T. G. Masaryk v jedné ze svých knih vyslovil známou tezi, že česká otázka je otázkou náboženskou. Těm, kteří jsou zvyklí pokládat Čechy za nejateističtější národ, zní tento Masarykův výrok poněkud divně. Dává to smysl?

Zatímco materialista Karel Marx pojímal novodobé národy jako pospolitosti, které se (pod vedením buržoazie) utvářely scelováním někdejších provincií v národní stát v procesu hospodářské a politické centralizace, Masaryk byl idealista, a tak chápal vznik národa především jako duchovní děj. Původ českého národa viděl v mnohem hlubší minulosti, než v jaké se zformovaly moderní národy.

Český národ se podle něj probudil a zformoval vlivem ideje, která vzešla od Mistra Jana Husa, rozvíjela se během české reformace, jež předcházela té Lutherově, i později, v době národního obrození, které Masaryk rovněž chápal nábožensky. Domníval se, že český národ má v sobě silnou touhu po transcendenci, po přesahu vlastní omezenosti, a že má k náboženství niterný vztah právě vzhledem k tomu, že v minulosti zažil silné otřesy spojené s náboženskou otázkou.

Je obecně známo, že to všechno — Hus a Komenský, husitství a Jednota bratrská, stejně jako národní obrození a Palacký — se díky Masarykovi stalo součástí „národní ideologie“, se kterou polemizoval historik Josef Pekař.

↗

Má transcendence v životě Čechů nějaké místo? Repro DR

K reformaci lze mít v podstatě dvojí vztah. Buď se dá chápat negativně jako rozdělení dosud jednotného křesťanstva, které způsobilo mnoho utrpení. Pozitivní nazírání sice reflektuje utrpení způsobené násilným roztržením, ale všímá si, že právě nepokoj jím podnícený způsobuje duchovní růst. Proto se v době reformace rodí lidská individualita a subjektivita, bez níž není myslitelné probuzení národa. Není bez ní možná ani demokracie.

V období reformace (a v Čechách počínaje Husem) tedy vystoupila poprvé do popředí otázka svědomí jedince, až dosud podřízeného autoritě církve. Svobodný rozvoj individuality pokládal Masaryk za důležitou věc. Byl přesvědčen, že pouze „jednotlivec dovede nejlépe využít svých vlastních sil a sil svého okolí podle vlastního uznání. Rozhoduje-li o člověku člověk jiný a vede-li, je nebezpečí, že se všech sil vedeného náležitě nevyužije“ (Masaryk: Světová revoluce).

Nutnost respektovat svědomí a odpovědnost jednotlivce byla jeho hlavním argumentem proti komunismu. Sám o sobě řekl, že je sice proti komunismu (tedy tomu v ruské verzi), ale „někdy pro socialism“. K socialismu však bylo podle něj zapotřebí národ nejdříve vzdělat a vychovat, aby nebylo nutné zavádět jej násilím: „Cíle socialismu lze dosáhnout také prací náboženskou, mravnostní, národnostní a ne jenom reformami hospodářskými“.

Masaryk nabyl přesvědčení, že právě s Husovou ideou, která otevřela otázku osobního svědomí, český národ stojí a padá, a proto v záležitostech týkajících se národa kladl náboženskou otázku na přední místo. Jeho národní idea však byla v jistém smyslu problematická, neboť nejenže nenašla způsob, jak oslovit početnou německou menšinu, ale neoslovila ani příslušníky jiných národnosti v Československu, a vlastně ani věřící katolíky. Nicméně, mnoho Čechů a Moravanů ji přijímalo.

Na Masarykovu národní ideu navázal v 60. letech Milan Kundera. Známá je jeho myšlenka, že existence českého národa nebyla nikdy samozřejmostí, a že právě nesamozřejmost patří k jejím nejvýraznějším určením. I ta, že nesamozřejmost byla možná způsobena historickými traumaty.

Dva Adamové

Loni jsem se díky Deníku Referendum seznámila s knížkou Josefa D. Solovějčika Osamělý člověk víry a zcela nečekaně jsem v ní odhalila souvislost s českou otázkou.

Autor Joseph Dov. Solovějčik, věřící žid a rabín, se v knížce Osamělý člověk víry zabývá dvojím, zdánlivě odlišným popisem stvoření člověka v 1. a 2. kapitole knihy Genesis. V první z nich je zdůrazněno, že Bůh stvořil člověka k obrazu svému, ve druhé, že ho stvořil z prachu země. Tak trochu to vypadá, jako by Bůh stvořil dva odlišné typy člověka — jednoho hrdého a jednoho pokorného. Solovějčik je pracovně nazývá Adamem I a Adamem II, přičemž popisuje každý typ zvlášť; až ke konci pojednání vyjde najevo, že jde vlastně o dva různé aspekty téhož člověka.

Solovějčikův Adam I je osobností převážně sebestřednou, založenou esteticky, autor ho nazývá též člověkem přirozeným, důstojným, směřujícím k (politické) moci a ovládnutí přírody, člověkem nekonfrontovaným s žádným omezením. Jeho důstojnost spočívá ve schopnosti ovládat své prostředí a mít je pod kontrolou. Vytváří přirozené komunity, neboť je člověkem společenským.

Naproti tomu Adam II, tedy onen „osamělý člověk víry“, je člověk pokorný, existenciálně hloubající, člověk, který byl konfrontován a přemožen Bohem. Vědom si svých omezení získává Adam II namísto přirozené důstojnosti vykoupení. Společenství, které tento člověk vytváří, je společenstvím smlouvy. Má tedy jiný charakter než přirozené společenství Adama I. Platí v něm jiné mezilidské vztahy. V přirozeném společenství nebývá Adam II úspěšný, neboť neumí dobývat a ovládat svět.

Po přečtení jsem o knize dlouho uvažovala. Napadlo mě, že oba lidské typy by mohly souviset také s extroverzí a introverzí. Přemýšlela jsem, že současný svět patří extrovertnímu Adamovi I — člověku, jehož přirozeností je vytvářet občanskou společnost a že značná část mých spoluobčanů k tomuto přirozeně politickému typu člověka, který se nenechá nikým omezovat, zřejmě nepatří. Ani já ne.

Vybavila se mi souvislost s Masarykovou větou: Česká otázka je otázkou náboženskou. Ano, to jde skutečně dohromady. Češi ve své většině nejsou těmi, kdo si dovedou společně utvářet a podmaňovat své okolí. Češi jsou spíš těmi, kteří se svému prostředí přizpůsobují, než by ho přizpůsobovali vlastním potřebám. Český člověk není Adam I, ale Adam II.

Masaryk měl pravdu. Češi mají niterný vztah k transcendenci, jenže ten je v nich bohužel v současné době více či méně potlačen a ne a ne se probudit. Čech je vlastně takový „osamělý člověk víry“, který potřebuje vykoupení, jenomže si to, vzhledem ke všeobecně rozšířenému ateismu, neuvědomuje. Je to „člověk smlouvy“, ale bez smlouvy. Chybí mu Bůh, daleko spíš je ochoten věřit v osud.

Co s tím? Nedoufám v obnovu nějaké formy národní či státní ideologie ani v obnovení tradic. Národ jako takový je možná už opravdu přežitkem minulosti — těžko říct. Nejde mi ani o útěk ze světa. Ale kdyby český člověk znovu nalezl hluboký existenciální vztah k Bohu, kdyby objevil způsob, jak žít a prožívat víru a uvádět ji do praxe, určitě by mu to nesmírně prospělo.

Pomohlo by mu to v rozvoji jeho individuality, tedy duše a ducha, zbavil by se svých dějinných traumat i pocitu malosti a možná by se mu i podařilo docela změnit politické prostředí České republiky. Pro současného Čecha je to však, zdá se, velký problém.