Dnes je tomu přesně osmdesát let, co byl Edvard Beneš zvolen druhým československým prezidentem. V kalendáři to datum nebývá vyznačené. Neučí se jej ani děti ve školách. Den, kdy místo po průkopníkovi a zakladateli převezme někdo druhý, většinou nebývá považován za významný.

Nikdo si nepamatuje, kdo vyhrál druhý ročník superstar. A Buzze Aldrina by si jako druhého člověka na povrchu Měsíce musela nejmíň polovina z vás taky najít ve vyhledávači. Dvojky netáhnou. V dnešním světě jste jednička, nebo nula. Nic mezi tím. A tak vám, když už ni jiného, pokladnice lidové moudrosti wikipedie sdělí, že Aldrin byl prvním člověkem, který na povrchu Měsíce močil. Alespoň nějaká jednička je pořád lepší než dvojka.

Jenže co s Benešem, politickou dvojkou našich dějin par exellence? Někdy to vypadá, že jeho druhost jsme mu ani po těch osmdesáti letech nedokázali odpustit, že ta dvojka je součástí Benešovy esence a že právě v ní tkví i jeho historická vina. Protože přišel po Masarykovi, díváme se na něj jako na někoho méně schopného, méně morálního, méně inteligentního.