Dnes je tomu přesně osmdesát let, co byl Edvard Beneš zvolen druhým československým prezidentem. V kalendáři to datum nebývá vyznačené. Neučí se jej ani děti ve školách. Den, kdy místo po průkopníkovi a zakladateli převezme někdo druhý, většinou nebývá považován za významný.

Nikdo si nepamatuje, kdo vyhrál druhý ročník superstar. A Buzze Aldrina by si jako druhého člověka na povrchu Měsíce musela nejmíň polovina z vás taky najít ve vyhledávači. Dvojky netáhnou. V dnešním světě jste jednička, nebo nula. Nic mezi tím. A tak vám, když už ni jiného, pokladnice lidové moudrosti wikipedie sdělí, že Aldrin byl prvním člověkem, který na povrchu Měsíce močil. Alespoň nějaká jednička je pořád lepší než dvojka.

Jenže co s Benešem, politickou dvojkou našich dějin par exellence? Někdy to vypadá, že jeho druhost jsme mu ani po těch osmdesáti letech nedokázali odpustit, že ta dvojka je součástí Benešovy esence a že právě v ní tkví i jeho historická vina. Protože přišel po Masarykovi, díváme se na něj jako na někoho méně schopného, méně morálního, méně inteligentního.

A zároveň tím připouštíme, že nejlíp bylo za Masaryka, že masarykovské Československo bylo naším politickým vrcholem a že lepší už to z principu být nemůže. Vyústěním kultu politických jedniček je pak jedině flagelantství.

V kotlinách pod Vyšehradem a Petrovem je to docela módní. Nemusíte mít vizi, důležité je, abyste udržovali vědomí nesmazatelné viny. Možná, že budeme-li se kolektivně vinit dostatečně dlouho, dosáhneme jako společnost masového osvícení, a pak už budeme na věky věkův spokojeně žít z úroků za pronájem jména jiné politické jedničky, jejíž přímé jmenování je mimo mé finanční možnosti.

Pokud ale tenhle plán nevyjde, nezbude nám, než přehodnotit svůj postoj ke dvojkám a podívat se na Beneše ještě jednou…

Zkusme si srovnat jeho kariéru s tou Masarykovou. Na začátku první světové války vstoupily české země jako pevná součást Rakousko-Uherska do války, která skončila porážkou a zánikem císařství. České země ovšem z války vycházejí jako suverénní, válkou téměř nedotčený a vítězný stát.

O dvacet let později se situace opakuje, jen ty výchozí podmínky jsou nepoměrně horší: Československo zaniká. V důsledku politických zájmů vyšších než knížecí číro je za tichého souhlasu světa pohlceno nacistickým Německem. V roli německé kolonie opět vstupuje do druhé světové války, opět na straně agresorů a budoucích poražených. A jako učiněným politickým zázrakem se obnovuje v předmnichovských hranicích a opět stojí na straně vítězů. Přičemž za to platí jen zlomek ceny, kterou svoboda stála třeba Poláky.

Zopakovat dvakrát po sobě stejný karetní trik a nechat všechny hosty večírku, aby vám sami od sebe pokaždé zatleskali, je docela slušný výkon. Díky Masarykovi dokázala idea českého demokratického republikánství přežít první světovou válku, díky Benešovi přežila tu druhou.

Ani jeden, ani druhý „svou“ světovou válku nezačal, oba byli pouze těmi, kdo se museli vypořádávat s jejími důsledky, hrát s kartami, které jim rozdal někdo jiný.

A jaký je tedy výsledek Benešovy partie? „Prezident číslo dvě“ strávil výkonem svého úřadu dohromady ani ne šest let. Byly to roky poznamenané neustálou volbou mezi špatným a horším. Možná, že mohl a možná taky, že měl volit jinak. Československo každopádně přežilo.

Bouře studené války se přehnala a dnes, sedm dekád od odsunu českých Němců, máme s Německem možná vůbec nejlepší vztahy za poslední tisíciletí. Ani sudetské Němce nepotkal v bavorském exilu strašlivý zánik. A taky tu pořád můžeme svobodně vzpomínat na Masaryka. Když uvážíme, že si Beneš nemohl vygooglit, jak to všechno dopadne, je třeba uznat, že na „Dvojku“ je to celkem solidní výkon.