Jak si svoje bližní držet hezky od těla

Co by si dnes Ježíš myslel o „asertivním desateru“? Ta představa, že máme právo distancovat se od závazků komunity, by se mu asi příliš nezamlouvala. Nechtěl, aby člověka k pomoci bližnímu dotlačilo samo opravdové milosrdenství.

Nedávno jsem četla o tom, jak se ve Spojených státech osmdesát procent obyvatel hrdě hlásí k tomu, že uznává Desatero. Nicméně v situaci, kdy po nich někdo žádá, aby alespoň čtyři přikázání vyjmenovali, prý většina z nich selže. Hlásit se k Desateru tedy spíš tak nějak patří k dobrému tónu. Kdo ví, jak by to asi dopadlo v tradičně ateistických českých zemích. Kdo ví, zda by si lidé vzpomněli aspoň na „nezabiješ“, „nepokradeš“, popřípadě na přikázání „cti otce svého a matku svou“, které se vztahuje zároveň na všechny starší osoby.

Jedna známá mi vyprávěla o tom, jak v době jejího mládí nesměla babička vědět o tom, že ona – její vnučka – kouří cigarety. Nesměla to vědět, protože by ji to strašně mrzelo a trápila by se. Jednak protože kouření škodí zdraví, jednak protože se to „na děvče neslušelo“. A tak se to před babičkou tajilo, s vydatnou pomocí větrání a větrových bonbónů. Známá se totiž řídila zásadou: „Pokud má někoho něco mrzet, ať se o tom radši nedozví“. A vesele kouřila dál, aniž babička něco tušila.

Takové jednání se nám možná bude zdát trochu farizejské. Lhát se nemá. Ani předstírat. Navíc po čase takové věci obyčejně „prasknou“ a babička se to stejně doví… Ale když lidé se tak neradi vzdávají svých potěšení. A někteří přitom neradi zarmucují ty druhé. Můžeme si o tom myslet cokoliv, ovšem v časech mého mládí se mnohem více musel brát ohled na starší generaci, zatímco dnes se bere ohled spíš na tu mladou. Staří bývají stále častěji těmi, kdo se musí přizpůsobovat.

Ježíš ovšem nechtěl, aby člověka k pomoci bližnímu dotlačilo nějaké
superego, nýbrž opravdové milosrdenství. Co by asi řekl na všemožná desatera asertivity, která nás chtějí vyvázat ze závazků vůči komunitě? Ilustrace heavemedia.com


Teprve v devadesátých letech k nám začalo plně pronikat západní pojetí svobody a s ní neodmyslitelně spojené právo na individualismus. Díky literatuře o komunikaci jsem se seznámila s pojmem asertivita, dříve mně neznámým. Slovník cizích slov praví, že se jedná o „sebeprosazování, nenásilně projevené sebevědomí, troufalost; schopnost prosadit se, hájit svá práva, chovat se sebejistě a sebevědomě, aniž by se člověk uchýlil k agresi a porušil práva ostatních“. Po přečtení příslušné knížky jsem usoudila, že jsem objevila přesně to, co potřebuji: Být asertivní! Prosadit se! Až do té doby jsem totiž měla tendenci k pasivitě a submisivitě a tady mi nabízeli rady jak se toho konečně zbavit! Senzace!

Okamžitě jsem si z knihy okopírovala stránku obsahující „desatero asertivních práv“ a vystavila si je pod sklo na svém pracovním stole. Bohužel už si nepamatuji na přesné znění onoho „desatera“, ale snad dodnes zůstalo stejné:

  1. Právo sám posuzovat svoje vlastní chování, myšlenky a emoce a být za ně sám zodpovědný (bez ohledu na pravidla a autority)
  2. Právo nezdůvodňovat vlastní chování
  3. Právo sám posoudit, nakolik přebírat odpovědnost za problémy druhých
  4. Právo měnit názor
  5. Právo dělat chyby
  6. Právo říkat „nevím“
  7. Právo být nezávislý na dobré vůli a mínění druhých
  8. Právo dělat nelogická rozhodnutí
  9. Právo říkat „nerozumím“
  10. Právo říkat „je mi to jedno“
Kolegyně z vedlejší kanceláře sledovala mé počínání mlčky, ale cítila jsem, že uvnitř příliš nesouhlasí. Nenadchla se tou novinkou jako já. Od jiné kolegyně, která ceduli na mém stole taky přišla okouknout, jsem se pak dověděla, že o asertivitě vládne mezi obecným lidem nesprávná představa, že je to něco jako „mít široké lokty“, ne-li přímo „jít přes mrtvoly“. Lépe informovaný kolega to naopak pochválil – prý jde o přesný opak agresivity.

Některá asertivní práva se mi líbí dodnes. Například právo měnit názor, právo dělat nelogická rozhodnutí, právo dělat chyby… O jiných jsem až mnohem později začala přemýšlet a pochybovat, zda jich vůbec smí využívat někdo, kdo si chce říkat křesťan. Ona ta asertivní práva totiž znamenají oddělit se od ostatních lidí, pokud jsou nám nepohodlní. Například právo říkat „je mi to jedno“ nebo právo nepřebírat odpovědnost za problémy druhých. Nemusí to tak být vždycky. V každém případě je to ale dobrý návod, jak si svoje bližní držet hezky od těla.

Zatímco účelem biblického Desatera bylo stmelovat komunitu, účelem asertivního desatera je jednotlivce od ní naopak osvobodit. Vzpomněla jsem si na to, jak Ježíš v Lukášově evangeliu vysvětloval na podobenství o milosrdném Samaritánovi, kdo je to bližní: Bližní je ten, kdo poskytne druhému pomoc. Kdyby Samaritán znal a aktivně využíval asertivní desatero, tak by se možná nikdy nestal bližním člověku, kterého přepadli a zbili lupiči. Měl by přece právo neangažovat se v záležitostech druhého. Ačkoliv, kdo ví. Jiní také nepomohli, přestože o asertivitě vůbec nic nevěděli.

Ježíš ovšem nechtěl, aby člověka k pomoci bližnímu dotlačilo nějaké superego, jehož nás chce asertivní desatero zbavit, nýbrž opravdové milosrdenství. To ale neznamená někoho politovat a jít svou cestou. Milosrdenství znamená dovolit, aby neštěstí druhého člověka dolehlo k našemu srdci a dotklo se ho. Kolik lidí to připustí?

Naše doba se vyznačuje svobodou. Nemusíme už pro nikoho vytvářet jím očekávané prostředí. Konečně jsme se zbavili všech nepohodlných a zaostalých babiček, které neunesly realitu a před nimiž jsme museli tajit, že žijeme tak, jak nemáme. Zbavili jsme se všeho, co bylo zastaralé a nemoderní, abychom mohli kráčet mílovými kroky vpřed.

Jenže kam vlastně? Do říše naší individuální svobody, kam za námi nikdo nemůže. Ale jsme tak šťastnější?

A co si myslíte vy? Diskuse (9 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Václav Pospíšil - Záhoří

Úterý, 18.Října 2016, 08:40:41

Nikdy jsem neslyšel, že asertivita má nějaké své desatero. Byla to zaseklá gramofonová deska, která svým naléhavým, neagresivním opakováním přinutí nevnímajícího začít naslouchat. Nejednalo se taky o agresivní prosazení se asertujícího, ale o prosazení nějaké správné, potřebné věci, pravdy záležitosti. Samozřejmě se mohla týkat i toho, kdo jednal asertivně. Byl to tedy způsob, jak si neagresivně získat pozornost.
Jistě se člověk musí naučit asertivitě, tedy nejdřív získat sebejistotu. K tomu asi slouží pravidla, která se mohou zdát příliš soběstředná. Přidávám historku z knížečky Dany Špatenkové Blázinec. Jedna z klientek stále zůstává na mytí nádobí sama, ostatní určené ji v tom nechávají. Její dvě kamarádky ji přesvědčují, aby byla asertivní. Říkají: Je to přece v tom slově asertivita. Druhý den se dotyčná odvážně rozhodne a řekne: Já vám na to nádobí s..u!

Petrasek Milan - penzista

Sdílím vaši sklíčenost v postmoderní kultuře paní Hájková Úterý, 18.Října 2016, 10:48:32

která naplňuje význam slov natolik pomateně ambivalentním obsahem, až se hlava točí.
Jednomu je za civilizační epochu, do které ho zanesla vůle boží, až stydno.......jsem si pomyslel.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Pane Petrásku, dovolte mi, prosím, odvážnou otázku: Úterý, 18.Října 2016, 12:51:3

Zdá se mi, že s ním máte nějaké nevyřízené účty. On Vás ten Bůh nějak na...l?

Říkáte, že nás sem zanesla vůle boží, ale na druhou stranu, teologové zase tvrdí, že člověk je svobodný. Já bych to na Boha nesvaloval. On totiž, chudák, (podle toho starého teologického paradoxu) nemůže být současně všemohoucí i vševědoucí. Myslím, že si vybral spíš tu vševědoucnost, protože - znáte to - když člověk všechno může a nic neví, to by to pak šlo rychle - víte kam?

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Úterý, 18.Října 2016, 13:39:9

Vševědoucnost a všemohoucnost nemusí vůbec stát proti sobě, pane Nusharte, za předpokladu, že chci to, co mohu a že jsem dopředu věděla, co budu chtít.
Chci jen poukázat na to, že všemohoucnost (ani svoboda) není naprostá libovůle. A taky na to, že i Bůh je vázán smlouvou s člověkem.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Úterý, 18.Října 2016, 15:26:52

Asertivita opravdu má své desatero. Možná je ten počet záměrný (ta desítka je prostě oblíbená), ale účelem bylo asi to, aby si dotyčný víc uvědomil, v čem se potřebuje osvobodit od těch druhých.
Jak jsem chtěla článkem naznačit, je to ambivalentní (tedy je to dobře i špatně), jak na to upozorňuje vlastně i pan Petrasek.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Ale stačí si zformulovat opačné výroky Úterý, 25.Října 2016, 08:35:46

Paní Hájková, zkuste si zformulovat opačné výroky, řekněme "antiasertivní antidesatero".

Např.

Povinnost neměnit názor
Nepřípustnost dělání chyb
Zákaz slova "nevím"
Nutnost být závislý na dobré vůli a mínění druhých
Nepřípustnost nelogických rozhodnutí
Zákaz slova "nerozumím"
Nemožnost říci "je mi to jedno"

Zdá se Vám to v pořádku?

Šachový velmistr Tartakower kdysi parafrázoval známý Descartův výrok takto: "Dělám chyby, tedy jsem."

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Úterý, 25.Října 2016, 09:47:20

Ne, povinnosti určitě nemám zájem vymýšlet, ačkoli si nemyslím, že by žádné neexistovaly.
Já v textu píšu, že na některá z těch práv dodnes spoléhám. A to zejména na právo měnit názor, právo dělat nelogická rozhodnutí, právo dělat chyby. Bez toho se nakonec člověk neobejde, pokud nechce, aby s ním někdo mával jako s praporem. Ale myslím si, že by bylo nejlepší, kdybychom nic takového nepotřebovali a prostě se jen chovali přirozeně. Jenže to bychom museli žít v přirozeném (nebo přirozeně dobrém) prostředí, což nežijeme. Takže asi není jiné cesty než přes tu individualizaci, kterou pak budeme muset překonávat.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Já tomu rozumím, paní Hájková Úterý, 25.Října 2016, 10:43:18

Chtěl jsem jenom upozornit na to, že když zpochybňujeme např. "Právo říkat „je mi to jedno“" a naznačujeme, že není tak úplně morálně v pořádku (kladete přece otázku, co by si o tom myslel Ježíš), musíme si uvědomit, že jeho logickou negací je "ne-právo", čili nepřípustnost říkat "je mi to jedno".

Ten problém tkví samozřejmě v obecnosti těchto výroků, v absenci jakýchkoliv okrajových podmínek.

Těžko totiž najdeme nějaké morální zdůvodnění, proč by člověk nemohl např. na otázku "Dáte si prsíčko nebo stehýnko?" říci "Je mi to jedno".
:-)

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Středa, 26.Října 2016, 10:48:35

Ano. Ovšem je zajímavé, že za určitých okolností se jídlo může stát morálním problémem.
Například v některých kulturách se zapovídají určité druhy masa, takže tam není přípustné říkat "je mi jedno, jestli si dám vepřové nebo hovězí".

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.