Karel Marx a bohyně Pravdy

Josef Poláček polemizuje s textem Milana Znoje Kdo nahradí sociální demokracii a poukazuje na nutnost jít při hledání příčin sociálních problémů hluboko pod povrch běžného zdání.

Ve svém článku Kdo nahradí sociální demokracii se Milan Znoj cítil být povinován atakovat frontálním útokem politického komentátora Martina Hekrdlu pro jeho text Nultá hodina ČSSD. Co pak vlastně vzbudilo takové pobouření u jinak spíše uvážlivého Milana Znoje?

Martin Hekrdla spáchal jednu neodpustitelnou herezi: současnou krizi české sociální demokracie označil za krizi nikoli pouze dočasnou a podmíněnou, nýbrž za krizi principiální. Anebo snad přesněji právě naopak: za krizi zapříčiněnou vzdáním se všech principů.

Vzdáním se všech původních ideálů sociální demokracie, z jejích dřívějších lepších, slavnějších, snad až přímo heroických časů, kdy sociální demokracie ještě bojovala za lepší svět. Kdy ještě bojovala proti světu kapitálu, na straně těch, kteří jsou tímto kapitálem utlačováni, kteří jsou dominantními strukturami kapitálu a živelného trhu vláčeni a manipulováni a vystaveni jeho slepým zvratům a propadům.

Hekrdla vidí a podrobuje sžíravé kritice, že současná česká sociální demokracie už naprosto ztratila z očí a vzdala tento boj proti kapitálu, tento boj za zásadní zlepšení společenských poměrů; namísto toho se utápí v efemérních pseudozápasech každodenních politických půtek. Namísto proti systému jako takovému bojuje proti jedné jediné osobě (Babiš), jako by s vítězstvím nad touto jednou jedinou symbolickou figurkou snad mohl být nějakým zásadním způsobem poražen, nebo alespoň zhumanizován kapitalismus jako takový.

Hekrdlova rozhodující věta v dané souvislosti zní: „Na tom (tj. na kritice Babiše) levý radikalismus zcela jistě skončí, neboť Zaorálek neuvažuje v marxistických kategoriích společensko-ekonomických formací.“

Zdálo by se, že tím je vše vysvětleno: že Zaorálek neuvažuje v oněch marxistických kategoriích společensko-ekonomických formací, se jeví zcela evidentním (ačkoli, jak Hekrdla poukazuje, se svého času při svých studiích s tímto marxistickým výkladem setkal). A že od této absence marxistických myšlenkových kategorií vede přímá cesta k tomu, že současná sociální demokracie nejen vzdala svůj dřívější boj proti světu kapitalismu, ale dokonce s ním víceméně bez větších vnitřních výhrad koexistuje, respektive – podle toho – přímo kolaboruje, bude asi také sotva sporné.

Přesto, že se jak řečeno věc sama zdá být zcela jasnou, a ačkoli jsem sám její souvislosti v rámci diskuse pod oním textem M. Znoje ještě jednou osvětlil, byl tento výklad z prostředí sociálně demokratické – dejme tomu „středové“ – názorové frakce znovu podrážděně odmítnut s tím, že se jedná o „marxisticko-leninský dogmatismus“.

Tady se ovšem nutně klade otázka, proč – nejsou-li předloženy žádné další argumenty ve věci samé – má být jako „dogmatický“ diskvalifikován právě a pouze ten náhled ve smyslu marxistických analytických kategorií, a proč by jako dogmatické nemělo platit právě to úporné setrvávání na konzervativních pozicích vůči panujícímu systému konformní sociální demokracie.

Takže asi nebude zbytí než si poněkud blíže objasnit, v čem vlastně spočívají a jaký zcela specifický výkladový modus poskytují ony marxistické „kategorie společensko-ekonomických formací“.

Kopernikovský obrat
Řecký předsokratický filosof Parmenidés, považovaný za zakladatele dialektiky, ale i exaktního pojmového myšlení vůbec, ve svém dochovaném spisku či snad fragmentu líčí, jak byl bohyní Pravdy jménem Alétheia zasvěcován do tajemství cesty k pravému poznání; na rozdíl od oné cesty, po které kráčejí obyčejní lidé, se svým běžným, přirozeným, filozofickou reflexí neprošlým a necvičeným nazíráním („mínění smrtelníků, v nichž není žádné spolehnutí na pravdu“).

Ponechme teď stranou Parmenidův vlastní, extrémně zhuštěný a napohled sotva obecně srozumitelný text a pokusme se z něj vyjmout ten zcela základní rozdíl, kterým se ona cesta k pravé Pravdě liší od cesty, po které kráčejí „smrtelníci, na něž není spolehnutí“.

Tím zcela základním kritériem je toto: tito smrtelníci hodnotí věci tohoto světa jenom podle jejich bezprostřední, nahodilé, jednotlivé existence. Proto se jim tyto věcí jeví jednou tak a podruhé zase onak, podle zcela momentální a náhodné souvislosti a úhlu pohledu.

Pravá pravda postihuje věci v jejich vlastní identitě – v jejich úplnosti, v totalitě jejich podstatné existence. A naprosto není jenom nějakým náhodným koloritem, když bránu do oné říše pravé pravdy Parmenidovi otevírá Diké, bohyně spravedlnosti; ale zároveň s tím i řádu jako takového, nutnosti. Nutnosti ve vyšším, filosofickém, respektive ontologickém smyslu.

Takže už od dob Parmenida zde máme dvě zcela základní kritéria pro poznání pravé podstaty, pravdy věcí: dané fenomény musí být uchopeny v jejich úplnosti, v jejich totalitě; a za druhé v jejich vnitřní nutnosti, zákonitosti.

K tomu budiž připojeno, že o dvě tisíciletí později taktéž dialekticky uvažující německý filosof Hegel vyznával přesně tu samou maximu pravého poznání: věci uchopovat v jejich totalitě a v jejich vnitřní nutnosti. A ačkoli Marx poté tuto Hegelovu dialektickou metodu myšlení „zmaterializoval“, výrazným způsobem modifikoval a do nemalé míry i zúžil, i u něj zůstává ještě zachován tento prapůvodní základ cesty k pravému a podstatnému poznání všech věcí a procesů.

Tento způsob pojímání skutečnosti je možno označit za skutečný „kopernikánský obrat“: nadále už neplatí přesvědčení přirozeného vědomí, že celý svět se otáčí kolem člověka a jeho vlastního konání. Člověk sám se tu stává součástí mnohem většího celku, který má své vlastní zákony pohybu, svou vlastní vývojovou dynamiku.

A člověk sám ve své individuální existenci je touto dynamikou celku uchopen a je jí strháván; a nic mu nepomůže, když před touto skutečností zavírá oči a stále si namlouvá, že právě on je tím středem, kolem kterého se otáčí všechno ostatní.

Sisyfovský úděl
S tímto vědomím rozdílu mezi poznáním pravým a mezi poznáním zdánlivým se vraťme ke kontroverzi Hekrdla versus sociální demokracie. Hekrdla trvá na tom, že společenské fenomény musí být poznávány v jejich komplexitě a v jejich vnitřní nutnosti. Sociální demokracie ale ani jedno z toho nepovažuje za potřebné.

Punishment_sisyphSociální demokracie se podobá Sisyfovi. Věří, že stačí jen zabrat a balvan boje za sociální spravedlnost konečně dokulí na vrchol hory. Ten se však vždy svalí na původní místo. Repro WMC

Sociální demokracie nevidí a ani nehledá nějaký objektivní chod dějinného vývoje. Proto u ní mizí jakýkoli vyšší smysl dějin a zároveň se sama dostává na jejich vedlejší kolej. Sociální demokracie nehledá vnitřní zákonitosti společenských procesů; a tak se domnívá že si vystačí jenom s jedním jediným tématem, totiž se snahou o prosazení vyšší sociální rovnosti.

Sociální demokracie naříká, že v dosažení tohoto bohulibého cíle jí brání zlovolná pravice; přitom vůbec není schopna si uvědomit, že ona pravice je tady jenom a jedině proto, že ji znovu a znovu produkuje samotný systém kapitalismu. Namísto objektivních daností a objektivních procesů sociální demokracie veškeré dění pouze subjektivizuje, vykládá jenom jako jednání těch či oněch osob, politických aktérů. A protože není schopna vidět objektivní hranice možností daného systému, znovu a znovu do nich naráží hlavou.

Sociální demokracie – abychom zůstali u řecké mytologie – se podobá Sisyfovi. Chová železnou víru, že přece postačí jenom pořádně zabrat a ten balvan boje za sociální spravedlnost jednou konečně dokulí na vrchol hory. A vůbec si nedokáže připustit ani uvědomit, že je zde nějaký zákon zemské tíže (potažmo zákony kapitalistické ekonomicko-společenské formace), který – jakmile je překročena kritická mez – to všechno zase svrhne dolů.

Sociální demokracie, namísto aby jednou na ten balvan usedla a začala v klidu rozmýšlet, čím to, že se ten balvan sociální nerovnosti vždy znovu svalí na původní místo a jestli za tím nebude vězet nějaká objektivní zákonitost, jej namísto toho s plným vnitřním přesvědčením uchopí a v potu tváře ho valí opět vzhůru. Jednou to přece už konečně musí vyjít! Da capo!!

A půvabná bohyně Pravdy Alétheia jenom potřásá hlavou nad tím, jak za dvě a půl tisíciletí lidé stále ještě nepochopili naprosto nic. A jak se „smrtelníci, na které není spolehnutí“, stále ještě utápějí jenom v izolovaném, fragmentárním chápání skutečnosti; a nemají žádné pochopení, naopak se ještě posmívají těm nemnohým, kteří se dokážou vysvobodit z tohoto světa povrchností a spatřovat ho v jeho úplnosti a v jeho vnitřních zákonitostech. A tedy – kromě jiného – myslet i v „ekonomicko-společenských kategoriích“.

A co si myslíte vy? Diskuse (77 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Sociální demokracii možná nenahradí nikdo Neděle, 30.Července 2017, 11:19:9

a levice z našeho politického spektra jako relevantní síla zmizí, KSČM nám ovšem zůstane.

Nevidím ale, jak by důsledný antikapitalismus mohl ČSSD či jiné levicové straně pomoci. Do programu si dá pár vět o tom, jak je proti kapitalismu, ale co dál, co z toho plyne? Měla by tam třeba mít znárodňování?

Josef Poláček - Manuální pracovník

Program a realita Neděle, 30.Července 2017, 12:49:22

Pro začátek by naprosto postačilo, pane Kubičko, kdyby si sociální demokracie osvojila právě tu schopnost "myšlení v kategoriích ekonomicko-sociálních formací". Toto a právě toto je počátek a předpoklad všeho.

"Program" - to je až samotný konec.

Právě v tom spočívá celá ta převrácenost současného pojetí politiky: že se sepíše takový či onaký "program", přistřižený na momentální preference své vlastní politické klientely - a vůbec se neuvažuje v jakýchkoli dalších, širších a hlubších souvislostech.

Abychom se vrátili k použitému obrazu: sociální demokracie znovu a znovu sepisuje "program" valení balvanu sociální (ne)rovnosti do kopce; aniž by pociťovala jakoukoli potřebu analyzovat, nejsou-li přítomny nějaké přírodní zákony, které jí ten balvan v pravidelných periodách vždy znovu vytrhnou z rukou a svalí ho zpět na výchozí místo.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Da capo! Neděle, 30.Července 2017, 13:08:3

Ve svém textu jsem pro charakteristiku současné strategie sociální demokracie použil výrok respektive výzvu: "Da capo"!

Tento poukaz nebyl nikterak náhodný. Svého času natočil italský režisér Fellini krátkometrážní film "Zkouška orchestru". Byla to paralela bezprostředně italské politické scény, kdy se u moci neustále střídaly různé vlády, bez schopnosti účelně řídit vlastní stát.

V centru všeho dění stojí ovšem samotný dirigent; ten na jedné straně vystupuje jako jenom jakási víceméně bezvýznamná figurka v pozadí, která jenom slouží společnému dílu - ale nakonec se ukáže, že je to právě on, kdo v tom nepřetržitém koloběhu těch či oněch vlád drží páky moci pevně ve svých rukou. Vlády se střídají; ale nakonec je to Dirigent, který vždy znovu zavelí: "Da capo!" A jede se dál. Jede se dál, nic nemá skutečný smysl, to všechno je bez směru a bez cíle; ale v tom všem bezcílném chaosu je to Dírigent, který ovládá všechno a všechny.

Jak řečeno, tento Felliniho film byl bezprostředně reflexí specifických italských politických poměrů, znemožňujících vytvoření stabilní vlády.

Ve skutečnosti je ale dosah této umělecké paralely mnohem širší, vystihuje samotné jádro stávajícího systému politické demokracie. V tomto smyslu ovšem přesahuje jenom oblast působení sociální demokracie, nýbrž týká se všech politických subjektů: každá frakce se snaží prosadit sama sebe, svůj vlastní partikulární program, aniž si jsou schopny uvědomit že se jim to nikdy definitivně nemůže podařit. A v této nekonečné patové situaci, kdy jedna frakce paralyzuje tu opačnou, je to Dirigent, který znovu a znovu uchopí taktovku a zavelí: "Da capo!" A Sisyfos znovu valí svůj kámen do kopce.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Neděle, 30.Července 2017, 15:37:53

Já jsem rozhodně pro demokracii a navíc pro územní i jinou samosprávu. Včetně ekonomické. Jenom celky, v nichž se o něčem hlasuje a rozhoduje, by měly být menší.
Totiž, čím větší celky, tím menší demokracie, protože většina (nota bene, pouze ta relativně aktivní většina, která aspoň přijde k volbám!) přehlasuje menšinu a menšiny mají pak smůlu. Ono se sice v demokracii na menšiny většinou hledí, ale jenom na ty menšiny, které už se nějak deklarovaly a všichni je jako menšiny jakž takž uznávají. Na jiné se zřetel nebere.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Institucionalizované a neinstitucionalizované menšiny Pondělí, 31.Července 2017, 13:19:15

To je docela zajímavá poznámka, i když by věcně patřila spíš k té diskusi o demokracii.

Je to tak: v demokracii jsou vůbec "viditelné" jenom ty menšiny, které se dokázaly nějakým způsobem organizovat, institucionalizovat.

Demokracie se sama chválí za to, že v ní - na rozdíl od totalitních diktatur - je kdykoli možný vznik nových myšlenek, nových myšlenkových směrů, nových hnutí.

To je sice do jisté míry pravda; jenže na straně druhé je skutečností, že v této demokracii se reálně může uplatnit jenom to, co se dokáže přizpůsobit jejím zavedeným mechanismům. Opačně řečeno: co se do těchto mechanismů nevejde, nemá šanci.

Naprosto typický byl svého času příklad s V. Klausem: když ještě v relativně raně popřevratových dobách (když už ovšem opadla první euforie) začaly povstávat první kritické hlasy s tím, že celý ten polistopadový vývoj je nějak špatný, že tu zase dochází k odcizení občana a státu, tak V. Klaus na tyto hlasy z podhoubí společnosti reagoval vždy takto: "Nelíbí se vám náš způsob vládnutí? - Tak si založte s t a n d a r d n í politickou stranu a prosazujte ten váš program standardním politickým způsobem!"

A on si snad opravdu sám vůbec nebyl schopen uvědomit, že právě tyhle protestní hlasy není možno v žádném případě vměstnat do nějaké "standardní" politické partaje. Protože jejich základem bylo jenom nějaké neurčité, niterné cítění, že tu něco nesouhlasí; a že by ne snad to či ono mělo být děláno jinak, ale že by se mělo zcela zásadně změnit celé pojetí vztahu občana a státu, respektive státu a společnosti. (Anebo to naopak Klaus velice dobře věděl, a právě proto chtěl aby se tato hnutí zpolitizovala - a tím se sama zničila.)

Tak jako tak, v každém případě platí: politický systém parlamentní demokracie sice skutečně formálně povoluje a připouští (téměř) všechno; ale ve skutečnosti se v něm může uplatnit jenom to, co se dokáže přizpůsobit jeho strukturám a mechanismům.

Čili opačně řečeno: v tomto systému se nemůže uplatnit konec konců nic, co by nějakým způsobem překračovalo jeho rámec.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pondělí, 31.Července 2017, 13:37:46

Ano, dokonalý systém neumožňuje vznik ničeho nového.
Je-li něco dokonalé, pane Poláčku, už to nemá šanci se vyvíjet. Pokud se to nemá vyvíjet k horšímu.
Je-li dokonalý nějaký člověk, už nejen nemá možnost se vyvíjet, ale navíc ani nikoho nepotřebuje. Nikoho nepotřebovat - to není dobrý základ pro vznik dobré společnosti.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Dokonalost zdánlivá a dokonalost skutečná Úterý, 1.Srpna 2017, 13:20:17

Já bych především systém občansko-parlamentní demokracie v žádném případě neoznačoval jako "dokonalý". Jenom za takový, který se sám za "dokonalý" považuje.

Právě tohle je ten zásadní rozdíl. Cokoli by opravdu bylo dokonalé - to by v sobě samém mělo zakódováno právě to překračování sebe sama, neustálý pohyb.

Hérakleitos - zřejmě první skutečně důsledný dialektik - sice na jedné straně postuluje, že samotné bytí je v sobě dokonalé tím, že - ono jediné - v sobě dokáže propojit, zharmonizovat všechny protiklady jevového, předmětného světa. (Mimochodem, což se Vám jako křesťance bude dozajista zamlouvat, tou silou která sjednocuje a spojuje všechny tyto protiklady je - Láska!)

Tento model by ovšem ve svých důsledcích vedl k tomu, že jednou - když už by tedy prostřednictvím oné Lásky byly spojeny a sjednoceny všechny protiklady v jedné jediné vševesmírné harmonii - že by zde došlo ke k o n e č n é m u stavu naprosté dokonalosti; tím ovšem zároveň k naprosté stagnaci! S touto dokonalou harmonizací všech protikladů by zároveň ustal veškerý pohyb - a absence pohybu, to je smrt.

Hérakleitos tedy tento - zdánlivě definitivně uzavřený - proces vede ještě dále. Ta Láska, ta všespojující síla - ta působí ještě i dál, takže nakonec probíjí i hranice této zdánlivé dokonalosti.

Jde o to: v této zdánlivě dokonalé harmonii jsou totiž v jedno spojeny věci, které jsou samy o sobě skutečně nespojitelné. A tak když je dosažena - a překročena - ta mez jejich v daném okamžiku maximální možné spojitosti a harmonie, pak se tyto protiklady opět osamostatňují - působením Sváru.

Ten "Svár" - ten tady ovšem plní nejenom funkci destruktivní, nýbrž touto destrukcí zároveň i naprosto p o z i t i v n í: on totiž umožňuje, aby - působností Lásky - tyto protikladné elementy byly spojeny a zharmonizovány znovu - ale teď na v y š š í m stupni syntézy a harmonie!

Takže, tato Hérakleitova "Dokonalost" je právě proto skutečně dokonalá, že má v sobě samé zabudován moment své vlastní negace, tedy svého vlastního rozvoje k ještě vyšším, vyspělejším formám dokonalosti.

Zatímco to, co samo sebe p o v a ž u j e za dokonalé (jako je tomu například formální občanská demokracie) - tak to ve skutečnosti vede ke stagnaci, protože v sobě tento moment své vlastní negace, svého vlastního sebepřekonání a zdokonalení neobsahuje.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Úterý, 1.Srpna 2017, 14:04:19

Co je dokonalé, to nakonec závisí na názoru toho kterého člověka či filosofa. Jeden považuje za dokonalost dovršení, druhý otevřenost změně.
Já se domnívám, pokud jde o liberální demokracii, že je třeba především formulovat problémy, proč to přestává fungovat.
Podle mého mínění je jedním z problémů to, že liberální demokracie není schopna účinně omezovat množství majetku, který jednotlivec může pro sebe získat, přičemž víme, že majetek znamená moc. Neumí ho omezovat zejména z toho důvodu, že se k moci postupně dostávají jedinci, kteří nechtějí, aby výše jejich majetku byla omezována.
Čili v demokracii musí člověk neustále dobrovolně omezovat své ego. Pokud někdo na to nepřistoupí, pak je tu problém. Je tu sice zákon, aby ta ega omezoval, jenže zákon se dá změnit těmi, kdo mají moc. Zabránit tomu může jen účinný odpor těch, co jsou bez politické moci. A aby vyvinuli účinný odpor, musí být schopni se zorganizovat.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Úterý, 1.Srpna 2017, 14:49:20

Když něco nefunguje, není hned nutné hledat náhradu. Taky je možné postarat se, aby to fungovalo.

Foto_znoj__b

Milan Znoj - Praha

Úterý, 1.Srpna 2017, 15:15:29

Souhlasím s paní Hájkovou.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Automobil a otázka revoluce Středa, 2.Srpna 2017, 12:02:50

Začnu tím posledním: když jsem svého času na mnichovské univerzitě studoval politologii, absolvoval jsem kromě jiného jeden seminář o konzervatismu (respektive v tehdejším Německu zrovna aktuálním neokonzervatismu).

A jeden kolega student měl na toto téma referát, kde skutečně pregnantní analogií vystihl ten zásadní mentální rozdíl mezi zastáncem konzervativních postojů, a mezi zastáncem progresivismu:

"Konzervativec je ten, který nikdy nebude ochoten vzdát se svého důvěrně známého automobilu, a provždy na něm bude provádět jenom dílčí opravy, i kdyby ten byl v jakkoli dezolátním stavu.

Progresivista naopak je člověk, který chce hned vyměnit celý automobil za nový, i když je na něm poškozený třeba jenom volant."

Sotva lze asi výstižnějším způsobem postihnout ten zásadní rozdíl mezi konzervatismem a mezi progresivismem. A tedy - v oblasti politické - mezi zastánci dílčích reforem a mezi těmi, kteří žádají revoluční změnu celého systému.

Jisté se jeví být jedno: jedná se tu v prvé řadě o otázku hluboce emocionální. Jedná se o otázku nejhlubšího osobnostního nastavení, těch nejzákladnějších životních hodnot a přesvědčení. Právě proto je tak obtížné až prakticky nemožné, konzervativně orientované mysli dokázat přesvědčit o tom, že už opravdu nemá smyslu donekonečna opravovat a flikovat tu starou káru, tam kde už je nejvyšší čas nahradit ten starý rozviklaný povoz novým, principiálně modernějším a výkonnějším.

A i k životnímu prostředí šetrnějším; a to zdaleka ne pouze v ryze ekologickém smyslu.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Středa, 2.Srpna 2017, 12:21:32

Jde o to, pane Poláčku, že automobil je hmotná věc, kterou si jednoho krásného dne pořídíte a od pondělka nebo ještě týž den můžete vyhodit starý vůz a začít jezdit v novém.
Kdežto systém jsou vztahy mezi lidmi, které pravděpodobně ze dne na den nezměníte.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Omezovat množství majetku Středa, 2.Srpna 2017, 12:23:20

Ano, paní Hájková, máte dozajista pravdu, že ten neustálý růst příjmové a majetkové nerovnosti je jedním z klíčových problémů současnosti. Není to zcela základním problémem demokracie; ale jeden z hlavních. A problém je ten, že se to nedá nijak zastavit.

Samozřejmě, už v celé historii lidstva (s výjimkou těch zcela nejarchaičtějších forem) vždy docházelo k té majetkové diferenciaci. Mnohdy skutečně obrovské. Jenže: v důsledku různých okolností (války, pandemie, vymření rodu, revoluce atd.) docházelo znovu a znovu k určitému přerozdělování těch nahromaděných majetků. Oproti tomu současných nadnárodních koncernů se takovéto způsoby přerozdělení samozřejmě netýkají. Takže k tomu hromadění majetků v určitých centrech dochází snad vyloženě exponenciálním tempem.

Omezit zákonem? - Jak jste sama zmínila, to fakticky není možné. Už prostě proto, že pak by přestal fungovat samotný kapitalismus. A kapitalismus - nedá se nic dělat - je stále ještě reálnou ekonomickou základnou tohoto světa.

A za druhé: ta snaha po neustálém zvyšování svých vlastních životních zdrojů je zřejmě zakódována natolik hluboce v psychickém aparátu člověka, že se jeví téměř nemožným s tím hnout. (Abych předešel případné námitce: samozřejmě tato snaha není u všech jedinců stejná, a jsou jedinci kteří tu touhu po hromadění majetku nepociťují vůbec; ale v celospolečenském měřítku je to prostě naprosto dominantní realita.)

Takže, existují vůbec nějaké možnosti řešení?

V každém případě je nutno si uvědomit, že takováto řešení je nutno hledat na o b o u stranách této rovnice; a to sice na obou stranách z á r o v e ň.

To znamená: na straně jedné je nutno nějakým způsobem modifikovat základní nastavení samotného systému, aby nesměřoval k tak exorbitantnímu hromadění majetku, a přitom byl i nadále funkční. (Určitou možností by se jevilo nějaký ten přerozdělovací mechanismus zabudovat přímo do něj, jako jeho integrální součást. - Tedy nikoli jako něco jemu vnějšího, jako jsou daně.)

A za druhé: bylo by nutno odpovídajícím způsobem změnit i mentalitu samotného člověka.

Zdá se to být rozpor: vždyť jsme si právě řekli, že to základní nastavení člověka změnit nemůžeme, nebo nanejvýš jenom krajně obtížně.

Přikloňme se k té optimističtější variantě: jde to sice velice obtížně - nicméně principiálně je to možné. V psychologii existuje cosi takového jako "přeorientování osobnosti" - a to je přesně to, o co se jedná.

Jenom s tím rozdílem, že v daném případě se nám jedná především o to, změnit, přeorientovat mentalitu společnosti jako celku. Tedy opět: do této "mentality společnosti" implantovat nějaký nový prvek; novou silnou motivaci, která by měla potenciál přinejmenším omezit, respektive v pozitivní smysl transformovat základní hodnotová nastavení dané společnosti.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 2.Srpna 2017, 12:36:0

To je zase jiná otázka, paní Hájková. Jde o to, že ti lidé s konzervativním osobním zaměřením prostě n e c h t ě j í cokoli měnit. Do jaké míry je to obtížné či nikoli, to je zase jiná otázka.

Samozřejmě že to j e obtížné (viz můj předchozí vstup) - jenže ti konzervativci tuto obtížnost používají a p r i o r i jako finální výmluvu. Krátce řečeno: oni to vůbec nechtějí ani vyzkoušet; oni už předem pouští hrůzu, že jakákoli zásadní změna může skončit jenom naprostým chaosem a zmarem.

Já přidám ještě jednu historku na dané téma. Byla to povídka kterou jsem četl kdysi dávno v nějakém českém časopise. Bylo to vyprávění muže, kterého jeho manželka donutit koupit si nové sako. Přitom on se v tom cítil naprosto spokojeně, měl ho už dlouhým nošením dokonale přizpůsobené své postavě a svým pohybům; a nechtěl vůbec nic slyšet o tom, že prý už je staré a obnošené a ošoupané.

Nicméně, jak řečeno, manželka si postavila hlavu. A tak byl donucen si pořídit nové sako. A byl s ním hrubě nespokojen; tlačilo tady a dřelo támhle, tuhé a jeho pohyby omezující. A on jenom s nostalgií a s pocitem hluboké ztráty myslel na své sako staré.

No - přešel čas, a to nové, původně natolik odporné sako se dokázalo přizpůsobit jeho postavě (anebo on jemu); zkrátka mezi oběma se vyvinul nový, harmonický vztah, a onen muž si své nové sako nemohl vynachválit, jak krásně a volně se v něm cítí.

Až jednou... Manželka přišla s tím, že to nové sako je vlastně už staré a obnošené, a že je nejvyšší čas pořídit nové.

Takže, poučení pro konzervativněji smýšlející spoluobčany: zkuste přece jenom překonat svůj vrozený odpor vůči jakýmkoli změnám. Možná že - když se tohoto dobrodružství odvážíte - že časem přece jenom zjistíte, že to nové sako je přece jenom o něco lepší a pohodlnější, než ta stará, byť i natolik důvěrně známá veteš... ;-)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 2.Srpna 2017, 12:41:24

Tedy, aby nevznikl dojem že nějak zlehčuji ten životní postoj založený na věrnosti vůči důvěrně známým věcem vlastního života. Já sám jsem v tomto ohledu nemálo konzervativní, a například můj automobil je starých už 16 let, a pokud projde i příští technickou prohlídkou, má vyhlídku že u mě zůstane i nadále.

Ale nedá se nic dělat: tu starou veteš kapitalismu (i s jeho politickým systémem) je nejvyšší čas nahradit něčím lepším.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Středa, 2.Srpna 2017, 12:46:45

No, pane Poláčku, možná měl ten člověk svou manželku opravdu rád, tak co by kvůli ní neudělal, že? Proč by sám sebe trochu neomezil?
Ovšem u systému to bývá právě naopak. Ten se mění, až když se v něm všichni cítí jó nepohodlně. Až když je natolik omezuje, že se tak dál nedá žít.

Ivo Horák - Praha 3

Politickým konzervativcům nechybějí koně na polích... Středa, 2.Srpna 2017, 13:27:28

Mám obavu, že s tím konzervatismem je to poněkud složitější, pane Poláčku. Mám za to, že skutečně konzervativní lidé, kteří naprosto nemění auta v každém olympijském roce, jsou s kapitalismem méně spokojeni a srozuměni, než lidé progresivní, kteří tak činí. A není tomu jen proto, že asi mají méně finančních prostředků.

Já jsem konzervativní v tom smyslu, že většinu změn posuzuji kriticky a jde-li to jen trochu, tak je ignoruji. I ty změny, které nehodnotím negativně, vnímám jako příliš rychlé a s příliš univerzálním apetitem. Vůbec bych však nebyl proti tomu, kdyby socioekonomický systém, který tyto změny potřebuje, iniciuje a urychluje, tedy kapitalismus, dostal neplacené volno. Přinejmenším.

Naproti tomu skuteční političtí konzervativci nelpějí skoro na ničem, maximálně na několika zkostnatělých principech, ale vůbec by jim nevadilo probudit se do dvacátého druhého století a nenajít tam drahé nám věci, jen kdyby tam platila základní skutečnost, totiž rozhodovací pravomoc peněz, a těch, kteří je jednou nabyli a jsou "za vodou".

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Nejkonzervativnější složkou politického spektra je radikální levice Středa, 2.Srpna 2017, 14:10:13

Už uplynulo nejméně půl století od doby, kdy se v tomto prostředí zrodila nějaká nová myšlenka. Jejich hrdinové jsou senioři, kteří od mládí říkají stále totéž.

Ze stokrát vymáčeného Marxova čajového pytlíku se snaží získat ještě jeden výluh, který konečně bude ten pravý.

V konkurenci s proměnlivostí a kreativitou zbytku politické scény nemá levicové retro šanci.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Středa, 2.Srpna 2017, 14:46:24

Přirovnání konzervatismu člověka, který se nechce rozloučit se svým starým autem, ke konzervatismu politickému, kdy lidé flikují politický systém a odmítají ho nahradit novým, progresivním, má jednu jedinou vadu:
Majiteli toho vraku můžete kdykoli ukázat krásnou, lesklou, výkonnou a spolehlivou mašinu a nechat ho, aby se v ní projel.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Vyměnit volant, nebo celé auto? Čtvrtek, 3.Srpna 2017, 11:24:13

Pan Poláček:
"Konzervativec je ten, který nikdy nebude ochoten vzdát se svého důvěrně známého automobilu, a provždy na něm bude provádět jenom dílčí opravy, i kdyby ten byl v jakkoli dezolátním stavu.

Progresivista naopak je člověk, který chce hned vyměnit celý automobil za nový, i když je na něm poškozený třeba jenom volant."

Ano, tomuto "progresivismu" se nyní říká výstižně "Wegwerfkultur", a je zodpovědný za nebývalé drancování nerostných zdrojů a životního prostředí. Věci nejdou opravit, a musí se hned vyhodit, nejlépe krátce po uplynutí záruční doby, a nahradit novými.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Kdy nastane změna? Čtvrtek, 3.Srpna 2017, 11:59:34

Ano, paní Hájková, k té změně nepřichází jen tak, libovolně.

Ten zásadní podíl konzervativců a progresivistů je totiž v populaci víceméně konstantní. Za standardních okolností se tedy oba tábory drží víceméně v šachu; a své vlastní pozice hájí v permanentních, ale víceméně pouze hraničních půtkách, které onu hranici žádným způsobem zásadně neposunou ani jedním ani druhým směrem.

K takovémuto rozhodujícímu posunu hranic mezi oběma tábory dochází jenom a pouze tehdy, když samotná společnost ve své existenci prochází krizovým obdobím, kdy se dosavadní konflikty vyostří natolik, že je dosavadními prostředky už není možno ani řešit, ani - pouze - utlumovat.

Za takovýchto okolností se pak doposud indiferentní "mlčící většina" začne radikalizovat, a začíná se přiklánět buďto k jednomu z obou táborů, nebo k oběma.

Pokud k jednomu, pak vývoj většinou směřuje k revoluci; ale může jít i směrem opačným, ke konzervativní (identitární) restauraci.

Když oběma: typický příklad Německo před nástupem Hitlera k moci, v časech hospodářské krize: velký nárůst zaznamenali jak komunisté, tak fašisté.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Potíže s definicí Čtvrtek, 3.Srpna 2017, 12:22:46

Ale jistě, pane Horáku, s těmi konzervativci - totiž s jejich určením - to není nijak jednoduché. A někdy je opravdu krajně obtížné určit, koho kam vlastně doopravdy zařadit.

Například minulý režim: kdo měl ještě možnost ho osobně zažít, ten ví, jak se neustále oháněl hesly o "pokroku". Že prý právě on je tím nejpokrokovějším na celém světě a v celých dějinách, že on a jenom on je zárukou věčného pokroku. A - přitom se ve své reálné praxi vyznačoval až extrémním konzervatismem, přecházejícím až v naprostou zkostnatělost nejen v politice, ale i ve všech ostatních sférách života.

K obdobnému paradoxu dochází například v německém Bavorsku: to je tradičně hluboce konzervativní, katolická země opírající se především o venkovské obyvatelstvo, o sedláky srostlé se svou vlastní hroudou, principiálně nedůvěřivé vůči jakýmkoli novotám.

Jenže: právě toto agrární Bavorsko to bylo, které svého času - v šedesátých létech minulého století - dokázalo včas podchytit moderní trendy, a do země přivést moderní technologie. Takže to agrárně-konzervativní Bavorsko přejalo moderní kapitalismus; ale na tomto kapitalismu nyní setrvává s tím samým nehybným konzervatismem, jako dříve na svém venkovském agrárnictví.

Pro toto podivné spojení bavorského konzervatismu a moderní technologie existuje jeden speciální výrok: "Mit Laptop und Lederhose". Laptop jako symbol éry počítačů, kožené bavorské kalhoty jako symbol hluboké zemské konzervativní tradice.

Takže: tím předmětem konzervatismu se může stát cokoli: i to, co samo o sobě platí jako symbol progresivity. Vždy nakonec přijde na konkrétní kontext.

Konzervatismus, to je především životní postoj jako takový. V konečném smyslu je to zřejmě vyslovená fóbie vůči jakýmkoli zásadním změnám. Konzervativec má skutečně pocit, že když do jeho důvěrně známého života se stále stejnými předměty a rituály vstoupí něco zcela nového, že je tím ohrožen celý jeho svět. Pokud je ale donucen tento nový svět přijmout (jako onen muž s novým sakem) - pak ho po čase přijme za svůj, a brání ho pak se stejnou zatvrzelostí, s jakou se bránil proti jeho příchodu.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 3.Srpna 2017, 12:31:11

Pane Kubičko, kdybyste měl o něco hlubší znalost marxismu, pak byste mohl vědět něco více o tom, kolik je toho ještě možno vyzískat a vylouhovat z toho "vymáčeného Marxova čajového pytlíku".

Souhlasí ovšem to, že dosavadní levice v tomto ohledu naprosto selhala, neboť se povětšině držela jeho dogmatického výkladu, a nebyla schopna skutečně kreativní reinterpretace Marxových základních tézí a myšlenkových schémat.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 3.Srpna 2017, 12:36:26

Paní Zemanová, takto by bylo možno celou věc vidět i následujícím způsobem:

Konzervativec je ten, kdo - když mu je ukázán a předveden naprosto dokonalý model nového moderního automobilu - s těžkým srdcem a se skřípěním zubů nakonec přece jen obětuje ten svůj obstarožní povoz, a přesedlá na ten automobil nový.

Zatímco progresivista je ten, kdo - v dobách kdy na ulicích jezdí stále ještě jenom koňské povozy - má už před svýma očima vizi těch nových moderních dopravních prostředků.

A tak ty moderní dopravní prostředky jsou tady nakonec jenom díky tomu progresivistovi a jeho vizím - a nikoli díky tomu konzervativci.

Petrasek Milan - penzista

Konzervativistický postoj je když, Čtvrtek, 3.Srpna 2017, 14:16:32

vychází z přesvědčení, že lidská civilizace nabízí dostatečnou škálu opatření potřebných ke zdárnému pokračování lidské civilizace.
Příkladně tvářívtvář dalšímu selhání jedné historické verze kapitalismu prohlásí za řešení ideologii Vídeňské školy.
Progresivistícký postoj je když,
vychází z přesvědčení že lidská civilizace nabízí ke zdárnému pokračování lákavé vize.
Příkladně tvářívtvář absenci vize jak vyřešit selhání této verze kapitalismu bloudí doposud a pohříchu po hvězdách.....bych zklamaně dodal.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Čtvrtek, 3.Srpna 2017, 16:47:30

Nešlo mi o nic jiného, pane Poláčku, než o konstatování, že automobilový progresivista je proti progresivistovi společensko-vizionářskému ve veliké výhodě, jelikož svému konzervativnímu protějšku nečelí konceptem, ale fungujícím strojem.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pátek, 4.Srpna 2017, 13:04:18

No ano, paní Zemenanová, právě o to se jedná: ten konzervativec se - byť i se skřípěním zubů - nechá nakonec přesvědčit, když před sebou vidí naprosto jednoznačný, hmatatelný, a především kompletně hotový a už osvědčený novátorský produkt. (To byl ostatně také důvod, proč nakonec i ultrakonzervativní Bavoři přijali a přejali ty moderní technologie: protože ty už se někde jinde jednoznačně osvědčily.)

Zatímco ve světě idejí - ideje nikdy není možno vyzkoušet napřed jaksi "nanečisto", na testovacím polygonu, aby pak bylo možno hrdě ukázat: a teď je hotovo, máme to odzkoušené, už jsme tomu vychytali všechny mouchy, všechny dětské nemoci.

Ideje je možno "otestovat" na jejich správnost jenom a jedině tím, že se podle nich začne žít. A to je právě ten problém.

Protože jak řečeno konzervativec ze všeho nejvíce má hrůzu právě z toho, že bude muset opustit svůj dosavadní, ustálený, přece tak důvěrně známý způsob života. A proto nikdy nepřistoupí na to, udělat dobrovolně tento "průzkum bojem", tento test v praxi.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Nové vize ve starém kabátě? Pátek, 4.Srpna 2017, 13:13:36

Pane Petrasku, ta Vaše sentence mě přivedla na ne tak docela nezajímavou myšlenku: ty nové vize by bylo možno té konzervativně založené části populace udělat přijatelnějšími, kdyby se jim je podaly jako jenom nové podoby něčeho, co už tady vlastně vždycky bylo. A co už je tedy životem a dějinami dávno prozkoušené a osvědčené.

Což by nakonec nemusel být jenom nějaký taktický trik: je to mým nejhlubším přesvědčením, že jakýkoli pokrok dál musí být zároveň návratem zpět, ke kořenům. Právě z toho důvodu tady znovu a znovu propaguji ten antický svět a ty antické ctnosti člověka a občana; protože bez jejich takové či onaké reaktivizace a renesance (ve smyslu pravé a žité odpovědnosti jedince vůči světu a vůči vyšším hodnotám vůbec) není možno vytvořit žádný skutečně kvalitnější lidský svět.

V tomto ohledu je skutečně daleko spíše nutno vést boj proti progresivistům, kteří chtějí revoluci proti stávajícímu pořádku za každou cenu, hlavně když se rozbijí ty nenáviděné mocenské struktury - ale ten budoucí, údajné krásnější a lidštější svět si často představují především v tom smyslu, že každý si pak bude moci dělat jenom co jemu samotnému se zlíbí.

Václav Pospíšil - Záhoří

Pátek, 4.Srpna 2017, 15:11:15

Stále existují ti, kdo chtějí stavět svět na zbořeništi starého světa – Maova kulturní revoluce, Rudí Khmerové, dnešní muslimští fundamenalisté.
Nechápu ovšem, pane Poláčku, vaše úsilí stavět budoucnost na řeckých ideálech. Kolik znáte ctitelů řecké kultury, kteří by mohli být našimi vzory?
Proč nechcete stavět na křesťanských základech? Tam najdete tisíce vzorů.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pátek, 4.Srpna 2017, 16:17:36

To stavění na křesťanských základech mi něco připomnělo.
Je zajímavé, že Jan Amos Komenský byl konzervativec, liberál a demokrat zároveň. Ale hlavně byl křesťan. Aspoň tak ho chápu.
Že byl liberál, na to usuzuji z jeho věty:
"Volně ať všechno plyne, ať ve věcech násilí není."
Že byl konzervativec, na to usuzuji z jeho věty:
"Kdykoliv se obnovuje chrám Boží, nejbezpečnější je stavět na staré grunty".
A že byl demokrat, na to usuzuji hlavně z jeho "Obecné porady", kde žádá, aby každý člověk, i ten "nejmenší", měl právo vznést při té poradě svůj hlas a upozornit druhé na to, co považuje za důležité.

Petrasek Milan - penzista

Touha obohatit křesťanské cnosti o antické je stále v plném proudu Pátek, 4.Srpna 2017, 20:14:26

Jenže jde o touhu stále a jen romantického předurčení.
Nadále dominuje společný nadepochální jmenovatel:
nejzdárněji se daří té společnosti, která je schopná kanalizovat lidskou brutalitu do společnosti prospěšné činnosti.
Takže se stále jen potvrzuje, že ctnosti a necnosti si vlezou pod společnou peřinu pouze pod vlivem omamných substancí -
krátkodobě a vyjímečně.
Jak dlouho jsme si tu libovali, že narcistická hrabivost ve službách neoliberalizmu je zárukou prosperity.........bych se procitnuvších (nikoliv babišských) s křivým úsměvem pozeptal.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Sobota, 5.Srpna 2017, 13:22:50

Paní Hájková, já bych toho Komenského takto "neporcoval", na jednotlivé vlastnosti.

On byl prostě - h u m a n i s t a, v plném slova smyslu; a právě proto v sobě spojoval všechny ty uvedené jednotlivé vlastnosti. A to i takové vlastnosti, které se zdají být napohled protichůdné. Jako je ta věta, že "nejbezpečnější je stavět na staré grunty".

(Přičemž ovšem každý současný stavitel by mu odpověděl, že právě tohle je to ze všeho nejhorší, a že nejlepší - to jest nejlacinější - je stavět na zelené louce.)

Ale znovu ke Komenskému: on tu vyslovuje v podstatě jenom naprosté samozřejmosti - alespoň samozřejmosti pro humánně založeného člověka. Že každý má právo vznést svůj hlas, a že vše se má konat - nakolik možno - bez násilí, to jsou opravdu samozřejmosti pro každého slušně založeného člověka.

Ten "chrám na starém gruntu" - tady je nutno si povšimnout, že Komenský hovoří výslovně o o b n o v ě chrámu Božího. Takže nešlo o výstavbu chrámu - principiálně - nového, nýbrž opravdu jenom o obnovu toho, co je považováno za čistou, nezkalenou původní ideu.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Proč antika a ne křesťanství? Sobota, 5.Srpna 2017, 13:44:38

Především, pane Pospíšile, ta antika je přece jenom o hodně starší - a tedy původnější - než to křesťanství. A mnohé z toho co křesťanství pokládá za svůj originální přínos, má ve skutečnosti svůj duchovní kořen právě v té antice. (Mimochodem, zrovna v minulých dnech jsem se dočetl o tom, že ten automaticky s Ježíšem spojovaný výrok "nikdo není doma prorokem" se tradoval už v souvislosti se zakladatelem atomismu Démokritem! On ten Démokritos totiž skutečně také byl podle všeho značně nekonvenčním myslitelem, a prý až slavný lékař Hippokrates Démokritovy krajany přesvědčil o jeho genialitě.)

A za druhé a především: ten problém bude právě v té víře.

Ano, v té antice byla také víra zcela přirozeným způsobem přítomna, byla neoddělitelnou součástí celého jejich obrazu světa; nicméně byla konec konců právě jenom j e d n o u součástí, kromě toho zde byly ale přítomné i jiné prvky, především nús, čili o b j e k t i v n ě existující Duch, a navíc ještě právě ta zcela osobní, civilní složka, kdy každý jednotlivý občan je fakticky povinen vzdělávat, kultivovat a umravňovat sám sebe.

Zatímco v křesťanství, tam všechno stojí nakonec právě a pouze na té víře. Samozřejmě, i v křesťanství je nějakým způsobem přítomný Duch; ale právě už jenom v té velice specifické podobě "Ducha svatého". Takže racionální myšlení zde stojí přinejlepším jenom na vedlejší koleji.

Jednou větou: ten záběr antického světa je mohotvárnější, tím univerzálnější, a především jeho hlavní komponentou není víra, nýbrž právě ten Duch - ve smyslu především racionální inteligence.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Ctnosti a nectnosti Sobota, 5.Srpna 2017, 14:16:25

To je sice pravda, pane Petrasku - ale podle všeho je to jen jedna polovina pravdy.

Totiž to s těmi ctnostmi a nectnostmi. Podle všeho je to celé totiž opravdu ještě o dost složitější.

Ponechme teď stranou toho Babiše respektive tu vzájemnou podmíněnost lidské hrabivosti a prosperity.

Vezměme si teď jinou, z našeho hlediska neutrálnější ctnost - abychom si na ní mohli dokumentovat o co se jedná.

První ze čtyř kardinálních ctností antického Řecka byla - statečnost. Je to přirozené; v tehdejších válečných dobách byla holá existence řeckých městských států bezprostředně závislá na bojové statečnosti jejich - mužských - obyvatel.

Takže: statečnost je bezpochyby vlastnost či ctnost naprosto nezbytná pro samotné přežití státu respektive obce.

Jenže: ve vztahu na j e d n o t l i v c e je naopak n e statečnost mnohdy právě tou vlastností, která daleko spíše zaručí vlastní přežití! Ten kdo je - nadmíru - statečný, ten se vrhá do každého zápasu; a dříve či později v něm také zahyne. Zatímco ten méně výbojný se z riskantních bojů prozíravě zavčas stáhne - a právě proto přežije.

Takže by bylo možno říci: tato statečnost je svým způsobem jenom pokračováním oné nestatečnosti. Nestatečnost je výhodnější individuálně, statečnost je předností v organizované pospolitosti.

Takže, poznamenejme si: ty "ctnosti" a "nectnosti" nejsou pouze a jenom protiklady; zároveň se zdají být spojeny tou samou pupeční šňůrou téhož cíle - totiž optimalizace vlastní přítomnosti na tomto světě.

A teď zpátky k Babišovi, respektive k té hrabivosti.

Budiž; tady se zřejmě všichni shodneme na tom, že hrabivost jako taková je negativní vlastnost. Nectnost.

Ale - zkusme si představit, jak by to s lidským rodem asi v průběhu evoluce dopadlo, kdyby člověk naprosto p o s t r á d a l jakoukoli touhu po hromadění vlastního majetku, vlastního bohatství. Ano, lidé by možná žili v daleko větší harmonii - ale stále ještě někde na úrovni společnosti prvobytně pospolné.

Zkrátka: nedá se nic dělat, ale byla to právě tato touha vydobýt pro sebe (a pro svou rodinu) co možno nejoptimálnější, nepříznivější podmínky pro vlastní přežití a pro vlastní vyžití, která byla tím nejvlastnějším motorem veškerého vývoje a veškerého pokroku. I když ten pokrok má ovšem také mnohé negativní stránky.

Takže: i tady, v rovině čistě materiální, se znovu ukazuje že dost dobře není možno nějak naprosto čistým řezem od sebe oddělit ctnost a nectnost, jako by to byly pouze a čistě jenom naprosté protiklady. I tady se ukazuje jejich vzájemné propojení tou společnou pupeční šňůrou.

A tak se úkolem do budoucna ze všeho nejspíše jeví to, od této s p o l e č n é motivace lidské bytosti dokázat tak dalece jak jen možno jaksi "odfiltrovat" ten její moment negativní, a zachovat ten moment pozitivní.

Jak? - Připomeňme si znovu tu "statečnost" ve starém Řecku: tam byla jak řečeno centrálním "společenským požadavkem", v jejím duchu byli mladí muži vychováváni, za její projevy byli hrdinové oslavováni a odměňováni, zatímco ti nestateční byli zahrnuti všeobecným pohrdáním.

Takže se jedná o to, v současné společnosti přeměnit hierarchii hodnot tak, aby ta - přehnaná - hrabivost byla předmětem stejného pohrdání, jako v antice ta zbabělost. A naopak, aby se obdivu a uznání dostávalo jiným, pozitivnějším vlastnostem a počinům, nežli je bezhlavé hromadění majetku a s ním spojené moci.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Sobota, 5.Srpna 2017, 14:38:11

Ale kdepak, pane Poláčku, Boží chrám není žádná čistá a nezkalená idea (někde), nýbrž je to člověk sám, lépe řečeno lidské srdce - jeho čistá a nezkalená část.
Na důkaz toho uvádím citát z Komenského:
"Kdežes pak byl, synu můj? Kdes byl tak dlouho? Kudys chodil? Čehos v světě hledal? Potěšení? I kdežs ho hledati měl než v Bohu? A kde Boha než v chrámě jeho? A který chrám Boha živého, než chrám živý, kterýž on sobě sám připravil, srdce tvé vlastní?.... Nebo tu jsem sobě zvolil palác k bydlení svému.... "

To je, pane Poláčku, křesťanská mystika.

Václav Pospíšil - Záhoří

Sobota, 5.Srpna 2017, 15:48:43

Neodpovídáte, pane Poláčku na danou otázku. Nejde o ušlechtilou Aristotelovu nauku. Nejde o prvenství. Jde o živé lidi, kteří mohou být příkladem. V křesťanství je to možné, poněvadž se můžeme obracet na živého Krista, který proměňuje srdce člověka.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Neděle, 6.Srpna 2017, 10:31:48

Spíše nežli křesťanská mystika je to, paní Hájková, projev - dosti nečekaného - realismu.

Pokud skutečně přistoupíme na to, že to co si věřící představují v bytosti Boha, je ve skutečnosti (jenom) záležitostí vlastního srdce a vlastní mysli, pak je to výklad, který bez dalšího může akceptovat i zapřisáhlý ateista. ;-)

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Neděle, 6.Srpna 2017, 11:08:14

Na druhé straně, pane Poláčku, to srdce (pokud jím nemyslíme onen dutý sval) není jen záležitostí vlastního těla. Srdce bývá (a mělo by být) otevřené. Srdce se chce někomu dát. Milovat a být milováno. Otevřenost srdce nás propojuje s druhými lidmi. A s Bohem. Bůh vstupuje jak do lidského srdce, tak do toho propojení, do těch mezivztahů.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Křesťanství, antika a orloj mistra Hanuše Neděle, 6.Srpna 2017, 11:15:2

A to k tomu, abyste se choval správně a řádně, bezpodmínečně máte zapotřebí nějakého - cizího - příkladu, pane Pospíšile?

Ale to jen tak na okraj.

Připomeňme si znovu, o co se jedná.

Jedná se o to, jestli dokážeme - v době pokud možno časově dohledné - vytvořit nějaký lepší svět, než je ten, ve kterém nyní musíme žít.

Nebuďme maximalisté; ani by to nemusel být svět naprosto ideální; pro ten čas který nám ještě zbývá v našem vlastním pozemském žití by už to pro nás bylo velmi vítaným darem, kdyby se jednalo o svět alespoň o znatelný kus lepší, slušnější, pravdivější a humánnější než ten současný.

Máme tu tedy nějaký svět, který potřebuje opravit. Ale - je to velice složitý svět, a my ho dokážeme opravit jenom tehdy, když ho dokážeme poznat, pochopit, pojmout v celém tom složitém komplexu jeho fungování.

Je to asi něco dosti podobného jako Pražský orloj mistra Hanuše: nesmírně složité, navzájem propojené soukolí všemožných různých procesů; a kdo toto složité soukolí nedokáže pojmout v celém jeho komplexu, kdo se bude snažit napravit jenom tady to jedno kolečko nebo támhleto závaží, ale bez vědomosti fungování celého mechanismu, ten udělá nakonec jenom víc škody než užitku. A dost možná nakonec rozbije celý ten vzácný stroj.

Takže: jestliže chceme opravit současný svět, pak ho musíme dokázat uchopit v celém komplexu, v celé složitosti jeho fungování a bytí.

Křesťanství se stále znovu dopouští jedné zásadní chyby: domnívá se, že tento svět je možno zlepšit jenom a pouze čistě mravními apely. Podepřenými - ovšemže - boží autoritou.

Tyto čistě mravní apely mohly skutečně konat velice důležitou úlohu - v dobách kdy svět ještě nebyl ani zdaleka tak složitý a komplikovaný, jako je dnes. V dobách, kdy naprostá většina lidí byla svým životem upoutána k jednomu určitému kusu půdy; a kdy další část lidstva svou životní energii vybíjela ve víceméně neustálých válkách. V těch dobách nebylo nic, co by na fungování světa bylo možno nějak zásadně měnit; šlo jenom o to, tak dalece jak možno mírnit lidskou hrubost a špatnost. K tomuto účelu se ovšem ten silný impuls křesťanské mravnosti hodil výborně.

Ale - ten dnešní svět je skutečně už někde zcela jinde. Ten člověk středověku připoutaný ke své půdě dnes zmizel téměř naprosto; namísto toho tu dnes máme především člověka městského, člověka průmyslového a člověka postindustriálního. Který je mentálně už do značné míry jiný - je to člověk uchopený v neustálém pohybu, v neustálé změně, v nových a nových výzvách.

A nedá se nic dělat - pokud chceme změnit svět, musíme dokázat oslovit a uchopit tento svět a tohoto člověka, jaký právě teď je.

Takže abychom teď spolu s Komenským jenom "obnovovali Chrám Boží" - to by bylo dnes už prostě příliš málo.

Ten rozdíl mezi křesťanstvím a antikou je ten: křesťanství má jenom svou víru a svou mravní výzvu.

Antika má svou mravní výzvu, má víru - ale kromě toho má ještě i vědění, má rozum, ona tu svou mravní výzvu dokáže včlenit do chodu a řádu samotného kosmu, navíc ta antika má ještě i svou ryze civilní složku, dokáže oslovit člověka i jako občana - to je ostatně moment, který v křesťanství naprosto zásadně chybí. Kdo celé své úsilí upíná k vybudování Království božího, pro něj vezdejší stát nic neznamená.

Takže ten rozdíl ještě jednou v krátkosti: ta antika má oproti křesťanství mnohem širší záběr. A poskytuje tedy mnohem více nástrojů k opravě toho našeho současného pokaženého "orloje" světa jsoucího.

Samozřejmě, ani ta antika samotná stačit nebude. Je nutno k ní přidat ještě ty náhledy a poznatky, které zachycují svět v jeho proměnách v poslední době.

Ale zase na straně druhé oproti těm nástrojům kterými disponuje současný svět mají jak křesťanství, tak antika něco, co ten současný svět principiálně nemá - totiž právě ten bezpodmínečný a silný mravní impuls.

Přičemž - tolik křesťanství přece jenom přiznám - tohle má tu mravní výzvu ještě znatelně intenzivnější, než ta samotná antika.

Takže, co bychom všeho všudy pro tu "opravu" současného světa potřebovali:

- tak silnou mravní výzvu jako ho mělo křesťanství

- tak silné a závazné občanské ctnosti jako je měla antika

- tak silnou víru jako ho mělo křesťanstsví

- tak vytříbenou racionalitu jako ji měla antika

- a ještě k tomu takovou schopnost odhalit podstatu současných procesů a mechanismů tohoto světa, jakou měl svého času Karel Marx.

Takže, není toho opravdu nijak málo, co je nám zapotřebí, chceme-li opravdu dokázat k lepšímu změnit tento svět.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Neděle, 6.Srpna 2017, 11:17:15

Ovšem pokud ten Bůh opravdu "vstupuje do lidského srdce", paní Hájková - pak to neznamená nic jiného než to že je svým původem přece jenom někde jinde. Právě v těch ontických výšinách - či hlubinách, podle toho - samotného Bytí.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Neděle, 6.Srpna 2017, 18:52:47

No, řekla bych, že Bůh v tom lidském srdci je už od narození. Podle Jana Ámose Komenského je Bůh vlastním centrem každého člověka - Centrum securitatis -
Hlubina bezpečnosti, rozuměj bezpečí. Člověk nemá primárně hledat záchranu někde ve světě, nenajde ji totiž mimo toto své centrum.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Neděle, 6.Srpna 2017, 19:10:30

Přesto však je možné se od Boha, čili od vlastního centra, vzdálit a dostat se tím do všelijakých problémů.

Václav Pospíšil - Záhoří

Úterý, 8.Srpna 2017, 23:19:59

Nenapsal jsem to proto, abychom měli příklady, ikdyž i ty někteří lidé potřebují. Spousta křesťanů, kteří překonali sebe, je důkazem, že je to možné. Že tato cesta je reálná

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 9.Srpna 2017, 10:21:31

To nám ovšem otevírá otázku, proč vlastně vůbec člověk jedná tak, jak jedná. Proč má zrovna názory takové, a ne jiné.

Samozřejmě, každý je sám o sobě přesvědčen, že své životní názory a postoje má proto, protože se "přesvědčil", že jsou správné.

Kdyby tomu ale tak bylo, pak by vlastně všichni lidé museli mít společné názory - protože nakonec přece žijeme víceméně ten samý život lidské bytosti.

Někde tu tedy něco nesouhlasí. Spíš to opravdu vypadá, že tato svá údajná "přesvědčení" (tedy ve smyslu toho, že jsme se skutečně o něčem přesvědčili) - že ta si utváříme právě tím, že je přejímáme od někoho jiného. Od někoho, koho tak či onak považujeme za svůj vzor.

Není to určitě jediný zdroj těchto našich "přesvědčení". Jiný - a to zřejmě ten nejzákladnější - zdroj či příčina toho proč zastáváme právě ta a ne jiná přesvědčení je to, že jsme na to vnitřně předem nastaveni, svým osobnostním typem. Dalším zdrojem je pak náš konkrétní život, naše životní zážitky a prožitky, naše životní traumata.

Ale vedle toho je to zřejmě opravdu právě ten příklad daný nám jinými, a to právě příklad velkých, význačných osobností, který má tu sílu ovlivňovat názory a životy mnoha lidí dalších. A to i takových, s kterými se nikdy nesetkaly (ty osobnosti).

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Středa, 9.Srpna 2017, 18:34:39

Ještě byste měl, pane Poláčku, nějak vysvětlit, proč ty příklady význačných osobností na někoho působí a na někoho ne.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 10.Srpna 2017, 11:12:4

Už jsem na to vlastně odpověděl, paní Hájková. Nedá se nic dělat, ale - i když si to jen velice neradi přiznáváme - každý z nás je nějakým způsobem vnitřně nastaven.

Člověk prochází životem vlastně jako magnet o dvou pólech: k nějakým věcem (a jejich reprezentantům) se cítí být neodolatelně přitahován, a od jiných je zase odpuzován. A přitom ani sám vlastně neví proč. On si to sice následně nějak racionalizuje, najde si nějaké argumenty proč toto ano a tamto ne; ale nakonec je to právě jenom toto vnitřní nastavení, které předem rozhoduje o tom, co - a kdo - nás bude přitahovat, a co ne.

A tak je to i s těmi velkými osobnostmi: ty mohou svým příkladem působit především na ty, kteří jsou sami vnitřně vysloveně "hladoví" po jejich zvěstování, po jejich příkladu. A proto jsou ochotni vidět v nich svůj vzor, a jsou ochotni je následovat.

To celé je samozřejmě v praxi ještě o dost složitější, to co jsem nazval naším "vnitřním nastavením" se samo skládá z povícero součástí, něco je nám vrozené, něco je nám dáno výchovou; ale svou roli (a někdy klíčovou) tu mohou hrát i aktuální společenské, politické, nebo vůbec dějinné okolnosti a souvislosti.

Některé takové vzory je možno vytvořit i zcela uměle: vzpomeňme si jenom jak silný byl svého času kult třeba takového Lenina; především v Sovětském svazu se jím skutečně velice mnoho lidí - hlavně v počátečních dobách, kdy byla idea komunismu ještě mladá a živoucí - nechalo opravdu inspirovat ve svých vlastních životech.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

O napodobování Čtvrtek, 10.Srpna 2017, 11:34:40

Já myslím, že to tak není, pane Poláčku. Už proto, že málokterá osobnost, byť významná, je tak vnitřně konzistentní, že by ji bylo možno vzít jako vzor sakumprásk celou se vším všudy.
Tak někteří mají rádi mladého Marxe, někteří starého Marxe. Někteří si vezmou z Lenina tohle a ono ne. S něčím zkrátka souhlasíme, s něčím ne. Tak je to i u jiných velkých osobností.
Mimoto, všechno ani napodobovat nelze, protože je jiná situace
Když to tak vezmete, tak nakonec ani toho Ježíše nelze napodobovat se vším všudy, co dělal, dokonce ani v případě, že se vším souhlasíte. Člověk si vždycky řekne: No jo, to byl Ježíš. Ale copak já můžu něco podobného dělat?

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Pane Poláčku Čtvrtek, 10.Srpna 2017, 13:11:31

Ten příklad s konzervativcem, který se nechce vzdát svého starého důvěrně známého automobilu myslím dobře vystihuje Váš vztah k marxismu.

Václav Pospíšil - Záhoří

Čtvrtek, 10.Srpna 2017, 22:11:11

Jé, pane Poláčku! Kdybyste věděl, k čemu já jsem nastaven! A jsem rád, že jsem to překonal, a modlím se, abych se nevrátil zpátrky k svém přednastavení. A žádné příklady mi nepomohly. Obdivoval jsem některé osobnosti, ale nedokázal jsem napodobit ani jednu, ani jenom v něčem.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Panu Poláčkovi Pátek, 11.Srpna 2017, 08:47:13

Za zmínku stojí, že Bůh si často vybírá lidi, kteří nejsou nastavení k žádným velkým věcem - ke kariéře, k úspěchu, ke slávě...
Buď mají málo schopnosti a nadání nebo mají různá omezení, která jim brání ty své talenty využívat. Čili ve světě jsou "béčka".
Asi proto, aby na nich mohl ukázat, že existuje.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pátek, 11.Srpna 2017, 10:59:20

Nastavení ke schopnostem, a nastavení k názoru jsou dost různé věci, paní Hájková.

Ale je fakt, že v dějinách bylo naprosto nemálo takových osob či osobností, které hrály velkou roli, ačkoli se k tomu vůbec necítily být povolány. Ale prostě přišla chvíle, kdy do dotyčných "vstoupil Duch Svatý" - oni prostě nějak vycítili, co je zrovna aktuální ideou oné (respektive té nastávající) doby, a když už v sobě tu novou ideu měli, nemohli jinak nežli vyjít s ní ven. A na straně druhé to byla právě tato idea, její velikost a její impuls, kdo jim dával sílu i přes jejich původní slabost stát se právě tou velkou, klíčovou osobností dějin.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pátek, 11.Srpna 2017, 11:14:53

Ještě k tomu příkladu význačných osobností: to když někdo v takové osobnosti vidí svůj vzor a příklad ještě zdaleka neznamená že se bez dalšího dokáže chovat stejně jako ona. A někdy je ten příklad - jakožto symbol - naprosto vzdálený od samotné reality. Minule jsem vzpomněl kult Lenina v Sovětském svazu; ale můžeme tuto věc ještě přiostřit, můžeme připomenout kult Stalina: asi i Stalin tímto svým kultem dokázal ovlivnit životy velkého množství angažovaných partajních funkcionářů i prostých členů, a je dost dobře možné že mnohdy i pozitivním způsobem; přestože jak známo, sám byl vlastně ztělesněním zla.

-------------------------------------

Mimochodem, zrovna včera jsem se dočetl že dokonce i - doposud všeobecně za "čistý" považovaný - buddhismus má svůj aktuální, dramatický skandál, plně srovnatelný s tím s kterým se v minulých letech musela potýkat katolická církev: jeden z nejprominentnějších učitelů buddhismu působící na Západě byl obviněn celou řadou svých žáků (a žákyň) z násilí jak fyzického, tak i sexuálního...

Dalajláma - který s ním byl osobně spřátelen - se k tomu potom vyjádřil tak, že principiálně není dobré mít nějakého svého guru; tedy vázat se zcela slepě a nekriticky na kohokoli.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Kdo je tu konzervativcem? Pátek, 11.Srpna 2017, 11:53:19

"Nevím, co si mám myslet o sobě. Kdykoliv se mluví proti komunistům, musím je hájit, s komunisty se však nemohu snést pro jejich zvláštní, osobitý názor na demokracii. Co se týká mladých, tedy je většina proti nim, a proto jsem já zase proti většině. Komunisti ve mně vidí reakcionáře, reakcionáři komunistu. Já se mezitím snažím poznat komunismus a komunisty a uvažuji nad tou demokracií." Ludvík Vaculík, Milí spolužáci!, s. 409

Já sám nemám nic, co bych k tomuto Vaculíkově zjištění davové psychologie z doby těsně poválečné mohl ještě dalšího připojit. Je to stejně tak má vlastní celoživotní zkušenost: ortodoxní komunisté mě - pro mou kritičnost vůči jejich dogmatům - vždy považovali za antikomunistu, zatímco na straně druhé ti, kteří jsou nastaveni konzervativně-antikomunisticky, se se mnou nikdy nedokázali vyrovnat jiným způsobem, nežli že mě prohlásili za ortodoxního(!) marxistu a komunistu. A tak i když mě teď pan Kubička označuje za konzervativního(!) hlasatele marxismu, je to sice ve věci samé nemálo překvapivé, nicméně principiálně nic nového.

Ostatně, tento fenomén lidské psychiky svého času popsal už Aristoteles: že právě ten, který jako jediný dokáže zaujmout vyváženou středovou pozici, se z optiky těch, kteří jsou názorově fixováni jenom na jednu z obou stran, nachází vždycky na straně nikoli středové, nýbrž - zcela protikladné!

Takže, jak vidno, od dob antiky se nezměnilo naprosto nic; a lidé stále ještě v každém, kdo není ochoten nekriticky sdílet jejich vlastní fixní světonázor, okamžitě vidí exponenta tábora protikladného...

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pátek, 11.Srpna 2017, 11:55:48

A ostatně lituji čím dál tím více, že jsem neměl příležitost se s L. Vaculíkem seznámit osobně. Některé velmi konzervativní rysy jeho povahy respektive jeho světonázoru by mi byly stěží přijatelné; ale jeho principiální odpor proti tomu nechat se bezmyšlenkovitě zapřáhnout před tu či onu ideologickou káru je mi naprosto blízký.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pátek, 11.Srpna 2017, 12:27:45

Znovu připomínám, pane Poláčku, že Duch svatý není ani idea ani duch nějaké epochy, v níž se svět nachází.
Nevím, jestli to druhé může někoho nějak zvlášť kladně ovlivnit. Pokud ano, co se stane, až ta doba zase odejde? Dotyčný si nejspíš řekne, že se šeredně spletl.

Petrasek Milan - penzista

Emancipovat se znamená nejen vymknutí se z pout násilné moci, Pátek, 11.Srpna 2017, 12:28:14

ale i důkladnou revizi pout pestrých forem moci lásky.
Emancipace (jestliže ji chápeme, jako přínos civilizačnímu pokroku) tak mj znamená i schopnost dobrovolného rozvázání citových pout a tím dobrovolného rozvázání pout otcovské lásky.
Domnívám se, že jde o počin nabývání svéprávnosti jedince, kterým křesťanská společnost již dlouhodobě usiluje o nastolení demokratické formy strukturace společenské moci.
Domnívám se proto, že vzájemné zraňování mezi různě věřícími důkazy bezduchosti, je uprostřed staletého procesu restrukturalizace koncepce společenské moci celkem úzkoprsý počin.
A zamyslel se nad osidly touhy po lásce, kterými emancipační proces v plenkách přímo srší ......bych dodal.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Duch svatý a duch doby Sobota, 12.Srpna 2017, 12:51:17

Tak já zase znovu budu muset napřed citovat Vaculíka:

"Pravím: Trvalá pravda je v životě nemožná. Absolutní pravda by byla zlatá střední cesta mezi všemi sociálními, náboženskými, filozofickými směry, a ta je nemožná. Proto jsou pravdy dvě. Jedna byla odevždy, trvá bez ohledu na svět, lidi, bez ohledu na vesmír, na vše. Je pro lidi nedosažitelná. Je to naprostý klid. Po lidsku řečeno smrt. V témže okamžiku, kdy je dán život, jeví se nutnost rytmu, směru, pravidel, jimiž se má tento život bráti. Tak vzniká nová životní pravda, stále proměnlivá. Kdo chce dát lidstvu skutečnou, absolutní pravdu, ať je zahubí. Ostatně jsme na dobré cestě k tomu. Jestliže si filozofové myslí, že dají lidstvu provždy platnou pravdu, mýlí se, jako se mýlil Kristus, Zarathustra, Mohamed, Konfucius a všichni proroci, kolik jich bylo."

Připomeňme jen, že tyto až neuvěřitelně hlubokomyslné úvahy psal Ludvík Vaculík ve svých sedmnácti(!) letech; v té době vlastně skoro ještě pořád hoch z vesnice, bez jakéhokoli speciálního vyššího vzdělání, jenom s několika roky Baťovy školy práce, jinak pouze na základě vlastní četby a vlastního sebevzdělávání.

-----------------------------------------------------------

A teď tedy k tomu "Duchu svatému" a k tomu, jaký je aktuální a přechodný duch času.

Byl to zřejmě předsokratický myslitel Anaxagoras, který jako první programaticky vyslovil tézi, že veškeré dění v kosmu řídí nús, duch.

Ovšem - podle jeho pojetí tento nús n e n í bůh; je to sice jakási inteligence, ale je to prakticky objektivní stav bytí; je to vnitřní nutnost tohoto bytí organizovat se na základě principu rozumnosti. Tento duch je tedy víceméně spontánním principem bytí.

I toto Anaxagorovo pojetí představuje jenom jednu z obou hlavních větví řecké filozofie (ta druhá je víceméně striktně přírodovědecká); ale i kdybychom vyšli z její platnosti, pak nám z toho vychází, že ten křesťanský "Duch svatý" je jenom j e d n o u historicky podmíněnou jevovou formou onoho nús-ducha antického.

Jinak řečeno: i kdyby skutečně náš vesmír byl řízen a organizován nějakým nehmotným, inteligentním faktorem - nikde není a principiálně být nemůže nějaký důkaz o tom, že ta specificky křesťanská představa "Ducha svatého" je něčím více, nežli jenom jedním z pokusů člověka tu nedosažitelnou a neuchopitelnou absolutní pravdu sevřít do a upnout do svěráku svých vlastních lidských představ a kategorií. Kteréžto představy jsou vždycky časově a historky podmíněné - spolu s tím, jak se vyvíjí lidský rod a podmínky jeho existence, a tedy i ty představy kterými si člověk tyto změněné podmínky vždy znovu nanovo zobrazuje a představuje.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Emancipace, svéprávnost individua a svoboda člověka Sobota, 12.Srpna 2017, 13:24:58

Ta emancipace... To je zase velice obojetná záležitost, pane Petrasku.

Tou emancipací se pořád dokola oháněl Marx; a já už v té době když jsem se teprve začínal seznamovat s prvními Marxovými spisy a o nějakých hlubších souvislostech jsem neměl ještě žádné hlubší povědomí, už tehdy jsem vůči té "emancipaci" získal jakousi intuitivní nedůvěru.

Ta emancipace jako taková totiž sama o sobě neznamená než osvobození se o d něčeho. Svrhnutí nějaké bezprostřední nadvlády nad sebou samým. Ať je to emancipace od pout feudální závislosti, ať je to emancipace od tlaků odlidštěného kapitalistického trhu, ať je to třeba emancipace od - přespříliš dominantní - lásky otcovské. Respektive lásky boží oděné do hávu oné lásky otcovské.

Ano, všechna tato emancipace je potřebná, všechna je nutným krokem toho individua na cestě k jeho svéprávnosti a svébytnosti.

Ale nemůže být vůbec větším omylem člověka nežli namlouvat si, že jenom a pouze touto emancipací bez dalšího dosáhne skutečné a obsažné lidské svobody.

Ta pouhá emancipace se principiálně nikdy nemůže zbavit svého základního limitu, totiž své bytostné negativity. Právě v tom uvedeném smyslu, že je to vždy jenom emancipace o d něčeho, zbavení se něčeho. Není v tom skutečně pozitivní, živoucí obsah, není v tom náplň.

A to platí stejně tak pro tu emancipaci marxistickou, jako pro emancipaci občansko-liberalistickou.

Pravou lidskou svobodu, tu je nutno hledat nakonec někde zcela jinde.

I když - možná zase na tak zcela úplně jinde. Možná naopak právě v tom, od čeho jsme se tak radostně, úlevně, spěšně a možná i překotně "emancipovali". Protože to co jsme od sebe odhodili, to co se nám zdálo být natolik nesnesitelným - to na druhé straně stále neslo něco z toho, co vytváří základ našeho vlastního žití a bytí. Jak to pevné zakotvení člověka v jeho světě (jak tomu bylo ve feudalismu), tak svébytná produktivně tvůrčí činnost člověka (jako za kapitalismu), tak ale i ta - mezilidská, ale i nad-lidská, kosmická - láska, jako je tomu v křesťanství.

Takže, to celé ještě jednou: ano, emancipace člověka od jeho závislostí všeho druhu je nezbytnou podmínkou jeho svobody. Ale dejme si opravdu velký pozor, abychom se v průběhu této emancipace "neosvobodili", neodřezali od všeho, co naší existenci může propůjčit nějaký vyšší smysl a řád.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Sobota, 12.Srpna 2017, 13:44:18

Duch svatý je v křesťanství jedna ze tří božských osob (Otec, Syn a Duch svatý). V židovství Duch svatý znamená Boží přítomnost na zemi.
Pravda či pravdivost  z běžného hlediska znamená shodu tvrzení se skutečností. Neznám nikoho, kdo by tvrdil, že zná absolutní pravdu, čili že má naprosto přesné poznání všeho, co jest. Nemohl to nikdy tvrdit ani žádný filosof. Muselo tudíž jít o nějakou úplně jinou pravdu.
Nevím, jakou pravdu měl na mysli Ludvík Vaculík, který mimochodem pro mě nikdy nebyl a není žádná autorita, ale slovo pravda mělo ve staré češtině mnoho významů (viz https://vokabular.ujc.cas.cz/hledani.aspx?hw=v%u011brn%u00fd)
Mimo jiné to znamenalo právo, pravost, spravedlnost, správný směr, věrnost atd.
Být pravdivý znamenalo totéž, co být věrný.
Domnívám se, že ze staré češtiny je nutné vyjít, pokud chceme mluvit o náboženské pravdě.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Neděle, 13.Srpna 2017, 10:12:34

Slovo má vždy význam v nějakém kontextu, nikoli samo o sobě. Tedy i o Duchu svatém se nutně musíme bavit v kontextu židovsko křesťanském a tak ho i vykládat. Ani nevím, zda se týž pojem používá v nějakém jiném kontextu. Možná ano. Pak by to samozřejmě mohlo znamenat něco jiného.
Představte si, že bychom se spolu hádali o slovo kohoutek - jeden by tvrdil, že jde o malého kohouta, čili samečka kura domácího, zatímco druhý by se přel, že jde o vodovodní ventil. Mohl by někdo rozsoudit, kdo z nás má pravdu, aniž by znal kontext, v jakém mluvíme?

Petrasek Milan - penzista

Posuzoval jsem pane Poláčku emancipaci, jako způsob Neděle, 13.Srpna 2017, 10:45:38

který nabízí schopnost distance nutné k usměrňování vlivu psychických dispozic v procesu společenského rozhodování.
Tedy schopnosti emancipace od emotivních postojů jak v osobní tak společenské rovině, což je základních nutnost funkční demokracie.
Neb demokracie hapruje bez schopnosti víry ve společenský režim založený na vratké dohodě.
Víry ve svět, ve kterém nikdo není schopen zaručit platnost jak konečného, tak i dílčích řešení...bych dodal.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pravda a pravdivost Neděle, 13.Srpna 2017, 12:15:42

To je neustálý dialektický zápas, paní Hájková.

Především: pravda a pravdivost, to není totéž.

Pravdivost - to je postoj. Postoj čistě osobní, bezpodmínečná připravenost k tomu, vzdorovat a odporovat zjevné lži.

Ovšem - tady je problém v té "zjevné" lži respektive nepravdě. Protože toto je pouhý základ. Sice bezpodmínečný, ale pouze základ. Není to totiž žádné velké umění, spatřit tu lež, tu nepravdu zcela zjevnou.

Pravdivost vyššího stupně - to je schopnost a připravenost vzdorovat svodům toho, co se jako pravda jeví, co by pravdou za určitých okolností být mohlo; ale co je ve skutečnosti pravdou pouze zdánlivou, respektive pravdou pouze dílčí. A je to právě tato zkouška, na které zcela pravidelně selhávají i ti, kteří ještě dokázali se ctí projít tou zkouškou první.

A do třetice tu máme tu otázku vlastní pravdy. Která to celé ještě komplikuje.

Hegel se velice ostře postavil proti tomu pojetí, že - zcela obecně - postačí mít d o b r o u v ů l i k tomu, konat dobré, a tedy pravdivé skutky.

Podle Hegela se takováto "dobrá vůle" zcela pravidelně převrací ve svůj opak, když jejím konečným cílem a měřítkem není skutečná, objektivní pravda. Protože ta "dobrá vůle" je sama o sobě prázdná, nemá žádný - konkrétní a závazný - obsah; a proto je možno naplnit ji kterýmkoli libovolným obsahem, a tento vydávat za "pravdu".

Na straně druhé ovšem stejně tak platí, že postulovat nějakou věčnou "pravdu" - to zcela pravidelně vede k jejímu fixování, a tedy k jejímu zdogmatizování a umrtvení. A přesně toto se nakonec stalo i samotnému Hegelovi, jakkoli celý jeho filozofický koncept byl založený na dialektickém pojetí pravdy - tedy na jejím neustálém pohybu a vývoji. V posledním smyslu tento svůj princip Hegel sám opustil a zapřel.

Takže, co s tím? Jak řečeno úvodem: je to věčný dialektický zápas. Zápas mezi pravdivostí, jakožto postojem, jakožto dobrým úmyslem - a mezi pravdou, jako objektivním stavem věcí, který stojí i nad našimi vlastními "dobrými úmysly".

A teď zcela konkrétně k tomu křesťanství: Ježíš svého času dozajista přišel s novým pojetím pravdivosti, které překračovalo onu fixní pravdu starého judaismu. Proto mohl tehdy právem prohlásit: "Já jsem pravda."

Jenže, nedá se nic dělat, od té doby se svět přece jenom pohnul někam dále. A ta pravda tehdejší není už bez dalšího pravdou dneška. A je to právě ten základní postulát pravdivosti, který dnes nutí k tomu, vykročit za tu pravdu starou, a hledat pravdu opět novou, obsáhlejší a životnější.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Distance, emancipace a demokratická smlouva Neděle, 13.Srpna 2017, 12:30:10

Ale jistě, pane Petrasku; ale ten základní problém i nadále spočívá právě v té distanci.

Jestliže se totiž naprosto a dokonale a bezezbytku distancujeme respektive emancipujeme právě od všech těch našich emotivních předpojatostí, pak nám na konec toho všeho v ruce nezbyde - vůbec nic!

Ta demokratická dohoda je totiž právě proto natolik vratká, natolik labilní, protože sama o sobě nemá vůbec žádný obsah, a tedy žádný reálný základ. A to právě proto, že se "emancipuje" od všeho toho, co utváří obsah života lidí. A to znamená, právě ten jejich života emočního.

Ta demokratická dohoda je v tomto smyslu naprosto chladný, ve své podstatě kupecký kalkul: je výhodnější, když se vzdáme jakéhokoli nároku na pravdu, na hledání pravé náplně života, nežli když se ve své - námi sami zaviněné - neschopnosti tuto pravdu nalézt o ni budeme neustále svářet a přít.

Ano, z hlediska čistě pragmatického je to ovšem výhodnější; ovšem jak řečeno ztrácí se přitom nevyhnutelně veškerý živoucí obsah naší existence. A tak se tato ztracená životní náplň (a s ní spojené emoce) nouzově nahrazuje tím jediným, co je všeobecně přijímané a respektované: základní nutností a potřebou každé lidské bytosti získat a množit své materiální existenční zdroje.

A tak se tato "demokratická dohoda", která se původně jevila být jenom pragmatickou snahou zamezit - údajně zbytečným - názorovým konfliktům, vzápětí převrací ve zcela reálnou nadvládu jednoho jediného "názoru": totiž názoru v to, že peníze jsou více nežli cokoli jiného. A že svářet se nikoli o ideje, nýbrž o peníze je to jediné, co má v demokracii skutečný smysl.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pondělí, 14.Srpna 2017, 07:08:39

U člověka je možná lepší mluvit o jeho upřímnosti než o jeho pravdivosti.
Pravdivost je daleko spíše pojem z výrokové logiky.
"Věta je pravdivá, pokud se věci mají tak, jak uvádí". (viz https://wikisofia.cz/wiki/Pravdivost)
Pravdivost nějaké věty se buď dá nebo nedá ověřit. Důkaz může být jednoduchý (pravda je všem zjevná) nebo může být složitější (pravda je zahalená těm, kteří nerozumějí).

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pondělí, 14.Srpna 2017, 12:57:54

"Pravdivost" ve výrokové logice je opět něco naprosto jiného, nežli pravdivost jako osobní postoj.

Tou "upřímností" se ta pravdivost jakožto h a b i t u s nedá dostatečně nahradit; upřímnost, to je jenom čistě bezprostřední otevřenost, ale pravdivost, ta v sobě zahrnuje právě to bezpodmínečné hledání pravé a hluboké pravdy.

Samozřejmě, upřímný člověk nemůže být v obhroublém smyslu nepravdivý; ale na straně druhé upřímnost sama ještě nestačí, aby někdo mohl být označen za "pravdivého" v uvedeném smyslu.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pondělí, 14.Srpna 2017, 13:26:26

Opět musím napsat, že to je pouze váš vyklad. Různí lidé chápou pravdivost různě. Někdy se za pravdivého člověka počítá člověk upřímný, jak jsem naznačila, jindy autentický (například pravdivost v umění). Možná se tomu vašemu pojetí blíží biblické pojetí: „Mistře, víme, že jsi pravdivý a že se na nikoho neohlížíš; ty přece nebereš ohled na postavení člověka, nýbrž učíš cestě Boží podle pravdy. Je dovoleno dávat daň císaři, nebo ne? Máme dávat, nebo nemáme?“
Ačkoliv i v Bibli je slovo "pravdivý" užíváno v různém významu. Nejčastěji ve smyslu spravedlivý nebo věrný.

Petrasek Milan - penzista

Být věrný jedné pravdě Pondělí, 14.Srpna 2017, 14:54:19

a spravedlivý k přirozené množině pravd ostatních by vyžadovalo znalost a odstup od vlastních mentálních limitů, které pocit věrnosti vyvolávají.
Popravdě je každá pravda jiného druhu a jinému subjektu vzdáleného kořání .....bych upřímně dodal.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pondělí, 14.Srpna 2017, 15:16:43

Inu, pane Petrásku, v Bibli je také psáno, že nikdo není (dost) věrný a spravedlivý, kromě samotného Boha. Možná na tom něco bude.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Paní Hájkové - novozákonní Duch svatý a starozákonní Moudrost Pondělí, 14.Srpna 2017, 19:33:3

Duch svatý jako pojem v židovství neexistuje. (Alespoň já jsem se s tím nikdy nesetkal.) Máte však, paní Hájková, nepochybně pravdu v tom, že duchovní působení Boha na člověka znamená Boží přítomnost na zemi. O tom se mluví ve Starém zákoně v podstatě trvale. Duch svatý jako specifický termín je však pojem vysloveně křesťanský.

Co však je předchůdcem novozákonního Ducha svatého je starozákonní moudrost. Krásně o ní mluví zejména Kniha Moudrosti (patří mezi deuterokanonické knihy a v každém vydání Bible ji nenajdeme). Tam je moudrost doslova personifikována, takže se už blíží pojetí novozákonní Boží osoby.

Já mám Knihu Moudrosti nesmírně rád a každému bych ji doporučil. Je tam tolik pravd o naší době...

Váš Jiří Vyleťal

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Panu Vyleťalovi Pondělí, 14.Srpna 2017, 20:45:54

To, že Duch svatý v židovství znamená Boží přítomnost na zemi jsem našla na Wikipedii (https://cs.wikipedia.org/wiki/Duch_svat%C3%BD). Já moc ráda vyhledávám na internetu, protože je to rychlé, přehledné a pohodlné, ale je pravda, že tam nemusí být vždycky všechno ověřené a stoprocentně věrohodné.
Knihu moudrosti jsem dosud nečetla (musím to napravit), ale našla jsem, že o Boží moudrosti je také celá osmá a devátá kapitola Přísloví. O tom, že Boží moudrost byla často personifikována jsem se dočetla mimo jiné zde (http://www.rozhlas.cz/nabozenstvi/slovonanedeli/_zprava/moudrost—908873). Tam je také zmínka, že jde vlastně o ženský aspekt Boha, o Boží přítomnost na zemi (Šekinu či Šechinu), která kdysi bydlela v židovském chrámě, než byl rozbořen a pak prostě doprovázela Židy tam, kde se právě nacházeli.
Ačkoliv jinde jsem zase našla, že v chrámě přebývala Boží sláva, takže si tím nejsem tak úplně jistá, co je tou jeho přítomností na zemi. Je zvláštní, že aspekty Boha byly takto personifikovány (v jednom žalmu jsem zas četla: Spravedlnost půjde před ním), ačkoliv se všichni domnívají, že judaismus je striktně unitářský, na rozdíl od trinitářského křesťanství.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Máme tady taky ještě úplný začátek Písma :-) Pondělí, 14.Srpna 2017, 20:58:55

Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.
Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

A je toho víc Pondělí, 14.Srpna 2017, 21:11:21

Na několika místech jsou popsány jakési starozákonní letnice:

Promluvíš se všemi dovednými řemeslníky , které jsem naplnil duchem moudrosti; ti zhotoví Áronovi roucho, aby byl posvěcen a mohl mi sloužit jako kněz.

Hospodin sestoupil v oblaku, promluvil k němu a odebral z ducha, který byl na něm, a dal jej těm sedmdesáti starším. Sotva na nich duch spočinul, prorokovali, ale potom už nikdy.

Dva muži však zůstali v táboře, jeden se jmenoval Eldad a druhý Médad. I na nich spočinul duch, ačkoliv nepřišli ke stanu; byli totiž mezi zapsanými. Ti prorokovali v táboře.

Ale Mojžíš mu řekl: „Ty kvůli mně žárlíš? Kéž by všechen Hospodinův lid byli proroci! Kéž by jim Hospodin dal svého ducha!“

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Poděkování paní Hájkové a panu Kolaříkovi Pondělí, 14.Srpna 2017, 21:43:6

Děkuji paní Hájkové a panu Kolaříkovi za pěkné reakce na můj vstup.

Paní Hájková, až se Vám dostane do rukou Bible obsahující deuterokanonické knihy a budete číst Knihu moudrosti, přečtěte si také Knihu Sírachovcovu. Ta je také překrásná a velmi povzbudivá. Je oslavou poctivosti a dobra. Určitě Vás utvrdí v tom, že konat dobro má smysl a že se dílo dobra nikdy nevytratí.

Dobrou noc, Váš Jiří Vyleťal

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 15.Srpna 2017, 11:24:43

Paní Hájková, ta věta že "Duch svatý v židovství znamená Boží přítomnost na zemi" může mít prostě ten význam, že t o t é ž co v křesťanství znamená "Duch svatý", v židovství má podobu té "Boží přítomnosti na zemi".

Jinak řečeno, že ačkoli židé ten pojem "Duch svatý" sami ještě neměli, že i tak měli alespoň určitou základní představu toho, co - později - v křesťanství tento "Duch svatý" znamená.

Josef Poláček - Manuální pracovník

"Každá pravda jiného druhu..." Úterý, 15.Srpna 2017, 11:37:7

To přijde na to, pane Petrasku. Například takhle striktně antinomicky to viděl takový Kant. Který dospěl k názoru, že lidský rozum při své snaze pojmout, pochopit jsoucí svět naprosto nutně upadá do těchto antinomií. Kdy tedy dva myslitelé k té samé věci tvrdí přesný opak. Oba mají svou pravdu - ale tuto pravdu nelze sjednotit.

Ovšem - už Fichte tento Kantův náhled o neslučitelnosti protichůdných pravd převrací víceméně v opak; že totiž právě tyto antinomie jsou progresivním elementem na cestě lidského rozumu respektive ducha k pravdě.

A od tohoto pojetí je pak už jenom krůček k (německému) tzv. "organickému" pojetí pravdy, kdy celé dějiny lidského myšlení jsou jedním jediným pospolitým procesem, kde sice - na nižších úrovních - existují tyto zdánlivě neslučitelné antinomie, ale kdy tímto vývojovým procesem dochází nakonec k jejich propojení, syntéze v jeden jediný provázaný a komplexní celek.

A zcela zpříma řečeno: jmenovitě právě ten konflikt mezi vírou a ateismem pokládám za přesně takovouto antinomii, jejíž neslučitelnost je pouze výrazem naší nevyspělosti; naší stávající neschopnosti přemostit tuto - zdánlivě nepřekročitelnou - propast.

Takže, nezůstávejme stát jenom u toho prostého konstatování, že lidé mají názory různé; ta cesta jde dále, a někde - možná v těch výšinách Platónových idejí - na nás čeká ta pravda celá.

To samozřejmě nemá znamenat, že jednou by - jak si to představoval ještě Hegel - mohlo dojít k nějakému finálnímu stavu, kdy by lidský duch dosáhl už nějaké té "totální" syntézy, a definitivní pravdy. Svět je v neustálém pohybu, neustále se vyvíjí; a ten cyklus syntézy a následného rozpadu se - jak na rozdíl od Hegela věděl už Hérakleitos - opakuje a reprodukuje donekonečna.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pane Poláčku, Středa, 16.Srpna 2017, 07:30:12

píšete o propojení v jeden celek. Mockrát jsem přemýšlela o pojmu "celek" (ve smyslu lidské existence), který, mimochodem, docela často používáte a zdůrazňujete. Zjistila jsem, že různí lidé považují za celek různá společenská uskupení. Od rodiny až po planetární civilizaci. Čili je mnoho celků.
Domnívám se, že celek je vždy to, co jako celek vnímáme, protože nám to dává smysl. Beze smyslu žádný celek nemůže existovat. Nebo aspoň nemůže existovat tak, jak by měl.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Celek pravý a nepravý Středa, 16.Srpna 2017, 11:05:34

Hegel by Vám řekl, paní Hájková, že "celek" v pravém a intenzivním smyslu je zásadně t o t a l i t a všech součástí, všech momentů dané věci, daného fenoménu. A ještě by k tomu připojil, že tento celek má nějakou zcela určitou podstatu, kterou je vyjádřen a určován ve své existenci a ve svém pohybu. Přičemž, ten pohyb je krajně důležitý; neboť v pohybuje je všechno, všechno se někam vyvíjí a někam směřuje; a daná věc je dovršená a dokonalá právě tehdy, když ve svém pohybu dospěla do stadia, kdy všechny její elementy dospěly ke svému plnému rozvoji a naplnění.

To že se hovoří o různých celcích, to je na jedné straně samozřejmé: náš svět je tvořen mnoha věcmi, které v sobě samých vytvářejí určité celky. A když si nedáme pozor na to přesně určit o čem je právě řeč, tak nám tyto "celky" začnou navzájem kolidovat.

Jiná věc ale je, když ta konfuze vychází z našeho vlastního zavinění, našeho vlastního nepochopení. Když my sami si z nějakého celku vytrhneme jenom jednu určitou část, a tuto část začneme vydávat za vlastní celek.

A tak připomenu ještě jednou ten základní požadavek Hegela: ten pravý celek musí obsahovat c e l o u totalitu všech elementů dané věci. Teprve v tom okamžiku můžeme právem tvrdit, že jsme danou věc pojali opravdu jako celek.

Tady se ovšem staví otázka, jak poznáme, že jsme ten celek opravdu uchopili. Respektive nějaký návod, jak toho dosáhnout.

To je opravdu velice obtížná věc. Ale jako nejpravděpodobnější - a k cíli nejspíše vedoucí - se jeví ten náhled, že tu věc v její úplnosti nejspíše postihneme tehdy, když ji dokážeme uchopit v jejím základním interním protikladu.

Právě tohle je ze všeho nejtěžší; a právě proto my si vždycky z té věci vybereme jenom jednu její stránku, která se nám osobně nejvíce zamlouvá. A přehlížíme nebo přímo popíráme ty stránky ostatní. A především tu stránku protikladnou, neboť ta nejvíce odporuje našemu vlastnímu názoru, našemu vlastnímu pohledu.

Už ti nejprvnější antičtí myslitelé pojímali svět ve formě protikladů: oheň - voda, země - vzduch. Zkrátka, už oni si byli vědomi toho, že svět můžeme poznat, uchopit bezezbytku jenom tehdy, když ho uchopíme právě v jeho protikladnosti - a ve vzájemném napětí a vzájemném pohybu a dynamice těchto jeho nejzákladnějších protikladů.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.