Občanský aktivismus a kritický rozum

Eva Hájková rekapituluje roky strávené prací v občanské iniciativě, která usilovala o veřejnou kontrolu nad politickým děním a chtěla vést občany ke kritickému myšlení.

Když se před několika lety začaly v ulicích objevovat občanské iniciativy se svými transparenty a petičními stánky, nepřitahovaly jen aktivní občany, lidi rozumné a uvážlivé, připravené vzít veřejné záležitosti aspoň zčásti do svých rukou, jak se očekávalo, ale i lidi velmi svérázné, které by někteří pragmatičtí a skeptičtí politici pravděpodobně shledali „jurodivými“ či obskurními.

Tito lidé měli zvláštní potřebu druhým něco předávat – něco, co se jevilo jako zcela nesouvisející s veřejně politickými občanskými tématy. Řekněme, že většinou to bylo spíš něco alternativně naučného než politického. Objevovali se třeba na mítincích nebo na podobných akcích. Zřejmě je přitahovalo levicové prostředí, protože sami také vnímali, že ve společnosti není cosi v pořádku.

V občanských iniciativách se mluvilo o tom, že bychom se všichni měli mít lépe a nikoliv hůře, že politici jsou tu pro občany a ne naopak. Mluvilo se o emancipaci marginalizovaných skupin, o tom, že společnost se škrtnout nedá. Jak by to nepřitahovalo všechny, kdo se z těch či oněch důvodů necítili ve společnosti dobře, protože od ní očekávali něco jiného, než nabízela, všechny, kdo se ještě nekonformovali se systémem a nezatrpkli vůči možným změnám?

Dsc03002V občanských iniciativách se mluvilo o tom, že bychom se všichni měli mít lépe a nikoliv hůře, že politici jsou tu pro občany a ne naopak.

Zároveň občanské iniciativy přitáhly lidi vzdělané a inteligentní – studenty či mladé absolventy vysokoškolských oborů z oblasti různých společenských věd, kteří konečně dostali možnost v praxi si něco vyzkoušet, realizovat své nápady, něco sepsat a zorganizovat. Všichni považovali sami sebe za kriticky myslící osobnosti. A kritické myšlení bylo a je základem osvícenství.

I my, členové iniciativy ProAlt jsme si tak trochu hráli na osvícence, kteří si kladou za cíl naučit kriticky myslet širokou veřejnost. A především jsme si přáli, aby se lidé naučili demokratickým způsobem bojovat za své zájmy, aby ve veřejných záležitostech konečně vzali iniciativu do svých rukou. Prostě jsme chtěli v našem státě budovat rozumnou občanskou společnost, která bude ostřížím zrakem držet kontrolu nad politickým děním, aby neuhýbalo někam, kam nemá.

Témata, co se předkládala občanům k informování, k posouzení či k podpoře podpisem, byla velmi vážná a všichni je tak také brali. Proto někteří z aktivistů nebyli moc rádi, když se objevil někdo, kdo tuto vážnost narušoval; třeba tím, že chtěl mezi kritické brožurky a iniciativní placky vsunout něco svého – například letáčky z oblasti ezoteriky. Mohlo by to v lidech vyvolat nesprávnou představu o našem poslání. ProAlt měl fungovat výhradně na vědecké bázi. Měli jsme strach, aby si nás lidé nepletli s Holešovskou výzvou, která stavěla na konspiračních teoriích a podivné mystice.

Byl to docela oříšek – jak podobným projevům zabránit, jak včas a zdvořile zasáhnout, ale zároveň nedat najevo odmítavost, nebo dokonce pohrdání. A hlavně – každý aktivní občan (byť trochu podivín) byl přece jen vítán jako účastník našich veřejných akcí. Každá noha byla dobrá.

ProAlt chtěl být vědecký, nenáboženský a neideologický, jenže každý z nás byl aspoň trochu zasažen nějakou vlastní ideologií či vírou. Každý k něčemu tíhl – ať to byl anarchismus, marxismus či trockismus. Každý k něčemu jinému; kdosi dokonce k Armádě spásy. Možná by časem došlo ke sblížení, snad by vzniklo něco nového, kdyby byl ProAlt vydržel delší dobu a práce se mu stále dařila. Jenže on se poměrně brzy unavil a zanikl. Nejenže se nedařilo oslovovat nové členy, ale nepodařilo se udržet v činnosti ani ty původní.

Poločas rozpadu
Tak se ProAlt rozpadl. Rychle vzplál a rychle vyhořel, protože neměl vizi ani ukotvení. Dokonce neměl ani spiritualitu jako třeba hnutí Occupy Wall Street, které ovšem také brzy vyšumělo do ztracena. ProAlt na rozdíl od něj chtěl být čistě vědecký, ale vlastně nebyl založen ani tak na kritické společenské vědě, jako na odporu. A odpor zeslábl a opadl okamžitě, jakmile Nečasova vláda přestala „tlačit na pilu“. Na pouhém odporu se nedá vystavět nic, co by vydrželo delší dobu. Uprchlická krize zastihla ProAlt už ve stadiu rozkladu. Kdyby tomu tak nebylo, možná by – vzhledem k ideové roztříštěnosti členů – ten rozklad iniciativy způsobila právě ona.

Už je to pryč a zřejmě to nemohlo dopadnout jinak, protože čeští občané nepovažují veřejný prostor za svůj a nemají zájem o participaci na veřejných záležitostech. Ale možná byla chyba také na naší straně. Třeba jsme měli málo pochopení pro jejich skutečné potřeby, malou schopnost naslouchat druhým i sobě navzájem, a proto jsme nikoho nezískali. Třeba iniciativa ProAlt přišla příliš brzy. Nebo naopak příliš pozdě?

Účast v ProAltu v každém případě silně poznamenala můj život a trvalo dlouho, než jsem se s jeho rozpadem vyrovnala a nasměrovala se jinam. Teď s odstupem času musím o sobě kriticky konstatovat, že se sama víc podobám těm „ujetým“ mystikům snažícím se někam podstrčit ezoterické letáčky než těm osvíceným hlavám, co chtěly moudře vést lid, který o to nejevil zájem.

Najde se vůbec někdy levice, která by byla schopna zapojit ty nejroztodivnější typy lidí do nějaké pozitivní společné činnosti? Každé levicové občanské hnutí, které v budoucnu vznikne a nebude chtít zůstat jen okrajovou skupinou, narazí dříve či později na podobné problémy, s nimiž se potýkal ProAlt. A všichni aktivisté dříve či později zjistí, že kritický rozum nestačí. Že pro zdar své práce nutně potřebují ještě dvě věci: Vizi a ukotvení.

A co si myslíte vy? Diskuse (36 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Vizionáři a blázni Sobota, 7.Října 2017, 12:40:6

Těžko ještě něco připojit k Vašemu rozvažování o těžké pozici těch, kteří chtějí něco změnit ve světě, který se sám měnit nechce; sama jste už řekla vše podstatné.

A tak se jenom zastavme trochu blíže u těch vizionářů. A u té otázky, kdo je vlastně "tím pravým" vizionářem, a kdo se jen tak veze, se svými vlastními namnoze dosti abstruzními představami o tom, co je v tomto světě špatné, co je zapotřebí změnit a čeho je nutno dosáhnout.

Přičemž - z hlediska té "středové", tedy té konvenční, s panujícími pořádky buďto spokojené anebo alespoň smířené části společnosti jsou všichni ti, kdo se tyto poměry snaží nějak radikálně změnit, nějakým způsobem "ujetí". Buďto jsou to v jejích očích buďto přímo extremisté, anebo přinejmenším věční rýpalové, anebo holt blázni. A jak je vidět - někdy je skutečně objektivně značně obtížné dokázat tady jasně odlišit jedno od druhého.

Vezměme si třeba takového Ježíše: kdo to vlastně byli, ti příslušníci jeho - dodnes vůbec nevíme jak vlastně velkého - houfce, kteří s ním putovali krajinou, sdíleli jeho nadšení a jeho vize? V každém případě je možno usuzovat, že ve své většině to nebyli žádní "normální" lidé. Neboť ten "normální" člověk, ten v klidu obdělával své pole, aby uživil svou rodinu - a nepobíhal krajinou s jakýmsi potřeštěným potulným kazatelem hlásajícím příchod jakéhosi fantaskního "Božího království" na zemi.

Takže, nedělejme si iluze: kdybychom jednou na místo těch holywoodských obrazů spořádaného, upraveného a vždy věrného Ježíšova houfce dostali příležitost spatřit jejich reálnou podobu, asi bychom zde shledali nemálo dosti podivných existencí, které dávno ztratily schopnost žít "normálním" občanským životem, a které se upínaly k té či oné esoterické vizi. A s kterými samotný Ježíš musel vést asi nejeden ostrý střet a spor, aby proti těm jejich skutečně "ujetým" vizím dokázal prosadit tu svou vlastní.

Jak řečeno, z hlediska té většinové, středové společnosti to byli blázni všichni. Včetně Ježíše. A přece - všechno ukazuje na to, že tento jejich soud byl nejen nespravedlivý, ale i čistě věcně nesprávný.

Totiž: na jedné straně měl Ježíš se všemi ostatními ze svého doprovodu (tedy i s těmi opravdu "ujetými") jeden charakterový či osobnostní rys bezpochyby společný: životní pocit zásadního odporu vůči právě tomuto "normálnímu", standardnímu, konvenčnímu světu. Je to přirozené; kdo takovýto niterný odpor vůči tomu konvenčnímu světu nepociťuje, ten se nikdy neocitne v pozici zásadní opozice vůči němu. Jinak řečeno: jenom ten kdo se cítí být neschopen žít tím samým - standardním či konvenčním - způsobem života jako okolní svět, jenom ten může vůbec vystoupit s myšlenkou a vizí, tento svět zcela od základu změnit a zlepšit.

Takže, z tohoto hlediska dozajista Ježíš sám byl velmi nekonvenční, a jak řečeno z hlediska většiny jeho soukmenovců "ujetý".

Ale - na straně Ježíšově bylo něco, co ho naprosto zásadně odlišovalo od všech těch, kteří byli posedlí svým vizionářstvím, ale nedokázali s ním nic počít. Ježíš měl to, co jste - opravdu neobyčejně trefně - označila jako "ukotvení".

Je to právě toto "ukotvení", které skutečného vizionáře, v pozitivním slova smyslu, odlišuje od všech těch zmatených duší, které mají nakonec jenom tu svou neschopnost vyžít ve jsoucím světě a svou žhavou touhu nalézt svět jiný. Ty jejich vize jsou jaksi "splašené", jsou vytržené z celé kontextu jsoucího světa. Zatímco ty opravdu velké ideje, ty jsou sice také někde jinde nežli ten svět právě přítomný, ohlašují příchod skutečnosti nové - ale přes to všechno jsou zároveň ukotvené v samotném bytí, v jeho chodu, v jeho současnosti i v jeho minulosti.

Svým způsobem je právě tohle vždy to nejtěžší: najít, vytvořit ideu, která je stejně tak vizionářská, jako realistická. Stejně tak se vznášející ve sférách tušení světa lepšího, jako zakotvená ve zde přítomném bytí.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Sobota, 7.Října 2017, 16:22:15

Díky za reakci, pane Poláčku. My dva máme přes všechny rozdílnosti našich cest něco společného. A sice to, že chceme něco jiného, něco lepšího, než to, co je. Zároveň oba nevíme, co přesně by to mělo být. Proto není jednoduché se o tom vůbec bavit. Vize bývají zpočátku velmi neurčité. Ani nevím, zda vyrůstají spíš z nedostatku či z přebytku něčeho. Ale správně jste upozornil na určitou neschopnost vizionářů žít "normálním" životem – tak, jako žije většina lidí. Nebo je to naopak schopnost vidět, že ten život, kterým většina lidí žije, už dávno není normální (tedy myšleno nějak přirozeně lidský), zatímco mnozí “normální” lidé si nechtějí připustit, že žijí nenormálně?
Ano, správně poukazujete na to, že vizionář by měl mít hlavu v oblacích a nohy na zemi. Nicméně, to ukotvení by mohlo znamenat ještě něco jiného než toto.

Václav Pospíšil - Záhoří

Sobota, 7.Října 2017, 17:59:41

Židovská společnost nebyla rozdělená na ty "normální", co se živili prací svých rukou a blázny. Očekávání Mesiáše bylo normální pro všechny. Proto i potulní kazatelé se svými žáky a příznivci patřili k normální společnosti. Že se z některých vyklubal blázen, to se stává i mezi těmi, kdo se živí prací svých rukou.
Proto Ježíš a jeho družina patřili k normální společnosti. Splňovali podmínky vyžadované pro rabiho. Být vyučený nějakému řemeslu.Nebýt závislý na druhých. Nebránilo se jim však přijímat dary, aby se nezdržovali prací pro obživu. To, že Ježíše a jeho družinu podporovaly vážené ženy, například Jana manželka Herodova správce Chuzy, svědčí o tom, že Ježíš byl vážený ve společnosti.
Ježíšovo ukotvení nebylo v jeho vizi, ale v Bohu. To věděl celý národ, že pokud zůstane věrný Bohu, Bůh ho neopustí. Jeho nevěrnost Bohu však Bůh trestá. Proto Ježíš prosazoval pohled na Boha jako na Otce. Přístup důvěrný, dětský, odevzdaný.
Ježíšova vize vyplývala z jeho zakotvení. Ujeté vize byly těch, kdo spoléhali na ozbrojené povstání proti Římu nebo na Mesiáše, který porazí Řím. Hledíme-li na Ježíšovu vizi, nesmíme se nechat svést pozdější středověkou transformací pojmu záchrany v pojem spásy. Ježíš nás přišel zachránit. Kdyby jeho národ opustil falešné ideje a přijal jeho království, neskončil by porážkou a odsunem do Říma. Pro toto pojetí svědčí Ježíšův pláč nad Jeruzalémem a proroctví zničení Jeruzaléma: Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kteří jsou k tobě posláni, kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako slepice shromažďuje svá kuřata pod křídla, ale nechtěli jste. Hle, váš dům se vám zanechává pustý.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Sobota, 7.Října 2017, 18:14:1

Bůh trestá nevěrnost...
Něco podobného měl možná na mysli i Michael Hauser, který patrně chápe Babiše a Trumpa jako jakýsi trest (Nemesis, trestající hybris, tedy pýchu a aroganci).
https://www.lidovky.cz/trump-je-neco-jako-nemesis-babis-je-mala-nemesis-rika-filosof-hauser-1p0-/zpravy-domov.aspx?c=A171007_113645_ln_domov_mber

Václav Pospíšil - Záhoří

Neděle, 8.Října 2017, 04:01:46

S pochopením Ježíšova zakotvení a jeho vize souvisí otázka našeho vztahu k témuž. Každý člověk by se měl ptát, v čem je zakotven. Zakotvení křesťanů má být v Bohu skrze Krista. "Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, ten život nemá" (1 Jan 5,12). Nejsme však spíš zakotveni ve svých tradicích než v Ježíšovi?
Druhá otázka je otázka naší vize. Středem Ježíšova hlásání je Boží království. Co si pod ním představujeme? Neodsouváme je až na život po smrti? Přes to, že Ježíš řekl, že je mezi námi?

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Neděle, 8.Října 2017, 09:07:55

Mám takovou zkušenost, že lidé raději čtou a diskutují o tom, co, kdy, kde a jak se stalo třeba v politice, tedy o konkrétních událostech a o věcech, na které už mají předem připravený názor (který většinou neradi mění). Neradi čtou nebo poslouchají něco, co je nejasné, čemu nerozumějí, a proto nevědí, jaký postoj k tomu zaujmout. A přitom právě setkání s něčím, co se jeví jako nepochopitelné nebo nerozumné, může člověka posunout někam dál, za běžný obzor.
I v Ježíšově době se jeho řeč mnoha lidem jevila jako nepochopitelná. Ani dnes tomu není jinak.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Z nedostatku či přebytku? Neděle, 8.Října 2017, 13:31:50

Asi v tom bude opravdu obojí, paní Hájková.

A dalo by se dokonce s nemalým právem soudit, že ten přebytek vzniká právě z toho nedostatku. Že tedy ty vize světa lepšího (tedy ten "přebytek") vzniká z niterné neschopnosti spokojit se s tím způsobem existence, který se těm "normálním" lidem zdá být zcela dostačujícím.

Tady se ovšem - to se nedá nic dělat - ukrývá jeden zásadní problém. To je to, co jste sama zmínila: ta neschopnost či neochota žít "normálním" životem jako všichni ostatní - ta může mít velice často čistě (psycho)patologické příčiny.

Právě na politické levici je to naprosto nijak řídký jev: že její součástí je mnoho takových, kteří si tímto způsobem jenom vybíjejí či kompenzují svou čistě osobní frustraci. Asi v tom smyslu: já nejsem schopen včlenit se do standardního způsobu občanské existence - a p r o t o je tento svět špatný, a já mám plné právo ho rozbít!

Tohle je - obecně řečeno - anarchisticky destruktivní část levicového hnutí. Dokonce i tato skupina má - nakolik kritizuje stávající systém panujícího kapitalismu a jeho státních a politických struktur - samozřejmě svou část pravdy; ale pro jakýkoli seriózní projekt vybudování nějaké kvalitativně lepší, humánnější společnosti s nimi nelze závažně počítat. Pro ně není žádný typ společenského uspořádání ten skutečně správný; právě protože oni se nedokáží včlenit do ničeho, co je nějakým způsobem uspořádané. Oni se vyžívají ve své póze věčných revolucionářů, a nejsou bytostně schopni účastnit se žádného skutečně pozitivního díla.

Na straně druhé jak řečeno ten "přebytek", to jest i ta schopnost mít opravdu promyšlenou a seriózní vizi - i to je podmíněno tou prvotní neschopností souznít s tou "normálně" žijící a fungující většinovou společností, spokojit se s jejími znormalizovanými hodnotami a existenčními metami.

Tady je opravdu někde hraniční pásmo mezi oběma postoji, v jehož rámci se dá jen velice obtížně posoudit, co je patologické, a co je progresivní. Svým způsobem by se možná dalo říci, že ta pozitivní, progresivní vize je založena na zvládnuté, ovládnuté patologii.

Přičemž k tomu všemu přistupuje právě ještě i ten bod, že - alespoň v určitých fázích dějin - vůbec není jasné, na které straně vlastně vládne větší míra patologie: na straně těch, kteří nejsou schopni být jako ostatní - anebo ale na straně těch "normálních", kteří v důsledku své pasivní přizpůsobivosti vůči právě panujícím poměrům žijí takový způsob života, který je sám o sobě deficitní, pokřivený, nepravý?...

Takže tu nakonec máme několik různých skupin, které na sebe navzájem hledí úkosem, a každá té druhé respektive těm druhým vytýká omezenost a patologičnost jejich způsobu existence. A není tu žádný soudce - snad s výjimkou samotných dějin - který by to mohl jednoznačně rozsoudit.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Trump jako Nemesis Neděle, 8.Října 2017, 13:50:35

Díky za ten link, paní Hájková: M. Hauser tam naprosto přesně vyjadřuje mé vlastní názory.

Totiž především v tom ohledu, že všechna ta identitární apod. hnutí současnosti, jakkoli jsou napohled zpátečnická a až vysloveně odporná, přes to všechno mají také svou část pravdy. A že tato jejich relativní pravda spočívá právě v tom, že ukazují zásadní deficit současné liberální demokracie, totiž její naprostou vyprázdněnost.

A Hauser má plnou pravdu i v tom, že vlastním - i když spíše neuvědomělým - cílem těchto identitárních hnutí je obnovit samotný lid. Ten lid - jakožto pozitivně chápanou pospolitost všech lidí dané země - který se za podmínek liberální demokracie rozpadl doslova na prvočinitele, na atomizované jednotlivce pospojované dohromady vlastně už jenom společnou řečí, společnou ekonomikou a společnou fotbalovou ligou.

Ani Trump ani Babiš ovšem nejsou Nemesis v tom smyslu, že by byli spravedlivou bohyní trestající hybris, pýchu a namyšlenost liberální demokracie; oni sami jsou spíše jenom varovným znamením, že bohyně Nemesis už přichází se svým trestem.

Josef Poláček - Manuální pracovník

"Normálnost" v židovské společnosti Neděle, 8.Října 2017, 14:48:15

No ano, pane Pospíšile, v oné době bylo v židovské komunitě mnohem běžnějším zjevem, že krajinou chodil ten či onen potulný kazatel, sám nebo s houfcem svých příznivců, a hlásal Slovo boží a mravní obrodu.

V tomto ohledu tedy Ježíš nebyl žádná mimořádná výjimka. Tou výjimkou byl ale tím, c o hlásal, jak se stavěl k celému tomu dosavadnímu kánonu židovské víry a společenských norem vůbec. Naprosto zřetelný je tento rozdíl patrný na jeho vztahu k Janu Křtiteli: zatímco Jan Křtitel zůstal víceméně jenom u toho "Obraťte se!", tedy u mravního apelu směřujícího k obnovení s t a r é zbožnosti a staré mravnosti, oproti tomu Ježíš říká lidem: "Změňte se!"

Sice na straně jedné samozřejmě i Ježíš vychází z té staré judaistické tradice božího řádu, božího pořádku a boží mravnosti; ale na straně druhé, tuto tradici vykládá radikálně novým způsobem. Natolik radikálně novým, že jak známo nakonec se z toho vyvinulo zcela nové náboženství.

A tak je jenom samozřejmé, že z hlediska tehdejší většinové společnosti byl Ježíš i s jeho houfcem skutečně považován nejen za společenství podivínů, nýbrž dokonce i za spolek nebezpečných rozvracečů pořádku, či přímo heretiků. V žádném případě se nedá předpokládat, že by toto společenství "Ježíšovců" mělo v tehdejší židovské společnosti nějakou masovější oporu či rezonanci; a už vůbec ne ve vyšších vrstvách. Jestli snad měl přízeň i některých žen z "vážené společnosti" je za prvé historicky nedokazatelným tvrzením, a za druhé se dá právem předpokládat, že v každém případě to byly jenom zcela ojedinělé výjimky.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Panu Poláčkovi Neděle, 8.Října 2017, 15:02:8

Nemesis prý byla bohyní spravedlivé odplaty – ta, jíž nelze uniknout. Lépe řečeno, byla spíš jen jakousi vykonavatelkou spravedlnosti, která byla kdesi v řádu světa už daná. Dnes je spíš symbolem toho, čemu se říká “osudová msta” (to jsem si zrovna teď přečetla ve slovníku Bohové a hrdinové antických bájí). Máte pravdu, že Babiš by musel být zase spíš jen jejím nástrojem, než samotnou Nemesis.
Stejně je zajímavé, že bývalý jezuita M. Hauser se vyjadřuje v té řecké pohanské symbolice a ne třeba v biblických pojmech. Jiný jezuita (V. Umlauf) napsal před dvěma lety podobné vyjádření (o božím trestu), a sice zde: http://umlaufoviny.com/index.php?a=sloupek/odsouzeni-knihou-soudcu .

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Neděle, 8.Října 2017, 16:54:49

Ještě bych doplnila k tomu Ježíšovi – zda se ve své době jevil jako normální nebo jako blázen. Problém je v tom, že my vkládáme do těch dvou slov různý smysl. Někdo z nás chce být stůj co stůj normální, jiný normální být nechce, třeba proto, že s těmi, kteří podle jeho představ žijí “normálně” (s většinou), hluboce nesouhlasí. Může to být určitý druh vzdoru.
Také si myslím, že se Ježíš jako blázen (tedy pošetilec) určitě ve své zemi nejevil, I když mu mnozí asi nerozuměli (dokonce ani jeho učedníci ne). Tehdy ale lidé poznali, že nějaký člověk je moudrý, i když mluví pro ně nesrozumitelně.
Řekla bych, že Ježíš byl považován spíš za kacíře (tedy ze strany znalců zákona). Většina si ho jistě vážila. S tím souhlasím.
Když se ale podíváme třeba na apoštola Pavla, pak ve Skutcích 26 vidíme, že ten už trochu za blázna považován byl. Když se hájil před židovskou veleradou, zvolal Festus: „Jsi blázen, Pavle, mnoho vědomostí tě připravuje o rozum!“ Pavel odpověděl: „Nejsem blázen, vznešený Feste, nýbrž mluvím slova pravdivá a rozumná.
Později však sám na sebe to slovo “blázen” také použil. V 1 K (4,10) říká Korinťanům “My jsme blázni pro Krista” (míněno my, apoštolové).

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Pondělí, 9.Října 2017, 11:03:13

Napadá mě, že typů hnutí či organizací s masovým členstvím není zas tak mnoho. Jsou politické strany, odbory, církve a co ještě? Mládežnické organizace jako skaut či masové tělovýchovná hnutí jako SOKOl? Ekologická uskupení jako Greenpeace Děti země mají vymezenější cíle a pevnější organizaci, podnikají konkrétně zacílené akce, ProAltu se také nepodobají.

Založit politickou stranu, která přetrvá, se také podaří málokdy, ale přece jen je známo, jak se to dělá. Je to trochu jako otevřít si hospodu - většina se udrží jen pár let, přetrvávají franšízy, kde už je vše vyzkoušené - je známo, jaká ulice je potřeba, jaké ceny, jaké receptury, jaké vybavení. I čínské restaurace jsou neformální franšízy, mají všude stejné jídelní lísky.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Panu Kubičkovi Pondělí, 9.Října 2017, 13:46:55

ProAlt chtěl ty různé typy organizací propojovat. Nikoliv jako celky, ale spíš jednotlivce z různých organizací či volných uskupení (stran, zájmových organizací, církví), i nikde neorganizované, kteří by byli ochotni navzájem spolupracovat. O což ovšem velký zájem nebyl.
Společné zásady měly být ne rasismu, nacionalismu, šovinismu, ne autoritářství a asociálnosti. Ale konkrétní program se měl teprve vypracovat, k čemuž však už nedošlo.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Řekni ďáblovi ne! Pondělí, 9.Října 2017, 15:07:1

Tento název jedné písničky Svatopluka Karáska jsem sem vřadil možná poněkud nepřípadně, ale nějak mi v mysli vyplula tato asociace, s tím co všechno měl/chtěl být ProAlt: ne rasismu, nacionalismu, šovinismu...

Ale ještě něco mi to připomnělo. Především jednu fotografii z tehdy ještě Rudého práva, pravděpodobně v roce 1990, na kteréžto fotografii byl vidět protestní průvod levicového uskupení jménem "Levá alternativa", ve které jsem měl tehdy nějaké známé. Na této fotografii v čele tohoto průvodu kráčel Vráťa Votava, jeden z jejích lídrů, s transparentem s nápisem: "Ne stalinismu, ne kapitalismu!"

Dodnes se domnívám, že právě tato Levá alternativa byla v oné době jediným skutečně autentickým levicovým subjektem - právě proto že opravdu z plného vnitřního přesvědčení odmítala jak starý režim s jeho praktikami, tak ale i nastupující kapitalismus. A v oné těsně popřevratové době to byli právě oni jako snad jediní, kteří se dokázali takto jednoznačně vymezit proti kapitalismu. KSČM se tehdy ještě zmítala ve zmatcích a nevěděla kudy kam, "Obroda" byl spíše už jenom diskusní spolek bývalých osmašedesátníků, kteří ještě nepochopili že jejich doba už nenávratně minula. A jejich "ne kapitalismu" bylo, pokud vůbec, vyslovováno velice tiše a velice váhavě.

Takže jak řečeno, prakticky jenom Levá alternativa, a v určité volné koalici s ní ještě hlouček anarchistů.

Ovšem, i Levá alternativa časem zašla na úbytě, zčásti v důsledku vnitřních rozbrojů, ale zčásti přesně z toho samého důvodu jako ProAlt: protože těžiště její činnosti bylo nakonec právě jenom v tom "Ne". Nějaký ten pozitivní program měl také přijít až někdy později.

Jenže, nedá se nic dělat: s pouhým "ne", ať třeba jakkoli oprávněným, se prostě nedá nadlouho vystačit. Může to být nespravedlivé (pokud právě jedině toto "ne" je skutečně pravdivé) - ale je to prostě fakt. Naprostá většina lidí chce nějaký ten pozitivní program, pozitivní cíl; a svým způsobem na to mají naprosté právo.

To "říci ďáblovi ne" - to se může zdát dostačujícím programem jenom tehdy, když ten "ďábel" je aktuálně všudypřítomný, ve svém spáru drží všechny oblasti lidské existence. (Připomeňme, že Sváťa Karásek tento svůj protestsong složil za časů totality.) Takže se pak může jevit, že jenom tím samotným aktem odpírání ďáblu získáme nějakou o sobě pozitivní hodnotu, mravnost, spravedlnost, svobodu. Ale jakmile se tento ďábel stáhne z veřejné scény, a své dílo provádí už jenom vskrytu, z pozadí - pak už to hlasité "ne ďáblovi" ztrácí na údernosti, rozplývá se v tichu nezájmu.

Takže se zdá, že je skutečně zapotřebí najít i nějakého toho boha. Jako symbol něčeho opravdu pozitivního. On neměl vůbec tak docela nepravdu Heidegger s tím, že "už jenom nějaký bůh nás může zachránit".

Josef Poláček - Manuální pracovník

Chvála bláznovství Pondělí, 9.Října 2017, 15:25:56

Nejsem si už tak úplně jistý, ale mám pocit že to slovní spojení "chvála bláznovství" svého času - tedy ještě v dobách disidentských - použil Václav Havel.

Protože ta hrstka disidentů bojující proti omnipotentnímu režimu a jeho represivního aparátu - ti se ovšem té konformní či přinejmenším pasivní většině jevili jako blázni: jako zcela nezodpovědní jedinci, kteří svým marným odporem a zbytečným provokováním režimu jenom přivádějí do neštěstí nejen sebe, ale i své rodiny.

Jak to dopadlo, je dnes už známo: byli to nakonec právě tito "blázni", kteří stáli u zrodu nového státu, který je přece jenom alespoň o kousek svobodnější, než ten minulý.

Takže, "chvála bláznovství".

Je ale stejně něco podivného na tomto světě, když ho z jeho zbahnělosti a zpátečnictví znovu a znovu musí tahat jenom ti nepolepšitelní idealističtí pošetilci, blázni...

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pondělí, 9.Října 2017, 15:52:24

On sice nebyl politický program, s nímž by se dalo jít do voleb, ale jinak bylo dost dobrých nápadů, co konkrétně dělat, aby to bylo obecně dobré a užitečné. Jenomže úplně na všechno by bylo potřeba daleko víc lidí než bylo k dispozici. V několika lidech (kteří jsou navíc normálně zaměstnaní), se dají těžko dělat nějaké velké věci. Každému časem dojdou baterky.
Na tom vyhořely i jiné projekty, nejen iniciativa ProAlt. Znala jsem taky jedny levicové internetové noviny, které se mnoha lidem líbily, ale nakonec jejich redakci táhla jenom jedna žena, která toho pak musela nechat, protože byla naprosto přetížená.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 10.Října 2017, 10:38:21

ProAlt sám nemohu hodnotit; ale ta Levá Alternativa se podle toho co vím rozpadla právě proto, že zde chyběla nějaká silná jednotící myšlenka. Takže se pak vytvořily jednotlivé skupinky, kdy každá měla svou představu co vlastně dělat.

Ono to všechno souvisí s tím konformismem, jak jsme o něm hovořili nedávno. V tomto případě ve zcela neutrálním smyslu: větší množství lidí je možno získat jenom pro něco, co má nějakou oporu v reálných trendech, reálných procesech ve společnosti.

Takovýmto trendem může být dejme tomu program prosperující volnotržní ekonomiky (program pravice), může to být program umírněné sociálně orientované levice, s její ochranou sociálně znevýhodněných; může to být i program fundamentální opozice vůči kapitalismu, jak si ho stále alespoň verbálně udržuje KSČM. A takovýmto reálným trendem může být třeba i současný nacionalismus. To všechno se může opírat o nějaké reálné procesy či nálady ve společnosti.

Ale nějaká opravdu autentická levicová alternativa, která vůbec nemá - a principiálně mít nemůže - nějaký hotový program, nějaké jasné heslo kolem kterého by mohla shromáždit svůj zástup, ta to má samozřejmě velice těžké.

Takovýto krok z nicoty do politicky relevantního hnutí se podařil svého času německým Zeleným. Kteří se také nějaký čas potáceli v politické bezvýznamnosti, ale pak se přece jenom nějak stalo - možná zčásti v důsledku souhry příznivých okolností - že se jim podařilo překročit kritickou hranici. Najednou byli "někdo", našli právě taková chytlavá hesla, měli i několik výrazných, angažovaných osobností, dařilo se jim pořádat velké demonstrace, psaly o nich noviny, byli v televizi.

Ale ta základní podmínka jejich vzniku jako relevantního politického hnutí bylo to, že západní - a jmenovitě německá - společnost se skutečně už začala vysloveně topit ve svém konzumu. Určitá část populace si začala uvědomovat, že tohle přece nedává smysl života, že je nutno najít nějakou pozitivní alternativu.

Takže ještě jednou: aby nějaké takové nové hnutí mohlo být životné, musí vystihnout nějaký reálný trend ve společenském dění. Jenom dobře a poctivě míněné úmysly prostě nestačí, to se nedá nic dělat. Je nutno dosáhnout nějaké rezonance u "obyčejných" lidí, jinak to celé zajde na úbytě.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Středa, 11.Října 2017, 05:53:40

A pak je tu ještě otázka, pane Poláčku, zda to, že se podaří velké množství lidí oslovit nějakými hesly, která se trefí do jejich momentálního rozpoložení, a podaří se je tak shromáždit, aby šli někam za něco demonstrovat, je úplně to pravé ořechové.
Samozřejmě, v určitých dobách to může být k užitku, může to způsobit, že nehybné věci se někam posunou, ale určitě to není dlouhodobé řešení.

Václav Pospíšil - Záhoří

Středa, 11.Října 2017, 05:58:1

Chvála bláznovství je už vrcholné dílo humanisty Erasma Rotterdamského.
Pane Poláčku, souhlasím s Vámi, že těch, kteří přijali Ježíšovy myšlenky, bylo málo. Ikdyž sympatiantů mohl mít hodně. Ovšem ne ve vlivných vrstvách. Nakonec existuje nějaká studie, že pro nějakou myšlenku je možné získat 15 procent lidí. Těch sympatizantů, pokud nejde o život, jistě víc či hodně.
A přesto ta hrstka dokázala nakonec hodně. Jak vysvětlíte, že v krátké době vznikly naprosto nenásilnou formou křesťanské státy v Etiopii, Arménii, ... V Římské říši se sice brzy křesťanství zpolitizovalo, přesto vytvořilo hodné dobrého. Například po zániku Římské říše nájezdy barbarů znovu vytvořilo už "křesťanské" státy.
Tak má křesťanství ve svém zakotvení stále sílu se obnovovat a být účinné, ikdyž je křesťanů málo. Navíc se může spojovat i s těmi, kdo nemají základ v Bohu ale v pravdě (už Akvinský dokázal, že křesťanství neodporuje poznané pravdě, když spojil Aristotelovu filosofii s teologií a dodnes to vyznávají mnozí vědci) nebo v lásce (jedná se o ty, kdo chtějí a prakticky usilují o změnu světa).
Problémem je pouze jednotná vize, avšak zase zkušenost (minulá i současná) dokazuje, že i částečné vize a aktivity posouvají svét dopředu.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Shromáždit zástup... Středa, 11.Října 2017, 12:05:41

To jestli je to bezpodmínečně dobře, když se podaří shromáždit nějaký houf či zástup k nějaké akci či demonstraci, to je zase jiná otázka, paní Hájková.

Za prvé: samozřejmě je v prvé řadě rozhodující, jaká idea za tím hnutím nebo tou akcí stojí. Může se jednat o myšlenku od samotného počátku špatnou, negativní.

To teď ale ponechme stranou; dejme tomu, že se jedná o myšlenku skutečně pozitivní, mající za cíl zlepšit stav světa a věcí lidských.

Ta otázka je, jestli právě nějaká ta demonstrace je tím "pravým ořechovým".

Já jsem se v životě zúčastnil vlastně jenom jedné jediné demonstrace (pokud pomineme povinnou účast na oslavách 1. Máje) - a v ten samý den jsem se zařekl, že je to zároveň ta poslední demonstrace, na kterou jsem kdy přišel.

Jednalo se tehdy o nějakou demonstraci mnichovských studentů za práva studentů; ale to není v tuhle chvíli důležité.

Ale - po celou dobu jsem musel zápasit s velmi nepříjemným pocitem, k čemu to celé vlastně vůbec je a co já tam vůbec dělám.

Samozřejmě, byly tu nějaké zcela konkrétní sociální požadavky studentstva; ale - na tribuně řečnili studentští aktivisté (a nestoudně lhali o množství účastníků demonstrace, zveličili ho pětkrát); nesly se transparenty, vyvolávala se hesla.

Právě v těch heslech bude skrytý ten ďáblův dráp: jakmile se samotný život, s celým jeho potenciálním bohatstvím, začne vměstnávat a presovat do nějakých hesel, pak je okamžitě zle. Pak už z toho života nezbývá skoro nic, jenom ta prázdná hesla.

Právě v tomhle spočívá celý ten podvod liberální demokracie: ona lidem tvrdí, že v ní mají naprostou svobodu a mohou si myslet a hlásat co chtějí - ale ve skutečnosti jim dává do rukou jenom takové nástroje, ve kterých je všechno živoucí, a tedy všechno pravdivé uzavřeno jenom do klece těch hesel.

Liberální demokracie, to není spolupráce, to není souhra a soulad idejí - liberální demokracie je boj. A boj, ten není možno vést jinak, nežli právě jenom prostřednictvím těch bojových, ale naprosto zjednodušujících hesel.

Takže, dávejme pozor na hesla; a nevěřme těm, kteří nám chtějí namluvit, že svoboda hesel rovná se svobodě člověka.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Středa, 11.Října 2017, 12:35:44

Já jsem taky došla k tomu, že svět sice tak funguje, tedy že se v něm lidé rvou o svá práva buď s establishmentem nebo s někým jiným, ale já jsem se pro takový svět nenarodila.

Josef Poláček - Manuální pracovník

15 procent Středa, 11.Října 2017, 13:00:55

Těch patnáct procent angažovaných by mohlo souhlasit, pane Pospíšile; odpovídá to celkem přesně Gaussově křivce rozložení sociálních jevů ve společnosti, největší podíl má samozřejmě ten o sobě relativně nehybný a netečný střed, ty křivky pak padají dosti strmě k oběma koncům, k těm "extrémům".

Ten nehybný střed je sice samozřejmě také možno uvést do pohybu - ale jenom ve výjimečných situacích, kdy se nějakým způsobem natolik nahromadilo vnitřní pnutí, že ten kotel prostě už vybuchne. Pro tu chvíli (revolučního) nadšení jsou pak téměř všichni lidé názorově i politicky vzrušení a angažovaní - ale po určité době se naprostá většina vrátí zase do svého životního standardu. Tedy bez nějaké vyšší vzrušivosti nějakými vyššími idejemi či ideály.

Jestliže se staví otázka, jak to a proč se svého času prosadilo křesťanství, když na jeho počátku stál také jenom takový relativně malý houfec "angažovaných" - tak to je samozřejmě velice komplexní otázka.

Obecně se dá říci (jak už jsem uvedl minule): takováto původně marginální hnutí se tehdy - a jen tehdy - mohou dočkat svého obecného prosazení, když jim k tomu tak řečeno hraje do karet samotný běh času. Či vlastní vývoj světa.

Především: v tom čase byla doba opravdu už zralá pro nástup nějakého univerzalistického boha. Do té doby existovaly víceméně jenom říše založené na ryze národním principu - to jest, byl zde jeden naprosto dominantní národ, a pokud v té říši byly přítomny i národy jiné, tak jenom jako porobené, bez vlastních práv. A tak zde také existoval jenom jeden "místní" bůh, který byl vyznáván právě tím vládnoucím národem. A tento bůh byl bohem tribalistickým - tedy takovým, který se staral o blaho a prospěch právě jenom toho "jeho" vlastního kmene či lidu. Do národů ostatních mu naprosto nic nebylo.

V té době ale už vývoj pokročil tím směrem, že začaly vznikat říše vícenárodnostní. Kdy už se tedy spolu s tím vynořovala potřeba nějakého společného boha, který by dokázal všechny ty různé národy spojit, integrovat do jednoho jediného funkčního celku.

Zároveň zde byl zřejmě trend od polyteismu k monoteismu: jak taková mnohonárodnostní říše potřebovala jednoho jediného silného, nezpochybnitelného vůdce (císaře), tak stejně tak vše směřovalo k potřebě jednoho jediného ústředního boha.

A svou roli zde dost možná sehrál i pokrok ve filozofickém myšlení - kdy se stále více prosazovalo poznání, že svět v celé své mnohosti nakonec vychází z jednoho jediného, všemu ostatnímu nadřazeného principu.

V době vznikajícího křesťanství bylo v oblasti Římské říše respektive Středozemí několik bohů, kteří by takovouto univerzalistickou roli mohli převzít. Židovský bůh Jahve odpadal ovšem automaticky, neboť byl příliš fixovaný právě jenom na etnické Židy. Egyptská bohyně Isis - v té době velmi populární, případně původně perský Mitras, ti by mohli mít určité šance; ale oproti nim se Bůh křesťanů velice zásadně odlišoval.

On byl totiž podložený celým tím velkolepým, strukturovaným myšlenkově-religiózním aparátem judaismu, ze kterého vyrůstal. Křesťanství tedy nebylo pouhý kult; křesťanství bylo zároveň myšlenkou.

Dále: byl zde ten jedinečný d e m o k r a t i c k ý impuls křesťanství. Ten princip absolutní rovnosti před Bohem, to bylo v oné době něco naprosto výjimečného. Nejen bohatí a chudí - ale zároveň ženy stejně jako muži.

Například ten kulty Mitry - to byl čistě mužský kult, ve kterém pro ženy nebylo místo. Oproti tomu křesťanství - to se do velké míry šířilo právě díky ženám! Protože ženy v něm našly svou svobodu, své uznání - a tuto svou víru pak zcela přirozeným způsobem předávaly i svým dětem.

Tento podíl žen na konečném vítězství křesťanství je obecně velice přehlížen, a přitom právě on byl jedním ze zcela klíčových faktorů.

K tomu všemu je nutno připočítat ještě nesporný organizační talent (navíc pravděpodobně umocněný osobními ambicemi) Petra, který dokázal původně rozptýlené a víceméně izolované křesťanské komunity spojit v jednu jedinou pevnou, centralisticky řízenou, a právě díky tomu velice účinnou a funkční organizaci.

Takže, jak vidět, těch faktorů vedoucích ke konečnému vítězství křesťanství byla celá řada; ale rozhodující musí platit zřejmě právě ten fakt, že to byla sama doba, která směřovala k přijetí nějakého ústředního, univerzálního boha. Který už nebyl omezen jenom na ten či onen kmen respektive národ, nýbrž který se vztahoval na každého člověka jako takového.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 11.Října 2017, 13:02:37

Právě proto se stále pohybujeme na periférii, paní Hájková: protože jsme se opravdu pro takovýto svět "nenarodili".

Otázkou ovšem je, jestli ten většinový svět je opravdu ten lepší. O tom je možno mít značně zásadní pochybnosti.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Středa, 11.Října 2017, 14:18:5

Pane Poláčku, jestli někdo spojoval izolované křesťanské komunity, tak to byl spíš Pavel než Petr. A v době pronásledování mohl mít sotva kdo nějaké ambice. Jestli bylo křesťanství úspěšné, tak ne protože tady byla nějaká "potřeba jediného ústředního boha" (proč by nějaká měla být?), ale protože křesťanům se dařilo spolupracovat a víru úspěšně šířit mezi další lidi.

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Středa, 11.Října 2017, 17:33:53

Podle diskuse to vypadá, že ProALt se měl podobat spíše náboženství než straně, odborům nebo církvi. Založit nové náboženství je ale ještě o hodně těžší než založit stranu či odbory. Podaří se to jen párkrát za tisíciletí.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Středa, 11.Října 2017, 18:38:15

ProAlt náboženstvím být nechtěl. To vím určitě, pane Kubičko.
A z mé strany o novém náboženství nemůže být řeč, protože já se považuji za křesťanku. Jsem celkem nedávno pokřtěná, jen nejsem a nikdy jsem nebyla v žádné církvi. A pan Poláček je něco mezi ateistou a pohanem. Ten by mohl založit leda nějaké nové neteistické náboženství, něco na způsob budhismu.
Ale jak jsem slyšela – v USA prý existují církve, které se podobají spíš nějakým svépomocným spolkům než skutečným církvím. Pak v nich jistě mohou být i ateisté. Což není špatné, protože můj manžel je ateista.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Panu Poláčkovi Středa, 11.Října 2017, 21:05:56

Mýlíte se v tom, že židovský Bůh byl fixovaný na etnické Židy. Už slovo etnický ve spojení s Židem je nesmyslné, protože etnoi byli řecky národy (míněno pohané). Pavlovi se říkalo apoštol národů nebo též apoštol pohanů, což znamená jedno a totéž. Existují důkazy, že hebrejský Bůh se zajímal i o pohany. Například poslal proroka Jonáše (asi v 8.století před n. l.) do města Ninive, které nemělo s Židy vůbec nic společného, aby městu prorokoval zkázu kvůli jeho neslýchaným nepravostem. A když se napravili, tak jim odpustil.

Václav Pospíšil - Záhoří

Středa, 11.Října 2017, 23:58:47

Vystihl jste, pane Poláčku, jeden biblický termín – kairos- V Bibli se často používá, například odchod Židů z Egypta nastane až se naplní čas pohanů v Palestině (Až čtvrtá generace se sem navrátí, protože až potud nebude dovršena vina Emorejců – Gen 15,16). V Novém Zákoně – Marek 1, 15: Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Stalo se to v době, kdy se Židé v poddanství Římanů museli otevřít světu (není pravda, že by se Bůh uzavíral pohanům, to se Židé uzavírali světu), Římané vybudovali silnice z Říma do všech provincií, patří sem i ta otevřenost řecké filosofie. Do tohoto světa mohlo zapadnout Ježíšovo učení, zvlášť když je Pavel zbavil židovského zákonictví. Pak jsme i my nabádáni, abychom nepromeškali svůj čas, čas svého navštívení (čas, který dává Bůh – Lk 19,44, 1 Petr 2,12)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 12.Října 2017, 13:08:15

To je otázka, paní Hájková, co si představujeme pod pojmem "spojování". (Těch prvotních křesťanských komunit.) Pavel působil ideově - ale Petr organizačně.

Kdesi jsem četl větu, že Petr si uvědomil, že nejenže "všechny cesty vedou do Říma" - ale že stejně tak platí i to, že "všechny cesty vedou z Říma".

A právě tím že centrum křesťanství přeložil do Říma (respektive takové centrum nové církve vůbec vybudoval), právě tím se vznikajícímu křesťanství otevřela možnost působit do všech stran a koutů tehdejší Římské říše. Právě tohle byl tedy zásadní příspěvek Petra pro praktické šíření křesťanství; zatímco Pavel zřejmě vůbec žádnou centralistickou církevní organizaci založit nechtěl.

-------------------------------------

Co se toho "fixování boha Jahve na etnické Židy týče" - já jsem si byl vědom toho že ten termín "etnický Žid" je samozřejmě nepřesný - nicméně v dané souvislosti dost dobře vystihuje realitu. Můžeme samozřejmě místo toho použít označení "na rodilé Židy"; ale nakonec to vyjde víceméně nastejno.

Samozřejmě, toto sebeomezení nebylo tak úplně absolutní; a jsou skutečně určité náznaky toho, že už bůh Jahve se - především v pozdějších dobách - začal projevovat univerzalisticky.

Ale to nic nemění na tom, že v zásadě skutečně byl f i x o v a n ý jenom na ty Židy; a právě z toho pak pramení ty obrovské potíže Pavla - dokonce i uvnitř křesťanské komunity! - když chtěl do nově vznikajícího křesťanství zahrnout i "pohany", tedy Nežidy.

Štěpánka Šprynarová - důchodkyně, Praha 1

Přihodila se mi taková divná věc Čtvrtek, 12.Října 2017, 17:13:34

při opakovaném pročítání příspěvku pana Pospíšila ze středy 11. října. Uvažovala jsem, jaká to filozofie vlastně podmiňuje skutečnost, že má křesťanství ve svém zakotvení stále sílu se obnovovat a být účinné, i když je křesťanů málo.

Došla jsem k závěru, že je to nejspíš tím propojením důrazu na poznanou pravdu (jíž křesťanství neodporuje) a na význam lásky (provozované těmi, kdo chtějí a prakticky usilují o změnu světa).

V tom okamžiku mnou otřáslo pochopení, že jsem vlastně narazila na ono u nás v poslední době tolik hnojem zacákané heslo o „pravdě a lásce“.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Paní Šprynarové Čtvrtek, 12.Října 2017, 17:54:4

Pravda a láska jsou bezpochyby boží atributy.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Panu Poláčkovi Čtvrtek, 12.Října 2017, 18:12:4

Teprve ve čtvrtém století se pro římského biskupa začíná používat titul papež. Tehdy se také objevuje legenda, že římskou křesťanskou obec založil sám apoštol Petr (v Bibli o tom není). Proto je považován za prvního papeže. https://cs.wikipedia.org/wiki/D%C4%9Bjiny_pape%C5%BEstv%C3%AD
Papež jednou řekl, že Bůh chtěl, aby církev měla viditelný střed v Petrovi. Ale já si myslím, že k centralizaci nemělo dojít. Univerzalismus, který má centrum, není ten správný univerzalismus.

Štěpánka Šprynarová - důchodkyně, Praha 1

Čtvrtek, 12.Října 2017, 18:29:20

Soudím, že při praktickém usilování o změnu světa je užitečnější na pravdě a lásce pracovat než vytrubovat, že zvítězí. Ať obojí za boží atributy považujeme nebo nikoli.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Čtvrtek, 12.Října 2017, 18:48:43

Pravda i láska jsou zcela určitě záležitosti velmi namáhavé.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pátek, 13.Října 2017, 11:07:30

Ať už si o centralismu myslíme cokoli, zůstává faktem, že ve jsoucím světě se bez něj sotva co prosadí.

Jmenovitě křesťanství: i když třeba evangelické církve se dozajista vyznačují daleko menší mírou centralismu nežli církev katolická, nelze přehlédnout a popřít, že se mohly účinně konstituovat jenom na základě toho (misijního) díla, které vykonala právě katolická církev se svým centralismem. To jest, se svou účinnou a funkční organizací.

Nebýt toho, není vůbec jisté, jak by to s křesťanstvím nakonec dopadlo.

Je sice možné, že by se nakonec přece jenom prosadilo (jak už jsem napsal, doba byla zralá pro nástup nějakého univerzalistického a monoteistického náboženství); ale v každém případě by ten proces šíření křesťanství probíhal mnohem obtížněji a pomaleji.

Což ovšem naprosto nemá znamenat, že by právě tato centralizace a hierarchizace neměla i své negativní stránky. Což postupem času vedlo právě - víceméně nevyhnutelně - ke vzniku těch evangelikánských hnutí či církví.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pátek, 13.Října 2017, 12:31:48

Bylo by možná mnohem lepší, kdyby se postupovalo pomaleji a šlo víc do hloubky. Rychlost znamenala určitou deformaci.
Ale pořád je možné vracet se ke kořenům.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.