Budoucnost (zatím neexistuje)

Eva Hájková

Budoucnost je nejistá. Strach však nelze ani vytěsnit, ani se před ním pojistit. Zbývá jen uchovat si naději a snažit se vlastními silami přispět k tomu, aby to nejhorší nenastalo.

Proroctví a věštby bývaly oblíbené už ve starověku a zůstaly víceméně oblíbené dodnes. Poptávka po nich v dějinách klesala nebo stoupala, podle toho, jaké byly právě časy. A ty mohly stejně tak přinášet naději jako stát za zlámanou grešli. V novověku k proroctvím a věštbám přibyly i prognózy, opírající se o vědecké poznatky — o dějinné zákonitosti (Marx) či o analýzu vývojových trendů.

Předpovídání budoucnosti bylo vždycky omezené a ošemetné. Kdykoliv totiž mohou nastat události, které nikdo nepředpokládal. Země se může srazit s cizím tělesem. Mohou vybuchnout ničivé supervulkány pod Yelowstonem. Nebo se stane něco jiného. Budoucnost lidstva je nejistá.

Budoucnost konkrétního člověka je nejistá ještě mnohem více. Kdykoliv nás může přejet auto, můžeme spadnout z výšky, onemocnět nevyléčitelnou chorobou. Jenom věštci si troufají podobné události vyčíst z křišťálové koule, z hvězd či z něčeho podobného.

Zatímco věštba předpokládá existenci jakéhosi neměnného osudu, který lze sice poznat, ale těžko se mu vyhnout, proroctvím obvykle rozumíme něco jiného, zvlášť pokud máme na mysli starověké izraelské proroky. Ti nevěštili osud, ale ukazovali na boží přítomnost v dějinách. Připomínali Izraeli jeho smlouvu s Hospodinem, interpretovali boží vůli. Upozorňovali lidi: budete-li se chovat tak a tak, dopadnete špatně. Byl to jejich úkol.

Proroctví a věštby provázely lidstvo od nepaměti a jsou oblíbená dodnes. Repro DR

Proroku Jonášovi, který měl zvěstovat zkázu pyšnému a hříšnému městu Ninive, se do této povinnosti moc nechtělo, musel k ní být dotlačen božím řízením. Navíc se jeho proroctví nenaplnilo, obyvatelé Ninive se napravili a Hospodin se nad nimi slitoval. Jonáš se pak zlobil, že vlastně pracoval zbytečně. Proroctví v tomto a možná i v jiných případech působilo daleko spíš jako výchovná lekce než jako odhalení neměnné budoucnosti.

Co se týká novodobých vědeckých prognostiků, třeba Karla Marxe nebo našeho současníka Jana Kellera, který před časem předpověděl například Soumrak sociálního státu a mnoho dalších negativních jevů, nedá se říct, že by jejich prognózy měly nějaký výchovný charakter. Marxovi jeho nepřátelé poměrně často vytýkají, že pouze analyzoval a nezabýval se morálkou.

Zatímco Marx byl vyloženým futurologickým optimistou, Keller je naopak spíš skeptik, který vidí budoucnost v temných barvách. Aspoň tak jeho knihy působí. V jedné z nich přirovnává vývoj naší civilizace k pádu člověka z nejvyššího patra mrakodrapu. Když padající míjí dvacáté patro, říká si: ještě pořád se mi nic nestalo. Když míjí desáté, zase si říká: zatím je to dobré, pořád ještě žiji. Nicméně dopad jeho těla na dlažbu se neodvratně blíží.

Když už je řeč o proroctvích, je dobré zmínit jeden známý pojem, a sice takzvané „sebenaplňující se proroctví“, tedy situace, kdy samotné očekávání budoucích událostí vede k chování, jehož výsledkem je, že se předpovězená skutečnost opravdu stane. V tomto smyslu představoval případ starověkého asyrského města Ninive naprostý opak. Očekávání budoucích událostí vedlo u obyvatel Ninive k chování, které způsobilo, že se očekávaná skutečnost nestala! Zapůsobil zde výchovný efekt proroctví.

Koneckonců, podobně mohly teoreticky působit i Kellerovy knihy. Kdo ví, jestli nakonec nebylo jeho původním úmyslem vybudit lidi z letargie, aby začali něco dělat? Keller ovšem nepřináší oněm středním vrstvám, jimž hrozí zánik, rady, jak svou nepříznivou situaci změnit. Pouze analyzuje a lakonicky konstatuje: Střední vrstvy začnou padat dolů jako „písek v přesýpacích hodinách“. Nanejvýš lidem radí, aby se snažili ten svůj pád (ať už ze střechy mrakodrapu, nebo v přesýpacích hodinách) co nejvíce zbrzdit.

Jak ale tu černou budoucnost, která zatím neexistuje, změnit k lepšímu? S apokalyptickými vizemi jako by se roztrhl pytel. Některé lidi tyto představy vedou buď k myšlence, že je zapotřebí si dnešek aspoň pořádně užít, když zítra přijdou špatné časy, nebo naopak že je nutné se na tu černou budoucnost důkladně připravit, to jest udělat si zásoby a všemožně se zajistit a pojistit. Kdekdo totiž věří, že za pár desítek let nebude na důchody. Pokud se taková víra příliš rozšíří, může být, bohužel, sebenaplňujícím se proroctvím.

Starozákonní proroci by nám řekli, že obojí je marnost. Strach z budoucnosti ani nevytěsníme, ani se před budoucností nepojistíme. My dnes ovšem nemůžeme věřit v Boha, neboť Bůh prý dopouští zlo a nespravedlnost. Je zajímavé, že v době proroků tomu bylo spíš naopak. Lidé nepřestávali v Boha věřit, Bůh očekával dobro a spravedlnost od nich a občas je stihl trestem, pokud spravedlnost pošlapávali.

Nikdy nebudeme mít jistotu, že nějaká budoucnost lidstva přijde — už z důvodu, který jsem uvedla na začátku: Kdykoliv mohou nastat nepředvídané události... Naději ale máme. A dokud je naděje, není třeba poddávat se katastrofickým vizím. Kolik konců světa už bylo předpovězeno!

A pokud jde o naši osobní budoucnost? Všichni víme, že náš život je konečný. Proto by mělo být naší snahou nepromarnit jej, nýbrž naopak jej v pozitivním smyslu naplnit. Pokud možno tak, aby se ona představa o černé budoucnosti lidstva s naším přispěním rozplynula.

    Diskuse
    Potíž je, že na rozdíl od minulosti nyní máme nesrovnatelné prostředky. Jaderný arzenál lidstva je srovnatelný s nárazem asteroidu.
    Jinými slovy nějaké sebenaplňující proroctví by taky mohlo mít formu apokalypsy.

    A ještě hůř - máme kapitalismus poháněný ne parním strojem, ale spalovacím motorem.
    Nedávno jsem tady psal o metodické likvidaci celého jednoho živočišného druhu - tuňáka. Tahle nádherná dvoumetrová ryba se kdysi ve svých teritoriích vyskytovala v mnoha milionech kusů, dnes je ve Středozemním moři na pokraji vyhubení. Známe jeho migrační trasy, Umíme jeho hejna najít letecky z oblohy a s pomocí satelitní navigace přesně monitorovat jejich polohu. Máme sítě ze syntetických materiálů a obrovská kovvá plovoucí jatka a mražáky.
    Vybíjíme je zcela bez rozumu.
    Každý normální hospodář tento stav musí považovat za naprosté šílenství, jako kdybyste si v pomatené honbě za ziskem vybíjeli stáda bez starostí o to, co se stane, až zabijete poslední kus...
    Bez ropy by to realizovat nešlo.

    Jestli bylo 20. století stoletím světových rekordů, stoletím gigantických vzepětí i gigantických katastrof, to jednadvacáté bude muset být stoletím hledání uměřenosti, zlaté střední cesty, stoletím udržitelného rozvoje a spolupráce,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,
    Nic tomu ale nenasvědčuje, vývoj jde spíše opačným směrem.
    March 5, 2017 v 17.18
    Já to taky vidím tak, pane Morbicere, že kapitalismus je obrovský problém. Člověk se nemůže chovat jako rozumný hospodář na svém hospodářství, protože vůbec není svým pánem (i když se pořád dokola kritizuje jakýsi antropocentrismus). Člověk vůbec nevládne. Naopak, je naprosto ovládán kapitalismem. Všichni, i naše vlády, se musíme bezpodmínečně podřizovat trhu a nikoliv tomu, co je dobré a užitečné pro nás i pro planetu. Budoucnost v tom nehraje roli. Když si jenom uvědomíme, kolik zbytečného zboží se dnes vyrobí! A že výrobci mají zájem vyrábět zboží s co nejkratší dobou trvanlivosti. Trvanlivost výrobků je nežádoucí, protože přece kazí kšeft. Lidé by pak méně kupovali nové zboží, kdyby jim původní výrobek příliš dlouho vydržel.
    Na druhou stranu – nikdo z nás neví, co s tím udělat, jak se kapitalismu zbavit nebo jak ho dostat nějak pod kontrolu. Jsme více méně bezmocní. Ani ten, kdo třídí odpad a kupuje ekologické zboží to nijak nemůže vytrhnout. Takové věci se většinou dělají pro uklidnění vlastního svědomí.
    Tak pomalu nezbývá nic, než naděje, která, jak známo, umírá vždycky jako poslední.
    March 5, 2017 v 18.30
    Čtyři Skuhrovy a jenom jeden Smíchov
    jsou u nás dle neomylné Wikipedie. Optimistický prorok by se u nás neuživil.

    Optimismus je dnes krajně podezřelý. Troufají si na něj jen velmi nekonvenční jedinci, protože každý ví, že optimista je v lepším případě blbec, v horším cynik.
    March 6, 2017 v 5.44
    Optimismus možná opravdu není na místě, ale naděje vždycky. Tu ovšem u nás z nějakých záhadných důvodů téměř neznáme - to je pravda.
    Ovšem, pane Kubičko, prorok se svými předpověďmi neživí. Proroci, kteří to dělali (třeba na královském dvoře), byli vždycky falešní.
    Mně se naopak zdá, že jsou lidé naprosto nenapravitelní optimisti pane Kubičko.
    Přes všechny nevyvratitelné důkazy, že je Země kulatá a ve svých zdrojích konečná, se dál tváří a chovají, jako by byla nekonečná.
    Například.

    Tento nezkrotný optimismus nedávno skvěle ilustroval jeden titulek v novinách. Článek pojednával o třech nově objevených planetách kroužících kolem červeného trpaslíka TRRAPIST-1, kde by mohly být podmínky vhodné pro život. Nadpis zněl "Je to kousek".
    (je to cca 400 bilionů kilometrů)
    :-)))
    March 8, 2017 v 7.57
    Falešným optimismem bylo i to, že jsme spoustu věcí pokládali za samozřejmost a ony nejsou samozřejmostí. Nebo to, že jsme lidi pokládali za rozumné a oni nejsou rozumní.