Otče náš, jenž jsi na nebesích, zůstaň tam

Takzvaná teologie osvobození vzešla z mísení světských a křesťanských proudů v Latinské Americe. Jejím cílem je spojit vizi království nebeského s naší přítomnou realitou. Může nám být vodítkem v dnešním světě?

Každý z nás jistě už něco slyšel o teologii osvobození; minimálně každý, kdo jeví aspoň trochu zájem o Latinskou Ameriku, případně o křesťansko-sociální ideje. Ne každý by v ní ale patrně hledal souvislost s českými dějinami.

Teologie osvobození je politická teologie, jejíž hlavní myšlenkou je osvobození od sociálního hříchu, strukturálního násilí a nespravedlnosti. V jejím základě je touha po nové společnosti založené na křesťanských principech. Tato myšlenka může leckomu způsobit husí kůži, vzbudí v něm totiž nesprávnou představu o vládě božího práva na místě občanských zákonů, teokracii, jíž se západní myšlení děsí.

Teologie osvobození, za jejíhož novodobého zakladatele je považován peruánský kněz řádu dominikánů Gustavo Gutiérrez, však znamená něco jiného. Vznikla v 60. letech 20. století, v časech rozvoje, celosvětových změn a nenaplněných nadějí. Latinskoameričtí teologové se stále častěji setkávali s problémem: jak vysvětlit chudým lidem, že je Bůh miluje, i když se nacházejí v tak zoufalé situaci?

Teologie osvobození se inspirovala marxismem, tehdy ještě populárním a zdánlivě úspěšným. Byl považován za obnovu starých eschatologických dějinných vizí o Božím království. Marxistická analýza společnosti ale především vysvětlovala, proč jsou vlastně chudí lidé chudí.

K odstranění problému je třeba zjistit příčiny. Marxismus nabízel věrohodné vysvětlení a ukazoval i na potenciálního vykonavatele žádoucí změny: revoluční proletariát. Marxův proletariát to nejsou jen tak obyčejní dělníci – je to subjekt, který je vykonavatelem smyslu veškerých dějin chápaných jako osvobození lidstva, jeho přechodu z říše nutnosti do říše svobody. Smysl dějin nemá daleko k Bohu dějin – i úloha Marxova proletariátu byla vlastně mesiášská.

Tehdejší vatikánské špičky však pro sympatie k Marxovi nejevily příliš pochopení. To se ostatně později projevilo vydáním Instrukce k některým aspektům „teologie osvobození“ z šestého srpna 1984. Na toto historické nepochopení poukazuje známým výrokem brazilský arcibiskup Helder Camara: „Když dám chudým najíst, řeknou, že jsem světec. Když se zeptám, proč jsou chudí, řeknou, že jsem komunista.“

Z marxistické analýzy společnosti si teologie osvobození půjčuje pojem „strukturální hřích“: Společnost jako celek nese spoluzodpovědnost za všechno, co vyplyne z jejího způsobu života a jednání, ať už jde o šíření drog, znečišťování životního prostředí, rasismus, obchod s lidmi či zneužívání dětí. Stejně tak nese společnost vinu za sociální nespravedlnost a její průvodní jevy.

Bývá pravidlem, že sociální hřích nejvíc odnesou úplně jiní lidé, než kteří na něm mají svým způsobem života hlavní podíl. Řečeno s Karlem Havlíčkem: někdo se klouže a někdo jiný si místo něj láme nohy. Přeje si snad toto Bůh? Určitě ne.

Osvobození má být ekonomické, sociální i politické, má však být i osvobozením světa od hříchu. Podle teologů osvobození je povinností každého křesťana účastnit se tohoto osvobození. Křesťané se rozhodně nemají vzdalovat od problémů světa a jen nečinně přihlížet, jak společnost tone ve strukturálnímu hříchu. Lidské potřeby nejsou zlé, chudoba a utrpení nejsou ničím žádoucím. Teologie se má zabývat problémy tohoto světa a usilovat o to, aby se pozemský život stal snesitelnějším a radostnějším. Světská nespravedlnost není Boží vůlí.

Nástup teologie osvobození v Latinské Americe doprovázely změny v organizaci církve, které byly způsobeny nedostatkem kléru: vznikaly menší lidové komunity, v jej čele stáli stále častěji laikové, stále méně kněží nebo řeholníci. V těchto komunitách se kvetly specifické neortodoxní formy lidové víry, často hodně vzdálené církevní dogmatice. Skupiny obvykle spojovala četba Písma a liturgie, ale také vzájemná sociální podpora a boj za lidská práva včetně aktivního zapojování do sociálních protestů.

Za novodobého zakladatele teologie osvobození je považován peruánský kněz řádu dominikánů Gustavo Gutiérrez. Foto brandeis.edu

Někteří stoupenci teologie osvobození došli až k účasti na ozbrojených lokálních sociálních konfliktech. Teologii osvobození je ovšem vlastní značná názorová diverzita. Ozbrojený třídní boj tedy není pro všechny stoupence právě žádoucí cestou společenské změny. Ta sice bývá spojována s revolucí, není však dosud známo, jakou podobu by měla revoluce mít a jak by měla nová společnost vlastně vypadat. Aby vůbec kvalitativně nová, humánnější společnost mohla vzniknout, předpokládala se nezbytnost vnitřní individuální konverze ke křesťanství.

Po krachu východního bloku teologie osvobození nezanikla, věnuje se však více dílčím společenským problémům. Podobá se tak i agendě současné levice: lidská práva, práva zaměstnanců, ekologie, následky globalizace, udržitelný rozvoj, status žen apod.

Přestože chybí konkrétnější společenská vize žádoucí změny světa, s teologií osvobození přeci jen nastal pozitivní posun alespoň v myšlení mnoha křesťanů. Začali víc uvažovat o potřebě sociální spravedlnosti, znovuobjevovat Bibli a podstatu Nového zákona a chápat, že smysl křesťanství nespočívá ani tak ve vykonávání nějakých rituálů, jako spíš v životě ve společenství.

České osvobození
Můžeme si z teologie osvobození odnést také něco pro sebe? I samotní teologové osvobození se hlásí ke svým předchůdcům. Za předchůdce se pokládá například dominikánský kněz Bartolomé de Las Casas, v 16. století biskup mexické provincie Chiapas, zastánce indiánů, který odsuzoval bezuzdné kořistění bílých dobyvatelů.

Může vůbec teologie osvobození oslovit nás české „ateisty“? Možná občas pociťujeme jakousi duchovní žízeň, kterou se někteří z nás snaží uspokojovat lacinou New age spiritualitou. Říká nám vůbec ještě něco pojem Bůh? Ohlédneme-li se do vlastní minulosti, zjistíme, že jsme nebývali národem ateistů.

Neměla někdejší česká plebejská reformace, která začala nekompromisním a bojovným husitským Táborem a skončila tolerantní a mírumilovnou Jednotou bratrskou, se svým požadavkem „svobodného kázání slova božího“ s novodobou latinskoamerickou teologií osvobození dost společného? A zajímají nás vůbec ještě skutečné české dějiny?

Touha po Božím království byla kdysi v našich zemích velice silná. Věděl to i první československý prezident, proto se hned zkraje svého politického působení hlásil k heslu „Tábor je náš program“. Ve své náboženství prosté podobě se idea Božího království promítla vlastně i do komunistického hnutí. Jeho krach patrně tuto touhu značně zdiskreditoval. A to je škoda.

Boží království lze interpretovat různým způsobem - církevním, politickým, eschatologicko-biblickým či mysticko-duchovním („Boží království nepřichází zjevně. Nebude možné říci: ‚Je tu!‘ anebo: ‚Je tam.‘ Boží království už je přece mezi vámi!“ - Lk 17; 20-21).

Přesto vždy toužili chudí, trpící a utiskovaní po zjevném Království, které bude všude kolem, viditelné a hmatatelné. Bohatí a mocní toužili po takovém viditelném Božím království méně.

Myšlenka příchodu Božího království zůstává výzvou. Zvlášť v dnešním světě, naplněném zlobou a násilím. Je to ústřední myšlenka Ježíšovy zvěsti. To potvrdil i Gustavo Gutiérrez, když v roce 1984 pronesl na Harvardu následující slova: „Ústředním bodem Ježíšova poselství je… království Boží, království života, míru, spravedlnosti, svobody. Náš Bůh, Bůh Ježíše Krista, je Bohem Království. Všechna snaha oddělit Boha od Království je modloslužba, tedy uctívání a služba falešnému Bohu. Království je výrazem Boží vůle pro náš život. Je vrcholným smyslem lidských dějin. Království je vždy novým a zneklidňujícím vpádem Boha do našeho života. Jedním z trvalých pokušení křesťanů… je modlit se Otčenáš tímto způsobem: Otče náš, jenž jsi na nebesích, zůstaň tam.“

A co si myslíte vy? Diskuse (10 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Úterý, 8.Prosince 2015, 23:14:47

Toto pokušení jistého druhu křesťanů (a jejich institucionalizovaných funkcionářů) svého času ještě drastičtěji vyjádřil Jaroslav Hutka ve svých "Církevních tatících":

Církevní tatíci ke Kristu vzhlížejí
Mají ho na kříži, tam si ho nechají
A kdyby sestoupil, nic by se nebáli
Vzali by kladivo, zase ho přibili
Haleluja

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

křesťanský marxismus Úterý, 8.Prosince 2015, 23:52:0

Paní Hájková tvořivě rozvíjí křesťanský marxismus či marxistické křesťanství a nebojí se ani takových témat jako je pravda, království Boží, teologie osvobození, husitství či Jednota bratrská.

Díky za připomenutí myšlenek, na které dnes zapomínáme..

Petrasek Milan - penzista

Křesťanský romantismus má mnoho tváří a zná mnohá pokušení Středa, 9.Prosince 2015, 16:07:50

Zdá se, že novodobá romantická touha po zbožnění člověka na zemi a zítra, tedy romantické pokušení zvané sebeurčení - vymanit se z vlivu boha otce všemohoucího a vzít to bezbožně do vlastních rukou - je končící krátkou epizodou židovsko-křesťanského společenského projektu.
Jeden vizionář vidí příští historickou epizodu v konstruktu nové religiozity obohacené o islám a "paralaicismus".
Zatím nepříjemně správně naznačil vývoj ve Francii.
Vládnoucí socialisté nejsou schopni oponovat vítěznému tažení pravých radikálů a vyzývají své ustrašené voliče zamezit nejhoršímu a podpořit v druhém kole pravici.
Předpovídá i to jak se vítězná pravice zachová, ale to to nevyzradím........bych zlomyslně dodal.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Středa, 9.Prosince 2015, 17:27:58

Dík za uznání, pane Šimso.
Pane Petrásku, to bude smutné, když zvítězí konzervativní pravice, ale na druhé straně - jak napsal apoštol Pavel v listu Římanům: "Nic na světě nás nemůže oddělit od Boží lásky".
Bůh prostě není na jejich straně.

Snapshot_20141218_11

Vladimír Boleslav - advokát, Praha

Milá paní Hájková, Středa, 9.Prosince 2015, 18:52:47

mám v Praze v knihovně dost starou knížku (z 30. let minulého století) k tomuto tématu, která by Vás mohla zajímat. Kdybyste měla zájem, pokusil bych se ji naskenovat a vypálit na CD (myslím, že porušení autorských práv se už netřeba obávat :-).Kdyby se to nepovedlo, rád bych Vám ji i půjčil. S Vaším tématem dost související čtení, i když "teologie osvobození" vznikla až o pár desítek let později. Napsal to nějaký Angličan p. Murray (jestli se nepletu - nemám to zrovna v ruce) a jmenuje se to "Křesťanství a komunismus".

Pokud byste měla zájem, prosím, napište (abychom nemuseli komunikovat přes diskusi a obtěžovat tak ostatní) na: valselob@volny.cz.

Ono pro Brity bylo tohle od jisté doby dost zajímavé téma: srov. např. "Čestně o Bohu" biskupa J. Robinsona. Také dostal pěkně vynadáno - budiž mu to přičteno k dobrému ... :-)

Pavel Kolařík - informatik

V jistém smyslu teology osvobození Středa, 9.Prosince 2015, 19:25:36

byli v 17. a 18. století jezuité v Americe. Jejich činnost ve prospěch indiánů byla bohužel ukončena zrušením řádu. Všichni asi známe krásný film "Misie" z r. 1986 s J. Ironsem, který jako vedoucí jezuitské indiánské osady v závěrečné scéně nese Nejsvětější svátost pod palbou útočících vojáků, až byl nakonec taky zasažen a padl i s ní k zemi.
Není myslím náhodou, že papež František, který teologii osvobození do značné míry rehabilitoval, je taky jezuita.

Neměli bychom zapomenout ani na salvadorského arcibiskupa Romera, zavražděného v r. 1980 před oltářem, který byl letos blahoslavený.

Jinak děkuju za tento článek, paní Hájková.

Václav Pospíšil - Záhoří

Středa, 9.Prosince 2015, 23:14:2

Mne se zase z "Misie" dotklo, jak velitel vojáků, kteří byli posláni proti indiánům, po prozření táhne za sebou svoji zbroj do hor k indiánům, kteří se tam stáhli, aby získal jejich odpuštění. Tak teď chce papež František dotáhnout církev, která na tom ničení měla svou vinu, aby vyšla do světa získat odpuštění. Zatím ale není prorokem ve své domovině.
Zeptal jsem se kněze v Chropyni, jaké to je působit v místě, kde bratři vyháněli bratry. (Kardinál Ditrichštein tak dlouho usiloval o koupi chropyňského panství, až pak mohl bratry z Jednoty bratrské vyhnat, zbořit školu a pokatoličtit obyvatele - dodnes se v kraji říká: Chodit do Chropyně na móresy- do školy). On mi na to odpověděl: To už je dávno.

Petrasek Milan - penzista

Paní Hájková, plody konzervativní revoluce a můj smutek Čtvrtek, 10.Prosince 2015, 10:35:34

Konzervativismus se rád snoubí s důvěrou ve spásu národa nadpřirozenými silami včetně neviditelné ruky trhu a přirozenými silami bolestných trestů.
Tudíž dominance konzervativních (a nejen zde) bude vládou většiny a tak i přirozeným stavem .
Což se mému pocitu smutku a blaha přímo nedotýká - nejsem politik, ale občan zarytý demokrat, který akceptuje výsledný společenský stav.
Úspěšnost i neúspěšnost mého chabého vlivu vnímám jako stav přirozený ........ v liberální společnosti.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Pátek, 11.Prosince 2015, 17:46:1

Kéž by platilo pro všechny mezináboženské spory: To už je dávno!

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Pondělí, 21.Prosince 2015, 13:27:35

Ještě se vrátím k následující větě z článku : "Aby vůbec kvalitativně nová, humánnější společnost mohla vzniknout, předpokládala se nezbytnost vnitřní individuální konverze ke křesťanství."
Nemůžu přesně popsat, jak to mysleli teologové osvobození, protože takové znalosti jejich teorie nemám. Ale můžu napsat, jak to myslím já, když napíšu, že by všichni lidé měli vnitřně konvertovat ke křesťanství:
Rozhodně to nemyslím tak, že by nikdo neměl být jiného náboženství, nebo že by nikdo neměl být ateistou.
Vnitřní konverze ke křesťanství pro mě znamená, že se lidé kteréhokoli vyznání či bez vyznání budou sami od sebe chovat tak, jak si to zakladatel křesťanství představoval - tedy především milovat bližní, pracovat pro druhé a žít v pokoji.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.