Češi a transcendence

T. G. Masaryk v jedné ze svých knih vyslovil známou tezi, že česká otázka je otázkou náboženskou. Těm, kteří jsou zvyklí pokládat Čechy za nejateističtější národ, zní tento Masarykův výrok poněkud divně. Dává to smysl?

T. G. Masaryk v jedné ze svých knih vyslovil známou tezi, že česká otázka je otázkou náboženskou. Těm, kteří jsou zvyklí pokládat Čechy za nejateističtější národ, zní tento Masarykův výrok poněkud divně. Dává to smysl?

Zatímco materialista Karel Marx pojímal novodobé národy jako pospolitosti, které se (pod vedením buržoazie) utvářely scelováním někdejších provincií v národní stát v procesu hospodářské a politické centralizace, Masaryk byl idealista, a tak chápal vznik národa především jako duchovní děj. Původ českého národa viděl v mnohem hlubší minulosti, než v jaké se zformovaly moderní národy.

Český národ se podle něj probudil a zformoval vlivem ideje, která vzešla od Mistra Jana Husa, rozvíjela se během české reformace, jež předcházela té Lutherově, i později, v době národního obrození, které Masaryk rovněž chápal nábožensky. Domníval se, že český národ má v sobě silnou touhu po transcendenci, po přesahu vlastní omezenosti, a že má k náboženství niterný vztah právě vzhledem k tomu, že v minulosti zažil silné otřesy spojené s náboženskou otázkou.

Je obecně známo, že to všechno – Hus a Komenský, husitství a Jednota bratrská, stejně jako národní obrození a Palacký – se díky Masarykovi stalo součástí „národní ideologie“, se kterou polemizoval historik Josef Pekař.

Toi3b181f_190125_730948Má transcendence v životě Čechů nějaké místo? Repro DR

K reformaci lze mít v podstatě dvojí vztah. Buď se dá chápat negativně jako rozdělení dosud jednotného křesťanstva, které způsobilo mnoho utrpení. Pozitivní nazírání sice reflektuje utrpení způsobené násilným roztržením, ale všímá si, že právě nepokoj jím podnícený způsobuje duchovní růst. Proto se v době reformace rodí lidská individualita a subjektivita, bez níž není myslitelné probuzení národa. Není bez ní možná ani demokracie.

V období reformace (a v Čechách počínaje Husem) tedy vystoupila poprvé do popředí otázka svědomí jedince, až dosud podřízeného autoritě církve. Svobodný rozvoj individuality pokládal Masaryk za důležitou věc. Byl přesvědčen, že pouze „jednotlivec dovede nejlépe využít svých vlastních sil a sil svého okolí podle vlastního uznání. Rozhoduje-li o člověku člověk jiný a vede-li, je nebezpečí, že se všech sil vedeného náležitě nevyužije“ (Masaryk: Světová revoluce).

Nutnost respektovat svědomí a odpovědnost jednotlivce byla jeho hlavním argumentem proti komunismu. Sám o sobě řekl, že je sice proti komunismu (tedy tomu v ruské verzi), ale „někdy pro socialism“. K socialismu však bylo podle něj zapotřebí národ nejdříve vzdělat a vychovat, aby nebylo nutné zavádět jej násilím: „Cíle socialismu lze dosáhnout také prací náboženskou, mravnostní, národnostní a ne jenom reformami hospodářskými“.

Masaryk nabyl přesvědčení, že právě s Husovou ideou, která otevřela otázku osobního svědomí, český národ stojí a padá, a proto v záležitostech týkajících se národa kladl náboženskou otázku na přední místo. Jeho národní idea však byla v jistém smyslu problematická, neboť nejenže nenašla způsob, jak oslovit početnou německou menšinu, ale neoslovila ani příslušníky jiných národnosti v Československu, a vlastně ani věřící katolíky. Nicméně, mnoho Čechů a Moravanů ji přijímalo.

Na Masarykovu národní ideu navázal v 60. letech Milan Kundera. Známá je jeho myšlenka, že existence českého národa nebyla nikdy samozřejmostí, a že právě nesamozřejmost patří k jejím nejvýraznějším určením. I ta, že nesamozřejmost byla možná způsobena historickými traumaty.

Dva Adamové
Loni jsem se díky Deníku Referendum seznámila s knížkou Josefa D. Solovějčika Osamělý člověk víry a zcela nečekaně jsem v ní odhalila souvislost s českou otázkou.

Autor Joseph Dov. Solovějčik, věřící žid a rabín, se v knížce Osamělý člověk víry zabývá dvojím, zdánlivě odlišným popisem stvoření člověka v 1. a 2. kapitole knihy Genesis. V první z nich je zdůrazněno, že Bůh stvořil člověka k obrazu svému, ve druhé, že ho stvořil z prachu země. Tak trochu to vypadá, jako by Bůh stvořil dva odlišné typy člověka – jednoho hrdého a jednoho pokorného. Solovějčik je pracovně nazývá Adamem I a Adamem II, přičemž popisuje každý typ zvlášť; až ke konci pojednání vyjde najevo, že jde vlastně o dva různé aspekty téhož člověka.

Solovějčikův Adam I je osobností převážně sebestřednou, založenou esteticky, autor ho nazývá též člověkem přirozeným, důstojným, směřujícím k (politické) moci a ovládnutí přírody, člověkem nekonfrontovaným s žádným omezením. Jeho důstojnost spočívá ve schopnosti ovládat své prostředí a mít je pod kontrolou. Vytváří přirozené komunity, neboť je člověkem společenským.

Naproti tomu Adam II, tedy onen „osamělý člověk víry“, je člověk pokorný, existenciálně hloubající, člověk, který byl konfrontován a přemožen Bohem. Vědom si svých omezení získává Adam II namísto přirozené důstojnosti vykoupení. Společenství, které tento člověk vytváří, je společenstvím smlouvy. Má tedy jiný charakter než přirozené společenství Adama I. Platí v něm jiné mezilidské vztahy. V přirozeném společenství nebývá Adam II úspěšný, neboť neumí dobývat a ovládat svět.

Po přečtení jsem o knize dlouho uvažovala. Napadlo mě, že oba lidské typy by mohly souviset také s extroverzí a introverzí. Přemýšlela jsem, že současný svět patří extrovertnímu Adamovi I – člověku, jehož přirozeností je vytvářet občanskou společnost a že značná část mých spoluobčanů k tomuto přirozeně politickému typu člověka, který se nenechá nikým omezovat, zřejmě nepatří. Ani já ne.

Vybavila se mi souvislost s Masarykovou větou: Česká otázka je otázkou náboženskou. Ano, to jde skutečně dohromady. Češi ve své většině nejsou těmi, kdo si dovedou společně utvářet a podmaňovat své okolí. Češi jsou spíš těmi, kteří se svému prostředí přizpůsobují, než by ho přizpůsobovali vlastním potřebám. Český člověk není Adam I, ale Adam II.

Masaryk měl pravdu. Češi mají niterný vztah k transcendenci, jenže ten je v nich bohužel v současné době více či méně potlačen a ne a ne se probudit. Čech je vlastně takový „osamělý člověk víry“, který potřebuje vykoupení, jenomže si to, vzhledem ke všeobecně rozšířenému ateismu, neuvědomuje. Je to „člověk smlouvy“, ale bez smlouvy. Chybí mu Bůh, daleko spíš je ochoten věřit v osud.

Co s tím? Nedoufám v obnovu nějaké formy národní či státní ideologie ani v obnovení tradic. Národ jako takový je možná už opravdu přežitkem minulosti – těžko říct. Nejde mi ani o útěk ze světa. Ale kdyby český člověk znovu nalezl hluboký existenciální vztah k Bohu, kdyby objevil způsob, jak žít a prožívat víru a uvádět ji do praxe, určitě by mu to nesmírně prospělo.

Pomohlo by mu to v rozvoji jeho individuality, tedy duše a ducha, zbavil by se svých dějinných traumat i pocitu malosti a možná by se mu i podařilo docela změnit politické prostředí České republiky. Pro současného Čecha je to však, zdá se, velký problém.

A co si myslíte vy? Diskuse (58 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Václav Pospíšil - Záhoří

Neděle, 18.Března 2018, 13:05:12

Přikládám reakci jedné se sester našeho společenství:
Milá sestro Evo,
děkuji Vám za krásný článek, který nám Václav zprostředkoval.Měla jsem kdysi s mým tatínkem diskuzi o Češích a Němcích (babička byla Němka). Táta vždy trochu stranil Němcům, protože znal složitosti totality za války a smutné osudy divokého odsunu Němců a mluvil někdy o "malosti Čechů" a že si za to, že byli okupováni různými mocnostmi vlastně můžou sami. Samozřejmě jsem se bránila, připomínala jsem mu, že je taky Čech, ale Vaším článkem jsem vlastně dostala odpověď. Ty okupující mocnosti jsou Adam I a my Adam II. A ačkoliv to vypadá, že prohráváme, tak v Božích očích můžeme vyhrát. Srdečně zdravím Helena

Josef Poláček - Manuální pracovník

Neděle, 18.Března 2018, 14:30:3

No tak vidíte, paní Hájková, že se dokážete propracovat k pravému - to jest, obě stránky zahrnujícímu - pohledu na věc.

Teď už by bylo jenom zapotřebí, abyste to co sama píšete vzala doopravdy vážně.

Tedy abyste si uvědomila, že ten "Adam I" a "Adam II" jsou o p r a v d u dvě stránky jedné a téže mince; a že tedy o b a Adamové jsou zde naprosto legitimně, a že tady oba být musejí.

A že tedy i ten Adam samostatný, sebestředný, hrdý - že ten tady nejenom je, nýbrž že on tady být musí.

Vy sice jeho existenci konstatujete - ale vzápětí odbíháte plně zase jenom k tomu Adamovi II, tedy k tomu transcendentálnímu, k tomu plně oddaného Bohu.

Takže se Vám ta jedna mince zase rozpadá na dvě různé stránky, z nichž Vy chcete vidět jenom tu jednu.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Já nevidím jen jednu. Neděle, 18.Března 2018, 15:10:53

Často je to tak, pane Poláčku, že konkrétní člověk má blíž k tomu nebo k onomu typu. Ale může ve svém životě procházet střídavě oběma fázemi: Solovějčik píše, že i vznešený člověk může náhle pocítit proměňující dotek Boží ruky. Během několika vteřin hrdý a sebestředný člověk zmizí a je nahrazen člověkem smlouvy.
Na druhé straně je to tak, že Bůh toho člověka smlouvy může poslat i do té přirozené komunity, aby ji pomáhal proměňovat.
Solovějčik na závěr uvádí jako příklad Elíšu, který prodělal právě takovou náhlou proměnu a Bůh ho poslal k jeho lidu, aby jim nabídl podíl na smluvní události. Stal se prorokem. Elíša se sice nesetkal s pochopením, ale nikdy neztratil naději a nerezignoval. Proč? Solovějčik píše, že "Beznaděj a rezignace je člověku smlouvy, který nalezl vítězství v porážce, naprosto cizí". On totiž získal to, co předtím neměl.
Myslím si, že právě to by bylo dobré i pro nás Čechy, kteří máme k té vznešenosti většinou daleko - neztrácet naději a nerezignovat. Bůh totiž může uzdravit duši.

David Unger - psycholog, Kroměříž

Skutečně dvě strany jedné mince Neděle, 18.Března 2018, 21:29:16

Děkuji, paní Hájková, za zajímavý článek. Připojil bych se k panu Poláčkovi, tvrdit, že Češi jsou Adamové II mi přijde krátkozraké.

Na druhou stranu mám radost, že tím přirovnáním v článku vlastně souhlasíte s konceptem něčeho jako "duše národa", psychologického celku, který obsahuje své předsudky, přesvědčení, komplexy, tabu, kolektivní stereotypy atd.

Ať už Adama I a Adama II přirovnáme k extraverzi - introverzi, dominanci - submisi nebo sebeprosazení - závislosti, můžeme také ke cyklotýmii - schizotýmii, spíše to vypovídá o tom, že Češi nemají svého Adama I přijatého, nekomunikují s touto stránkou, nepřijímají ji, stydí se za ni. Totiž že v české mentalitě Adam I je, o tom není pochyb. Kvůli nepřijetí Adama I možná Češi nedokážou přijmout smlouvu jako Adam II, protože prostě neví, kdy a zda nejsou Adamem I. Nejsou si jistí, kdy jsou do sebe uzavření, přemýšliví a transcendující jako Adam II a kdy se chovají podle v sobě potlačeného Adama I.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 18.Března 2018, 22:09:20

Já netvrdím, že tady Adamové I nejsou. Určitě jsou, ale je jich méně než v jiných národech. Nebo, jak říkáte, ten Adam I, hrdý a přirozeně se sdružující, je tady potlačen. A máte pravdu i v tom, že s pokorným Adamem II, člověkem víry, se Češi příliš neztotožňují. Možná by chtěli být Adamem I, jenže to moc neumějí.
Já si ale myslím, že cesta zpátky k přirozenému Adamovi I možná vede přes Adama II, čili přes vztah s Bohem. Jenomže je těžké to někomu vysvětlit. Ani v mé rodině to vůbec nikdo nechápe.

Vojtěch Klusáček - Brno

Neděle, 18.Března 2018, 22:37:12

Jenom si říkám, když už konečně věřící pustí snaha obracet ateisty na víru, kteří chudáčci malí tu víru v sobě mají a akorát ji potlačují. Kdy konečně náboženská tolerance dosáhne toho, co má skutečně znamenat, tj. že že nevíra v boha je stejnocenná a stejně automaticky respektováníhodná, jako kterákoli víra.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 19.Března 2018, 06:26:5

Cítíte se mým psaním nějak ohrožen, pane Klusáčku? Ne, já vás určitě za chudáčka nepovažuji. Já přece uznávám, že lidé jsou si rovni. Vím, že ti, kteří říkají, že nevěří, mohou být stejně dobří jako ti, kteří říkají, že věří. A naopak.
Samozřejmě, nehodlám chodit až k vám domů a o něčem vás tam přesvědčovat. Ale toleranci ve smyslu, že ani nebudu psát, co chci a nač myslím, tu ode mě čekat nemůžete.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Přiznávám, Pondělí, 19.Března 2018, 08:01:4

že ani po letech, kdy o tom stále čtu a přemýšlím, stále nejsem rozhodnutá, jestli úplně souhlasím s "konceptem něčeho jako duše národa, psychologického celku, který obsahuje své předsudky, přesvědčení, komplexy, tabu, kolektivní stereotypy atd"., jak píše pan Unger. Mám totiž pocit, že takový koncept vede při vší snaze o poctivost k těžko obhajitelným zjednodušením a zkreslením. Například Masaryk byl veden jistě dobrým úmyslem, ale jeho úmysl byl politický, nikoli badatelský, a jako takový byl tendenční a ahistorický.
Pokud se přes toto své váhání někdy přikloním k tomu, že nějaký národ lze charakterizovat zcela seriózně a že výčet národních vlastností může mít dlouhodobou platnost, pak bych k české charakteristice přiřadila notorický sklon k sebezpytování a vymezování. Tento rys se mi jeví jako nejnápadnější, pokud se odvážím srovnání s jinými lidskými skupinami, označovanými za národ.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 19.Března 2018, 09:21:23

Já také nevím jistě, jestli nějaká duše národa existuje, paní Zemanová. Spíš bych věřila, že existuje duše lidu, jak jsem tuhle zmínila tu Erbenovu kytici. Nebo spíš existovala (v minulém čase), protože už je asi dávno potlačena.
Masaryk spíš chtěl, aby měl národ (tedy politický národ) nějakého ducha, respektive nějakou ideu, které se bude držet. A bez ní že těžko bude existovat. Já dodám, že zvlášť proto, protože je velmi nesourodý, nehomogenní.
Ano, Masarykův cíl byl zcela určitě politický, ne vědecký. I když o apolitičnosti vědců tak jako tak pochybuji. Apolitičnost je snad možná jen v přírodních a exaktních vědách.
Masaryka jsem nikdy neobdivovala, ale teď soudím, že měl v mnohém pravdu.
To sebevymezování a sebezpytování zřejmě souvisí s tou nesamozřejmostí, o níž psal Kundera.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Dvě poznámky Pondělí, 19.Března 2018, 11:35:23

Jedna věcná: reformace nebyla rozdělením dosud jednotného křesťanstva. Od r. 1050 je křesťanství rozděleno na katolické a pravoslavné, v důsledku známého teologického sporu o slovo "filioque" ve vyznání víry.

Druhá poznámka je polemická. Především v tom rozdělení na Adama I a Adama II mi není jasné, proč se proti sobě staví "člověk přirozeně se sdružující" u Adama I a "člověk víry" u Adama II.

Jako opak člověka přirozeně se sdružujícího totiž vidím individualistu, žijícího jen pro sebe. Je-li tedy Adam I člověk přirozeně se sdružující, vytvářející přirozená společenství, je Adam II jako jeho protipól individualista, a tedy i egoista.

Lidé víry totiž právě vždy vytvářeli přirozená společenství. Mysleme na "putující Boží lid" Staré i Nové smlouvy.

Jsou tedy Češi individualisti a egoisti? Ano, obávám se, že na tom něco bude.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 19.Března 2018, 12:26:49

Souhlasím s věcnou poznámkou. Křesťanstvo bylo rozdělené už dříve na západní a východní.
Pokud jde o ty rozdíly mezi Adamem I a Adamem II, pak to přirozené sdružování Adama I znamená patrně (jak já jsem to pochopila) především sdružování pracovní, politické a občanské, tedy takové, kde Bůh jakožto spojovací článek, nehraje primárně roli. Zato se tam často soupeří o moc nebo o vliv. Proto se tam uplatní ta sebestřednost, která asi autorem není chápána úplně špatně. Prostě nějak souvisí s tou hrdostí. Zatímco v těch druhých společenstvích (smlouvy) je Bůh něco jako jejich zprostředkovatel a hraje v nich zásadní roli. Tedy měly by sem patřit především církve a náboženské společnosti.
A co se týče víry, pak Solovějčik říká, že hrdý člověk Adam I vůbec nemusí být ateista. Může být docela dobře věřící (i když věří trochu jinak než Adam II) a může být členem nejen přirozeného společenství, ale i toho společenství smlouvy. Dokonce, tam prý bývá tak častým členem, až Adamovi II ubírá skoro jediné místo, kde se může uplatnit. A ten pak trvale zůstává osamělým člověkem víry, hledajícím společenství.
Je těžké to interpretovat. Navíc u takových textů je vždy problém, že každý čtenář to pochopí jinak. Můžete si to přečíst sám.
Solovějčik prý napsal také knížku Halachický člověk. I tu jsem sháněla, ale je bohužel vyprodaná.

Ivo Horák - Praha 3

K diskusi Pondělí, 19.Března 2018, 13:06:31

Výraz "duše národa" má podle mne smysl, míní-li se jí rozdíly v "povaze a psychologii (různých) národů". Některé rysy a sklony mohou zřejmě vskutku u různých celků nabýt poměrně stabilně většího rozšíření a jisté fixace.

Kdysi se soudilo, že zde hraje roli např. podnebí, přístup k moři, otevřenost krajiny a podobné faktory, a něco na tom asi bude. Stěží mohli např. obyvatelé Británie zůstat neovlivněni ostrovní polohou své země, Američané relativně nedávným získáním, podmaněním a rozšiřováním své vlasti, Rusové rozlehlostí své, Holanďané mořem, Švýcaři horami či dokonce seveřané obecně nutností připravovat se na zimu.

Jistou roli sehrává tedy také rozlehlost země a hustota osídlení, jeho městský, nebo zemědělský charakter, a pak je tu historie, úspěchy národa v expanzi (např. i jazykové), nebo naopak nutnost jiných bránit často svá území, či nevyhnutelnost přetrvávání ještě dalších pod cizí nadvládou (či cizími nadvládami). Jistě se přidávají převládající podoba vnitřní vlády, poměry stavovské a konfesijní, či hospodářská slabost. Italové či Řekové žijí se slavnou minulostí svých zemí, ale také je v nich jistě přítomna zkušenost vnitřní slabosti a rozdrobenosti, resp. územních ztrát a ústupu ze slávy.

Mnohé zkušenosti jsou však hodně univerzální. Češi třeba přijali leckdy představu, že „jsme poseroutkové“ a jsou pak udiveni, když se setkají s případy krajní podlézavosti u příslušníků jiných národů, či s politickým defétismem některých států.

Myslím, že individualismus a egoismus sílí, když ekonomický růst či transformace nabízejí nebývalé příležitosti. Je to ovšem mj. i případ Čechů, ale nejen jich, jde o v podstatě globální jev.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pondělí, 19.Března 2018, 15:31:52

Já bych naopak řekl, paní Zemanová, že uznání té "duše národa" ten pohled na vlastní národ spíše rozšiřuje a obohacuje, nežli zužuje.

Samozřejmě že i to zúžení je možné, když se to pojme (či zdeformuje) nějakým způsobem ideologicky. Ale v principu jak řečeno - "duše" jako taková vždy znamená nekonečné bohatství niterných prožitků.

David Unger - psycholog, Kroměříž

Paní Hájková Pondělí, 19.Března 2018, 19:28:40

V jedné větě píšete, že "Já netvrdím, že tady Adamové I nejsou. Určitě jsou, ale je jich méně než v jiných národech." Ale jinde zase mám dojem, že tomu rozumíte stejně jako já. V každém z nás, v lidech všech národů jsou vlastně skryti oba Adamové. Jen se lišíme vztahem k oběma, touhou být spíše jedním z nich a potlačením druhého. Určité charakteristicky nejsou na úrovni jedince, ale i na úrovni určitého společenství, třeba národa.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 19.Března 2018, 20:07:41

Problém je, pane Ungere, že já neumím věrně interpretovat, aniž bych do toho vkládala také svoje myšlenky. On Solovějčik píše, že jsou to dvě stránky téhož člověka, že Adam II se stává z Adama I, když je tento konfrontován se svým druhým já.
Já to však vidím tak, že Adam I je člověk silný a průbojný, přičemž jeho energie pochází z přírody, lépe řečeno z vlastní přirozenosti. Zatímco Adam II je spíše člověk od přirozenosti slabý a ústupný. Pokud má nějakou energii, dostává ji spíš od Boha, než ze své přirozenosti. Docela bych mohla říct, že Adam I je pohan a Adam II křesťan. Ale tak jednoduché to zase není.
Pan Štampach tuším taky psal, že jde o jednoho a téhož člověka, který by měl dbát o to, aby v něm nepřevládala jen jedna složka, ale aby se obě doplňovaly nebo podle okolností střídaly. Jenomže to právě podle mne není v moci člověka, nýbrž Boha.
Já tedy nevím, jestli ta jednostrannost vzniká pouhým potlačením jedné z obou složek. O některých Češích bych pak musela říct, že v sobě potlačují oba Adamy.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Ještě k duši národa Úterý, 20.Března 2018, 13:00:3

Dle mého názoru lze to, že se příslušníci různých národů chovají a myslí odlišně, uchopit bez hypostazování nějaké autonomní entity zvané duše. Stačí k tomu běžné pojmy sociálních věd jako sdílené normy, udržování a přetváření významů v diskurzu, vyprávění a převyprávění příběhů atd.

Slovo duše je lepší ponechat teologii. V křesťanství je ostatně duše vždy individuální. V náboženském pojetí také není potřeba brát v úvahu různé úhly pohledu, introspektivně zaměření křesťané jako byli například svatý Augustin nebo Blaise Pascal nepředpokládali, že svou duši úplně znají, ale věřili, že Bůh duše zná dokonale.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 20.Března 2018, 19:27:31

Ten zásadní rozdíl mezi duší a těmi "sdílenými normami" apod. je v tom, že ta "duše" míří principiálně na komplex lidského bytí - zatímco ty termíny sociálněpsychologických věd postihují vždy jenom jednotliviny.¨

Duše je niterný prožitek, niterný svět - zatímco ty sociálněpsychologické pojmy jsou pouze nezúčastněnými a lhostejnými popiskami.

David Unger - psycholog, Kroměříž

Někteří z nás jsou holisté, jiní individualisté (atomisté) Úterý, 20.Března 2018, 19:51:30

To, co popisuje pan Kubička, je individualistický přístup ke zkoumání sociálních jevů. Ten tvrdí, že sice existují jevy společné jedincům určité sociální skupiny, ale vždy jsou odvoditelné z toho, co prožívá jednotlivec.

Jiní zase jsme holisté. Myslíme si, že existuje nějaký celek, který je z psychických a sociálních procesů jednotlivců neodvoditelný a neredukovatelný na jejich sumu. Holisté si myslí, že existuje mentalita nějakého kolektivního společenství (třeba kmenového nebo politického národa).

Pokud aplikuji holistickou teorii na to, co se dotazovala paní Hájková, tak každá část celku má v sobě zastoupeny obě vlastnosti jako polarity. Tedy každý z nás má v sobě Adama I i Adama II a záleží na tom, jak se ke každému z nich staví, jak ho přímá, kým více chce být a kterého potlačuje nebo se za něj stydí.

Holistou byl třeba Hegel nebo představitelé německé gestalt-psychologie nebo C. G. Jung.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 20.Března 2018, 21:52:29

V křesťanství je duše vždy individuální. To má pan Kubička pravdu. Kromě toho křesťanství rozeznává lidskou duši a lidského ducha. Duše znamená myšlení, emoce a lidskou vůli. Duch je podstata člověka (kým doopravdy je) a místo kontaktu s Bohem. Vnitřní člověk, jak tomu říká Pavel.
Národní duše, jakožto nějaký celek, je patrně spíš pohanské pojetí duše. Ovšem mohlo to "fungovat" ještě i v dobách, kdy už naši předkové přijali křesťanství. Z toho pohanství jim patrně dlouho něco zůstalo. Ale přetrvává to až dodnes, kdy mají lidé čím dál tím méně společného?

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Ještě panu Ungerovi Středa, 21.Března 2018, 07:58:29

U člověka, který si "bere co chce", tedy toho přirozeného Adama I, se patrně nerozvine nenávist. Nemá k ní důvod, dokud nenarazí na odpor. Zatímco u člověka, kterému je něco bráno, i když třeba neviditelně, nenávist většinou vzniká. Může ji v sobě dusit nebo se jí může dobrovolně vzdát. Ale to je zpravidla těžké, zvlášť když násilí proti němu pokračuje. Svět zatím není zařízen tak, aby si každý mohl brát, co chce. Proto brát si, co chceme, nebývá bez následků (třeba i u někoho jiného).
Člověk může nesplácet zlo, jímž trpí, buď ze strachu (ale jakmile nastane vhodná příležitost, splácí), nebo z jiného důvodu. Třeba proto, že se mu agresivní chování u druhých z duše příčí, a proto takový sám být nechce (to je asi také potlačení, o kterém mluvíte). Jeho rozhodnutí nesplácet zlo neproběhne na úrovni vědomé, ale na úrovni nevědomé, tedy vlastně pudové. Může si třeba zošklivit bohatství a dobrovolně vyhlásit chudobu za svůj ideál (jako František z Assisi). Nebo odmítne jakékoliv násilí, včetně spravedlivého (pacifismus). Robert Kalivoda, který se zabýval psychologií husitů a jiných středověkých náboženských hnutí, psal o existenciálním narcismu. On něco, co dělají jiní, nedělá, ne proto, že se to nesmí, ale protože to nechce dělat.
Tak nevím, jestli jsem vyjádřila, co jsem chtěla. Chybí mi totiž vzdělání, ale ne touha vědět.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Středa, 21.Března 2018, 12:22:25

Tvrdím pravý opak toho, co mi podkládá pan Unger, to že celky mají emergentní kvality, které nejsou odvoditelné od částí. Už jsem to jednou vysvětloval, zřejmě marně.

Diskurz není analogií individuálního vědomí. Nevím jestli pan Unger někdy slyšel o diskurzivní psychologii, tady není prostor to vysvětlovat. Sociální vědy se vyvíjejí a s arsenálem individuální psychologie z roku raz dva dnes nevystačí.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Středa, 21.Března 2018, 13:23:11

Například náboženství je něco jiného než individuální víra. To, co předkládá pan Unger, je jistý druh animismu, představa, že všechny útvary přírodní či sociální mají jakousi svou esenci.

Z tohoto způsobu uvažování si dělal legraci už Moliére, kde lékař vysvětluje uspávací účinky opia tím,, že je v něm "vis dormitiva". Gregory Bateson říkal "vis dormitiva" určitému druhu intelektuální lenivosti, která se domnívá, že něčemu rozumí, když to nějak nazve.

David Unger - psycholog, Kroměříž

Vážený pane Kubičko, Středa, 21.Března 2018, 13:49:41

Odmítl jste (viz výše) hypostazování autonomní kolektivní entity. Já si naopak myslím, že něco jako kolektivní vědomí a nevědomí, kolektivní mentalita existuje. Ale nemá esenci, v tomto nemám s animismem nic společného, ale jedná se o působící konstrukt. Moje stanovisko je tedy holistické, fenomenologické, konceptualistické a také konstruktivistické.

Ohrazujete se proti tomu, jak jsem Vás pochopil. Ale na oplátku mi vkládáte do úst zase něco, co jsem nikdy nenapsal.

Jsem přesvědčen, že Vaši polemiku a nesouhlas s mými názory lze formulovat bez toho, aniž byste mě neustále nějak dehonestoval. Zvláště když jsme tedy oba vlastně holisté. Jen vy jste diskurzivní, postmoderní , zatímco já ještě pozdně moderní. Což vzhledem k historii zkoumání psyché není "rok raz dva".

Takže se obávám, že Vaše neustálé nesouhlasné rýpání vůči mým příspěvkům není důsledkem toho, že bychom stáli na nějak příliš odlišné metodologické platformě. Ono se lépe vymezuje tím, když napíšeme, že druhého pohled je zcela zastaralý než to, že nás obsahově jeho názor prostě štve. To první působí moudřeji a odborně fundovaněji.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Holismus a Hegel Středa, 21.Března 2018, 18:28:53

Tedy, pane Ungere, toto téma by bylo na dosti rozsáhlou analýzu, (Na kterou bohužel v současné době z určitých důvodů nemám dost času.)

Takže zkusím to jenom krátce: ano i ne.

Hegel byl zastáncem (respektive propagátorem) totalitarismu. V tom smyslu, že všechny fenomény tohoto světa spolu určitým způsobem souvisí, tedy vytváří určitou totalitu, a stejně tak i jejich - pravdivé - poznání musí být nutně totální, to jest musí zahrnovat všechny jejich elementy.

V tomto ohledu byl Hegel skutečně spřízněný s holismem, který také vychází z této apriorní souvztažnosti všech věcí a veškerého dění.

Na straně druhé - Hegel byl strukturalista. A logik. Ten holismus - ten tu souvztažnost bytí pojímá do značné míry přinejmenším s určitým mystickým momentem. Něco takového u Hegela nenajdeme. Podle Hegela je všechno dění určováno naprosto jasně konturovanými strukturami, které mají striktně logický, respektive onto-logický charakter.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Co je prioritní? Středa, 21.Března 2018, 18:34:43

Pane Kubičko, nějak se mi nestalo úplně zřejmým, jakým způsobem jste se vymezil vůči panu Ungerovi.

Ale zdá se mi, že ten zásadní rozdíl je v tom, že Vy sice uznáváte existenci (samozřejmě) určitých komplexních společenských fenoménů, které mají z p ě t n ě určitou působnost na lidská individua; nicméně pro Vás jsou ta individua a jejich prožitky stále ještě tou absolutně primární daností.

Zatímco pan Unger (a stejně tak uvedený Hegel) vycházejí z přinejmenším částečné priority těch n a d i n d i v i d u á l n í c h entit a společenských fenoménů.

Tento rozpor není zdaleka pouze akademické povahy. Je to naprosto klíčová otázka, jejíž zodpovězení má pak bezprostřední důsledky pro chápání povahy celé společnosti, a tedy i politiky.

I tady se nemohu pouštět do podrobnějších analýz; a tak jen zcela všeobecně mohu vyjádřit mé přesvědčení, že jedinou možnou cestou je organická s y n t é z a obou těchto protichůdných náhledů.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 21.Března 2018, 20:03:8

Ať národní duše je nebo není, v každém případě většinou rodiče přenášejí své problémy v nějaké podobě na děti.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Čtvrtek, 22.Března 2018, 07:53:35

Nevím, zda pan Unger působícím konstruktem myslí vědecký konstrukt či sociální konstrukt/konstrukci.

Duši národa lze jistě za sociállní konstrukci považovat, protože ve společnosti tato představa nějakým způsobem působí.

Sociální konstrukty jsou ovšem co do míry své působnosti a stabiliuty velmi odlišné.

Příkladem velmi působivého a stabilního konstruktu jsou peníze. Peníze jsou tvořeny předivem smluv, závazků, očekávání atd., ale mají takovou míru pevnosti, že je lidé často berou jako něco materiálně existujícího, lidem na peníze zaměřeným se říká materialisté. K tomu, aby pro vás peníze neexistovaly byste musel žít mimo moderní společnost. (Při rozpadu ekonomického systému ovšem můžou peníze zmizet beze stopy.)

Už "národ" je konstrukce daleko fluidnější. V lidové představě je například "český národ" ve středověku identický s tím dnešním, ale pro některé historiky to tak není. Natož pak duše tohoto nebo jiného národa.

Individualita je také konstrukce, ovšem taková, kterou lidé obvykle nezpochybňují. Jsem tatáž osoba jako novorozenec kdysi dávno, to nám připadá samozřejmé. Ale na tom, kdy tato tato identita začíná už před narozením a zda pokračuje i po smrti, se lidé neshodnou.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

"Peníze lidé často berou jako něco materiálně existujícího... " Čtvrtek, 22.Března 2018, 10:00:18

K tomu připojím jednu poznámku. Dnes v čekárně na EKG jsem vyslechla rozhovor dvou seniorek:
Důchod mi brzy nebude stačit na léky, jak ty dnes přijdou draho. Za ortézu jsem zaplatila dva tisíce a ještě mně ji udělali malou. Kde má na to člověk pořád brát? Po chvilce: Ale, co se dá dělat, že? (Zase ta česká víra v Osud). Druhá paní na to: A co teprve zubař! A bude hůř; podle toho, co pořád slyším v televizi...
Už jsem jim chtěla říct, že peníze nejsou nic materiálně existujícího, jenom konstrukt, ale v tom mě sestra zavolala dál.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Čtvrtek, 22.Března 2018, 10:29:24

Ta pasáž o penězích měla ilustrovat to, že to že něco je sociální konstrukt neznamená, že to reálně nepůsobí a můžeme si to nějak subjektivně odmyslet. Dokud jste ve společnosti, tak jsou peníze důležité ať se vám to líbí nebo ne. Kdybyste se octla někde v divočině bez perspektivy návratu, tak by bylo úplně jedno, kolik máte na kontě. Životně důležitý by naopak mohl být třeba zapalovač v ceně desetikoruny. Ono se někdy říká "pouhý sociální konstrukt", ale to je nepochopení toho pojmu.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 22.Března 2018, 10:46:4

Aha. Tak potom materiální je jen to, co je přírodní. Veškerá kultura musí být sociální konstrukt. Ale na druhé straně je tady hmotná kultura...

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 22.Března 2018, 12:44:21

Marx by řekl, že materiální je úplně všechno, protože všechno je bytí; tedy mimo naše nazírání skutečnosti (ačkoli to je vlastně sporné). Samozřejmě nemyslel nazírání jednoho člověka, ale nazírání celé společnosti (společenské vědomí). Ovšem například věda patří jak do společenského bytí (neboť je jednou z výrobních sil), tak do společenského vědomí (neboť je odrazem). Naše nazírání čili odraz skutečnosti může a nemusí být pravdivé.
S Bohem, který nazírá všechno a všechny, včetně našeho nazírání, Marx samozřejmě nepočítal. Natož s Bohem, který do něčeho zasahuje.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Peníze jako sociální konstrukt Čtvrtek, 22.Března 2018, 17:26:12

Tak s těmi penězi jste to zrovna trefil docela přesně, pane Kubičko.

Takže: jsou peníze (jenom) sociální konstrukt?

Na jedné straně by Marx řekl: samozřejmě. Peníze podle něj nejsou něco hmotného (mince, bankovky, ale dokonce ani digitální bity) - nýbrž peníze jsou sociálním vztahem. (Právě proto je podle Marxe možno peníze na určitém stupni vývoje společenských vztahů zrušit.)

Jenže: na straně druhé jsou peníze podle Marxe sociálním artefaktem objektivním: jsou nutným produktem reálných společenských vztahů na určitých stupních rozvoje výrobních sil.

To znamená: podle Marxe jsou peníze sice "sociálním konstruktem" - ale ne v tom smyslu že by si je lidé vytvořili jenom nějakou svou představou, či svým cíleným záměrným volním aktem - nýbrž jako sociální produkt peníze pouze kopírují předchozí, ryze materiální procesy.

Takže, tolik k pojetí peněz u Marxe.

Ovšem - ono je možno jít ještě o něco dál. Respektive ještě o stupeň výše. A teprve tady to začne být opravdu zajímavé.

Peníze - a to i podle Marxe - kromě celé řady jiných funkcí v prvé řadě vyjadřují h o d n o t u. Hodnotu zboží; přičemž za každým zbožím stojí určité kvantum lidské práce. Tato hodnota tedy není nijak libovolná, nijak subjektivní; nýbrž objektivně, materiálně daná, tím kvantem práce.

A teď je tedy možno postoupit ještě dále, za Marxe, a položit otázku: existuje něco takového jako "hodnota" apriori?

To jest, můžeme právem tvrdit, že "hodnota" věcí existuje jako jejich zcela objektivní charakteristika; že tedy "hodnota" existuje sama o sobě, jako svébytná entita apriori? Která sice v různých dobách, v různých kontextech dostává rozličný obsah, nicméně jako taková, jako ontologická kategorie zůstává stálá a věčná?

V tomto případě by se nám totiž celá věc rázem převracela: hodnota (a tedy i peníze, jako její forma) by už nebyla (pouze) sociálním konstruktem, nýbrž jak řečeno autonomní ontologickou entitou, která jenom v určitých sociálních kontextech dostává svou konkrétní formu.

Právě tohle je rozhodující: jestli dokážeme vystoupit z toho světa bezprostředních fenoménů, a podívat se ně i z opačné strany. Tedy z perspektivy jejich podstat apriori. To je samozřejmě perspektiva neobvyklá; ale jsou případy kdy jedině s její pomocí můžeme získat zcela nové náhledy a poznatky.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 22.Března 2018, 17:33:37

Pan Kubička má bezpochyby pravdu v tom, že "při rozpadu ekonomického systému ovšem můžou peníze zmizet beze stopy".

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Čtvrtek, 22.Března 2018, 17:52:45

Pro mě je rozdíl mezi živým a neživým zásadnější než mezi kulturním a přírodním. Je těžší uchopit, jaký je rozdíl mezi Kantem a ptakopyskem než mezi oběma a kamenem. Gregory Bateson to nazývá "creatura" a "pleroma", u o prvního jde o vztahy a informační toky, u druhého o kauzuální působení.

Stabilita daná informačními toky je jiná než ta daná fyzikálním vlastnostmi a může být větší. Například krokodýli dnes vypadají víceméně stejně jako před padesáti miliiony lety, kdežto pevné skály jsou úplně jiné.

V živé mimolidské přírodě jsou důležitější druhy než individua.

Rozdíl mezi kulturním a přírodním, syrovým a vařeným, nahým a oblečeným atd. je antropologická kategorie, která je snad universální, ale má proměnlivý obsah.

Domnívám se, že ta dnes zásadní spiritualita se vztahuje ke všemu živému, ne pouze k člověku.

(Ty výrazy pleroma a kreatura měl Bateson od Junga, u toho je to ale spíše takový básnický obraz než něco rozumem uchopitelného)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 22.Března 2018, 18:32:58

Vztahuje se spiritualita ke všemu živému?
Apoštol Pavel říká v 1 Korintským 15, 28, že na konci věků bude Bůh "všecko ve všem".

David Unger - psycholog, Kroměříž

Měl jsem na mysli sociální konstruktivismus, Čtvrtek, 22.Března 2018, 19:34:16

pane Kubičko. Ale než jsem to vysvětlil, diskuse plyne dál.

Moc děkuji za opět velmi precizní rozbor, pane Poláčku. Chtěl bych to umět jako vy, Hegel byl vždy mým oblíbencem, leč vlastní trpělivostí jsem na něho nikdy neměl. Ale abych byl upřímný, čekal jsem, že do diskuse vstoupíte a problematiku individualismu-holismu mezi mnou a panem Kubičkou nějak definujete. Věděl jsem, že existuje rozdíl, ale po té, kdy pan Kubička přiznal (konstruktivní) realitu nadindividuálním věcem jsem znejistěl. Nyní to přesně chápu.

Ano, myslím, že rozdíl mezi mým pojetím a pojetím pana Kubičky jste trefil opět velmi precizně. Ačkoli pro psychologa je to neočekávané, vycházím z toho, že určující jsou nadindividuální fenomény, celky. Myslím si třeba, že Petr Pithart klade českému národu zrcadlo nikoli jako individuum, ale jako částečně funkce té kolektivní entity, odvrácená strana (jungiánsky stín) českého národa. Třeba Adolf Hitler byl primitivní reakcí na vnímané ponížení a nezvládnutou porážku německého národa v imperialistické válce. Kdyby nebylo Hitlera jako individua, jeho roli by sehrál velmi pravděpodobně někdo jiný.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Pátek, 23.Března 2018, 01:48:36

Neřekl bych, že se zabývám hlavně individiuálnem. Profesně jsem rodinný terapeut, pracuji v oboru, kde se říká, že dva neurotici můžou mít šťastné manželství.Jenže jsou celky a celky.Národ je dle mého názoru jen jeden z celků a mezi nimi nijak zvlášť důležitý.

Nevím, proč by se lidé měli k transcendentnu vztahovat zrovna jako národ,

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 23.Března 2018, 14:52:48

K transcendentnu by se měl vztahovat nejdříve každý sám a až potom případně v komunitě. To aby mu nikdo nic nevnucoval.
Jedinec se svým Bohem nakonec také tvoří určitý celek.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Pátek, 23.Března 2018, 22:27:29

Některé státy měly či mají národní církev, například Anglie či Norsko. U nás byl takovým pokusem vznik Československé církve. Ta se na Masaryka odvolávala, ale Masaryk sám byl vůči ní skeptický . Na otázku, zda jeho příklad vznik této církve ovlivnil, odpověděl:

"Málo, já jsem byl v otázkách náboženských vždycky zdrženlivý. Náboženství má být věc individuální, a věc svědomí“

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 23.Března 2018, 22:38:7

Možná byla církev československá jenom takovou počeštěnou a odritualizovanou katolickou církví, proto k ní byl Masaryk skeptický.
Myslím, že si vážil Jednoty bratrské (té původní). Ta se vlastně za církev ani nepovažovala.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Sobota, 24.Března 2018, 09:28:43

Pane Kubičko, zdá se mi že Vám stále uniká vlastní předmět nebo substance dané věci. To nemá být nějaká výtka; jedná se skutečně o značně specifickou záležitost, pro kterou někdo má vytvořené příslušné "receptory", někdo zase ne.

Já už se vlastně dlouho chystám na dané téma napsat přehledný rozbor, kde by se to snad mělo poněkud blíže osvětlit. Bohužel v současné době musím řešit určité záležitosti spojené s mým zdravotním stavem, jakož i další, "kolaterální" záležitosti. Takže v tuto chvíli nemohu udat žádný pevný termín, kdy se k tomu dostanu.

Pokud by ten text vyšel, měl by mít název "Konspirační teorie, aneb pět stupňů k poznání".

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Pane Poláčku, Sobota, 24.Března 2018, 14:28:36

já si zase připadám, jako bych diskutoval s někým z devatenáctého století, pro koho jsou jisté a samozřejmé záležitosti, které byly ve dvacátém století dekonstruovány.

"Substance dané věci" předpokládá, že například "národ" je věc, která má nějakou substanci. Já si myslím, že národ není věc a tudíž ani nemá žádnou substanci.

Kupříkladu národem Masaryk jako politik myslel národ československý. Ale myšlenka československého národa se neujala, zejména na Slovensku ne. Dnes sice existuje česko-slovenská vzájemnost ale československý národ ne. Masaryk také věřil, že český národ je totožný s národem, který vedl husitské války, kdežto Pekař naopak (například ve své nejrozsáhlejší práci, knize o Žižkovi), zdůrazňoval, jak byli středověcí lidé odlišní od moderních.

Národy vznikají různým způsobem. Politickým sjednocením či separací někdy vzniknou, někdy ne. Například americký národ v 18 století vznikl, kdežto belgický v 19. ne.

Německý národ ve společenském vědomí vznikl dávno před vznikem Německa jako politického celku, kdežto Francie nejprve vznikla jako stát, pak se teprve utvořil francouzský národ.

Ostatně nevím, co považujete za substanci národa, například českého, čínského či palestinského. Mají tyto národy podobnou substanci?

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 24.Března 2018, 22:06:45

Tak jsem, pane Kubičko, hledala na internetu spojení "substance národa" a našla jsem je pouze v jedné větě, kde se píše něco o substanci národa z masa a krve. Ovšem nezdá se mi, že by měl pan Poláček právě toto na mysli.

Josef Poláček - Manuální pracovník

K pojmu substance Neděle, 25.Března 2018, 10:54:7

Pane Kubičko, Hegel definuje substanci jako "totalitu všech akcidencií".

A "substancialitu" určuje jako vzájemnou přeměnu (Umschlagen) formy a obsahu.

Co vlastně vůbec je substance, to je ve filozofii krajně obtížná otázka; to je možno poznat už z toho, že někdy byla ztotožňována s formou, jindy zase s obsahem.

Proto se mi ta Hegelova definice zdá být nejvhodnější, neboť zahrnuje oba aspekty.

"Substance" - to je v prvé řadě něco trvalého; něco co v dané entitě zůstává, i když jednotlivé její vlastnosti (akcidencie) se mění.

Ale zároveň na straně druhé - jak velice správně konstatuje Hegel - je ta substance souhrnem, totalitou v š e c h akcidencií.

Substance je tedy - dalo by se říci - stálost v proměně. Jak řečeno jednotlivé aspekty, vlastnosti, akcidencie se mohou měnit; ale přesto v celém komplexu dané věci tu zůstává něco trvalého, jakýsi "korpus", který, ačkoli se na jedné straně skládá jenom ze všech těch akcidencií a z ničeho jiného, tak na druhé straně je něčím více.

Anebo jak věděl už Aristoteles: celek je více, nežli jenom suma všech jednotlivých součástí.

A teď tedy k té "substanci národa". Z výše řečeného vyplývá, že tato substance bude v prvé řadě utvářena v š í m, co k danému národu nějakým způsobem patří a ho formuje: už genetické vybavení jeho populace, jeho zcela specifické národní dějiny, jeho kultura, jeho mentalita. Jeho řeč. A tak dále a tak dále.

Žádná z těchto jednotlivin sama o sobě neutváří národ jako takový; ale jejich suma ano. Právě tato suma vytváří to zcela specifické prostředí národní identity, národní mentality, do které se každý nový příslušník tohoto národa rodí, a tuto charakteristiku do sebe doslova saje s mateřským mlékem. Je samozřejmě možné že někteří jednotlivci se od svého národa odrodí; ale i v tomto případě bych trval na tom, že v nich přece jenom něco z toho národního specifika zůstane.

Shodou okolností jsem se zrovna včera díval na televizní dokumentaci "Válečné nevěsty". Bylo to o Angličankách, které se za války provdaly za české vojáky, a po válce se s nimi přistěhovaly do Československa. Velice často s nimi musely sdílet jejich těžký osud, neboť ti západní vojáci byli komunistickým režimem především v padesátých létech pronásledováni.

Ale tady jde o to: v té dokumentaci vystupoval i nějaký anglický diplomat (snad kulturní atašé) působící v Praze; a ten řekl, že je při setkáních s těmito ženami (už dlouhá desetiletí, vlastně celý dospělý život žijícími v českém prostředí) vždy znovu překvapen tím, jak dalece stále zůstaly být Angličankami. Jak si uchovaly svou "anglickost".

A - nemálo půvabný moment - jedna z nich zde vyjádřila svůj názor, že "přijmout českost", to je velice obtížný počin. Ale - velice cenný.

Takže tolik k tomu, jestli i národ může vykazovat rysy substance, přes všechnu proměnlivost jednotlivých momentů autonomně působící na všechny její součásti, tedy na jednotlivá lidská individua.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Panu Poláčkovi Čtvrtek, 29.Března 2018, 09:55:44

Myslím si, že manželky se dřív daleko častěji stěhovaly za svými manžely, a proto byly možná častěji stavěny do podobné situace, jakou jste popsal: „přijmout českost“. Některé královny odešly z domu už v dětském věku a nikdy se nevrátily. Muselo to být hrozné. Ženy se tehdy prostě musely víc přizpůsobovat. Ale je fakt, že vznešené ženy si někdy směly ponechat své náboženství, i když se lišilo od zvyklostí země. Možná si ponechávaly i některé jiné rysy.
Ale stejně se mi zdá, že královské rody se žádnou vrozenou národní identitou či substancí nemohly vyznačovat. Vždyť snad skoro všichni monarchové Evropy museli být geneticky spříznění. Přemyslovci se nazývali českým rodem a všechny jejich manželky byly cizinky. Přijímali všichni českost? A jak to bylo v případě králů a císařů, kteří vládli více národům? Měli více identit?

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 29.Března 2018, 10:26:26

Je to opravdu zajímavá shoda okolností, paní Hájková: zrovna v dnešním Právu (příloha Salon) vyšel rozhovor s pěveckou sesterskou dvojicí Martha a Tena Elefteriadu. Které tedy jsou rozené Řekyně, narozené v Jugoslávii, a vyrůstaly v Československu.

V tomto rozhovoru zmiňují, že po pádu vojenské junty v Řecku uvažovaly o tom, navrátit se do své vlasti. Jenže - pak dospěly k názoru že jsou vlastně nakonec už více Češkami nežli Řekyněmi. Čili tou terminologií kterou jsme zde používali jejich životní "substance" (tedy jejich životní základ) je už více česká, nežli řecká.

I když nakonec si ze svého životního osudu vybraly to pozitivní: že je to nakonec výhrou, být zakotven ve dvou různých zemích. Že pak mají hned dva své domovy.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 29.Března 2018, 10:54:29

Co se pak těch provdaných královen (respektive princezen) týče, tak historie nám dává jeden velice půvabný příklad toho, jak jedna taková princezna dokázala víceméně samojediná změnit základní charakter toho národa, do kterého se přivdala, a tedy změnit tu jeho "národní substanci".

Tento příběh se odehrál v Tibetu. Na rozdíl od našeho dnešního povědomí o mírumilovných (a Čínou okupovaných a utlačovaných) Tibeťanech, v minulosti to byli velice obávaní válečníci, kteří svými výboji ohrožovali i samotnou Čínu. Pro tibetského bojovníka bylo nejvyšší ctí padnout na bitevním poli. Proto také Tibeťané nikdy neustupovali, nikdy neutíkali z boje; i když byly zdecimovány celé první řady, na jejich místo okamžitě nastoupila další.

Jenže - pak se stalo, že si tehdejší tibetský vládce vzal za manželku princeznu z cizí země. Nevím už přesně z které; ale byla to země kde byl rozšířen buddhismus. A tato princezna si tuto svou víru samozřejmě přivezla s sebou.

A - podařilo se jí prakticky nemyslitelné: prakticky během několika let se jí podařilo to bezpodmínečně mírumilovné poselství buddhismu v Tibetu rozšířit natolik, že se pod jeho působením naprosto rozpadly všechny ty tibetské vojenské struktury! Český etnolog Stanislav Komárek to komentoval tak, že ještě nikdy v historii žádný národ tak rychle a tak naprosto nedemilitarizoval.

Tibet naprosto skoncoval se svými výboji; a tam kde ještě nedávno bylo nejvyšší ctí bojovat a v boji padnout, tak tam najednou se povolání vojáka stalo spíše předmětem pohrdání ze strany ostatních.

Takže znovu k té "substanci národa": ta se tady zcela evidentně změnila, a to naprosto dramatickým způsobem.

A jestliže zrovna Vy, paní Hájková, nijak moc nevěříte na úlohu osobnosti v dějinách: tak zrovna tohle je parádní doklad toho, že za určitých okolností jedna jediná osobnost dokáže doslova "pohnout světem".

"Jenom slabá žena jsem", zpívala ve svém "Rekviem" na konci šedesátých let Eva Pilarová. A jak je vidět, někdy tím světem může pohnout i ta napohled "slabá žena".

A mimochodem, přinejmenším podle názoru některých vědců velkou zásluhu na šíření křesťanství měly právě tehdejší ženy - které mnohem více nežli muže oslovil křesťanský postulát rovnosti všech (a tedy i žen) před Bohem. Kteréžto ženy pak tuto svou křesťanskou víru vštěpovaly i svým dětem - a právě tímto nejpřirozenějším ze všech možných způsobů přispěly rozhodujícím způsobem ke konečnému vítězství křesťanství.

Václav Pospíšil - Záhoří

Čtvrtek, 29.Března 2018, 11:14:32

Balkánské země zůstaly většinou slovanské, přes to, že mají v sobě asi víc turecké krve než vlastní. Ženy se nezabíjely a měly vliv na potomky.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 29.Března 2018, 16:42:55

České země taky zůstaly z větší části slovanské. Ale možná jenom proto, že přišli obrozenci a začít jim to připomínat.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 29.Března 2018, 16:49:14

To je ta nesamozřejmost českého národa.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pátek, 30.Března 2018, 10:18:23

Češi to ovšem s tou svou "nesamozřejmostí" své vlastní existence hodně přehánějí.

Co by pak měli říkat třeba takoví Norové? Kteří se jako samostatný stát ustanovili teprve na počátku minulého století, a dodnes si nejsou vůbec jisti, jestli mají vůbec svou vlastní národní řeč? A přesto jim to nijak neubírá na národní hrdosti.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 30.Března 2018, 13:07:29

Otázka je, jestli to není klinická diagnóza, pane Poláčku. To byste taky mohl říct o někom, kdo má endogenní depresi, že to přehání. Vždyť jiní jsou na tom hůř než on a depresi nemají.

Ivo Horák - Praha 3

Pátek, 30.Března 2018, 18:21:23

Prožívání existence českého národa jako nesamozřejmé bylo kdysi opodstatněné a v kulturních či intelektuálních kruzích může dosud v nějaké podobě přetrvávat. Zajisté není podobná zkušenost nějakým českým unikátem, neboť menších a malých národů je více a některé prošly větším ohrožením. U mladé generace, asi již několikáté, můžeme stěží předpokládat pocit nějaké skutečné národní nesamozřejmosti. Bude na tom dost podobně jako je tomu jinde, i ve velkých národech. Určité pouto k zemi, jazyku i historii trvá a třeba i sílí, když se mladí vracejí z cest globálním živlem. Doma je doma.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 31.Března 2018, 06:12:46

Projevuje se to třeba tak, že Češi žijí převážně vedle sebe a ne spolu.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Samozřejmost a nesamozřejmost vlastní existence Sobota, 31.Března 2018, 10:33:25

No ano, paní Hájková, bylo by ovšem možno tvrdit že ten český pocit národní nesamozřejmosti je součástí právě té české "národní substance", jak jsme o ní hovořili nedávno.

Teď jde ale o to, jestli si tento pocit máme uchovávat a pěstovat, anebo se ho zbavit.

------------------------------------------------

Ovšem, on je tu ještě jeden aspekt celé věci. Jak píše pan Horák, pro novou generaci - tu, která už nezažila ta národní traumata minulosti, a která je soběstačná a sebevědomá jako její vrstevníci kdekoli jinde v moderním světě - tak pro tuto novou generaci ten problém "národní nesamozřejmosti" prakticky už vůbec neexistuje.

Otázkou ale je - bezpochyby poněkud provokativní téze - jestli je tomu tak bezpodmínečně dobře.

Totiž - dokud jsme se museli vypořádávat s tou nesamozřejmostí vlastní národní existence, do té doby nás to nutilo přemýšlet o nás samých. Přemýšlet o tom kdo a co jsme, a co je naší úlohou právě v té specifické poloze mezi Západem a Východem.

My jsme si tu nesamozřejmost, tuto nejistotu své vlastní existence do značné míry kompenzovali svou vlastní specifickou kulturou; a kompenzace kulturou je asi tak to vůbec nejlepší, čím si člověk vůbec nějaké své deficity může kompenzovat.

Zatímco ta nová, mladá, sebevědomá generace - ta jako by si právě už nedělala hlavu vůbec s ničím. Není tu žádný vnější tlak - a tedy ale i nic, co by člověka (či národ) nutila přemýšlet o sobě samém, o smyslu svého bytí a o tom, jak a čím tento smysl co nejlépe naplnit.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 31.Března 2018, 15:29:44

Asi to tak bude, že vědomí deficitu nakonec není tak špatné, poněvadž člověka vede k tomu, aby se snažil ho překonávat. Mnohem horší je, když člověk žádný pocit chybění nemá a přitom mu opravdu něco chybí.

Ivo Horák - Praha 3

Sobota, 31.Března 2018, 23:25:6

Pan Poláček napsal, že je otázkou, zda je bezpodmínečně dobře, že pro mladou generaci problém "národní nesamozřejmosti" prakticky už vůbec neexistuje. V titulku ("Samozřejmost a nesamozřejmost vlastní existence") dokonce přívlastek "národní" příznačně chybí.

Myslím, že nesamozřejmost vlastního bytí, jako jedince i jako širšího společenství, je základním atributem člověka (neboť jen on ví, že jednou zemře). Lidé ovšem většinou vlastní nesamozřejmost pociťovat nechtějí, dávají, pokud to jen dokáží, přednost tomu vůbec si něco takového nepřipouštět, resp. to vytěsňovat. Leckdo takové pocity pomalu nezná (a nepřizná), jiný až s věkem. Hodně záleží na povaze, míře introvertnosti, průběhu života, nemoci, jestli se v člověku i dnes rozvine onen pocit nesamozřejmosti coby určité univerzum. Není to samo o sobě radostné, ani lehké, těžko to vůbec někomu doporučovat, natož navozovat, přitom však je stěží jiné cesty k prohloubení a zintenzivnění prožitku života a světa než nějaké takové otřesení a společenství otřesených. Je to vskutku tato nesamozřejmost, která dává lidem prožívat štěstí a transcendentálno, je to právě ona, jež dělá, pateticky řečeno, člověka člověkem.

Tak jsem to stihl ještě na Bílou sobotu. Přeji všem krásný Boží hod velikonoční.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Neděle, 1.Dubna 2018, 10:14:46

Takže jsme - pro tentokrát - všichni stejného mínění. ;-)

Což je pozitivním zjištěním právě v čase svátečním; takže díky za přání, a nápodobně.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.