Ve svém článku Kdo nahradí sociální demokracii se Milan Znoj cítil být povinován atakovat frontálním útokem politického komentátora Martina Hekrdlu pro jeho text Nultá hodina ČSSD. Co pak vlastně vzbudilo takové pobouření u jinak spíše uvážlivého Milana Znoje?

Martin Hekrdla spáchal jednu neodpustitelnou herezi: současnou krizi české sociální demokracie označil za krizi nikoli pouze dočasnou a podmíněnou, nýbrž za krizi principiální. Anebo snad přesněji právě naopak: za krizi zapříčiněnou vzdáním se všech principů.

Vzdáním se všech původních ideálů sociální demokracie, z jejích dřívějších lepších, slavnějších, snad až přímo heroických časů, kdy sociální demokracie ještě bojovala za lepší svět. Kdy ještě bojovala proti světu kapitálu, na straně těch, kteří jsou tímto kapitálem utlačováni, kteří jsou dominantními strukturami kapitálu a živelného trhu vláčeni a manipulováni a vystaveni jeho slepým zvratům a propadům.

Hekrdla vidí a podrobuje sžíravé kritice, že současná česká sociální demokracie už naprosto ztratila z očí a vzdala tento boj proti kapitálu, tento boj za zásadní zlepšení společenských poměrů; namísto toho se utápí v efemérních pseudozápasech každodenních politických půtek. Namísto proti systému jako takovému bojuje proti jedné jediné osobě (Babiš), jako by s vítězstvím nad touto jednou jedinou symbolickou figurkou snad mohl být nějakým zásadním způsobem poražen, nebo alespoň zhumanizován kapitalismus jako takový.

Hekrdlova rozhodující věta v dané souvislosti zní: „Na tom (tj. na kritice Babiše) levý radikalismus zcela jistě skončí, neboť Zaorálek neuvažuje v marxistických kategoriích společensko-ekonomických formací.“

Zdálo by se, že tím je vše vysvětleno: že Zaorálek neuvažuje v oněch marxistických kategoriích společensko-ekonomických formací, se jeví zcela evidentním (ačkoli, jak Hekrdla poukazuje, se svého času při svých studiích s tímto marxistickým výkladem setkal). A že od této absence marxistických myšlenkových kategorií vede přímá cesta k tomu, že současná sociální demokracie nejen vzdala svůj dřívější boj proti světu kapitalismu, ale dokonce s ním víceméně bez větších vnitřních výhrad koexistuje, respektive — podle toho — přímo kolaboruje, bude asi také sotva sporné.

Přesto, že se jak řečeno věc sama zdá být zcela jasnou, a ačkoli jsem sám její souvislosti v rámci diskuse pod oním textem M. Znoje ještě jednou osvětlil, byl tento výklad z prostředí sociálně demokratické — dejme tomu „středové“ — názorové frakce znovu podrážděně odmítnut s tím, že se jedná o „marxisticko-leninský dogmatismus“.

Tady se ovšem nutně klade otázka, proč — nejsou-li předloženy žádné další argumenty ve věci samé — má být jako „dogmatický“ diskvalifikován právě a pouze ten náhled ve smyslu marxistických analytických kategorií, a proč by jako dogmatické nemělo platit právě to úporné setrvávání na konzervativních pozicích vůči panujícímu systému konformní sociální demokracie.

Takže asi nebude zbytí než si poněkud blíže objasnit, v čem vlastně spočívají a jaký zcela specifický výkladový modus poskytují ony marxistické „kategorie společensko-ekonomických formací“.

Kopernikovský obrat

Řecký předsokratický filosof Parmenidés, považovaný za zakladatele dialektiky, ale i exaktního pojmového myšlení vůbec, ve svém dochovaném spisku či snad fragmentu líčí, jak byl bohyní Pravdy jménem Alétheia zasvěcován do tajemství cesty k pravému poznání; na rozdíl od oné cesty, po které kráčejí obyčejní lidé, se svým běžným, přirozeným, filozofickou reflexí neprošlým a necvičeným nazíráním („mínění smrtelníků, v nichž není žádné spolehnutí na pravdu“).

Ponechme teď stranou Parmenidův vlastní, extrémně zhuštěný a napohled sotva obecně srozumitelný text a pokusme se z něj vyjmout ten zcela základní rozdíl, kterým se ona cesta k pravé Pravdě liší od cesty, po které kráčejí „smrtelníci, na něž není spolehnutí“.

Tím zcela základním kritériem je toto: tito smrtelníci hodnotí věci tohoto světa jenom podle jejich bezprostřední, nahodilé, jednotlivé existence. Proto se jim tyto věcí jeví jednou tak a podruhé zase onak, podle zcela momentální a náhodné souvislosti a úhlu pohledu.

Pravá pravda postihuje věci v jejich vlastní identitě — v jejich úplnosti, v totalitě jejich podstatné existence. A naprosto není jenom nějakým náhodným koloritem, když bránu do oné říše pravé pravdy Parmenidovi otevírá Diké, bohyně spravedlnosti; ale zároveň s tím i řádu jako takového, nutnosti. Nutnosti ve vyšším, filosofickém, respektive ontologickém smyslu.

Takže už od dob Parmenida zde máme dvě zcela základní kritéria pro poznání pravé podstaty, pravdy věcí: dané fenomény musí být uchopeny v jejich úplnosti, v jejich totalitě; a za druhé v jejich vnitřní nutnosti, zákonitosti.

K tomu budiž připojeno, že o dvě tisíciletí později taktéž dialekticky uvažující německý filosof Hegel vyznával přesně tu samou maximu pravého poznání: věci uchopovat v jejich totalitě a v jejich vnitřní nutnosti. A ačkoli Marx poté tuto Hegelovu dialektickou metodu myšlení „zmaterializoval“, výrazným způsobem modifikoval a do nemalé míry i zúžil, i u něj zůstává ještě zachován tento prapůvodní základ cesty k pravému a podstatnému poznání všech věcí a procesů.

Tento způsob pojímání skutečnosti je možno označit za skutečný „kopernikánský obrat“: nadále už neplatí přesvědčení přirozeného vědomí, že celý svět se otáčí kolem člověka a jeho vlastního konání. Člověk sám se tu stává součástí mnohem většího celku, který má své vlastní zákony pohybu, svou vlastní vývojovou dynamiku.

A člověk sám ve své individuální existenci je touto dynamikou celku uchopen a je jí strháván; a nic mu nepomůže, když před touto skutečností zavírá oči a stále si namlouvá, že právě on je tím středem, kolem kterého se otáčí všechno ostatní.

Sisyfovský úděl

S tímto vědomím rozdílu mezi poznáním pravým a mezi poznáním zdánlivým se vraťme ke kontroverzi Hekrdla versus sociální demokracie. Hekrdla trvá na tom, že společenské fenomény musí být poznávány v jejich komplexitě a v jejich vnitřní nutnosti. Sociální demokracie ale ani jedno z toho nepovažuje za potřebné.

↗

Sociální demokracie se podobá Sisyfovi. Věří, že stačí jen zabrat a balvan boje za sociální spravedlnost konečně dokulí na vrchol hory. Ten se však vždy svalí na původní místo. Repro WMC

Sociální demokracie nevidí a ani nehledá nějaký objektivní chod dějinného vývoje. Proto u ní mizí jakýkoli vyšší smysl dějin a zároveň se sama dostává na jejich vedlejší kolej. Sociální demokracie nehledá vnitřní zákonitosti společenských procesů; a tak se domnívá že si vystačí jenom s jedním jediným tématem, totiž se snahou o prosazení vyšší sociální rovnosti.

Sociální demokracie naříká, že v dosažení tohoto bohulibého cíle jí brání zlovolná pravice; přitom vůbec není schopna si uvědomit, že ona pravice je tady jenom a jedině proto, že ji znovu a znovu produkuje samotný systém kapitalismu. Namísto objektivních daností a objektivních procesů sociální demokracie veškeré dění pouze subjektivizuje, vykládá jenom jako jednání těch či oněch osob, politických aktérů. A protože není schopna vidět objektivní hranice možností daného systému, znovu a znovu do nich naráží hlavou.

Sociální demokracie — abychom zůstali u řecké mytologie — se podobá Sisyfovi. Chová železnou víru, že přece postačí jenom pořádně zabrat a ten balvan boje za sociální spravedlnost jednou konečně dokulí na vrchol hory. A vůbec si nedokáže připustit ani uvědomit, že je zde nějaký zákon zemské tíže (potažmo zákony kapitalistické ekonomicko-společenské formace), který — jakmile je překročena kritická mez — to všechno zase svrhne dolů.

Sociální demokracie, namísto aby jednou na ten balvan usedla a začala v klidu rozmýšlet, čím to, že se ten balvan sociální nerovnosti vždy znovu svalí na původní místo a jestli za tím nebude vězet nějaká objektivní zákonitost, jej namísto toho s plným vnitřním přesvědčením uchopí a v potu tváře ho valí opět vzhůru. Jednou to přece už konečně musí vyjít! Da capo!!

A půvabná bohyně Pravdy Alétheia jenom potřásá hlavou nad tím, jak za dvě a půl tisíciletí lidé stále ještě nepochopili naprosto nic. A jak se „smrtelníci, na které není spolehnutí“, stále ještě utápějí jenom v izolovaném, fragmentárním chápání skutečnosti; a nemají žádné pochopení, naopak se ještě posmívají těm nemnohým, kteří se dokážou vysvobodit z tohoto světa povrchností a spatřovat ho v jeho úplnosti a v jeho vnitřních zákonitostech. A tedy — kromě jiného — myslet i v „ekonomicko-společenských kategoriích“.