Chci přispět X

Příběh dávného aktivisty

Před devadesáti pěti lety zemřel v Praze Jiří František Chaloupecký, významná postava dělnického hnutí z počátku československého státu, talentovaný organizátor, a jak bychom řekli dnes – aktivista.

Jiří František Chaloupecký (původně František Chaloupecký) patří k těm význačným osobnostem dělnického hnutí, kterým nelze vytknout v podstatě nic jiného než jejich radikálnost. Vzhledem k tomu, že zemřel příliš brzy, se nestihl nijak kompromitovat. Přesto se na něj vcelku zapomnělo. Příliš brzy v jeho případě znamenalo jak z hlediska fyzického stáří – dožil se necelých 32 let – tak z hlediska časového úseku v dějinách dělnického hnutí, jehož aktivita po letech bojů vyústila až v ustavení reálně-socialistických režimů a k jejich zaslouženému pádu. Ale když člověk pevně věří v nějakou ideu, pak je vlastně krásné umřít mladý a nedožít se jejího zhroucení.

Narodil se 28. února 1890 v Dolních Počernicích, v rodině železničního zřízence, a zemřel před devadesáti pěti lety v Praze. Od dětství byl tělesně slabý, ale bystrý na duchu, takže rodičům bylo doporučeno, aby ho dali na studia. Na reálce se však záhy začal projevovat jako „buřič“, takže byl po ukončení kvinty dotlačen k odchodu. Poté nastoupil u c. k. státních drah, kde musel nejprve rok a půl sloužit zcela zdarma (což znamenalo dát se živit od rodičů), aby získal potřebnou praxi.

Od mládí byl velmi aktivní v sociálnědemokratické mládeži a pak v sociálnědemokratické straně, což mu v zaměstnání dost škodilo a brzdilo jeho služební postup. Těsně před 1. světovou válkou si dodělal maturitu, ale v práci mu to nepomohlo. Byl nepohodlný. Za Rakouska-Uherska nebylo snadné být v opozici proti církvi – nejsilnější opoře mocnářství. Takový člověk musel nést veškerou tíhu svého jednání. Chaloupecký plánoval studovat techniku, ale k té už se nedostal. Musel na frontu a po návratu z ní se zcela oddal práci v dělnickém hnutí.

Skála a chrám budoucnosti
Když Chaloupecký vzdal studium, rozhodně nevzdal samovzdělávání. Zajímal se o přírodní i společenské vědy, o umění, hodně četl beletrii, četl Darwina i Hegela. Své poznatky pak zpracovával formou článků v sociálnědemokratickém tisku, protože měl potřebu předávat je dál. Byl nadšen pro marxistické myšlenky a též pro umělé jazyky (esperanto, později ido). Velmi tíhnul k vychovatelské a osvětové činnosti mezi dělníky. Věřil totiž, že „dělnictvo jest skála, na které bude postaven chrám budoucnosti“.

V roce 1913 založil při sociálně demokratické straně monistický svaz bezvěrců, který si vytyčil za úkol boj proti klerikalismu a tmářství. Chaloupecký viděl, že náboženství nevysvobozuje dělníky z bídy, že odkládáním spravedlnosti a radosti na onen svět naopak přispívá k utužení nespravedlivého řádu. Jako student musel povinně v neděli do kostela, kde mu farář potvrdil účast ve zvláštním sešitku, který pak musel předložit ve škole. Důsledkem této nechvalně proslulé církevní praxe u mladých radikálních socialistů bylo naprosté vzdálení se jakýmkoliv myšlenkám na Boha.

201510212210_001První dělnická spartakiáda v roce 1921 na Maninách se konala Chaloupeckého zásluhou. Repro DR

Byl nezlomný optimista, pevně věřící v marxistickou budoucnost světa. Rovnost byla podle něj přírodním zákonem, který se nakonec – chtě nechtě – musí prosadit: „Socialismus přijít musí, i kdybychom my nechtěli“. Na otázku „Proč se nazýváme sociálními demokraty?“ odpověděl: „Chceme demokratizací lidské společnosti dospět k socialismu“. Demokracii chápal jako „lidovládu“. Věřil, že jednou přijde čas, kdy „nebude vykořisťovatelů ani vykořisťovaných, zmizí rozdíly mezi lidmi, třídami a národy a vítězný proletariát v blankytu kultury bude slavit své obrození“.

Rozkol hnutí
Stává se, že historické události urychlí rozdělení nějakého dříve jednotného hnutí. V sociální demokracii tu roli sehrála první světová válka, která naplno ukázala zradu politických předáků, jejich příklon k nacionalismu, poté zrodila Říjnovou revoluci a nakonec přivodila vznik Československého státu.

Vlivem toho všeho se socialistické hnutí rozpadlo na dva nesmiřitelné tábory. Zatímco jedni se upnuli k naději vyvolané událostmi v Rusku, druzí se rozhodli vsadit na masarykovské ideály. Chaloupecký se přiklonil k revolučnímu křídlu, které se vydalo cestou opozice, zatímco druhé křídlo, které si podrželo název sociální demokracie, se vydalo cestou spolupráce s buržoazií.

Rozkol dělnického hnutí se projevil ve všech jeho složkách. Také v tělovýchovném hnutí, které bylo v té době úzce spjato s výchovou mládeže. Chaloupecký se pokusil znovu zorganizovat ty, kteří byli vyloučeni ze svazu DTJ (šlo o jednotlivce i celé jednoty), tím, že založil nový svaz – Federaci dělnických tělocvičných jednot. Stal se iniciátorem proslulé spartakiády na Maninách. Sport a tělovýchova byly tehdy pokládány za důležitý základ všech hnutí, která si kladla za cíl dosáhnout nějakých změn ve společnosti. Věřilo se, že otužování těla s sebou nese pokrok také v duševní činnosti a že budoucnost patří silným.

Idealizovaný Spartakus byl v té době v mezinárodním dělnickém hnutí velmi oblíbený. Chaloupeckého zásluhou se pro masová cvičení na stadionu ujal název spartakiáda. Když poznal, že mnozí lidé odvozují název spartakiády od Sparty, napsal na vysvětlenou: „My jsme svým symbolem zvolili tvrdého vůdce vzbouřených otroků římských Spartaka právě proto, že byl opakem Sparťanů a Atéňanů i Římanů. Ti pouta sociálního útisku a zotročení po staletí udržovali, on, Spartakus, v čele svých sedmdesáti tisíc vzbouřených otroků římských se pokusil je naopak revolucí zlomit. Spartakus je první komunista činu, kterého zaznamenala historie. Po něm jsme pojmenovali svoji spartakiádu, svoje spartakovny, svoje Spartakovy skauty, své spartakovské činy. Být spartakovcem znamená vzepřít se činem ze sociálního otroctví ke svobodě. Ideálnějšího symbolu pro komunisty v dějinách není. Být Sparťanem však znamená ve světle dějin: otužovat sebe, abych mohl zotročovat jiné“.

Chaloupecký odsuzoval anarchismus, protože jedině převzetí moci ve státě a v průmyslu může změnit úděl dělnictva (budeme sami sobě pány). K tomu ovšem bylo zapotřebí jednoty. Anarchisté by ho dnes patrně považovali za autoritáře. On totiž chtěl působit jako vychovatel a sjednocovatel dělnického hnutí. Mohl by v dnešní době s něčím podobným uspět?

V plném obětování se velké ideji
Ve spolkovém tisku vydával pravidelné články pod názvem Epištoly ke správním výborům našich jednot, v nichž dělnické mládeži zdůrazňoval potřebu kázně a smyslu pro solidaritu, neboť „přijdou doby krutého boje o zachování existence“. V „Epištolách“ jsou různé návody, jak a co dělat (jak vést schůze, jak udržovat pořádek ve spolkových knihách, jak zachovávat správnou hygienu a životosprávu (nepít, nekouřit, nekarbanit), jak se samovzdělávat... Dává tam také rady řečníkům, aby nepřednášeli něco jiného, než co si doopravdy myslí – nabádá k „harmonii slov a skutků“.

Dokonce zde dává i návod, jak se chovat k přednášejícímu: „Po přednášce neprovázejte referenta po cestě ani na nádraží, nežádá-li toho sám. Bývá nitrně znaven a vyčerpán a rád si o samotě odpočine svým myšlenkám. Jeť i on duševním dělníkem a dobrovolnou oběť jeho agitačních cest dovede ocenit zas jen řečník sám.“ Učitel kolektivismu byl ve svém nitru velice sám. Muselo to být neobyčejně těžké.

Chaloupecký prý byl strhujícím řečníkem. Měl mimořádný organizační a metodický talent. Dovedl s neobyčejnou lehkostí plánovat. Byl velmi aktivní. Psal do Tělocvičného ruchu, zakládal nové časopisy, pracoval v Dělnické akademii (po odtržení radikální levice v Proletkultu), byl činný v Dělnickém turistickém sdružení, založil Federovanou komunistickou osvětovou jednotu, vydával „Ilustrované přednášky pro dělnické samouky“. Některá svá díla vydal také pod pseudonymem.

Pracoval tak horečně, že prakticky zemřel vyčerpáním – na špatně léčenou tuberkulózu. Stalo se tak 10. dubna 1922. O tři dny později na jeho pohřbu o něm prohlásil Antonín Zápotocký, že „padl v návalu své práce, v plném obětování se velké ideji“. V jeho případě to zřejmě nebyla fráze. Byl zpopelněn, neboť jako příslušník volnomyšlenkářské avantgardy nutně musel být i průkopníkem pohřbu žehem a nemít žádný hrob.

A co si myslíte vy? Diskuse (24 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Manuální pracovník

I kdybychom sami nechtěli... Sobota, 16.Prosince 2017, 12:13:48

Tak si nějak sám vůbec nejsem zcela jistý, jestli by mi člověk, bojovník za lepší svět tohoto typu byl osobně blízký, anebo ne.

Na jednu stranu mám plné porozumění pro jeho zapálený boj proti nespravedlnostem tohoto světa; ale na straně druhé ten jeho zápal pro věc zdá se vykazovat až určité rysy fundamentalismu.

--------------------------------------------

Ten jeho výrok "socialismus přijít musí, i kdybychom my nechtěli" mi dost připomněl Werichova slova z jeho (a Škutinova) legendárního pořadu hovorů z roku osmašedesátého "Co tomu říkáte, pane Werich?"

Tam Jan Werich pronesl něco velmi podobného: "Socialismus, to není co by si lidé prostě nějak vymysleli. Socialismus je jako přírodní zákon."

V tom nadějíplném roce osmašedesátém (a tím spíše v raných dobách dělnického hnutí) bylo možno ještě z dobrých důvodů vyslovit takovéto přesvědčení; po dalších zkušenostech s tím, co spadá pod ten pojem "socialismus", bychom už s jednoznačností takovýchto tvrzení byli asi už mnohem opatrnější.

Je dnes vůbec ještě možno o něčem - tedy o nějakém společensko-dějinném procesu - tvrdit, že je to "nevyhnutelné"? Tedy právě v tom smyslu, že je to víceméně zcela zákonitý, prakticky objektivní přírodní proces, který dospěje ke svému konci, "i kdybychom my nechtěli"?

To je opravdu velice zásadní otázka. A jak řečeno, v současné době je v každém případě velice obtížné takovouto otázku chtít zodpovědět jednoznačně kladně.

Současný svět je polycentrický, naprosto chybí nějaký jednoznačný směr, cíl a smysl směřování lidstva, každý jedinec si smí určovat své vlastní životní cíle. Dokonce i ta politická demokracie - ke které se zdálo všechno směřovat - je posledním vývojem zpochybňována čím dál tím více, ohledně své schopnosti integrovat společnost.

Zdá se, že tím jediným reálným základem který tato všechna diverzifikující proudění udržuje ještě nějak pohromadě, je - samotný kapitalismus, se svým železným požadavkem efektivní produkce, a organizace spojené s touto produkcí.

Ovšem - jestliže platí tato téze, že kapitalismus je právě tím jediným základním procesem který má svou železnou dějinnou zákonitost, pak stejně tak nevyhnutelně platí i to, že s tímto kapitalismem se neustále reprodukují i jeho vlastní niterné rozpory. Rozpor mezi prací a kapitálem (v obecném povědomí chápaný v jeho bezprostředně jevové podobě jako rozpor mezi prekarizovanými a mezi superbohatými) - to je rozpor který je 1. od kapitalismu jako takového neodmyslitelný, a 2. je to rozpor který je v rámci kapitalismu principiálně neřešitelný.

A přitom je to zároveň 3. rozpor klíčový, který prochází středem celé společnosti.

Z daného hlediska je tedy skutečně možno i dnes právem vyslovit tézi: časem nevyhnutelně dojde k situaci, kdy tento zásadní rozpor v existenci společnosti bude nutno nějakým způsobem pozitivně vyřešit. Neboť s takto fundamentálním interním rozporem lidská společnost nemůže existovat natrvalo. Přinejmenším ne bez toho, aby to v ní znovu a znovu plodilo zcela zásadní, destruktivní konflikty.

Dnes už nelze hlásat, že takovýmto pozitivním řešením bude natolik jednoduché řešení, jaké měl představovat socialismus. To řešení - pokud přijde - bude muset být mnohem komplexnější, mnohem náročnější, nežli prostá sociální rovnost na základě společného vlastnictví. Nebude to tedy nějaké snadné, jednodimenzionální řešení ve smyslu socialismu; ale docela jistě v sobě určité elementy té prapůvodní socialistické myšlenky bude obsahovat.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 16.Prosince 2017, 15:52:20

Nevíte, jestli by vám bojovník tohoto typu byl osobně blízký, pane Poláčku? Musím říct, že mně je celkem blízký a sympatický, i když já už bych s ním dnes nemohla souhlasit v mnoha věcech. Já jsem na něm chtěla v podstatě ukázat určitý archetyp levicového hrdiny, i když tento archetyp zřejmě definitivně patří minulosti (ačkoliv, kdo vlastně může vědět?)
Naznačujete, že jde o určitý druh fundamentalismu. Já s vámi vcelku souhlasím. Fundamentalismus může být buď náboženský nebo i vědecký, zvlášť když se vědou chce vysvětlit úplně všechno. A v jeho případě mohlo jít o fundamentalismus vědeckého světového názoru, tedy o ideologický fundamentalismus.
Já jsem kdysi měla v úmyslu napsat článek, který by byl jakousi obranou fundamentalismu nebo některých fundamentalistů, a taky obranou jisté ideologie, ale nakonec jsem se do toho raději nepustila, neboť by to možná bylo špatně pochopeno.
Jde o to, že fundamentalista je člověk určitého psychického ustrojení. Nezáleží na tom, kterému náboženství či ideologii holduje, fundamentalismus je skryt v něm samotném. Většinou se bojí novot a s tím spojené ztráty identity. Popřípadě může naopak odmítat staré, protože má mimořádný zájem si novou identitu teprve vytvořit. Zvlášť vzhledem k tomu, že nemůže žít v rozporu. Nemůže se smířit s tím, že realita je rozporná a překonat ten rozpor není snadné. Buď tedy může chtít všechno vysvětlovat jenom vědecky nebo jen pomocí (nejlépe jediného) náboženství.
Řekla bych, že oni tehdy chtěli vytvořit identitu proletariátu. Aby dělníci měli být na co hrdí (proto ten Spartakus, na kterého mimochodem sázela i Rosa Luxemburgová a Karel Liebknecht - byl to takový symbol, protože oni se skutečně cítili být zotročení)
Tu pevnou víru ve vítězství socialismu „i kdybychom nechtěli“, musím obdivovat, i když celkem chápu, že někomu je tohle naopak protivné. Ovšem překvapuje mě, že i Werich si myslel, že socialismus je něco jako přírodní zákon, kterému se nelze vyhnout. Od toho bych to ani nečekala.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 17.Prosince 2017, 06:52:10

Slyšela jsem, jak někteří lidé tvrdili, že nebylo dobré očekávat vítězství socialismu, "i kdybychom nechtěli". Že to lidi vedlo k pasivitě, aby už se nemuseli o nic snažit a zbavovalo je to svobodné vůle. Protože co kdyby náhodou chtěli něco jiného, než socialismus?
Ano, věřím, že někomu může vadit předem daná budoucnost. Zvláště těm, kteří socialismus nechtějí.
Někteří lidé to ovšem mají naopak. Víra v lepší budoucnost je nevede k pasivitě nýbrž naopak, k aktivní činnosti. Zatímco beznaděj je paralyzuje.
Aby však člověk mohl v budoucnost věřit, musel by kolem sebe vidět nějaká znamení doby. Zejména na druhých lidech. A taky v různých událostech. Bez těch znamení těžko může věřit.
Jenom v Boha je možné věřit za všech okolností.

Václav Pospíšil - Záhoří

Neděle, 17.Prosince 2017, 07:20:28

Obdivuju lidi, kteří cílevědomě něco dělají. Chaloupecký fundamentalistou nebyl, poněvadž nikomu neškodil. I ty jeho výchovné Epištoly jsou obdivuhodné.
I Teilhard de Chardin byl přesvědčený, že Boží království přijde zákonitě. To však neznamená, že máme pasivně čekat. Apoštol Petr nás nabádá, že svatým způsobem života a a zbožností urychlujeme příchod Božího dne (2 P 3,11-12).

Josef Poláček - Manuální pracovník

Neděle, 17.Prosince 2017, 10:44:34

V každém případě je pro mě dobrou zprávou, paní Hájková, že jste tu svou Chválu fundamentalismu odložila ad acta - já sám se totiž už dlouho připravuji napsat něco velice podobného. Takže si alespoň vzájemně nepolezeme do zelí. ;-)

Ale ona je to samozřejmě velice složitá záležitost (proto jsem to sám také stále odkládal), samozřejmě že dnes je fundamentalismus pociťován - a plným právem - jako něco principiálně negativního; ale na straně druhé jsou to právě jenom ti, kteří jsou svou věcí, svým přesvědčením přímo posedlí, kdo posouvají tento svět někam dále. A to nejen v oblasti společensko-politické, ale stejně tak třeba i v obecných vědách, v technickém pokroku.

---------------------------------------

Co se ale toho Chaloupeckého týče - tady musím znovu zopakovat, nejsem si vůbec jistý do jaké míry by mi ten byl blízký či sympatický, on totiž celý ten jeho projev - a to právě v č e t n ě těch jeho "výchovných Epištol", který s uznáním zmiňuje pan Pospíšil - to všechno působí značně umělým dojmem, svědčí to dost zřetelně o osobnosti která je zcela fixovaná jenom jedním jediným směrem, až s jakousi osobní úporností. Takovéto osoby - které jsou přesvědčeny o své vlastní pravdě s železnou jistotou, a navíc s přesvědčením že ji mohou předepisovat i všem ostatním - právě ty se velice rychle stávají (byť i subjektivně v nejlepším úmyslu) samovládci, jakmile k tomu dostanou příležitost.

Jak řečeno, takoví lidé vědí vždycky všechno naprosto přesně jednou provždy - a v důsledku toho nesnesou ten pocit, že by pravdu mohl mít i ten druhý. A jakmile dostanou do ruky mocenské prostředky, tak tu pravdu toho druhého prostě zakážou.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Werich a socialismus Neděle, 17.Prosince 2017, 10:59:49

K tomu Werichovi a socialismu: je nutno si uvědomit, že v meziválečném období Werich a Voskovec patřili zcela jednoznačně k levému křídlu názorového spektra. A myslím, že Werich ještě více nežli Voskovec. Takže ten příklon Wericha k socialismu není zas až tak překvapivý.

Ovšem je otázka, o jaký druh socialismu se v jeho případě vlastně skutečně jednalo. Respektive, jakého druhu bylo to jeho vyznávání socialismu.

Kdysi dávno, v sedmdesátých létech minulého století, jsem se setkal - v jeho vlastním vinném sklípku - s jedním osobitým Moravákem, postarším už člověkem. On byl původně advokát, ale v padesátých létech měl nějaké potíže s režimem, nejsem si jist nebyl-li dokonce vězněn. V každém případě to byl naprosto typický, ryzí, zemitý (Jiho)moravák, s jadrnými - a precizními - úsudky o světě a o lidech.

A během večera v onom sklípku také nějak přišla řeč právě na Wericha; a tento "pan doktor", jak ho v oné moravské vsi stále s určitou úctou nazývali, Werichův vztah k socialismu charakterizoval tak, že Werich byl "buržoazní socialista". (!)

Což je ovšem samozřejmě ohodnocení napohled naprosto protikladné, vlastně typické kontradictio in adjecto.

A přece - řekl bych že u Wericha to naprosto dokonale sedí. A to právě s celou tou rozporností.

Jak řečeno Werich byl principiálně levicově zaměřený, a tedy není nakonec příliš divu že zastával to přesvědčení (alespoň ještě v roce osmašedesátém), že vývoj směřuje zákonitě a nevyhnutelně k socialismu. Tedy k rovnosti všech lidí, k sociální spravedlnosti.

Na straně druhé, svým vlastním osobním charakterem byl asi daleko spíše elitář, žijící si svým bohémským způsobem života.

Jeho vztah k socialismu byl tedy asi stejně tak rozporuplný, jako on sám; a tak to označení "buržoazní socialista" u něj asi opravdu velice přesně sedí.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 17.Prosince 2017, 11:51:10

Já vcelku souhlasím, že Werich byl osobním zaměřením elitář, i když jím být nechtěl.
Myslím si, že Chaloupecký elitářem nebyl. I když byl možná individualistou, který toužil být kolektivistou.
Máte pravdu, že úpornost až posedlost se může zvrhnout v autoritářství. Ale jiné vlastnosti se mohou taky v něco zvrhnout. Člověk musí sám sebe neustále hlídat. Koneckonců, i láska se snadno může zvrhnout v nenávist. Je snad proto důvod nikoho nemilovat? Ono to ale může být i naopak (nenávist se může změnit v lásku).
Mě docela zaujalo, jak se vlastně přes svůj odpor k církvi Chaloupecký (vědomě nebo podvědomě?) inspiroval apoštolem Pavlem - třeba ty jeho "Epištoly ke správním výborům", kterými neustále dával jednotlivým místním tělocvičným jednotám rady, jak mají dělat to a ono. Nebo jak objížděl jednoty a přednášel jim neustále nějaké své poznatky.


Josef Poláček - Manuální pracovník

Pondělí, 18.Prosince 2017, 13:21:18

"Člověk musí sám sebe neustále hlídat" - ano, v tom to asi všechno nakonec bude.

Naprostá většina lidí se spolehne prostě na to, že "to jsem přece já", a že tedy to co je spojené s jejich "já" je principiálně dobře. Někdy tomu tak může být (když měl člověk štěstí na genetickou výbavu a jiné okolnosti); ale konec konců právě tím nepřetržitým "hlídáním sebe sama" je možno vědomě kultivovat svou vlastní osobnost.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pondělí, 18.Prosince 2017, 13:23:3

Ještě k tomu Werichovi: "elitář, i když jím být nechtěl" - ano, to je asi hodně přesné, on byl skutečně velice neobvyklou kombinací jakéhosi "lidového elitáře".

Josef Poláček - Manuální pracovník

Éra triviálních řešení Pondělí, 18.Prosince 2017, 13:27:28

A ještě k tomu Chaloupeckému: dalo by se říci, že on byl typickým představitelem éry, kdy se ještě mohlo věřit v jednoduchá řešení.

Jednoduchá řešení, ve smyslu: Tak my prostě zavedeme socialismus, a tím budou vyřešeny všechny (základní) problémy lidstva.

Anebo, podle stejného vzorce: Tak my prostě zavedeme demokracii, a tím budou vyřešeny všechny základní problémy lidstva.

Snad už by konečně mohl nastat konec této dějinné éry triviálních řešení, a snad by konečně mohla nastat éra nová, kdy už by lidstvo pochopilo, jak složitý je svět člověka, a že jedině odpovídajícím způsobem komplexní řešení mohou mít nějakou skutečnou perspektivu.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 18.Prosince 2017, 14:10:16

No, v roce 1922 se ještě dalo věřit v triviální řešení - čili v převzetí moci a zavedení nových pořádků. Rusko bylo magnetem.
Je fakt, že éra triviálních řešení je pryč. A s ní i éra triviální pravdy.
Žijeme v jakési mlze.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

První, co mě napadlo, Pondělí, 18.Prosince 2017, 14:41:9

byla otázka, jak by takový člověk akceptoval poúnorové dění, pokud by se dožil padesátých let.
Máte pravdu, paní Hájková, že někdy platí, že je krásné zemřít mladý a nedožít se zhroucení svých ideálů, nebo ještě něčeho daleko horšího - zhroucení svého charakteru.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Paní Zemanové Úterý, 19.Prosince 2017, 07:27:2

Kdo rozhoduje o tom, co znamená zhroucení ideálů - tedy víry v něco? Někteří komunisté považovali za praktické zhroucení své víry třeba už rok 1929, jiní rok 1948, další až rok 1968 a někteří až rok 1989.
A charakter je myslím něco jako čest. Tedy něco, co posuzují lidé. Na Wikipedii se píše, že "charakterní je člověk, který nemění své názory a postoje podle nálad svého okolí". A tedy je možné se na něj spolehnout. Takže vlastně okolí, na které se vůbec nedá spoléhat, posuzuje člověka, jestli se na něj dá spolehnout.
Na druhé straně, když člověk opravdu nemění názory a postoje, a na změny svého okolí kašle, řeknou o něm, že je konzervativec nebo dokonce fundamentalista.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 19.Prosince 2017, 09:46:5

Paní Hájková, tady je jemný, ale hodně významný rozdíl. V té Wikipedii stojí, že charakterním je člověk, který nemění své názory a postoje podle n á l a d svého okolí.

Ten rozdíl je v tom, (ne)měnit své názory a postoje podle pouhých - principiálně povrchních a přechodných - nálad svého okolí, anebo ale na základě uvážených a odůvodněných ú s u d k ů svého okolí.

Ovšem, někdy není zcela snadné hned jasně rozlišit ty pouhé nálady davu od toho uvážlivého úsudku (i lidé uvážliví mohou v určitých např. politických konstelacích podlehnout omylu); ale principiálně je to ten zásadní rozdíl.

Fundamentalista - to je pak daleko spíše právě ten, který podléhá těm povrchním náladám, povrchním názorům; jenomže s nimi splyne a sroste tak, že pak už s ním nepohne nic, ani úsudky moudrých, ani další změna nálad jeho okolí.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 19.Prosince 2017, 10:10:12

A ještě je tam, že bezcharakterní je ten, kdo se řídí jen vlastním prospěchem, zatímco charakterní člověk jedná podle svého „charakteru“ či povahy a ne podle toho, co je právě výhodné.
Čili snaha získat pro sebe výhody v tom hraje roli také.

Povaha=charakter (řec. χαρακτήρ, původně rydlo, později rytina a ražba na minci) znamená ráz či povahu, celek podstatných a stálých rysů, které charakterizují určitou osobu nebo předmět, to znamená odlišují od jiných.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Měla jsem na mysli Úterý, 19.Prosince 2017, 15:28:41

takové zhroucení charakteru, kdy se člověk, který sám sebe pokládá za spravedlivého, pod vlivem strachu anebo tlaku okolí dopustí odsouzení zcela nevinných lidí, navíc i těch, kteří ho pokládali za svého přítele, aniž by se jich zastal.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 19.Prosince 2017, 16:08:38

Chápu, paní Zemanová. Ale usuzovat, jak by se zachovaly historické osobnosti, kdyby se byly dožily určité doby nebo se dostaly do určité situace, to nikdy není moc dobrý nápad. To totiž nikdo nemůže vědět a tak můžeme jen spekulovat. Člověk je vždy zároveň jak produktem nějaké historické situace nebo určitých poměrů, tak svobodnou bytostí, která se rozhoduje. Vlastně nemůžeme usuzovat ani obecně, jak by se zachovaly nějaké typy lidí při tom či onom. Vždycky můžeme soudit jenom konkrétní případy, podle fakt, která jsou nám známá.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Úterý, 19.Prosince 2017, 21:16:13

Souhlasím s vámi, paní Hájková. Nedovolila bych si tvrdit, že konkrétní člověk by se choval nečestně, kdyby se dožil vyššího věku.
Není ale jakási zákonitost v tom, že jen málo hrdinů v dějinách i v mýtech přežilo své činy, za které jsou uctíváni, o mnoho let?
Příležitosti devalvovat svou pověst nehezkými činy potencionálním hrdinům starých i novodobých mýtů příliš nesvědčí. Řečtí bohové takové héróy neměli v lásce a promptně je trestali.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 19.Prosince 2017, 22:29:46

Ani nevím proč, ale myslím si, že on sám se za hrdinu nepovažoval. I když jsem vlastně to slovo (levicový hrdina) také použila.
V mytologii prý je hrdinou člověk, který má nadlidské vlastnosti (jak jsem si přečetla na své oblíbené Wikipedii).
Řečtí bohové, pokud vím, trestali hybris - pýchu, pokud k ní hrdina sklouzl.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 20.Prosince 2017, 09:37:53

Paní Zemanová, to mi připomíná jednu dávnou písničku od Kryla, ve které se vypořádával s mravně devastujícími následky porážky Pražského jara a následující "normalizace" politických poměrů (tuším že to byla "Rakovina"):

"Úloha osobnosti v dějinách spočívá v ochotě dané osobnosti zemřít nebo nechat se zabít dříve, než stačila odvolat..."

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 20.Prosince 2017, 09:42:8

Konkrétně k dané situaci: kdyby Dubček měl tu svou autonehodu ještě v srpnu roku osmašedesátého, byl by dnes hrdinou. Ale protože ji měl až v létech devadesátých, sotva může platit za něco jiného nežli za slabocha, který se nikdy nedokázal rozhoupat ke skutečně rozhodnému činu, a který nakonec zcela kapituloval před novými politickými poměry, a nakonec podepsal i ten ostudný "obuškový zákon".

A obdobné platí i o Svobodovi, Černíkovi, Smrkovském...

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 21.Prosince 2017, 17:42:9

V tom je právě výhoda věřících křesťanů, pane Poláčku. Neboť zatímco Bůh odpouští, svět neodpouští nikdy.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pátek, 22.Prosince 2017, 11:07:26

Tak to opravdu nevím, paní Hájková, jestli Bůh odpustil třeba takovému Husákovi, za ta celá léta společenské a mravní devastace, která jsou nerozlučně spojena s tou jeho "normalizací".

Pokud by mu opravdu tohle odpustil, pak to - právě z těchto důvodů - nikdy nemůže být Bůh můj...

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 22.Prosince 2017, 12:44:40

Jak myslíte, pane Poláčku. Bůh se nikomu nevnucuje. Můj zase nikdy nemůže být tenhle svět, ve kterém se bez přestání vedou nějaké boje.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.