kdo jim nějak kříží cestu.
Zároveň sami sobě udělují dispens i právo udělit ho dalším, když se to z nějakého praktického důvodu hodí. Stejně jako si ho kdysi udělil jistý pan Göring, který zase podle praktické potřeby rozhodoval, kdo je Žid a kdo není.
Šťourat do toho se odváží málokdo. A když, sám se tím zařadí mezi elity odtržené od lidu. Byť by to byl třeba jen přemýšlivý venkovský kovář. I v hospodě si od něj raději odsednou.
K aktivitě obecně nejlépe motivuje pocit, že tu je šance. Takový dojem upletla z nevelkých změn média. Ne poprvé jsou v tomto smyslu na vině.
Autentickým cílem současných konjunkturalistů je především zamezit jakýmkoliv nárokům, které by mohly být kladeny (v prvé řadě současným establishmentem) na jejich altruismus a morálku. Cítí, že byli donuceni k pokrytectví, a rozpor, jenž je tíží, chtějí svým způsobem řešit.