Londýn 1864, první pokus o internacionálu

Tento týden uplyne sto padesát let od založení Mezinárodního dělnického sdružení známého jako I. internacionála. Na jejím vzniku se podílel i Karel Marx. Dodnes je možné z tohoto pokusu čerpat poučení.

V pátek 28. září si připomeneme 150. výročí založení proslulého Mezinárodního dělnického sdružení (International Workingmen´s Association, IWA), známého později v dějinách socialistického hnutí spíš jako I. internacionála. Odkaz této události není černobílý, už tehdy se v syrové formě projevovala různorodost přístupů a s tím spojené slabiny i síly myšlenkového kvasu na levici.

Ustavující kongres IWA proběhl v St. Martin's Hall u Londýna. Sešli se tu ve dnech 25. až 29. září 1864 zástupci z třinácti evropských zemí a z USA. Prozatímní stanovy uváděly, že sdružení bude spojovat různé dělnické spolky, které směřují k ochraně a ekonomickému osvobození dělnictva. Na půdě tohoto sdružení se přitom sešli velmi různí lidé a střetávaly se tu velmi odlišné koncepty socialismu. Dějiny první internacionály byly proto nestálým bojem jejího vedení za charakter této organizace.

Na vzniku IWA se přímo podílel tehdy šestačtyřicetiletý, ale už mezi socialisty značně uznávaný Karel Jindřich Marx. Byl na ustavující kongres pozván prostřednictvím německého spolku pro vzdělávání dělníků. Teoretik Marx se dosud spíš vyhýbal praktické organizační práci v dělnickém hnutí. V případě pozvání do Londýna však udělal výjimku. Nabyl dojmu, že již nastal čas na pevnější mezinárodní strukturu. Rozhodl se tedy platně zasáhnout a skoncovat s amatérismem různých utopistů a spikleneckých kroužků.


V souboji, který probíhal na půdě první internacionály, bývá Marx líčen jako zastánce bojového prosazování panství pracující většiny nad vykořisťující menšinou. Foto Flickr.com

Vzdělaného Marxe vybrali v Londýně za člena pracovního presidia kongresu. Byl pověřen vytvořením hlavních dokumentů nově vznikající organizace, tedy jeho stanov a tzv. Inaugurální adresy (ty pak schválil I. kongres v Ženevě v roce 1866). V IWA se tak vlivem osobnosti Karla Marxe stal marxismus převažujícím myšlenkovým proudem.

U zrodu první internacionály ale stáli i anarchisté, jako např. Michail Alexandrovič Bakunin, orientující se spíše na taktiku spiknutí, či zastánci učení Pierra Josepha Proudhona, který zavrhoval politickou revoluci a akcentoval družstevní hnutí a mutualismus.

Marx byl od počátku kritický vůči odmítání organizovaného politického hnutí anarchisty. Bakuninovi vyčítal sektářskou tendenci vytvořit „internacionálu v internacionále“. Obviňoval ho z intrikánství a dokonce z majetkových podvodů. Ten ho zase naopak vinil z autoritářství.

Bakunin byl na kongresu v září 1872 v Haagu na návrh Bedřicha Engelse nakonec z IWA vyloučen. Většinu získali stoupenci Marxe, působili tam i francouzští blanquisté, od kterých vlastně pochází heslo „diktatura proletariátu“ a kteří ovlivnili i Pařížskou komunu (1871). Významní byli i němečtí lassalovci (státní socialisté spolupracující nad sociálními opatřeními s Bismarckem), se kterými se Marx utkal až ve své Kritice gothajského programu (1875).

Okamžitě po haagském kongresu uspořádali anarchističtí členové internacionály svůj vlastní konkurenční kongres ve švýcarském městě St Imier. Tvořily jej delegace ze Španělska, Itálie a švýcarského Jury. Seskupily se do volného svazu autonomních organizací svázaných jen solidaritou a vzájemným přátelstvím.

Na chvíli existovaly dvě rivalské internacionály, ale IWA se přestěhovala do New Yorku, stranou dění v Evropě. V červnu 1876 na kongresu ve Philadelphii byla nakonec její činnost ukončena. Tak skončil první významný pokus o internacionálu.

V souboji, který probíhal na půdě první internacionály, bývá Marx líčen jako zastánce bojového prosazování panství pracující většiny nad vykořisťující menšinou. Měl ctižádost vystupovat jako představitel objektivní teorie socialismu a otec myšlenky emancipující role proletariátu.

V jeho díle ovšem můžeme také najít stopy zrající zkušenosti ze sociálních zápasů za osvobození dělnictva a k pochopení významu přechodu k politické a ekonomické demokracii jako podmínky socialismu. Bez blanquisticky zjednodušených forem boje, třeba i na úkor svobody, a Prokrustova lože neustálého štěpení socialistického hnutí na vlastníky pravdy a odpadlíky od ní.

To se týká i dnešních snah o internacionálu. Internacionalizace práce je odpovědí na internacionalizaci kapitálu. Zesvětovění našich životů objektivně vede k potřebě mezinárodní organizace politiky. A tak se pokusy o internacionálu jako ten z roku 1864 vrací. Druhá internacionála skončila neslavně světovou válkou, osud kominterny byl zase ovlivněn systémovou degenerací historického pokusu o socialismus v sovětském bloku. Historický rozkol z té doby se přitom dodnes nezajizvil.

Některé pokusy o funkční mezinárodní platformu pro socialistické hnutí žijí dodnes a jejich existenci podporují zejména mnohovrstevné a strukturované procesy globalizace a integrace. Ale poučení z tohoto londýnského prvního pokusu z časů zakladatelů platí i na ně. Sektářské spory jsou hrob spolupráce. Dosažení užitečné synergie v objektivně heterogenním hnutí je možné jen nedoktrinální konkurencí při společném a otevřeném hledání jasného azimutu v organizování každodenních zápasů za sociální spravedlnost.

A co si myslíte vy? Diskuse (36 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Filip Šimeček - Brno

vyloučení Bakunina Sobota, 27.Září 2014, 10:30:53

Klíčové je to, že historie nakonec dala Bakuninovi za pravdu. Než byl vyloučen z internacionály, správně predikoval, že marxistický koncept diktatury proletariátu se zákonitě zvrhne v diktaturu nad proletariátem, tedy ve vládu úzké byrokratické třídy.

Přesto se i dnes najde spousta skalních marxistů, kteří tento vývoj, typický pro většinu zemí, kde marxisté uchvátili moc, nepovažují za zásadní problém samotné ideologie, ale za individuální pochybení jednotlivců.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Historická pravda Sobota, 27.Září 2014, 14:16:16

Ano, to je bezpochyby pravda, že Bakunin už v 19. století velice jasnozřivě předpověděl, k jakým důsledkům povede pokus osvobodit společnost respektive dělnickou třídu jejím totálním zkolektivizováním.

Na straně druhé ale sám Bakunin nepředložil naprosto žádný koncept společnosti, který by mohl mít nějaký dějinný potenciál do budoucnosti. A stejně tak jako měl Bakunin pravdu ve svých polemikách proti Marxovi, tak stejně tak měl i Marx naprostou pravdu ve svých polemikách proti Bakuninovi - totiž že tento není vůbec schopen člověka, lidskou bytost chápat jinak, nežli jenom přes jeho - principiálně omezenou - individualitu. Přes jeho holé - a anarchistické - Já.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

kde hledat ten společný azimut ? Neděle, 28.Září 2014, 00:10:38

Ano, blanquistickou diktaturu či anarchistické spiknutí vzal čas, ale panství kapitálu vesle vzkvétá - minimálně v analýze kapitálku je Marx inspirativní.
Ono totiž bez řešení otázek ekonomické moci těžko překročit Rubikon podstatnější proměny systému. I když jeho sociální změkčování není také bez významu
Je-li člověk průsečíkem společenských vztahů, tak ty hospodářské hrají stále významnou roli. Postmateriální postkapitalismus není jak nebeská rosa co padne sama s chladným ránem.

Filip Šimeček - Brno

žádný koncept? Neděle, 28.Září 2014, 08:44:35

Pane Poláčku, to přece není pravda, že by Bakunin nepředložil koncept. Naopak - byl de facto zakladatelem anarchokolektivismu a poměrně konkrétně popsal svou vizi - společnost řízenou federativními dělnickými svazky. Myslím, že když se dnes bavíme o samosprávě pracujících, je nabíledni, kde leží její inspirace.

Stirnerovský individualismus, ten už koncem 19. století také nebyl moc v módě (pokud nepočítám doznívající hnutí ruských nihilistů či vliv anarchismu v nových literárních proudech).

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

koncepce ? spíš všehochuť Neděle, 28.Září 2014, 15:49:28

Bakuninovi nelze upřít touhu po svobodě a odpor k autoritářství, měl pravdu když varoval před rizikem panství profesionálních revolucionářů, ovšem jako nečlen jeho fanklubu vidím kriticky ten jeho mišmaš tradic ruského národnictví a živelné vzpoury proti politické moci jak brány do ráje "spontánního kolektivismu"

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Bakuninův koncept Neděle, 28.Září 2014, 18:18:7

Dobře, musím trochu korigovat: Bakunin nezanechal žádný opravdu p o u ž i t e l n ý koncept nějaké nekapitalistické společnosti.

Nutno přiznat: ty jeho téze o "svobodném socialismu", o samosprávně-anarchistických kolektivech zbavených jakékoli vertikální podřízenosti vůči nějaké politické či jiné moci shora - to všechno působí nemálo přesvědčivě, především po historických zkušenostech s "organizovaným" socialismem marxisticko-bolševického typu.

Jde o to: Bakunin si v podstatě neláme hlavu s otázkou, jak by to všechno vlastně mělo vůbec v realitě fungovat. Bakunin výslovně odmítá vytvořit nějakou velkou teorii postkapitalistické společnosti - s tím, že taková teorie prý stejně nikdy nedosáhne vlastní praxi, praktický život.

To je sice do jisté míry pravda; ale tím že Bakunin neřeší zásadní otázky a problémy teorie, nemůže je pak vyřešit ani v praxi.

Už Marxovi je možno - a nutno - vytýkat, že jeho teoretické úvahy o tom, jak by měl fungovat socialismus respektive komunismus, jsou příliš obecné, a především příliš "optimistické", nežli aby mohly postihnout krajně složitou a rozporuplnou realitu člověka a společnosti; Bakunin se pak o takovéto odpovědi a řešení ani vůbec nepokouší, a jenom prostě doufá, že ty dělnické respektive výrobní kolektivy "zdola", bez jakékoli hierarchické organizace, už prostě budou nějak fungovat.

To je v posledku opravdu jenom čirá víra, ale ne žádný nosný historický koncept, na jehož základě by bylo možno vytvořit nějakou novou, postkapitalistickou společnost.

Petrasek Milan - penzista

Vertikální síly není možné možné odstranit, Neděle, 28.Září 2014, 22:11:30

zůstává pouze možnost jejich napětí "optimalizovat".
Jenže s tou optimalizací to byla a je konstantní svízel
Jsme vertical challenge people, včetně všech družstevníků a klausiánů/neoliberálů ....bych přitakal panu Poláčkovi.
K řešení otázek "optimalizace" soupeření o ekonomickou moc se nabízí možnost využití moderní demokracie k limitaci procesů sebearistokratizace mocných.
Pokud to současná autoaristokracie připustí........bych dodal.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

struktura postkapitalistické moci Pondělí, 29.Září 2014, 11:21:50

to souhlas - v boji s byrokratismem a autoritářstvím se často vylévá z vaničky dítě. Problém nejen anarchismu ale i samosprávných teorií.
Vertikální řízení neznamená hned nadvládí "třídy řídícího aparátu" a nelze ho zcela nahradit spontaneitou nezprostředkovaných a různěš racionálních rozhodnutí.
Jak efektivně poutat panství vertikální hierarchie, jak dosáhnout funkční zpětné vazby je ten úkol, kde má své místo relativně složitá politická i ekonomická demokracie.
Jak by měla bez naivity vypadat ekonomická a politická moc. Hned jedno zadání pro konkrétní a méně abstraktní hledání společně akceptovatelných řešení ...

Filip Šimeček - Brno

spontaneita Úterý, 30.Září 2014, 10:41:1

Souhlasím s panem Poláčkem, že Bakuninovo dílo hovoří poměrně abstraktně. Důležité však je, že ukázalo určitou cestu, která nebyla slepou vývojovou linií socialismu. Ba naopak, následovníci Kropotkin či Machno již přišli s konkrétním konceptem svobodné společnosti, který také dokázali převést do praxe a který ukázal svou životaschopnost.

A tyto myšlenky jsou stále aktuální, stačí se podívat např. na experimenty v současném Kurdistánu.

Pane Dolejši - máte pravdu, že vertikalita jako taková není v každém případě nežádoucí, důležité však je, aby vždy existovala kontrola zdola, možnost odvolatelnosti, zpětná vazba atd. A aby byla vertikální moc tolerována pouze v nezbytných případech - tam, kde je to v dané chvíli efektivní.

Oto Novotný - politický analytik

Úterý, 30.Září 2014, 10:42:3

Internacionály byly pluralistické a jednotlivé národní strany a uskupení se více než abstraktní teorií řídily vlastními zkušenostmi v závislosti na specifických politicko-kulturních a historických kontextech. Marx tyto rozdíly přehlížel a měl ambici obdařit dělnické emancipační hnutí nějakou všezahrnující teorií a strategií (různé taktiky uznával). Ta ambice byla v dobovém kontextu, kdy vznikala (Komunistický manifest) pochopitelná, ale již tehdy hodna kritiky (a také kritizována oprávněně byla).To bylo ono Prokrustovo lože, jež od té doby, ať už jde o apologety či např. anarchistické kritiky Marxe "neustále štěpí socialistické hnutí na vlastníky pravdy a odpadlíky od ní". To je příčina, proč jsou mnozí lidé na levici k sobě často tak nesnášenliví, sektářští a doktrinářští, proč jejich diskuse připomínají středověké scholastiky a proč je dnes takřka nemožné levici integrovat "internacionálně". Bez uznání vnitřního konceptuálního pluralismu levicového hnutí se však žádná levicová internacionála nevytvoří.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Optimalizace vertikální hierarchie Úterý, 30.Září 2014, 13:37:3

Pane Petrasku, právě tímto problémem "optimalizace" vztahu mezi vládnoucí elitou a mezi "dolním lidem" se velice dopodrobna zabýval Aristoteles, ve svých politických spisech.

V podstatě centrálním politickým (a sociálním) konfliktem byl podle něj vztah mezi bohatými (oligarchie) a mezi chudými.

Přičemž ovšem pozor!! - Ta oligarchie, to (přinejmenším v době antiky) naprosto nebyla jenom nadvláda bohatých nad chudými, ale zároveň vláda vzdělaných elit, oproti víceméně politicky nekompetentní široké mase chudých vrstev.

Z toho pak také vyplývá, že pro Aristotela politická demokracie v žádném případě nebyla nějakým absolutně privilegovaným způsobem vládnutí.
V tomto jeho modelu totiž proti sobě nestojí (jak se jinak v naší době tradičně chápe) jenom moc proti l i d u - nýbrž stojí tu prostě ta vrstva bohatých proti chudým. Přičemž - a to je krajně důležité - ti chudí nejsou jenom proto lepší, nejsou jenom proto lepšími správci státu, že jsou chudí.

Nakonec jde o b ě m a stranám o to samé - totiž jenom o peníze. Ti bohatí si - samozřejmě - chtějí udržet svůj nabytý majetek; zatímco ti chudí se právě toho majetku těch bohatých chtějí zmocnit, ve svůj vlastní prospěch. Ale ani jedna jediná z těchto obou stran nemá za cíl svého usilování žádné opravdu vyšší etické, mravní a humánní hodnoty.

Ale v každém případě, jak řečeno ten konflikt mezi bohatými-chudými, čili v politické rovině mezi oligarchií-demokracií, to je pro Aristotela v reálné praxi ten centrální konflikt, a Aristoteles stále znovu a znovu hledá cesty, modely, instituty, jak tento zásadní konflikt pokud vůbec jen možno v y v á ž i t, zharmonizovat, tedy "optimalizovat".

Ale při tom všem nelze nikdy zapomenout právě na to, že tohle všechno jsou svým způsobem jenom n o u z o v á řešení; to jest, to všechno jsou problémy v podstatě jenom nedokonalého státního zřízení.

V opravdu dobrém státě takovéto konflikty mizí respektive jsou zatlačeny do pozadí tím, že všichni jeho občané jsou spojeni vyššími etickými a humánními cíli a motivacemi.

Pro nás tedy vyvstává zásadní otázka: je tento konflikt mezi státní mocí a mezi "dolním lidem" opravdu nezrušitelný a věčný? - Pak opravdu nezbývá nic jiného, nežli se snažit tento konflikt pokud možno zmírnit, "optimalizovat".

Anebo je skutečně možné, tento vnitřní protiklad, který roztrhává celou společnost na dva navzájem konkurující tábory, nějakým pozitivním způsobem překonat?

Marx se právě o tohle pokusil, svým projektem "beztřídní společnosti" - tedy takové společnosti, kdy v důsledku společného vlastnictví výrobních prostředků nebudou už ani ti bohatí, ani ti chudí - a tedy nebude ani konflikt mezi nimi.

Jak známo, tento projekt nevyšel - po převzetí výrobních prostředků do vlastnictví státu se velice rychle vytvořily nové vertikální, mocenské hierarchie. Nebylo divu: ty výrobní prostředky prostě p o t ř e b u j í nějakého vlastníka; tím byl jak řečeno stát, a stát ovládal - nikoli snad lid, ale jedna určitá partaj, která tak automaticky obdržela dominantní postavení jak v politice, tak i v ekonomice. Z toho "předvoje lidu" se tedy okamžitě vytvořila nová oligarchie.

Družstevní hnutí "zdola"? - To nevyhnutelně naráží na ten samý problém: časem se opět vytvoří vertikální hierarchie, napřed jenom "přirozeně" manažerské, které ale čím dál tím více nabývají klasicky mocenského charakteru.

Ještě jednou Aristoteles: podle jeho přesvědčení celý svět člověka ovládají dvě základní motivace: touha po majetku, a touha po "slávě" - čili po privilegovaném mocenském postavení.

Každý pokus o vytvoření nějaké homogenní, harmonické společnosti nevyhnutelně narazí na tyto dvě základní motivace lidské bytosti - a bude se s nimi muset nějak vypořádat.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Kropotkin Úterý, 30.Září 2014, 13:51:26

Pane Šimečku, musím přiznat že nejsem hlouběji seznámen s dílem Kropotkina ani Machna. V čem by bylo možno spatřovat jejich přetrvávající význam pro teorii a praxi případné nekapitalistické společnosti?

Filip Šimeček - Brno

Kropotkin Úterý, 30.Září 2014, 20:02:0

Oba popisovali základní organizační principy samosprávné společnosti, doporučuji třeba Machnovu Organizační platformu libertinských komunistů (ač ne se vším, co obsahuje, souhlasím). Ale ze současné teorie bude možná vhodnější dílo Participatory Economy (Michael Albert, Robert Hahnel).

Konkrétní přetrvávající význam? Jejich myšlenky v praxi ukázaly, že jsou životaschopné. Projekty inspirované anarchismem ve většině případů ztroskotaly nikoli pro jejich utopičnost, ale kvůli násilnému zásahu zvenčí (nástup fašismu ve Španělsku, stalinismus v SSSR).

Ekonomika obvykle spočívala v kolektivizaci výrobních prostředků, ale zároveň toleranci těch, kteří se rozhodli zvolit jinou cestu. Vedení podniků byla nahrazena dělnickými radami, lokální vlády sousedskými shromážděními apod.

Chápu, že z toho přímo čiší revoluční spontaneita, která mívá krátkdobý charakter, ale věřte, že podobné struktury existovaly a existují na různých místech světa po desítky let. Nyní je otázka, jak je rozšířit a zvýšit jejich legitimitu.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Horizontální a vertikální struktury řízení ekonomiky Středa, 1.Října 2014, 17:28:21

"podobné struktury existovaly a existují na různých místech světa po desítky let" - no ano, na různých místech tohoto světa existují velmi mnohé "struktury", je to stejně jako v přírodě, biodiverzita se tomu říká, zkrátka příroda (a stejně tak lidská společnost) neustále zkoušejí nové a nové formy, naprostá většina z nich zase zanikne jako naprosto neživotaschopné, některé se udrží po určitý čas nebo třeba i natrvalo v určitých omezených refugiích, ale jenom velmi málo z nich se dokáže prosadit a uplatnit jako formy klíčové, dominantní.

Ty družstevní formy - bezpochyby nějakým způsobem existovat mohou, ale jeví se opravdu krajně nepravděpodobným, že by mohly mít opravdový potenciál překonat a zatlačit do pozadí celý ten dominantní monolit kapitalismu.

Zásadní problém je ten - jak se nakonec ukazuje na příkladu toho neustále vynášeného Mondragónu - i tady se na půdě původně horizontálních vztahů časem vytvoří a prosadí struktury vertikální, čili hierarchické, a tedy mocenské.

A není to v žádném případě jenom nějaké "selhání jednotlivců", je to v podstatě zcela logický proces, který má dvě základní, zcela objektivní příčiny.

Už jsem je zmínil, takže je to jednou:

Je to na jedné straně ta neuhasitelná touha lidské bytosti po moci, po dominanci, jak o ní hovořil Aristoteles; nejen ve výrobě, ale i ve všech kolektivech se jako vůdčí osobnosti časem prosadí určití dominantní jednotlivci.

A za druhé a hlavně: výroba, produkce sama si vyžaduje h i e r a r c h i c k é formy řízení, prostě protože jsou nakonec daleko efektivnější, nežli formy horizontální, kolektivistické.

Ty kolektivistické formy řízení mohou ještě relativně bez potíží fungovat v malovýrobě, především v zemědělství: že je třeba pokosit louku a podojit kozu, jsou celkem zcela jednoznačné pracovní úkony, k jejichž organizaci není zapotřebí jakéhokoliv vyššího stupně organizace.

Ale v jakékoli produkci vyššího, tedy komplexního řádu, tam by to ryze kolektivistické rozhodování pak muselo znamenat, že veškeré to zcela specifické vědění a tu zcela výlučnou kompetenci kterou má malá skupinka podnikových manažerů, by si musel osvojit každý z členů družstevního kolektivu - a to sice ještě n a v í c vedle své vlastní pracovní činnosti! To je naprosto nesmyslný předpoklad.

Naprosto zásadní chybou celého marxistického modelu revoluce je ta centrální téze marxismu, že produkce má prý "společenský charakter". Ve smyslu právě toho "horizontálního" kolektivismu, bez vůdčích hierarchií. Pravdou je naprostý opak, sama materiální produkce si žádá a vynucuje hierarchické formy řízení.

A v podstatě to jediné, co je s tím vůbec možno dělat (to jest, o co je vůbec možno se pokoušet), je tyto struktury ekonomického řízení modifikovat tak, aby to celé zůstalo pokud jen možno jenom u těch ryze r o z h o d o v a c í c h hierarchií - aniž by to přerostlo v hierarchie mocenské (případně pak přímo utlačovatelské).

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Ano Středa, 1.Října 2014, 18:10:16

Na jedné straně je tady ta neuhasitelná touha lidské bytosti po moci, po dominanci, jak o ní hovořil Aristoteles.
A na druhé straně?
Na druhé straně je tady ta neuhasitelná touha lidské bytosti po rovnosti, po odstranění sociálních rozdílů mezi lidmi.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Středa, 1.Října 2014, 18:10:47

O té Aristoteles nehovoří?

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

touhy lidí a potřeby hnutí Středa, 1.Října 2014, 18:21:2

v každém případě platí že pokud máme něco prosadit tak dříve než se z nějakých sektářských pohnutek sežereme navzájem tak musíme otevřít mysl různým přístupům a najít společný azimut.

Filip Šimeček - Brno

Aristoteles Středa, 1.Října 2014, 19:05:47

Pokud bych se odvolával na Aristotela, nemohl bych být levicově orientovaný. Tady se asi neshodneme v elementárním filozofickém přístupu.

Nemohu ani souhlasit s tím, že hierarchie je efektivnější, než kolektivismus. Když v Argentině vznikly po roce 2001 továrny pod dělnickou kontrolou, jejich výroba se zvýšila o několik desítek procent.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

trochu ironie Středa, 1.Října 2014, 22:34:25

když už aplikuji tento anachronický příměr - ve volbě mezi Aristotelem a Platonem je vlevo který z nich ?

Aleš Morbicer - invalidní důchodce a audiofil, Ostrava

Čtvrtek, 2.Října 2014, 13:52:3

Kde se dozvědět něco víc o mutualismu - pokud možno v češtině, slovenštině nebo polštině?

Filip Šimeček - Brno

Aristoteles Pátek, 3.Října 2014, 08:25:37

Tak schválně, pane Dojelši, který je vlevo podle Vašeho názoru? Já chápu více nalevo Platona, protože jako první z myslitelů vůbec položil teoretické základy kolektivní obce a zpochybnil soukromé vlastnictví, zatímco Aristoteles stál v opozici a stejně jako současní političtí dinosauři se neustále oháněl zlatou střední cestou (aneb ospravedlnění statutu quo).

Tím samozřejmě nezpochybňuji, že Platonova idea vlády filozofů (pane Poláčku!) by byla v praxi v podstatě totalitní.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

Platon levice ? Těžko Pátek, 3.Října 2014, 10:52:30

No, kdybych se odvolával na klasiky, tak už Marx vyzdvihuje oproti Platonovi spíš jeho žáka Aristotela pro jeho kritiku platonského idealismu. Mně je blízký zejm. jako otec logiky, ale i pro jeho realismus a pro počátky ekonomického myšlení.
Jinak oba samozřejmě byli produktem otrokářských časů, Platon svými aristokratickým mysticismem je myslím dnešnímu pojetí poltické levice dál (i ta jeho obec je založena na kastách(, ale je to obecně opravdu anachronické srovnání. Takže tu jejich "levicovost" neberte vážně

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Antický levičák Pátek, 3.Října 2014, 12:41:17

Před sto lety byl našimi předchůdci za jediného autentického levičáka antického světa považován Spartakus.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Aristoteles a třídní konflikt Pátek, 3.Října 2014, 12:49:48

Kdyby tak ti staří antičtí myslitelé tušili, že je tu jednou nějaká skupinka českých levičáků bude kádrovat ohledně jejich stranické příslušnosti! :-D

Takže, popořadě: paní Hájková, to je skutečně naprosto trefná poznámka.

Ovšem: jestliže si je Aristoteles na straně jedné vědom oné "neuhasitelné lidské touhy po moci", tak stejně tak samozřejmě nemohl přehlédnout i tu touhu po rovnosti.

Vždyť právě tento konflikt profiluje prakticky veškeré jeho úvahy o státě, aby se pokud možno optimálně vyrovnaly tyto dvě základní touhy či motivace či potřeby, na straně jedné ona v principu přirozená hierarchizace, ale na straně druhé požadavek "těch dole" všeobecné rovnosti. Právě proto Aristoteles znovu a znovu promýšlí všechny možné modely a institucionální zajištění, aby stát mohl být řízen odbornými elitami (které mají pak i adekvátně lepší materiální zajištění), ale aby na straně druhé lid neměl pocit, že je ovládán a vykořisťován nespravedlivě.

"Vyvážená střední cesta" mezi extrémy jakéhokoli druhu - to je skutečně centrální filozofické krédo Aristotela. A při pohledu na svět lidí je sotva možné mu alespoň v zásadě nedat za pravdu - vždycky když se prosadí jenom jeden extrém, jenom jeden z oněch obou principů, nikdy to nedopadne dobře. Vláda elit odtržená od lidu má vždycky tendenci k přechodu v tyranii; ale na straně druhé, jak dokládá jak Aristoteles tak i Platón, totální "vláda" lidu nakonec vede - také k tyranii! (Což nakonec potvrzuje i historická zkušenost s pokusem o zavedení komunismu; je známo k čemu vedla ona údajná "vláda lidu".)

Ovšem, je nutno si uvědomit ještě jednu věc (která je obecně velice málo zohledňována): všechny tyto Aristotelovy úvahy o "střední cestě" mezi vládou (bohatých) elit (oligarchií) a mezi totální vládou lidu (demokracií) se vztahují jenom na "obyčejný" stát - čili stát sice naprosto nejrozšířenější, ale v podstatě nedokonalý, ne-li přímo špatný, kde se opravdu jedná jenom o to, zamezit sociálním a politickým konfliktům. Není tu dána žádná pozitivní akce, žádná opravdu pozitivní idea.

Opravdu dobrý respektive ideální stát, ten má u Aristotela zásadně jiný základ, totiž - dejme tomu - eticko-kulturní. Je jen obtížné se dohadovat, jak konkrétně by tento "ideální stát" měl vypadat (centrální Aristotelovo politické dílo je nedokončené) - tedy jestli i v tomto státě by zůstal zachován onen "třídní konflikt", anebo ne.
V každém případě ale Aristoteles pro jakýkoliv dobře fungující stát striktně vyžaduje, aby bohatí nebyli p ř e s p ř í l i š bohatí (a stejně tak, aby chudí nebyli příliš chudí). I tady platí jeho maxima, že je nutno předcházet jakýmkoli extrémům - a to i právě v majetkově-sociální oblasti.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Aristoteles, Platón, Marx Pátek, 3.Října 2014, 13:20:13

Takže, teď blížeji k té "levicovosti" antických myslitelů.

Platón: vycházeje z idejí svého učitele Sokrata, jako první vyslovil ideu společného vlastnictví, jakožto základny a předpokladu pro naprostou sociální homogenitu a harmonii. V tomto ohledu je skutečně možno říci, že Platón byl "prvním komunistou". Ostatně, právě pro tento požadavek společného vlastnictví to od svého vlastního žáka Aristotela pořádně schytal; Aristoteles nenechal na tomto projektu společného vlastnictví jednu nit suchou.

Na straně druhé je nutno vidět (což se také velmi často přehlíží) - Platón toto absolutní společné vlastnictví vyžadoval jenom pro jednu specifickou skupinu společnosti - totiž pro tzv. "strážce státu". Což bylo daleko více nežli jenom vojáci respektive vůbec bezpečnostní složky, ve filozofickém smyslu to byli ti, kdo měli garantovat, že celý stát jako takový nesejde ze správné cesty - totiž z cesty k "ideálnímu státu".
Nejedná se tedy - z celospolečenského hlediska - o všeobecný komunismus; ale jedná se o to, aby každý (tj. každá sociální respektive profesní skupina) dělala to, co jí náleží - a aby tedy právě v této své vlastní specifické profesi mohla plně uplatnit všechny své schopnosti a dovednosti. Jestliže je tedy Platónovi mnohdy vytýkáno "elitářství", pak nikdy nelze zapomenout na to, že u Platóna touto "elitou" měl či mohl být v podstatě k a ž d ý - jenom právě ve svém vlastním oboru. (Kdo chce, mohl by v tomto Platónově postulátu spatřovat raný předobraz známé Marxovy téze o tom, že v komunismu má každý mít možnost "plně rozvíjet své bytostné tvůrčí schopnosti".)

Aristoteles: jak řečeno, ostrý kritik Platónovy téze o společném vlastnictví. Ovšem - důvod je prostě v tom, že zatímco Platón byl opravdu idealista, vizionář, Aristoteles je striktní realista. A on prostě nevěří, že takové totální společenské vlastnictví by mohlo v reálné praxi doopravdy fungovat. A on uvádí opravdu velice přesvědčivé argumenty pro svou skepsi.

- Mimochodem, pane Šimečku - k tomu Vašemu příkladu těch "továren v Argentině" pod kolektivní samosprávou bych sám byl opravdu krajně skeptický. Už jsem to kdesi uvedl: v takovýchto případech by bylo vždycky především zcela exaktně analyzovat, z jakého základu a za jakých podmínek se toto až zázračné stoupání produktivity děje. Nebylo tomu snad tak, že ty továrny byly na pokraji krachu, protože neměly odbyt? Takže v tom okamžiku jejich převzetí dělnickými kolektivy byla jejich produkce asi už víceméně na nule. Za takovýchto okolností opravdu není příliš těžké produkci navýšit o celé desítky procent. Tím spíš, že tento akt měl asi nemalé echo, takže proletářské vrstvy (a tedy rozhodující masa kupujících) si ze solidarity kupovala přednostně jejich produkty.
Vždycky je nutné srovnávat stejné se stejným; a dodneška se ten kolektivistický model vlastnictví a řízení opravdu nijakým způsobem ve světové ekonomice neprosadil.

Takže, zpátky k Aristotelovi: nazývat ho "levičákem" by bylo opravdu velice nepřípadné; ale stejně tak ho v žádném případě nelze oštemplovat jako nějaké "pravičáka", jenom proto že odmítl Platónovu ideu společného vlastnictví.

Aristoteles byl - to je nutno mu přiznat - velice zásadním kritikem nadměrného bohatství, a vůbec způsobu života zaměřeného jenom na neustálou honbu za bohatstvím a konzumem. Je opravdu fascinující znovu a znovu zjišťovat, kolik myšlenek, které jsou obecně připisovány kritiku kapitalismu Marxovi, ve skutečnosti už o dvě a půl tisíciletí dříve vyslovil Aristoteles. Jsou v podstatě celé pasáže, které Marx prakticky opsal od Aristotela.

V podstatě by se dalo říci, že Marxův recept na komunistickou revoluci je takovýto: Vezmi Aristotelovu kritiku panující třídy oligarchie, ignoruj přitom Aristotelovu skepsi vůči totální vládě lidu, přidej k tomu Platónovu ideu společného vlastnictví, ignoruj přitom že Platón ji v žádném případě nezamýšlel pro celou společnost, k tomu všemu přidej novodobé ekonomické analýzy - a máš hotovu ideu komunistické revoluce!

Takže: "levičák" nebyli ani Platón ani Aristoteles, ale jejich myšlenky vytvořily základ pro ideu komunistické revoluce. Nakonec, cílem jich obou byl "ideální stát" - a myšlenka komunistické společnosti není v podstatě také nic jiného.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Levicový Spartakus? Pátek, 3.Října 2014, 13:26:30

Ano, tuto pověst Spartakus bezpochyby měl; ale, jak můžeme vědět, že tato pověst odpovídá realitě?

Jenom ten samotný fakt, že Spartakus zosnoval a vedl povstání gladiátorů, ještě sama o sobě zdaleka neznamená, že jeho cílem byla opravdu spravedlivá společnost pro všechny. Jako každá revolta, i tato byla povstáním těch, kteří s a m i právě jsou utlačovaní; ale znamená to bez dalšího, že chtěli opravdu spravedlnost pro všechny?

Představme si, že by ti spartakovci nakonec vyhráli, a zavedli by svůj vlastní stát, podle vlastních představ. Možná, že by na začátku - v momentu revoluční euforie - opravdu zrušili otroctví; jenže, jak by se zachovali, kdyby následně zjistili, že na ně - jakožto na novou vládnoucí elitu - teď nikdo nebude pracovat?! Když už nejsou otroci, kteří byli ve starém Římě samozřejmě základní pracovní silou? Nezavedli by - třeba jenom nějak "nenápadně", oklikou, fakticky zase stav otroctví? O tom všem je možno jenom se dohadovat.

Otakar Bureš - student

k mutualismu Sobota, 4.Října 2014, 20:51:6

nic vhodného mě nenapadá, cosi je tady: https://wiki.csaf.cz/teorie:proudhon_a_anarchismus?s[]=mutualismus#mutualismus

ale jak proudhona, tak marxe či bakunina je třeba brát dobově, byť inspirativně, a raději se poohlížet po dnešních debatách, hodnotách a spojenectvích...

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Pane Poláčku, Sobota, 4.Října 2014, 21:12:3

je skutečně málo pravděpodobné, že by Spartakovým cílem byl socialismus. Ale podle Marxe by ve starověku socialismus ani nemohl vzniknout, protože k němu prostě scházela materiální základna.
Spartakus byl ovšem levicí nesmírně oceňován. A nejen proletářskou tělovýchovou, která na něm vyloženě stavěla.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Materiální podmínky socialismu Neděle, 5.Října 2014, 11:30:25

Spíš než ve Spartakových dobách (kdy se zjevně jednalo skutečně o pouhou revoltu) je pro tu otázku chybějící "materiální základny" pro socialismus zajímavé naše vlastní husitské hnutí. Neboť to si ten program "socialismu", čili společného a kolektivního vlastnictví a hospodaření, výslovně vytklo jako svůj cíl.

Jenže, jak stálo ve všech učebnicích dějepisu za minulého režimu, základní problém byl prý v tom, že se jednalo pouze o komunismus "spotřební", nikoli komunismus "výrobní". To jest, každý nový příchozí do husitského města Tábor sice vhodil veškeré své peníze a cennosti do oněch pověstných kádí - pokladnic společného majetku; ale například kovář zůstal nadále kovářem, a mohl své řemeslo provozovat nadále na svůj vlastní účet.

Je pak jen přirozené, že netrvalo dlouho, a opět se vytvořily majetkové rozdíly, s nimi rozdíly sociální, a nakonec byl i konec celého toho "husitského komunismu".

Přičemž ovšem, na to nelze nikdy zapomenout: tento experiment se společným vlastnictvím neztroskotal proto, že by nějaká úzká skupina ve svém vlastním egoistickém zájmu tuto revoluci zradila, a násilím ji potlačila. Naopak, byla to naprostá většina táborského lidu samotného, která časem té husitské "permanentní revoluce" měla už po krk, a své fundamentalistické kněze sama vydala nepřátelům.

Což byl počin dozajista z mravního hlediska ohavný; ale je to zjevným dokladem toho, do jaké míry se toto husitské rovnostářství vzdálilo od reálného života dokonce i vlastní táboritské komunity.

Na tomto pozadí je pak nutno si položit otázku: a kdy tedy vlastně bude k mání ta pravá "materiální základna pro socialismus"?

Anebo naopak: kdyby tenkrát ti táborité byli opravdu důslední, a namísto onoho pouze spotřebního komunismu zavedli komunismus výrobní - dopadla by celá ta historie nějak jinak? O tom lze mít opravdu závažné pochybnosti.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Zavést výrobní komunismus? To nelze. Neděle, 5.Října 2014, 12:18:17

V té době panoval v našich končinách ještě feudalismus, který se začal teprve velmi mírně rozkládat.
Změna výrobního způsobu probíhala vždycky živelně. Marx by řekl, že prostě nemohli přeskakovat vývoj, že bez etapy kapitalismu by se nemohlo k socialismu vůbec dojít. Možná by to vysvětlil šířeji (např. že výrobní způsob nelze zavést libovolně, že musí odpovídat úrovni výrobních sil atd. atd.)
Musíme patrně všechny pokusy o socialismus pokládat za předčasné (včetně toho posledního), a to tak dlouho, než přijde pokus zdařilý.
A ke všemu je vidět, že definitivní zdařilost či nezdařilost se pozná až po desítkách let.




V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Neděle, 5.Října 2014, 18:24:56

Jak jsem se ovšem nedávno někde dočetla, tak ani boží vůle se prý nikdy nepozná dopředu, pane Poláčku. Vždycky teprve zpětně.
:-)

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Ideje komunismu a doba Pondělí, 6.Října 2014, 13:26:41

Na podobné téma pronesl svého času Hegel svůj proslulý výrok, že "sova Minervy počíná až s počínajícím soumrakem svůj let".

Chtěl tím poukázat na to, že filozofie až teprve začíná podávat obraz a vysvětlení nějaké epochy, když už je tato epocha ke konce se svými silami, chýlí se ke svému konci. Filozofie tedy přichází vždycky až ex post, a její ambice nemohou sahat dále, nežli právě k vysvětlení už minulého.

Na to namítl v osobním rozhovoru s Hegelem K. L. Michelet, že filozofie není pouze "letem sovy, nýbrž zároveň i úderem křídla kohouta, který oznamuje příchod nového rána, omlazené podoby světa".

A Marx kontruje přímo ve své proslulé "Tézi k Feuerbachovi": "Doposud filozofové svět jenom vykládali; jde ale o to, ho změnit."

Ale k věci: jestli ta husitská idea "spotřebního komunismu" přišla předčasně? - Spíš by se dalo říci, že tyto ideje či vize pospolitosti provázejí lidstvo po celou dobu jeho existence; jakožto doplněk a protiváha k - přirozenému - individualismu lidské osobnosti a jejího konání.

Pokud ale byly provedeny pokusy o "totální" kolektivismus nebo komunismus, tak tyto pokusy nakonec nikdy neměly trvalý úspěch (snad s výjimkou církevních klášterů).

Znamená to tedy: přišly všechny tyto pokusy "předčasně", kdy ještě nebyly k mání "objektivní podmínky" - anebo je samotná tato idea ve své absolutní podobě v rozporu s realitou lidského žití?

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Úterý, 7.Října 2014, 07:25:23

Nikdo přece nechce, aby lidé byli totálně kolektivističtí; aby vůbec nemysleli na sebe. Vždyť už jsme si jednou říkali, že nejvíc kolektivistická je ta nejužší a nejbohatší elita. Ti nejvíce drží spolu.
Porážky revolucí nedokládají selhání nějakých přehnaných představ o kolektivismu. Svědčí jenom o tom, že nic nevydrží věčně, že zkrátka revoluce přicházejí a odcházejí. Lidé se aktivují a opět upadají do pasivity. Tak to prostě chodí.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Problém rovnostářství Úterý, 7.Října 2014, 13:13:32

Totiž, paní Hájková, on ten komunismus má vždycky nutně "totální" charakter - a to ať už se jedná o ten "komunismus" husitský nebo ten Marxův. Vždycky se jedná o to, že lidé se mají vzdát svého ryze individuálního snažení po vlastním, ryze osobním prospěchu, a že mají jednat napříště jako v podstatě ryze kolektivní bytost.

To je dáno už těmi husitskými káděmi - tam to ještě v časech revoluční euforie fungovalo, ale právě jenom jako j e d n o r á z o v ý akt, kdy příchozí do nich vhazovali veškerý svůj movitý majetek. (Vzhledem k tomu že husitské hnutí bylo především záležitostí chudších vrstev, tak toho stejně asi tak příliš moc nebylo.)

Jenže, právě že už nefungoval ten druhý krok (který teprve by mohl komunistický způsob života etablovat natrvalo) - totiž ten "výrobní" komunismus. Zkrátka, nakonec se prosadilo zase to, že každý si hospodařil do své vlastní kapsy. A ta skupina kněží, která chtěla stále setrvávat na původních rovnostářských ideálech, byla čím dál tím více pociťována jako cizorodý element, s totalitním nárokem.

Zkrátka, na co chci poukázat: jakákoli snaha o rovnostářství se vždycky dříve či později dostane do zásadního konfliktu s lidskou přirozeností. A může se tedy nakonec udržovat jenom prostřednictvím totalitního ovládání dané společnosti nebo komunity.

Otakar Bureš - student

nechme těch keců, odešel velký svobodný komunista,umělec milan k. Středa, 8.Října 2014, 03:49:42

http://a2larm.cz/2014/10/zemrel-milan-kozelka-nejspis-bude-zase-nuda/

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Středa, 8.Října 2014, 05:42:44

Víte, pane Poláčku, že někdy tak sama na sobě pozoruji totalitářské tendence?
A ještě ke všemu jsem totálně nudná.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.