Utopie Dorothy Dayové: jiný svět, nebo jiný život?

Utopické myšlení nabízí dvě alternativy: buďto sníme o nové společnosti, nebo zakládáme nový život ve společnosti stávající. Dorothy Dayová, kterou nedávno vzpomněl papež František, ztělesňovala obě cesty.

Utopie provázejí lidstvo od nepaměti. Jsou znamením schopnosti člověka překračovat realitu a danosti, vytvářet přesah toho, co je považováno za normální či přirozené pro lidskou společnost. Název Utopia poprvé použil anglický humanista Thomas More jako název své knihy o ideálním státě. Slovo pochází z řeckého ú-topos, což znamená ne-místo, tedy místo, které neexistuje.

Utopie lze dělit na prostorové (ideální svět jinde) a časové (ideální svět jindy). Utopie prvního typu byly charakteristické zejména pro raný novověk – epochu, která objevovala nové prostory a s nimi nové možnosti. Dnes bychom ty bájné nové prostory mohli nacházet leda na jiných planetách. Tam však hledáme spíš dystopie.

Časová utopie naproti tomu znamená umístění ideálního světa do budoucnosti. Podobné utopie vytvářeli středověcí chiliasté i novověcí komunisté. Objevovaly se a mizely. A dějiny dvacátého století jim ze známých důvodů zasadily hlubokou ránu.

Co vlastně bývá hnacím motorem při vytváření utopických představ? Je to touha po něčem zvláštním? Po nějakém mimořádném životě? Nebo je to naopak touha po normálním životě, který je nám z nějakého důvodu odepřen? A co vůbec znamená normalita? Je to to, co existuje? Nebo je to spíš něco, co existovat má?

Odpovědi na takové otázky budou pravděpodobně záviset na tom, jaký je náš život, zda jsme či nejsme se světem spokojeni.

Nespokojen bývá ten, komu něco chybí, ať už materiální prostředky nebo láska. Nedostatek lze smazat buď uspokojením vlastních potřeb, nebo jejich redukcí. Tak například nedostatek krásy může být napraven dvěma způsoby: plastickou operací, která upevní sebevědomí, anebo upevněním sebevědomí bez plastické operace.

Podobně lze naložit s chudobou. Můžeme buď bojovat za nový společenský řád, který se pokusí chudobu odstranit, nebo můžeme ze své chudoby učinit ideál, pojmout ji jako přednost, jako součást životního stylu: „V tomto světě platí hodnoty, jimiž nedisponuji. Bojuje se tam zbraněmi, které odmítám. Chci žít, ale nechci být součástí světa. Vlastně jde o ono známé křesťanské ‚být ve světě, ale ne ze světa‘.“

Není-li dosažitelný jiný svět, je dosažitelný jiný život. Na tomto předpokladu vyrůstal a ještě vyrůstá alternativní životní styl nejen pro chudáky, ale i pro lidi, kterým se znechutil konzumní způsob života.

Přijetí ideálu dobrovolné chudoby je stará myšlenka. Vyznačovaly se jí jak některé řeholní komunity a bratrstva, tak středověká emancipační náboženská hnutí jako valdenští nebo Jednota bratrská.

Nemusí se jednat o takový stupeň chudoby, který způsobuje strádání, ovšem důležitou zásadou je nehromadit majetek. Rozhodnutí pro ideál dobrovolné chudoby není jen dílem vědomým, probíhá na mnohem hlubší psychické úrovni. Člověk se k něčemu takovému musí odhodlat celou svou bytostí. Takový jedinec bývá zasažen hlubokým odporem k pravidlům, jimiž se řídí materiálně a hédonisticky orientovaný svět, a touhou po něčem radikálně jiném. Neměla by přitom triumfovat nenávist ke světu a k lidem, nýbrž naopak solidarita.

Z ideálu dobrovolné chudoby vyrůstal alternativní životní styl dokonce i v moderní době. Během loňské návštěvy Spojených států amerických vzpomněl papež František sociální reformátorku, zakladatelku dodnes fungujícího hnutí Catholic Worker (Katolický pracující), někdejší anarchistku a pacifistku Dorothy Dayovou.

Dorothy se narodila v New Yorku v chudé rodině. Díky stipendiu vystudovala univerzitu a živila se jako novinářka. Od mládí se podílela na anarchistickém hnutí, bojovala za práva žen, zejména továrních dělnic. V té době byla také zatčena a vězněna, což v její duši zanechalo nesmazatelnou stopu.

Ve třiceti letech dospěla od bezvěrectví ke konverzi, ačkoliv dříve měla pro církev jen kritická slova: „Nikdy jsem neviděla člověka, který by svlékl svůj plášť a daroval ho chudému, neviděla jsem nikoho, kdo pořádal hostinu a pozval na ni slepé a chromé…“

Najednou to všechno viděla jakoby v jiném světle: „Musíme sami být tím, co očekáváme od druhých,“ říkávala. Přitom se ovšem nikdy nevzdala radikální kritiky systému, založeného podle ní na námezdní práci, vězení a válce. Nikdy nepřestala být anarchistkou, i když teď byla také křesťankou, která až do své smrti denně navštěvovala mši.

V roce 1933 se stala spoluzakladatelkou Catholic Worker, hnutí rozvíjejícího filosofii práce a chudoby, jež vzniklo slovy Martina C. Putny, „pokřtěním“ anarchisticko-komunistických utopií, na základě mysticko-utopistické představy o vytváření nového systému ve slupce toho starého, aby později slupka praskla a klíčící jádro se dostalo ven.

Během návštěvy USA vzpomněl papež František sociální reformátorku, zakladatelku dodnes fungujícího hnutí Catholic Worker, anarchistku a pacifistku Dorothy Dayovou. Foto duckofminerva.com

Hnutí vycházelo z evangelijní teze o tom, že Ježíš se bude zjevovat v podobě chudých, zubožených a vyvržených, a proto se zaměřovalo především na pomoc lidem žijícím na okraji společnosti. Mohli se u nich kdykoliv najíst, umýt, přespat…

Členové a členky hnutí pokládali sami sebe za aktéry občanské neposlušnosti. Provozovali vývařovny a ubytovny, které pečovaly o chudé i o prostitutky a trestance, organizovali farmářské komunity, které je zásobovaly potravinami, a konečně vydávali noviny, v nichž to všechno propagovali a při tom nepřestávali kritizovat systém.

Zakladatelé hnutí se zavázali sdílet materiální, duševní a duchovní vlastnictví s druhými. Především však sdíleli to nejcennější - svůj čas. Sama Dorothy byla údajně v chudobě tak důsledná, že neměla než dva ručníky. Víc jich nepotřebovala.

A stejně důsledná byla i jindy. V padesátých letech se v New Yorku rozšiřovalo metro, přičemž došlo na vyvlastnění jednoho z domů Catholic Worker. Město jim vyplatilo za dům peníze s jistým prodlením, za což později navýšilo dlužnou částku o příslušný úrok ve výši několika tisíc dolarů. Ten finanční obnos však byl hnutím Catholic Worker obratem vrácen s poukazem na původní křesťanské učení, nepřipouštějící půjčování peněz na úrok. I tak může vypadat poněkud méně obvyklá verze radikalismu.

Dorothy Day byla po léta sledována FBI. Podezírali ji z komunismu, zvlášť když podnikla cestu na Kubu a podala pozitivní zprávy o tamním bydlení, zdravotnictví a školství. Ona však byla především anarchistkou, pacifistkou, katoličkou a mystičkou, proměňující křesťanskou mystiku v praxi, pracující do úpadu, čas od času trpící vyčerpáním a smutkem až k pláči. Přesto ráda opakovala slova Terezie z Ávily: „Už samotná cesta do nebe je nebem.“

Sama Dorothy nebyla po své smrti svatořečena jen z toho důvodu, že to výslovně zapověděla. Stala se však příkladem toho, že pokud není možný jiný svět, je zcela určitě možný jiný život.

Ale věří dnes ještě někdo na jiný život? Věří dnes někdo na nějaké jádro, které vyklíčí, až praskne slupka systému?

A co si myslíte vy? Diskuse (8 příspěvků)

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Jak to bylo s vrácením úroku Neděle, 10.Července 2016, 07:33:20

Pro zajímavost sem ještě doplňuji znění dopisu, kterým lidé z CW vysvětlili vrácení úroku.
“Tímto vracíme úrok za peníze, které jsme od Vás před nedávnem obdrželi, protože nevěříme na půjčování na úrok. Jako katolíci známe rané učení církve. Všechny někdejší koncily půjčování peněz zakazovaly a vydělávání půjčováním peněz na úrok prohlásily za zavrženíhodné. Středověké kanonické právo to zakazovalo a různými dekrety nařizovalo, že takovýto zisk má být navrácen. Křesťanský důraz na povinnost konat dobro nám přikazuje půjčovat zdarma, dávat velkoryse, a v případě vyvlastnění jako je tento – nevzdorovat, ale s radostným srdcem to přijmout.
Nevěříme na systém profitu, a proto za naše peníze nemůžeme přijmout úroky. Z nich mohou těžit lidé, kteří mají materialistický pohled na lidskou péči. My se ale snažíme plnit svou povinnost tak, že konáme svoji službu, aniž bychom za to od svých bližních chtěli peníze, jak nám přikázal Ježíš v Evangeliu (Mt 25). Jeden františkán pokládal půjčování na úrok za nejhorší bič na kulturu. Anglický umělec a spisovatel Eric Gill označuje lichváře a válku za nejhorší problémy naší doby.
Jelikož se od r. 1933 v každém vydání Catholic Worker zabýváme právě těmito problémy – svobodou člověka, válkou a mírem, člověkem a státem, člověkem a jeho prací – a jelikož Svaté písmo učí, že láska k penězům je kořenem všeho zla, využíváme této příležitosti, abychom svoji víru žili v praxi, a na znamení překonání této lásky k penězům Vám úroky vracíme.”

Josef Poláček - Manuální pracovník

Normální utopie? Neděle, 10.Července 2016, 11:29:50

Co mě na této úvaze zaujalo nejvíce, byla ta myšlenka či otázka, co vlastně bývá prapůvodním motivem při vytváření nových utopií: zda touha po "nějakém mimořádném životě? Nebo je to naopak touha po normálním životě, který je nám z nějakého důvodu odepřen?"

To je skutečně neobvyklý pohled na věc. Za normálních okolností se utopie považuje přece vždy za něco, co je jenom produktem naší fantazie. Snem. Tedy něčím, co překračuje hranice reality, a unáší nás do říše našich tužeb, o nichž přinejmenším v našem nitru cítíme, že jsou nesplnitelné. Alespoň většinou je tomu tak; jsou ovšem období, kdy i velké části populace podlehnou přesvědčení, že taková utopie je zcela reálná, a že už na nás čeká za nejbližším rohem.

Ale na straně druhé: ten náhled, že by se naopak mohlo jednat nikoli o stav nějak zcela extrémní a výjimečný, nýbrž naopak návrat k "normálu", není vlastně nikterak nový.

Například celé antické pojetí lidských dějin bylo založené právě na té představě, že na počátku všeho byl "zlatý věk", kdy lidé žili v ještě zcela přirozeném souladu s - dokonalým - světem bohů. A že jenom lidskou špatností se tato původní harmonická jednota ztratila, rozbila. Takže právě onen - z našeho pohledu utopický - prapůvodní "zlatý věk" byl pro antického člověka tím jediným zdravým, a tedy přirozeným stavem, ke kterému je zapotřebí se vrátit.

Zdůrazněme to slovo: "vrátit". Nikoli tedy vybudovat, nějak uměle zkonstruovat; prostě "vrátit". Vrátit se do normálu; všechno ostatní je vlastně nepřirozený, nenormální, patologický stav.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Neděle, 10.Července 2016, 14:30:27

Já bych, pane Poláčku, možná nabídla ještě jedno rozlišení, a sice na utopie vědecko-fantastické a utopie sociální, i když v praxi se to často může navzájem prolínat. Ty první bych chápala spíš jako touhu po něčem mimořádném, co zatím ještě nikdo nemá (nebo to nikdo nezažil), zatímco ty druhé bych chápala více méně jako výraz strádání, výraz chybění něčeho životně důležitého, něčeho, co ovšem jiní (i když někdy možná jen zdánlivě a určitě ne všichni) mají či zažívají. Důležitý je zde ten subjektivní pohled.
Z tohoto hlediska si ovšem nemyslím, že „normalita“ je nějaký výchozí stav v minulosti, ke kterému se musíme vrátit. Dokonce si myslím, že nikdy takový rajský a dokonalý stav neexistoval, aspoň od doby, co se člověk vydělil z živočišné říše. Nicméně existovaly doby, kdy byli lidé se současným stavem relativně více či méně spokojeni a měli větší či menší pocit spravedlnosti či naopak křivdy.
Takže, co je vlastně pro člověka normalita? Normální je nestrádat. Aspoň ne tak, aby to bylo nesnesitelné. Strádání je totiž patologické, přestože může (ale nemusí) být umělecky či jinak plodné. Přičemž je normální, že podmínky, které už v lidech ten pocit strádání vyvolávají, se mění v souvislosti s všeobecným růstem životní úrovně.
Samozřejmě, dalo by se to všechno rozpracovat mnohem podrobněji. Nicméně subjektivní hledisko je zde důležité. Ovšem vždycky bývá do jisté míry ovlivněno i tím objektivním a dobově relativním hlediskem.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Co je normální? Pondělí, 11.Července 2016, 12:24:17

To je právě ta otázka, co označíme za "normální" stav.

Je to jenom ten stav, kdy lidé - zcela evidentně - nestrádají?

A co je to vlastně "nestrádat"? Jenom čistě materiálně? A není tomu snad v současné době právě tak, že my sice - většinou - nestrádáme materiálně, ale v tom našem technicko-průmyslovém světě strádáme duševně, strádáme ztrátou smyslu naší existence?

Snad právě tenhle pocit je tím základním kořenem či zdrojem všech těch utopií. Například v té zmíněné antice: jak řečeno to byl ještě svět "bohů a lidí", kdy tedy každý člověk měl bezprostřední dotyk se sférami bohů, a tím tedy i s vyšším smyslem bytí. Navíc to byla legendární doba velkých králů-zakladatelů státu, kdy se rodila zcela nová éra v dějinách lidstva.

Vlastně všechny ty utopie mají všeho všudy asi tři společné zdroje:

- hlubokou touhu lidí po všeobecné harmonii;

- touhu po vyšším smyslu vlastní existence;

- touhu po tom, moci se osobně zúčastnit na tvoření něčeho nového, pozitivního, kreativního.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Co je normální život? Pondělí, 11.Července 2016, 13:37:3

Tak to mohu celkem snadno vysvětlit. Pro většinu lidí je normální život to, nač jsou zvyklí – tedy život, jaký žije většina populace, jaký v podstatě žili už jejich rodiče, pokud ovšem tito byli se svým způsobem života spokojeni. Tedy nic mimořádného. Samozřejmě s přihlédnutím k tomu, že v posledních staletích si Evropané tak nějak zvykli, že každá generace se měla o kousek lépe než ta předchozí (samozřejmě když vyloučíme nějaké ty mimořádné pohromy). Zvykli si na trvalé zvyšování životní úrovně. Je možné to chápat i tak, že lidé zpohodlněli, jak si asi myslíte vy.
Ano, já jsem výše naznačila, že i chudý život může být duchovně plodný život, nicméně jsem přesvědčena, že taková může být jedině dobrovolná chudoba. Nedobrovolná chudoba plodí především nenávist. Stejně jako příliš prudké kulturní změny. Obojí způsobuje ztrátu smyslu. Tohle mi nikdo nevymluví. Jenže tomu se bohužel někdy nedá vyhnout.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pondělí, 11.Července 2016, 14:23:59

Ještě dodatek - a pochopitelně, zejména válka znemožňuje vést normální život. V místech dlouhotrvajících konfliktů proto existuje velmi silná nenávist.

Václav Pospíšil - Záhoří

Úterý, 12.Července 2016, 09:39:37

Hodně lidí chce žít normální, to je spokojený život. Uzavírají se do svých domovů, zahrádek, klubů, koníčků, nechtějí, aby je "venek" rušil, neposlouchají zprávy, nejdou volit. Pak se diví, když najednou přijde změna, která je zasáhne, ať chtějí nebo ne.
Dorothy Day a jiní - http://www.meziprostor.cz/clanek/krestansky-anarchismus-2595 -, jsou důkazem a příkladem toho, že člověk se nemusí a nesmí uzavírat do svého štěstíčka. Jen k tomu musí získat sílu z něčeho nebo od někoho.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Úterý, 12.Července 2016, 11:12:39

O tom uzavírání se do osobního života jsem zrovna včera četla. Autorka knihy tento způsob života nazývá "narkózou". Lidé se oddělují od všeho, co by je mohlo nějak znepokojovat a rušit, aby se nemuseli podívat do tváře utrpení, zlu a smrti. Čili sami sobě jakoby dávají narkózu.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.