Všechnu moc sovětům

Zelená re:vize přišla ve svém programu s radikálně demokratickým požadavkem zaměstnanecké samosprávy, o níž se podle odpůrců nezdálo ani komunistům. Komentář Tomáše Schejbala.

„O tom se nezdálo ani komunistům!“, rozhořčoval se na facebooku jeden z odpůrců zeleného revizionismu nad programovým bodem, podle kterého by firmy měly být spravovány svými zaměstnanci.

Veřejná doprava zdarma a nepodmíněný základní příjem jsou další progresivní myšlenky vize, ale autonomie pracujících tne do živého tak radikálně, jak o tom nejlépe vypovídají nenávistné reakce. A právě proto by revizionistky a revizionisté neměli v tomto punktu ustupovat ani o píď.

Dědičky a dědici nejlepších demokratických tradic
Že se o tom komunistům ani nesnilo, není tak úplně pravda. Některým možná, snad v nočních můrách, další byli z vlhkých snů probuzeni tankovou střelbou, jiní by rádi, ale báli se o křesla, jakmile na ně usedli. Faktem je, že v dějinách Československa došlo k pokusu o demokratické řízení podniků celkem třikrát, a pokaždé bezúspěšně.

Poprvé se začaly formovat závodní výbory v raných revolučních letech první republiky, kdy se kulo žhavé železo a bojovalo o sociální a politický charakter nového státu.

Samozřejmě, že k jejich zakládání byli dělníci z průmyslových regionů inspirováni ruskými radami dělníků a vojáků, a spolu s místními národními výbory vytvářely páteř nového demokratického uspořádání, které mělo nahradit centralistický byrokratický aparát staré monarchie.

První světová válka skutečně vyvolala světovou revoluci, jak psal později Masaryk ve své knize, trůny staré Evropy se skácely jak domečky z karet a nad novou Evropou začaly vycházet červánky rudého slunce z Východu.

V prvních poválečných letech zuřila revoluce také v celé střední Evropě, dělníci milánského Fiatu převzali kontrolu a koncily pracujících se vytvářely i v Anglii. V Československu se stala – i díky volebním výsledkům z roku 1911 – politickým hegemonem sociální demokracie, a kormidlo země nabralo levicový kurs. Všeobecně se mluvilo o socializaci ekonomiky a otázka dne nezněla, zda socialismus ano či ne, ale jakou podobu by měl mít.

Strach středoevropských sociálních demokratů z bolševismu, kterému se podařilo získat politický vliv právě v prostředí dělnických sovětů, však vedl k tomu, že se raději přiklonili k buržoazií vyšlapané cestičce parlamentarismu.

Přestože to byly právě dělnické rady, které jediné mohly ve střední Evropě vtisknout socialismu demokratický ráz a bolševiky naučit politické kultuře, v průběhu německé listopadové revoluce 1918 hlasovala většina delegátů sjezdu dělnických a vojenských rad proti tomu, aby se tyto orgány staly základem nové ústavy.

Také v Československu byly rady kamenem úrazu ve sporu mezi hlavním a radikálnějším proudem sociální demokracie. Tusarova vláda sice v roce 1920 rady uzákonila, ale jen pro velké podniky a jako spolurozhodovací orgány, a nová ústava přijatá v témže roce ustanovila jako nejvyšší orgán státní moci parlament. Snahy o radikální demokracii tak byly na víc než dvacet let zmařeny a republika zdědila monarchický státní aparát.

Druhá revoluční vlna se Evropou přehnala po druhé světové válce a s ní i oživení snah pracujících stát se konečně pány své vlastní práce. Místo Lenina vládl v Rusku Stalin a místo rad modrých límečků byra těch bílých. Nicméně nová generace dělníků střední, jižní a západní Evropy se rozhodla neopakovat zkušenosti svých rodičů s hospodářskou krizí a fašismem. Znovu vytvářejí rady, volby vyhrávají levicové strany a všude se zas mluví o přechodu k socialismu, tentokrát jakože na fest.

V duchu VII. sjezdu Komunistické internacionály z roku 1935, který přišel s antifašistickou taktikou lidových front, se hovořilo také o specifických národních cestách k socialismu. Paradoxně ze Stalinovy vůle neměli socialismus jediní komunisté, zatímco sociální demokraté ale i německá CDU ano.

Právě v Německu byl socialismus ze strany odborů, podnikových rad a politických stran velmi diskutován, avšak Marshalův plán a oktrojování západoněmecké republiky smrsklo samosprávu do podoby pouhé spoluúčasti, aby se blahobytné Německo mohlo stát hlavní hrází proti Východu.

Pokud jde o Československo, závodní rady měly navázat na prvorepublikové výbory a v představách stoupenců československé cesty k socialismu, respektive demokratického socialismu se měly stát jeho pilířem. Zatímco spor o závodní výbory byl kdysi jedním z důvodů rozkolu sociální demokracie a vniku KSČ, stalinizovaní komunisté v čele s Gottwaldem už nebyli stejnými komunisty z dob Šmerala.

Socialismus a závodní rady prosazovala sociální demokracie, zatímco komunisté chtěli řídit vše shora. Nástrojem na ovládnutí dělnické třídy se mělo stát Revoluční odborové hnutí (ROH), jehož funkce měli obsadit právě komunisté, a autonomní rady stály tomuto cíli v cestě. Studená válka přinesla spolu s Únorem 48 konec specifickým cestám k socialismu a tím i konec závodních rad. Odteď už o firmách nerozhodovali ani kapitalisté, ani dělníci, ale úředníci z ministerstev.

Sjezd sovětských komunistů v roce 1956, relativní oteplení studené války v 60. letech a nefunkčnost stalinského modelu řízení v průmyslovém Československu s sebou přinesly snahy o reformu systému, jejíž součástí měl být i návrat k československé demokratické cestě. Reformní komunisté různých odstínů tak oprášili poválečné závodní rady a v roce 1968, kdy konečně padl Antonín Novotný, se je jali realizovat.

Technokratům jako Černík (a zpočátku i Šik) šlo spíš o to, aby byli pouhými spolurozhodovacími orgány jako v západním Německu, zatímco radikálním demokratům jako Smrkovský šlo o to učinit je opět základem řízení ekonomiky. Nejvýznamnějším praktickým pokusem o „podnikové rady“, jak se jim tehdy říkalo, byl experiment v plzeňské škodovce, kde se konala celostátní porada rad a kde byl tímto způsobem zvolen ředitel.

Bohužel třetí pokus o dělnickou demokracii skončil nejtragičtěji: příjezdem sovětských tanků. A po roce 1989, kdy ve světě s převahou zvítězil neoliberalismus, nebylo téma samosprávy pracujících ani připuštěno k debatě. Ukazuje se, že odpor stoupenců parlamentarismu, stalinismu i neoliberalismu k tomuto aspektu demokracie, který ji činí důslednou, je jejich společným jmenovatelem.

Budeme-li parafrázovat Zdeňka Nejedlého, program zelené re:vize je dědicem těch nejlepších demokratických tradic.

První světová válka skutečně vyvolala světovou revoluci, jak psal
později Masaryk ve své knize... V dějinách Československa došlo k pokusu o demokratické řízení podniků celkem třikrát, a pokaždé bezúspěšně. Foto anovademocracia.com.br


Autonomie v éře postfordismu
Sebeorganizace pracujících tak, jak jsme ji znali ze všech slavných pokusů od Pařížské komuny a první ruské revoluce přes Španělskou republiku a poválečné experimenty, včetně toho československého, se však odehrávala v éře průmyslového kapitalismu, kdy byla subverzí vůči polovojenskému řízení velkých firem. A také dnes je možné ji aplikovat jen v tradičních průmyslových odvětvích.

Buržoazie je však jediná třída v lidských dějinách, která kdy zvítězila, a kapitalismus je jediný systém, jehož metabolismus dokáže všechny nebezpečné látky vstřebat jako životodárné v zájmu své regenerace. Přesně tak je tomu v případě autonomie, kterou dokázali kapitalisté nejen nových, zejména informačních odvětví vstřebat v podobě selfmanagementu a teambuldingu, ale i starších odvětví: prekarizovaná práce, schwarzsystém a podobně.

Někdejší rozdíl mezi nezávislou malovýrobou a centralizovanou velkovýrobou je setřen, všichni jsou integrováni do pohyblivé decentralizované sítě tržních vztahů.

Boj starých sociálních hnutí za samosprávu mohl být v průmyslové éře veden za podmínek, kdy jim koncentrace práce na jednom místě umožňovala vytvořit si vědomí o sobě a svých zájmech, což roztříštěná práce navzájem izolovaných jedinců neumožňuje. Prekarizovaný člověk díky absenci jistot dokonce ani nedokáže uvažovat dlouhodobě a jeho mentalita se vrací k nomádským lovcům a sběračům.

Novější sociální hnutí re-aktualizující sociální problémy tak stojí před výzvou, jakým způsobem organizovat prekarizované pracující a jak v postfordistických podmínkách znovudosáhnout takové autonomie, kdy převezmou nikoli jen individuální management své pracovní síly, ale kolektivní management celého klubka pracovních vztahů.

Před touto výzvou stojí ale i odbory, jimž ubývá stárnoucí členstvo sestávající z kmenových zaměstnanců velkých firem a veřejného sektoru. Jde o to redefinovat pojem zaměstnance a rozšířit jeho o pojetí o všechny typy vykonávané práce, a koneckonců i o redefinici pojmu práce. Nejde jen o práci zaměstnanců, ale i o neplacenou práci v domácnosti.

Jak ukazují Antonio Negri a Michael Hardt ve své knize Common Wealth, sociální konflikty na pracovišti dnes nejsou tím ústředním místem třídního boje, protože tímto místem se stala celá lidská sídla, a pracovní konflikty souvisí například s městskými boji nájemníků proti majitelům nemovitostí a developerům a tak dále.

Autonomii v éře postfordismu proto nelze chápat úzce jen jako autonomii pracujících, ale je třeba ji rozšířit na všechny oblasti lidského života.

A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Tak znovu samospráva... Pondělí, 15.Června 2015, 13:48:28

Další z řady pokusů, kapitalismus nějakým způsobem vyšachovat cestou podnikové respektive výrobní samosprávy.

Jakkoli jsou tyto snahy pochopitelné, už ze samotného textu je možno jednoznačně vypozorovat jejich principiální bezperspektivnost. Autor sám konstatuje, že kapitalismus veškeré formy samosprávy nakonec hravě integruje sám do sebe, použije (respektive zneužije) je jenom ke zvýšení své vlastní efektivity.

A přesto, aniž by se z tohoto reálného faktu vzalo ponaučení, volá se stále znovu a znovu: "Da capo!!" Opakovat, stále znovu a znovu zkoušet to, co se ukázalo být bezzubým nástrojem, slepou uličkou.

Ano, důsledná samospráva ve všech oblastech života (nejen v té výrobní) by skutečně podstatně změnila tvář celé společnosti; jenže realitou je právě to, že tato samospráva nefunguje. Že prostě nemá potenciál, nějakým zásadním způsobem transformovat kapitalismus.

Připomeňme si jenom, kdo tady proti sobě stojí v ringu: kapitalismus, jako absolutně dominantní produkční způsob současnosti, na straně jedné - a volání po spravedlivějším uspořádání sociální sféry na straně druhé. Kdo asi vyhraje? - Tady stojí supertěžká váha proti váze muší; výsledek zápasu je předem daný.

Cesta k transformaci kapitalismu nevede přes nějaké podnikové či jiné rady; cesta k transformaci kapitalismu vede jenom a pouze - přes transformaci kapitalismu samotného, zcela základních mechanismů jeho provozu. Nebo přesněji, transformací základních mechanismů společenské produkce.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Úterý, 16.Června 2015, 05:21:49

Já jsem pro: Všechnu moc sovětům!
Má to jenom jediný háček: žádné sověty čili rady rady pracujících tady nejsou, natož aby toužily po moci.
A bohužel tady není ani vůle je vytvářet.

Zdeněk Jehlička - Praha

Úterý, 16.Června 2015, 18:55:12

Na tom, že první světová válka přeroste v revoluci sociální či přímo socialistickou stavěl před Masarykem už Lenin, a to nejpozději od konference v Zimmerwaldu. Otázka ekonomické samosprávy byla z počátku diskutována i v sovětském Rusku. Požadavky dělnické a odborové kontroly prosazovala např. opozice Šlapnikova a Kollontajovové, dokud strana na svém 10. kongresu nezakázala frankční činnost. V oponentuře jsou známy ironické otázky Trockého stran možnosti dělnické samosprávy železniční dráhy či jeho návrh militarizovat odbory do jakési převodové páky vedení podniků. Dělnickou samosprávu zkoušeli v Allendeho Chile a dodnes zkouší v Argentině, rolnickou zase v Chiapasu. Odpovědí kapitálu jsou vedle represí zaměstnanecké akcie.

U nás je samospráva chápána hlavně s dříve rozšířeným družstevnictvím, i když jej nejen teoreticky překračuje. Šikova reformní koncepce musela pracovat s konstantou centralizovaného hospodářství a s možností jeho rozvolnění na demokratickém základě, Modráčkova rozvíjela představu lidového spoluvlastnictví.

Širší hospodářská samospráva však naráží vedle praktických otázek koordinace na důležitější problém investic. V žádosti o bankovní úvěr budou sověty jaksi znevýhodněny. A je jen zákonným paradoxem kapitálu, že přesto nebo právě proto, že na fungování podniku mají přímo bytostný zájmem jeho vlastní pracující (nikoli však nutně na maximalizaci zisku). Pokud je tak třeba zájem kapitálový převrátit v zájem politický, žádá si to oproti pouhé samosprávě více plánování a tím i více centralizace (jejimž poměrem se Šik zabýval už v 60. letech). Čímž navazuji na pana Poláčka. Do začátku však přejme zelené revizi úspěch.



Filip Šimeček - Brno

Článek je skvělý Úterý, 16.Června 2015, 22:28:58

Opravdu výborný článek, klobouk dolů. Právě dělnická samospráva by měla být jádrem radikální levice, už jen proto, že v tomto bodě se shodou různé proudy a ideje.

Co mi tam však chybělo, je čtvrtá vlna, a to během zakládání Občanského fora. Tehdy rovněž existovaly silné tendence vyhnat stranické kontrolory a převzít podniky pod správu pracujících.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.