Křesťansky o restitucích

Vyrovnání s církvemi už mohlo být dávno provedeno, politicky i sociálně únosnějším způsobem. Stejně tak mohl být nalezen vhodný způsob financování církví, a ty mohly být o krok dál na cestě smíření se společností.

Photo_filipoutrata

Filip Outrata

25.06.2012 08:00

Související

Tomu, kdo se hlásí k některé z církví a obecně ke křesťanství a zároveň k politické levici, se o tématu církevních restitucí nepřemýšlí, nemluví a nepíše snadno. Je chycen v konfliktu dvojí loajality: na jedné straně by rád zachoval základní věrnost zájmu své církve (církví – ve větší či menší míře to platí o všech církvích, jichž se současné navracení majetku týká), tak jak jej nyní chápe většina jejích členů. Na druhé straně cítí, že je něco v samé podstatě tohoto vlekoucího se sporu o navrácení majetku a nápravu minulých křivd, s čím musí hluboce nesouhlasit. Stále ještě souhlasí s premisou „co bylo ukradeno, musí být vráceno“, ale už je mu jasné, že jenom s ní si nelze vystačit. Trápí ho proticírkevní a protikřesťanská rétorika „hlasu lidu“ internetových diskusí, ale ještě víc způsob, jakým představitelé církví přispívají k posilování stereotypů a odporu vůči církvím i křesťanství jako takovému.

Mít nebo sdílet
Konflikt, který stojí v pozadí dnešní restituční kauzy, nemá jednoduché řešení, je prastarý, a nejlépe jej vyjádřil sám Ježíš: nelze sloužit dvěma pánům, Bohu a mamonu. V samotném srdci křesťanství je vepsáno, že jmění a majetnický vztah je něčím, co není hodno skutečné důstojnosti člověka. Ta nespočívá v získávání, hromadění nebo pojišťování věcí, ale v jejich sdílení. Křesťan nežije křesťansky tím, co má a dostává, ale tím, co dává. Že je člověk křehká nádoba a vždy je v něm potřeba něco mít jen pro sebe, něco chránit před druhými a po něčem dychtit, je až příliš jasné. Ne každý křesťan je chudý svatý František. Každý by ale měl zpytovat sám sebe, jaké že svědectví o té nejhlubší dobré zprávě, které uvěřil, ukazuje navenek.

To, co platí o jednotlivých křesťanech, platí ještě více o jejich institucích. Církve v jakési své vnitřní ústavě mají vepsáno, že nejsou jako jiné lidské organizace, státy a soukromé společnosti. Jejich cílem není zajišťovat prosperitu a bezpečí vlastním členům. Do důsledků vzato, církve by neměly mít žádný vlastní majetek. Vše, co „mají“, ve skutečnosti jen spravují ve prospěch druhých. Vše nad to je kompromis s požadavky okolní společnosti, s přirozenou lidskou potřebou jistoty a bezpečí, s touhou ovládat z pozice majitele pravdy, udržovatele jediného správného řádu a nositele vyšší moci životy všech ostatních, nebo s touhou oslavit na úkor druhých svůj obraz Boha. Dějiny jsou plné zvláštních příběhů třeba o tom, jak řeholní řády, které vznikly z odmítnutí světského života a majetku, skončily jako bohaté lenní vrchnosti nebo vojenští podnikatelé. Klenby barokních chrámů zářící zlatem dovezeným z vydrancovaného Nového světa vyprávějí také výmluvný příběh.

Argumenty a otázky
Zastánci restitucí z řad církví, především římskokatolické, uvádějí nejčastěji dva argumenty: zjednání spravedlnosti a zajištění nezávislosti církve na státu. Oba mají jedno společné – v jejich pozadí je hluboce ambivalentní vztah ke státu i k sekulární společnosti jako takové. Stát v tomto pohledu nejsme „my“, ale je to „ten druhý“ – nepřítel, který nám v minulosti spáchal zlo a dnes je odmítá napravit. Případně nepřítel, který se kaje a chce své viny odčinit. Řešením je oddělit se od tohoto nepřítele a hospodařit už jen „na svém“. Podobně je tomu ve vztahu ke společnosti – většinová sekulární společnost je pro mnoho křesťanů z podstaty něčím cizím, s čím se nemohou nebo nechtějí identifikovat a vůči čemu se naopak potřebují ohrazovat v identitě své paralelní polis. Takový přístup se dobře snáší s neoliberální privatizační ideologií s její orwellovskou formulkou „soukromé dobré, kolektivní (veřejné) špatné“.

V této fixaci pohledu na minulé (ovšem vážné a nezpochybnitelné) křivdy se ztrácí schopnost vnímat širší souvislosti, vnímat vážné otázky: Jakým způsobem tato forma majetkového narovnání zatíží církve a křesťany do budoucna? Přináší vhodný způsob financování církví? Nevzbuzuje příliš mnoho příliš závažných pochybností – právních, ekonomických, historických? Nestaví církve do privilegované role vůči jiným právnickým subjektům? Nediskriminuje zásadním způsobem nově zaregistrované církve a náboženské společnosti, které jen kvůli datu registrace nebudou na rozdíl od svých starších sestřiček dostávat od státu žádnou podporu? Nehloubí příkop mezi církvemi a zbytkem společnosti? Důsledkem zúžení perspektivy je také to, že se prakticky nevede seriózní diskuse o těchto otázkách, a situace připomíná zákopovou válku: na jedné straně žaloby, na druhé ostrá přirovnání k padesátým letům, na obou stranách vzepjaté emoce.

Nepřátelé a spojenci
Restituční tahanice a mediální pozornost jim věnovaná vzbuzovaly už od počátku devadesátých let proticírkevní nálady ve společnosti. Nyní, kdy církve ve vzájemné dohodě spojily svůj zájem na vyřešení majetkové otázky s politikou zřejmě nejasociálnější vlády od roku 1989, hrozí, že se církve, potažmo všichni křesťané a věřící, stanou zástupným terčem odporu k vládě. Zřejmě ne tak docela bez vlastního přičinění – mezi ministry této vlády najdeme křesťany, katolíky i jednoho evangelíka, a názorová blízkost špiček např. katolické církve dnešní vládě je obecně známou věcí.

Kritikové ze strany levice by ale měli být schopni rozlišování: církve nejsou hlavním viníkem dnešní sociální a politické situace, maximálně mají jistý díl spoluviny. Mnoho křesťanů (platí to zejména pro katolíky) je zvláště v poslední době kritických vůči sociální politice vlády, a zároveň jsou ze zcela jiných, psychologicky pochopitelných důvodů bojovnými zastánci restitucí. Vykopávat ještě hlouběji příkop mezi křesťany a okolní společností je neprozíravé. Namístě by měla být spíše snaha pokusit se vcítit do mentality katolíků, kteří chápou restituce nejen jako nápravu křivd, které se skutečně staly a nelze před nimi zavírat oči, ale také jako potvrzení své nezávislosti a svobody tváří v tvář státu. Jakémukoli státu – tedy nejen někdejšímu reálsocialistickému, ale potenciálně i neoliberálnímu.

Důvody k zamyšlení
Na druhé straně je potřeba říci jasně a nepřeslechnutelně: kdyby k finančnímu narovnání s církvemi dnes prosazovanou formou nedošlo, neutrpí tím církve ve svém základním poslání žádnou újmu. Možná by tomu bylo právě naopak – rozhodnutí pro jiný způsob financování (církevní daň, asignace) by umožnilo větší spoluúčast všech členů na všech stránkách života církví, a učinilo by církve – platí to zejména pro římskokatolickou – živějšími a věrohodnějšími. Při současném návrhu je ale ohrožena věrohodnost zejména nekatolických církví, které v rámci jakéhosi podivného usmíření „za Bílou horu“ mají dostat náhradu za majetek, který z velké části nikdy nevlastnily a nebyl jim tedy nikdy odebrán. Zdá se, a potvrzují to ojedinělé „disidentské“ hlasy (Miloš Rejchrt), že tyto menší církve se zkrátka nechaly uplatit.

Ani pro stát nebude „vyřešením“ restitucí situace do budoucna o mnoho jednodušší: pro zodpovědnou a sociálně cítící administrativu bude vždy povinností podle možností podporovat potřebné sociální, vzdělávací a kulturní aktivity všech subjektů, církevní nevyjímaje. A stát, třeba vedený levicovou vládou, by tak činil (doufejme) i v situaci, kdyby se předání majetku církvím jaksi nepovedlo. Jak se dnes stále více ukazuje, nezisková sféra bez efektivní spolupráce se státem může fungovat jen velmi obtížně nebo spíš vůbec. Ti křesťané, kteří sice neoplývají sympatiemi ke státu, k neziskové oblasti a obecněji k občanské společnosti však ano, by se nad tím měli vážně zamyslet.

Zamyslet by se ale měli i dnešní bojovníci proti restitučnímu zákonu, zejména z řad sociální demokracie. Musí totiž být řečeno ještě jedno – dnešní situace je z velké části i dílem nečinnosti sociálnědemokratických vlád po roce 1998. Vyrovnání s církvemi už mohlo být dávno provedeno, politicky i sociálně únosnějším způsobem. Stejně tak mohl být nalezen vhodný způsob financování církví, a ty mohly být o krok dál na cestě smíření se společností. V tomto smyslu se sociálněděmokratičtí politici nemohou vyhnout často vznášené námitce, že budou vlastně rádi, když za ně nyní ožehavý problém definitivně vyřeší někdo jiný.

Návrh ČSSD na financování církví z výnosu speciálního veřejnoprávního fondu – nadace, spravované samotnými církvemi, by mohl být při pečlivém promyšlení a přípravě nakonec dobrým řešením. Má ale jednu zásadní vadu – nebyl nijak projednán s církvemi a těžko proto může najít širší podporu. Bez toho, že si vedení sociální demokracie poctivě odpracuje diskusi o tomto svém návrhu a jeho případných slabinách, se myšlenka církevního fondu bude jevit jako pouhé plácnutí do vody, zástěrka zakrývající neochotu podílet se na jakémkoli realizovatelném řešení.

Restituce, a co dál?
Ačkoli podle míry emocí a mediální pozornosti by se tak mohlo zdát, církevní restituce nejsou tím nejzásadnějším tématem dneška. O tom, jaká bude tato společnost, v jaké zemi budeme žít, rozhodují jiné věci – penzijní reforma, zpoplatnění vysokoškolského studia, segregace ve vzdělávání už na úrovni základních škol. Navracení majetku za desítky miliard pravděpodobně zásadně nezmění ekonomickou situaci státu a nebude mít přímý vliv na životy většiny občanů. Rovněž miliardové kompenzace budou zřejmě moci být v novém rozložení politických sil upraveny podle aktuálních možností.

Zásadním způsobem se nezmění ani fungování našich církví – ty menší se budou nadále opírat do velké míry o spoluúčast svých členů, v případě vyplacení kompenzací budou mít pevnější základnu pro svou sociální, vzdělávací a charitativní činnost. Stejně tak tomu bude v případě katolických diecézí, které budou mít velké starosti s hospodárným využíváním navráceného majetku. Některé řádové subjekty se zřejmě stanou úspěšnými podnikateli, např. pivovarníky produkujícími lahodný mok, ze zisku pravděpodobně podporujícími vlastní charitativní projekty. Hlas církví ve společnosti nebude díky navrácení majetku silnější, jakkoli zřejmě budou mít větší možnosti působit na média a snažit se podle svého „ovládnout veřejný prostor“.

V církvích nadále budou lidé různých názorů a politického přesvědčení, pravičáci i levičáci. Žádné restituce nesejmou z každého jednotlivého křesťana povinnost poctivě přemýšlet o světě okolo a zkoumat, zda jeho jistoty a předsudky nejsou vedeny předpojatostí a nedostatečným porozuměním. Křesťané ale vědí, nebo by alespoň měli vědět, že Duch nevane podle vůle trhů nebo proudění finančních toků. To podstatné – soucitné srdce, probuzená mysl, přijímající náruč – se za peníze koupit nedá. A nedá se koupit ani kredit v očích těch, kdo usilují o spravedlivou, sociálně citlivou, nediskriminující společnost.

Hrozí, že majetek se pro církve stane vskutku danajským darem, který je v očích veřejnosti definitivně promění v pouhé mocenské struktury, soukromé korporace, které neberou ohled na společnost je obklopující, dobře zajištěné obchodníky se spásou, a tím jejich skutečnému poslání spíše uškodí. Křesťané, kteří si toto riziko uvědomují, by ve svých církvích zvláště nyní neměli mlčet.

A co si myslíte vy? Diskuse (13 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

ale oni všichni křesťané nemlčí -- Pondělí, 25.Června 2012, 09:52:25

-- tak třeba Václav Umlauf, SJ:

"...zákon o navrácení církevního majetku jde vesele do dalšího čtení a vehementně jej prosazují ti poslanci, kteří ve velkém rozkrádají stát. Když nakradli ruští carští kupci, tak aspoň postavili kostel, ale ze svého. ...
Občané začnou nenávidět církev za privatizaci majetku v situaci, kdy nebudou mít co do úst. Bude jim naprosto jedno, že my z toho majetku máme pendrek a že nám za komunistů a postkomunistů bylo se státním platem mnohem lépe. Stát mafiánů a neofašistů pod pravicovými vlajkami ochotně „ochrání“ církev svatou a všeobecnou před jakoukoliv „potupou“ a „hanebností“. Vždyť my přece patříme ekonomickým tělem a ideologickou duší k „nim“, protože jsme umožnili další velkolepé podojení státního majetku"


Filip Outrata - Praha

Pane Kopecký, Pondělí, 25.Června 2012, 12:04:52

máte pravdu, nemlčí - právě jsem četl v dnešních Lidovkách velmi ostrý článek psychologa a katolíka Jeronýma Klimeše Chěl by Ježíš restituce? Zatím není on-line dostupný. Naštěstí hlasů přibývá.

Filip Outrata - Praha

J. Klimes Úterý, 26.Června 2012, 09:36:43

Uvedený článek Jeronýma Klimeše na jeho webu: http://klimes.mysteria.cz/clanky/teologie/restituce.htm

Jan Dospiva - Orlová

Prohlášení? Úterý, 26.Června 2012, 20:06:6

Děkuji za vynikající článek.

Myslím si, že by stálo za to iniciovat společné prohlášení křesťanů, kteří nesouhlasí s návrhem církevních restitucí. Sice ten rozjetý vlak nejspíš nezastavíme, ale bude mít velkou cenu, že jsme nemlčeli.

Dagmar Kubíčková - Pěnčín

Úterý, 26.Června 2012, 21:17:12

Taky bych ráda nemlčela, ale nevím, co bych chtěla/měla říkat. Jako husa potrefená, která na těch vysokých politických hrátkách závisí existenčně, a do značné míry i na nich závisí existence sboru, na němž působím, a mnoha dalších malých sborů, které znám. Tak jedině můžu statečně deklarovat, že bychom měli zkusit skočit se skromnějším padákem. Nebo rovnou bez padáku a přesto přežít s pomocí Boží. Možná solidárně se společností že budeme skákat bez padáku.
Nemám problém nazvat finanční kompenzaci pro nekatolické církve (ale nejspíš je jím i pro katolíky) "zlatým padákem". Žijeme jako církve (některé) v nenormální situaci (jednomu lotyšskému kolegovi připadalo jako ráj na zemi, že náš stát platí duchovní), ta chtě nechtě musí skončit, bude to náraz, "poteče krev", už teď dílem teče, nedá se tomu zabránit. Nezabrání tomu ani žádné jiné (realizovatelné a v českém kontextu prosaditelné) řešení "církevní otázky". Tak jen jde o to, jak ten náraz bude tvrdý. Přestože si pád a náraz promítáme v představách už dvacet let, stejně si ho řádně představit neumíme.

No jo no. Tolik úzkostný pohled z praxe.

Filip Outrata - Praha

Vážený pane Dospivo, Úterý, 26.Června 2012, 23:02:28

v naší právě vznikající ekumenické skupině "Za církev sociálnější" o společném prohlášení diskutujeme. Pokud jste na facebooku, můžete si skupinu snadno najít a připojit se, nebo poslat mail na zacirkev@seznam.cz. Kdybyste se chtěl připojit, byli bychom rádi. Každý hlas je potřeba.

Filip Outrata - Praha

Vážená paní Oupická, Úterý, 26.Června 2012, 23:44:46

díky za cenný hlas z praxe. Co by mě zajímalo, je, jak je tomu s pohledem na restituce mezi evangelíky na úrovni sborů. Jestli se o rizicích tohoto způsobu vyrovnání v této situaci ve sborech mluví, nebo spíš ne. Vím o diskusích např. v Protestantu, na evangnetu aj.
Co by se podle mě mělo říkat - že my křesťané si uvědomujeme, že se tímto vyrovnáním dostaneme do privilegované role. Že chceme být prospěšní v sociální nebo vzdělávací oblasti, ale ne na úkor seškrtané veřejné sféry. Že nestojíme proti zbytku společnosti. Že víme, že jiní ty zlaté padáky, jak pěkně píšete, nedostanou.

Img_4546

martin škabraha - autor erót-ické literatury

Středa, 27.Června 2012, 11:13:7

Vážení, kdo se v tom víc vyznáte, napadla mne už před časem jedna souvislost, která, pokud jsem si všiml, v těch diskusích nezaznívá. A totiž to, zda se v návrhu výše toho vyrovnání kalkulovalo i s tím, kolik už stát církvím dal formou platů duchovních po Listopadu.

Filip Outrata - Praha

Středa, 27.Června 2012, 20:33:5

Pane Škabraho, na stránkách MK jsou informace o platbám církvím v posledních letech, dá se to přibližně dopočítat. Není tam ale vyčísleno kolik z toho je na platy duchovních. Pokud se nepletu, nikdo to to zatím nespočítal a nezveřejnil. http://www.mkcr.cz/cz/cirkve-a-nabozenske-spolecnosti/financovani-cirkvi/pocty-duchovnich-a-vyse-poskytnutych-financnich-prostredku-1050/

Dagmar Kubíčková - Pěnčín

Vážený pane Outrato, Čtvrtek, 28.Června 2012, 08:10:11

myslím, že se o rizicích na úrovni sborů nemluví nijak soustavně, ale těžko o nich nemluvit. Snadno se probouzí antikatolické resentimenty (jestli za římskokatolickou velkorysostí není nějaký háček atd.). I ten čím dál „démoničtější“ obraz církví v očích veřejnosti je samozřejmě tragický.
Samozřejmě jsou pochybnosti, jak žhavé by to bylo s výnosy z peněz z finančního narovnání a nakolik se podaří dobře investovat.
Pro malé sbory je stejně mnohem živější, každodenní až likvidační problém stále rostoucí Personální fond (z nějž se dorovnávají platy a sytí rezervní fond - je tam ovšem za 20 let nastřádáno směšných 158 milionů, jak jsem se dívala, což by stačilo asi na rok udržení současného provozu).
Vyrovnání kritizuji hojně i evangelikálové. Klasicky Dan Drápal. Speciální je povzdech baptistů, že jejich gesto po revoluci, kdy se vzdali příspěvku na platy od státu nikdo neocenil. Stejně nakonec přistoupili na kompromis a teď ve vyrovnání zrovna tak.

U mě osobně se pocitově ten „soucitný stud“ vůči společnosti ne a ne dostavit. A různých rovin to má nejspíš opravdu hodně. Včetně té, že milovat nepřátelsky naladěnou společnost není úplně jednoduchý úkol, za to jistě hodný Kristových následovníků.
Spíš než se věnovat kritice něčeho, co stejně asi neprojde, by se mělo hledat řešení, na kterém se dokážeme domluvit, které by ve výsledku nezatížilo společnost třeba mnohem víc než to navrhované a jež by na druhou stranu nebylo do nebe volajícně nespravedlivé. Což je v polarizované a nevěcné atmosféře asi skoro nemožné. Což je škoda.

A co by prozradila, pane Škabraho, ta částka, kterou stát dal po 1989 církvím? Je jistě poměrně vysoká. Ale je to cosi, co plyne ze zákona. A ten zákon kdysi souvisel se zabavením majetku. A na základě zabavení majetku a politického rozhodnutá kdysi se z něj platí nejen duchovní katolické církev. A jednoduše je to tak, že stát tehdy se k něčemu zavázal, že bude z výnosů financovat, a celou dobu si větší část výnosů nechával pro sebe. A co vlastně mohla být horší „dotace“ církvím, než ty platy, které jsou plně zkonzumovány, nenutily k žádné razantní restrukturalizaci, umožňovaly dál pokrývat síť, která vznikla, když ještě ty církve reprezentovaly 90% obyvatelstva, jež se k nim formálně hlásilo. A i přes možná ne úplně malou míru zneužití, většina státem placených duchovních působila ve prospěch lidí. Takže cudné sebeomezování bylo dost sporné.

Stanislav Hošek - Český těšín

Co bylo, bylo. Čtvrtek, 28.Června 2012, 08:40:18

Myslím, že s tím, co jsme už zaplatili, nemá smysl ztrácet čas. Stupidita veškeré polistopadové moci spočívala od samého počátku ve falešné neoliberální dogmatice trhu a vlastnictví, obohacené v tomto konkrétním případě o revanšistický akt restituce. Vládci se měli od počátku zabývat reálným zajištěním činnosti církví, pokud chtěli prezentovat podstatně jinou politiku vůči nim, než jakou předváděla KSČ. Restitucemi ale nesmyslně rozvířili ve společnosti odpor až nenávist k církvím. Kdybych byl tvůrcem konspirativních teorií, tak bude tvrdit, že přeběhlíci z KSČ do pravicových stran tím chtějí pouze dále pokračovat ve svém „třídím boji“, především proti Vatikánu a jím řízené církvi.

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

diplomatická ofenzíva ČSSD? Pátek, 10.Srpna 2012, 15:34:20

Není vhodná doba pro diplomatickou ofenzívu sociální demokracie ve směru naznačeném v článku Filipa Outraty? Je zatím nejlepším, který jsem k danému tématu četl. Myslím, že sociální demokracie by mohla ukázat, že ji nejde o pouhou kritiku a populismus, ale skutečné dlouhodobé a pro všechny strany přijatelné řešení problému.

Jiri_edy_zajic_detail-men_

Jiří Zajíc - publicista a pedagog, Praha 4

Tak tohle je skutečně dobré :-) Sobota, 11.Srpna 2012, 03:24:15

Ve srovnání s tím, co se tu jinak píše k tématu nápravy křivd, je tohle (navzdory drobným dílčím disonancím) skutečný objev.
Bohužel to, co nyní předvedla ČSSD, pokozuje i do budoucna možnost nějakého slušného řešení.

Doplňuji k tomu svou odpověď na anketu v Katolickém týdeníku:
Otázka:
Jaký je váš názor na předvolební kampaň sociální demokracie, ve které zneužívá téma církevních restitucí?
Odpověď:
Smutná, ubohá a přitom typická ukázka politické (ne)kultury v naší zemi. Největší skupina katolíků volila v posledních dvou volbách právě ČSSD, ale to je pro chování téhle strany úplně nepodstatné, podobně jako v 90. letech to bylo nepodstatné pro ODS. Církve jsou celou dobu od voleb v roce 1992 rukojmím politických zájmů, snadnou populistickou kartou pro toho, kdo chce získávat hlasy. Argumenty, které jsou tu používány, jsou téměř výlučně postaveny na závisti, tradičních proticírkevních předsudcích české společnosti a absenci smyslu pro spravedlnost. To říkám navzdory tomu, že navržený zákon – pokud projde – pokládám pro katolickou církev za ekonomicky velmi nevýhodný, protože na ni uvalí břemeno péče o zdevastovaný fond budov. A společenské škody pro působení církví z toho, že tento zákon bude spojován s nejméně důvěryhodnou vládou, jakou jsme tu od Listopadu měli, budou veliké.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.