Digitální bohéma v éře globálního kapitalismu

Rozpor mezi vzděláním a uplatnitelností na pracovním trhu dává vzniknout společenství okrajových vyvrhelů, umělců, příslušníků kontrakultury, svatých bláznů. Beatníci, postavy Hrabalových próz i dnešní digitální bohéma sdílí podobnou zkušenost.

V románu Dharmoví tuláci, který vydal na zakázku poté, co se proslavil a zbohatl díky svému nejznámějšímu románu Na cestě, píše Jack Kerouac o studentech, kteří zvonili u jeho newyorského bytu na Manhattanu a stáli u dveří v tričkách s nápisem „beat generation“. To bylo v roce 1958.

Příběh, který se různým způsobem opakuje s každou generací avantgardy či subverzivní sub- či kontrakultury, jež utrpěla úspěch, posvěcení a následkem toho masové rozšíření a symbolické znehodnocení. Příběh, který interpretuje Herbert Marcuse v Jednorozměrném člověku: subverze jsou absorbovány zábavním průmyslem a společností, a tím jsou zbavovány svého potenciálu. Na rozdíl od režimů, kde jsou avantgardní básníci natolik nebezpeční, že jsou stříleni.

Příběh Invalidních sourozenců Egona Bondyho, kde v každé generaci „rozhněvaní mladí muži“ ve věku 18 až 20 let vstupovali z módy do podzemí, aby ho pro nedostatek peněz a prestiže opustili a vrátili se do společnosti, kde lze také dělat to, proč tam vstoupili: fetovat, žít promiskuitně, chodit na párty a ještě k tomu dělat kariéru. Po invazi těchto dekadentních frikulínů, kteří povrchně přebírají módu, styl a jazyk podzemí, jeho tvrdé, autentické jádro v nové generaci vždy vytvoří něco nového a přemístí se do jiné hospody, čtvrti nebo města, aby bylo opět následováno frikulíny a tak pořád dokola, vždy v jiných podmínkách, místě a době. Podobně jako neandertálci, kteří při setkání s moderními lidmi imitovali jejich ozdoby a nástroje, ale nebyli s to chápat symbolický význam těchto ozdob a obřadů. Mezi nejvýznamnější světové frikulíny patří módní návrhář Ives Saint-Laurent, v současné globální popkultuře pak Madonna. V české vulgární vědě například Tomáš Sedláček. Vůči frikulínům je třeba se bránit sémiotickým terorismem.

Kontrakultura či underground totiž není primárně styl, jak napsal Ivan „Magor“ Jirous ve Zprávě o třetím českém hudebním obrození, ale životní postoj. Jaký?

Bohéma, avantgarda, kontrakultura: společenství okrajových vyvrhelů
Pierre Bourdieu ukazuje, jak strukturální rozpory kapitalismu vyvrhují ze společnosti marginalizované skupiny, které svým postavením v produkci, sociálním postavením nebo životním stylem nezapadají do žádné skupiny a třídy. Tyto skupiny, vyvržené ze struktur, často hierarchických, mají tendenci vytvářet vlastní společenství, s vlastními, na společnosti nezávislými strukturami, komunitním životním stylem, hodnotami a obřady – o tom píše zase Victor Turner. Mezi takové skupiny patří nebo patřili například Cikáni, Židé, kacíři, čarodějnice, malomocní, bezdomovci, nezaměstnaní, prostitutky, ale také HIV pozitivní, queer culture, bohémové, umělci, spisovatelé, básníci, intelektuálové, studenti, revolucionáři, squateři atd. Skupiny, které v dobách společenských krizí hrají roli obětních beránků. Skupiny, které z hlediska konzervatismu prostě podvracejí řád. Skupiny, které se z hlediska Marxe a klasického marxismu naopak zaprodávají reakčním rejdům.

Bohémové jsou od 19. století produktem rozporu ve vztahu mezi strukturou vzdělávacího systému, nadprodukujícího absolventy středních a vysokých škol, a strukturou trhu pracovních sil, kde nenacházejí uplatnění ve svém oboru a musí se živit jinými nebo vůči svému vzdělání podřadnými pracemi, anebo jsou od výdělečné práce zcela „osvobozeni“.

Ač ještě na konci 18. století lidé, jež bychom mohli označit jako bohémy, pocházeli z řad aristokracie, díky čemuž mohli získat vzdělání a kulturní kapitál, od 19. století se díky demokratizaci středního školství rekrutují z měšťanských, středních, ale i nižších a venkovských vrstev a ve 20. století a především v jeho druhé polovině jsou často spojeni vysokoškolským vzděláním. Svým vzděláním a kulturním kapitálem patří mezi vzdělanou vrstvu buržoazní třídy (Bildungsbügertum, vzdělanci), která se vyznačuje převahou kulturního bohatství nad bohatstvím ekonomickým u majetné vrstvy této třídy (Besitzbürgertum, měšťáci); svým nízkým sociálním postavením jsou tak spíše proletáři či lumpenproletáři, životní stylem a vkusem naopak aristokrati. Něco mají společného s každým a dohromady s nikým. Prostě nezapadají. Tuto společenskou anomii, danou méněcenným statutem, si kompenzují pocitem nadřazenosti svého vkusu, a proto ve společnosti hrají roli tastemakerů: jsou těmi, kdo určují vkus.

Marx v Teorii nadhodnoty vysvětluje, že produkce není pouze materiální, protože tak jako švec produkuje boty, filozof produkuje ideje a zločinec zločiny. Kapitalistický způsob produkce během 19. a 20. století ovládl také kulturní pole, kde umělec produkuje umělecké dílo s užitnou (tj. estetickou) a směnnou hodnotou. Hovoříme o kulturním, respektive zábavním průmyslu, kde jsou díla tvořena primárně za účelem zisku. Stejně jako v jiných odvětvích ani v oblasti kultury však neexistuje čistý kapitalismus a stále existují oblasti, kde panují vztahy z doby před kapitalistickým způsobem produkce. Touto relativně autonomní zónou kulturního odvětví je právě společenství bohémů, kteří umělecká díla tvoří předně pro jejich užitnou, estetickou hodnotu, a nikoli pro směnnou hodnotu na trhu.

Máme tedy co dělat s binárními opozicemi. Na jedné straně zábavní průmysl, komerční umění a komerční umělci: velkoprodukce pro zhodnocení na trhu, kapitalismus. Na druhé straně bohéma či kontrakultura a avantgardní umění: malovýroba řemeslnického typu pro bezprostřední spotřebu. Kulturní průmysl a kulturní řemeslo. S těmito zdánlivě protikladnými způsoby produkce je spojen i odlišný životní styl: komerční umělci se živí uměním, zatímco bohémové musejí nacházet zdroj obživy jinde, aby mohli tvořit nové umění. V případě, že pracovat nemusí, stávají se spolu s podobnými skupinami, například Cikány, průkopníky nebo „posledními Mohykány“ životního stylu od práce osvobozené komunistické společnosti.

Častokrát jsou však bohémové zaměstnáni v oblasti komerčního umění, v podnicích zábavního průmyslu, aby se potom ve volném čase mohli věnovat avantgardě. Tak jako je vývoj ekonomického pole kapitalismu poháněn jeho vnitřními rozpory, je i vývoj kulturního pole poháněn dialektickými rozpory bohémské avantgardy a zábavního průmyslu: kapitalismus svými strukturními rozpory produkuje vyvrhele, vytvářející nová, avantgardní díla a styly, které se po svém společenském posvěcení a zestárnutí stávají věcí „dobrého vkusu“ definovaného elitami a komerčního umění distribuovaného širším masám. Nová generace vyvrhelů je pak opět nucena přijít s něčím „novým“ a tak pořád dokola.

Jak píše Hrabal v Morytátech a legendách, konkrétně v legendě o Boudníkovi, takto byl Courbet odsouzen ve jménu Repina, Manet ve jménu Courbeta, Rodin ve jménu Maneta a tak dále až do dnešních dnů. Průkopníci sehrávají roli obětních beránků, odsuzovaných ve jménu klasiků, aby se sami stali klasiky, v jejichž jménu budou odsouzeni další, protože alespoň z hlediska klasické freudiánské psychoanalýzy je lidská kultura kolektivní neurózou, zapříčiněnou zákazy a pocitem viny z jejich překračování. Oběti jsou z pocitu viny uctívány v podobě zpředmětněných model a fetišů, které jsou v kapitalistické společnosti masově produkovány a stávají se obrazy odcizené skutečnosti.

Životní filozofie svatého blázna. Proč je perverze stále subverze?
Vidíme tedy známý rozpor mezi fetišismem, vnějším uctíváním model, a opravdovou, vnitřní vírou, mezi životem a uměním. Rozpor mezi teorií a praxí, schizofrenii kořenící v odcizeném životě lidské civilizace, rozdělené do tříd a genderů a založené na protikladné dělbě práce. Rozpor, který překonávají právě tito vyvrhelové, kteří neuctívají modly, ale žijí svým přesvědčením, a kteří jsou uctíváni jako modly poté, co jsou posvěceni. Například tričky s nápisy „beat generation“.

Ve 20. století bylo moderní umění maloměšťáckými režimy nacistického Německa a stalinského SSSR ve jménu kultu zdraví a síly odsouzeno jako zvrhlé umění duševně nemocných umělců. V druhé polovině tohoto století se jak v USA, tak v periferním sovětském bloku společenství bohémů, která vždy stála v opozici vůči společnosti, přesouvají do podzemí a vzniká kulturní underground či kontrakultura jako protipól zábavního průmyslu.

V USA 40. a 50. let, zejména v New Yorku, je to scéna tzv. hipsterů nebo také „bílých negrů“. Prostředí homosexuálů, narkomanů, imigrantů, bohémů, umělců a jazzových muzikantů, scházejících se v gayklubech a jazzových putykách čtvrtí jako Greenwich Village. Tato scéna, zkoumaná Ericem Hobsbawnem v Jazzové scéně a literárně ztvárněná v dílech beatniků Burroughse, Ginsberga, Kerouaca, Snydera, Ferlingetiho a dalších, se negativně vymezovala vůči protestantské etice středostavovské bílé Ameriky, a společensky a svým životním postojem stála spíše vlevo. Sám Ginsberg, jehož schizofrenní židovská matka byla členkou Komunistické strany USA, byl členem této strany v době studií ve 40. letech.

Kromě Berlína, který se stal díky své – byť válkou přerušené – tradici a čtyřem okupačním zónám dalším kulturním centrem, se dalším významným dějištěm moderní kultury sestoupivší do podzemí stává Praha, a aktéry nové avantgardní generace například Egon Bondy, Ivo Vodseďálek, Jana Krejcarová kolem edice Půlnoc nebo Mikuláš Medek, a v jistém smyslu také Bohumil Hrabal a Vladimír Boudník, kteří se všichni kacířsky vymezovali vůči stalinské kulturní politice socialistického realismu, prosazované v ČSR Zdeňkem Nejedlým.

Literární prototyp hipstera můžeme nalézt v dílech Jacka Kerouaca nebo Bohumila Hrabala ve skutečných postavách Neala Cassadyho, Boudníka, Bondyho nebo strýce Pepina: svatý blázen, milující život a svobodu. Beatnik.

Život a svobodu milující „blázen“ v očích většinové tzv. normální společnosti, toužící po bezpečí dobrovolného otroctví. Tedy další rys vyvrhelství. Při pokusu o interpretaci sociální role svatého blázna můžeme dospět k mnoha ideovým přístupům a uměleckým směrům, na které poválečná avantgarda navázala po přerušení válkou. Jde například o surrealismus, Dalího paranoicko-kritickou metodu a ideu zvrhlosti a duševní nemoci jako výsady a předpokladu duševního života, vycházející jak z freudiánské psychoanalýzy, tak filozofie markýze de Sade, prvního bohéma. Odtud se můžeme dostat ke Chvále bláznivosti Erasma Rotterdamského či y Saavedrovu Donu Quijotovi, a v případě Kerouacova ovlinění katolicismem k bláznům Kristovým z Epištoly Korinťanům svatého Pavla.

Bachtinovi blázni, jejichž svět je svět naruby, a kteří se ve středověké Evropě stávali králi lidových karnevalů, svátečně převracejících zavedené pořádky. Blázni, vytvářející v moderní společnosti podvratná společenství, jakými jsou revoluční umělecká nebo sociální hnutí, převracející v době revolucí celou společnost. Blázni a normální lidé – jejichž hranice je však tekutá, neboť většina z nás má v sobě obojí – jsou protiklady, jejichž konflikt hýbe společností. A skrze nebo vedle surrealismu také trockismus, anarchismus a neomarxismus, především koncept osobní integrity a nezávislosti Ericha Fromma, snaha být sám sebou v kapitalistické společnosti, která naopak vyžaduje konformismus. S touto myšlenkou, jež je jedním z hlavních rysů postoje beatniků a kontrakultury vůbec, se setkáme v románu Na cestě na příkladu Neala Cassadyho: být svůj, zkrátka říkat a dělat co si opravdu myslím, znamená konflikt se společností.

Hedonistický, na slast zaměřený životní styl undergroundu ovšem konvenoval s novou potřebou akumulace kapitálu vyspělých kapitalistických zemí, orientujících se na masovou spotřebu, a pro mladou generaci středních i nižších vrstev legitimizoval konzumerismus, který nahradil protestantskou askezi. Díky undergroundu vzniklo na Západě kulturní prostředí, které vedlo k revoluci roku 1968, jež nastolila diktaturu slasti. Tak se na konci šedesátých let na jádro hipsterů nabalila masa středostavovských hippies, aby nová generace kontrakultury přišla v sedmdesátých letech s proletářským punkem a v osmdesátých letech s postmoderním technem, tavícím ve squatech a na parties třídní rozdíly hipíků a punkerů.

Přestože erotická rozkoš a perverze přestaly být subverzí, a staly se mravním imperativem, perverze zůstává subverzí, protože perverze není jen sexuální a dokud bude existovat společnost založená na nadvládě a vykořisťování, vždy bude existovat jednání nebo skupiny vyvrhelů, považovaných společností za perverzní. Vždy bude existovat řád diskurzu, vytlačující témata, která se mu vzpírají, na okraj. V éře globálního kapitalismu je dominantním diskursem universální neoliberální ideologie, marginalizující či likvidující vše, co se nepodřizuje logice peněz, včetně lidské imaginace. A proto je „perverzní“ undergroundový postoj být sám sebou, udělej si sám (DIY) stále subverzivní. A tuhle svobodu frikulíni a konformní masy jednotně imitující módu nikdy nepochopí a proto neukradnou.

Digitální bohéma v éře globálního kapitalismu
Digitální bohémou počátku 21. století není ani neexistující Floridova „kreativní třída“, jak se mylně domnívá Maximilian Popp, ani Brooksem konstruovaný hybrid buržoazních bohémů vyšší střední vrstvy, ale deklasovaná, přesněji prekarizovaná skupina vzdělané městské nové střední vrstvy východního pobřeží Severní Ameriky a západní Evropy, jak ji analyzoval Mark Greif v NYT a v knize Hipster spolu s Tobiasem Moorstedtem, v níž vycházeli z bourdieuovského přístupu.

Historickou zvláštností této generace je život ve dvojí sociální realitě, analogové a digitální, z nichž jsou, alespoň pro ně, obě stejně reálné. Sociální realita je především každodenní zkušeností úpadku střední vrstvy v důsledku prohlubování sociálních nerovností s nástupem globalizace, privatizace veřejného sektoru, ale i digitalizace. Přes různý původ a tedy i různou úroveň zděděného kulturního a jiného kapitálu je spojuje humanitní nebo umělecké vysokoškolské vzdělání, podřadné práce nebo nezaměstnanost a ve své generaci tvoří ve velkoměstech, zejména univerzitních, většinu. Jediným zdrojem sebeúcty, který jim v kapitalismu zbývá, je jejich vkus, chutě, životní styl a vzdělání, díky kterému můžou to vše kriticky posuzovat a vymezovat se vůči zbytku společnosti, tzv. common people, zejména mladým lidem z vyšších tříd, studujícím ekonomii nebo práva. Hrají tedy sociální roli tastemakerů a můžeme proto hovořit o jejich symbolické hegemonii.

Dalším specifickým rysem tohoto prostředí je, že v souvislosti s digitalizací žijí v době konce duševního vlastnictví, ne-li vlastnictví vůbec, které považují za konstrukt a jako jiné generace se vymezují vůči zábavnímu průmyslu, stojí tedy na společenské a kulturní levici a setkáme se s nimi na alternativní a aktivistické scéně. V Německu, zejména v Berlíně, k nim vedle anarchistů a členů Die Linke patří i jádro pirátské strany, jejíž představitelkou je například Julia Schramm.

Přelomovou událostí pro všechny, a tedy i pro digitální bohému, byla světová krize z roku 2008, která z ní stvořila tvrdé jádro revolučních hnutí v USA, jižní Evropě a severní Africe. Ač jsou vybaveni kritickým myšlením a těžko říci, že by byli stoupence vyhraněné ideologie, politicky stojí také jednoznačně vlevo.

Média digitální bohémě občas nesprávně říkají hipsteři. Ale ti neexistují, protože to jsou jen lidé, kteří se je snaží napodobit, místo toho, aby byli sami sebou. Pro české prostředí, kam se tato móda také rozšířila spolu s club-mate, pak už na první pohled platí všechny negativa, která se tzv. „hipsterům“ připisují: jsou totálně konformní ve své nonkoformitě, všichni vypadají stejně, což je typické pro všechny české „subkultury“. Ale o českých hipstrech píše nejlépe krněnský server prigl.cz.

A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

Eva10

Eva Hájková - zapadákov

Sobota, 13.Dubna 2013, 16:30:4

Tento text je tak šílená slátanina, že mě nenapadá nic jiného, než taky napsat podobnou slátaninu. Vzpomněla jsem si přitom bůhvíproč na článek "Když děti poučují o minulosti rodiče" (výňatek z doslovu Radovana Baroše ke knize Borise Budena: "Konec komunismu. Od společnosti bez naděje k naději bez společnosti"), který byl uveřejněn v Britských listech a na který tu před časem upozorňoval pan Holubec.
Proč se dětí pořád musí obracet proti rodičům jako v dobách kulturní revoluce? V 60. letech liberální děti revoltovaly proti svým konzervativním rodičům. Myslely si, že tím změní svět. Nezměnily. V dnešní době konzervativní děti své kdysi liberální rodiče spíš poučují. Myslí si, že tím svět udrží stejný. Neudrží. Svět je neudržitelný právě proto, že nemá žádné vlastnosti. Jeho nejvlastnější vlastností je jeho neudržitelnost.
Ostatně soudím, že děti obracející se proti svým rodičům jsou něco podobného jako v Marxově teorii práce odcizená dělníkovi a proměněná ve zboží jdoucí na trh, na něž dělník nebude mít sebemenšího vlivu. Něco, co je našim dílem, se obrací proti nám. Není to vrchol všeho? Ten problém se týká hlavně matek, protože ty se zpravidla věnují dětem daleko více než otcové a investují do nich daleko více energie, o kterou samy přicházejí. Já už mám tyhle starosti za sebou, ale být dnes mladou ženou, odmítám do takového světa přivádět děti. A to až do doby, než ten svět bude podle mých představ. Proč by vlastně měl být svět podle otců, případně podle dětí, a proč by neměl být také jednou podle matek? Ale pozor, ještě je třeba upozornit na to, že existují i matky, které jsou jako otcové a někteří otcové jsou zase spíš jako matky. Takže věci nejsou tak úplně jednoduché....
Známé pořekadlo praví: Kdybych měl ten věk, co tenkrát a ten rozum, co teď..... Z tohoto pořekadla jasně vyplývá, že lidé se věkem stávají přece jenom moudřejšími, nebo se aspoň domnívají, že se moudřejšími stali. Jenže veškerou moudrost je třeba odložit, protože jedině tak se můžeme stát ještě moudřejšími. Proto navrhuji, aby se rodiče konečně vzbouřili proti svým dětem a pokusili se změnit svět.

Adam Borzič - brno

Sobota, 13.Dubna 2013, 23:35:10

Milá paní Hájková proč je tento text šílená slátanina? Není mi to z toho, co píšte úplně jasné. Osobně mi přijde naopak zajímavý. Díky za odpověď.

Eva10

Eva Hájková - zapadákov

Neděle, 14.Dubna 2013, 06:48:6

Text nezajímavý rozhodně není. Já jsem tím svým názorem samozřejmě nemínila nikoho urazit - slovo slátanina jsem nepoužila v hanlivém smyslu, ale spíš protože se mi zdálo, že prostě spojuje v jednom textu příliš mnoho jmen a pojmů, a to ve zvláštních souvislostech. Napadlo mě jen, že nikdo nebude vědět, co tím chtěl pan Schejbal říci. Ale třeba to vědět budou, to já vlastně nemohu posoudit, protože nejsem odborník. Já samozřejmě nemusím všemu rozumět.
Takže se omlouvám za nepřiměřené hodnocení.

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Neděle, 14.Dubna 2013, 10:56:7



... ale paní Hájková, moc se neomlouvejte, já to taky pochopil jako neurážlivý spíš technický termín, tu Vaší "slátaninu" ...

... a příště kdoví jestli nebude možno použít něco "korektnějšího" ...

... například "zmatená koláž" nebo ještě líp "konfúzní koláž", protože není nad cizí slova (zejména u adjektiv), když chce být člověk dostatečně jemný v hodnocení ...

... nebo něco na tento způsob ...

Nějaký "pocit provinění" pusťte prostě z hlavy ...

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.