Chci přispět X

Být marxista a křesťan

Marxisté a křesťané se mohou jevit jako nesmiřitelní rivalové. Přesto jejich postoje i jejich dějiny vykazují mnoho podobností. Lze být marxistou i křesťanem zároveň?

Je to už dávno, kdy museli kandidáti komunistické strany při svém vstupu potvrdit, že se vyrovnali s náboženskou otázkou. Dnes už se po nikom nic takového nevyžaduje. Přesto se – i když člověk nikam nevstupuje – většinou očekává, že pokud se už hlásí ke křesťanství nebo k marxismu, tak vždycky k jednomu nebo k druhému, ale rozhodně ne k obojímu dohromady.

Kdo s koho?
Jsou marxismus a křesťanství opravdu něčím navzájem neslučitelným? Dlouho se to tak jevilo. Evropské dělnické a levicové hnutí, které se zrodilo v době kapitalismu, bylo víceméně ateistické, to marxistické bylo ateistické ze zásady. Jednak se náboženství začínalo tehdy jevit jako něco, co je v rozporu s výsledky prudce se rozvíjejících věd (odtud vědecký ateismus), a jednak měli tehdejší bojovníci za lepší svět možná pocit, že náboženství v minulosti zklamalo. Určitě zklamala církev, která až příliš ochotně sloužila mocným tohoto světa a nechala se jimi ovládat. Proto se pozvolna stávala symbolem nesvobody, strnulosti, dogmatismu, konzervatismu a planého moralizování. Dalo by se říci, že církev znechutila lidem křesťanství.

Spása byla přesměrována výhradně do záhrobí. Svět vezdejší nabízel leda utrpení. Zejména těm bezmocným, dole. Ti proto začali církev opouštět. Proces odnáboženšťování společnosti odstartoval už v devatenáctém a pokračoval ve dvacátém století. Myslím, že to byl Masaryk, kdo razil heslo „Člověče, pomoz si sám a Bůh ti pomůže“. Jenže lidská mysl většinou průnik obou možností nevidí. Vnímá jen jejich logický rozdíl: Buď mi pomůže Bůh, nebo si pomohu já sám (v tom případě mi ovšem nepomohl Bůh, a proto ho nepotřebuji).

Naši rodiče, prarodiče či dokonce už praprarodiče, třebaže se narodili a vyrostli v křesťanském prostředí, postupně ztráceli trpělivost a nakonec dospěli k přesvědčení, že se bez „opia lidu“ obejdou. A to se pomalu začalo z jejich života vytrácet. Zakládaly se sociálně demokratické a komunistické bezvěrecké spolky (Unie socialistických svobodných myslitelů, Svaz proletářských bezvěrců a jiné). Sepisovaly se a šířily protináboženské manifesty a letáky. Vystupovalo se z církve. Proces pokračoval a vyvrcholil poté, co komunisté převzali v našem státě moc. Tak se Češi stali ateistickým národem, národem několika generací bezvěrců. Nestali se však marxistickým národem, jakkoli u nás šíření marxismu (na rozdíl od křesťanství) po jistou dobu vykazovalo vzestupnou tendenci. Ale jen do jisté míry: marxismus nijak nezlidověl.

Optimismus spojený s utvářením „konečně té správné společnosti“ po čase vyprchal. V době, kdy reálný socialismus vrcholil a nezadržitelně se blížil ke krachu, už to vypadalo, že se marxismus ocitl ideově jaksi na suchu. Zdálo se, že pro křesťanství tahle skutečnost bude znamenat novou šanci. Církvi (nebo církvím) v té době připadly dokonce jisté sympatie obyvatelstva – právě díky tomu, že byly neoblíbeným režimem zatlačeny do defenzívy. Později se ukázalo, že šlo jen o sympatie přechodné. Vliv na obyvatele nezískaly téměř žádný. Železný ateismus (i když už ne marxistický) přetrval i po listopadu 1989.

S trochou nadsázky bychom mohli říct, že ani jeden z obou ideových směrů nevyhrál. Jejich schopnost oslovovat nové lidi dnes není valná…

Co se změnilo?
Vraťme se však k otázce, zda mohou mít křesťanství a marxismus něco společného. Něco, co by mohlo překročit akademickou debatu započatou v 60. letech, vedenou lidmi jako byl Milan Machovec, který přišel se svým „Ježíšem pro ateisty“, a několika dalšími, na něž později navázali dnešní intelektuálové, jak nás o tom informoval mimo jiné článek Filipa Outraty uveřejněný zde před dvěma lety.

Účastníci konference prý konstatovali jisté ideové vyprázdnění na obou stranách – jak mezi křesťany, tak mezi marxisty. Za ty jsou dosud veřejností považováni především členové KSČM, což podle mého názoru už zdaleka neodpovídá realitě. Velmi by mě zajímaly výsledky odborného průzkumu, zabývajícího se otázkou, čemu současní členové KSČM vlastně věří. Možná bychom se divili.

Napadá mě, zda má za takových okolností marxisticko-křesťanský dialog ještě smysl. Co to vůbec v současné době znamená být marxistou, popřípadě komunistou? A co znamená být křesťanem? Možná bychom zjistili, že mezi komunistou a komunistou nebo mezi marxistou a marxistou může být docela velký rozdíl. Asi jako mezi křesťanem a křesťanem.

Přesto si to dnes málokdo uvědomuje. Lidé mají o pojmech své zažité představy. Když někdo o sobě řekne, že je marxista, zeptají se ho mnozí: Ty jsi pro násilnou revoluci? Pro totalitu? Jak to, že ne? Vždyť v Komunistickém manifestu je psáno: „Nechť se buržoazie všech zemí třese strachy před komunistickou revolucí!“…

A když někdo řekne, že je křesťan, zeptají se ho: Ty věříš, že svět byl stvořen za šest dní nebo že bůh uplácal prvního člověka z hlíny a Evu z Adamova žebra? Jak to, že ne? V Bibli to přece stojí!

Musí se ale svobodný člověk doslovně řídit nějakými texty, které byly napsány před řadou let za jiných podmínek, než jsou ty dnešní? Musí vůbec být ve své víře nebo ve svých názorech závislý na pokynech nějakých institucí, o jejichž dialogu patrně vůbec nemůže být řeč? Nebo se může sám rozhodnout, čemu bude či nebude věřit, co z té či oné tradice pokládá za dobré a životaschopné? Dnešní marxista přece nemusí nutně organizovat novou revoluci, natož zavádět totalitu. A křesťan zase nemusí věřit úplně všemu, co se dříve k věření předkládalo.

Filozof Milan Machovec přišel v 60. letech se svou teorií „Ježíše pro ateisty“. Foto milanmachovec.cz

Co nás spojuje?
„Až dosud filosofové svět pouze vykládali, jde však o to jej změnit,“ pravil Marx. Právě tato věta by se mohla stát styčným bodem marxistů a křesťanů. Filosofové totiž svět vždycky jenom vykládali. Až na marxisty, kteří jsou v tom docela nefilosofičtí. Ale copak si změnu světa od svých počátků nepřáli také křesťané, jejichž Bůh nebyl a není bohem filosofů? Křesťany i marxisty určitě spojuje soucítění s utrpením, které lidé způsobují jiným lidem. I systémové utrpení způsobují lidé lidem. Jenom není vždycky na první pohled viditelné, kdo komu. Právě proto je nutné systém změnit. Jenže jak?

Marxisté původně chtěli svět změnit pomocí revoluce, čili tím, že se dostanou k politické moci, zatímco křesťané to chtěli učinit bez politické moci, tím, že všichni lidé přijmou Krista a najdou tak cestu do Božího království. Takový byl původní záměr obou hnutí. To však neznamená, že tento původní záměr v průběhu dějin zůstal (či v budoucnu zůstane) nezměněn. Teorie jsou jedna věc, praxe druhá. Církev, ač se vyhýbala revoluci, se v dějinách často nevyhýbala politické moci. Zatímco marxisté, ač se násilí původně nezříkali, ho mohou propříště ze svého scénáře zcela vypustit. Neexistuje důvod, proč by to svobodní jedinci, kteří si sami určují, co je a co není pro ně přijatelné, nemohli udělat. Mezi marxisty se dnes najdou osobnosti nové levice, které se takové „scénáře“ vývoje světa (včetně nenásilné strategie) už pokoušejí rozpracovávat.

Je Bůh neslučitelný s vědou?
Mnoho vědců si dnes evidentně nic takového nemyslí. Proč by si to tedy museli myslet marxisté? Věda je záležitostí rozumu, kdežto víra je záležitostí srdce. Ostatně boží existence se nedá ani potvrdit ani vyvrátit. Bůh není něco jako Krakonoš z pohádky, jak si ho možná někteří ateisté představují. Bůh je něco, co nelze nijak objektivně popsat, ale přesto to může dát lidskému životu smysl. Smysl, který v dnešní době lidé silně postrádají.

Nakonec nezáleží na ideových směrech či filosofických systémech, ale na konkrétních lidech, zda si spolu porozumějí a čím se navzájem obohatí – a ono skutečně je čím, zvlášť v případě toho křesťanství. Smysluplný dialog by však neměl být povrchní. Kdysi dávno jsem četla, že člověk, který se důkladně a do hloubky seznámí s marxistickým učením a pochopí jeho logiku, se určitě stane marxistou. Možná něco podobného platí i o křesťanství. Člověk, který ho pozná a pochopí jeho hloubku (či jeho výšiny, jak bylo řečeno na zmíněné konferenci), se stane křesťanem. Důkladně něco poznat znamená „vstoupit dovnitř“. Vstup v tomto případě nelze pojímat jako vstup do nějaké instituce či organizace, nýbrž do jiné, dosud neznámé dimenze života.

Pak se může stát, že si jedinec začne připadat jako marxista i křesťan zároveň. I když mu to zřejmě vůbec nikdo nebude věřit. Lidé totiž stále vnímají spíš rozdíl než průnik, spíš povrch než obsah.

A co si myslíte vy? Diskuse (65 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pondělí, 7.Září 2015, 13:25:2

Paní Hájková, jako obvykle velice zajímavé, rozmyslné a moudré rozvažování nad věcmi tohoto světa. Dané téma je tu rozebráno natolik vyčerpávajícím (v pozitivním smyslu!!) způsobem, že v zásadě není nic, co by k němu bylo možno ještě dalšího připojit.

Takže bych se jenom trochu pozastavil u té věty, že každý kdo skutečně pozná a pochopí marxistickou teorii, se nevyhnutelně stane marxistou. Podivnou shodou okolností mi přesně ta samá myšlenka právě včera projela hlavou, když jsem se probíral některými Marxovými ekonomickými spisy, kde vyvrací iluze leckterých tehdejších teoretiků o povaze kapitalismu respektive tržního hospodářství. (Kteréžto iluze plně sdílí i jistý současný český politolog.)

Ano, je to skutečně tak: oproti obecně pěstované ekonomické teorii měly Marxovy analýzy společenských souvislostí ekonomických procesů natolik nesrovnatelně větší hloubku, že kdo tyto Marxovy myšlenky jednou skutečně pochopil, se skutečně víceméně nevyhnutelně sám musí stát marxistou.

A máte plnou pravdu i v tom, že to samé platí i o křesťanství. Když se mi poprvé dostal do ruky Nový Zákon, nemaje žádného povědomí o jeho pravém duchovním zázemí, hodnotil jsem jednotlivé výroky Ježíše jenom v jejich zcela bezprostředním znění, a připadaly mi nesmyslné. Čím více jsem postupem let pronikal do hlubších vrstev lidského bytí, tím více jsem s nemalým překvapením zjišťoval, jak velice se názory a postoje onoho zvěstovatele nové víry kryjí s mými vlastními. Svým způsobem jsem tedy skutečně byl "křesťanem", ač bez víry v Boha. A jsem ostatně dodnes toho přesvědčení, že ten moment jsoucnosti boží je na celém (původním) křesťanství ten relativně nejméně podstatný.

Čím a kým by byl Ježíš vlastně, kdyby žil dnes? Říkal a kázal by to samé, jako v době před dvěma tisíciletími? Opíral by své učení ještě i ve věku elementární fyziky a počítačů o představu nějaké nadřazené boží bytosti - anebo by hledal jiné, novodobé cesty k lidským duším a srdcím?

A co Marx? Kdyby se narodil do dnešní doby, kdyby své ostrovtipné analýze podrobil nejen ekonomicko-sociální procesy proběhlé do poloviny 19. století, nýbrž i všechny ty, které proběhly od té doby, včetně ztroskotání pokusu o zavedení totálně pospolitého, komunistického vlastnictví výrobních prostředků - co by psal Marx obohacený o toto vědění a poznání? Byl by to skutečně ještě ten dřívější Marx, železně setrvávající na představě, že všechny problémy lidstva vyřeší jeden jediný akt revoluce mající za cíl převzetí výrobních prostředků dělnickou třídou? Nebyl by to právě tento - nový - Marx, který by svým pronikavým duchem jako první prohlédl iluzornost těchto starých představ, a který by usilovně hledal nové cesty, nová řešení?

Odvažme se postavit si otázku přímo takhle: byl by dnes žijící Ježíš skutečně "křesťanem"? Tedy tradicionalistickým vyznavačem staré víry? A byl by Marx marxistou? Opět v tom klasickém, tradičním smyslu?

Nebylo by tomu daleko spíše tak, že tito dva, kteří ve své době byli zvěstovateli zcela nových myšlenek, zcela nových, revolučních náhledů - že zrovna a právě oni by to byli i dnes, kdo by přicházel se zcela novými idejemi a náhledy?

Bezpochyby, od Marxe - jak známe jeho osobnost - by skutečně nebylo možno očekávat, že se stane věřícím křesťanem; a stejně tak asi dnešní Ježíš by se sotva stal vyznavačem teorie, že duchovní svět je jenom sekundárním projevem, odleskem materiálně-ekonomických procesů.

Ale přece... Snad by přece jenom získali určité pochopení pro to, že ani jenom materialistický, ani pouze spirituální pohled v sobě nedokáží pojmout veškerou realitu lidského žití; a že by tedy snad opravdu mohlo mít smysl, pokoušet se začít mezi oběma těmito sférami lidského bytí postavit alespoň nějaké mosty vzájemného porozumění.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pane Poláčku, Úterý, 8.Září 2015, 15:41:45

mezi nějakými sférami se mosty opravdu nedají stavět.
Jedině mezi živými lidmi.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

To jsem vám kdysi znal jednoho člověka odněkud od Prešova. Úterý, 8.Září 2015, 20:08:23

Sloužili jsme spolu v Plzni u motostřelců, dělali jsme tam tehdy takovou neprostupnou hráz proti zahnívajícímu imperialismu. I přes svý mládí už to byl zasloužilej člen Strany. A představte si, že ten komunista se vždycky hlásil: "Desiatnik ...., ja som od Prešova, zkade matka Ježišova!" A pak nám ještě tvrdil, že u nich na vesnici jsou všichni komunisti katolíci.

Petrasek Milan - penzista

Marxismus vyšel z lůna křesťanské věrouky pán Nushart, Úterý, 8.Září 2015, 21:41:18

to hoci na ozaj vje tu ktery desiatnik od Prešova.
A lépe než já po slovensku........bych dodal.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Úterý, 8.Září 2015, 22:43:14

Myslím, že křesťanství se nemůže ideově vyprázdnit, protože narozdíl od marxismu nestojí na idejích. Není to učení, je to vztah, který může ochladnout, může se vytratit.

Ještěže biřmovanci nemusí při biřmování potvrdit, že se vyrovnali s marxistickou otázkou. Mám ale takový matný pocit, že aktivní členství v komunistické straně snad mohlo být kdysi kdesi považováno katolickou církví za hřích (jistě to nevím).

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 9.Září 2015, 11:44:20

Paní Hájková, jestli mě paměť neklame, tak to tvrzení, že kdo se "důkladně a do hloubky seznámí s marxistickým učením a pochopí jeho logiku, se určitě stane marxistou" - tak to jsem svého času v jedné diskusi na stránkách DR vyslovil já sám. ;-)
Nemohu ovšem vyloučit, že tohle řekl či napsal už někdo přede mnou.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Mosty mezi kým? Středa, 9.Září 2015, 11:46:41

Jde o to, paní Hájková, že jednotliví lidé vždycky představují, reprezentují určité ideje - tedy určité projekty, možnosti, jakým způsobem chápat, ale zároveň stavět tento svět. Tedy určité "sféry" našeho bytí.

Takže "stavět mosty mezi sférami" je nakonec to samé, jako "stavět mosty mezi lidmi", a naopak.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Svět vykládat, nebo změnit? Středa, 9.Září 2015, 12:04:49

No, paní Hájková, ono se opravdu nedá tak jednoznačně prohlásit (spolu s Marxem), že prý doposud filozofové svět pouze vykládali, ale neměnili.

V každém případě takový Platón se ten svůj ryze filozoficky odůvodněný "ideální stát" pokusil zcela reálné zavést, v městském státě jménem Syrakuzy. S tímto svým pokusem ovšem ztroskotal stejně tak naprosto, jako později Marx se svým projektem komunismu. Jenom té krve tehdy teklo poněkud méně; což je dáno ovšem už početním poměrem populace vystavené těmto experimentům.

A i vlastně většina dalších filozofů naprosto měla ambice k tomu, "změnit svět". Jenže - a v tomto smyslu je ta Marxova výtka ovšem plně oprávněná - zcela pravidelně (jako právě už zmíněný Platón) podléhali iluzi, že když oni sami si v y m y s l í nějaký grandiózní plán, nějakou velkou ideu, že ona se ta realita už podle toho nějak bude řídit. To je přesně to, čemu Marx říkal "stavět realitu z nohou na hlavu".

Klasickým představitelem takovéhoto přístupu ze současné doby je prominentní německý autor politických teorií (opravdu bych ho nerad označoval za "filozofa") Jürgen Habermas: on prostě přišel s nápadem, že samotná lidská řeč v sobě implikuje snahu o dorozumění mezi jednajícími subjekty, a že t e d y postačí prosadit regule komunikativního jednání do života společnosti, a celý svět rázem překoná veškeré své protiklady, střety, egoismy, a splyne v harmonické jednotě všezahrnující komunikace plné vzájemného respektu a porozumění. - Jak řečeno, dokonalý příklad toho, čemu Marx říkal "postavit věci na hlavu". A přitom tento "myslitel" se sám považuje za jakéhosi legitimního dědice marxistické tradice!

------------------------------------------------------

Ovšem, paní Hájková, ta Vaše zmínka Marxe mě přivedla na jednu myšlenku, která je - zdá se mi - nejenže zdánlivě zcela protismyslná, nýbrž vysloveně nová. Nevím opravdu o tom, že už by se někdo na danou záležitost podíval z tohoto úhlu pohledu.

Totiž, když se na věc podíváme blíže - tak i samotný Marx ve skutečnosti svět nijak zásadně měnit nechtěl!!

Zdá se to být nesmyslné tvrzení? - Tak si připomeňme: celý Marxův model komunistické revoluce je založen na tom pojetí dějin a jejich vývoje, že ten vývoj ke komunismu je objektivně daný. Že prostě trend rozvoje produkčních sil lidstva nezadržitelně spěje k tomu, že kapitalistická forma přivlastňování, a tedy celé ekonomiky se na určitém stupni vývoje dostane do takového konfliktu s rozvojem oněch výrobních sil, že nevyhnutelně dojde k tomu, že tato kapitalistická forma bude odstraněna, a bude nahrazena formou dějinně progresivnější, tedy formou založenou na kolektivní produkci a kolektivním (celospolečenském) vlastnictví.

To tedy ale znamená: podle Marxe je celý tento dějinný vývoj prakticky s a m o v o l n ý! Čili, člověk sám jako aktér dějin tu nedělá nic více, nežli jenom aktem revoluce provede něco, co už je tak jako tak na spadnutí.

Takže: člověk tu vlastně n e v y t v á ř í nějakou skutečně novou realitu, svým vlastním tvůrčím činem, nýbrž je jenom vposledku pasivním vykonavatelem dějinných procesů, které jsou dány objektivně.

Ale skutečný kreativní akt člověka spočívá právě v tom, vytvořit něco z á s a d n ě nového. Něco, co tady sice skutečně existuje jako potenciální možnost (jinak by nebylo možné to uskutečnit) - ale co zároveň n i k d y nevznikne jen tak samo sebou.

Takovýto kreativní počin (a tedy skutečný akt změny světa) tedy sestává v tom, když člověk ty společenské elementy či faktory, které tu jsou dány, svým tvůrčím úsilím novým způsobem složí dohromady tak, že touto novou syntézou vznikne nová, vyšší kvalita.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pane Poláčku, Středa, 9.Září 2015, 17:28:8

já z vás asi umřu. Neřešíme tytéž problémy marxismu stále dokola? Takže vám se nakonec zdá, že Platón chtěl svět měnit aktivněji než Marx? Přiznám se, že o Platónovi mnoho nevím. Představu ju si ho trochu jako starověkého "sociálního inženýra". O Marxovi to naopak netvrdím, i když jemu evidentně šlo o změnu světa (viz ona citace). Jenže na rozdíl od idealisty Platóna si nemyslel, že je to možné udělat z fleku kdykoliv, ale že to bude možné, až k tomu dozraje doba (nehodlám zacházet do podrobností). A Marx si rozhodně nemyslel, že to půjde jaksi "samo od sebe" a že při tom lidé vůbec nebudou muset být aktivní. A nijak ten budoucí svět nepopisoval (takže fantazii a tvořivosti žádné meze nepoložil). Charakterizoval jej právě tím zmíněným svobodným rozvojem všech, který bude podmíněn svobodným rozvojem každého jedince.
Tomu, že všichni lidé představují nějaké ideje vůbec nerozumím. Naopak znám lidi, kteří s žádnými idejemi nemají nic společného.
Větu, že "kdo se důkladně a do hloubky seznámí s marxistickým učením a pochopí jeho logiku, ten se určitě stane marxistou", jste možná napsal i vy (nebudu se hádat), ale já ji určitě nemám od vás, protože jsem ji poprvé slyšela už ve svých dvaceti letech. A už tehdy se mi vryla do paměti.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 9.Září 2015, 18:18:54

Mimochodem, to se marxismu neustále vytýkalo - tedy to, že doba jaksi pořád ještě "nebyla zralá", čili pořád se ten "nový svět" odkládal a odkládal.
Avšak to odkládání se týká i křesťanství, protože Ježíš řekl svým učedníkům: "Na světě zakoušíte soužení, ale buďte stateční – já jsem přemohl svět.“ (Jan; 16, 33)
- Pozn.: tím slovem"svět" je myšlen špatný svět, tedy svět, který není Božím královstvím. -
A my se můžeme ptát: Jak vlastně Ježíš přemohl svět, když ten svět je stále stejně špatný?
A můžeme se ptát: Kdy už konečně přijde nějaká ta pozitivní změna?!?

Josef Poláček - Manuální pracovník

Člověk a kreativita dějin Sobota, 12.Září 2015, 14:12:35

Paní Hájková, tuto Vaši námitku jsem očekával - a zároveň jsem přece jenom trochu doufal že k ní nedojde, neboť to znamená, že se stále ještě pohybujeme po zcela různých rovinách argumentace a myšlení.

Takže znovu: tady se jedná o ten zcela základní Marxův model dějin. Ten říká v zásadě toto:

Na počátku všech věcí byl určitý výchozí stav vzájemné sociální pospolitosti. Tento stav byl - sice nerozvinutý, ale v zásadě správný, přirozený.

Dalším vývojem (rozvojem výrobních sil) došlo nevyhnutelně k tomu, že tento původní komunitární stav byl narušen, deformován - ve prospěch soukromovlastnických výrobních vztahů, které své dovršení našly v novodobém kapitalismu.

Ještě dalším vývojem ale - stejně tak nevyhnutelně! - dojde k tomu, že nejen tento kapitalismus, ale i vůbec celý ten model soukromého vlastnictví se přežije - a po oné fázi "soukromovlastnické deformace" se všechno vrátí zase do toho původního komunitárního stavu, jenom na vyšší úrovni, technické i civilizační.

A teď si tedy znovu položme otázku: a co s tím vším má co společného samotný člověk? Kde v tomto modelu, v této trojčlence A - B - A' pro něj vůbec zbývá nějaký prostor pro vlastní, autentický čin, kterým by sám tvořil své dějiny? Kde by mohl vytvořit něco opravdu nového, co by přesáhlo tento holý mechanismus dějin?

Samozřejmě, že i v tomto Marxově modelu člověk (či spíše přesněji: t ř í d y lidí) musejí vykonávat určité aktivity, aby tento mechanismus dějin došel svého naplnění. Ale jde o to, že veškerá jejich role je nakonec jenom pasivní, neboť se nijak nevymyká z tohoto mechanismu.

A za druhé - a obzvláště na to jsem mířil - ten Marxův model sám nevytváří nijakou novou skutečnost, nýbrž je pouze n á v r a t e m k minulosti, k původnímu stavu, který je prezentován jako "objektivně dokonalý", byť i historicky nevyvinutý.

Právě odtud pramení má poznámka o tom, že Marx - přes veškerý svůj revoluční akcionismus - nakonec nevytváří žádný nový svět, jenom obnovuje svět starý, původní.

Ještě jednou: skutečně kreativní dějinný počin člověka spočívá v tom, vytvořit něco principiálně nového - něco, co tady ještě nikdy nebylo. A co by bez tohoto kreativního aktu lidské bytosti samo od sebe nikdy nevzniklo.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pořád dokola? Sobota, 12.Září 2015, 14:19:15

Ale jistě, paní Hájková, že se točíme stále dokola kolem těch samých základních otázek marxismu.

Ono je to totiž už vždycky tak, že nějaké nové poznání nepřichází rychle a snadno, nějakým náhlým okamžikem rozpoznání. Takovéto "okamžiky prozření" sice naprosto mohou nastat - ale vždycky až jenom jako výsledek předcházejícího dlouhodobého hledání, potýkání se s danou problematikou.

Opustit staré, "osvědčené" myšlenky a pravdy je vždycky velice obtížné; a ještě daleko obtížnější je osvojit si myšlenky nové, protože ty ještě nemáme zažité, nemáme je propojené s naší přirozenou životní zkušeností, prostě ještě nevíme, co si pod nimi vlastně představit.

Takže i do budoucna nám asi nezbude nic jiného, nežli stále znovu a znovu probírat ty samé otázky marxismu - znovu a znovu je přezkušovat na jejich platnost a relevanci, znovu a znovu vážit, co z nich je i nadále cenné a progresivní, a co z nich je zapotřebí odložit do depozitáře dějin sociálně-filozofických teorií.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 12.Září 2015, 15:22:41

Jenže já si, pane Poláčku myslím, že Marx nic takového netvrdil. Tedy, že neříkal, že na počátku byl jakýsi stav pospolitosti, ke kterému se musíme pouze vrátit na vyšší technické úrovni.
Nemohu vám vyvrátit vaši interpretaci Marxe, ale moje interpretace Marxe je prostě jiná.
Takže se musíme buď točit stále dokola (jak píšete) a nebo nemusíme. Prostě si budeme myslet každý to svoje :-)

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Co dohromady nejde Sobota, 12.Září 2015, 22:14:52

Být zároveň křesťanem i marxistou nelze.

Křesťan je totiž ten, kdo spoléhá na Pána Boha a nespoléhá na nikoho jiného.

Jiří Vyleťal

Josef Poláček - Manuální pracovník

Neděle, 13.Září 2015, 12:02:23

Víte, pane Vyleťale, on v tomto ohledu zase tak velký rozdíl mezi marxisty a křesťany není. Křesťan spoléhá na Pána Boha, marxista zase na (r)evoluci.

V obou případech je ten vzorec stejný: nespoléhá se na samotného člověka, ale na nějaký faktor mimo něj.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 13.Září 2015, 12:14:56

Samozřejmě, že křesťan spoléhá na Pána Boha a na nikoho jiného. Proto taky nepotřebuje být od nikoho uznán. Ani za křesťana ani za marxistu.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Dialektika dějin Neděle, 13.Září 2015, 12:37:13

Tedy paní Hájková, jestli nevěříte na tento model dějin u Marxe, pak mi opravdu nezbývá než Vám doporučit trochu si zopakovat základní poučky marxistické teorie. Tohle je opravdu naprostý základ všeho.

Abych Vám ušetřil hledání, zreprodukuji sem, co o dané záležitosti píše slovníkový sborník německých (marxistických) autorů Lottera, Meinerse a Treptowa "Marx-Engels-Begrifsslexikon", pod heslem "Urgesellschaft" (Prvobytně pospolná společnost):

"Prvobytně pospolná společnost je přirozeně (respektive: živelně) vzniklá společenská formace na počátku dějin lidstva. Je podstatně charakterizována pokrevním příbuzenstvím, společným vlastnictvím půdy a společnou produkci a přivlastňováním. Vývoj práce a výrobních sil vede k rozložení původní pospolitosti a společného vlastnictví výrobních podmínek a ke vzniku tříd a státu. Ta původní jednota mezi pracovníkem (Arbeiter) a pracovními podmínkami, která je v prvobytně pospolné společnosti dána živelně, bude po překonání kapitalismu v komunismu obnovena na vyšším vývojovém stupni."

Takže, tolik k tomu dějinnému modelu vývoje od prvobytně pospolné společnosti ke komunismu.

Marx sám si byl plně vědom - a zcela otevřeně to říká - že v rámci celého tohoto vývoje je člověk v podstatě jenom pasivně "vláčen" dějinami. Podle jeho názoru ten zásadní rozdíl spočívá ale v tom, že doposud byli lidé těmi přírodně-ekonomickými zákony ovládáni jakožto nějakou c i z í mocí - zatímco v komunismu lidé prý tím že vezmou veškeré produkční prostředky do svých vlastních rukou, tak tím přestanou být pasivně ovládáni těmito silami, nýbrž naopak jich budou vědomě využívat, a tím je budou sami ovládat.

- Takhle řečeno to napohled může bezpochyby působit velice přesvědčivě až vysloveně sugestivně; ale při bližším pohledu nelze vyhnout se skeptickým otázkám: jakoupak "novou svobodu" mi má přinést holé vědomí toho, že zde jsou a určující roli mají nějaké ekonomické zákony? Jakým způsobem mohu toto své vědomí a vědění o "ekonomických zákonech" proměnit ve schopnost "svobodného utváření svých vlastních dějin"? Jakýpak reálný nárůst humanity má přinést mé vědění o tom, že zde existují železné ekonomické zákony, jejichž platnost musím respektovat?

Ne že by toto nové vědomí nemělo vůbec žádnou cenu. Já význam marxismu vždy srovnávám s významem genetiky: v obou případech je rozbita iluze člověka o naprosté autonomii jeho konání, v obou případech je odhaleno, že zde působí faktory, které stojí mimo bezprostřední dosah možností člověka je ovlivnit, ale přitom ony determinují jeho.

A stejně tak jako v genetice je velice užitečné a přínosné ty genetické faktory znát a cíleně a vědomě je využívat (například pro předcházení těžkým nemocem či poruchám organismu) - tak stejně tak je dozajista velkým přínosem, když si člověk respektive společnost uvědomí svou podmíněnost ekonomickými faktory a procesy.

Ale znovu ta otázka: znamená schopnost aktivně využívat genetiku nějaký substanciální nárůst humanity? Znamená znalost ekonomických zákonů sama o sobě nárůst humanity?

V č e m k o n k r é t n ě má spočívat ta nová "velká svoboda" lidstva, až začne "vědomě využívat" tuto svou znalost ekonomických procesů? - Marx tady nepředkládá naprosto nic, s výjimkou několika naprosto obecných vizí.

V každém případě ale: i Marx sám plně potvrzuje ten model který jsem tu předestřel - že totiž (podle marxistického pojetí dějin) v celých svých dosavadních dějinách člověk nevykonával žádnou aktivní roli, nýbrž byl jenom víceméně pasivně vláčen oním omniózním "rozvojem výrobních sil". A to i včetně oné slavné revoluce - neboť i ta je jenom nevyhnutelným výsledkem onoho vývoje. Takže ještě jednou: kde tu zbývá prostor pro aktivní roli samotného člověka?

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 13.Září 2015, 14:11:56

Pepa Heller se od vás kdysi nechal vytočit, pane Poláčku. Já se nenechám.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Kdy stojí křesťan o uznání Neděle, 13.Září 2015, 22:25:6

Vážená paní Hájková,
já Vaší reakci na můj komentář dost jasně nerozumím. Zkusím se vyjádřit k Vaší zmínce o tom, že křesťan žádné uznání nepotřebuje.

Předně, křesťan nenaplňuje svým životem vůli svoji, ani vůli jakéhokoliv jiného člověka, ale vůli Boží. Sv Pavel říká: „Nežiji už život sám sobě …“ To ovšem neznamená, že lidé křesťana, včetně jeho samotného, nezajímají. Znamená to však, že jenom tehdy, žije-li člověk v souladu s Boží vůlí, žije způsobem, který je to pro něj nejlepší.

Křesťan je jistě rád, když jeho úsilí o naplnění Boží vůle, jakož i způsob jeho života, dojdou ocenění u ostatních. Není to však jeho cíl ani záměr. Křesťan naopak musí počítat s tím, že za službu, kterou koná pro věc Boží (a tím koná to nejlepší pro každého z nás), bude vysmíván. Křesťan dobře ví co znamená kříž a jakého „ocenění“ se dostalo Ježíšovi za to, že kázal tady na zemi slovo Boží.

Ježíš nebyl žádný populista a křesťan jím nesmí být zrovna tak. O ocenění křesťan stojí, ale ne za cenu snižování Božího nároku na člověka.

A ještě k tomu marxismu. Myslím, že žádný křesťan nestojí o to, aby byl považován za marxistu. Některé Marxovy výroky jsou protikřesťanské. Třídní boj, náboženství jako „opium lidstva“, kolektivní výchova dětí a jistě i leccos dalšího, to vše není slučitelné s křesťanstvím. Také Marxovo odvozování vývoje společnosti, který je dle něho určován výrobními vztahy, čpí na dálku naprostým ignorováním a nepochopením všeho duchovního, čím je jedinečnost člověka dána. Je to pohled na svět jasně nekřesťanský.

Marx měl jistě velkou pravdu co se kritiky kapitalismu týče, ale cestu z něho ven nejenže nenašel, ale zatemnil ji.

Dobrou noc, Jiří Vyleťal

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Nevím, zda to budu umět vysvětlit Pondělí, 14.Září 2015, 00:06:18

Neměla jsem na mysli uznání jakožto ocenění nějakého člověka, ale uznání pojmu, čili zařazení někoho tam či onam.
Kdo rozhoduje o tom, čím člověk skutečně je?
Vlastností jazyka je, že například člověk, který se sám nějak pojmenovává, musí být za to, čím je (tedy i za křesťana nebo za marxistu, případně za oboji) považován - čili druhými lidmi uznáván. Nebo taky nemusí a nic proti tomu nenadělá.
Ale kdo ví, čím jsme doopravdy? Řekla bych, že to může vědět jedině Bůh. A člověk se s tím, že to ví jenom Bůh, může docela spokojit. Čili mu pak může být jedno, jak mu druzí budou říkat.


Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Ano, máte pravdu, paní Hájková Pondělí, 14.Září 2015, 07:52:32

Já myslím, paní Hájková, že člověk se nemusí příliš starat o to, aby byl něčím, čím by si přál být, aby byl v nějaké škatulce, o které si myslí, že by mu mohla nejvíce slušet a že by ho druzí měli také tak vidět. Člověk má plnit vůli Boží a vše ostatní se dostaví.

Jen považte, jak může být křesťan uznán svým okolím za křesťana, když u nás křesťanství praktikuje tak asi 1% lidí? Když 99% občanů o křesťanství ví jen málo, případně spřádá o křesťanství jen samé předsudky?

Včera se v kostelech četl text z evangelia sv.Marka. Ježíš se v něm nejprve ptal učedníků, za koho jej lidé považují a pak se jich ještě zeptal, za koho jej považují oni. Nakonec jim dal odpověď na to, kdo vlastně je. V ní se odvolával na Boha Otce, resp. na to, za koho jej považuje Bůh Otec a také na úkol, který mu Bůh svěřil.

Ano, máte pravdu, paní Hájková, člověk je tím, čím je před Bohem. Proto se snažme být všichni dobří, abychom byli za dobré uznáni v očích Božích.

S přáním všeho dobrého do nadcházejícího týdne, Jiří Vyleťal

Petrasek Milan - penzista

"Urgesellschaft" (Prvobytně pospolná společnost): Pondělí, 14.Září 2015, 10:02:41

zahrnuje představu výchozího bodu procesu civilizačního procesu, který je doposud trvale ve vleku prvotních instinktů.
Jedním z nich je bezohledná konkurence o životní prostor jak v daném seskupení tak mezi seskupeními.
Mezi primáty se nejbrutálnější stupněm a způsobem vyznačuje člověk vzpřímený. Hned po něm pavián.
Bohužel a pohříchu ..........bychom nejen já a Karel dodali.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pondělí, 14.Září 2015, 12:30:16

Paní Hájková, je mi opravdu záhadou, proč by Vás mělo nějakým způsobem "vytočit" mé doporučení, osvěžit si poněkud základní body určení Karla Marxe. Snad je i v češtině k mání nějaká seriózní literatura v tomto směru; a když ne, pak jsou zde k dispozici originální spisy Marxe samotného.

- Pokud se však při své recepci Marxe ovšem i nadále hodláte spoléhat jenom na mnohdy velmi svérázné Marxovy výklady pana Hellera, pak se ovšem nijak nelze divit tomu, že poukaz na skutečný Marxův model dějin Vás "vytáčí"...

Josef Poláček - Manuální pracovník

Urgemeinschaft, egoismus a jak z toho ven Pondělí, 14.Září 2015, 12:51:9

No ano, pane Petrasku, Marx se se svou představou oné "Urgemeinschaft" respektive "Urgesellschaft", jakožto formou protokomunismu, ke kteréžto formě se jednou dějiny vrátí ve formě komunismu pravého, dovršeného - tak touto představou se Marx samozřejmě dostává do nemalé kolize jak s reálnou antropologií, tak i s etologií.

Jak vyplývá z mého předchozího citátu, Marx tento svůj model odůvodňuje bezpochyby nemálo přesvědčivě - tím že v této pra-komunitě všichni pracovali společně, vlastnili společně a konzumovali společně.

To všechno je pravda (alespoň pokud se týká národů zemědělských respektive dobytkářských; u národů loveckých by platnost této téze byla už nemálo problematická).

Ovšem je nutno mít neustále na mysli, že tato pospolitost svému charakteru vděčila především čistě n o u z o v é m u stavu tehdejší populace: nebyly žádné produkční přebytky, takže nebylo ani o co svádět nějaký konkurenční boj. Pole vyžadovalo společnou práci, a bylo tedy jenom samozřejmé, že bylo ve společném vlastnictví. - Pokud tady je vůbec možno o nějakém "vlastnictví" hovořit - v té době bylo osídlení natolik řídké, že tato pole vznikla prostě tím, že nějaký rod někde vyžďářil les, a na vzniklém prostranství založil pole. A široko a daleko nebyl nikdo, kdo by na tato pole mohl vznášet jakékoli majetkové nároky.

Zcela zásadní otázka je ta, jestli je tuto n o u z o v o u (a na ryze příbuzenských vztazích vzniklou) pospolitost možno pokládat za dostatečně nosnou i pro moderní, vysoce komplexní (a vysoce individualizovanou) společnost. Marx neuvádí jediný přesvědčivý doklad pro to, že by tomu tak mělo být - kromě svého tvrzení, že práce má zásadně kooperativní charakter. A že tedy tato produkční pospolitost je tou nejpřirozenější formou produkční činnosti lidstva, a tedy i společenských a vlastnických forem.

I tady se nedá říci, že by ten Marxův argument byl zcela mimo; něco na něm bezesporu je.

Ten zásadní zádrhel v jeho argumentačním řetězci je na tomto místě: "kooperace" ještě sama bez dalšího neznamená "pospolitost".

Kooperovat mohou docela dobře i na sobě nezávislé, individualizované, respektive čistě soukromé (a soukromovlastnické) subjekty - o čemž nás denně přesvědčuje praxe produkčně veleúspěšného kapitalismu.

I když ten provoz kapitalismu samozřejmě naprosto není bez zádrhelů; ale jak známo, ten pokus společenskou produkci totálně zkolektivizovat dopadl ještě daleko hůře.

Takže, sečteno a podtrženo: zase jednou nám všechno ukazuje tím směrem, že jediným východiskem je nalezení nějaké cesty uprostřed mezi těmito oběma extrémy. Nějaký model, který činí zadost myšlence kooperace a vzájemnosti, ale zároveň nedusí individualitu a kreativitu autonomní lidské bytosti.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pane Poláčku, Pondělí, 14.Září 2015, 12:51:33

Právě že mě nic nevytáčí, ba ani nespoléhám na ničí výklady, tak jsem celkem v klidu. Jenom nechápu, proč mi chcete mermomocí dokázat, že Marx nechtěl měnit svět.
Článek "Být marxista a křesťan jsem napsala jenom proto, abych vyjádřila své (jinak těžko vyjádřitelne pocity), nikoliv objektivní pravdu. Nechci tím vůbec nikomu nic dokazovat. Ať si to každý přebere, jak chce.
Pokud se vám jevím jako málo marxistická, tak je mi líto. Nedá se nic dělat.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 14.Září 2015, 13:36:59

Mimochodem, v této diskusi jste použil dvanáctkrát slovo model. To slovo se mi vůbec nelíbí.

Mrcolordr

Michal Rusek - Olomouc

Nejde o slova a ismy, ale o obsah lidského srdce... Pondělí, 14.Září 2015, 16:38:19

Pěkný text… Vrací člověka k podstatě. Kdo je věřící, nechť se obrací ke svému Bohu a koná dobro, kdo je ateista a třeba marxista, nechť také činí dobro, třeba podle znovu a lépe pochopeného Marxe.

»Důkladně něco poznat znamená „vstoupit dovnitř“.«

Jenže co dělat, když někdo to, co je podstatné, snad chápat ani nechce? Když je opojen sám sebou, odmítá vnímat kontext, kteří mnozí vnímají a své souvislosti dokola nadřazuje? Víte, jak to myslím...

A pak ještě otázka: Přemýšlela jste někdy nad tím, proč je tolik ateistů právě u nás? V Polsku nebo na Slovensku jsou čísla zcela jiná (alespoň formálně). Vzniklo to snad proto, že klérus byl vždy více napojen na světskou moc a ta stála u nás častěji proti lidem?

Myslíte, že umíme lépe ohýbat hřbet?

A ještě jedna otázka. Na samém konci velmi zajímavého rozhovoru ekonom a politolog Robejšek kritizuje EU i místní Čechy, že jsme zapomněli na patriotismus, že nemáme své "oltáříky" (kromě fotbalu a hokeje).

Jak souvisí téma hrdosti na svou zem s marxismem nebo křesťanstvím? Respektive s kapitalismem a s tím, co se dnes děje? Není i zde nějaká souvislosti?

Například zda vyprázdnění nejen křesťanství, ale i idejí komunismu (naši politici přece nejsou ideovými komunisty, ti si z idejí komunismu jen udělali skvělou živnost "do konce věků", třeba pan Jiří Dolejš) nesouvisí s absenci patriotismu.

Robejšek o tom mluví v čase 27:30 a dál...

http://www.frekvence1.cz/radio/zaznamy-poradu/petr-robejsek-pred-islamem-musime-byt-v-cesku-velmi-obezretni-18759

Petrasek Milan - penzista

Kooperace koho s kým a za jakým ûčelem Pondělí, 14.Září 2015, 18:53:55

......Kooperovat mohou docela dobře i na sobě nezávislé, individualizované, respektive čistě soukromé..........
Pořád se ale - včetně Karla - nějak vyhýbáme jednomu fundamentálnímu předurčení, kterému se doposud žádné lidské společenství nevyhnulo.
Stejně tak jako společenství šimpanzů - nám mentalitou i zjevem blízcí - kooperujeme velmi dobře v okamžiku dobývání cizího území, kdy se za zvuků válečných bubnů solidárně vrháme do boje na život a na smrt.
Pravý důvod - regulace populace - zůstává stále jak pro člověka, tak i šimpanze stranou.
Mnohé jiné živočišné společenství, obdařené autoregulací jsou nám, civilizačně vzato, ve značném předstihu ....bych si závistivě posteskl.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Panu Ruskovi Pondělí, 14.Září 2015, 19:19:4

To je mnoho otázek, pane Rusku. Pokusím se odpovědět tak trochu na všechny najednou. Nemám čas to příliš promýšlet - snad to tedy bude mít trochu hlavu a patu.
Správně se ptáte: co dělat, když někdo nechce chápat? Chtít něco (někoho) pochopit je totiž nezbytnou podmínkou pochopení. Ne jedinou podmínkou, protože některé věci jsou velice složité (například všichni nechápeme jadernou fyziku a pod.). Možná, že i někteří lidé jsou složitější než jiní.... Ale bez toho chtění - čili bez dobré vůle - často nelze pochopit ani jednoduché věci. Ani druhého člověka.
Ano, někdo je věřící, někdo je ateista (za což mu jistě nelze dávat vinu) a všichni se máme snažit dobře žít (dobře nejen vzhledem k sobě, ale i k druhým lidem).
Proč je u nás tolik ateistů? Na to lze dát mnoho odpovědí. Někteří odborníci (sociologové) tu skutečnost dokonce zpochybňují. Říkají, že Češi vůbec nejsou ateisté, ale jenom nesnášejí církve a organizované náboženství. Panuje tady značná náboženská anarchie. Žádný ateismus ani víra v Boha, ale "něcismus" - víra v něco. To něco může mít různou podobu. Jedná se většinou o něco nadpřirozeného (ve smyslu nevědeckého). Někdy pouze mírně nevědeckého, jindy silně nevědeckého. Najdou se i lidé, kteří věří úplným nesmyslům.
Na otázku, proč lidé nemají rádi církve, existují také různé odpovědi. Například, že náboženství bylo lidem v jisté době vnucováno. Může to souviset s antielitářským postojem Čechů, jak o tom psali někteří intelektuálové. Antielitářství vzniklo na základě historického vývoje (domácí elity neustále odcházely pryč, takže se utvořil postoj: "elity nejsou naše"). Klérus taky často nebyl náš (aspoň ten vysoký). Ten nižší klérus spíš mohl být na straně lidu, ale možná se taky bál těch "nahoře".
Strach je v našem národě ostatně silně zakořeněný, protože (jak píše Kundera) jde o národ, který už jednou málem (nebo úplně) zemřel a zase oživl, čili má v sobě hluboké trauma ze smrti, z nebytí. Patrně s tím souvisí i strach z cizinců. Tady by podle mého mínění mohla pomoci víra, nejlépe nějak nově pojatá.
Češi si zvykli být v opozici a nebyli zvyklí si vládnout. Názorová nejednotnost je tady obrovská. Nemáme toho moc, co by nás spojovalo, protože to, co by nás spojovat mohlo, lidi většinou nezajímá. Český patriotismus byl vždycky proti někomu. Buď byl v opozici celý národ nebo část národa. Za Rakouska téměř všichni (aspoň ke konci určitě), ale ani za první republiky to nebylo tak ideální, jak se to snaží líčit její příznivci. Velká část obyvatelstva, hlavně z dělnických vrstev (nepočítaje německou národnost) byla v opozici. Ano, byli to většinou komunisté. Ale bylo jich u nás dost. A brzy po únoru 1948 se to zase otočilo. Přibývalo lidí, kteří byli proti komunistům. A zase je spojoval ten postoj "jsme proti".
Marxismus a národní hrdost v minulosti byly i nebyly slučitelné. Existoval jak pojem "buržoazní nacionalismus", tak pojem "socialistické vlastenectví". Z toho je vidět, že marxismus není jakýsi jednou pro vždy daný systém, ale že se vyvíjel a ovlivňovaly ho různé osoby i místní podmínky.
Jsem pro to, abychom se osvobodili od různých -ismů, ale zároveň i pro to, abychom si z nich brali to dobré a životaschopné.
Těžko říct, zda jsou křesťanství i komunismus ideově vyprázdněné, nebo zda jsme od idejí vyprázdnění spíš my lidé, a sice proto, že nejsme schopni se nadchnout pro něco jiného než pro prachobyčejný konzum (kam patří nejen zboží, ale nakonec třeba i cestování).
A naposledy ještě k tomu patriotismu a k národu: Jestli si myslím, že umíme lépe ohýbat hřbet? Jak vůči komu, ale asi ano, bohužel. I když tak nějak se to kombinuje s tím postojem "být v opozici". Z kombinace obou postojů (být v opozici a ohýbat hřbet) vzniká jediný postoj: být v opozici, ale tak, aby to nikdo nevěděl nebo být v opozici, ale ne proti těm nahoře.
Já osobně mám ke svému národu velice zvláštní vztah. Mám k němu kladný vztah a zároveň ho nesnáším. Snad to není příliš nepochopitelné?
Jinak se domnívám, že doba národů už končí, takže je zbytečné (a možná i nesprávné) utvářet nějakou národní jednotu. Musíme si hledat nové ideje umožňující překračovat konzumní způsob života.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 14.Září 2015, 21:07:15

Já sama jsem spíš pro víru v Boha, jak naznačuji v článku. Ačkoliv dříve jsem byla proti. Tedy pro osobní víru - žádné "systémy", o jakých píše pan Poláček.
Ale na to musí přijít každý sám.
Vlastně ne sám, ale spíš osobně.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 15.Září 2015, 13:08:12

Paní Hájková, zcela evidentně se Vám stále ještě neozřejmilo, co jsem vlastně měl skutečně na mysli mým konstatováním, že Marx vlastně vůbec "nechtěl měnit svět". Ale asi opravdu nemá smysl tuto debatu protahovat donekonečna.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Válečná kooperace? Úterý, 15.Září 2015, 13:22:52

Opravdu zajímavá myšlenka, pane Petrasku; musím přiznat, že mně samotnému tato věc v takto jednoznačné podobě nenapadla.

Ale mám k dispozici jednu historku, která tuto Vaši skeptickou úvahu ohledně motivů lidského konání - bohužel - nemálo potvrzuje.

Tedy vlastně nejedná se o člověka, ale - už - o opice. Viděl jsem svého času jeden televizní dokument o chování opic. Šimpanzů. A byla zde - což se jinak podaří nafilmovat velmi vzácně - ukázána jedna jejich válečná výprava. Proti sousední tlupě šimpanzů; respektive proti jednomu nešťastníkovi z této druhé tlupy, který měl tu smůlu, že se jim osamocený dostal do rukou. Musím přiznat: ta míra brutality, kterou zde prokázali naši nejbližší příbuzní, byla skutečně otřásající. My už jsme si tak nějak zvykli na to, že my lidé se zabíjíme při každé jenom trochu lepší příležitosti - ale tato erupce holého násilí neměla evidentně žádný bezprostřední motiv či racionální důvod, byla to čirá válečná výprava s jediným účelem: chytit si protivníka a utlouct ho k smrti.

Ale k souvislosti s naším tématem: bylo tu ukázáno i to, j a k vlastně vůbec k této válečné výpravě došlo. Jak vůbec skupina opičích samců dospěla k rozhodnutí vydat se v boj. Toto rozhodnutí nebylo zcela náhlé, byl to delší proces, kdy ti samci se tak nějak navzájem "vyhecovávali", čím dál tím víc. A přitom zde v komentáři k onomu dění padla jedna skutečně pamětihodná věta: "Dokonce i samci, kteří se normálně neměli vzájemně nikterak v lásce, se najednou sblížili, například v aktech vzájemného vybírání vší."

Takže, pane Petrasku, jak řečeno, toto pozorování plně podporuje Vaše konstatování: ano, je tomu bohužel tak, ale my primáti dokážeme nejlépe kooperovat právě tehdy, když se jedná o to, někoho zabít. S někým válčit. V době míru se navzájem nemůžeme vystát - ale jakmile jde o to vyrazit bojový pokřik a své temné vášně vybít na někom jiném, pak okamžitě vytvoříme nerozborný bojový šik. Kameraden im Kampf!

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 15.Září 2015, 13:27:57

Ale ano, pane Poláčku. Ozřejmilo se mi, že patrně upozorňujete na Marxův determinismus. Že člověk je ve vleku slepých sil atd.
Ale Marx vlastně (jak se říká) marxistou stejně nebyl, že?
Nakonec jimi nejsme ani já ani vy. Takže má smysl diskutovat právě o tomhle jako o něčem veledůležitém?

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 15.Září 2015, 13:31:44

Otázka je, co s tím. Jestli je možno tento poměr nějak obrátit - to jest, aby se lidé navzájem semkli více ve chvílích míru, nežli ve chvílích boje.

Takhle: bylo by nespravedlivé a nevěcné tvrdit, že žádná kooperace respektive solidarita mezi lidmi neexistuje. Ale jsou tu obrovské rozdíly. Například stávající migrantská vlna: zatímco čeští politici a - asi - většina české populace se třesou hrůzou z toho, že by museli ve svém středu přijmout půldruhé tisícovky uprchlíků, jenom v německém Mnichově stovky dobrovolných pomocníků ty samé uprchlíky ve svém volném čase na mnichovském nádraží i jinde přijímají a pomáhají jim při jejich prvních krocích v novém světě. A dávají jim - ze svého - tolik věcných darů podpory, že charitativní organizace už musely vyhlásit stop dalším darům, protože skladiště pro ně jsou už přeplněná k prasknutí!

Takže, jak řečeno, ono přijde na to. A leccos hovoří pro to, že v této schopnosti vzájemné kooperace a vzájemné solidarity (kapitalistický!) Západ daleko předstihl (postkomunistický) Východ.

Něco takového by si Karel Marx asi opravdu ani v nejhorších snech nedokázal představit...

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Ještě na vysvětlenou panu Poláčkovi Úterý, 15.Září 2015, 13:43:21

Opravdu nehodlám vést spory o tom, co který filosof řekl či neřekl. Na to si připadám málo erudovaná.
Můžu se bavit jen o svých vlastních filosofických či náboženských představách, bez ohledu na to, jestli je někdo považuje za marxistické, křesťanské nebo nevím jaké.
Já se podle filosofů neřídím.

Václav Pospíšil - Záhoří

Sobota, 19.Září 2015, 05:09:15

Všechno je potřeba vždy znovu a znovu promýšlet. Je možné však pokračovat jenom jedním směrem, pak se hledající dostane do pozice třeba (a nejen) římské církve, která svá promýšlení zdogmatizovala a nyní není schopna najít styčné body pro ekumenismus. Možná stejným směrem se ubíral i pan Polášek, který v Ježíšově učení vidí styčné body se svým myšlením, "nechce" však vidět, že Ježíš vždy směřoval k nebeskému Otci, tedy k Bohu. Možná tento směr k Bohu považuje za překonaný, je přesvědčený, že člověk je schopen vzít na sebe sama celou existenci i bez Boha. O to se snažili někteří existencionalisté. Já naopak jsem přesvědčený, že úkol člověka je tak hluboký či vysoký, že není v silách člověka (bez Boha) jej naplnit. Přesvědčují mne o tom i pozitivní příklady – matka Tereza a její hnutí, Přemysl Pittr a další, i opačné příklady, kdy velká hnutí bez Boha skončila v krvi – Francouzská revoluce, všechny typy ateistického komunismu. My třeba dokážeme pouze diskutovat, proto nekončíme nikde. (Někteří skončí tuto diskusi jako neužitečnou, pan Heller skončil – byl ukončen – poněvadž jeho způsob byl někomu nepříjemný).
Proto vítám otevřenost, (ikdyž třeba umanutou), ne jednostrannost diskutujících. K tomu, zda Marx mohl měnit lidskou společnost – zda pouze nevyjádřil (víceméně dobře nebo špatně) zákony nutného vývoje, myslím, že do jisté míry ano. Už výzva: Proletáři všech zemí spojte se, vyzývala k aktivitě, urychlila to, co mohlo být chápáno jako historická nutnost. Jestliže se dnes dává vedoucí úloha kognitariátu (nevím kolik procent marxistů tak činí), je zde stejné nebezpečí. Nenašel jsem ještě jasné vysvětlení, zda kognitariát vzniká podobně, ikdyž jinak zákonitě jako revoluční dělnictvo, nebo zda se mohu chtít stát a stát se součástí kongitariátu a svým přičiněnním (ač třeba nesplňuju „objevené“ zákonité předpoklady). Pak by se nová nekrvavá revoluce mohla stát širším proudem ve společnosti a uspíšit se. Pak můžeme o budoucnosti diskutovat a třeba i na ní spolupůsobit. Pak mohu být Ježíšovým žákem, učedníkem (kristovci – nepřesně česky vyjádřeno křesťany, byli Ježíšovi učedníci možná i posměšně nazváni v Antiochii až léta po Ježíšově smrti) a společně s marxisty hledat cesty k lepšímu lidství. Pak marxista se může stát Ježíšovým učedníkem, protože křesťanství nemá být učení, ale následování živého Ježíše.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 19.Září 2015, 12:36:14

Kolik procent marxistů dává vedoucí úlohu kognitariátu? Já myslím, že tak činí pouze Heller s Neužilem. Oni sice předpokládají, že součástí kognitariátu bude jenom určitý typ námezdně pracujících (zejména v IT technologiích), takže to nemůže být "kdokoliv", nicméně počítají s tím, že jejich spojenci se postupně stanou všichni neprivilegovaní, tedy vlastně drtivá většina obyvatel planety, kteří už konečně budou chtít žít normální život.
Jiní marxisté ovšem počítají zase s něčím úplně jiným. Natož pak postmarxisté či neomarxisté. Na představě budoucího vývoje prostě nepanuje vůbec žádná shoda ani u těch, co se k Marxovi hlásí. Proto se dnes nedá říct, co přesně je čistý marxismus, mimo učení klasiků, které však obsahuje i různé dějinné omyly a nedá se stavět jenom na něm.
Já si proto myslím, že dost dobře už nelze být nějakým "čistým" marxistou. Ale zase si musí každý rozhodnout sám, co z marxismu chce a může akceptovat. Podobně jako z toho všeho, co se dnes pokládá za křesťanství.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Bez Boha? Sobota, 19.Září 2015, 13:27:45

Trochu Vás poopravím, pane Pospíšile: já pouze hlásám přesvědčení, že - pokud vůbec má dojít k nějaké další, progresivní proměně lidstva - že k tomu nepostačí dosavadní myšlenkové, a tedy ani spirituální modely. Nový svět vyžaduje nové ideje, a jeho příchod je podmíněn jejich příchodem.

Stejně tak i křesťanský Bůh - ten zde působil po dvě tisíciletí, vykonal (tj. víra v něj) bezpochyby velmi pozitivní dílo ohledně mravního a kulturního vývoje společnosti; ale já v současném křesťanství opravdu už nedokážu spatřit žádné nové impulsy, které by mohly iniciovat zásadní změnu ve výše zmíněném smyslu.

Na straně druhé - a to Vám paní Hájková snad může potvrdit - vždycky znovu a znovu tvrdím, že takováto proměna společnosti musí být nutně a nevyhnutelně doprovázena i odpovídajícím spirituálním momentem. Ale takovým, který bude na výši doby, který přinese něco opravdu nového. A který - to se nedá nic dělat - bude osvobozen od té či oné ryze l i d s k é představy o nějaké nadpřirozené bytosti, která čistě svou vlastní vůlí a svým vlastním úradkem řídí tento svět.

Už proto, že ta příští přeměna společnosti musí být nezbytně univerzální, musí být platná pro celý svět, musí dokázat oslovit každého člověka na této planetě. A tento požadavek nemůže splnit žádný druh spirituality vázaný na představu toho či onoho Boha - protože každý takový Bůh nutně vylučuje všechny ostatní, a je tedy nakonec nikoli zdrojem univerzalismu, nýbrž naopak zdrojem nikdy nekončících střetů a svárů.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 19.Září 2015, 14:00:18

Bůh přece není nadpřirozená bytost, která čistě svou vlastní vůlí a svým vlastním úradkem řídí tento svět, pane Poláčku. I když kdysi si jej lidé možná takto představovali.
Vám se někdy stává, že někomu vyvracíte názor, který on vůbec nemá. V tom je ten problém.
Chápu, že lidé se často navzájem nechápou. Ale pořád nevím, co s tím.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Ještě panu Poláčkovi Sobota, 19.Září 2015, 15:54:23

Vznik univerzální společnosti vůbec nemusí znamenat totální rozchod s minulostí. Minulosti se nemůžeme úplně zbavit, aniž bychom se ochudili.
Musím se trochu zastat starých mýtů. Nejde o to ukazovat, že jsou nesmyslné, nevědecké, primitivní atd. s tím, že my si teď vytvoříme funglnovou spiritualitu „na zelené louce“. Jde o to, dát jim nový obsah. Abychom je mohli znovu prožívat.

Václav Pospíšil - Záhoří

Sobota, 19.Září 2015, 16:12:53

Můj Bůh jistě vylučuje bohy zlatých telat, bohy, kteří přikazují zabíjet, vraždit, … I moje víra v něho toto vše vylučuje. Avšak už Augustin řekl: Hřích nenáviďte, ale hříšníka milujte. Je to přesně postoj Ježíšův, který na kříži volal: Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí. Není to úžasné, že jeden člověk, který mohl uchopit vládu, měl své příznivce a místo toho šel na smrt, způsobil takovou světovou revoluci lásky? To, co i Vy, pane Poláčku uznáváte? Proto nevěřím, že křesťanství je vyčerpané, ikdyž mnohé, co se k němu hlásí nepatří k živému Bohu, ale k bohům prospěchu a zlatého telete. Zase vidíme jednoho člověka – papeže Františka, jakou revoluci působí. Předtím to byl třeba Martin Luther King – změnil život černochů v Americe, předtím Mahatma Gandí. Bůh je Láska a jediná láska dokáže oslovit každého člověka. Je známý případ v Africe, v době osvobozeneckých bojů. Kdo se nepřidal k partyzánským komandům, byl nepřítel. Tak jedno komando vtrhlo do domu křesťanů, kteří nechtěli zabíjet. Otec rodiny neprosil o život svůj nebo členů rodiny. Prosil partyzány, aby zachránili sebe. Svůj věčný život, který ničí svou nenávistí. Rodina zemřela, ale velitel komanda neměl v duši klid. Později se stal křesťanem a toto vše vyznal. Proto jsem rád, že marxismus už nemusí být třídní boj naplněný krví nepřátel. Zase jsme blíž vzájemnému porozumění. Uznávám, co jste oponovával panu Hellerovi o potřebě duchovnosti. On byl přesvědčený, že jestliže v prvotní společnosti nebyly požadavky po majetku, nemusí být ani dnes. S tím mohu souhlasit – v ráji takový stav opravdu byl. Jenže Bible i zkušenost ukazují, že někde nastal strašný zvrat, a z tohoto zvratu se lidstvo nedostalo a nedostane prostým zespolečenštěním prostředků a majetku.
Přidávám ještě větu k Evinu příspěvku, který se právě objevil. Ano, jsem přesvědčený, že můžeme a musíme znovu promýšlet staré křesťanství. Někdo třeba přijde ke stejné lásce jinými cestami, na tom už pak nezáleží.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Co je Bůh? Neděle, 20.Září 2015, 14:35:46

Paní Hájková, o tom co je či není "Bůh" se v teologii (nejen křesťanské) vedly a vlastně stále vedou zásadní spory. Škála těchto představ či definicí sahá od Boha-Demiurga, který stvořil tento svět, ale nadále se o něj už nestará a přenechává ho jemu vlastnímu osudu, až právě o onoho velice přítomného osobního Boha, který řídí a ovlivňuje (či alespoň může ovlivnit) i sebenepatrnější maličkosti našeho života vezdejšího. - Proč vlastně myslíte, že se lidé modlí k Bohu? Celkem nedávno si někdo dal práci s tím, že vyhodnotil po celé planetě, ve všech náboženstvích to, s čím se lidé obracejí na svého Boha (či na své bohy). Jeho závěr byl: tento svět je stále ještě slzavé údolí. A lidé se na bohy obracejí v naprosté většině proto, aby jim nějakým způsobem pomohli v jejich tíživé životní situaci.

No a pomoci může asi právě jenom někdo takový, kdo má tu moc "vlastní vůlí a vlastním úradkem řídit tento svět", nemyslíte?

Josef Poláček - Manuální pracovník

Totální rozchod s minulostí? Neděle, 20.Září 2015, 14:42:35

Záleží na optice, paní Hájková. Samozřejmě nic nevzniká na "zelené louce" - nakonec úplně všechno je součástí jedné a téže evoluce, každý následný stav vyplývá ze stavu předcházejícího.

Na straně druhé: neznamenal například nástup monoteistických náboženství právě takový "totální rozchod s minulostí? - Kdy na místo celé plejády bohů, s velice lidskými vlastnostmi a především velice lidskými vášněmi, kteréžto bohy bylo možno tím či oním způsobem ovlivňovat či dokonce "ohýbat" v jejich konání vůči člověku, tak kdy na jejich místo nastupuje jeden jediný Bůh, jakožto za prvé symbol univerzálnosti a jednoty celého světa (a celého lidstva), a za druhé jakožto absolutní a naprosto neúplatný strážce a soudce mravnosti? Nenastala zde skutečně zcela nová fáze v kulturní evoluci lidstva, která představovala - v daném smyslu - skutečně "totální rozchod s minulosti"? A to i přesto, že i tento nový jediný Bůh samozřejmě v mnohém vycházel z bohů předchozích?

Josef Poláček - Manuální pracovník

Křesťanství a lidská práva Neděle, 20.Září 2015, 14:53:24

Pane Pospíšile, všechno to co popisujete v souvislosti s - těmi bezpochyby progresivnějšími - tendencemi a proudy v současném křesťanství, ovšem v žádném případě nepřerůstá omezený horizont současného světa. Přesněji řečeno, současné občanské (buržoazní) společnosti.

To všechno se totiž vyčerpává v podstatě postulátem všeobecné rovnosti, případně spravedlivosti. Všem má být dáno stejně, nikdo nemá být utiskován, všichni mají být nasyceni. Atd.atd.

To všechno jsou bezpochyby pozitivní hodnoty - ale jak řečeno, není tu nic, co by nějakým zásadním způsobem překračovalo ten katalog "lidských a občanských práv", která si na svou zástavu napsala už klasická občanská revoluce. Samozřejmě, tato občanská/buržoazní společnost se ukázala být neschopnou těmto svým vlastním heslům v plném smyslu dostát - zavedla sice rovnost občanskou, ale nikoli sociální. O nějakém pravém "bratrství" ani nemluvě. V tomto smyslu se tedy - radikální a autentický - křesťanský postoj může jevit něčím progresivnějším, nežli je tato realita občanské společnosti.

Ale, opakuji ještě jednou: to křesťanské desatero principiálně nesahá dále, nežli ten katalog lidských práv občansko-buržoazní společnosti.

A proto i nadále zůstávám u svého přesvědčení, že ani v tom lepším, progresivnějším křídle současného křesťanství nenacházím žádný impuls, který by mohl mít reálný potenciál současné lidstvo "popostrčit" k nějaké opravdu vyšší existenční, kulturní, mravní, ale dokonce i spirituální úrovni.

Jinak řečeno: je mým přesvědčením, že jak velký skok svého času představoval nástup monoteistických náboženství, tak že nadešel čas, aby lidstvo učinilo nový skok vpřed o stejné dějinné velikosti.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 20.Září 2015, 15:11:35

Máte pravdu v tom, pane Poláčku, že velkým důvodem k víře skutečně je to, že zdejší svět je pořád tím "slzavým údolím".
I v tom, že před dvěma tisíci lety asi opravdu nastal přelom v chápání boží existence. Někteří lidé ovšem soudí, že monoteismus je stejně starý jako polyteismus. Ne-li ještě starší.
Jistě velmi záleží na tom, co člověk od Boha vlastně očekává. Vy se domníváte, že lidé se na bohy obracejí v naprosté většině proto, aby jim nějakým způsobem pomohli v jejich tíživé životní situaci. Na tom něco bude a mnozí to tak asi dělají. Ačkoliv - texty modliteb o tom zas tolik nesvědčí. Proč se potom lidé modlí "buď vůle tvá"?
Nesnaží se lidé modlitbou někdy ovlivnit spíš sami sebe?

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 20.Září 2015, 16:05:55

Ostatně, pane Poláčku, odborníci by vám možná potvrdili, že Bůh nereaguje ani tak na modlitbu jako na víru.
Ať se tedy pouštíme do jakékoliv činnosti, víra je důležitý moment, který ovlivňuje její výsledek.

Petrasek Milan - penzista

Heoderger na stará kolena říkával , paní Hájková Neděle, 20.Září 2015, 17:04:10

.....kde je modleno tam jsme blíže k božskému.......
Těžko mu to vyvracet a stejně tak bohům zazlívat .....bych dodal.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 20.Září 2015, 17:44:12

Moc by mě taky zajímalo, jak si pan Poláček představuje, že bude lidstvo "popostrkováno", když už k tomu podle jeho slov nadešel čas. Co ho má vlastně popostrčit? Kde pan Poláček vidí nějaký ten impuls?

Petrasek Milan - penzista

Ten nějaký impuls bych se domníval tušit, paní Hájková Neděle, 20.Září 2015, 21:24:17

Nastane v momentu, kdy menšinové znechucení suverénních občanů nad dominancí iracionálního vytěsňování přebují v většinové znechucení suverénních občanů, a ti popostrčí do popředí řešení klíčových tabuizovaných fenoménů jakým je příkladně populační detonace.
Správná označení Heidegger a exploze jsou dokladem mé angažovanosti.....bych mazaně dodal.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Většinové znechucení? Pondělí, 21.Září 2015, 17:30:43

No, trochu jsem se podivoval tomu Heodergerovi - už jsem si říkal asi si musím trochu doplnit obecné vzdělání, tohoto autora neznám. ;-)

Ovšem, co se toho přerůstání "menšinového znechucení" ve "většinové znechucení" týče - tak právě tady bych tvrdil naprostý opak. Jakkoli se to může napohled jevit zcela iracionální. Anebo spíš právě proto.

Tohle je totiž naprosto klasický vzorec každé - klasické, dosavadní - revoluce. Když se dejme tomu politické, či jinak obecné poměry dostanou do tak velkého rozporu s tím, co většina populace považuje za pro sebe existenciálně nezbytné, pak nastává bod varu - dochází k revoluci, či obdobnému aktu převratu.

Jenže já tvrdím: právě tohle teď už nestačí. Aby lidé měnili svět jenom a pouze z pocitu holé naštvanosti - to je prostě příliš málo na to, aby se vytvořila nějaká opravdu nová kvalita. Touto cestou je možno pouze ten svět, který dožívá a přežívá, nahradit tím světem, který se tady už samovolně zrodil, a který si žádá své. Totiž své prosazení se i do všech politických, právních, majetkových a dalších mocenských struktur.

Ale já říkám znovu a znovu: ten příští svět - pokud to má být opravdu kvalitativně lepší svět - nezvnikne prostě nějakým samovývojem. Ten si musíme vytvořit sami.

Dal bych názorný - a tedy nutně poněkud nepřesný - příklad. Když se lidé naučili místo pouhého dřeva stavět z opracovaných kamenů, nebyl to pro ně žádný zásadní další problém, stavět z kamene své příbytky. Čtyři rovné stěny, nad tím střecha. Ale tím ještě zdaleka nezvládli umění stavět katedrály. Protože katedrála, se svými smělými oblouky, to je ze stavebního hlediska vlastně naprosto nemožná věc, Jakmile se ty vysoké stěny zatíží tím kamenným obloukem mezi nimi, tak se nevyhnutelně zhroutí. Rozsypou. A bylo tedy nutno přijít na zcela nový způsob, jak tento gotický oblouk vyvážit tak, aby se to celé nezhroutilo.

Rozhodující pro nás je: ještě jednou, tato gotická katedrála je něco naprosto umělého. Z hlediska přirozeného způsobu stavění vlastně nemožného. A stejně něčím takovým musí být i nový, příští typ organizace společnosti, který má mít potenciál překonat všechna omezení toho typu současného. Samovolně ta "katedrála" té nové společnosti nevznikne; a ze samotného lidového rozhořčení také ne.

Samozřejmě, i ten moment lidového prohlédnutí je nutný - prohlédnutí, že ten dosavadní způsob života je zastaralý a omezený, a že je nutno vytvořit nový, bohatší. Ale ještě jednou: jenom tato holá negativita nebude stačit.

Připomeňme si: když vznikalo křesťanství, tak ten počet "znechucených" s dosavadním způsobem života naprosto nebyl většinový. Přesně naopak - byl to konec konců jenom malý houfec, který pochopil, že je nutno vytvořit něco nového. Rozhodující byl onen akt vytvoření - nikoli ten stav nespokojenosti.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pondělí, 21.Září 2015, 17:37:13

Pokud by ovšem otázka zněla, v čem konkrétně bych viděl takový impuls změny - nutno otevřeně říci, že v tuhle chvíli nemáme v rukou téměř nic pozitivního. Svého času, v sedmdesátých létech minulého století v oné době velmi populární český záhadolog napsal svou trilogii o možné přítomnosti mimozemšťanů na naší planetě; a první díl této trilogie nesl název "Tušení stínu".

A to bylo dokonalé vystižení pro ten počáteční stav, kdy my ještě naprosto nic nevíme s jistotou - ale pokud se začneme blíže dívat na věci kolem nás, pak se zdánlivě samozřejmé okolnosti náhle stanou méně samozřejmé, a my začneme tušit, že je tu možno spatřit určité stíny. Stíny něčeho, co ještě jasně nevidíme, ale co už můžeme tak nějak tušit.

- Mimochodem, ty další dva díly této Součkovy trilogie nesly názvy: "Tušení souvislosti" a "Tušení světla".

Takže, teď se nacházíme někde v té fázi, kdybychom - pokud budeme mít hodně štěstí - mohli z té fáze "tušení stínů" dospívat k oné fázi "tušení souvislostí".

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 21.Září 2015, 18:22:16

Ono to ale trvalo stovky let, než se prvním křesťanům podařilo systém změnit (dejme tomu z otrokářského na feudální). A ke všemu prosazení do mocenských struktur způsobilo škodu na samotném křesťanství, takže nový systém byl lepší jen o málo.
Ale když nebudeme čekat na změnu mocenských struktur, i tak můžeme něco změnit. Možná dokonce hned, pane Poláčku, a i bez mimozemšťanů. Můžeme změnit sebe a začít vytvářet nové mezilidské vztahy. Pravda, ze začátku možná jenom v malém...

Petrasek Milan - penzista

Populační exploze a fáze souvislosti Pondělí, 21.Září 2015, 21:13:29

Znalost souvislosti mezi přemnožením populace dynamických mladých mužů mezi 18 a 30, a válečnými událostmi je a byla historicky doložená.
Ale po společenském zájmu není ani potuchy.
Zřejmě jde o znalost, která by stínila ve světě potuchy stínů a souvislostí...bych řekl.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Jak vytvářet lepší mezilidské vztahy? Středa, 23.Září 2015, 12:18:3

Ale jistě, paní Hájková, že s tím "vytvářením nových mezilidských vztahů" můžeme (a máme) začít hned teď.

Celá historie lidstva je svým způsobem neustálým soubojem dvou základních životních konceptů: egocentrismu na straně jedné, a mezilidské vstřícnosti, vzájemnosti a solidárnosti na straně druhé.

Tento souboj je jak řečeno věčný jako lidstvo samo, a v této základní podobě bude docela určitě přetrvávat i nadále. Obě strany se neustále přetahují o to, které z nich se zrovna v tu chvíli podaří převládající charakter společnosti strhnout právě na tu svou vlastní stranu. A tak se někdy prosadí více ten model individualističtější, egocentričtější, a jindy zase ten kolektivističtější, solidárnější.

Dá se tady velice dobře použít slavný výrok Jana Wericha, i když ho použil v poněkud jiné souvislosti: "Tento boj nikdy nemůžeme (definitivně) vyhrát. Ale nikdy ho nesmíme vzdát."

Takže: dozajista ano, i my v každém jednotlivém okamžiku svého života vybojováváme tento věčný boj mezi egocentrismem a pospolitostí, v každém okamžiku přispíváme svou troškou ke konečnému výsledku, kterým směrem se právě v tuto chvíli a na tomto místě posune ta hranice.

Ale na straně druhé: právě že tento poměr obou životních modelů a konceptů je v podstatě antropologicky konstantní (a tedy jak řečeno ho nikdy nelze definitivně vyhrát, ani jednou ani druhou stranou), pak k zásadním posunům s trvalými změnami může dojít jenom tehdy, když se promění samotný způsob života celé společnosti - její základní materiální, mravní, duchovní, kulturní faktory.

Tohle ono zmíněné křesťanství dokázalo - ovšemže až v důsledku usilovné činnosti trvající celá staletí - určitým směrem posunout, změnit duchovní a mravní život velké části této planety; na straně druhé ale nutno vidět, že se mu to mohlo povést také jenom díky tomu, že v samotném materiálním, sociálním a taktéž politickém životě v oné době došlo ke zcela zásadním změnám, které si žádaly odpovídající změny i v oné "společenské nadstavbě". Nebýt těchto reálných, materiálních změn, nejspíš by dneska o nějakém křesťanství - s výjimkou hrstky specialistů pro starověkou teologii - nevěděl nikdo.

Ale - tvrdím znovu a znovu - dneska jsme v takové situaci, kdy nějaká další změna takového druhu už nepřijde sama od sebe, samovolně; nýbrž jsme to my sami, kdo ji musí iniciovat. Kdo musí vytvořit, vymyslet nový model fungování, způsobu existence společnosti.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Jak pozdvihnout lid? Středa, 23.Září 2015, 12:31:38

Ještě bych se vrátil k té podmíněnosti zásadní společenské změny tím, že nadkritická masa společnosti bude natolik znechucena či zhnusena stávajícími poměry, že bude vyžadovat radikální změnu:

Jako při každé revoluci, lid musí v prvé řadě prohlédnout. Musí si v plné míře uvědomit, že ten dosavadní způsob života je nepravý, falešný, že okrádá člověka o možnost naplnění jeho autentických lidských potenciálů.

Já jsem pro nejbližší dobu chystal celou sérii textů právě s tímto zaměřením - především jsem se chystal ukázat, že ten stávající "svobodný a demokratický" svět, který je nám prezentován jako ten jediný pravý a možný, že ve skutečnosti není ani svobodný, ani demokratický.

Tuto sérii textů jsem chtěl zahájit analýzou posmarxistické teorie, především v podání Michaela Hausera, kde jsem chtěl doložit, že tento model je nakonec zcela slepou uličkou, a že se zde zcela ztrácí to, co je na Marxově učení to nejcennější. V návaznosti na to jsem chtěl předložit svou vlastní alternativu, či alespoň její nástin.

Jenže, jak to vypadá, mé texty jsou ze strany DR definitivně ignorovány, takže z celého toho projektu nakonec zřejmě nebude nic.

Štěpánka Šprynarová - důchodkyně, Praha 1

K otázce paní Hájkové Středa, 23.Září 2015, 15:46:33

ze Středy, 9.Září 2015 „Jak vlastně Ježíš přemohl svět, když ten svět je stále stejně špatný? “mám poznámku.
Třeba se v onom citátu (Jan; 16, 33) rozumí svět nikoli jako sociální systém, který je nutno přemáhat agresí nebo nátlakem, protože je špatný a přináší utrpení.
Možná, že má vyjádřit prožitek jednoty materiálního a duchovního světa. Takový prožitek přináší osvobození od utrpení materiálního světa a umožňuje a zároveň opravňuje k prohlášení: „já jsem přemohl svět“. Zakusit „přemožení světa“ však nepřichází samo od sebe, a duševní (nejen) námaha při duchovním snažení, jež k přemožení světa vede, vyžaduje statečnost. Nejspíš se v citátu má rozumět přemožením světa dosažení individuální, subjektivní rovnodušnosti k světskému dění. Taková rovnodušnost spojená s praktikováním zásady „milovati budeš bližního svého jako sebe samého“ nevylučuje jednání, které, jak je sděleno v Novém zákoně na jiném místě, vyhnalo kupčíky z chrámu (krev nejspíš přitom netekla).

„Má-li konečně přijít nějaká ta pozitivní změna,“

myslím, že ta pozitivní změna bude vyžadovat „humanizaci systému“, jak na to upozorňuje ve své polemice k článku Václava Žáka (Havel, nebo Kundera? Právo, 26.8.2015) Jiří Pehe (Co je kapitalismus? Právo, 27.8.2015).
Jenže proces humanizace systému – jako každý proces – probíhá za určitých podmínek a podmínkou s i n e q u a n o n procesu HUMANIZACE SYSTÉMU je podle mého názoru HUMANIZACE RODU HOMO SAPIENS. Se současnou globalizací – jak se zdá – docházíme nejen k poznání, že „minulost požírá budoucnost“ (Thomas Pikerty: Kapitál v 21. století). U řady osobností současná globalizace a sociální tíseň vyvolává patrně (byť značně nenápadně) vědomí potřeby „navzájem se doplňujících výzkumných přístupů spirituality a vědy“ (14. dalajláma), čemuž také nasvědčuje nynější zřizování vatikánského orgánu pro vědu a výzkum.
Humanizaci člověka a tudíž i jeho rozličných systémů by propojení výzkumných přístupů spirituálních nauk s výsledky výzkumů moderních věd mohlo významně napomoci.

Odpověď Evy Hájkové panu Ruskovi ze 14.září pokládám za velmi podnětnou a vnímám ji jako úspěšný pokus o celostní přístup při popisu současného stavu jednoho konkrétního národa. Celostním přístupem je vlastně zabarven i text úvodního článku, nedostatek citací filosofů je mu jen k prospěchu.

Koneckonců soudím, že v celostné humanizaci rodu homo sapiens spočívá záchrana lidstva.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Paní Šprynarové Středa, 23.Září 2015, 18:00:18

Děkuji za komentář, který mě překvapil. Ano, myslím, že se to tak dá chápat (tedy to přemožení světa).
Podobně se dá chápat výrok o tom, že Boží království už je zde přítomné - jen do něj najít cestu a vstoupit. Samozřejmě se tím nemyslí konkrétní místo na Zemi.

Václav Pospíšil - Záhoří

Sobota, 26.Září 2015, 00:19:52

Očekávání něčeho nového, velkého, co změní svět mi připomíná očekávání křesťanů, že Ježíš přijde znovu a vytvoří nový svět. Nemám nic proti tomuto očekávání. Už první křesťané volali Přijď, Pane Ježíši! Přitom však vytvářeli společenství, ve kterém se starali, aby měli všichni dostatek k životu. Jistě se právem přičítá Ježíšovi, že svými myšlenkami přinesl nový směr. Přitom byl sám s několika učedníky. Po jeho odchodu zde zbylo těch pár učedníků a díky jim ( a Pavlovi), se křesťanství rozšířilo po celém tehdejším známém světě. Ikdyž se brzy zapletlo s mocí a bohatstvím (Pavel už musí kritizovat bohaté Korinťany, kteří ke společnému jídlu přicházeli první – nemuseli pracovat jako otroci a chudí,- a najedli se ze svých přinesených darů, až na chudé nezbylo), přínos křesťanství byl obrovský. Všimněme si, že to nebyly velké myšlenky, ale život docela malých skupin, které žily těmito skutečnostmi.
Totéž se děje i dnes. Matka Tereza byla obyčejnou sestro Terezou, dnes je to velká skupina lidí, kteří mění Indii (teď jsem to trochu nadsadil, ale jistě mají vliv na karmatické myšlení). Podobně Mondragonská družstevní korporace začala působením jednoho kněze. Není ta velká revoluční myšlenka dneška v tom, že je potřeba, aby takové skupiny vznikaly, a sjednocovaly se? Ne do jedné korporace, ale v jednom úsilí změnit svět? Není sjednocování se v úsilí za lepší svět ta nová hybná síla? Sjednocování se všech? Jakmile někoho vyloučíme, oslabíme tu sílu sjednocení. Vyloučit se může jen každý sám. Já mohu být bratrem každému. Jestliže však někdo řekne: Ty nejsi můj bratr, to on se vylučuje ze společenství všech.
Tím nechci říct, že to je jednoduché. Pořád chceme nad někým zvítězit. Být většími nebo lepšími nebo mocnějšími než druzí. V přijetí druhých stáváme se sobě rovni. Jedině ve vzájemném přijímání se můžeme vyvarovat všech chyb, které provázely minulé projekty. Projekty, které vždy někoho vylučovaly.
Ježíš přijde. Ale ten nový svět ( své království) chce vytvářet s námi, naším prostřednictvím. Už teď, tady. Ať už ten nový svět nazveme jakkoliv, na tom jemu nezáleží. Hlavně, že bude jednotný v lásce.

Josef Poláček - Manuální pracovník

O co se vlastně jedná? Sobota, 26.Září 2015, 14:18:27

Podívejme se ještě jednou zcela zásadně na to, o co se vlastně jedná: co má být cílem našeho usilování, kam by se měl vyvíjet lidský svět, a kde je tedy zapotřebí hledat pravé impulsy pro jeho změnu.

Je zde řeč o tom, jaké impulsy přineslo jmenovitě křesťanství; a o tom, je-li působnost a ideály křesťanství i nadále dostačující základnou pro další humanizování našeho světa.

Jestliže se chceme této záležitosti dostat blíže na její podstatu, musíme ovšem začít ještě daleko dříve, nežli přišlo samotné křesťanství.

Už jsem v jedné diskusi zmínil, jak celou věc vidí Sigmund Freud: prvopočátek veškeré lidské kultury (to jest právě s jejím humanizačním potenciálem) vidí ve vzniku prvotního "tabu": absolutního zákazu zabíjet.

To znamená: lidská kultura, humanita jako taková začíná právě přesně v tom okamžiku, kdy člověku - který až do té chvíle byl pouze čistě přírodním tvorem, omezeným v jeho konání pouze silou svého protivníka - kdy tedy tomuto člověku bylo uloženo první o m e z e n í. To znamená: nesmíš už nadále dělat, co se tobě samotnému zlíbí - nýbrž musíš brát ohledy.

Ze sociálního hlediska - brát ohledy na ostatní, na jejich potřeby, na jejich životy; ale specifická (a v dané rovině nezastupitelná) role náboženství spočívá v tom, že zde vytváří zcela novou instanci. Nejen odpovědnost vůči ostatním (ta je bohužel v reálné praxi až příliš relativní, respektive relativizovatelná) - nýbrž odpovědnost nepodmíněná, absolutní, vůči instanci, která reprezentuje nejen život té či oné lidské skupiny, komunity, nýbrž samotné bytí jako takové. Opakuji ještě jednou: v tomto smyslu je role náboženství nezastupitelná, jenom samotná odpovědnost vůči ostatním příslušníkům daného druhu je - bohužel -prostě příliš málo, než aby dokázala účinně zlomit ty atavistické přírodní pudy.

Takže, tohle byl počátek. Zkraťme si teď maximálně tu kulturně-spirituální cestu respektive evoluci lidstva, a zdůrazněme jenom ty nejzákladnější body.

Takže: to prvotní tabu přineslo zákaz libovolného zabíjení.

Judaismus přichází s novým postulátem: nestačí pouze něco NEčinit (tedy nezabíjet apod.) - nýbrž novým požadavkem je a k t i v n í pozitivní vztah k ostatním. Nejen tedy už "nezabiješ" - nýbrž zároveň i "nasytíš", ošatíš, nenecháš zahynout svého bližního.

Zlomový okamžik v dějinách lidstva; a svého času lid izraelský skutečně vytvořil prakticky první sociální stát v dějinách.

Zdálo by se tedy, že je dosaženo maxima možného, a že už není kam jít dál. Pak však náhle - a právě v rámci tohoto judaismu - vystoupil jeden, kterému to bylo málo. Ježíš Nazaretský. Bylo mu už málo to, že všechno toto milosrdenství, všechna tato sociální solidarita se děje tak nějak "na rozkaz". Právě jenom proto, že je to nařízeno striktními religiózními předpisy a přikázáními. Jádrem jeho poselství: konejte dobro proto, že v y s a m i to dobro, tu všelidskou vzájemnost nahlédnete jako dobrou, jako samozřejmou. Buďte dobří ve svém vlastním nitru - samotný Bůh je vám v tom jenom svědkem a posledním soudcem, ale to hlavní musí vycházet z vás samých.

A i tady se zdálo, že zde bylo dosaženo vrcholu. Že tímto postulátem bezpodmínečné všeobecné vzájemnosti, bratrské lásky bylo dosaženo naprostého myslitelného maxima, že už není kam jít dál.

Opravdu ne? Připomeňme si: tomu přírodnímu, omezenému, animálnímu tvoru bylo napřed zakázáno zabíjet. Poté mu bylo nakázáno konat sociálně-solidárně. Pak mu bylo uloženo, aby se takto vstřícně choval na základě svého vlastního přesvědčení. Ale - nakonec to pořád ještě zůstává ten p ů v o d n í přírodně animální tvor, s veškerou svou tehdejší omezeností!

To jest: on už sice ví, že nesmí zabíjet. On už ví, že se má chovat sociálně a solidárně. A dokonce dospěl už tak daleko, že - alespoň u těch lepších, vyspělejších jedinců - se takto chová na základně svého vlastního niterného přesvědčení.

Ale - tento veškerý jeho niterný (a zároveň duchovní) vývoj se stále omezuje víceméně jenom na tu čistě s o c i á l n í rovinu! Ale ve všech ostatních rovinách své existence i tento člověk zůstává stále v podstatě oním původním omezeným tvorem, který celý svět pozoruje, pojímá, hodnotí jenom ze své vlastní omezené individuální perspektivy, který ve skutečnosti není schopen vyjít sám ze sebe, překonat tu omezenost svých vlastních osobních determinací a předpojatostí.

Jednou větou řečeno: ano, lidé jsou si už blízcí sociálně. Ale jako lidé si nadále zůstávají cizí.

Připomeňme si ještě jednou, v čem vlastně spočívaly ty dosavadní základní duchovně-mravní přelomové body ve vývoji člověka: vždy byl nucen vzdát se něčeho, co považoval za samozřejmé; a vždy byl donucen či přiveden k jednání, které by jinak nekonal. Každý z těchto zlomových bodů byl doprovázen tím, že se člověku doslova otevřely oči pro něco, co předtím neviděl, ačkoliv to zde bylo.

A všechno hovoří pro to, že se nám situace opakuje znovu. Něco se tu už ozývá, něco se tu hlásí, že to čeho jsme dosáhli doposud, je už příliš málo. Že je zapotřebí postoupit někam dál. Ale my, protože jsme ještě příliš polapeni v dosavadních náhledech, nejsme schopni to nové spatřit. A protože by pro nás bylo příliš namáhavé ho hledat, tak to raději popíráme.

Petrasek Milan - penzista

Námaha a píle versus genialita a hloubavost Sobota, 26.Září 2015, 15:19:44

Já bych na téhle křížové cestě civilizačním procesem o trochu více očekával od geniálního vnuknutí, než od námahy.
Ovšem budoucnost se mi s pojmem láska jaksi nesnoubí.
Zbavit se područí pudovosti, ve které láska (a to vše co pojem lásky skrývá) má významnou dvojsečnou roli, znamená výrazně odlišný přístup k lidské destruktivitě než nabízí dosavadní civilizace.
A hlavně ta naše křesťanská má v rámci její dekonstrukce leccos co objevit .....bych dodal.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Láska a to ostatní Neděle, 27.Září 2015, 14:24:59

No, pane Petrasku, jak známo z historie i každému tomu "geniálnímu vnuknutí" napřed přechází velká, ale opravdu velká dávka té docela obyčejné námahy, úmorného neustále opakovaného procházení dosavadními cestami, aby se až teprve poté mohlo náhlým vnuknutím zjistit, že je případně možno jít naprosto jinudy. Anebo jiným, podstatně rychlejším dopravním prostředkem.

Ale s tou láskou - srdečné díky za Vaši skepsi, vlastně jsem sám uvažoval o tom že sem tenhle aspekt ještě doplním, nedá se nic dělat ale láska opravdu není všechno, a není tomu tak dokonce ani v křesťanství, právě proto já jsem v tom přehledu duchovního vývoje v souvislosti s Ježíšem Nazaretským ten faktor lásky nezmínil ani jednou, ne snad že by tento intenzivní vztah k bližnímu do křesťanství nepatřil, dozajista patří, ale dokonce ani v rámci křesťanství to není ani element jediný, ani element rozhodující.

Rozhodující je nakonec vždycky celý komplex lidského žití, všechny jeho dimenze; jakmile se tato - Hegel by řekl: "totalita" - lidského bytí zkrátí jenom na jeden jediný aspekt (ať jakkoli ušlechtilý), je zle. Všechny ostatní dimenze lidského žití se pak vytrácejí, přinejmenším ustupují do pozadí.

Ta dějinná - a duchovní - výzva která před námi stojí je právě to, dokázat člověka uchopit a oslovit ve v š e c h dimenzích a rovinách jeho existence.

Václav Pospíšil - Záhoří

Neděle, 4.Října 2015, 16:32:51

Všechny diskuse na těchto stránkách končí otázkou Jak. Jak to udělat?
Říká se, že čím větší myšlenka, tím víc se pro ni prolévá krve.
I ve jménu Ježíše Krista se prolévalo spousta krve.
Pro nový příchod Ježíše Krista v husitských válkách...
Pro volnost, rovnost bratrství …
Pro komunistickou sociální spravedlnost a nový svět...
Pro národní čistotu...
Dnes pro Alláha milosrdného, slitovného...
I pro lásku New Age se dá prolévat krev. Jsou už slyšet hlasy, že někteří lidé svým odporem a zatvrzelostí brzdí kosmickou změnu.
Přiznávám, že důvody prolévání krve bývaly často prozaičtější.
Vymyslí někdo způsob, za nějž se nedá schovat další prolévání krve?
Až se to stane, bude to faktum. Nová skutečnost.
Facta non probantur sed ostenduntur.
Fakta se mohou jenom ukázat, nelze je apriori dokázat.
Zatím je pro mne zřejmé, že křesťanství je schopné se vnitřně přetvářet.
Uznávám, že i nevěřící v Boha mohou být takoví. Je jich však míň.
A pak jsou takoví, co se přidají.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 4.Října 2015, 18:47:22

Právě z toho důvodu postmodernismus zavrhl veškeré ideje a "vyšší" cíle. Aby se kvůli nim už nevraždilo. Člověk prý se má starat jen o to, aby se uživil a prosadil, případně aby se rozptýlil a odpočinul si při wellness... Tedy pouze o sebe a ne o ideje. Předpokládá se, že kvůli sobě nikdo vraždit nebude, zatímco kvůli idejím prý se vraždí.
Akorát se tak nějak nevyřešilo, co s lidmi, kteří v tomto světě nejsou schopni uživit se a prosadit, a proto se jim nedaří ani rozptýlit se a odpočinout si při wellness. Možná si začnou zase hledat nějaké ty ideje a "vyšší" cíle. Jsou přece jenom zadarmo...

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 5.Října 2015, 09:27:9

Co vlastně znamená, že "křesťanství je schopné se vnitřně přetvářet"?
Není to spíš tak, že člověk je schopen vnitřně se přetvářet? Například pod vlivem křesťanských myšlenek?

Mrcolordr

Michal Rusek - Olomouc

Lépe spět Pondělí, 5.Října 2015, 10:33:33

Každý člověk si přeje být pochopen. Každého potěší, když mu někdo rozumí. A chápat a rozumět neznamená hned souhlasit. Poznání je život sám, nelze si je dát jaksi "do kapsy", měřítkem je realita, živý vztah a třeba i úcta a respekt. A někdy jde i o úctu k tématu, protože čas je omezený a respekt se projeví nejlépe tím, že uznám druhého a jeho téma. A když nebesa dopustí, lidé se shodnou i na tom, co má prioritu. (Ještě se k vaší dřívejší replice vrátím, paní Hajková.)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.