V románu Dharmoví tuláci, který vydal na zakázku poté, co se proslavil a zbohatl díky svému nejznámějšímu románu Na cestě, píše Jack Kerouac o studentech, kteří zvonili u jeho newyorského bytu na Manhattanu a stáli u dveří v tričkách s nápisem „beat generation“. To bylo v roce 1958.

Příběh, který se různým způsobem opakuje s každou generací avantgardy či subverzivní sub- či kontrakultury, jež utrpěla úspěch, posvěcení a následkem toho masové rozšíření a symbolické znehodnocení. Příběh, který interpretuje Herbert Marcuse v Jednorozměrném člověku: subverze jsou absorbovány zábavním průmyslem a společností, a tím jsou zbavovány svého potenciálu. Na rozdíl od režimů, kde jsou avantgardní básníci natolik nebezpeční, že jsou stříleni.

Příběh Invalidních sourozenců Egona Bondyho, kde v každé generaci „rozhněvaní mladí muži“ ve věku 18 až 20 let vstupovali z módy do podzemí, aby ho pro nedostatek peněz a prestiže opustili a vrátili se do společnosti, kde lze také dělat to, proč tam vstoupili: fetovat, žít promiskuitně, chodit na párty a ještě k tomu dělat kariéru. Po invazi těchto dekadentních frikulínů, kteří povrchně přebírají módu, styl a jazyk podzemí, jeho tvrdé, autentické jádro v nové generaci vždy vytvoří něco nového a přemístí se do jiné hospody, čtvrti nebo města, aby bylo opět následováno frikulíny a tak pořád dokola, vždy v jiných podmínkách, místě a době. Podobně jako neandertálci, kteří při setkání s moderními lidmi imitovali jejich ozdoby a nástroje, ale nebyli s to chápat symbolický význam těchto ozdob a obřadů. Mezi nejvýznamnější světové frikulíny patří módní návrhář Ives Saint-Laurent, v současné globální popkultuře pak Madonna. V české vulgární vědě například Tomáš Sedláček. Vůči frikulínům je třeba se bránit sémiotickým terorismem.

Kontrakultura či underground totiž není primárně styl, jak napsal Ivan „Magor“ Jirous ve Zprávě o třetím českém hudebním obrození, ale životní postoj. Jaký?

Bohéma, avantgarda, kontrakultura: společenství okrajových vyvrhelů

Pierre Bourdieu ukazuje, jak strukturální rozpory kapitalismu vyvrhují ze společnosti marginalizované skupiny, které svým postavením v produkci, sociálním postavením nebo životním stylem nezapadají do žádné skupiny a třídy. Tyto skupiny, vyvržené ze struktur, často hierarchických, mají tendenci vytvářet vlastní společenství, s vlastními, na společnosti nezávislými strukturami, komunitním životním stylem, hodnotami a obřady — o tom píše zase Victor Turner. Mezi takové skupiny patří nebo patřili například Cikáni, Židé, kacíři, čarodějnice, malomocní, bezdomovci, nezaměstnaní, prostitutky, ale také HIV pozitivní, queer culture, bohémové, umělci, spisovatelé, básníci, intelektuálové, studenti, revolucionáři, squateři atd. Skupiny, které v dobách společenských krizí hrají roli obětních beránků. Skupiny, které z hlediska konzervatismu prostě podvracejí řád. Skupiny, které se z hlediska Marxe a klasického marxismu naopak zaprodávají reakčním rejdům.

Bohémové jsou od 19. století produktem rozporu ve vztahu mezi strukturou vzdělávacího systému, nadprodukujícího absolventy středních a vysokých škol, a strukturou trhu pracovních sil, kde nenacházejí uplatnění ve svém oboru a musí se živit jinými nebo vůči svému vzdělání podřadnými pracemi, anebo jsou od výdělečné práce zcela „osvobozeni“.

Ač ještě na konci 18. století lidé, jež bychom mohli označit jako bohémy, pocházeli z řad aristokracie, díky čemuž mohli získat vzdělání a kulturní kapitál, od 19. století se díky demokratizaci středního školství rekrutují z měšťanských, středních, ale i nižších a venkovských vrstev a ve 20. století a především v jeho druhé polovině jsou často spojeni vysokoškolským vzděláním. Svým vzděláním a kulturním kapitálem patří mezi vzdělanou vrstvu buržoazní třídy (Bildungsbügertum, vzdělanci), která se vyznačuje převahou kulturního bohatství nad bohatstvím ekonomickým u majetné vrstvy této třídy (Besitzbürgertum, měšťáci); svým nízkým sociálním postavením jsou tak spíše proletáři či lumpenproletáři, životní stylem a vkusem naopak aristokrati. Něco mají společného s každým a dohromady s nikým. Prostě nezapadají. Tuto společenskou anomii, danou méněcenným statutem, si kompenzují pocitem nadřazenosti svého vkusu, a proto ve společnosti hrají roli tastemakerů: jsou těmi, kdo určují vkus.