Výklady Desatera patří mezi nejoblíbenější žánry křesťanské literatury. Pokusy nově uchopit smysl přikázání a jejich význam pro život, vždy v dané době a společenské situaci, provázejí křesťanské dějiny od samého počátku. Aktuálnost Desatera spočívá především v tom, že se týká doslova celého života člověka, jeho sociálních vazeb, mezigeneračních vztahů, sexuality, stejně jako vztahu k Bohu. Do této bohaté tradice se v loňském roce zařadila kniha Deset slov, přinášející rozhovor mezi římskokatolickým knězem Milošem Szabo a redaktorem rádia Proglas Markem Chvátalem.

Miloš Szabo (narozen roku 1964), rodák ze slovenských Bojnic, vystudoval teologii a kanonické právo. Od roku 1995 žije v České republice, je farářem v Bubenči, vyučuje církevní právo na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy. Pro své organizační schopnosti byl jmenován hlavním koordinátorem Noci kostelů, největší církevní akce určené pro veřejnost, v pražské arcidiecézi. Spolupracuje s Policií ČR jako člen týmu posttraumatické intervenční péče. Marek Chvátal (narozen roku 1982) je absolventem teologie na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.

Jejich dialog nad deseti přikázáními je pokusem představit etiku Desatera co nejpřístupnějším a nejsrozumitelnějším způsobem. Autoři zvolili pro knihu zajímavou strukturu, pro každé z deseti přikázání vybrali jednu starozákonní postavu, ať již notoricky známou (Jób, Šalomoun, Samson), nebo méně známou až neznámou (Achán z knihy Jozue). Následující rozhovor se pokouší příběh dané postavy vykládat na pozadí odpovídajícího přikázání. Jak tazatel, tak zejména tázaný mluví velmi otevřeně, neskrývají se se svými otázkami, pochybnostmi, případně zkušenostmi.

Tolik snad pochvalně o záměru a pojetí knihy. Celkové vyznění rozhovoru je ovšem poněkud rozpačité. Pojďme se tedy podívat na to, co zajímavého ukazuje tato sonda do myšlení dvou dnešních katolíků střední a mladší generace.

O pravdě se nediskutuje

Jednou z věcí, která při čtení knihy nejvíce zaujme, je opakovaně vyjádřený názor Miloše Szabo, že ve vztahu s Bohem není místo na diskuse. Pravda je v tomto pojetí hotová skutečnost, kterou někteří lidé ohlašují a kterou lze přijmout, nebo odmítnout, ale nemá se o ní diskutovat.

„I dnes jsou lidé posláni pravdu ohlašovat. Vhod či nevhod. Každý z nás ji může přijmout, anebo odmítnout. Ideální by bylo, abychom ji v prvním kroku přijali a ve druhém žili. My však často vkládáme mezikrok, a tím je polemika o pravdě. Smutné je, že tento mezikrok je často nejdelším úsekem našeho života.“

Svými spekulacemi my lidé „zpochybňujeme Boží moudrost sami v sobě“. „Často o Božích věcech diskutujeme a polemizujeme. Když v sobě budeme mít Božího Ducha, přestaneme polemizovat. Protože On rozezná pravdu, a o té se nediskutuje. Člověk ji má od Boha přijmout.“

↗

Szabo tvrdí, že o Boží Pravdě se nediskutuje. Musíme jen přijímat její autoritu. Jakoby si církevní autorita, která se ocitla v krizi, vypomáhala tím, že se chce navrátit do stavu, kdy byla respektována přirozeně, bez otázek a diskusí. Repro DR 

Autorita jako něco, o čem se nediskutuje, se přitom netýká pouze Boha. Szabo jako by trpěl určitou nostalgií po dobách, kdy rozkaz byl prostě rozkazem, o kterém se pochopitelně nediskutovalo, protože po jeho nesplnění jednoduše následoval, většinou přísný, trest. Je to v podstatě představa slepé poslušnosti, protože k tomu přijmout a vykonat rozkaz nic jiného než poslušnost není třeba. Dokonce se zdá, že cokoli navíc, vysvětlení, dokonce i poučený souhlas, je již nadbytečné a škodlivé.

„Král byl nejvyšší vojevůdce. Vydal příkaz a nikoho ani nenapadlo přemýšlet nad tím, proč to udělal a zda je to správně, nebo špatně. Pokud dnes autorita něco přikazuje nebo zakazuje, požadujeme, aby vysvětlila důvod. I jednoduchý zákaz vstupu se psy na určitý pozemek musí být dovysvětlen například tím, že se tam pohybují děti anebo se tam pasou ovce.