Vzrušená debata v Poslanecké sněmovně i v médiích o tzv. restitucích církevního majetku otevírá celou řadu zajímavých témat. Jejich bezbřehá šíře i různé žánry pojednávání však začasté zastírají jádro věci, totiž text vládního návrhu zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi.

Návrh zákona přikazuje povinným osobám vydat „oprávněné osobě nemovitou věc ve vlastnictví státu, která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a stala se předmětem majetkové křivdy“ (paragraf 6).

Domnívám se, že tato formulace zákona je zdařilá a zákonem přikázané vydávání státního majetku původním majitelům je spravedlivé. V období 1948 — 1989, kdy se v Československé republice zmocnila vedoucí úlohy KSČ, se církvím, zvláště pak římskokatolické, v mnoha ohledech ublížilo, též nespravedlivým a nejednou i dle tehdejších norem nezákonným zcizováním majetku.

Návrh zákona nesprávně uvádí, že křivdy byly spáchány „komunistickým režimem“; pachatelem byl stát, k němuž se hlásíme jako ke svému, i když přímý podíl na křivdění církvím měla jen nepatrná část dnes žijícího občanstva. Však státní kontinuita znamená, že se hlásíme jako ke svým netoliko k hrdinům a bojovníkům proti nespravedlnosti, ale i k těm, kdo páchali křivdy, rozsévali nespravedlnost a jejich viny svým způsobem bereme na sebe.

Plně je odčinit a zcela napravit nedokážeme, je ale chvályhodné, má-li náš stát alepoň snahu „zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd“ (preambule navrhovaného zákona). Také způsob, kterým to zákon chce provést, mi připadá rozumný a až do paragrafu 14 navrženého zákona včetně jsem nenalezl nic, s čím bych nesouhlasil.

Následuje však hlava III (paragrafy 15—17) s nadpisem „Finanční vypořádání mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi“, která upravuje něco úplně jiného, než je zmírňování v minulosti spáchaných křivd; řeší otázku budoucího financování (některých!) státem registrovaných církví.

Paragraf 15 navrhovaného zákona je nadepsán „Finanční náhrada“. Obsahově však o žádnou náhradu nejde: vyjmenovaným církvím, pokud neodmítnou „uzavřít se státem smlouvu o vypořádání“ bude v ročních splátkách, počínaje rokem 2013, vyplácena částka v přesně stanovené výši.

Nechci zametat před cizím prahem, tedy jako člen Českobratrské církve evangelické se podivuji, že moje církev má dostat celkem 2 miliardy 266 miliónů „finančí náhrady“ splácených po dobu třiceti let, navíc se zohledněním inflace. Přece to málo, oč moje církev za komunistické nadvlády přišla, jí bylo už dávno vráceno a o vydání zbývajících 160 ha polí a 80 ha lesních pozemků mohou původní vlastníci (jednotlivé sbory ČCE) požádat. To přece nemůže být náhrada, to je něco jiného! Co?

Zajímavou odpověď přinesl metropolita moravský arcibiskup Jan Graubner v Právu (23. 6. 2012), kde uvádí, že „katolický podíl je dohodnut na osmdesát procent. Zbytek dáváme nekatolíkům, kteří by jinak měli nárok jen asi na dvě procenta. Tím snad napravíme to, čím mohli v dějinách katolíci ublížit jinověrcům.“

V článku Sociální demokraté mají asi krátkou paměť (Lidové noviny 22. 6. 2003) připomíná, že „církve a náboženské společnosti se domluvily na takovém rozdělení, že nekatolíci včetně židů dostanou z celé sumy dvacet procent, zatímco by jim náležela asi dvě procenta... Ze strany katolické církve jde tedy o velmi mimořádné gesto velkorysosti.“

Nesdílím sice optimismus pana arcibiskupa, že by se ublížení jinověrcům (ať ze strany katolíků, evangelíků či kohokoliv) dalo po staletích napravit nějakým finančním darem, vážím si však ochoty pana kardinála být velkorysý. Potíž je v tom, že podle návrhu zákona „roční splátku finanční náhrady vyplácí Ministerstvo kultury“.

Tak jak to tedy je? Jsou 2 miliardy 266 miliónů pro ČCE finanční náhradou od státu nebo gestem mimořádné velkorysosti katolické církve? Kde je jaká darovací smlouva? Kdo ji podepsal? Kdo tu rozdává čí peníze?

Jestliže zákon vyvolává takovou otázku a umožňuje výklad, který podal pan arcibiskup Graubner, pak je návrh tohoto zákona zmatečný, musí být nepřijat a přepracován.

Shrnuji: nechť se zmírní křivdy a církvím se co nejrychleji umožní vlastnictví veškerého nemovitého majetku, který nyní vlastní stát, pokud jeho původním majitelem byly církevní subjekty před 25. únorem 1948. Otázka budoucího financování církví nechť zůstane otevřená a řeší se zvláštním zákonem.