Dne 17. prosince 1918 se sešel generální sněm, na němž byly zastoupeny sbory dvou protestantských církví působících v zemích Koruny české od tolerančních patentů (pro Čechy a pro Moravu, oba 1781), církve reformované a církve luterské. Na sněmu se sbory dohodly na sloučení s odvoláním na českou reformaci. Po dalších diskusích pak dostala nově vzniklá unie název Českobratrská církev evangelická.

Česká reformace o sto let předběhla světovou reformaci kolem Martina Luthera v Německu a kolem Huldrycha Zwingliho (a později Jana Kalvína) ve Švýcarsku. Po prvních radikálních desetiletích dostala podobu církve pod obojí, která pak v 16. století přijala víceméně luterskou podobu, a Jednoty bratrské založené 1457 v Kunvaldu, která pro změnu přijala podněty kalvinistické. První pokus o náboženské a politické sblížení obou společenství se odehrál již přijetím České konfese roku 1575. Od té doby se mluví o českých protestantských stavech, o jejich povstání a dalších s tím spojených událostech.

Skrytým evangelíkům od násilné rekatolizace do prvního kroku k osvobození za panování Josefa II. tajně sloužili luterští duchovní ze Saska a z Horních Uher (Slovenska) a reformovaní z Dolních Uher (Maďarska). Někteří se tu i usadili a dodnes jsou tradiční české evangelické rodiny s maďarskými příjmeními (Molnárové, Sotlészové. Szalatnayové). V utajeném českém evangelictví převládli reformovaní. Když došlo roku 1918 ke sloučení, byli k českým luteránům v poměru 9:1.

K nově vzniklé církvi se pak připojovala i část z asi milionu římských katolíků, kteří v letech po vzniku republiky opustili svou církev. Vznikly z nich tak řečené přestupové sbory, které přijaly převládající reformovaný model. Sbory s luterskou tradicí dnes tvoří v evangelické církvi nepatrnou menšinu. Většina z lidí, kteří opustili římskou církev, vytvořili Církev československou, která si pak až roku 1971 do názvu přidala slovo „husitská“.

Moderní historie