Půl druhého století od vydání díla, které inspirovalo sociálnědemokratické hnutí

Marxův Kapitál nelze pokládat za překonané dílo, ačkoli se ho takto soudobá mainstreamová ekonomická teorie snaží vykreslovat, upozorňuje Lukáš Ulrych.

Před 150 lety, 14. září roku 1867, poprvé vyšel Kapitál Karla Marxe. Přesněji řečeno pouze jeho první díl, neboť Kapitál tvoří celkem čtyři díly o sedmi svazcích. Za života Marxe však vyšel pouze tento první díl. A ani jeho vznik se neobešel bez komplikací.

Dílo vznikalo prakticky už od 50. let a jeho vydání protahovaly těžkosti a tragédie Marxovy rodiny, ke kterým patřily finanční problémy, úmrtí jeho dvou synů a jedné dcery, stejně jako pozdější špatný zdravotní stav Karla Marxe, který trpěl žaludečními vředy, a jeho tvůrčí roztěkanost. Marx totiž často od dokončení knihy odbíhal a zajímal se o jiná témata.

Karl_marxKarl Marx se za svého života dočkal vydání pouze jednoho ze čtyř dílů svého opus magnum. Repro Wikipedia

Jistou předehrou či milníkem na cestě k prvnímu dílu Kapitálu bylo vydání díla Ke kritice politické ekonomie roku 1859. Po vydání prvního dílu Kapitálu pokračoval Marx dále ve své práci na dalších dílech, ale jeho intelektuální práci nakonec paralyzovalo úmrtí jeho manželky Jenny von Westhphalen roku 1881, takže další díly svého opus magnum nestihl před smrtí roku 1883 dokončit. Po Marxovi tak zbyly z jeho pozůstalosti pouze poznámky, nedodělané koncepty a fragmenty dalších dílů.

O jejich dokončení a vydání se postarali Friedrich Engels, který zpracoval až do tisku 2. díl roku 1885 a 3. díl roku 1894, a Karl Kautský, který roku 1905 vydal 4. díl nazvaný Teorie o nadhodnotě. Chceme-li být spravedliví, musíme těmto mužům přiznat určitou míru spoluautorství tou měrou, jakou se podíleli na doplnění prázdných míst zanechaných Marxem.

Vydání 1. dílu Kapitálu se ze začátku setkalo jen s velmi malým ohlasem, tisící kus díla se prodal až za čtyři roky. Marx a Engels se dokonce kvůli nezájmu ze strany čtenářů uchýlili k psaní kritik, negativních i pozitivních, pod falešnými jmény, aby se rozšířilo povědomí o knize. Jedním z důvodů, který odrazoval čtenáře od četby knihy, byla náročnost a rozsah Marxova výkladu. Ten byl charakteristický užíváním cizojazyčných slov, frází a složitých metafor, stejně jako vzdalováním se od jádra tématu mnohými odbočkami, po kterých nenásledovala rekapitulace faktů, což činilo návrat k výkladu a celkové pochopení velmi náročné. A to zejména pro dělníky, kterým byla kniha určena.

Z těchto důvodů byl paradoxně prvním kritikem knihy Engels, který byl doslova zděšen její formou. Snad proto také později vypracoval své dílko Konspekt „Kapitálu“. Dalším paradoxem bylo, že zatímco na Západě se Kapitál dočkal jen vlažného přijetí, v předkapitalistickém Rusku o něj byl zájem. Zájem o Marxe nakonec rostl i na Západě tím, jak si získával ještě mladé dělnické hnutí.

Od ekonomie k sociologii
Marx ve svém díle popsal fungování a podstatu kapitalismu, které se ani po 150 letech nezměnilo. Díky rozvinutí pracovní teorie hodnoty a konceptu nadhodnoty odhalil Marx zdroj veškerých zisků. Ty pocházejí z nezaplacené práce zaměstnanců, jejíž výsledky si zaměstnavatelé bezplatně přivlastňují, což je podstatou vykořisťování a jedním z důkazů, že kapitalistická společnost je třídní společností. Objasnění podstaty zisku také objasňovalo původ panství třídy vlastníků kapitálu nad třídou zaměstnanců.

Marx přitom nepřispívá analýzou kapitálu pouze k rozvoji ekonomické teorie, ale také k rozvoji sociologie. Nejde přitom o jeho koncepci třídního boje, v jehož rámci spolu jednotlivé třídy bojují o moc, vliv a zdroje a podřízené třídy bojují proti třídám privilegovaným a vládnoucím, které se naopak snaží neustále oslabovat pozice ovládaných. Marx dospěl k tezi, že kapitál není ani tak věcí, jako specifickým společenským vztahem. Výrobní prostředky samy o sobě totiž nejsou automaticky kapitálem, tedy hodnotou vytvářející nadhodnotu vykořisťováním zaměstnanců. Kapitálem se stávají až na základě specifického nerovného společenského vztahu panujícího mezi zaměstnavateli a jejich zaměstnanci. Tento vztah je důsledkem soukromého vlastnictví výrobních prostředků, které jsou monopolem třídy jejich vlastníků, kdežto většina přímých producentů je z vlastnictví výrobních prostředků fakticky vyřazena.

Protože zaměstnanci v kapitalismu nevlastní a nekontrolují prostředky, kterými by získávali prostředky obživy, jsou existenčně závislí na zaměstnavatelích, kteří jako sociální skupina kontrolují a určují jejich životní podmínky. Svoboda lidí je vždy vázána určitými podmínkami a ten, kdo tyto podmínky ovládá, ovládá i jejich svobodu. Z toho pak vyplývá strukturální nerovnost a postavení zaměstnanců jako podřízené třídy vůči zaměstnavatelům, které nelze v rámci kapitalismu překonat.

Munice pro dělnictvo
„Filosofové svět jen různě vykládali, jde však o to jej změnit,“ napsal Marx roku 1845 ve svých Thesích o Feurbachovi, a přesně tohoto citátu se později autor Kapitálu držel při jeho tvorbě. Nešlo mu totiž pouze o analyzování kapitalistické ekonomiky, ale o vytvoření vědecké teoretické „munice“ pro dělnictvo v boji za překonání kapitalismu a nastolení sociálně spravedlivé společnosti. Kapitál umožnil dělnictvu pochopit podstatu kapitalismu a jeho podřízeného postavení vykořisťované třídy, což byly podmínkou k tomu, aby dělnictvo dokázalo artikulovat své politické zájmy, zakládat vlastní politické organizace a zlepšovat své postavení.

An_inscribed_copy_of_das_kapital_from_karl_marx_to_edward_spencer_beesly_2Dokončení díla komplikovaly tragické události v Marxově rodině i autorova tvůrčí roztěkanost. Repro Wikipedia

Tuto historickou roli Kapitál opravdu splnil, když byl přijat jako jedna ze součástí ideologických základů sociálně demokratických stran, jako se tomu stalo roku 1891 na sjezdu SPD v Erfurtu. Marxismus totiž obecně fungoval jako tmel při formování dělnického hnutí. Čerpalo z něj sílu, odhodlání ve svých politických bojích, ale i naději, že jiný, lepší svět je možný a dosažitelný. Marx však ani v Kapitálu, ani jinde nedává přesnou odpověď na to, jak má takový svět přesně vypadat, což činí pokusy označovat režimy východního bloku za jeho splněný sen naprosto lichými.

Kapitál byl jako každé dílo ovlivněn dobou svého vzniku a tehdejšími představami. Jednu takovou představovala jednotná míra zisku v odvětvích s různými složkami organického kapitálu, která přivedla Marxe na scestí takzvaného transformačního problému, který se pokusil chybně vyřešit v 3. dílu ve svém schématu transformace hodnot na výrobní ceny. Právě toto místo označují kritici Kapitálu za jeho nejslabší místo, neboť výklady o určování pracovní hodnoty se v 1. a 3. dílu protiřečí.
Faktem však je, že samotná teze o průměrné míře zisku byla mylným předpokladem, který v reálné ekonomice s nedokonalou konkurencí nemůže platit. Tím odpadává nutnost transformovat pracovní hodnoty ve výrobní ceny a Marxova teorie pracovní hodnoty je rehabilitována.

Kritikové Marxovi často vytýkají, že se fatálně zmýlil, když prorokoval, že zbídačování třídy zaměstnanců bude pokračovat s dalším rozvojem kapitalismu. Pokud se podíváme na realitu, zaměstnanci dnes jezdí v autech, mají doma ledničky a televizory apod. Dokonce i lidé žijící v současnosti pod hranicí chudoby si žijí lépe, než chudí před 150 lety. Tuto kritiku si osvojili nejen pravicoví ekonomové, ale i revizionistický proud v sociální demokracii.

Tato kritika je však lichá. Marx tvrdil, že „tou měrou, jak se akumuluje kapitál, musí se zhoršovat postavení dělníka, ať je jeho mzda jakákoli, vysoká nebo nízká“. Marx nemluví o zbídačení ve smyslu absolutním, ale relativním. Propast mezi nejchudšími a nebohatšími členy společnosti se globálně nezmenšuje, ale naopak zvětšuje, ačkoli životní úroveň nejchudších se přitom může v absolutních hodnotách zlepšovat.

Důkazy o rozevírání nůžek majetkové a příjmové nerovnosti přinášejí analýzy Thomase Pikettyho v jeho díle příznačně pojmenovaném Kapitál v 21. století či výzkumy mezinárodní organizace Oxfam. Ta došla k zjištění, že majetek pouhých osmi osob se rovná vlastnictví chudší poloviny světa. Rovněž poslední globální krize z roku 2008 potvrdila Marxova slova o tom, že ekonomické krize a nestabilita jsou kapitalismu vlastní.

Kapitál podle všeho skutečně nelze pokládat za překonané dílo, ačkoli se ho takto soudobá mainstreamová ekonomická teorie snaží vykreslovat. Je tomu tak mimo jiné i proto, že kvůli svým analytickým kvalitám slouží dodnes jako zdroj inspirace pro mnohé směry myšlení kritické vůči soudobému socioekonomickému systému.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Josef Poláček - Manuální pracovník

K teorii pracovní hodnoty Čtvrtek, 14.Září 2017, 14:29:8

V každém případě díky za přínosnou vzpomínku na Karla Marxe a jeho dílo.

Ovšem, jakkoli je na straně jedné nutno kvitovat že se ještě vůbec najde někdo kdo i dnes z Marxe ještě dokáže načerpat a vyčíst více než že je to jakýsi potřeštěný revolucionář 19. století, tak na straně druhé vztah autora článku k Marxovi je přece jen až poněkud příliš vstřícný.

Jmenovitě ta teorie pracovní hodnoty: o ní se právem nedá říci ani to, že by byla bezezbytku "vyvrácená" - ale stejně tak málo odůvodněné by bylo železné setrvávání na její nezměněné platnosti.

Velice krátce řečeno: jak na straně jedné Marxova teorie pracovní hodnoty skutečně stále ještě poskytuje nezaměnitelný aparát k analýze kapitalistického ekonomicko-společenského systému, tak na straně druhé se zdá být opravdu definitivně jistým, že to čemu se říká "hodnota", skutečně není tvořeno pouze a jenom pracovním výkonem bezprostředního výrobce, to jest dělníka. S vysokou pravděpodobností je možno - a nutno - vycházet z toho, že celá záležitost je o dost složitější, než jak si to svého času představoval Marx.

S tím úzce souvisí i další bod, který je nutno podrobit kritice: totiž ten úhyb od "absolutního" k "relativnímu" zbídačování dělnické třídy.

Nedávno jsem kdesi četl něčí výrok, že při pohledu na amerického dělníka jezdícího do práce svým křižníkem silnic a oddávajícího se plně konzumním radovánkám i ortodoxní marxisté raději přestali mluvit i o tom "relativním zbídačování" dělnické třídy.

Tím naprosto nemá být popíráno, že za kapitalismu existuje sociální nerovnost. Existuje, a to nezřídka velice příkrá. Ale je velká otázka, do jaké míry to má co dělat se samotným momentem vykořisťování.

Zrovna dneska jsem četl, že největším zatížením pro německé rodiny (ovšem nejen čistě dělnické) jsou nájmy. V průměru musí německá rodina vydat celou třetinu svých příjmů jenom na nájem; a několik miliónů dokonce celou polovinu!

A na straně druhé si připomeňme (což je na levici dost často zcela přehlížená skutečnost), že průměrný zisk i dobře prosperujících firem se pohybuje tak někde kolem tří-čtyř procent.

Už z prostého srovnání nám snadno vyplyne, že i kdyby - kapitalistické - firmy veškerý svůj zisk rozdaly svým zaměstnancům, že by to sotva nějak podstatně změnilo jejich materiální situaci. Tím spíš, že v návaznosti na to by nejspíš stouply hned i ty nájmy, tj. jejich výše.

Ještě jednou: opravdu nechci nějak paušálně snižovat klíčový význam díla Karla Marxe pro strukturální analýzu kapitalismu, a jeho principiálně ahumánního charakteru. Nicméně, opakuji znovu, věci jsou podstatně složitější, než jak je svého času viděl samotný Marx. V té analýze kapitalismu je nutno pokročit ještě někam dále.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.